Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Bella

Tak trochu bonusová kapitola. Tolik jsem se soustředila na vylíčení Jacobových pocitů, až mi Bella a Edward trochu "zplacatěli". Takže pro všechny čtenářky, které mi nevěří, že ani Bella to neměla a nemá lehké, přidávám kapitolu z jejího pohledu.

 

New York listopad 2010


Odtrhnout se v tu chvíli od Edwarda byla nejstrašnější věc, kterou jsem zažila od doby své přeměny. Chtěl mě políbit, ale věděla jsem, že když mu to dovolím, nedokážu odejít. A já prostě odejít musela… Moji rodiče mohou mít před sebou ještě dlouhý život, pokud dodržím Arova pravidla.

Cullenovi vůbec netušili, jak jiná je jejich existence. Jejich odříkání znamenalo jen nepatrnou daň za to, že si mohli dovolit žít blízko lidí, žít jako lidé. Měli svou práci, své záliby, měli své školy a útulné domy, ale především měli skutečnou lásku.

Já znala jen trvalý strach, že pokud se jen nepatrně proviním, zemřou mí blízcí strašnou smrtí. Mým vlastním zničením mě Aro nemohl vyděsit – i když mé myšlenky nečetl, věděl, že jsem celá léta netoužila po ničem jiném.

S Edwardem se všechno změnilo. Najednou se mi zdálo, že má existence nemusí být jen nekonečným peklem, bezcílnou a věčnou cestou vyprahlou pouští. Bez naděje, bez přátel, bez rodiny. I když to nebylo úplně přesné. Ve chvíli, kdy mi Demetri oznámil, že Heidi zmizela, ucítila jsem skutečnou bolest.

Hned první dny mezi volterskými jsem učinila několik rozhodnutí. To nejdůležitější se týkalo mého vztahu k ostatním. Většina z nich se stala obětí stejného komplotu jako já – Eleazar a Jane tvořili dokonale sehranou dvojici. Nemělo tedy smysl chovat se ke svým druhům zbytečně odměřeně nebo povýšeně. I když má moc a postavení, které mi dávala, mi to umožňovaly.

Přesto jsem se rozhodla udržet si tak velký odstup, jak jen to bude možné. Svou samotu jsem vyplnila čtením a psaním deníku. Začala jsem s tím hned napočátku. Trvalo léta, než jsem mohla mezi lidi a do školy, a tak knihy a mé ohmatané sešity byly mou cestou, jak zůstat při smyslech. Jak si uchovat co nejvíce ze svého lidství. Jak si uchovat aspoň nějaké vzpomínky…

Často jsem si představovala, že jednou deníky zabalím a pošlu Jacobovi. On přeci věděl o existenci upírů. Věděl, jen nevěřil. Až si přečte všechny ty stránky přetékající bolestí a zoufalým čekáním na nic, uvěří. Uvěří a snad odpustí…

Jak běžela léta, ztratila jsem odvahu. I když to bolelo, představovala jsem si Jaka v kruhu vlastní rodiny – jen na místě jeho ženy jsem já blázen pořád viděla sebe. Jistě už žije vlastní plný život, možná jen malá jizva v srdci a pár schovaných fotek mu připomínají, že kdysi znával a líbával Bellu Swanovou… Že kdysi miloval Bellu, tichou a nevýraznou holku, ve které teprve on probudil jiskru…

Proč tedy otevírat staré rány?

Psaní deníků ztratilo smysl. Má dokonalá paměť neomylně zaznamenávala každý detail z mé děsivé existence. Ale i když se ty sešity nikdy neměly dostat do jeho rukou, zjistila jsem, že mi psaní chybí. Byl to můj způsob, jak s ním mluvit, jak udržet kontakt.

Přestala jsem psát v den, kdy jsem poprvé potkala Edwarda Cullena. Okamžitě jsem věděla, že o něm s Jacobem nechci mluvit. Jacob nebyl přítel, kterému bych se chtěla svěřit s tím, že mě někdo zaujal. Nějaký jiný muž. Jacob byl stále mou velkou láskou.

Ty první týdny, kdy vedle mě roztomile nejistý Edward sedával na přednáškách a tak těžce se odhodlával k několika nesmělým větám, jsem cítila obrovský zmatek. Jacobův obraz najednou velmi rychle blednul vedle té krásné tváře, z které zářilo očarování a pobláznění. A možná něco víc…

Týdny jsem se ptala sama sebe, co vlastně cítím. Dosud jsem žila v přesvědčení, že mé city k Jacobovi mi přetrvaly z mého lidského času, že upíři nejsou schopní někoho milovat. Z Arovy domácnosti jsem znala jen účelové svazky dvojic, které často nevydržely ani rok. A pak jsem párkrát letmo zahlédla na chodbách školy Edwardovy sourozence. Chodili v objetí nebo se drželi za ruce, jejich oči se od sebe téměř neodpoutávaly. Láska z nich doslova zářila.

Po dvaceti letech mě poprvé napadlo ptát se, jestli by má existence nemohla být jiná. Připadala jsem si jako vědec v laboratoři – jako bych si opatrně prohlížela své srdce pod mikroskopem, řezala je na plátky a zkoumala, jak moc je zničené. Může se ještě skutečně někdy ozvat? Nedávám Edwardovi jen falešné naděje? Je někde uvnitř mě místo, kam mohu znovu pustit lásku?

Hrála jsem si s ohněm – dovolila jsem jemu i sobě všechny ty doteky, polibky a něžná slova. Ale bolest, která jediná mě dvacet let provázela, se nedala jen tak odehnat.

Jacobův obraz vyblednul, ale má láska k němu se nechtěla tak snadno vzdát a udělat místo novému citu, který mě zaplavoval v nečekaných vlnách. Snažila jsem se vzdorovat tomu příboji, i když jsem zároveň tolik toužila podlehnout…

Heidi byla jedinou bytostí, které jsem mohla svěřit alespoň část svých zmatků a obav. Byly jsme si blízké – unesli ji jen pár let po mně, v Budapešti. Německá studentka, která se z výměnného programu nikdy nevrátila…

Mohla jsem s ní mluvit, protože pro Ara byla naprosto nedůležitá. Nedotknul se jí od chvíle, kdy ji přeměnil. Všechny přeměny prováděl osobně. Myslel si, že tím budí respekt. Hlupák, ani tisíce let ho nenaučily rozdílu mezi respektem a pouhou hrůzou.

A teď byla pryč. A já jen chvíli před tou zprávou pochopila, že moje bolavá představa o spokojeném stárnoucím Jacobovi byla falešná. Že Jacob se mě nikdy nevzdal. Že mě hledal a dostal se tak blízko, až se sám začal měnit. Že já tady objímám Edwarda a on léta riskuje svůj život, aby mě našel a zachránil.

Tentokrát jsem své pocity dokázala popsat přesně. Stud. Hluboké zahanbení. Výčitky svědomí. Odpor k sobě samé. Jak ráda bych z nich část přenesla na Edwarda. Ale bolest a láska v jeho očích, když vzal můj obličej naposledy do dlaní a já se odvrátila, mi nedaly sebemenší šanci…

Ne, on nemohl za to, že mě potkal nevratně rozbitou. Nebylo fér, že jsem se mu nacpala do života. Neřekla jsem mu dost jasně, že mu nemohu dát ten první čistý cit, který dává on mně.

Jacob zničil Heidi… Koho mám varovat? Jacoba? Všechno ve mně křičelo za ním. Jenže Jacob hledá Bellu. Teplou, nemotornou, lidskou Bellu. Nikdy, nikdy se se mnou nesmí setkat. Věděla jsem, jaký je smysl existence měničů. Nechtěla jsem ho dostat do situace, kdy by mě musel zničit a pak se bůhvíjak dlouho užírat výčitkami. I když by snad nemohlo být nic krásnějšího, než přijmout smrt od něj.

Musím varovat Volturiovy. Nějak je přesvědčit, že musíme utéct. Napadlo mě to skoro okamžitě. Smečka. Vymyslím si, že Jacob vede obrovskou smečku. Vyřeším všechno najednou. Zmizím Jacobovi a zároveň ho zachráním.

A zmizím Edwardovi a dám mu šanci začít znovu. Najít si někoho, kdo ho bude milovat bez výhrad a bez pochybností. Nebála jsem se o něj. Má věčnost na to, aby našel skutečnou lásku. Ano, to bude nejlepší řešení pro všechny.

Tak proč mě ta představa tak děsivě bolí?

Vyběhla jsem z Cullenovic útulného domu na studenou a opuštěnou ulici. Na konci bloku jsem si vzala taxíka. Pokud nás Jacob sleduje, není bezpečné, abych městem jen tak proběhla.

Otevřel mi Demetri. Na první pohled jsem na něm poznala, že nejsem jediná, koho trápí Heidino zmizení. Její smrt. Možná jsem hloubku citů v některých párech podcenila…

„Čeká tě,“ zachraptěl a udělal mi místo, abych kolem něj mohla proběhnout.

Aro stál strnule uprostřed hlavní místnosti. Tak se říkalo něčemu, co Cullenovi ve svém domě nazývali obývacím pokojem. Tady ale nikdo nic neobýval. Naše domy byly jen brlohy, v nichž jsme zabíjeli čas před dalším lovem nebo se skrývali před slunečními paprsky.

„S kým měla Heidi hlídku.“ Arův hlas byl jen silnější dech. Vypadal klidně. Nebezpečně klidně. Necítila jsem strach. Právě jsem se odhodlala definitivně se odstřihnout od svých lásek – té první i té poslední, a jestli ze mě bude za pár minut hromádka popela, mě netrápilo. Jen jsem doufala, že ho stihnu přemluvit k odchodu. Dříve nebo později by Jacoba našli a proti takové přesile by neměl šanci…

„Se mnou,“ odpověděla jsem neutrálně. Nechtěla jsem ho vydráždit. Ještě ne. O to se pokusím až za chvíli. Aby mě ve vzteku zničil. Pak je velká šance, že zavraždění mých rodičů pro něj ztratí význam. Když bude po mně, už mi to neublíží…

Mlčel. Čekal na vysvětlení.

„Byla jsem s Cullenovými. Opouštějí město, chtěla jsem se rozloučit,“ prohlásila jsem klidně.

Vlna vzteku ho málem rozvibrovala. „Opouštějí město?“ zopakoval, tentokrát už ho jistě slyšeli všichni v domě. „Kdo jim to dovolil?“

„Já. Tvým jménem jsem jim to přikázala.“ Hleděla jsem mu zpříma do očí. To, co jsem vyslovila, znělo tak neskutečně, že opravdu pochyboval o tom, že slyšel správně.

„Přikázala. Ty. Mým jménem,“ odsekával.

„Už vím, kdo ničí tvou gardu.“ Pořád jsem zvládala klidný hlas. Po této větě se domem rozlehl šum. Všichni se bleskově přesunuli do haly, aby jim neuniklo nic z toho, co řeknu. Aro na mě jen vytřeštěně zíral.

„Jeden indián… znávala jsem ho kdysi.“ Hlas se mi poprvé zadrhl. Aro zpozorněl. „Muži jeho kmene se při kontaktu s upíry mění v obrovské vlky. Tvou gardu ničí smečka vlkodlaků. Uvědomila jsem si, že jsem kolem spáleniště poznala jeho pach a došla mi souvislost.“

Arovy oči skoro zmizely za mléčným povlakem. Znala jsem ten stav. Chystal se udeřit. Vraždit. Ničit. Udivilo mě, že necítím strach. Dokonce jsem uvažovala, komu to dá za úkol. Ale on sebou najednou trhnul a jeho oči se znovu zaostřily:

„Smečka? To znamená co? Kolik?“ upřesnil, jako by to bylo potřeba. Strašně se mi ulevilo. Překvapivě snadno jsem dostala jeho pozornost přesně tam, kde jsem ji chtěla mít.

„Můžou jich být desítky,“ zašeptala jsem dramaticky. Ticho v hale zhoustlo. „Jakmile se to spustí, mění se postupně všichni dorůstající chlapci.“ Aro na okamžik vypadl z role. Byl to jen záblesk, viděla jsem ho jen já a věděla jsem, že když nic jiného, tak to, že jsem byla svědkem jeho slabosti mi nedovolí přežít víc než pár dnů, přesto jsem skoro vybuchla smíchem. Aro Volturri se skutečně vyděsil. Aro Volturri se podělal z Jacoba Blacka. Kluka, kterého jsem plácávala přes ruku, když se mi až moc drze cpal pod tričko.

Netrvalo ani patnáct minut a najížděli jsme na hlavní výpadovku z města.

Bála jsem se jediného. Že mě ta dvojí bolest roztrhá dřív, než ruce Arových poskoků.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

15)  katyka (19.11.2010 06:51)

Ďakujem za pohľad Belly, Ambra. Ono už od začiatku bolo jasné, že tých 20 rokov pre ňu nebolo jednoduchých, ale keď to vidím takto natvrdo napísané... brrr. A máš pravdu, hneď je zasa "ľudskejšia", jej správanie a reakcie pochopiteľnejšie. Úplne tŕpnem, ako sa teraz situácia vyvinie. Figúrky sú rozostavené, pár pešiakov už padlo a hlavná partia pomaly začína...

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (19.11.2010 00:39)

ambro ! Zase jsem totálně mimo. Belly pohled byl úžasný a tak smutný:( Chuděra, je mi jí líto. Jsem hrozně zvědavá, jak to bude dál, co na nás chystáš. Jen doufám, že mě to nerozloží! Jsi úžasná!

Bye

13)  Bye (18.11.2010 22:50)

ambro, já jsem vůbec nepochybovala o tom, v jakým lisu se Bella nachází. Je to vlastně pořád ten samý trojúhelník, jako ve Stmívku. Jenže teď jsou každý sám. A Edward je zatím jediný, kdo neblázní natolik, že propadne sebevražedným úmyslům.
Ať už máš v úmyslu cokoliv (protože teď se to právě dostalo do fáze, kdy není jistý nic), doufám, že ty sebezničjící plány Jacobovi ani Belle nevyjdou.

A díky, tak, za všechno...

eElis

12)  eElis (18.11.2010 22:36)

nádherná kapitolka Nevím, co víc napsat. Snad jen, že chudák Bella, která to opravdu nemá jednoduchý.

Hanetka

11)  Hanetka (18.11.2010 22:24)

Rozbitá jak cesta do zapomnění,
vím, že štěstí, to pro mě není,
jsem jako struna stržená,
jak oběť ze skály svržená...

Vem si mě, peklo, a je nech žít,
ty, co už nikdy víc nesmím je chtít,
nesmím je milovat, nesmím je ctít,
netroufám si o nich už ani snít.

Na skřipci bolesti napnutá jsem,
srdce mám kamenné, a přece jen
někdo ho roztrhl, kdo to jen byl?
Já sama. A teď mi jenom pláč zbyl.


Michangela

10)  Michangela (18.11.2010 22:13)

Jé! Dva soubory deníků! A dostanou se k těm, kterým jsou adresovány???

9)   (18.11.2010 22:12)

Milá moja premilená Ambra
Tak dávno som ti nenapísala komentár, že ani si nepamätám kedy naposledy som ti nejaký napísala. Áno hanbím sa. Čítala som a nekomentovala.
V prvom rade, ani neviem prečo som vlastne tie komentáre nepísala. Asi zvíťazila moja nálada nad myšlienkou, že by som mala napísať aspoň niečo.
Nie som veľmi v stave písať zdĺhavý komentár ako to ja zvyknem, takže ti podotknem len pár vecí.
Jacobov denník. Už asi tak 3-4 dieliky dozadu ma desí. Odkedy dospel k názoru,ž e Bellu proste musí zabiť. Minulý denník... je unavený... Ani nevieš aká som unavená ja:'-(
Nemám rada Jacoba. Nie, naozaj nie. Nech ho chápem akokoľvek, nemám ho rada.
Edward... už som ti spomínala, ako veľmi trpím tým, keď trpí? Ak nie, tak spomínam teraz. Chudák. Všetko je preč...
Bella... chápem aj ju... myslím. Ale momentálne nie som v stave schopnom súcitiť s ňou. Má zlý život, ja viem, ale prídu pre ňu aj horšie veci tým som si istá...
Celkom ma desí to načo sa chystáš... hlavne zakončenie minulej kapitoly...
Príbeh sa mi veľmi páči, hoci som to nedávala poslednú dobu dosť jasne najavo.
Jacobove denníky u mňa vyvolávajú veľa emócií, rovanko ako príbeh.
Dúfam, že v najbližšom dieliku ešte nepríde katastrofálne vyvrcholenie. A dúfam, že nakoniec nepríde smutný koniec.
To je asi všetko čo som chcela...
ďakujem sa všetky kapitoly, za komentované aj neookomentované a teším sa na pokračovanie.






Marketa

8)  Marketa (18.11.2010 22:04)

semiska

7)  semiska (18.11.2010 22:02)

NO, nemá to vůbec jednoduché. TOlik emocí v sobě a tolik těžkých rozhodnutí. Je celá rozporuplná a snaží se vše vyřešit nějak diplomaticky. Obdivuju ji. Jsme moc zvědavá jak tohle skončí :)

churinka

6)  churinka (18.11.2010 22:02)

Téda...Stále mi Bella připadala taková bez citu, ale touto kapitolou se to všechno vysvětlilo. Jsem napjatá jak struna...Super!!!!

Bosorka

5)  Bosorka (18.11.2010 21:48)

Kde je Jacob? Neni Jacob! :( Chybí Jacob! Bosorka moooc smutná....

Gassie

4)  Gassie (18.11.2010 21:35)

:( :'-( :'-(
Chudák Bella. Bylo mi od začátku jasné, že její život není procházka růžovou zahradou, ale číst to tomu dává punc konečnosti. Její trápení. Lásky. Touhy.
Po přečtení Tvých povídek si pravidelně připadám rozložená na molekuly. Musím chvíli počkat, až budu zase schopná normálně fungovat.

milica

3)  milica (18.11.2010 21:34)

Ať to přežije!!
Bella taky psala deník jako Jacob Chudinka musela hodně trpět. Díky za její pohled, moc mi pomohl KRÁSA!!

Lenka326

2)  Lenka326 (18.11.2010 21:31)

Děkuju, děkuju, děkuju.
Moc jsem si přála vědět jak a proč je Bella Volturi i to, co vlastně cítí. K oběma. A i když se pořád bojím, že to neskončí dobře, tak teď to všechno dává smysl.
Díky a moc se těším na pokračování.

sakraprace

1)  sakraprace (18.11.2010 21:30)

Chjo, chudák Bella. Sotva si dovolí něco k někomu cítit, tak se to po... A aby všechny ochránila, tak si ještě přiloží další bolest Jsem strašně zvědavá na jejich setkání. Dokáže na ni vůbec Jake zaútočit?? Já doufám, že ne.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek