Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Vůně lásky

 

 

Jacobův deník 13. září 2000


(deset let od Bellina zmizení, šest let od posledního deníkového zápisu)

 


Miláčku, nevím, proč mě ty Tvoje narozeniny vždycky zdrtí víc, než třeba Vánoce… Za těch šest let, co jsem poslední sešit nevytáh z boční kapsy svýho malýho a lehce sbalitelnýho kufru, se toho stalo strašně moc. A vlastně skoro nic. Nic podstatnýho, protože zrůda, která ovládla Tvoje krásný tělo, pořád někde běhá po světě a vraždí nevinný lidi.

To je taky důvod, proč jsem ten sešit znovu vytáh. Mám potřebu se omluvit ještě jinak než jen v mý hlavě. Na tom kusu linkovanýho papíru mi to připadá správnější, úplnější. Vím, že moje Bella by chtěla, abych ji zastavil. Abych jí to nedovolil…

První rok potom, co jsem se začal měnit, jsem si nafoukaně myslel, že vím o studenejch všechno. Dost jsem se plet. Stálo mě to pár zlomenin a dvakrát mi dokonce praskla lebka. Jenže hojení je tak rychlý, že mě nepřešla chuť jít do toho pokaždý znovu a naplno. Ale teprve teď o nich vím vážně dost. Párkrát jsem ty zrůdy nějakej den sledoval, než jsem je roztrhal a spálil. Jejich instinkty, jejich zvrhlá potřeba zpestřovat si lov…

Všimnul jsem si, že občas žijou v párech. Jsem idiot, ale myslím, že ten divnej pocit, který mě při tom zjištění ovládnul, byla žárlivost. Jo, i když vím, že už to vlastně nejsi Ty, tak se mi udělalo zle z představy, že jsi s někým jiným. Že se Tě dotýká, že jsi mu dala to, co mělo být moje… Vždyť říkám – idiot a blázen. Teplý voňavý tělo Belly Swanový je pryč, teď někde běhá studenej odlitek, který má Tvou podobu a děsivý krvavý oči. Nezná soucit, neví, co je láska, a z lidskýho života si nic nepamatuje. Tohle taky vím – poslouchal jsem dva, když si při lovu povídali o svý minulosti. Nic, žádný vzpomínky, v hlavě maj vlastně jenom krev.

Přesto jsem potřeboval nějak dostat z hlavy ten obraz – Ty v objetí s někým jiným. Vzpomněl jsem si na Joanu, jenže to bylo příliš osobní. Až moc to připomínalo vztah. A ten jsem si nemoh dovolit. Pak mě to napadlo – jsem zvíře, budu to řešit jako zvíře. Bez citů, jenom fyzicky… V každým městě, ve kterým jsem kvůli svý oficiální práci, a kde zrovna nenarazím na studený, si na pár dnů nebo týdnů koupím holku. Mám jen dvě podmínky, který musí splňovat. Když je se mnou, musí mlčet. A trvám na dlouhých hnědých vlasech…

A někdy nad ránem, když to cizí tělo vedle mě klidně oddechuje, dovolím si šílenou věc. Zavřu oči a na krátkej okamžik si představím, že tam se mnou ležíš Ty. Máme pár let po svatbě, v pokoji přes chodbu spí děti. Netrvá mi ani dvě vteřiny, abych se do toho snu úplně ponořil. Je to tak živý, že mám chuť tu holku vedle sebe obejmout a hladit ji a děkovat Bohu za to, že mi dopřál tak úžasnou ženu. Zpátky v realitě jsem ale ještě rychleji. A pak to bolí. Bolí to víc než všechny zlomeniny, bolí to jako vřed, co nikdy nepřestane hnisat. Jen jeden lék trochu pomáhá. Neředěná nenávist…

Chyb, který jsem ten první rok udělal, bylo víc. Nevolal jsem domů. Táta trpěl. Zbytečně. Věděl, že jsem nechal školy, měl matnou představu o tom, čím se živím.

Pak dostal ten šílenej nápad. Když jsem se mu po dlouhý době ozval z Londýna, vytáhnul ze mě pod záminkou doručení nějakých papírů ohledně dědictví po mámě mou přesnou adresu. Za dva dny se ozval ochraptělej zvonek. Myslel jsem, že je to pošťák s těmi papíry – nikdo jiný ke mně nechodil. Otevřel jsem a málem mě trefilo. Stáli tam, zubili se na mě a mysleli si, jakou nebudu mít radost. Sam, Quil, Embry, Paul a dokonce malej Seth.

Táta je přemluvil, aby si za mnou udělali výlet, doufal, že mě přemluvěj k návratu. Ani ta pitomá rada jim v tom nezabránila. Prostě je nenapadlo, že lovím i někoho jinýho než zločince na útěku.

Dvojice, kterou jsem sledoval a ten den se chystal sejmout, žila v polorozpadlým baráku přes ulici. Celá čtvrť byla nasáklá jejich smradem. Sam dostal horečku hned první večer, ostatní o pár hodin později.

Ti pitomci z toho byli nadšený. Já zoufalej. Jenže pak mi došlo, že takhle je to vlastně správně, že máme bejt smečka. A taky jsem si konečně uměl představit, jak si poradím s tou obrovskou bandou, v který žiješ. Mám smečku, ale vaši stopu hledám už roky marně. Naposledy jsem nějaké zprávy zachytil v Moskvě. Ale zase jste mi vyklouzli.

Kluky jsem musel poslat domů, zůstává se mnou vždycky jen jeden. Ostatní jsou pořád v pohotovosti, čekaj, kdy je povolám na největší lov. Lov, na jehož konci zmizí to, co zbylo z Belly Swanový. Z holky, která mi navždycky ukradla srdce…

Bells, doufám, že je najdu co nejdřív a že Ti konečně pomůžu otevřít bránu nebeskou. V tom meziprostoru, kde jsi uvízla, tohle asi nevidíš. Ale já žiju z víry, že každý slovo, co jsem napsal, každý slovo, co se mi prohnalo hlavou, jednou budeš moct vidět a pochopíš. A odpustíš mi.

Protože Tě miluju navždy. A to přece víš…


 

≈≈≈

 


New York  říjen a listopad 2010


Demetri měl pravdu. I když nabídka spojenectví od Ara vypadala přinejmenším divně. Vlastně se nic nestalo. A to znamenalo onu nabídku. Neroztrhali nás a tak považoval za samozřejmé, že s jeho lidmi budeme ve městě držet hlídky, zároveň přitom jeho lidi hlídat a ještě zkoušet zjistit, co se stalo s jeho třemi zmizelými poskoky. Oni si teda říkali gardisti, čemuž se Emmett jen s malými přestávkami smál už čtrnáct dní. Vlastně celou dobu, co jsme ten podivný tichý pakt uzavřeli.

Fungovalo to už celkem spolehlivě a od toho večera, co jsme se zapojili i my, nikdo další nezmizel. Alice byla ale stále zdeptanější. Jí totiž zmizelo úplně všechno - naše budoucnost a taky budoucnost těch Volturiových, které znala a které se pokoušela sledovat.

Svoje počáteční výpadky se zpětně pokoušela přičíst tomu, že Isabellin štít funguje i na ni, ale teď se ukázalo, že to byla jen chabá snaha o uklidnění se. Pohybovala se v podivném transu, jak se nepřetržitě a marně snažila zachytit cokoliv.

Čtrnáct dní nikdo nezmizel, kromě Aliciny slepoty se zdálo vše relativně v pořádku, ale všichni jsme cítili, že je něco špatně. Neurčitý pocit ohrožení, nebezpečí, dusivé vědomí klidu před bouří.

Měli jsme jedinou podivnou stopu. Strašlivý zápach kolem místa, kde pravděpodobně shořela těla dvou Arových gardistů. Něco, s čím se nikdo z nás nikdy nesetkal. Ani sám velký Aro, ani nikdo z jeho děsivě starých bratrů. Bylo zajímavé sledovat, jak se po tisíciletích poprvé cítí skutečně ohroženi.

Navzdory všemu a všem – já si ty týdny užíval. Na Isabellu byl Aro se svou dotěrnou rukou krátký, takže pokud jsme se dokázali ovládnout před Felixem a Demetrim, kteří pro něj fungovali jako dokonalé zpravodajství, neměl právě přesnou představu o tom, kam už se náš vztah posunul.

Přes den jsme se dál snažili předstírat normální život, takže jsme poctivě chodili na přednášky. Večery jsme dělili mezi hlídky a mezi ukradené a utajené soukromé chvilky v mém pokoji. Popravdě já ještě mezi promýšlení plánu, jak a kde zabiju Emmetta.

Pokaždé, když jsem ho potkal, vyskočilo mu obočí do půlky čela a s významným zamrkáním pronášel vytrvale jednoslovnou otázku:

„Už?“

Právě v okamžiku, kdy mě vražedné sklony začaly opouštět a já hodlal smířeně vydržet do doby, kdy ho to přejde, předvedl znovu svou mrkací etudu. Jenže tentokrát nás potkal oba - ve chvíli, kdy jsme jednoho večera vycházeli z mého pokoje.

Dřív, než jsem se na něj vrhnul, pronesla Isabella větu, která mu konečně zavřela pusu.

„Neboj, Emmette, až bude už, tak to rozhodně nepřeslechneš.“ Všichni v domě vybuchli smíchem, já se ale málem udusil, viděl jsem totiž i Emmettův výraz.

Popravdě ale i tak toho asi rodina z mého pokoje slyšela dost.

„Jsme jako puberťáci,“ culila se Isabella, když mi jednou v noci zapínala košili a pod každý knoflík mě nejprve lehce políbila.

„Já myslím, že už na to máme věk,“ vzdychnul jsem a její činnost jsem bojkotoval tím, že jsem začal rozepínat její halenku, kterou si oblékla sotva před minutou.

„Věk ano, ale naše zkušenosti…“ nedopověděla a připojila se k mému bojkotu. Rozepínala těch pár knoflíků, co před okamžikem zapnula.

„Ty máš aspoň nějaké, to já jsem naprostý amatér a začátečník,“ zasmál jsem se a probíral se jejími vlasy. Na chvilku strnula. Zvedla ke mně tvář. Došlo mi, že jsme se až příliš přiblížili k tématu, kterému se úzkostlivě vyhýbala. Ano, ten první večer sice řekla, že mi chce o sobě říct všechno, ale její odhodlání končilo v okamžiku, kdy jen pomyslela na jeho jméno.

Jacob, její snoubenec v lidských časech…

Posadila se a nepřítomně se zahleděla z tmavého okna.

„Nevím, jestli se to počítá,“ zašeptala a já v jejím hlase opět zachytil tu hlubokou bolest. Natáhl jsem se a pohladil ji po zádech. Nezareagovala.

„Bells, nemusíme o tom mluvit.“ Zachvěla se.

„Takhle mi říkal. Bells. Proto jsem léta důsledně trvala na Isabelle. Každé Bello mě zabolelo jako nůž vražený do břicha.“ Schoulila se a pažemi si objala pokrčená kolena. Jakoby se znovu ozvaly všechny staré rány.

„Promiň, nevím, co mě to napadlo. Zůstanu u Isabelly, moc se mi to líbí,“ ujišťoval jsem ji překotně. Konečně zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Ne, myslím, že je čas udělat další krok. Jacob je minulost. Měli jsme být spolu, byli jsme dokonalý pár a já ho milovala. Pořád ho miluju. Tak, jak člověk,“ při tom slově se trpce usmála, „tak jak člověk může milovat starou a nádhernou vzpomínku. Ani on ani já nemůžeme za to, jak to dopadlo. Už má určitě rodinu…“ Těžce polkla a znovu přede mnou schovala tvář.

Posadil jsem se vedle ní a opatrně ji objal. Uvolnila sevřené paže, objala mě kolem pasu a zabořila svou tvář do mé hrudi. Cítil jsem její dech, věděl jsem, že jí voním stejně dobře jako ona mně a teď se zdálo, že se mou vůní nechává uklidnit. Nerušil jsem ji, jen jsem ji znovu lehce hladil po zádech.

„On taky hrozně hezky voněl,“ hlesla smutně.

A pak najednou strnula. Prudce se ode mě odtáhla a zírala mi vytřeštěně do očí. Vypadala paralyzovaná, neschopná pohybu či slova. Zatřásl jsem jí rameny.

„Bells, miláčku, co se děje?“

Trvalo několik minut, než byla schopná odpovědět.

„Už vím, proč mi ten pach kolem spáleniště připadal povědomý,“ zašeptala a její hlas byl plný strachu, naděje, úlevy a hrůzy.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

eMuska

34)  eMuska (12.05.2015 20:13)

To uvedomenie bolo krásne!!

maryblack

33)  maryblack (13.03.2012 17:16)

Konečně jí to došlo!!! Jdu rychle na další!!

Empress

32)  Empress (13.03.2012 11:15)

Jacobova a jej bolesť:'-( :'-( :'-(
Smečka konečne na scéne a Emmetove UŽ?

31)  Katka (07.01.2011 01:22)

Ambro, ty mi davas.. Chtela jsem jit spat, ale copak to jde? Jsem napnuta jak struna. Z Jackoba se stal psychopatickej magor, smecka ceka v zaloze a Bella najednou pozna Jackovu vuni na spalenisti... Jsem naprosto nadsena z toho jak pises, jak dokazes vystihnout vsechny emoce.

ambra

30)  ambra (30.12.2010 08:56)

Magorečko, na Tebe by se daly uzavírat sázky:D . Dorazí? Jo, sázím milion k jedné, že jo! Děkuju!
Což mi připomnělo, že jsem tady moc poděkování pro čtenářky nenechala...
Holky, dodatečná omluva...

magorka

29)  magorka (30.12.2010 08:52)

a je to tady....linky se protnuly . Minulost se chystá převálcovat současnost ...Tožooova Ambro to je nářez!!!

Carlie

28)  Carlie (20.11.2010 09:57)

Omg, bojím, bojím, smečka je blízko, to oni, že... ta výhružka v Jacobově deníku a přitom dovětek, že to pochopí, až si deník přečte...:'-(, ale i on snad pochopí, že jsou upíři a jsou upíři :-) Mno nic, skvělé, úchvatné, Ambřičko, nebudu zbytečně žvatlat, strhující děj a vtipné... už? :D Utíkám, utíkám do dalšího vagónku příběhu :-)

nikolka

27)  nikolka (19.11.2010 21:27)

Jacobov denník, plný bolesti, minule som bola naňho nahnevaná a teraz ho úplne chápem, prečo chce vykonať to, čo chce...
je plný bolesti, smútku a lásky,,, :'-( :'-( :'-(

no a naša dvojica?? prajem im ich skrývanú lásku pred Arom... sú úžasní a dokonalí,,,. ľúbia sa a je naozaj smutné, keď bella postupne spomína na svoj predchádzajúci život..

26)  Lejla (17.11.2010 18:11)

Jakobův deník a já jsem mimo. Já vím, že jako člověka ji miloval, ale ted´ prahne jen potom, aby ji zabil v tělě upíra. Možná je to také tím, že nemá tušení o citech, které upíři mají a nebo, že vůbec mohou milovat. Ty jeho dlouhé noci s placenou službou a představy, které ho deptaji. Propadá se do víru zoufalosti.
Bella a Edward jsou sladky pár a Emmett perlí jako vždy, je prima že ho Bella tak skvěle usadila s UŽ? a ta poslední věta nám zase pořádně rozvířila vzduch. Úžasný dílek

25)  AMO (17.11.2010 16:25)

Ještě teď se klepu z toho naprostého citového vypětí,to čtení deníku a pak návrat do současnosti. Dnes - díkybohu za svátek - jsem přečetla celé předchozí části.Jsi kouzelnice a, i když vtipné vsuvky s Emmetem, vím, že další srdceryvné scény teprve přijdou. Budu dál vyhlížet tento příběh a vždy se podělím o své pocity. Je to krásné a já ti vzdávám hold!!!

Alaska

24)  Alaska (16.11.2010 22:24)

Večerní dvojitá dávka ambry a už teču. Jacobův deník je naprosto čistý a koncentrovaný Tvůj spisovatelský um. Naštěstí ale nám ho následně ředíš Edwardem, Bellou a hlavně Emmetem. Říkala jsem si, že nám v jedné kapitolce dáváš dvě samostatné povídky, jenže pak přišla ta pochybnpst, že Alicinu slepotu nezpůsobuje Bella a to, co jsem věděla od samého začátku, došlo i do mého podvědomí. Zdrcená Jacobem, zdrcená poznání mi však stačilo jedno jediné slovo, abych s pocitem hrůzy a husí kůží vypukla v záchvat smích - "Už".
P.S. Deník jsem vždy obdivovala a žasla nad ním, ale opravdu doufám, že už končí, protože každým dílem přívostruješ a já se obávám, že větší emoční nátlak už neudejchám.

Ewik

23)  Ewik (16.11.2010 08:18)

Skvělá kapitola!
Deník mě opět porazil.:( :(
Hláška, co srovnala Emmetta, byla úžasná.
A ten konec? Jak tohle dopadne
Klaním se a děkuji

22)  Iwka (15.11.2010 16:32)

ambro...
Nepracuješ pro mafii???
Dej tohle někomu přečíst a dostane infarkt dřív než stačí říct přepadení..
U Jacobova deníku se mi chce brečet lítostí a zároveň mlátit do zdi, jaký je pitomec. A nakonec to vydýchávam já
Jasně, že to Belle muselo jednou dojít. JEHO vůni milovala (-miluje-) tolik let, to se nezapomíná. Co na tom, že trochu zvlčel
Tohle bude těžké. Nevěřím tomu, že až jí Jake uvidí doopravdy, dokáže ji zabít. Bude o ní bojovat; tep, ne tep.
Bude o ní bojovat proti Edwardovi.
A jak to vše skončí?!?!

Yep, to víš jen ty, náš mučitel
Tak víš co? Klidně mě muč dál, vychutnávám si to

Linfe

21)  Linfe (15.11.2010 11:52)

I tahle kapitolka byla úžasná. Děkuju

Bye

20)  Bye (15.11.2010 11:35)

ambro, třikrát jsem od dnešního jacobova denníku utekla, třikrát si říkala, že to zavřu a už se k tomu nevrátím, třikrát se (s rukou přes pusu a vytřeštěným vlhkým pohledem) vrátila.
Mockrát už ale takovou zkoušku nevydržím. Já mám Jaka ráda, víš? A mám-li parafrázovat citaci z jedné nejmenované knihy... on už není zlomený, je zničený! Jak prosímtě chceš tohle napravit??? Nejsem si jistá, jestli tentokrát bude stačit, aby potkal TU pravou...

Ale jo, i tentokrát se Ti podařilo mě dát do kupy. Emmett se pohyboval přesně na hranici, kdy bych ho buď sežrala láskou, nebo utloukla baseballkou. Zlatíčko. Fakt jsem se ho naučila za poslední půlrok mít ráda.
A Edward s Bellou...oni k sobě prostě patřej, žejo?

Silvaren

19)  Silvaren (15.11.2010 10:51)

Jaku, dneska jsi mě zase rozbrečel. Trhá mi srdce "vidět" Tě takhle. Jsi tak vzdálený od toho kluka, který se zamilovat do Belly Swanový. Kéž bys to dokázal vidět jinak a pochopil.

Už?

Já vím, že se opakuju, ale je to dokonalé.

Gassie

18)  Gassie (15.11.2010 07:06)

Tak jsem zase Jacobův deník obrečela :'-( :'-( Je to tak smutné. Je mi ho líto. Zaslouží si víc. Na druhou stranu začínám být zvědavá na to, jak to bude vypadat, až se potkají s Bellou On má jasnou představu a ona na něj pořád myslí...
Bella s Edwardem jsou krásní. Je to tak odlišné od toho, co známe. I když si myslím, že to nebude tak jednoduché, jak to teď vypadá (vím, že to mají dost složité, ale mám pocit, že to bude ještě horší...), protože takové Tvoje povídky nebývají.

sakraprace

17)  sakraprace (15.11.2010 06:44)

Ten deník vždy dočítám v slzách :'-( Tenhle Jake mě úplně odboural. Edward mě v této povídce až tolik nebere. Jake byl ten první a vlastně jsem na Edwarda trochu naštvaná, že ji má teď. A ona nakonec poznala Jakův pach Strašně se těším a strašně se děsím jejich setkání
Ambro, jako vždy naprosto geniální, dechberoucí a úchvatné

ScRiBbLe

16)  ScRiBbLe (15.11.2010 02:17)

Uz jsem cetla dnes, ale komentár písu s odstupem pul hodiny, kdy jsem to rozdýchávala a nutila slzné kanálky, aby uz konecne prestaly produkovat slzy, pres které jsem nevidela na telefon. Bolí to, kazdé slovo z Jacobova deníku príserne bolí!:'-( :'-( :'-( ↲A k druhé cásti snad jen toto: je blízko, Jacob je blízko! Boze, co jen bude dál?

Yasmini

15)  Yasmini (14.11.2010 23:24)

Ambro je to dokonalé. Na začátku jsem málem řvala jako želva. Jak se může tak trápit. Najít si podobnou holku a tvářit se na těch pár mizernejch dnů že je vše v pořádku? Trhá si tím tělo na kousky. Blázen jeden bláznivá.
Rozepínání knoflíčků zbožňuju. I když někdy stačí jen roztrhnout. ( Což nedělám, jsem ve fázi, že bych si to po sobě musela zašít. Popřípadě by se mi to vůběc nepovedlo.)
A smečka. Tak to bude konečně vyrovnaný boj. Bella už ví s kým mají tu čest. Respektive zná tu osobu. Ale řekne jim to?
Nechám se překvapit. Děkuji.
S Y.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek