08.08.2010 [22:00], Paike, ze série V nejlepších letech upírem, komentováno 8×, zobrazeno 1819×

Nikdy si neprohlížej fotky za všech upířích svateb, budeš brečet, jako malá holka a nastolíme taťkovský absolutismus.

Původně dvě kapitoly, dnes jedna.

Byl víkend, jako jeden z mnoha strávených u Cullenů, v podstatě jsem zde trávil více času než doma, ale každou myšlenku o prodání mého domu, doprovodilo Edwardovo hlasité zakašlaní a tichá otázka, jestli chci na zdejším gauči přebývat do své smrti.

Stejně jako dnes, myšlenka, zakašlání, otázka, tentokrát jsem se nechtěl nechat tak jednoduše převést a bezelstně poznamenal:

„No, myslel jsem si, že byste mi taky mohli zařídit pokoj. Ono vás někdy poslouchat není žádný med.“

Edward překvapeně zalapal po dechu a vrhnul na mě rozpačitý pohled, Emmett se za jeho zády pobaveně hihňal, nebyl jsem si jistý, jestli mojí poznámkou nebo Edwardovou dočasnou roztržitostí.

Hele, Edwarde, zahodíme za hlavu formality, můžu ti říkat Edo?

Podíval se mi do očí a rázně zavrtěl hlavou. Nevím proč, ale hrozně mě těšilo, do něj rejpat. Mohl bych se tím živit, bylo to nehorázné potěšení, užívat si ty jeho pohledy vyplašené laně a to morální domlouvání, když jsme byli doma sami.

Díky, Edo.

Frustrovaně si povzdechl, stylem: Chováš se jako malé dítě, a něco tiše prohodil k Belle. Ani ta se nezdála být v nejlepším rozpoložení, něco mu odsekla a znovu po očku sledovala Nessie s Jacobem, kteří se v rohu místnosti pošťuchovali a zdálo se, že nezůstane jen u láskyplného rytí do žeber.

„Podívejte, co jsem našla!“ ozvala se Esmé stojící u paty schodů s kopou nějakých desek, přes které jí nešlo vidět do obličeje, a nadšeně zahlaholila:

„Fotky ze všech svateb, kdo chce vzpomínat?“

Znuděně jsem vydechl a chystal se vytratit, nikdy jsem neměl rád tyhle rodinné plakačky, ale Bella mě tvrdým a chladným stiskem zastavila a donutila dosednout zpátky. Jediná nevýhoda jejího nového charakteru byla, že jsem měl z ní trochu strach, přeci jen byla tisíckrát silnější než já, avšak nedokázal jsem to nikde přiznat.

Edward vyzývavě nadzvedl obočí a já se chytil za pusu. Kruci, asi si dám pětsetkrát napsat: Mlč, tady se nic neutají, abych si konečně uvědomil, že mé myšlenky nejsou jenom mé. Zatracený vlezdohlav Edward.

Esmé si sedla před pohovku, aby jí všichni viděli přes rameno a otevřela složku s názvem Carlisle a Esmé poprvé. Vyndala stoh zažloutlých starých fotografií. To mě naprosto šokovalo, věděl jsem, že nestárnou, ale nezměněný obličej Carlislea a Esmé mě prostě zarazil, první svatbu mohli mít přes asi sedmdesáti lety.

„Před čtyřiašedesáti,“ poznamenal tiše Edward a z rukou své fiktivní matky si vzal fotografii. Byl na ní téměř obyčejný manželský pár v oblečení, jaké se v té době nosilo, jediné, co zaráželo, byla krása sedícího páru. Jejich ostře řezané rysy dodnes neproběhly žádným vývojem, pořád stejně souměrné a bezchybné.

Několik hodin jsem byl v jakémsi transu nádhery všech jejich svateb. Od té nejstarší po tu nejmladší. Přestože jsem od rozvodu s Reneé zapřisáhle tvrdil, že další svatbu nechci zažít, všechny ty jejich fotografie a dodnes zamilované výrazy, mi slušně podkopávaly odhodlání. Dokázal jsem si představit, že bych znovu před oltářem vyřkl své ano, ale rozhodně bych nenechal Alici zařídit svatbu, má představivost bylo natolik dobrá, abych se viděl ve smetanovém obleku s nagelovanými vlasy a třpytkami po celém těle. Stačilo mi vidět, útrpné výrazy Jaspera, když jejich třetí svatba probíhala na hrazdě v cirkusu. Ono by  to nebylo tak strašné, kdyby si Alice na každé druhé fotce nehrála na hadí ženu a Jasper nemusel uklízet po slonech, které si jeho milá přála jako odvoz před oltář, dělo, které po souhlasu vystřelilo do vzduchu holubičky. Jak se zdálo, dokázal se Jasper nad všechny nástrahy jeho mezigalakticky nadšené ženy povznést a jejich vztah, fungoval až překvapivě dobře.

Celá místnost se nějak vyprázdnila. Esmé jela za Carlislem do nemocnice, protože jí po skončení služby slíbil romantickou večeři v Seattlu, Bella šla jako doprovod s Ness a Jakem na lov, Emmett se s Rosalií vytratili už před začátkem sentimentálního prohlížení fotek a Jasper s Alicí se rozhodli na pár dní vycestovat do Denali na návštěvu, a tudíž jsem zůstali v domě s Edwardem jako jediní.

„Charlie, tuším, že o tom nerad mluvíš, ale řekneš mi proč? Ani Bella neví o vaší svatbě s Reneé moc, jen to, že snad proběhla v květnu. Vše ostatní jste jí chvatně zatajili,“ zeptal se Edward tiše a zkoumavě se na mě podíval. Byla pravda, že jsme nikde s Reneé podrobnosti o naší svatbě nevyhlašovali, ono taky nebylo, s čím se vytahovat.

„Dobrá,“ zamumlal jsem.

„Dobrá?“ Edward vypadal překvapeně, asi čekal, že mě bude muset několik hodit přemlouvat.

„Tak spusť,“ pobídl mě a pohodlně se rozvalil, jakoby to upír potřeboval.

„Ve svatební den jsem byl na Reneé nesmírně naštvaný, celé měsíce jsme si říkali, že chceme malou svatbu. To mě naučilo nebrat některé ženské manýry vážně, pár hodin před obřadem jsem stál za záclonou pokoje, ve kterém jsem se připravoval a pozoroval mikrobusy přivážející stále další uslzené příbuzné, zdálo se, že mi jich Reneé pár zatajila, zatajila mi jich pěkných pár desítek.

Měl jsem tisíce chutí zrušit obřad, jít za Reneé a křičet na ní, ale… Nedokázal jsem to, celý obřad jsem polykal hořké sliny. Miloval jsem ji, a tak jsem dokázal všechny její ukňučené tetky hodit za hlavu.

Po svatbě to bylo jiné…“ sugestivně jsem se odmlčel.

„Na to jsem se neptal, Charlie,“ upozornil mě tiše Edward. Pitomec, místo toho aby si vážil mé sdílnosti a upřímnosti, mě zastavoval. Takhle se přece nejedná s městským šerifem, kdyby byl na výslechu, zamířil bych mu lampičkou do očí, ale takhle by ho měly uzemnit fakty o početí Belly.

„Zajímalo by tě to jindy,“ poznamenal jsem a nevzrušeně pokračoval ve vyprávění. „Jak jsem říkal, po svatbě to bylo jiné. Jestli jsem náš předmanželský vztah považoval za téměř dokonalý, hrubě jsem se zmýlil. Náš následující život se vyloupl v rytmu hádky, hádky a  hádky s tchýní. Jediný světlý bod bylo zjištění těhotenství a pár měsíců po narození Belly. Potom zase vše spadlo do zajetého stereotypu hádek a následného usmiřování, které rozhodně nebylo tak romantické jako na začátku vztahu, bylo něco ve stylu: Jsme přeci manželé a rodiče, nemůžeme se hádat i před dcerou.

No, nehádali, protože Reneé podala žádost o rozvod. Mělo cenou se vzpínat a stavět se na zadní, když i já poznal, že to není to, pro co bych chtěl žít,“ s hlasitým povzdechem jsem dokončil řeč a pohled upřel oknu, stmívalo se.

Tohle vzpomínání a vyprávění o jakési nenaplněné lásce, mě naprosto rozhodilo. Uvolnilo se něco, co mě pár let tížilo na mysli. Celý rozněžnělý vzpomínkami se mi zalily oči slzami a já skrz proměnnou stěnou sotva viděl. Kruci, to si říkáš chlap, ti přeci nepláčí!

„Charlie, nechtěl jsem tě rozplakat,“ řekl tiše Edward a položil mi ruku na rameno. Chvatně jsem ji setřásl, nestál jsem o nějaké utěšování, jen mě trochu položila ta jejich nekonečná láska okořeněná ještě jejich svatebními fotkami.

„Huš, já nechci planou lítost, Edo,“ ušklíbl jsem se. Jeho protočení očí a mé hihňání přerušil zvonek vyhrávající Beethovenovu Elišku, čekají snad návštěvu? Na mé myšlenky odpověděl pouhým zavrtěním hlavy a vydal se ke dveřím.

Ostražitě otevřel v očekávání rychlého zabouchnutí, kdyby se ozval sladký dívčí hlásek se slovy tady podomní prodavačka kosmetiky. Za dveřmi nestála bloncka s peroxidem až za ušima, ale mladá dívka s podivným odstínem fialové ve vlasech a velkých slunečních brýlích na očích, přestože tu bylo slunce schované za hustým příkrovem mraků. V ruce měla zápisník a u kolenu měla pohozenou velkou cestovní tašku, žádá tu snad o azyl.

„Kdo jste?“ zeptal se Edward obezřetně.

„Jmenuji se Delia a mám za úkol napsat knihu o doktorovi Carlisle Cullenovi,“ prohlásila bezelstně, uchopila tašku za uši a napochodovala do obývacího pokoje jako naprostou samozřejmost. Co ta si o sobě myslí?

Do půl hodiny byli všichni doma, Alice pracuje jako radiový vysílač výborně, co je pravda. Ta dívka, Delia, se ale vůbec nezdála nervózní než se do místnosti nevřítilo dalších devět nadpozemských bytostí i ona se rozrušeně usmívala, když nad ní stál Emmett s rukama založenýma na prsou a tvrdým výrazem. Celou dobu nekryté pozorování z mé a Edwardovi strany ignorovala, nebo si ho vůbec nevšimla. Rozhlížela se po pokoji a něco čmárala do svého notesu, vypadala unešeně a zabraně do psaní, ale jen dokud si nevšimla Emmetta, Jaspera s Jakem stojící nad ní a kontrolující každý její pohyb.

Uvolnila se až, když do místnosti vstoupil taťka rodu Carlisle s miloučkým úsměvem se snažil zakrýt potrhané oblečení a Esmé za ním marně vymotávala ostnaté větvičky z vlasů. Buď je cestou přepadly vášnivé pacientky, nebo to byla romantická večeře zakončená ještě romantičtější procházkou ve křovích.

Carlisle se s zahanbeným úsměvem a Esmé přikyvující mu za zády omluvil a lidským krokem odešel do patra, aby mohl přivítat návštěvu trochu lépe než v potrhané košili, na které byli… Krvavé stopy lidských rukou? Že by se vrhli na sadomaso s nějakou srnkou, či jiným zástupcem zvířecí říše?

„To byl Carlisle?“ zeptala se Delia a rozhlédla se po té kamenné a jedné lávové hrabě okolo ní. Žádný z upírů se nezdál natolik měkký, aby prozradil narušiteli pravdu, no jo, já nebyl vycvičený stoletím lhaní, a tak bez zájmu prohlásil:

„Jo, to byl Carlisle.“

Všichni mající podivně karamelové oči na mě upřeli svůj pohled. Hele, tak zírat je neslušné, to vás nikdo neučil? To jsem ji měl nechat sedět trapně na zadku a nic nevědět a o pár sekund později se podílet na ránou palicí do její hlavy a pozdějšího výletu do lesa za účelem odhodit blábolící mladou holku někam do příkopu. Kam se vytratilo jejich gentlemanství a vychování?

To tu jenom já umím zachovat chladnou hlavu a zacházet s lidmi. No, prosim, učte se, upíři, jak se to dělá.

„Delio, omlouváme se, ale Carlisle měl nehodu na motorce a až teď je policisté pustili z místa činu,“ snažil jsem se znít přesvědčivě, ale i mně samotnému znělo jako děsná blbost.

„A co ty krvavé ťápoty?“ zeptala se s zdviženým obočím.

„Umatlané ruce záchranářů.“

„Ale Carlisle je tady doktor, tak proč se neošetřil sám?“

„Copak já vim?“ vyjel jsem za její dotěrnost. „Zadarmo ani kuře nehrabe.“

„Pěkné to mínění o mně Charlie máš,“ naoko zněl vážně, ale zahlédl jsem tak děkovný úsměv a mrknutí oka. Kývl hlavou na znamení, že mohou kolem té dotěrnosti rozestoupit svá upíří a jedno vlkodlačí tělo a sedl si na židli naproti ní, odborným hlasem se zeptal:

„Takže ty o mně chceš napsat knihu?“

Delia se povrchně ušklíbla. „No, ono se nedá říct, že bych chtěla psát práci, na které závisí to, jestli dostanu diplom, zrovna o Vás. Zaspala jsem a když jsem s šíleným zpožděním přiběhla, zbylo jen téma Osoby moderního lékařství nebo Jaké dopady mají fyzikální zákony na lidský život.“

„Já jsem jen chirurg,“ poznamenal Carlisle zaskočený dívčinou drzostí.

„To sice jo, ale já si v jedné internetové diskusi přečetla, že máte kromě úžasných lékařských dovedností i stejně skvělý obličej a vlasy. No, ta žena se nemýlila,“ Delia se vyzývavě usmála a já už jen zaslechl Carlisleovo uchechtnutí a Esméino zalapání po dechu završené nenávistným vrčením, typu on je můj, holka.

Delia si něco nesrozumitelného zamumlala a do hustě popsaného zápisníku přidala další poznámky.

Byl jsem donucen celý týden přebývat u sebe doma, jelikož jejich gauč byl obsazeném jejich veličenstvem budoucí mizernou novinářkou, doufám, že neležela na mém oblíbeném polštáři s povlečením se zlatou rybkou, budu se muset zeptat Belly, která se obětovala a svému starému otci každé odpoledne všedních dnů dělala společnost, no, spíš mi sem vždycky skočila uvařit a odskočila, kdykoli začínal nějaký sportovní přenos.

Z kuchyně voněly steaky a já měl zakázáno se ke kuchyni jen přiblížit. Nechápal jsem Bellino nařízení, ale nechtěl jsem být o nožičku kratší, a tak jsem se pořídil a v obýváku jsem za neustálého okusování nehtů sledoval teleshoping, kde nějaká ženská nabízela dózy, ve kterých zůstanou sušenky i po dvou měsících křehké. Samý jídlo, vrr. Místo hlavy prezidenta jsem viděl hamburger a vybuchující sopka mi připomínala špagety s boloňskou omáčkou. Nedokázal jsem si vybavit své poslední jídlo, bylo to před hodinou nebo rokem.

Přes všechna varování jsem vstoupil do kuchyně, z které bych nejradši okamžitě vystoupil. Viděl jsem něco, co mému zraku nebylo určeno. Na kuchyňské lince seděla Bella s nohama obtočenýma okolo Edwardova pasu a on jí zasypával odhalený dekolt drobnými polibky. Ruka mi vystřelila směrem k pistoli, ale hned byla doprovázena myšlenkou, že bych si akorát zničil novou podlahu, když by se mu kulka svezla po těle a udělala díru do dřeva.

Po chvilce rozpačitého koukání a mělkého dýchání mi došlo. Kruci, on mi nikdo nehlídá jídlo!!!

„Bello, steaky!“ začal jsem si v místnosti udržovat pořádek.

„Edwarde, zapni kalhoty, čeká tě taťkovský rozhovor!“ snažil jsem se nerozesmál, ať už hysterickým nebo pobaveným smíchem.

Nevěřil bych, jak načapání upíry rozhodí, to bych mohl dělat častěji. Bella hledala na mírně spálené steaky talíř v lednici a Edward pochodoval okolo stolu jako vojín na útěku.

Když jsem seděl nad talířem voňavého jídla, které nezkazila ani tmavší kůrka, přešlo mě všechno sekýrování, i když by si ho oba zasloužili. Rozdávat si to u mě v kuchyni, že se nestydí, od čeho mají tedy tak velký dům.

„Jsem si jist, že Nessie není výplodem boží vůle, ale nikdy jsem netoužil po podrobném popisem, který mi byl před chvíli naskytnut. Nechci vám dávat hodinu rodinné výchovy, na které jste očividně chyběli, a tak vás jen prosím, dělejte to až nebudu doma. Ano?“

Bella stydlivě zvedla oči a přikývla, Edward zamumlal něco nesrozumitelného, ale domyslel jsem si onen souhlas. Příště si doufám nechají své chutě až na doma.

Po týdnu vysedávání doma jsem konečně měl povolen přístup do domu Cullenů. Nechtěli pustit, protože celý týden přes noc nahrazovali dělníky a přistavovali mi vlastní pokoj. Jen doufejme, že ho neměla na starosti Alice. Nechtěl bych jako pomstu za Milán najít na vyšívané dečce před dveřmi najít huňatého králíka s obojkem, za kterým by byl zastrčen vzkaz: Užij si svůj pokoj, doufám, že máš rád Playboye. Tvá Alice.

Už cestou k nim, kdy mi nebylo povoleno řídit, prý bych ve tmě netrefil odbočku k jejich domu, jsem byl uklidněn, že Alice celý týden trucovala, protože se s ní Esmé pohádala o výmalbě a nakonec si ta upíří matka prosadila svou.

Na pohovce v obývacím pokoji spala Delia, na opěradle seděl Carlisle a zamyšleně ji pozoroval. Svůj notes pevně třímala v rukou a i ve spánku bylo jasné, že by se o něj dokázala poprat. Když jí spánek vyhladil z obličeje ty drobné známky arogantnosti, působila opravdu mile. Přemohl jsem nutkání jí odhrnout prameny temně fialových vlasů z obličeje a za neustálého postrkování jsem vyšel do druhého patra, kde sídlil můj nový pokoj.

Nepřehlédl bych ho ani, kdybych chtěl. Na klice u dveří byly přivázány balónky různých barev a na dveřích přilepená cedule, Vítej doma, Charlie, byla nepřehlédnutelná i z tryskáče. Byl jsem připravený téměř na všechno, nebo jsem se tím uklidňoval, ale věděl jsem, jak by mě rozhodilo, kdyby byl celý pokoj zařízen jako pro motorového maniaka v čele s postelí ve tvaru auta.

K mému překvapení byl pokoj naprosto bez výstřelků, které by si Alice neodpustila. Vévodila mu velká postel, prostá dřevěná se zajímavým vyřezáváním na pelesti. Asi svým dílem přispěl i Emmett, protože naproti oknu visela nástěnka s nadpisem: Hledá se, a okolo ní byla obmotaná šála mého oblíbeného týmu. Líbilo se mi tu. Moc.

Po vydatné večeři, nad kterou se Emmett dnes podpořený Jacobem ušklíbli plní poznámek, že bez masa žádná klasa, a tudíž je těstovinový salát pro holky. Jake si asi myslel, že jsem přehlédl to, jak se později vrhl do kuchyně a přetahoval se s Nessie za mohutného vrčení z obou stran o poslední kousek těstovin. Plný nadýmající kukuřice a dojmů z této upíří rodinky jsem se vydal do svého pokoje, konečně se tu vyspat bez zablokovaného krku, který si zítra určitě užije Delia zařezávající na gauči již několik hodin.

Nemohl jsem usnout. Nevěděl jsem, jestli za to mohlo nové povlečení nebo vůně dřeva, jež mě provázela při každém pohybu. Pak mi to došlo, na pohovce v přízemí jsem nechal svůj polštář se zlatou rybičkou, který pro mě byl opravdu důležitý.

Tiše jsem našlapoval, abych neprobudil nikoho z těch věčně bdících. Bylo mi jasné, že by je skřípání podlahy nijak nevyrušilo, ale kdoví co se děje za zavřenými dveřmi. Delia pořád spala na pohovce po hlavou můj polštář. Trochu drze jsem jí ho vytrhl z pod hlavy a ona překvapeně zamrkala. Pozoroval jsem ji notnou dobu.

Až teď jsem si všiml, jak mechově zelené má oči.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (14.07.2013 14:27)

skvelé

7)  ireen (25.04.2012 18:56)

Bezvadný, Charlie je řízek, vážně super!!!!!!!!!!!
Bude něco dál??????????????????????????????????????????????????????????????????????

6)  Paike (11.08.2010 18:35)

Moc Vám děkuju Trochu jsem se bála, jestli jste za tu dobu na Charlieho nezanevřeli, díky, že ne.

LotriS, copak se se Sue něco stalo, že je chudák? Vždyť Charlie jen suše konstatoval, že má mechově zelené oči. Je dost možné, že mech nesnáší

Popo, ty na mě jdeš tvrdě a přímočaře. V příštím díle se chudokrevným nestane, uvidíme, co potom

5)  sakraprace (10.08.2010 20:16)

Ježiši, tota povídky mi vážně chyběla. Skvělé, neskutečně dobře jsem se bavila. Díky

4)  Popoles (09.08.2010 22:04)

Naprosto skvostná dávka ironie a sarkasmu... mám jen jeden dotaz - naplní se název povidky? A pokud ano Kdy?

2)  magorka (09.08.2010 12:04)

tak mechově zelené oči....hmmmm Ajtakrajta....že by se nám Charlie...ehmm....mám to vůbec říct?!...ehmmm ...zamiloval? Navzdory tomu, že mu zabavila polštář se zlatou rybičkou? nemožné Těším se na pokračování

1)  Michangela (09.08.2010 11:21)

1