Sekce

Galerie

/gallery/V temnotě.jpg

Jiná Bella, jiný Edward, jiné kulisy.

Staletí samoty, nesmazatelná minulost, cit, v jaký už přestali doufat.

Skleničky se šampaňským vesele zacinkaly. Svíčky dohořívaly, nenápadní muži v šedých uniformách je bez pozornosti bavící se společnosti vyměňovaly za nové. Ze všech koutů sálu se ozýval smích. Hudba hrála, páry tančily, víno a pivo tekly proudem. Večírek byl v nejlepším.

Dívka v temně modrých šatech s odhalenými rameny a bohatě nařasenou sukní pomalu scházela ze schodů. Paruku bílých vlasů měla vysoko vyčesanou a ozdobenou několika pavími pery. Zlatá škraboška zdůrazňovala bledost její pleti i rudě nabarvené rty. Při chůzi se přidržovala zábradlí a přivřenýma očima sledovala dění v sále. Šum a hlahol pomalu utichal. Klapot jejích podpatků se rozléhal čím dál hlasitěji. S každým sešlým schodem se k ní upínalo více a více pohledů. Maska byla v jejím případě úplně zbytečná. Každý věděl, kdo ta dívka je. Když sestoupila na parket, nikdo se nedíval jinam než na ni. Hudba hrála dál, ale byla v tu chvíli jediným zvukem v sále.
Dosáhla přesně takového efektu, jaký chtěla. Milovala pozornost.

Sklopila pohled. Nemusela se dívat kolem sebe, aby věděla, jak na ostatní působí. Elegantním, pečlivě nacvičeným pohybem rozevřela vějíř a lehce si jím zatřepala v úrovni krku. Hudebníci museli vynaložit veškeré své úsilí a sebeovládání, aby nepřestali hrát. To si nesměli dovolit. Bylo to ale tak těžké… Houslista zahrál falešný tón, flétnista přetáhl takt. Nikdo to nezpozoroval. Všichni ti aristokrati chlubící se dokonalým hudebním sluchem nyní skladbu nevnímali.
Ovívala se vějířem a zdálo se, že dění kolem ní ji vůbec nezajímá. Zdání však klamalo. Moc dobře věděla o každém pohybu na parketu i u stolů hojně obložených vybranými pochoutkami. Užívala si situaci. Pro tohle žila.

,,Ma belle dame, smím vás požádat o tanec?” osmělil se jeden z mužů stojících poblíž schodiště. Vykročil k ní a hluboce se poklonil. Jeho společenské postavení bylo vyšší než její, stačil by menší projev úcty k ní jako k ženě, ale on by jí ochotně a bez váhání prokázal mnohem větší podřízenost. Pro ni cokoliv. Pro chvíli v její společnosti. Pro možnost držet ji za ruce. Pro naději, že mu věnuje úsměv. Udělal to, po čem snad každý muž v sále toužil, jen většina k tomu neměla odvahu.

Pár vteřin si ho tiše prohlížela. Dech se mu zadrhával v hrdle. Její odmítnutí by bylo katastrofou. Zničilo by jeho sebevědomí a zajistilo mu posměch jeho přátel. Škraboška sice utajovala jeho totožnost, ale malá skupinka, se kterou přišel, věděla, kdo se za černou maskou skrývá. A tajemství by se tu neudrželo déle něž několik málo sekund. Nervózně polkl a vzápětí se mu téměř podlomily nohy úlevou, když dívka mírně přikývla a dokonce lehce pozvedla koutky svých něžných úst. Podala mu svou drobnou ruku. On se uklonil a přitiskl své rty na hřbet její dlaně. Toužil po jiném polibku, vášnivém, divokém, spalujícím, ale i tento letmý dotyk ho vynášel do nebes.

Nabídl jí rámě a společně došli do středu parketu. V okamžiku, kdy se dali do tance, se všichni kolem nich začali překotně bavit a vrátili se k předchozí činnosti. Téma hovoru bylo v každém kroužku stejné. Ženy jí záviděly a snažily se okoukat její pohyby a svůdná gesta, aby ji mohly napodobit. I přesto, že ji pomlouvaly, nebyla mezi nimi snad jediná, která by nechtěla být jako ona. Muži ji zbožňovali. Stačil jediný její pohled a padali jí k nohám. Žádná se jí nevyrovnala, žádná jí nesahala ani po kotníky.

Překrásná Isabelle.


*******


Stála jsem na ochoze v patře a sledovala dění pod sebou. Hosté se bavili. Večer probíhal přesně podle plánů a načasování. Nic nikde nedrhlo, vše hladce plynulo. S úsměvem jsem se napila šampaňského. Za ta dlouhá léta jsem si na to zvykla. Nevnímala jsem pachuť v ústech a polkla.

Na pódiu se právě vystřídala světově proslulá harfistka s triem houslistů z Japonska. Byla jsem jediná v Evropě, která je přesvědčila, aby na její akci vystoupili. A dokonce bez nároku na honorář. Po krátké osobní schůzce během mé loňské návštěvy jejich krásné země mě nemohli odmítnout. Stejně jako další známé osobnosti hrající tento večer ve prospěch místního dětského domova a nadace pro vážně nemocné, opuštěné děti. Benefice nebyla ještě ani v půlce a už se vybralo více peněz, než kolik činila potřebná suma. Reportéři prestižních novin, uznávaného časopisu a celostátní televize se pohybovali mezi hosty, fotili, natáčeli rozhovory a vychvalovali organizaci. Nepochybovala jsem, že další vysoká částka na náš účet přibude po odvysílání reportáží a publikaci v tisku.

,,Isabello! Jste vážně úžasná. Takovouhle akci Oslo ještě nezažilo.” Lisa zářila. Když jsem jí před několika měsíci charitativní koncert navrhovala, netvářila se zrovna nadšeně. Nevěřila mi. Byla jsem pro ni jen další hezká, bohatá slečinka, která se z nudy a pro jistou společenskou prestiž rozhodla udělat něco dobrého pro chudáky opuštěné děti. Byla přesvědčená, že během pár dní a několika návštěv dětského domova a oddělení pro malé pacienty v nemocnici si svůj zájem rozmyslím, a raději se vrátím k módním časopisům a návštěvám večírků s přáteli. Za svou téměř třicetiletou praxi ředitelky dětského domova se s tímto přístupem nejednou setkala. Nemohla vědět, že já nejsem jako ostatní jednadvacetileté dívky.
,,Je tu starosta, radní i několik senátorů. Na záchodě jsem potkala tu americkou modelku, která fotí spodní prádlo. Cestou za vámi jsem míjela skupinu hokejistů, kteří určitě byli na olympiádě. Isabello, vy jste to vážně dokázala,” usmívala se a nevěřícně vrtěla hlavou.
,,Ano, je to úspěch,” přikývla jsem a znovu se obrátila k sálu pod sebou.
,,Proboha! Támhle je Sara Cootrinová, nejlepší herečka všech dob. Ach, Isabello, musíte mě omluvit, jdu se na ni podívat z větší blízkosti. Pane Bože, já a Sara jsme v jedné místnosti…”
Spěšně odešla a já opět osaměla. Všechno vyšlo, jak jsem naplánovala, ale už jsem se nemohla dočkat domova. Čekal mě jen prázdný dům na samém okraji města. Přesvědčovala jsem se, že tak mi to vyhovuje. Lepší samota než špatná společnost. Ale sama sobě jsem neuměla lhát. Nedokázala jsem se obalamutit tak, jak všechny kolem. Zastesklo se mi po mé rodině. Po těch, kteří mě i přes mou minulost přijali mezi sebe a měli rádi. Věděla jsem, že se k nim můžu kdykoliv vrátit. Ale nechtěla jsem. Teď, když si Emmett našel Rosalie, bych si mezi dvěma šťastnými páry připadala jaksi navíc. Páté kolo u vozu.

Po půlnoci, po skončení oficiální části večera, jsem nikým nezpozorovaná odešla. Cesta autem přes zasněžené a namrzlé silnice mě zaměstnala. Musela jsem věnovat pozornost i myšlenky řízení. Žádné vzpomínání, žádné beznadějné úvahy. Přesně tak mi to vyhovovalo. Jinak bych to nezvládla.

Doma jsem se hned za dveřmi zula. Kdysi dávno jsem podpatky milovala, teď jsem nejraději chodila bosa. Svlékla jsem si elegantní koktejlky a nechala je ležet na zemi. Uklízela jsem vždy až ráno. Všechny činnosti jsem měla pečlivě rozvržené do celého dne. Ani chvíle nesměla zůstat nevyužitá.
Dopřála jsem si sprchu. Dlouhou a s vypotřebováním celé lahvičky šampónu. Smyla jsem ze sebe všechny vůně a pachy ulpělé během dne na mé pokožce i vlasech. Oblečená do měkkého županu jsem si zalezla do papasanu v zimní zahradě. Prosklenými stěnami jsem viděla do lesa za domem. Stromy obalené bílou závějí, těžké vločky vytrvale padající z nebe, světlo lamp na příjezdové cestě. Krásný pohled. Kdybych něco podobného neviděla už tolikrát, jistě bych mu věnovala větší pozornost.
V knihovně vedle křesla jsem si vybrala Sněhovou královnu. V italštině. Učila jsem se tři měsíce a děsilo mě, kolik toho už umím a jak málo mi zbývá. Brzy vyčerpám snad všechny světové jazyky a budu si muset najít jiné využití té spousty prázdných hodin. S povzdychem jsem knihu otevřela, pohladila první stránku s obrázkem ledového hradu a dala se do čtení. Předčítala jsem si šeptem. Zvuk hlasu mě uklidňoval, i když patřil jen mně samotné. Se svítáním jsem měla dočteno.

Se zavřenou knihou v klíně jsem se dívala na východ Slunce. Člověk by přes příkrov mraků zahalující celé nebe první nesmělé paprsky nespatřil. Já ale nebyla člověk. Viděla jsem dokonale zrození nového dne. Vnímala jsem pomalu a pozvolna se měnící barvy. Odstíny šedé, růžové, červené i bílé. Celá ta nádherná podívaná trvala necelých pět minut. Tak nicotná část dlouhého dne. Tak nepodstatná část nekončící věčnosti.

V obýváku se rozezvonil telefon. Tohle číslo mělo jen velmi omezené množství lidí. Zvedla jsem ho dříve, než první zazvonění utichlo.
,,Isabello, drahoušku, právě jsem v televizi viděla záznam ze včera. Jsi báječná.” I když byla Esmé na druhém konci světa, cítila jsem se díky jejímu hlasu lépe. Skutečně doma. V teple a bezpečí.
,,Děkuju, ale nebyla to jen moje práce,” odpověděla jsem a neubránila se úsměvu. Najednou mi bylo tak hezky.
,,Hlavní zásluhu máš rozhodně ty. Podle té reportáže se vybralo několikrát více, než bylo očekávané.” V tom měla pravdu.
,,Ano, hosté byli skutečně štědří. Škoda, že jste tu nemohli být.” Druhou větu jsem sotva slyšitelně zašeptala.
,,Nás to taky mrzí, ale Rose by ještě cestování nezvládla. Dělá úžasné pokroky a má v sobě to potřebné odhodlání, ale krev jí ještě stále voní až příliš. Nemohli bychom ji tu teď nechat, potřebuje nás,” říkala jen to, co jsem věděla. Samozřejmě, že to tak bylo. Nezazlívala jsem jim, že zůstali s Rosalie ve Státech. Ona milující rodinu potřebovala víc než já.
,,Jsme na tebe pyšní, zlatíčko.” Esmé mě milovala i přes všechny mé chyby. To díky ní jsem před lety uvěřila, že můžu začít znovu. To díky ní a Carlislovi a jejich podpoře jsem se nevrátila k Alexandrovi a svému předchozímu způsobu života. Ne, na tohle jsem myslet a vzpomínat nechtěla. Uzavřená, zapečetěná kapitola, kterou není radno otevírat.
,,Mám vás ráda.” Ani zdaleka to nevyjadřovalo, jak moc pro mě znamenají.
,,My tebe, Isabello. Carlisle, Emmett i Rose tě pozdravují. Chystáme se na lov. Nezanedbáváš se?” Starost v jejím hlase se nedala přeslechnout. Kdysi jsem zkoušela hladovět, ale dávno jsem pochopila, že to nemá smysl. Nemohlo mě to zabít a žízeň ze mě ve výsledku dělala krvelačnou, surovou bestii. Zbavovala mě té i špetky lidskosti, kterou jsem tak pracně vydolovala z hlubin svého temného nitra. Za to mi ubohý pokus o sebezničení, odsouzený k neúspěchu už od samého počátku, nestál.
,,Nemusíš se bát, Esmé. Zrovna jsem uvažovala, že pojedu na pár dní víc na sever. Lov mi rozhodně prospěje.” Až mě překvapilo, jak jsem se těšila, i když ještě před několika málo vteřinami lovecký výlet vůbec mezi mými plány nebyl.
,,To je dobře. Dávej na sebe pozor a opatruj se. Kdybys něco potřebovala, telefon budeme mít stále u sebe.”
,,Jistě, mějte se.” Zavěsit telefon bylo jako opustit domov. Ta klidná atmosféra, která mě během hovoru s Esmé obklopovala, zmizela. Zimničně jsem si objala ramena. Opět jsem osaměla.

Spěšně jsem přešla do nevyužívané ložnice. Nesnášela jsem tuhle místnost. Nikdy mi nemohla poskytnout to, čeho se mi už celá staletí nedostávalo. Velká moderní postel byla nedotčená. Nemohla jsem si do ní lehnout, zachumlat se do peřin a usnout. Spánek mi byl odepřen. Stejně jako sny. V jinak prázdné skříni ležela cestovní taška. Co nejrychleji jsem ji vzala a z ložnice odešla. Sbalila jsem si náhradní oblečení a boty. Snažila jsem se lovit kultivovaně, ale ne vždy se mi to podařilo. Ta zrůda ve mně mě během lovu ovládala. Přebírala vládu nad mým tělem a ukazovala mi, jak směšná a naivní jsem, když si namlouvám, že ji v sobě pohřbím a už nikdy se nedostane na povrch.

Zamknula jsem svůj studený, prázdný dům a nasedla do auta. Nebyl nikdo, kdo by mě během mé nepřítomnosti sháněl. Nikdo, komu bych zavolala, že jedu pryč. Nikdo, kdo by si všimnul, že nejsem doma. Zatřásla jsem hlavou. Tohle patřilo mezi nebezpečné myšlenky. Samota mi přeci vyhovuje.

Oslo rychle zmizelo ve zpětném zrcátku. Přede mnou se rozprostírala čistá příroda, místa, která zůstávala lidskou nohou netknutá. Přidala jsem na rychlosti a pocítila zvláštní chvění celého těla. Kdo ví, co mi výlet na neobydlený sever přinese…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

bb119

35)  bb119 (10.06.2011 11:51)

To vypadá moc a moc zajímavě, jdu rychle na další

Evelyn

34)  Evelyn (06.06.2011 19:45)

Anni, jo jo, bude to trochu naopak děkuju
piky, njn, když jsem asi dva dny předtím tvrdila, že nic nového rozhodně nebude... Děkuju
HMR, až taková radost? Páni, to mě těší
semiško, děkuju moc
Twilly, od té doby, co píšu, se děsím dne, kdy mi někdo napíše, že jsem skoro tak dobrá jako někdo A je to tady... Ne, přeháním, jsem ráda, že se ti to líbí

Twilly

33)  Twilly (06.06.2011 18:03)

Haniiiiiiiiiiiiiiiii, ty tvoje plastický opisy mě jednou zabijou. Jseš pomalu tak dobrá v popsání emocí jak Ambra, nebo mě prostě Ambra jenom vycepovala a moje reakce jsou již otupené vůči sebedestrukci od čtení? Nevím, ale rozhodně jdu na další dílek, zlato.

semiska

32)  semiska (05.06.2011 18:09)

Evelýnko, copak to tady nového rozjíždíš,co? ;) Takhle tajemný začátek už jsem dlouho nečetla. Moc pěkné, jsem zvědavá, co bude dál.

HMR

31)  HMR (04.06.2011 19:56)

Jo! Evelyn je zpátky , hurá ,
uklidni se děvče, trochu důstojnosti...

jo!
kdy budou další písmenka?????

piky

30)  piky (03.06.2011 22:08)

Evelynko, zatím je to zajímavé Všimla jsem si až teď, že máš novou kapitolovku takže se omlouvám, že ji čtu až teď a vrhám se na další kapitolku

Anna43474

29)  Anna43474 (03.06.2011 18:50)

Bella místo Edwarda, ovšem s trochu jinou minulostí, s jiným příběhem. Emmett místo Rosalie, přestože se nakonec našli. Bellin útěk, ačkoli s rodinou zůstává v kontaktu.
Jo, tak je to pravda. Tahle povídka se mi vážně líbí
Prostě... wow
TKSATVO

Evelyn

28)  Evelyn (03.06.2011 10:04)

Bos, děkuju
MarHBl, děkuju, další vyjde dneska
Jani, děkuju moc za všechno
Lucko H, děkuji moc
maily 1709, děkuju
monikolo, není to prolog - každá kapitola bude mít část z minulosti a část ze současnosti. Děkuju moc
Petris, děkuju
marcelo, děkuju, další bude dneska
tery, do neděle by to mělo jít hladce, pak se po týdenní nepřítomnosti vrátím do práce a asi bude zádrhel... Děkuju
annett, děkuju
barčo, děkuju moc
Kim, děkuji a Edward bude ;)
sakruško, děkuju moc
eMus, žádná hovadina Děkuju
Julo, jo jo, Edward už na ni čeká. Děkuju
Anne Cullen, děkuju moc
Kamci, děkuju
lady sanders, a bude to ještě horší... děkuju
kytičko, děkuju
milico, uvidíš dneska děkuju
Leni, do minulosti se budeme dívat pravidelně děkuju
Rire, děkuju moc
Faire, děkuju. Pokračování vyjde za chvíli
Lenko326, no po dalším dílu na ni asi trochu změníš názor... Děkuju
Hani, děkuju moc
Silvaren, nenechám Děkuju

Silvaren

27)  Silvaren (03.06.2011 09:08)

Být sama je strašně deprimující a myslím, že to vyhovuje jen těm s obrovským sebevědomím. Doufám, že Isabellu moc dlouho samotnou nenecháš. Těším se na pokráčko.

Hanetka

26)  Hanetka (03.06.2011 08:28)

Evelínko, lesní žínko, jak to jenom děláš? U každé nové povídky jsem hned začátkem tak okouzlená... Je to tam, zase je to tam, stejně jako vždycky. Atmosféra Tvých povídek je přímo magická. Moc se těším, jak to bude pokračovat...

Lenka326

25)  Lenka326 (03.06.2011 07:39)

Evelynko, ty ses pustila do nové povídky a já to skoro zasklila .
A chytla jsi mě hned po pár řádcích. Bella jako upírka, krásná, laskavá a dokonale se ovládající, ale samotná a opuštěná, i když si jako kafemlýnek mele dokola, že ji to tak vyhovuje. Moc se těším, co bude dál a nedočkavě vyhlížím další dílek, protože to určitě bude stát za to!!!
Díky Hani.

Faire

24)  Faire (02.06.2011 20:19)

Vypadá to zajímavě.
Prosím tě tedy o brzké pokráčko. :) B)

Rire

23)  Rire (02.06.2011 20:08)

Jsem naprosto lapena a uchvácena. Tohle je přesně to, co člověka nutí číst dál. Celý příběh mě absolutně vtáhl do děje. Nešlo přestat číst, bála jsem se, že kapitola brzy skončí. Užívala jsem si to. Byla to parádní jízda. Tahle Bella je tak jiná, a tak zajímavá. Je sama, jen se svou minulostí. Ty popisy - začátek, východ slunce, lovení - a nakonec ten rozhovor s Esme. Krásný díl!!!

22)  Leni (02.06.2011 20:06)

Zajímavý úvod. Docela mě zajímá ta její minulost.

milica

21)  milica (02.06.2011 20:04)

Krásný začátek určitě krásné povídky.
Už se nemůžu dočkat jak se bude povídka vyvíjet dál

kytka

20)  kytka (02.06.2011 19:52)

Sebevědomá, silná, přesto zranitelná a osamocená Bella. Zajímavý nápad a skvělý díl. Díky Haničko.

19)  lady sadness (02.06.2011 19:52)

ani po troch hodinách neviem čo mám povedať, je to tak smutné a ona je tak osamelá, až je mi ťažko, naozaj neviem čo mám povedať

Kamci

18)  Kamci (02.06.2011 19:22)

smutný úvod povídky, ale tahle Bella se mi během jeho čtení dostala pod kůži a jsem moc zvědavá na její příběh a další osud

AnneCullen

17)  AnneCullen (02.06.2011 18:40)

Ani si nedovedeš představit, jak moc mě první díl uchvátil! Píšeš tak skvěle, že musíš každého čtenáře, ať chce, nebo ne, vtáhnout do příběhu! Prostě pecká! :D

Jula

16)  Jula (02.06.2011 17:09)

Chudák Bella, osamocená, nešťastná...
Doufám, že ji brzy přihraješ do cesty Edwarda

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek