Sekce

Galerie

/gallery/V temnotě.jpg

Další rok vážně neuběhl. Samotné se mi tomu nechce věřit :-)

Spala neklidně a často se budila. Ve snech ji pronásledovaly děsivé, rudé oči. Ráno se vzbudila se svítáním. Rozlámaná, unavená a s pláčem. Tohle bylo poprvé v jejím životě, kdy se něčeho opravdu bála. Poprvé, kdy věděla, že nestačí zamrkat a hezky poprosit, a nedostane to, po čem prahne. Poprvé si uvědomila, že ani její krása, bohatství a postavení ji nezajistí všechno. Dokonce ani její život ochránit nemusí.

Před zcadlem strávila dlouho dobu. Jen seděla a upřeně se na sebe dívala. Nevěděla, kdo v noci umřel, ale věděla, že někdo ano. Služená nebo šlechtična. Překvapilo ji, že obě možnosti jsou stejně hrozné a děsivé. Někdo zavraždil další ženu, opět blízko jejích komnat. Zimničně se zachvěla a podvědomě si župánek přitáhla blíž k tělu.

Nakonec zvítězil zvyk a ani v tuhle chvíli nemizející potřeba líbit se. Roztřesenou rukou nanášela vrstvy líčidel, až se její beztak bledý obličej úplně ztratil pod pudrem. Zvolila skromnou paruku s prostým drdolem bez ozdob a tmavě modré šaty. Kromě náhrdelníku si nevzala žádné šperky.

Když byla hotová, neubránila se úsměvu na svůj odraz v zrcadle. I v tak těžkou dobu vypadala krásně. Krásně a důstojně. Svým vzevřením vyjádřila zármutek nad děním v sídle. Byla sama se sebou nadmíru spokojená.

Komorná jí hned po oblékání přinesla snídani. Doprovázel ji jeden z otcových rytířů. Isabelle překvapilo, že ani služené už nechodí po zámku samy. Okamžitě jí to zkazilo vylepšenou náladu. Nezlobila se na otce, že plýtvá muži, kteří by mohli pátrat to tom zrůdném vrahovi, na doprovod obyčejných služek. Blahosklonně nepřála žádné další dívce, aby ji někdo zabil. To, že otec na něco takového myslel, ale znamenalo, že nebezpečí je ještě mnohem větší, než se jí zdálo.

Ze snídaně snědla jen nakládaná jablka a vypila zředěné teplé víno. Celé tělo ji pálilo a cítila nesnesitelný neklid, který jí drásal nervy. Nikdo se s ní nedělil o nové informace, pokud vůbec nějaké byly, ani ji nikdo nepřišel navštívit. Nenapadalo ji, co by měla dělat, čím by si měla krátit neubíhající čas. Posedávala u okna a vyhlížela alespoň ven. Její pokoje byly nad zahradami a jindy se jí výhled na růžové keře podél cestiček, temně zelenou trávu, obě jezírka i fontánu se sochou mořské panny líbil, ale dnes jí přišel nudný a nezajímavý.

K večeru měla pocit, že se zblázní. Samota jí nikdy nedělala dobře. Milovala společnost.

Až se stmíváním ji přišel navštívit otec. Musela několikrát zavřít a otevřít oči a nenápadně se štípnout do paže, aby uvěřila, že během pouhých dvou dní otec tak sešel. Teď na něm bylo poznat, že je to starý muž a ne mladík, kterým se zdál jindy být. Vypadal mnohem hůř než Ettienn předchozího večera.

Pomohla mu posadit se a sama mu naplnila číši vínem. Unaveně se na ni s vděkem v očích usmál a napil se. Několik minut jen tiše seděl. Se zavřenýma očima vypadal, jako kdyby spal. Bála se ho vyrušit, ale touha slyšet, co jí přišel říct, byla tak silná, že ani přes to, že stále sama sebe napomínala, aby seděla klidně a chovala se jako pravá dáma, kterou bezesporu byla, nedokázala bez pohnutí čekat. Poposedávala na křesle, proplétala prsty, křížila a zase rozpojovala kotníky. Musela se kousat do rtu, aby otce k řeči nepopohnala.

,,Isabelle, moje sladká, krásná Isabelle,“ vydechl konečně a podíval se na ni. Přes stůl k ní natáhl ruku a ona se jí okmažitě chytila.

,,Můj dům, můj rodný dům, sídlo, které patří naší rodině po celé generace, není bezpečný. Většina hostů dnes odjela. Zbytek se na odjezd chystá zítra. Stáje jsou poloprázdné, po chodbách si nikdo netroufne jít sám, dvůr je nepříjemně tichý. Tři mrtvé ženy za dva dny a my nemáme jedinou stopu k odhalení toho, kdo nebo proč je zabil. Bojím se o tebe, holčičko. Kdyby se ti něco stalo...“ nedopověděl. Zlomil se mu hlas a musel uhnout pohledem.

Nevěděla, jak reagovat. Otec pro ni vždy byl silným mužem, který si ví v každé situaci rady. Nelíbilo se jí, jak bezmocný najednou vypadal. Děsilo ji to.

,,Zítra se budu muset rozhodnout, co dál. Jestli zemře jediná další žena... Isabelle, slibuju, že tě ochráním. Přísahám při Bohu, že nedovolím, aby se ti něco zlého stalo. Vynaložím všechny své síly a prostředky, abys byla v pořádku a v bezpečí. Na dnešní noc zajistím spolehlivou stráž před tvými dveřmi a zítra se uvidí.“ Stačilo pár jeho slov a cítila se lépe. Byla si jistá, že mluvil vážně a nelhal. Věděla, že by pro její bezpečí položil i svůj vlastní život. Věřila, že ji ochrání.

Až pozdě v noci ji napadlo, že otec možná taky potřebuje ochranu. Stačilo vybavit si jeho unavené oči a třesoucí se ruce, když zvedal číši s vínem k ústům. Ať se ale snažila jakkoliv usilovně, nepřišla na nic, čím by mohla otci pomoct.

Brzy po ránu ji navštívil Ettienn. Starost a vážnost z jeho tváře nezmizely, ale nebyly už tak zřetelné. Řekl jí, že přes noc nikdo nezemřel. On i otec doufali, že vrah odjel s hosty předchozího dne. Byli si tím téměř jistí. Dokonce otec dovolil Isabelle, aby přišla na oběd do jídelny. Měl ji doprovázet Ettienn, ale nemusela být celý další den ve svých pokojích.

Úleva, která ji zaplavila, byla slastná a omamující. Oblékla si další tmavé šaty, světlá se ještě nehodila, nalíčila se a vybrala si jednu z vysokých paruk. Ettienn se mimochodem zmínil, že obědu se zúčastní i Alexandr.

Během celého jídla na sobě cítila jeho pohled. Po zbytek dne na něj nemohla přestat myslet. Pár hodin v jeho přítomnosti, přestože spolu nepromluvili ani slovo, jí dovolilo zapomenout na vraha, mrvé ženy i nebezpečí. Usínala s myšlenkou na jeho polibky.

Zdálo se jí, že se uprostřed noci probudila a on klečel těsně u její postele a sledoval ji. Držel v rukách její dlaň a tváří se téměř dotýkal jejího zápěstí. Z pohledu jeho očí ji zamrazilo a celá se rozechvěla. Sama nevěděla, jestli strachem nebo něčím, co nedokázala pojmenovat. Ta nejtemnější čerň ji polapila. Bez hlesu se dívala, jak se zhluboka nadechuje a přivírá oči. Srdce jí bušilo, jako splašené, a v ústech měla úplně sucho.

Mrkla a v tu chvíli se jí Alexandr díval přímo do očí z velmi důvěrné vzdálenosti. Bříšky prstů ji pohladil po tváři a palcem přejel přes rty. Zajíkla se. Zmizel. Jako kdyby tam nikdy nebyl. Zklamaně vydechla. Sny se jí zdály jen velmi zřídka a tenhle se jí nelíbil. Neskončil tak, jak chtěla.

Ani následující den neprobíhal podle jejích představ a plánů. Nezemřela další žena, ale jeden z otcových rytířů. Ten, který hlídal její pokoj. Našli ho pod jedním z oken v chodbě. Vypadalo to, jako kdyby jeho tělo někdo vyhodil ven.

Naděje zmizela, Netvor na zámku zůstal.

 

…....................

 

Edward držel v ruce můj mobil. Mračil se na něj. Nejdřív jím otáčel ze strany na stranu a bedlivě si ho prohlížel. U jiného upíra, který by neznal moderní dobu a telefon viděl prvně, bych se o mobil bála. U Edwarda ne. Zdálo se mi, že snad ani neví, že vydrží celé dny bez pohnutí stát, že má obrovskou sílu a stačil by jeden neopatrný dotyk a stroj v jeho ruce by se proměnil v prach, že není nutné být v teple. Byl pro mě úplně jako z jiného světa.

,,Takže díky něčemu takhle malému se můžeš spojit s kýmkoliv kdekoliv na světě, kdo má taky takový mobil, a mluvit s ním?“ zeptal se znovu. Skepse z jeho hlasu přímo čišela.

Usmála jsem se na něj a rychlým stisknutím dvou tlačítek spustila obyčejnou hru se spojováním kostiček. Edward sebou trhl a téměř mobil upustil.

,,A tohle je co?“ zašeptal. Zněl, jako kdyby ho bolela hlava. Věděla jsem, že ho zahrnuju spoustou informací, které musí zpracovat, ale náš druh byl v tomhle ohledu velmi odolný. Až později mě napadlo, že Edward vlastně není tak úplně typický upír. Bylo v něm víc lidského než ve většině lidí, které jsem znala.

,,Hra,“ mrkla jsem na něj a ukazovala mu, jak se ovládá. Pravidla nebyla těžká. Kostičky stejné barvy se měly skládat k sobě. Stejnobarevná řada se vymazala.

,,Nebyly by lepší třeba šachy? Tohle je takové bezduché,“ zamumlal a než se nadál, přepla jsem z kostek na šachy. Musela jsem se smát, když Edward nechápal, jak je možné, že telefon sám od sebe udělá další tah. A udělá ho správně. První partii proti mobilu Edward prohrál.

,,Ďábelský stroj,“ poznamenal ostražitě, když mi mobil vracel.

,,Snad nevěříš v peklo?“ usmála jsem se na něj uvolněně. Nechtěla jsem si to přiznat, ale nikdy mi s nikým nebylo tak jako s ním. Nikdy jsem neměla ten úžasný pocit, že se nemusím ze všech sil hlídat, abych neudělala nebo neřekla něco, co by mě v očích toho druhého odsoudilo a ukázalo mou pravou tvář. Stačila chvilička, kdy jsem polevila v ostražitosti, a stalo se přesně to, čeho jsem se bála.

,,Samozřejmě, že věřím. Copak ty ne?“ Nevíra a šok se odrážely i v jeho očích.

Musela jsem odvrátit pohled. Ten příjemný pocit souznění zmizel. Téměř jsem se zachvěla náhlou zimou.

,,Po všech těch letech? Po tom všem, co jsem viděla? Po všem co jsem dělala? Ne, dávno nevěřím v peklo.“

Neměla jsem chuť bavit se o víře. Nechtěla jsem o ní ani přemýšlet. Tohle bylo jedno z témat, která jsem si dávno zakázala.

,,Nevěříš v Boha?“ Ztišil hlas tak moc, že jsem ho téměř ani neslyšela. Lákalo mě předstírat, že to tak opravdu je, ale nakonec jsem se rozhodla odpovědět.

,,Kdysi jsem věřila. Před spaním jsem se modlívala, abychom byli já i moji blízcí v pořádku. Věřila jsem tak moc, že mě ani nenapadlo, že by moje modlitby nebyly vyslyšeny. Otec mi slíbil při Bohu, že nedovolí, aby se mi něco zlého stalo. Dva dny nato jsem opustila naše sídlo a už nikdy jeho ani bratra neviděla. Přísahal při Bohu, že mě ochrání. Kdyby Bůh existoval, nedopustil by, aby se ze mě stala zrůda. Kdyby bylo peklo, dávno bych hořela v jeho věčných plamenech. A nebe? Za všechna ta století své existence jsem nepotkala jedinou bytost, jediného člověka, který by byl tak čistý, aby na něj mohl byť jen myslet. Ne, nevěřím v nebe, peklo ani v Boha, Edwarde.“

Poprvé jsem vyslovila jeho jméno. Oba jsme sebou cukli. Na několik vteřin jako kdyby zapomněl všechno, co jsem říkala předtím. Uběhla celá minuta, než jsme se vzpamatovali. Ošila jsem se a otočila se k oknu. Nerozuměla jsem tomu, co ve mně Edward vyvolával a nestále jsem přehodnocovala názor, jestli se mi to líbí, nebo ne.

,,Jaký by ale tohle všechno mělo smysl, kdyby nebylo nic víc? Co by bylo po smrti, kdyby nebylo nebe nebo peklo? Kam by se celý život ubíral, kdyby měl prostě najednou úplně skončit?“

Kdyby znal moderní svět, ani jednu z těch otázek by mi nepoložil. Nikdo se na ně nikdy neptal. Nikdo na ně neměl čas. Nikdo se jimi nechtěl zabývat, když život tak rychle utíkal. A když se náhodou někdo našel, stačilo zadat pár slov do vyhledávače na internetu, a nebylo třeba obtěžovat jimi někoho dalšího.

,,Ale my přeci jsme mrtví! Naše srdce už dávno nebijou. Naše existence není přirozená. Měl bys doufat, že nebe ani peklo není. Protože kdyby byly, už jen tím, čím jsme, bychom zákonitě museli přijít jedině do pekel. A když k tomu přičteš všechny hříchy, všechny životy, které kvůli naší žízni vyhasly, i peklo by pro nás bylo příliš laskavé.“

Nekřičela jsem, naopak. Šeptala jsem a každé slovo odsekávala. Moje pečlivě nasazená maska spadla. Jako kdyby se ve mně protrhla hráz. Všechno to, co jsem celé ty dlouhé roky dusila v sobě a snažila se zapomenout, vyplavalo na povrch. To, co jsem nedokázala svěřit ani Esmé nebo Emmettovi, jsem se teď chystala říct někomu úplně neznámému. Nechtěla jsem, ale najednou jsem měla pocit, že když Edwardovi neřeknu, jaká zrůda jsem bývala, všechna ta nashromážděná sebenenávist mě udusí.

,,Nebyla to vždycky jenom žízeň, kvůli které jsem zabíjela. Bavilo mě to. Brala jsem životy, abych zahnala nudu. Mučila jsem, protože se mi líbil ten strach v očích mých obětí. Věř mi, i peklo by mě vyvrhlo.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Fanny

9)  Fanny (21.08.2012 22:56)

Já tuhle kapitolu normálně zaspala!
Ale to nic nemění na tom, že byla perfektní a já doufám v další
Lidský Edward a Bella, která se mění

semiska

8)  semiska (30.07.2012 09:12)

Edward a mobil je krásná scénka. :D
Minulost i přítomnost se krásně doplňují. Moc se ti to povedlo.

Marcelle

7)  Marcelle (23.07.2012 12:35)

Konečně jsem dočetla až sem, je to úžasný, minulý a současný život se skvěle doplňují a hlavně Edward mimo realitu je zvláště zajímavej. Moc a moc se mi to líbí

Lenka

6)  Lenka (22.07.2012 19:36)

Krásné. heart* *

Bosorka

5)  Bosorka (21.07.2012 06:41)

Teda Evelyn ty se do toho pustila! B) Už mlčím, už mlčím...
Kde Edward celou tu dobu byl, když na vše kouká jako telátko na nová vrata?

4)  jenka (21.07.2012 00:31)

Kdyby mi před pár dny někdo řekl, že se tu objeví další díl V temnotě, odpověděla bych, že nejsem padlá na hlavu a na to že mu neskočím. A když jsem tu další díl viděla, myslela jsem, že mám halušky...
No, tak už dost utahování si - já to tak nemyslela Překvapení to bylo ohromné a naprosto úžasné!
A teď už bych měla jenom chválit a chválit a chválit, protože nic pravdivějšího se dělat nedá. Pohled z minulosti a přítomnosti byl od začátku skvělý nápad a vždy úžasně zpracovaný. Fascinuje mě, jak dokážeš vykreslit ten propastný rozdíl mezi Isabelou jako člověkem a "polepšenou" upírkou - a přesto se najdou i chvíle, kdy jsou si podobné.
Ale už dost, jenom bych svým neumělým popisem kazila tuhle stránku. Prostě

3)  nath (20.07.2012 18:40)

Moc se mi povidka libi, je napinava a libi se mi i popis predchozich a nynejsich udalosti, je skvela! Tesim se na dalsi dil!:)

2)  lelus266 (20.07.2012 10:40)

1)  marcela (20.07.2012 06:18)

Nádherné.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek