Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Tak blízko

 

 

Jacobův deník 13. září 1992


Bells, lásko, zase slavíme, ale nejdřív - odpusť, pár dnů jsem nepsal. Poprvý od doby, co jsem odjel do Paříže, jsem se odhodlal vrátit se na pár dnů domů. Litoval jsem už v momentě, kdy jsem uviděl první forkský domky. Hledal jsem Tě na každým rohu, před školou se mi zdálo, že mezi těma rozjívenýma spratkama každou chvíli zahlídnu Tvý vlasy a pak oči, který když mě najdou, tak už se nechtěj pustit…

Abych si to mučení ještě posichroval, obešel jsem všechny naše místa. Každou lavičku, každou mýtinu v lese za vaším domem. V cukrárně se Betty při pohledu na mě rozbrečela a odmítla si vzít peníze za třešňovej koláč a kafe. Tvůj koláč – ten, cos ji naučila, když jsi jí tam třikrát tejdně do večera otročila.

Obešel jsem všechno, ale nakonec už se to nedalo odkládat – musel jsem k vám. Naši mi to do Paříže nenapsali a Charlie do telefonu mlčel, takže když se ukázalo, že si Tví rodiče pořídili za Tebe náhradu, málem bylo po mně.

Vzdali to, Bells, oni to prostě definitivně vzdali. Křičel jsem na ně hrozný věci. Vůbec se nebránili, i když mi později samozřejmě došlo, že jsem neměl pravdu, že jsem si na nich jen uboze vybil zoufalství ze svý neschopnosti, zoufalství z toho, že jsi už tak dlouho někde pryč, beze mě, bez nich. Charlie jen tak stál se skloněnou hlavou a Renée tiše brečela. Pak se rozeřvalo to dítě a já utekl, utekl pryč…

Na dva dny jsem zmizel do Port Angeles, nakoupil si nějaký flašky a zavřel se na hotelu. Chtěl jsem na chvíli zapomenout, jen na pár hodin otupit tu děsnou a otravnou bolest, tu hrůzu všech představ, co je s Tebou… Nemáš zdání, jaký děsivý možnosti ti za dva roky dokáže nabídnout skoro šílenej mozek. Fungovalo to, až moc dobře. Umím si představit, že bych do toho vlítnul. Jenže nemůžu, lásko, nemůžu, protože kdo by Tě našel? Takže další slib – dokud Tě nenajdu, už ani podělaný pivo. Nic. Mám úkol a mám Tebe.

Do Forks se už bez Tebe nevrátím.

Představuju si, že až příště zazvoním u vašich dveří, Ty budeš stát vedle mě. Opřeš se mi o rameno, jak jsi to dělávala, a já budu brblat, že mám Tvoje vlasy mezi zubama, a Ty mi řekneš, že Tě prostě nemám tak moc baštit, a pak se budeme pošťuchovat jako dřív.

A až přijdou vaši otevřít, Tvůj táta jen převrátí oči a máma houkne z kuchyně, že už by ses taky mohla chovat trochu dospěle.

A já řeknu jedinou větu: „Tak tady vám ji vedu, Charlie…“

O tomhle se mi teď zdává.

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.


 

≈≈≈

 


New York říjen 2010


Předposlední říjnové úterý začínalo jako čtyři předešlá – dům ovládlo radostné očekávání. Snažil jsem se to nějak ztlumit, ale naprosto zbytečně. Hned první přednášku jsem měl společně s Isabellou a zároveň bez Felixe a Demetriho. Devadesát minut. Jen ona a já, těsně vedle sebe. Ta nedočkavost a radost ze mě sálaly tak silně, že z Jaspera okamžitě sršely dál na ostatní členy rodiny – nebylo úniku.

Všichni věděli, co se děje, a samozřejmě si mě pořádně vychutnávali. Já naopak musel odložit své ironické poznámky.

Když se dnes ráno z podkrovní ložnice znovu ozýval Rosaliin rozčilený protest následovaný ovšem jejím spokojeným vzdycháním, raději jsem se na Jaspera nedíval. Stačily mi jeho naštvané myšlenky. Jasně, já můžu za to, že Rosalie našemu neunavitelnému bratrovi poslední týdny už vůbec nikdy neřekne ne.

Když strůjce Roseiny ranní radosti scházel za pár minut po schodech s výrazem nakrmeného mlsného kocoura a dopínal si knoflíky košile, nemohl jsem si do něj zarýt ani omylem. Naopak, musel jsem se tvářit pokorně, když pronášel věty jako Teda kámo, ty mi dáváš zabrat nebo – jako dneska - „Edwarde, začínám tě podezřívat, že to Tvoje těšení na Isabellu už není úplně nevinné.“

Zatínal jsem zuby, mračil se na něj, ale Jasperův nepřítomný úsměv mě znovu prozradil. Když se s námi Esme loučila mezi dveřmi, zahihňala se. A Alice se strašně přemáhala, aby jí se zahihňáním neodpověděla. A Carlisle vůbec nevypadal zaskočeně.

Isabella vždycky přišla těsně před začátkem přednášky a až ke dveřím ji doprovázeli ti dva panáci. Neotáčel jsem se k ní, když scházela k našim místům, jen jsem na okamžik zavřel oči a nechával se strhnout její vůní a pocitem, že nad sebou znovu ztrácím kontrolu. Už mě to neděsilo. Naopak. Bylo to jako droga, které jsem nikdy neměl šanci odolat.

„Ahoj,“ zastavila se u mě a pozdravila stejně jako poprvé. „Máš tady místo?“ pokračovala - znovu  hrála hru na to, že se neznáme.

Omámeně jsem se usmál, stejným gestem odsunul své věci i sebe:

„Pro tebe vždycky. A navždy, kdybys chtěla.“ Ta slova ze mě vypadla nečekaně a naplnila vzduch kolem nás ozvěnou vět, které nám zatím jen běhaly hlavami a z nichž jsme žádnou neměli odvahu vyslovit. Oba jsme ztuhli. Nakonec na má slova nezareagovala, jen se posadila a rozložila si sešit na poznámky. Ano, ona zvládla obojí – naprosto mě ovládnout a ještě bez problémů zapisovat přednášku. Já se vedle ní měnil v upíra s lidskými slabostmi – dokázal jsem vnímat jen jednu věc – ji.

„Na co jsi zvědavá dnes?“ pokusil jsem se rozehnat napětí, které ukrajovalo z našeho omezeného času. Vyptávala se mě postupně na všechno. Z našeho způsobu obživy byla naprosto šokovaná, nikdy předtím o této možnosti neslyšela. Jen jsem nedokázal poznat, jestli je jím spíš nadšená nebo znechucená.

To byla hlavní potíž – Isabella byla naprosto nečitelná. Nejen, že jsem neslyšel její myšlenky, ten smutek, který měla pořád ve tváři a v očích, překrýval jako závoj všechny další její emoce. Ano, zdálo se mi, že se usmívá častěji než na začátku. Ale to byl jen výraz tváře. V jejích očích se nic neměnilo. A to ani fyzicky. Pod jejími hnědými čočkami jsem bez obtíží rozeznal, že se večer před přednáškou krmila svým obvyklým způsobem.

Nikdy jsme o tom nemluvili – bylo to tabu. Přestože už jsem si dokázal přiznat, že mi to vlastně nevadí. I když by mělo. I když Emmett dělal ty děsivé vtipy pořád častěji. Tak co Edwarde, jaká bude svatební hostina? My v lese a oni v zapadlé uličce? A kde je romantika? Žádné společné večeře v odlehlém lesíčku?

Nesnášel jsem ho. Nesnášel jsem, že se za jeho ujetým humorem skrývá fakt, že to celé mé rodině vadí. Hrozně moc. Připadalo jim nefér, že se tolik let všichni trápíme a přemáháme, snášíme tu nekonečnou bolest, a pak si do našich životů jen tak napochoduje nějaká banda s rudýma očima a my je prostě musíme akceptovat.

V tuhle chvíli jsem ale dokázal myslet jen na to, že jedna z té bandy sedí tak blízko mě, že se naše ruce občas mimoděk dotknou. Nenasytně jsem hltal její vůni, nedokázal jsem se nedívat na odlesky v jejích vlasech a za okamžiky, kdy ke mně od poznámek zvedla oči, bych snad vraždil taky.

„Vypadáš zamyšleně, něco tě trápí?“ zašeptala a zdála se ještě smutnější než jindy. Měl jsem nepřekonatelnou chuť natáhnout ruku a pohladit ji. Utěšit.

„V pohodě, jen jsem si říkal… Ti dva,“ kývnul jsem hlavou ke dveřím posluchárny, „hlídají tě pořád? Máš vůbec šanci vyjít si někam sama? Nebo… s někým jiným?“ Zatvářila se překvapeně. Copak ji vážně doteď nenapadlo, že bych ji mohl někam pozvat? Že bychom spolu mohli být sami?

„Já… nevím, jestli někam sama chci,“ odpověděla konečně a rychle se sklonila k sešitu.

„Isabello, právě se tě pokouším pozvat na rande a ty děláš, jako by to pro tebe bylo něco nemyslitelného. Jsem v tomhle naprostý začátečník, ale měl jsem pocit, že ti nejsem úplně protivný. Pokud jsem to špatně odhadl, tak se vážně omlouvám,“ vyhrkl jsem hlasitěji a rychleji, než čekala. Tentokrát překvapením dokonce zamrkala. A jakoby ten rychlý pohyb jejích víček na okamžik strhl závoj smutku. Na zlomek vteřiny jsem zahlédl Isabellu, která měla v očích něco úplně jiného. Nového. Než jsem to stihl rozluštit, zase uhnula pohledem.

„Nemusíš se omlouvat,“ zašeptala. „Jsem ráda, že ti nejsem lhostejná. Ty… taky je mi s tebou dobře. Já jen…“ Čekal jsem zbytečně, nedopověděla. A pak mi to došlo. A přestože to byla jenom domněnka, ta bolest byla strašná.

„Ty někoho máš,“ konstatoval jsem a můj hlas zněl hrozně křečovitě. Proč mi to nedošlo dřív – takové stvoření nemohlo zůstat dlouho osamělé. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že já jí o sobě – o nás – prozradil téměř vše a ona se všem důležitým odpovědím vždy jen obratně vyhýbala.

Trvalo hrozně dlouho, než odpověděla. „Měla jsem,“ řekla konečně a její hlas obsahoval tisíckrát víc bolesti, než jsem vídal v jejích očích. Neovládl jsem se a vzal ji za ruku. Nebránila se. „Ještě tehdy,“ pokračovala tiše, „před přeměnou.“ Z jejího nádechu jsem poznal, že bojuje s pláčem. Stiskl jsem její dlaň. „Je to dávno, ale pořád mi hrozně chybí. I když… v poslední době jsem strašně vyděšená, mám pocit, že už si nedokážu udržet vzpomínky, že blednou rychleji, než jsem čekala. Nemůžu o něj přijít úplně!“ obrátila ke mně konečně tvář a já jen zbaběle ucuknul před tím, co jsem v ní uviděl. Uvědomil jsem si, že mou ruku svírá už skoro křečovitě. Opatrně jsem natáhl volnou paži a objal ji kolem ramen. Nechala se a já do konce přednášky vnímal, jak se postupně vytrácí její napětí a smutek a zároveň roste můj pocit naprostého štěstí.

Před odchodem se ke mně naklonila a lehce se dotkla rty mé tváře. „Dám ti vědět, kam si vyjdeme,“ zašeptala přitom rychle. A byla pryč.

Ten samý večer zastavila před naším domem tři velká černá auta s neprůhlednými skly. Vystoupilo z nich postupně devět upírů. Znali jsme jen Felixe a Demetriho. Ti také zůstali u aut, ostatní se vydali ke dveřím.

To nevypadalo dobře. Jediný, kdo se tvářil zvědavě a zároveň spokojeně, byl Emmett.

„Tak se zdá, že se tě jde papá Volturi zeptat, jestli máš s dcerunkou poctivé úmysly,“ zachechtal se a plácnul mě do ramene.

Já ale tušil, že tohle nebude hlavní bod programu.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

eMuska

36)  eMuska (12.05.2015 19:45)

Uuuha, šialene smutné oči na?mňa vždy zapôsobia.. a Edward....

maryblack

35)  maryblack (13.03.2012 16:19)

Tohle je tak nádherný a strašně smutný:'-( :'-( :'-( :'-( Já nemám slov, už jen to, jak o Jacobovi mluvila mi hnalo slzy do očí :'-( :'-( Krásně smutné :'-(

Empress

34)  Empress (13.03.2012 10:24)

Nebudem plakať, nebudem plakať, nebudem plakať, nebudem plakať... Tak jo, to sa nedá :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Milá Ambruška, som celá tvoja toto bola proste nádhera

Ivanka

33)  Ivanka (28.09.2011 11:12)

Milovala ho... To je víc, než sjem doufala. A pořád ho miluje. Jeho snaha najít ji není zbytečná. Nenajde jen bezcitnou upírku, nejde svou Bellu, i když v trochu jiné schránce. POkud ji najde. :'-(
A ten konec? Bojim, bojim.

32)  Katka (07.01.2011 00:14)

Ambro, ty me desis - co chce papa Volturi? Kdyz jsem cetla Jackuv denik, malem jsem rvala jak tur. Kdyz Edward rekl "Pro tebe vzdycky a navzdy,jestli budes chtit", jsem se zase priblble usmivala. A u Emettova papa Volturiho :D jsem vazne zasmala. Tvoje povidky jsou naprosto dokonaly!!!

magorka

31)  magorka (02.12.2010 18:18)

Díky bohu za Emmetta a ty jeho kecy , protože cítím, jak se nezadržitelně blíží ten osudový okamžik, kdy se to šílené zoufalství z deníku protne se současností a že to bude bolet Ambro, je to dokonalý -brrrrrrr, až z toho mám husinu

30)  Lejla (17.11.2010 17:06)

V druhé polovině jsem skoro ani nedýchala. Když vyslovil tu větu...Pro tebe vždycky. A navždy, kdybys chtěla...se mi zamlžilo před očima. A u poslední části kdy zastavila auto se mi začaly potit ruce. Wow to bylo skvělé

ScRiBbLe

29)  ScRiBbLe (15.11.2010 01:52)

Priznavávám se, ze uz jsem to cetla vcera, ale nezmohla jsem se na komentár. Veta - predstavuju si, ze az priste zazvoním u vasich dverí, ty budes stát u me -me zabila, rozsekala na malé kousky:'-( ↲Druhá cást jako vzdy skvelá. Emmett me rozesmál.↲PS: Nejsem negramot, písu to z telefonu a z nejakého duvodu mi nejdou psát hácky.

Ewik

28)  Ewik (10.11.2010 01:06)

Taky jsem brečela, to se nedá. V tom deníku je tolik bolesti.:'-( :'-(
Tleskám ti a děkuji.

MaiQa

27)  MaiQa (06.11.2010 17:04)

Jak jsem mohla něco tak nádherného přehlídnout? Proč pokaždé u všech svých oblíbených autorek příjdu na existenci nové povídky později?

sakraprace

26)  sakraprace (06.11.2010 11:38)

Tak jo, tentokrát jsem brečela naplno, chudák Jake, chudák Charlie i Renée :'-( A chudák Bella, bůhví, co si prožila a ještě přichází o nejcennější vzpomínky.

25)  hellokitty (05.11.2010 22:25)

ambra

24)  ambra (05.11.2010 22:15)

Děkuju moc za krásné komentáře a zároveň bez mučení přiznávám, že je mi trochu trapně - tuhle věc jsem začala psát tak nějak od pasu, teprve teď se do toho trošku začínám vciťovat. Opravdu mě nenapadlo, že to zaujme tolik lidí (a za některé pasáže se vysloveně stydím ). Já se polepším... slibuju...:D . A díky moc!!!

23)  belko (05.11.2010 21:46)

Ambřičko,před chvílí jsem kápla na toto 100% závislácké čteníčko! dokážeš psát hodně strhujícím a přitahujícím způsobem!!
těším se na další!

Silvaren

22)  Silvaren (04.11.2010 23:19)

Jacob mě rozbrečel.
Při "Měla jsem," mi přeběhl mráz po zádech.:'-( :'-( :'-( A úterní náladička u Cullenů mě vyřadila z provozu na několik minut. Zase jsi mě rozložila na mikročástice, díky.

21)   (04.11.2010 22:08)

Tak tie Emmove vtipy si vychytala poriadne
Papá Volturi... GodFather Aro
Ten samý večer zastavila před naším domem tři velká černá auta s neprůhlednými skly.- tak tomu sa hovorí volturiovská MAFIA
Edward je... ja z neho proste nemôžem
Je taký... ja neviem ako to popísať... taký sladký, naivný, a pritom taký... ach:D Proste je skvelý a predovšetkým vtipný
Úžasný diel. Jacobov denník vo mne vyvoláva kadejaké pocity. Mám pocit, akoby som niekomu nazerala do súkromia Jacob má očividne spisovateľský talent (ale vieš čo, myslím, že skôr ty, než on:D )
Bella... nuž no... je mi ľúto, že sa trápi kvôli Jakovi, určite mali krásny vzťah... ale...
Ale ale ale... nuž som zvedavá čím prekvapí ďalší dielik




Kamikadze

20)  Kamikadze (04.11.2010 19:18)

papá Volturi přijel?
Mám se bát?
ambři, prostě the best

Lioness

19)  Lioness (04.11.2010 19:13)

...Ambro, je to tak dokonalé a zároveň bolestné, až mám pocit, že puknu.
Jacob je tak neoblomný, zoufalý, tvrdohlavý. Nevzdává se své naděje, nevzdává se svých snů. A bude hledat, dokud ji nenajde. Tak jak dlouho ještě?!
Odpověď na otázku, jestli je to oboustranné, jsi mi dala až příliš jasnou - JE. Ani přeměna, clona bolesti, nedokázala tu lásku vymazat! I když by to bylo lehčí, jednodušší... A ten maličký detail, že Bella není tak čitelná a předpovídatelná, je perfektní!
Edward se koupe v síle očekávání a touhy. Vymstí se mu to? Ohrozí tím rodinu?
Devět upíru, jeden velký otazník.

Baruu

18)  Baruu (04.11.2010 18:04)

Páni
drool2* *

Bye

17)  Bye (04.11.2010 17:14)

ambro, tak jsi právě předvedla dokonalou rozborku a sborku mé dušvní schránky.
Zápisky z Jakova deníku se pomalu začnu bát číst. A nejsem si úplně jistá, jak jsi to myslela s tím, že každý dojde svého štěstí. Aby se Ti ten Jacob nerozbil tak, že to už nepůjde spravit...
Ovšem druhá část - to je jako číst jinou povídku.
Hihi.
Ách, ách.
Buch, buch.
Slint, slint.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Volturi