Sekce

Galerie

http://i51.twenga.com/hogar/poster/poster-tela-victoria-franca%C2%A9s-tp_4835706361012312675.jpg

Bella žije ve Volteře. Je spokojená a žije si v celku poklidně, jenže minulost je minulost... Co se stane, když se přiblíží čas Voltérského plesu?

Upíři nemají duši

„Jaká byla večeře?“

„Děkuji, výborná. Dnes obzvláště šťavnatá,“ usmála jsem se na Heidy a zavřela dveře od jídelny.

„Ty jsi nechutná. To je i na mě moc,“ uchechtla se. Jenom jsem pokrčila rameny. No co, děti do patnácti let jsou nejlepší. Mají krev takovou sladší než ostatní, takovou lepší…

„Jane, ahoj,“ zamávala jsem nadšeně na upírku, rychle se přibližující naším směrem. Jen lehce zasyčela a vytratila se.

„Hm, ta je ale hladová,“ poznamenala jsem a vyvolala tím u Heidy záchvat smíchu. Nechápala, jak si můžu na Jane takhle dovolovat. No, bylo na čase, aby jí a jejímu povedenému bratříčkovi někdo shodil hřebínek.

„Víš o tom plesu?“ prohodila, jen tak mimochodem Heidy, kráčejíc vedle mě kamsi po chodbách hradu.

„Ehm… ne?“

„No jo, tys tady na ten poslední ještě nebyla… Každých sto dvacet let se koná slavnostní ples, na počest velké slávy bratrů Volturiových.“

„Co?“ nechápala jsem. Heidy se vedle mě jenom ušklíbla.

„No, když bylo Arovi, Marcusovi a Caiovi přesně sto dvacet, tak se stali takzvanou královskou rodinou. Vzrostla jejich moc a od té doby, každých sto dvacet let…“¨

 

„Jo, jo… už to chápu,“ zamumlala jsem. Vážně mě to příliš nebralo. Hm, tak si zajdu na nějakej podělanej ples…

„Neříkám ti to jen tak… Aro, totiž rozeslal pozvánky do všech známých klanů. Včetně Cullenových,“ dodala. Zalapala jsem po dechu.

„Asi to pro tebe bude težké.“

„Težké? Css… Akorát se ráda uvidím s Alice a nejspíš i s Emmettem a Esme a Carlislem a…“ postupně jsem si uvědomila, že mi vlastně všichni tak trochu, podvědomě chybí. Kromě jednoho. S Edwardem jsem nechtěla mluvit ani za mák. Ublížil mi. Byla jsem pouhý zranitelný člověk a on mi ublížil. A to se neodpouští.

Vlastně bych mu to neměla mít za zlé, protože to já se do něj bezhlavě zamilovala a na chvíli uvěřila, že se zamiloval také on do mě. Teď už vím, že měl pravdu.

Upíři nemají duši.

Upíři se nemůžou zamilovat, nikdy nemohou cítit tak silná pouta, jako když jste člověkem. Jediné, pro co jste schopni zabíjet je krev. Krev, krev a nic jiného, než krev. Ano, se starými známými, třeba s Alice se uvidím  ráda. Pokecám a tak, ale láska? To v žádném případě. Mrkla jsem očkem po Heidy. Jenom se lehce usmívala. Dloubla jsem jí do břicha a tím si vysloužila pěknou ránu.

„Hele, nech toho,“ zasyčela jsem a přitom se usmívala.

„Nepůjdem si… řekněme, zalovit?“ navrhla Heidy.

„Zalovit? Nevím, jestli sis toho všimla, ale asi tak před hodinkou jsi přivedla výpravu dětí a asi tak před deseti minutami jsem se nacpala k prasknutí…“

„Jo,“ uchechtla se Heidy. „To jo, ale já myslela, jako do města. Je to zábava, když si omotáš nějakýho sexy kluka okolo prstu a on ti pak téměř sám nabídne svoé dary… Ani tak nejde o lov, jako o zábavu,“ pokrčila rameny a spiklenecky se na mě usmála.

„Ale Aro…“

„Na Ara se vykašli. Nemusí vědět všechno, ne?“

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny a společně jsme změnily směr.

***

„Ahoj,“ zamrkala má přítelkyně na nějakého mladého černocha. Vypadal hezky, šťavnatě…

„Ahoj,“ oplatil jí úsměv.

„Prosím tě nevíš, kolik je hodin?“ posmutněla. Málem jsem vybuchla smíchy.

„Jo, jasně… No, ehm… dvacet dva, čtyřicet pět,“ odpověděl s úsměvem.

„Díky,“ pohladila ho Heidy lehce po ruce a otočila se k odchodu. Já to všechno sledovala z povzdálí a opravdu dobře se při tom bavila.

„Počkej… Nemáš třeba žízeň?“ pokrčil nevinně rameny.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ zamumlala. „Ani nevíš, jakou.“ To už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Naštěstí jsem byla v dostatečné vzdálenosti, takže to nemohl slyšet.

„Skvěle, tak můžeme někam zajít.“

„Raději bych zůstala tady. Nikdo tady není, nikdo nás nebude rušit…“

„Ale já myslel…“

„Nemysli,“ usmála se hrozivě Heidy a sklonila se nad toho chudáka. Jednou tiše vykřiknul a bylo po všem.

„Vidíš? Takhle se to dělá,“ oprášila si ruce. „Jdeš?“ houkla na mě.

„A co on?“ pohodila jsem hlavou směrem k mrtvole.

„Jsme blízko lesa. Zvířata si s ním poradí, neboj,“ pokrčila rameny Heidy a rozešla se směrem do centra. Vydala jsem se za ní.

„Hele, dvojitá šance,“ uchechtla se a ukázala směrem na dva kluky opodál. Mohlo jim být tak patnáct a pravděpodobně si mysleli, kdo ví, jak nejsou cool, když jdou po jedenáctý večer po městě s lahví vodky.

„Ahoj kluci,“ usmála jsem se koketně…

***

„Heidy, to už jsme několikrát řešili, nemýlím-li se,“ propletl si prsty nejvyšší.

„Ano, pane. Omlouvám se. Zkrátka si nemohu pomoci. Ta touha je příliš silná,“ sklonila poraženě hlavu.

„Isabello. Od tebe jsem to tedy nečekal. Víš přeci, že je to zakázané. Přesto ses vydala do města. Bez povolení. Vysvětlíš mi to nějak?“ posmutněl Aro.

„Nevěděla jsem, že…“

„Bla, bla, bla…“ vstoupila mi do toho právě přicházející Jane. „Ty výmluvy,“ usmála se samolibě. „Můj pane,“ uklonila se. „Podle mého názoru by měly dostát svému prohřešení, obě a nějaký vhodný trest je podle mého názoru na místě.“

„Podle tvého. Podle mého nikoliv,“ odsekl Aro. Vyprskla jsem smíchy. Ano, věděla jsem, že mě má Aro tak nějak raději, ale nikdy to nedával tak okatě najevo. Jane lehce zasyčela a probodla mě nenávistným pohledem. Na svém štítu jsem pocítila lehké dloubnutí.

„Má schopnost nezeslábla a ta tvá nezesílila, je mi líto,“ usmála jsem se samolibě na dívku, která se urputně snažila, abych se začala svíjet v bolestných křečích.

„Jane,“ okřikl ji jemně Aro, „proč jsi sem přišla? Smím-li se zeptat?“

„Nevím jistě, snad jsem vás chtěla vidět?“ proboha, taková vlez do prdelka. Taková nebývala…

„To je od tebe milé, ale mám práci,“ usmál se křečovitě Aro a plynulým gestem pravé ruky jí vyprovodil ven.

***

(O několik hodin později)

„Co si vezmeš na sebe?“ ozvalo se za dveřmi a následovalo zaklepání.

„Dále,“ uchechtla jsem se. „A opravbdu nevím, co si vezmu na sebe.“

„Skvěle,“ zatrylkovala Heidy. „Záminka na nákup. Aro nás mile rád pustí, pokud to bude kvůli tomu plesu…“

„Tebe to tady vážně užírá, co?“

„Až tady budeš stejně dlouho jako já, pochopíš. Za sto let ani pořádně nevíš, kde co je,“ pokrčila rameny a táhla mě ke dveřím.

„Počkej, počkej…“ zarazila jsem jí. „Nemám peníze.“

„Já taky ne, ale jde s námi Lejla. Pamatuješ? Ta co ovládá myšlení. Prostě se ti podívá do očí a řekne, co máš udělat. Drink na účet podniku? Žádný problém. Šaty jako pozornost? Ještě menší,“ zavrtěla hlavou a nacpala mě do starého výtahu. Skvěle. Lejla je tady teprve dvacet let a já s ní mluvila jenom párkrát. Ona je povětšinou zavřená v pokoji, nebo trénuje. Není to zrovna společenský typ, tak jí třeba konečně poznám.

„Ehm, to jedeme tímhle?“ zabodla jsem prst do starého zaprášeného auta. Popravdě, značku jsem nepostřehla, ale bylo opravdu hodně staré.

„Jasně, leda bychom měli pár vulů, který bychom do toho zapřáhly. To si vážně myslíš, že jsme zase až tolik zastaralý? - Ne, jedeme tímhle,“ zmáčkla čudlík na klíči a v mžiku se před námi otevřela obrovská vrata. Uvnitř pyšně sídlilo nemalé množství aut. Všech barev, značek a druhů.

Volvo jsem zavrhla hned, ale na nablýskaném Lamborginy jsem mohla oči nechat. „Já mám vybráno,“ usmála jsem se a popadla klíčky s příslušným číslem.

„Bezva, já taky,“ usmála se Heidy a také popadla klíčky. „Lejlo, vybereš si taky nějaký, nebo pojedeš se mnou?“

„Pojedu s tebou,“ kývla hlavou ta upíří černoška a hupsla do auta, kterému chyběla střecha.

Dnes byl den opravdu jako vymalovaný - Slunce se schovalo za černé mraky a bylo jasné, že jenom tak nevyleze.

V nákupním centru jsem byla opravdu po hodně dlouhé době, takže mně trochu překvapily módní výstřelky. Ano, taky jsem zrovna nebyla sto let za opicema, ale to, do čeho se navlíkaly ty mladý holky? No hrůza.

„Hele, jak dlouho si vlastně nebyla mezi lidma?“

„No, naposledy u tý akcičky… no, řekněme, že je to pět let?“ pokrčila jsem rameny.

„Fůj, to bych nepřežila. Musíme přemluvit pány z trůnního sálu, aby ti dovolili chodit se mnou. To víš, jsem sama a počet upírů v gardě stále stoupá… Už to sama nezvládám a ty se potřebuješ něčemu přiučit…“

„Jo, jasně,“ šťouchla jsem jí do žeber, ale zrak mi utkvěl na…

„To sou ty nejúžasnější boty, jaký jsem kdy viděla!“ zavískla jsem a hnala se do onoho obchodu.

„Páni, ty sou…“ přitakala Heidy.

„A budou se skvěle hodit k těm šatům, který mají támhle naproti,“ přidala se Lejla.

***

„Takže. Šaty máme, boty máme, doplňky máme, všechno máme… teď hurá na ples!“ vypískla Lejla. Znala jsem jí sotva den a okamžitě jsem si jí nehorázně oblíbila. Ano, držela se zpátky, ale to proto, že se trochu bála. Byla tu nová a nevěděla, jak se k ní budeme my ostatní chovat. Teď zjistila, že jsme vlastně úplně stejný jako ona, akorát o pár desetiletí starší a vyloupla se z ní pěkná rebelka. Ale opravdu vtipná a hodná rebelka.

Myslím, že kdybych si měla vybrat mezi ní a… Ne, porovnávat nebudu. Zkrátka a dobře, mám jí opravdu ráda.

Vlastně by se dalo říct, že jsme se staly nejlepšími kamarádkami. Já, Heidy a Lejla…

***

(Den plesu)

„Jsi připravená?“

„Jo, jo… za chvilku,“ zamumlala jsem a přitom zápasila s účesem. Mělo to vypadat úplně jinak, sakra!

„Tak co máme za problém,“ nakoukla dovnitř Lejla a vyprskla smíchy. „Co to máš proboha na hlavě?“ chechtala se. Já se div nevařila vzteky.

„No, mělo to vypadat jinak,“ uznala jsem.

„Ukaž, já ti pomůžu,“ uchechtla se a srazila mě na židli. Pak nekonečně dlouho obskakovala mou hlavu. Ještě štěstí, že mi nemůžou padat vlasy a že mě to nebolí. Ty malé skřipečky se tam opravdu pořádně zamotaly.

„Hotovo!“ vypískla vítězoslavně kamarádka.

„Super, tak jdeme,“ přitakala Heidy, která se vyloupla kdo-ví odkud.

„Určitě jsi připravená na setkání s…“ Nedořekla Heidy, protože se naproti nám vylouplo hned několik postav. V čele šel Carlisle s Esme, za ním Alice s Jasperem, pak Rosalie s Emmettem a nakonec on. Edward. Byl sám, což mi připadalo zvláštní. Proč si nenašel nějakou sexy upírku? Nebo v lepším případě další nevinnou lidskou dívku?

Všem do jednoho spadla čelist, jakmile mě zahlédli. Až pak mi to došlo. No jo, vždyť oni o mém upířím životě nemají páru… To je směšné… Vydala jsem se sebevědomě k nim.

„Carlisle, ráda tě vidím,“ pozdravila jsem ho. Jen strnule přikývnul. V očích se mu odrážela láska. Opravdu dobrý herec. Jakoby mu na mně záleželo…

„Esme,“ pozdravila jsem, ale nedalo mi to a vrhla jsem se jí okolo krku. Přeci jenom jsem jí dlouho neviděla a tak…

„Bello, ty jsi… To je jedno, hlavně že jsi v pořádku,“ zašeptala a pevně mě objala. Pak jsem přešla k Alici. Beze slova se na mě vrhla, až to chvíli vypadalo, že mě nikdy nehodlá pustit.

„Alice, dobrý… nemusíš mě rozmačkat,“ uchechtla jsem se.

„Tolik si mi chyběla…“

„Víš, že ty mě taky?“ usmála jsem se. Potom jsem se ještě přivítala s Jasperem, Rosalií a Emmettm. Emm, mě jako vždy nezapomněl pobavit nějakým svým vtípkem. Konečně jsem došla až k Edwardovi. Stále na mě nevěřícně zíral, s pusou do kořán.

Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat, ale objímat se mi ho zrovínka nechtělo.

„Vletí ti tam moucha,“ poznamenala jsem a zaklapla mu pusu. Pak jsem se vydala dál. Neohroženě, sebevědomě… Ty dvě (Lejla a Heidy) div nepraskly smíchy.

„Tak ty seš hodně dobrá…“ chechtala se Lejla. Jen jsem pokrčila rameny.

„A co bych měla podle vás udělat? Rozbrečet se a vykládat mu, jak moc mi chyběl? Není to pravda, takže…“

„Jak myslíš…“

„Kam vůbec jdeme?“ zeptala jsem se po chvíli.

„No, do plesového sálu. My, jako členové gardy tam musíme být dřív než ostatní hosté,“ odpověděla znuděně Heidy.

„Aha, tak to jo.“

***

„Krásný ples, nemyslíš?“ zašeptal mi do ucha Aro.

„Jistě, okouzlující,“ usmála jsem se a otočila se zpět na Jane.

„Jane, nemyslíš, že je zbytečné neustále pokoušet můj štít? Obě víme, že se ti to nepodaří…“ Jen pohodila hlavou a vztekle sykla. Jak myslí.

„Smím prosit o tanec, krásná upírko?“ zašeptal mi do ucha jeho hlas.

„Samozřejmě. Tanec s krásným upírem vždy pozvedne náladu,“ usmála jsem se a přijala jeho rámě. Odvedl si mě někam doprostřed parketu a začali jsme se kolébat v rytmu hudby.

„Takže, jak se z tebe stala… no, víš…“ řekl po chvíli, pro něj pravděpodobně napjatého ticha.

„Viktorie,“ odpověděla jsem prostě. Jen vytřeštil oči.

„Ona…“

„Vrátila se, jo.“ Pokrčila jsem rameny a ne mizivý okamžik pocítila lehký smutek.

„A ty…“

„Musíme to probírat? Nějak na to nemám náladu,“ odsekla jsem a zadívala se mu do očí. Šlo mu na nich vidět, jak ho trápí má červená barva duhovek…

„Copak, nemůžeš přijít na chuť lidské krvi?“ uchychtla jsem se a symbolicky se oblízla.

„Bello, co se s tebou stalo? Já myslel, že…“

„Co? Že budu lovit veverky? Asi jo, kdybys mě přeměnil ty a kdybys mě neopustil…. Potom jo. Nenapadlo by mě žít jinak. Ale takhle? Prostě jsi byl jedna kapitola mého života, pro kterou jsem byla schopná všeho. A nebudeme si nic nalhávat, byla to krátká a bezvýznamná kapitola... Ale to je pryč. Už vím, že se dá žít jinak a…“

„Copak ti na mě už nezáleží?“ špitnul a zdálo se, že je mu to opravdu líto. Vlastně jsem nevěděla zda to hraje, nebo je ta zvířecí krev opravdu tolik jiná…

„Copak tobě záleží na mě?“

„Ano.“ Prostá, jasná odpověď. Jenže nepravost, aby v tom jeden pohledal.

„Opravdu? A kde se to odráží? Popletl si mi hlavu a nechal uvěřit, že mě miluješ. Pak se rozhodneš odejít a když po sto letech zjistíš, že jsem stále naživu…“

„Ale Bello, já…“

„Co ty… Víš co? Necháme toho, jo? Co se stalo, stalo se. Už to nezměníme. Teď, pokud dovolíš, si s tebou zatančím a ráda bych prohodila pár slov s ostatními. Přeci jenom si myslím, že k odjezdu jsi je dohnal zrovna ty,“ sykla jsem. Edward už nic neodpověděl. Jen na mě nechápavě zíral a šíleně pevně mě k sobě tisknul. Možná, že jsem mu opravdu chyběla…

„Ale já tě miluju, pořád,“ špitnul nakonec.

„Ne, nemiluješ. To není možné. Měl si pravdu, upíři nemají duši,“ odpověděla jsem a vydala se ke zbytku Cullenových.

„Bello,“ objala mě Alice. „Ani nevíš, jak moc jsem si přála, aby ta krátká vize byla pravdivá. Víš, viděla jsem, že se s tebe stala upírka, ale myslela jsem si, že je to hloupost, protože pak už jsem nic neviděla a…“

„To protože můj štít zesílil a už na mě nefunguje žádná schopnost,“ usmála jsem se samolibě.

„Štít?“ zeptala se nechápavě.

„Jo, proč myslíš, že mi Edward nemohl číst myšlenky? Schopnost se projevila už v lidském životě a po přeměně jenom zesílila.“

„Aha, tak to jo…“ vypískla Alice a znovu se mi vrhla okolo krku. Pomalu jsem začínala uvěřit, že nelidská krev z nich dělá větší lidi, než jsem já. Ale co, já mám své zázemí tady, mám tady přátele a tak. A nemíním to měnit.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle. Alice na mě mrkla a povolila sevření.

„Taky jsem samozřejmě rád, že jsi v pořádku…“ usmál se a taky mě lehce objal. Ani není možné, jak je ten chlap hodný, laskavý a tak… pomyslela jsem si. „Ale prostě se tě musím na něco zeptat. Víš, byli bychom rádi, kdyby ses k nám přidala. Celou tu dobu, co jsme věřili, že jsi mrtvá v nás něco chybělo. Část rodiny, jakoby chyběla…“

„Carlisle, já… jsem hrozně moc ráda, že jsem se s vámi mohla znovu setkat, ale můj domov je teď tady a já na tom nehodlám nic měnit. Už proto, že Edward… nemyslím si, že bych s ním dokázala žít. Přeci jenom…“

„Dobře, já to chápu. Jen chci, abys věděla, že kdykoliv se k nám můžeš přidat,“ usmál se nejistě.

„Dobře, děkuju,“ usmála jsem se taktéž a raději se vzdálila. Ta rodina ve mně dokázala vyvolat takových pocitů, že jsem z toho byla úplně mimo…

Edward mi chybět nebude, opravdu ne, ale zbytek rodiny? No co, můžu jezdit na návštěvy.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  ubzed (01.12.2014 20:48)

Povídka pěkná, ale povahově ta hrdinka není Bela, spíš Jesica.

8)  Lucie (30.06.2014 00:47)

Velmi pekny pribeh hlavne ze se bella nevratila k edwardovi jak to byva u techto pribehu. Jsi dobra spisovatelka ale ti jiste vis.

Marketa

7)  Marketa (16.01.2011 14:42)

Fanny

6)  Fanny (28.11.2010 22:59)

Ani bych se nedivila, kdyby se to stalo a proč by nemohlo? Jednou se Bella rozhodla jít do lesa a samozřejmě narazila na Victorii, která ji hledala... A ona jako upír na lidské krvi, převážila nenávist a po sto letech? proč by nemohla být taková...

5)   (27.11.2010 19:30)

Nechtěla bys udělat pokráčko?
Sice nemám rád san endy, ale tady to nebyl nějaký extrém, takže se to dalo snést. Dokonce se mi to líbilo Jane ke asi dost naštvaná Tahle Bella je taky fajn

uhlacka27

4)  uhlacka27 (27.11.2010 18:43)

Konečně nějaká povídka, kde se Bella nevrhne Edwardovi kolem krku!
Vážně nádhera! udělalo mi to radost

Happines

3)  Happines (26.11.2010 16:02)

No team Volterra nějak extra nejsem, ale už vůbec ne team Edward... :D je to namachrovanej hezounek a v knížce toho má až moc... přestože si to ani nezaslouží... :D :D
:)

AnneCullen

2)  AnneCullen (25.11.2010 21:11)

Vypadá to jako psaní od někoho, kdo je team Volterra :D Ale krásně napsané, i když se Edward Cullen podle mě vždycky musí dočkat happy endu :D :D

Gaul

1)  Gaul (25.11.2010 21:05)

Deti do 15 sú šťavňatejšie? Nice :D Mne sa to páčilo :D :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek