02.08.2012 [11:00], Hanetka, ze série Upír na krku, komentováno 24×, zobrazeno 4637×

Když nás něco potrápí, drby, zvěsti, útrapy,
zapomenem, jak se smát, máme chuť jen nadávat,
my dvě, místo obkladu na zkaženou náladu,
neseme vám úlevu. Snad vám bude do zpěvu!

Trocha legrace z tvůčí dílny Hanetky & MisaBells.

3. Vždycky všecko zkoním, pozdě bycha honím

Sobotní rána jsou těžká sama o sobě. Člověk se musí vykopat z postele, aby ho vlastní otec nepřišel v osm hodin prohlásit za mrtvolu, a přitom je víkend. Nemluvě o tom dárečku na nočním stolku, co můj probouzecí rituál jaksi narušil. Bylo totiž dost dobře možné, že ho měl Charlie a dal mi ho sem, abych byla připravená na rozhovor. Jenže co mu řeknu?

„Jo, byla jsem tam a vyrvala to z té rakve. Dělej si se mnou, co chceš, jen mi nezakazuj školu...“ (???)

To by asi neprošlo.

V koupelně jsem se zdržela o dvě sprchy a troje čištění zubů déle, ostatně jako vždycky, když jsem čuchala nějaký průser, ale už to nešlo odkládat. Slyšela jsem, jak dole cinká nádobí a bouchají skřínky. Musela jsem ven. Postavit se před otce a čelit své pubertální nerozvážnosti.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem a se sklopeným zrakem jsem se vrhla na konvici s čajem.

„Dobré ráno, proč tak brzy?“ culil se.

„Je po osmé…“ připomněla jsem mu.

„Ale je sobota, ne?“ Mátl mě!

„Nemáš rád dlouhé povalování…“

„Jak chceš,“ ukončil to a napil se. Jeho srknutí mi rvalo uši, ale uvítala jsem to. Diskuze na téma kdo má poslední slovo mě nikdy nebavila. „Mimochodem…“

A je to tady! Lepší bude to říct dřív než on.

„Moc mě to mrzí, už to nikdy neudělám,“ vyhrkla jsem a podívala se konečně pravdě – tedy otci – do očí. Koukal na mě jako krtek na bagr a já na něj nejspíš taky, protože se vzápětí zmateně zamračil.

„Zajímalo by mě, za co se omlouváš, ale nejdřív já… byl tady Tyler a něco tu pro tebe nechal. Prý by ti to mohlo chybět. Dal jsem ti to večer do pokoje, protože přišel poměrně nevhodně pozdě a já tě nechtěl budit. Nechceš mi něco říct?“ Kruci, takže tu plaším zbytečně? Můj mobil mě Tyler! Uf.

„Tyler?“

„Ano, Tyler.“

„Asi jsem ho nechala u něj, nebo ve škole v lavici a poznal ho.“

„Nejspíš. Měla by sis dávat na věci větší pozor, Bells.“

„Jo, budu. Neboj.“

„Učebnice a pracovní sešity nejsou levnou záležitostí, to snad víš. A já to z platu policajta nemůžu hradit dvakrát. Co kdyby ho Tyler nenašel? Musela by sis pořídit nový a dopsat si do něj všechny poznámky…“

„Do čeho?“ nechápala jsem. Táta se zarazil uprostřed nového nádechu.

„No do pracovního sešitu, teď ti to tu říkám!“

„Aha…“ hekla jsem. Takže mobilový nálezce je stále velká neznámá a já mám teď dva pracovní sešity, super. Ale jestli tu byl Tyler tak pozdě, musel mi něco chtít. Něco se děje! Máme fakt průser? „Jdu si ho uklidit a dám prát prádlo, tak jestli máš nějaký špinavý oblečení…“ Jen kývl a já se okolo něj protáhla jako ještěrka.

„Bello?“ křikl na mě, když jsem byla v půli schodů. „Za co ses to omlouvala?“ Krucinál, ale už zase?!

„Za… Chevyho?“ Proti mé vůli se mi hlas svezl do otázky.

„Možná bys mohla zavolat Jacobovi. Opravil by ho, ne?“

„Dobrý nápad. Dík.“

„Kdykoliv,“ hekl nejistě.

V pokoji jsem popadla telefon a vytočila Tylera.

„Bello?“ ozval se na druhé zvonění.

„Co se děje? Proč jsi tu byl tak pozdě?“ udeřila jsem na něj.

„Musíme vrátit ten erb. Hledají ho a dokonce snad má přijet i Doktor.“

„Doktor???  Tam ten doktor? To je nesmrtelnej? Vždyť jste říkali, že ta rakev je tam osmdesát let! Musí být jak Metuzalém,“ divila jsem se.

„Jsi blbá,“ oznámil mi Tyler. „Asi jeho syn nebo vnuk... to je fuk, prostě někdo z té rodiny přijede a to si piš, že to tak nenechá.“

„No tak ho tam vraťte. V čem je problém?“ nechápala jsem.

„Jsi jediná, kdo může. Jessica má zaracha, že byla v noci venku, a Mike nemůže, protože jeho rodině přijela návštěva. Angela je vyklepaná a Ericovi rodiče ho podezírají, že v tom má prsty.“

„A ty?“

„Dnes ráno jsme odjeli na víkend pryč. Jsem několik hodin cesty od vás.“

„Skvělý… kde je ten erb?“

„Má ho Mike. Asi…“

„Zavolám mu, nazdar,“ sykla jsem, a když jsem zavěšovala, málem jsem promáčkla mobil v potřebě Tylerovi ublížit v zoufalém pomatení smyslů, že drsné zamáčknutí tlačítka mi v tom nějak pomůže.

Rozhovor s Newtonem byl rychlý. Slíbil, že mi erb nechá ve schránce. Už zbývalo vyřešit jen Chevyho.

A ani tam jsem se nemusela moc namáhat, protože než jsem vytočila číslo, uslyšela jsem svůj auťáček. Vykoukla jsem z okna a zastihla Blacka, jak se souká z místa řidiče a táta ho vřele vítá.

„Ahoj, Jacobe, promiň, že volám tak brzy, ale mohl by ses mi podívat na auto? Nejede mi. Jo, jasně, Bells. Kdy se ti to hodí? Můžu hned, jestli chceš. Ne, tak brzo ne, nemám na tebe čas ani náladu, co odpoledne? Jo, tak odpoledne a co třeba, kdybys u toho vůbec nebyla? Jo, to zní skvěle, dík, čau!“ parodovala jsem fiktivní rozhovor a s narůstajícím vztekem na otce můj hlas stoupal. Loučila jsem se už s řádným humbukem.

„Bello! Pojď dolů!“ křičel táta.

„Pojď ty nahoru,“ zavrčela jsem během přesunu z bodu A – od okna - do bodu B – kuchyně.

„Hezké ráno,“ popřál mi rozzubený Jake.

„I tobě. Co ty tu? Chtěla jsem ti volat…“ Střelila jsem na tátu vražedný pohled a on se jen pousmál.

„Volal jsem mu. Věděl jsem, že by ti to trvalo. Byl poblíž, není to super?“ Dohazovači! Kšá!

„Jasně.“

„Máš to už v pořádku. Jen by to chtělo občas natankovat,“ smál se Jake. Zatvářila jsem se, jako když je Jacob Black koš plný špinavého prádla, a nabídla mu hrnek vody z pračky – teda… hrnek horkého čaje. Ach, zase ta má fantazie… K mé smůle to přijal a já s ním zabila celé dopoledne. Kupodivu jsem se nenudila. Konečně mluvil normálně. V jedné slabé chvilce, kdy se můj mozek okysličoval po výdeji velkého množství vzduchu z plic, jsem mu nabídla oběd.

Přijal. Cpali se s Charliem, jako by čtrnáct dní nejedli, oba hlaholili a vykecávali se o baseballu a fotbalu a o tom, kde nejlíp berou ryby, ale mozek mi to nebral. Vypnula jsem je a marně si lámala hlavu, koho zmermomocnit, aby na ten hřbitov šel se mnou. Samotné se mi tam nechtělo. Měla jsem z toho místa husí kůži jak pralinky. A pak jsem zbystřila.

„Ale Charlie, pro nás je to něco jako zkouška odvahy, víš? A ještě se tam nikomu nic nestalo. Dělali to naši rodiče, prarodiče... je to skoro jako obřad zasvěcení. To nám ani policie zakázat nemůže,“ vášnivě se Jake o něčem přel s mým tátou. Zapnula jsem svůj radar a vystrčila uši, které už tak byly jak plachty z jachty… prý teda.

„To je všecko hezký, ale co kdyby se někdo zmrzačil? Blbě se odrazíš a dole jsou útesy. Byl jsem se tam podívat. Nelíbí se mi to,“ mračil se Charlie, až je mu ježil knír.

„Ehm...“ odkašlala jsem jsi. „O co vlastně jde?“ Ta zkouška odvahy mě zaujala. Možná by Jake pochopil, co jsem na tom hřbitově vlastně dělala a proč. Možná by tam se mnou šel...

„O nic. O nic nejde,“ zabručel Jake a očividně se mu do vysvětlování nechtělo.

„To tedy ne. Jde. O život jim jde, pitomcům. Minimálně o zdraví,“ trval na svým Charlie.

Upřela jsem na Jakea tázavý pohled a nasadila oči smutného štěněte. Tomu nikdy nedokázal odolat, ale dnes mu očividně do vysvětlování nebylo.

„Jen jí to hezky řekni,“ pobídl ho Charlie. „Třeba tě přesvědčí, že takové pitomosti dneska ani holkám nezaimponují. Zkouška odvahy! Prosím tě, tohle za ni nestojí.“

„O čem to táta pořád mluví, Jakeu?“ Oči smutného štěněte jsme změnila na kukadla kocoura ze Shreka. Zvažovala jsem i popotáhnutí trička a našpulení rtů jako ve filmu, ale nejspíš bych připomínala spíš Daffyho než Pamelu.

„O útesu,“ zabručel nakonec neochotně. „O útesu v La Push. Skáčeme z něj do vody.“

Vybavila se mi skála, po jejímž vrcholu se klikatila silnice vedoucí do rezervace, a málem se mi zatmělo před očima. „Éééééééééé, odněkud z té římsy tam dole? A kudy se tam leze? Je tam stezka?“ Ta římsa je asi 10 metrů vysoko, nedivím se, že Charlie vyšiluje. Kdysi jsem ještě ve Phoenixu vylezla omylem na skokanskou věž. Taky měla deset metrů. A seshora vypadal ten bazén tak malý, že jsem nevěděla, jak se do něj vlastně ti skokani trefí. A točila se mi hlava a bylo mi zle a dolů jsem slézala hóóóódně opatrně a žebříku se držela jak stižená tetanickou křečí.

„Není tam stezka,“ zahučel. „Skáčeme seshora.“

Zaskočilo mi. „Vidíš?“ obořil se na něj Charlie a praštil mě do zad, aby mi uvolnil ucpanou dýchací trubici. „Jako by nestačilo, že riskuješ takhle blbě krk sám, ještě mi zabiješ i dceru.“ Když jsem dokašlala, utřela si uslzené oči a napila se vody, došlo mi, že bych toho mohla využít.

„Ale jestli to dělají už celé generace, asi vědí, jak na to,“ pokrčila jsem rameny, po straně mrkla na Jacoba zrudlého rozpaky a na otce vyvalila nevinné studánky. „A jestli o tom ví Billy...“ upřela jsem tázavý zrak teď zase na Jakea, který důrazně kývl, „...tak co je potom policii do toho? Neporušují zákon.“

Vstala jsem od stolu a začala sbírat nádobí. Charlie ještě chvíli brblal, ale nakonec toho nechal a s pivem se usadil v obýváku před televizí, odkud se začal linout sportovní komentář a nepřeslechnutelný řev fanoušků. Zase baseball.

„Pomůžu ti,“ ozvalo se najednou za mnou tak nečekaně, až jsem nadskočila.

„To nemusíš,“ odmítala jsem.

„Dlužím ti to. On o tom Billy zase tak úplně neví,“ zrudl Jake. „Teda ví, že se odtamtud skáče. Jen neví, že já taky. Ale takhle mu to snad Charlie nepoběží hned vyklopit.“

„Každý máme před tátou nějaký tajnosti,“ pokrčila jsem rameny a podala mu utěrku. „Taky jsem skládala zkoušku odvahy.“

„Jo?“ zaujalo ho to. „Taky jsi někam skočila?“ Jasně, přímo do průseru!

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a podala mu umytý talíř, aby ho utřel. „Probudila jsem mrtvolu.“

„Co?“ vytřeštil na mě tenisáky.

„Teda,“ vyprskla jsem. „Ty taky naletíš na všecko. Vlezla jsem do Doktorovy hrobky. V noci. Sama.“

„Fakt? A je tam ta rakev?“ zaujalo ho to.

„Je,“ přikývla jsem. „Jako nová. Je to divný, když je tam už tak dlouho, co?“

„Ty vole, vážně? To bych docela chtěl vidět,“ nahrál mi na smeč.

„To můžeš,“ kula jsem hned žhavé železo. „Musím se tam vrátit. Vzala jsem odtamtud jejich erb jako důkaz, že jsem tam byla. A musím ho vrátit, aby nebyl průser. Přišlo se na to, že tam chybí, a má přijet snad dědic nebo co...“

„Kdy?“ dychtivě se ke mně naklonil.

„Kdy přijede? Co já vím, to mi nikdo nenahlásil.“

„Ale prd, to je mi fuk. Kdy tam půjdeš?“

„No hned. Jen musím u Mikea vyzvednout ten erb. Takže jdeš se mnou?“

„Jo,“ kývl a mně se ulevilo, jako by mi z ramen spadl pytel mouky. Domyla jsem poslední talíř, utřela si ruce a popadla klíčky od Chevyho. V předsíni jsem z police vytáhla Charlieho policajtskou baterku – nebudu tam přece znovu svítit mobilem, aby mi pak zase někde vypadl. „Jedem se s Jakem projet!“ houkla jsem směrem k obýváku, nečekala na reakci a vytáhla Jakea z baráku.

U Mikea jsem zaparkovala radši za rohem. Nemusí vědět, koho mám v autě. „Počkej tady,“ řekla jsem Jacobovi, práskla za sebou dvířky a metelila k příjezdovce, kde stála jejich poštovní schránky ve tvaru šmoulí chaloupky. Bože, a to jsem si myslela, že moje máma je cvok! Zašmátrala jsem uvnitř. Jestli to tam ten vůl nenechal... Byl tam. Popadla jsem erb a vyrazila zpátky k autu.

„Tumáš,“ hodila jsem ho Jakeovi do klína, vklouzla za volant a nastartovala. Za chvíli jsme parkovali vzadu u hřbitova.

„Půjdem přes plot,“ vysvětlila jsem Jakeovi, který očividně nechápal, proč zastavuju tady. „Nechce se mi vysvětlovat starýmu Clearwaterovi, co tu dělám...“

„No jo, on tu hrobku vlastně hlídá Harry,“ jako by Jacobovi najednou došlo něco, co si předtím neuvědomil.

„Hlídá? Tu hrobku? A proč?“ zaujalo mě, co řekl, a Jake se zarazil.

„No je tu hrobník, a správce, ne? Tak hlídá,“ snažil se vykroutit.

„To by měl hlídat všecky hroby. Ale tys řekl „tu hrobku“. Tuhle konkrétní hrobku. Proč?“ byla jsem čím dál zvědavější.

Nevyrazila jsem to z něj. Jen brblal něco o pověrách a starých legendách a o kmenovém tajemství, které se nezasvěceným neříká. Přemluvit se nedal. Chvíli jsem chtěla být uražená, ale pak mi došlo, že potřebuju, aby se mnou šel. Dolů mezi ty krysy, pavouky a plíseň se mi fakt samotný nechtělo. A kdyby nás načapal Harry, třeba by ho Jake nějak přesvědčil, že tu neděláme nic nekalýho... když jsou jedné krve.

Proplížili jsme se hřbitovem a do hrobky zahučeli jak lžička do kafe. Hrobník nejspíš mezitím stihnul namazat panty, protože ani vrata, ani ty dřevěný dveře ani nevrzly, a už jsme byli uvnitř. Rozsvítila jsem baterku a namířila ji před sebe. Světlo se odrazilo od lesklého laku jako od zrcadla.

„Tady to je, koukej,“ došla jsem až k rakvi a položila na ni ruku. „Jako nová, co?“ Přejela jsem po ní a nahmatala drážky, kam patřil ten znak. Vytáhla jsem ho z kapsy a snažila se ho zasadit, kam patřil, ale jako by tam neseděl, zaboha nechtěl zapadnout na místo.

„Pojď mi pomoct, Jakeu. Nějak to nejde,“ hmoždila jsem se s tím dál, kroutila jím a otáčela, ale ať jsem dělala, co dělala, nešlo to. A pak mi došlo, že Jake nejde a dokonce je zticha, jako by oněměl. Že by vzal čápa? To jsem si sem teda vzala pomocníka!

Otočila jsem se a namířila baterku místo na rakev na něj. „Co je s tebou? Máš strach, že z tý rakve vyskočí nebožtík?“

Stál u dveří a tvářil se divně. Vypadal jako vyvařená petržel. A zdálo se mi to, nebo se vážně třásl? „Smrdí to tu,“ ucedil skrz zaťaté zuby.

„Jo, smrdí,“ kývla jsem. „Jak ve starým sklepě. Plíseň a vlhko. Cos čekal?“

„Tohle není jen plíseň,“ zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Smrdí to tu tak divně... sladký a dusivý pach, jako shnilý maso, až z toho štípe v nose... úplně to čpí.“

Začichala jsem, ale kromě plesnivých zdí jsem nic jinýho necítila. „Máš nějakej divnej nos,“ pokrčila jsem rameny. Znovu jsem zkusila nacpat ten erb, kam patří, a chvíli to vypadalo, že konečně zacvakne na místo, ale pak vylítl jak odpružený a než jsem ho stačila chytit, zazvonil o zem. „Kruci,“ posvítila jsem baterkou na zem a shýbla se, abych ho našla.

„Bello, jdi od tý rakve,“ ozval se Jake roztřeseně. „Hned.“ Zvedla jsem k němu baterku a páni! Klepal se jako osika.

„Kristepane, ty jsi ale bábovka,“ odfrkla jsem si. Mohla jsem si vzít s sebou plyšového slona z police. Určitě by byl větší hrdina než Black, pro boha živýho.

„Pojď sem. Prosím tě, Bello, pojď sem. Mám z toho divný pocit. Vypadneme,“ naléhal.

„No jo, ty hrdino. Tak jo.“ Nechala jsem erb ležet, kam spadl, a vyrazila k Jakeovi. Popadl mě za ruku a vlekl ven.

„Páni, Jakeu, nemáš horečku?“ Jeho ruka pálila jak dobře naložený kamna. Ale nestihla jsem se tím zabývat, Jake mě táhl mezi hroby směrem k zaparkovanému Chevymu a zjevně mu nebylo do řeči.

„Co tam děláte?“ ozval se stařecký hlas a ve mně hrklo jak ve starých pendlovkách. Hrobník! Chtěla jsem vzít draka, ale Jacob mě nenechal. Pustil mi ruku, popadl mě kolem ramen a přitáhl k sobě.

„Ahoj, Harry,“ zahlaholil. „Co bychom tu dělali? Jen jsme chtěli někam, kde není moc lidí...“ Chtěli? Kdopak to tu dělá ramena a v gatích má králičí bobečky, hm?

Starej Clearwater se zarazil a zamračeně si nás prohlídnul. „Hřbitov není vhodný místo na rande,“ zavrčel. „Tahej si ty krasotinky jinam, nebo řeknu tátovi, kde se ometáš,“ vyhrožoval.

„Klídek, Harry,“ nenechal se Jake vyvést z míry a já ho chtě nechtě musela obdivovat. Nahlas bych to ale neřekla ani za zlaté tele. „Vždyť už jdeme.“ Zamířil se mnou k hlavnímu vchodu a ruku mi pořád nechal kolem ramen. Hřála a uklidňovala mě a bylo to docela fajn. Jen aby si z toho Jake nevyvodil kdovíco... S každým krokem jsem zrychlovala, až jsem na tachometru měla čtyři kroky za vteřinu.

Když jsme se ztratili Harrymu z dohledu, vyvlíkla jsem se mu zpod paže a zamířila k Chevymu. „Dík,“ hodila jsem po něm. „To bylo o fous.“

„Není zač. Můžem si to klidně zopakovat, mně se to docela líbilo,“ ušklíbl se a já jsem zrudla. „O tom si nech zdát,“ odsekla jsem a Jake se rozesmál. Venku mu nějak otrnulo. Dole v hrobce tak dobrou náladu neměl.

Vrtalo mi hlavou, proč ten erb nešel vrátit do víka rakve, kam patřil. Že bych ho předtím ulomila? A proč se Jake tak třásl? A jak to, že cítil něco, co já ne?

Přemítala jsem o tom ještě i večer, kdy jsem už šla spát. Bylo dusno jako před bouřkou a skoro se nedalo dýchat. Ani otevřené okno nepomohlo, jen mi do pokoje za světlem nalítala spousta havěti.

Ležela jsem v posteli, civěla do zdi a sledovala můru, jak rejdí ve světle lampičky. Oči mě pálily, ale nedokázala jsem usnout. Pořád jsem se převalovala a nedokázala se uvolnit. Pak se mi najednou po holé kůži prohnal vítr z otevřeného okna a naskočila mi husí kůže. O to větší byla, když se v odrazu lampy na zdi objevila silueta postavy. Prostě se vynořila z ničeho a já ani netušila, zda ten stín ví, že o něm vím. Že nespím a umírám hrůzou, co je to zač.

„Bello, spíte?“ ozvalo se za mnou a ve mně by se krve nedořezal.

Hanetka

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Hanetka (02.08.2012 11:36)

LS, myslíš ten obrázek? Ten jsme si vypůjčily (a vlastně všechny obrázky k téhle povídce) od jedné geniální Španělky, která se skrývá pod nickem LintuShadow. A našly jsme je na deviantartu. Postupně se u každé kapitoly setkáte s novým portrétem... a k prvním dvěma jsem je dodala taky.

3)  lied (02.08.2012 11:32)

vy dvě jste užasný a vaše spolupráce je vražedná aspon pro mou bránici a obrazovku jak já se vždy nasměji

2)  LadySadness (02.08.2012 11:21)

ten Edward je geniálny, kdekoľvek ste ho našli, a už začína prituhovať, ako ste sľúbili, ale aj tak sa na to teším iba Charlie je tak nejak mimo, akoby po úraze hlavy

1)  mispa (02.08.2012 11:19)

«   1 2