09.06.2011 [21:15], Evelyn, ze série V temnotě, komentováno 22×, zobrazeno 4328×

A opět minulost a současnost. A vždy je v tom muž...

Cestu domů vůbec nevnímala. Kočár se kolébal a kodrcal. Lavice, ač vycpaná ovčí kůží a potažená tlustým červeným sametem, nebyla pohodlná. Jindy by byla rozmrzelá. Jindy by se rozčilovala a umiňovala si, že musí otce přesvědčit, aby jí pořídil nový kočár s měkčím sedátkem. Jindy by se snažila usnout, aby na ni únava z večírku nebyla tak znát. Tyhle její výlety před otcem pečlivě a úzkostlivě tajila. Nesměl o nich vědět. To by byl konec…
Tentokrát se dívala z okýnka. Proplétala si prsty, hrála si s prsteny, oblékala a svlékala si rukavice. Byla neklidná. Pocit, který neznala. Nedokázala přestat myslet na hraběte Alexandra. Šeptem si opakovala jeho jméno. Líbilo se jí, jak zní, líbilo se jí, jak zní z jejích úst. Nikdy se s nikým jako on nesetkala. Nikdy ji nikdo tak neuchvátil.
Vzpomínala na všechny jejich společné tance. Nehleděl na společenské konvence ani slušné vychování a nikomu nedovolil, aby ho vystřídal. Nepouštěl ji z náručí. Mezi tanci jí skládal lichotky. Byl první, kdo jí řekl, že krásně voní. Začervenala se a srdce se jí rozbušilo. Tento kompliment se jí zdál být velmi osobní a intimní. On přivřel oči a zhluboka se nadechl. Měla dojem, že omdlí. Přála si, aby večírek nikdy neskončil.
Se svítáním zmizel. Skutečně zmizel. Nabídl jí krátkou procházku na balkón, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Věděla, že je krajně nevhodné, vlastně absolutně vyloučené, aby s ním byla sama, ale přesto přikývla a rozechvělou dlaň schovala do té jeho. Mlčeli. Nepotřebovali slova, aby jim spolu bylo dobře.
Nebe pomalu světlalo. Poslední hvězdy ztrácely svůj jas. Oblohu nehalil jediný mrak. Představa slunného dne ji rozradostňovala. On se ale na nebe nad nimi mračil. V raním šeru se rysy jeho tváře zdály být ještě ostřejší. A ty oči… Když se k ní naklonil a jejich obličeje dělilo jen několik málo centimetrů, poprvé spatřila jejich barvu. Zajíkla se a zatočila se jí hlava. Temná čerň, která ji vábila. Nemohla se dívat jinam něž do jeho očí. Srdce jí tepalo rychleji a důrazněji než kdy dřív. Celá se chvěla.
,,Bojíte se mě, Isabelle?” zašeptal. I jeho hlas najednou působil hlouběji a tak zvláštně hebce.
,,Ne, nebojím,” vydechla omámeně. Nelhala. Přitahoval ji a fascinoval. Cítila se s ním jinak. Šestým smyslem vytušila, že je nebezpečný, ale tím ji nemohl odradit. Právě naopak. I díky tomu toužila po jeho ještě větší blízkosti.
Usmál se. Na okamžik se lekla. Úsměv mu dodal poněkud strašidelné vzezření. Rychle se ale opanovala. Olízla si náhle vyprahlé rty. Zasténal.
,,Isabelle.” Její jméno zapředl. Přeběhl jí mráz do zádech. Velmi příjemný mráz.
Sklonil se k ní. Myslela si, že ji políbí. Nebyl by to její první polibek, ale Alexandr by byl první muž, se kterým se skutečně chtěla líbat. Namísto jejích lehce našpulených úst přitiskl své rty na její odhalený krk. Jeho dech ji šimral na kůži. Zavřela oči a uklonila hlavu na druhou stranu. Tohle bylo špatné, nemravné a zakázané, ale taky nádherné a dechberoucí.
,,Isabelle, nemáte ponětí, jak silně na mě působíte a kolik úsilí mě stojí odolat vám,” zamumlal tak tiše, že ho téměř neslyšela.
,,Musím jít, má krásná paní, ale brzy se znovu setkáme. Najdu si vás.” Zastrčil jí uvolněný pramínek vlasů za ucho a v následující chvíli skoro upadla. Jeho pevné paže, které jí poskytovaly oporu, zmizely. On zmizel. Zůstala na balkóně sama.
Polekaně vytřeštila oči, zmateně zamrkala a vrhla se k zábradlí. Předklonila se s hrůzou, že skočil dolů. Nádvoří pod balkónem bylo ale dokonale prázdné.
Nechápala to. Na okamžik ji napadlo, že vypila příliš vína a bublinky jí stouply do hlavy. Napadlo ji, že Alexandr nikdy nebyl a ona si ho jen vysnila. Muži jako on, tajemní, záhadní, krásní a čarovně okouzlující, jí imponovali. Jeho si ale vymyslet nemohla. Zůstalo v ní tolik soudnosti, aby si uvědomovala, že tak bohatá její fantazie není.
Jako ve snu proběhla chodbami a ve stájích vzbudila svého kočího. Když o půlnoci přijížděla, byla stáj plná. Nyní tu zůstalo už jen pár kočárů. Nikdy dříve neodcházela mezi posledními. Odejít od Alexandra dříve, než ji on sám opustil, by ale nedokázala.

Netrpělivě se zavrtěla. Měla by být ospalá, ale spánek byl tím posledním, na co myslela. Řekl, že ji najde. Místo obvyklé krátké motlitby prosící, aby otec její výlet neodhalil, doufala, že Alexandr svůj slib dodrží.

*******

Dívala jsem se na něj a vůbec nechápala, jestli je tak hloupý a věří mi, nebo jestli je tenhle jeho uvolněný postoj a nabídnutá ruka past. Přimhouřila jsem oči a zamračila se na něj. On nadzdvihl jeden koutek úst a pokřiveně se usmál. V očích mu pobaveně zajiskřilo. Mrknul na svou ruku stále napřaženou ke mně. Uklonil hlavu ke straně. U člověka by to bylo roztomilé gesto. U upíra mě to donutilo zalapat po dechu. Odhalil mi celou polovinu krku.
,,Jsem Edward, těší mě,” znovu se představil a kývnul na mě. Jasně mi dával najevo, že teď jsem na řadě já.
,,Ale mě netěší,” zavrčela jsem a snažila se znít opravdu nepřístupně a nazlobeně. Tak jsem se cítila. Do hlasu se mi emoce ale nepromítly. Dávno jsem se naučila je skrývat a byla jsem v tom tak dobrá, že tahle schopnost nezmizela, ani když jsem chtěla.
Pár vteřin si mě zamyšleně měřil pohledem. Jeho ruka stále pevně mířila ke mně.
,,Nemusíš se mě bát. Nehodlám se na tebe vrhnout a roztrhat tě, ani se na tebe vrhnout a užít si s tebou.” Promlouval ke mně tiše, shovívavě a až blahosklonně trpělivě. Ruce se mi samovolně sevřely v pěst. Tenhle tón jsem nesnášela. Niterně jsem ho nesnášela a nedokázala jsem snést, aby ho někdo v mé přítomnosti užíval. Aby ho někdo používal na mě.
,,Nebojím se tě!” vyhrkla jsem. Zaprskání vzteklé kočky, tak by to nazvala Esmé.
,,Já tebe taky ne,” ujistil mě a usmál se ještě víc.
,,Možná bys měl. Podceňovat mě se nevyplácí,” zašeptala jsem. Tentokrát to bylo jako předení. Hrozba. Tak dlouho jsem tuhle svou část držela pohřbenou hluboko v sobě… Tolik let pečlivě budovaného ovládání, svědomí a lidskosti. A teď hrozilo, že to zničí tenhle… tenhle Edward. Na chlapy jsem vážně neměla štěstí. ,,Mám zatraceně hodně dobrý výcvik.” Nemohla jsem si odpustit to nedodat. Celé mé tělo doslova vibrovalo. Toužila jsem po něm skočit. Toužila jsem po boji. Toužila jsem zapomenout a být zase zlá. Nakrčila jsem se a má hruď se rozechvěla temným zavrčením.
,,I já jsem prošel výcvikem a víš co? Hrdý na to vážně nejsem. Volterra není zrovna hezké místo,” ušklíbl se a ruku stáhl.
Volterra… Místo, kterému jsem se úzkostlivě vyhýbala. Snad jediná dobrá věc, které se mi od Alexandra dostalo - velmi zřetelné varování a nabádání, abych se od Itálie držela dál. Můj dar by znamenal pozvánku do gardy bez možnosti odejít. O to jsem rozhodně nestála. A teď se tu přímo přede mnou objeví neznámý upír a jen tak mimochodem mi řekne, že prošel Volterrou. O důvod víc ho zabít. Zničit. Definitivně sprovodit ze světa.
,,Máš zlaté oči. Viděl jsem tě pít krev toho medvěda, i když člověk ležel hned vedle tebe. Nikdy dřív jsem nepotkal nikoho, kdo by se živil jako já. Myslel jsem, že i tvůj důvod bude podobný. Zjevně jsem se v tobě spletl,” zašeptal. Nespouštěl ze mě pohled a já se tak dívala, jak jeho oči ztrácejí ono hřejivé teplo, které by se u rudých očí spatřit nedalo. Pohasl. Najednou mi byla téměř zima. Jeho pohled potemněl a zůstal prázdný.
Nedokázala bych říct, jestli mě zasáhla jeho slova nebo změna jeho pohledu. Na zlomek vteřiny jsem měla dojem, že se dívám do zrcadla. Ta prázdnota a chlad… Vzpamatovala jsem se. Byla jsem příliš blízko rozbití křehké rovnováhy, kterou jsem tak pracně po desetiletí vybudovala. Kdybych na něj zaútočila, už nikdy bych nedosáhla současného stavu. Byla bych navěky ztracená. Zrůda se střípky svědomí. To jsem nemohla dopustit.

Aniž bych si uvědomovala, co dělám, začala jsem couvat. On stál na místě. Působil jako vrostlý do země. Jako socha. Nehybný kámen. Bez rozmyslu jsem se otočila zády k němu a úprkem jsem se hnala pryč. Nevnímala jsem krajinu kolem sebe, nevěděla jsem, kam běžím. Musela jsem se jen dostat pryč. Daleko od něj. Neohlížela jsem se. Poznala bych, kdyby mě pronásledoval. Cítila bych ho za sebou.
Řítila jsem se dál a dál. Až se přede mnou objevila vesnice. Prudce jsem změnila směr a během pár vteřin se ocitla na pláži. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Zima ani ledová voda mi nevadily. Vběhla jsem do vln a ponořila se pod hladinu. Teď už mě najít nemohl, ani kdyby se o to snažil. Ve vodě se naše pachová stopa rozplývala.

Plavala jsem dlouhé hodiny. Bez směru, bez cíle. Bylo tak lákavé zůstat pod hladinou už napořád. Ale tohle tu už jednou bylo. Už jsem to prožila. Roky samoty. Sibiř, prales v Jižní Americe, Tichý oceán. Nevydržela jsem to a nepochybovala jsem, že ani teď bych to nezvládla. Dopadlo by to stejně jako tenkrát. Musela jsem ven.
Byla noc. Určitě po půlnoci. Vystoupila jsem z moře a lidským tempem se vydala po pláži. Mohla jsem být stále v Norsku stejně dobře jako někde v Británii nebo Islandu. Až k ránu jsem narazila na první ukazatel. Norština. Stále jsem tedy byla doma. Hardstad. K chatě, kde jsem měla věci, a kde jsem chtěla ještě pár dní být, to bylo kolem tří set kilometrů daleko. Dala jsem se do běhu a modlila se, aby byl Edward pryč. Doufala jsem, že to naše zvláštní setkání bylo první a poslední.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Kim (09.06.2011 21:35)

Aha, takže než se setkala s Alexandrem byla ještě člověk, že by ji proměnil on?! No, uvidíme, ale musím říct, že on se mi vůbec, ale vůbec nelíbí ...naopak Edward je zase sexy a k sežrání , nechápu co proti němu ta holka má. Já narozdíl od Belly doufám, že to jejich zvláštní setkání sice bylo první, ale neposlední!! Úžasná povídka, už se nemůžu dočkat další kapitolky!!

1)  piky (09.06.2011 21:29)

Evelynko úžasné - To setkání bylo tak magické - skoro mi naskakovala husí kůže Jen bymě zajímalo - kde bereš inspirace k takové kráse ? Ty víš, jak mě probrat, že ?!? Teď to budu muset číst znovu a znovu a znovu ... Zase si na tvé povídce vytvářím závislost

«   1 2