Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Tak blízko

 

 

Jacobův deník 13. září 1992


Bells, lásko, zase slavíme, ale nejdřív - odpusť, pár dnů jsem nepsal. Poprvý od doby, co jsem odjel do Paříže, jsem se odhodlal vrátit se na pár dnů domů. Litoval jsem už v momentě, kdy jsem uviděl první forkský domky. Hledal jsem Tě na každým rohu, před školou se mi zdálo, že mezi těma rozjívenýma spratkama každou chvíli zahlídnu Tvý vlasy a pak oči, který když mě najdou, tak už se nechtěj pustit…

Abych si to mučení ještě posichroval, obešel jsem všechny naše místa. Každou lavičku, každou mýtinu v lese za vaším domem. V cukrárně se Betty při pohledu na mě rozbrečela a odmítla si vzít peníze za třešňovej koláč a kafe. Tvůj koláč – ten, cos ji naučila, když jsi jí tam třikrát tejdně do večera otročila.

Obešel jsem všechno, ale nakonec už se to nedalo odkládat – musel jsem k vám. Naši mi to do Paříže nenapsali a Charlie do telefonu mlčel, takže když se ukázalo, že si Tví rodiče pořídili za Tebe náhradu, málem bylo po mně.

Vzdali to, Bells, oni to prostě definitivně vzdali. Křičel jsem na ně hrozný věci. Vůbec se nebránili, i když mi později samozřejmě došlo, že jsem neměl pravdu, že jsem si na nich jen uboze vybil zoufalství ze svý neschopnosti, zoufalství z toho, že jsi už tak dlouho někde pryč, beze mě, bez nich. Charlie jen tak stál se skloněnou hlavou a Renée tiše brečela. Pak se rozeřvalo to dítě a já utekl, utekl pryč…

Na dva dny jsem zmizel do Port Angeles, nakoupil si nějaký flašky a zavřel se na hotelu. Chtěl jsem na chvíli zapomenout, jen na pár hodin otupit tu děsnou a otravnou bolest, tu hrůzu všech představ, co je s Tebou… Nemáš zdání, jaký děsivý možnosti ti za dva roky dokáže nabídnout skoro šílenej mozek. Fungovalo to, až moc dobře. Umím si představit, že bych do toho vlítnul. Jenže nemůžu, lásko, nemůžu, protože kdo by Tě našel? Takže další slib – dokud Tě nenajdu, už ani podělaný pivo. Nic. Mám úkol a mám Tebe.

Do Forks se už bez Tebe nevrátím.

Představuju si, že až příště zazvoním u vašich dveří, Ty budeš stát vedle mě. Opřeš se mi o rameno, jak jsi to dělávala, a já budu brblat, že mám Tvoje vlasy mezi zubama, a Ty mi řekneš, že Tě prostě nemám tak moc baštit, a pak se budeme pošťuchovat jako dřív.

A až přijdou vaši otevřít, Tvůj táta jen převrátí oči a máma houkne z kuchyně, že už by ses taky mohla chovat trochu dospěle.

A já řeknu jedinou větu: „Tak tady vám ji vedu, Charlie…“

O tomhle se mi teď zdává.

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.


 

≈≈≈

 


New York říjen 2010


Předposlední říjnové úterý začínalo jako čtyři předešlá – dům ovládlo radostné očekávání. Snažil jsem se to nějak ztlumit, ale naprosto zbytečně. Hned první přednášku jsem měl společně s Isabellou a zároveň bez Felixe a Demetriho. Devadesát minut. Jen ona a já, těsně vedle sebe. Ta nedočkavost a radost ze mě sálaly tak silně, že z Jaspera okamžitě sršely dál na ostatní členy rodiny – nebylo úniku.

Všichni věděli, co se děje, a samozřejmě si mě pořádně vychutnávali. Já naopak musel odložit své ironické poznámky.

Když se dnes ráno z podkrovní ložnice znovu ozýval Rosaliin rozčilený protest následovaný ovšem jejím spokojeným vzdycháním, raději jsem se na Jaspera nedíval. Stačily mi jeho naštvané myšlenky. Jasně, já můžu za to, že Rosalie našemu neunavitelnému bratrovi poslední týdny už vůbec nikdy neřekne ne.

Když strůjce Roseiny ranní radosti scházel za pár minut po schodech s výrazem nakrmeného mlsného kocoura a dopínal si knoflíky košile, nemohl jsem si do něj zarýt ani omylem. Naopak, musel jsem se tvářit pokorně, když pronášel věty jako Teda kámo, ty mi dáváš zabrat nebo – jako dneska - „Edwarde, začínám tě podezřívat, že to Tvoje těšení na Isabellu už není úplně nevinné.“

Zatínal jsem zuby, mračil se na něj, ale Jasperův nepřítomný úsměv mě znovu prozradil. Když se s námi Esme loučila mezi dveřmi, zahihňala se. A Alice se strašně přemáhala, aby jí se zahihňáním neodpověděla. A Carlisle vůbec nevypadal zaskočeně.

Isabella vždycky přišla těsně před začátkem přednášky a až ke dveřím ji doprovázeli ti dva panáci. Neotáčel jsem se k ní, když scházela k našim místům, jen jsem na okamžik zavřel oči a nechával se strhnout její vůní a pocitem, že nad sebou znovu ztrácím kontrolu. Už mě to neděsilo. Naopak. Bylo to jako droga, které jsem nikdy neměl šanci odolat.

„Ahoj,“ zastavila se u mě a pozdravila stejně jako poprvé. „Máš tady místo?“ pokračovala - znovu  hrála hru na to, že se neznáme.

Omámeně jsem se usmál, stejným gestem odsunul své věci i sebe:

„Pro tebe vždycky. A navždy, kdybys chtěla.“ Ta slova ze mě vypadla nečekaně a naplnila vzduch kolem nás ozvěnou vět, které nám zatím jen běhaly hlavami a z nichž jsme žádnou neměli odvahu vyslovit. Oba jsme ztuhli. Nakonec na má slova nezareagovala, jen se posadila a rozložila si sešit na poznámky. Ano, ona zvládla obojí – naprosto mě ovládnout a ještě bez problémů zapisovat přednášku. Já se vedle ní měnil v upíra s lidskými slabostmi – dokázal jsem vnímat jen jednu věc – ji.

„Na co jsi zvědavá dnes?“ pokusil jsem se rozehnat napětí, které ukrajovalo z našeho omezeného času. Vyptávala se mě postupně na všechno. Z našeho způsobu obživy byla naprosto šokovaná, nikdy předtím o této možnosti neslyšela. Jen jsem nedokázal poznat, jestli je jím spíš nadšená nebo znechucená.

To byla hlavní potíž – Isabella byla naprosto nečitelná. Nejen, že jsem neslyšel její myšlenky, ten smutek, který měla pořád ve tváři a v očích, překrýval jako závoj všechny další její emoce. Ano, zdálo se mi, že se usmívá častěji než na začátku. Ale to byl jen výraz tváře. V jejích očích se nic neměnilo. A to ani fyzicky. Pod jejími hnědými čočkami jsem bez obtíží rozeznal, že se večer před přednáškou krmila svým obvyklým způsobem.

Nikdy jsme o tom nemluvili – bylo to tabu. Přestože už jsem si dokázal přiznat, že mi to vlastně nevadí. I když by mělo. I když Emmett dělal ty děsivé vtipy pořád častěji. Tak co Edwarde, jaká bude svatební hostina? My v lese a oni v zapadlé uličce? A kde je romantika? Žádné společné večeře v odlehlém lesíčku?

Nesnášel jsem ho. Nesnášel jsem, že se za jeho ujetým humorem skrývá fakt, že to celé mé rodině vadí. Hrozně moc. Připadalo jim nefér, že se tolik let všichni trápíme a přemáháme, snášíme tu nekonečnou bolest, a pak si do našich životů jen tak napochoduje nějaká banda s rudýma očima a my je prostě musíme akceptovat.

V tuhle chvíli jsem ale dokázal myslet jen na to, že jedna z té bandy sedí tak blízko mě, že se naše ruce občas mimoděk dotknou. Nenasytně jsem hltal její vůni, nedokázal jsem se nedívat na odlesky v jejích vlasech a za okamžiky, kdy ke mně od poznámek zvedla oči, bych snad vraždil taky.

„Vypadáš zamyšleně, něco tě trápí?“ zašeptala a zdála se ještě smutnější než jindy. Měl jsem nepřekonatelnou chuť natáhnout ruku a pohladit ji. Utěšit.

„V pohodě, jen jsem si říkal… Ti dva,“ kývnul jsem hlavou ke dveřím posluchárny, „hlídají tě pořád? Máš vůbec šanci vyjít si někam sama? Nebo… s někým jiným?“ Zatvářila se překvapeně. Copak ji vážně doteď nenapadlo, že bych ji mohl někam pozvat? Že bychom spolu mohli být sami?

„Já… nevím, jestli někam sama chci,“ odpověděla konečně a rychle se sklonila k sešitu.

„Isabello, právě se tě pokouším pozvat na rande a ty děláš, jako by to pro tebe bylo něco nemyslitelného. Jsem v tomhle naprostý začátečník, ale měl jsem pocit, že ti nejsem úplně protivný. Pokud jsem to špatně odhadl, tak se vážně omlouvám,“ vyhrkl jsem hlasitěji a rychleji, než čekala. Tentokrát překvapením dokonce zamrkala. A jakoby ten rychlý pohyb jejích víček na okamžik strhl závoj smutku. Na zlomek vteřiny jsem zahlédl Isabellu, která měla v očích něco úplně jiného. Nového. Než jsem to stihl rozluštit, zase uhnula pohledem.

„Nemusíš se omlouvat,“ zašeptala. „Jsem ráda, že ti nejsem lhostejná. Ty… taky je mi s tebou dobře. Já jen…“ Čekal jsem zbytečně, nedopověděla. A pak mi to došlo. A přestože to byla jenom domněnka, ta bolest byla strašná.

„Ty někoho máš,“ konstatoval jsem a můj hlas zněl hrozně křečovitě. Proč mi to nedošlo dřív – takové stvoření nemohlo zůstat dlouho osamělé. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že já jí o sobě – o nás – prozradil téměř vše a ona se všem důležitým odpovědím vždy jen obratně vyhýbala.

Trvalo hrozně dlouho, než odpověděla. „Měla jsem,“ řekla konečně a její hlas obsahoval tisíckrát víc bolesti, než jsem vídal v jejích očích. Neovládl jsem se a vzal ji za ruku. Nebránila se. „Ještě tehdy,“ pokračovala tiše, „před přeměnou.“ Z jejího nádechu jsem poznal, že bojuje s pláčem. Stiskl jsem její dlaň. „Je to dávno, ale pořád mi hrozně chybí. I když… v poslední době jsem strašně vyděšená, mám pocit, že už si nedokážu udržet vzpomínky, že blednou rychleji, než jsem čekala. Nemůžu o něj přijít úplně!“ obrátila ke mně konečně tvář a já jen zbaběle ucuknul před tím, co jsem v ní uviděl. Uvědomil jsem si, že mou ruku svírá už skoro křečovitě. Opatrně jsem natáhl volnou paži a objal ji kolem ramen. Nechala se a já do konce přednášky vnímal, jak se postupně vytrácí její napětí a smutek a zároveň roste můj pocit naprostého štěstí.

Před odchodem se ke mně naklonila a lehce se dotkla rty mé tváře. „Dám ti vědět, kam si vyjdeme,“ zašeptala přitom rychle. A byla pryč.

Ten samý večer zastavila před naším domem tři velká černá auta s neprůhlednými skly. Vystoupilo z nich postupně devět upírů. Znali jsme jen Felixe a Demetriho. Ti také zůstali u aut, ostatní se vydali ke dveřím.

To nevypadalo dobře. Jediný, kdo se tvářil zvědavě a zároveň spokojeně, byl Emmett.

„Tak se zdá, že se tě jde papá Volturi zeptat, jestli máš s dcerunkou poctivé úmysly,“ zachechtal se a plácnul mě do ramene.

Já ale tušil, že tohle nebude hlavní bod programu.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Bye

17)  Bye (04.11.2010 17:14)

ambro, tak jsi právě předvedla dokonalou rozborku a sborku mé dušvní schránky.
Zápisky z Jakova deníku se pomalu začnu bát číst. A nejsem si úplně jistá, jak jsi to myslela s tím, že každý dojde svého štěstí. Aby se Ti ten Jacob nerozbil tak, že to už nepůjde spravit...
Ovšem druhá část - to je jako číst jinou povídku.
Hihi.
Ách, ách.
Buch, buch.
Slint, slint.

eMuska

16)  eMuska (04.11.2010 15:45)

Moje nervy. Tri autá. Deväť postáv... Mám sa báť?
Ale tá prednáška bola kúzelná... Už ich tam vidím...
A samozrejme:
PôJDU SPOLU NA RANDE!!!

Linfe

15)  Linfe (04.11.2010 15:24)

WOW, to bylo parádní. Tahle povídka si právě probojovala místo ve vrchních žebříčcích mého jídelníčku. Děkuji moc za takovouhle nádheru

Quappa

14)  Quappa (04.11.2010 14:01)

Mne sa snáď sníva.
Ešte pred takými troma rokmi som slávnostne vyhlásila že "ja Jacoba neznášam a Bella je jedine pre Edwarda!" Som totiž zarytý team Edward. Ambra ti si čarodejka, lebo prvý krát od kedy som vo svete twilight je mi ho úprimne ľúto a momentálne mu úprimne prajem aby sa k nemu jeho láska vrátila. I keď pevne dúfam že mi to dlho nevydrží.
Fantastické!

Bosorka

13)  Bosorka (04.11.2010 13:05)

Chudák Jacob, tohle mu prosím nedělej. Srdce se mi nad ním usedá :'-( .
Emmett jako vdy perlí :D „Tak se zdá, že se tě jde papá Volturi zeptat, jestli máš s dcerunkou poctivé úmysly,“
Doufám, že Cullenovce nejde někdo rozdrobit na zahradní cestičkz...

Karolka

12)  Karolka (04.11.2010 10:18)

Uf uf!!! Už zase mám pocit, že jsem posvačila kamínky. Chutnaly výborně, což o to, ale při nejlepší vůli mi nepřišel pozitivní ani ten okamžik Edwardova štěstí, když objímal Bellu. Jakeova část je skutečně vražedná a v kombinaci s tím, co se děje dál... Poprvé v životě čistokrevně toužím, aby se Bella vrátila k Jacobovi.
A ještě drobek. Být Edwardem, tak svou rodinu buď roztrhám na kousky a rozvozím po lese, aby jim poskládání se trvalo aspoň rok nebo se odstěhuju na severní pól. Jeho trpělivost je obdivuhodná. A samozřejmě - ty jsi obdivuhodná. A bude už příště trochu líp, že jo?

churinka

11)  churinka (04.11.2010 10:03)


Kam na ty nápady chodíš? Super,super,super. Už se těším na další díl.

Lenka326

10)  Lenka326 (04.11.2010 08:28)

Ambro, tohle není fér!!!
Pro mě k Belle patří za všech okolností Edward. Ale když čtu Jacobovy deníky, tak si připadám jak schizofrenik. A to je Bella pryč teprve 2 roky a co těch dalších 18??? To mě zabije! Moc krásné čtení, Edward jako zamilovaný študentík . Jsem ráda, že už jsi vysvětlila, že Bella si pamatuje svůj život před přeměnou (napadlo mě, jestli neztratila paměť, ale takto je to samozřejmě tisickrát lepší) a už se fakt nemůžu dočkat, jak to s nimi bude. Teda hlavně s tou volterskou domobranou v zádech. Tři velká auta??? devět upírů??? .Už se těším na další

Yasmini

9)  Yasmini (03.11.2010 23:23)

Ambro je to úchvatné. Když jí zval na rande :):) Byl perfektně nezkušený. Aź mi ho bylo líto.
Hlavní otázka dne co Jacob? On umře? Nebo se nepotkají. Ale co ty vize. Nějak se v tom motám.
A co ty limuzíny? Ty chceš přijít o čtenářku, jde na mě infarkt. (Uznávám tohle není smajlík pro infarkt, ale ten tu rozhodně chybí!!!) :):):)
Děkuji.
S Y

semiska

8)  semiska (03.11.2010 23:06)

AMbro, tahle kapitolka je fakticky skvost. Jacobova houževnatost Bellu najít je orpavdu úctyhodná. Nevzdává se a já mu moc fandím. Jen se trochu bojím až zjistí, že je upírka. Edward jí ho připomněl a ji ta myšlenka píchla u srdce podle její reakce. Nedivím se jí.
Moc zajímavá povídka a jsem strašně zvědavá, jak tohle skončí.

eElis

7)  eElis (03.11.2010 22:49)

Ty Jacobovy deníky jsou tak procíteně, plné bolesti a lásky. jsou naprosto dokonalé, ale to je i zbytek kapitolky. Naprosto fanatstická kapitolka a moc se těším na další.

milica

6)  milica (03.11.2010 22:33)

Sice moc Jacoba ráda nemám, ale tady je neskutečnej, fakt je mi ho líto a miluju jeho deník. Něco tak procítěného a nádherného....... Jinak Edward s Bellou, super. Těším se jak se nám to bude vyvíjet dál:) :) :) :) :) :) :)

Hanetka

5)  Hanetka (03.11.2010 22:32)

Tak koho to bolí víc a hlouběji?
Jacobův marný stesk mě dostal do kolen...
Edwardova nenaplněná touha mě bolí jako tříska za nehtem...
A Bellina bolest mi láme srdce - to mě dostává nejvíc. Smutek a stek po tom, co mohlo být a nebylo, a strach začít něco, co by mohlo být, a špatné svědomí z toho, že vlastně chce to, co by mohlo být, a přestává chtít to, to mohlo být a nebylo...
Ambro, jako vždycky píšeš fantasticky.

Gassie

4)  Gassie (03.11.2010 22:31)

Amrři, ten Jacobův dopis byl něco. Pomalu jsem se rozpadala na kousky :'-( Jeho smutek a bolest je díl od dílu větší.
Současnost byla krásná. Edwardovy pocity, které se vlévaly díky Jasperovi do zbytku rodiny
Z Belly, co se krmí lidmi, mi jde mráz po zádech. A je mi smutno z toho, že si pamatuje na svůj předchozí život.
Moc se těším na pokráčko.

Alaska

3)  Alaska (03.11.2010 22:22)

Tak teď mě naprosto dostal Jacob. Já vím, že k Belle prostě patří Edward, ale to mu proboha ambro nemůžeš udělat. Najdi mu - nebo ještě lepší - připiš mu nějakou jinou Bellu, kterou po těch letech skutečně najde a opravdu ji dovede domů, protože jinak fakt netuším, jak z tohohle chceš udělat hepáč. :'-(
A Emmett by za ty tvý role měl dostat nějakýho spisovatelskýho oskara. Zasemě naprosto rozsekal.

Fanny

2)  Fanny (03.11.2010 22:18)

Moc pěkné. Myslím, že to bude ještě zajímavé...

Carlie

1)  Carlie (03.11.2010 22:12)

Ambřičko, jééé, do třetice všeho nejlepšího!!! Ach Jake... jak ji viděl všude, jak křičel na rodiče, jak si slíbil, že nebude pít, že do Forks už přijede jedině s ní :'-(
A příběhy se nám prolínají... Bells si pamatuje na předchozí život, to bylo tajemství a nyní je odhaleno... přála bych ji oběma, ale to nejde... jak to rozlouskneš? :(
To pojedou jako doprovod na Bellino rande nebo co to je toto?
Moooc se těším dál, Ambři

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek