Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Její hlas

 

 

 

Jacobův deník 13. září 1991


A je to tu, lásko moje! Myslím na to, jak ses pořád těšila, až Ti bude devatenáct. Jasně, já se možná těšil o trochu víc… Nemáš zdání, kolikrát za poslední rok jsem tý naší pitomý dohody litoval, kolikrát jsem proklínal ty Tvoje krásný jemný ruce, který mě k sobě vždycky tiskly a za nemožně krátkou chvilku mě zase odstrkovaly… Nechci Tě zlobit, vážně ne, a dneska už vůbec ne, to jen že mě strašně trápí představa, jestli Ti někdo neublížil a jestli – až Tě najdu – se z toho pro Tebe nestane něco odpornýho.

Bells, stejská se mi tak děsně moc! Někdy půl roku po Tvým zmizení skončily ty vášnivý sny, ve kterých jsme spolu slavili Tvý devatenáctiny přesně tak, jak jsme si to plánovali. Poslední tejdny se mi zdává, že prostě jen tak ležíš vedle mě, koukáš mi do očí a bez jedinýho slova mě občas pohladíš po tváři. A já nějak netoužím strhat z Tebe tričko, celou dobu jen strašně chci, abys řekla jediný – jakýkoli - slovo. Minulou noc mi došlo, proč je to tak děsivý. Já v tom snu taky nemůžu mluvit – nedokážu si o to Tvý slovo říct a Ty se pak tak smutně koukneš, ještě jednou mě pohladíš a jsi pryč…

Včera jsem volal vašim. Už nevolám každej tejden – Charlie vždycky na chvíli uvěřil, že jsem třeba něco zjistil, a pak se z toho zklamání dlouho hrabal. Renée už dávno nevěří ničemu, mám o ni vážně strach. Už se mnou nemluví, jen vždycky tak ochable řekne Ahoj Jacobe a jde zase zírat z okna ve Tvým pokoji.

Už nechoděj k psychologovi, Charlie se zmínil, že k nim občas zajde kněz. Modlí se s nima za Tvou duši. Držel jsem se, abych ho neseřval. Stejně jsem na něj vyjel, že u živýho se za duši modlit nemusej. Myslím, že pak zase brečel. Nemáš zdání, jak je to děsivý, když brečí chlap, chlap, jako je Tvůj táta…

Bells, za ten rok jsem otravoval tolik lidí a pokaždý to vyšumělo, každej záblesk naděje dřív nebo pozdějc zhasnul. Ale mám novinku – možná to bude k ničemu, ale zejtra nastupuju jako poskok do školního archivu. Bylas tu pár tejdnů, vlastně ještě nezačal semestr, takže si od toho moc neslibuju, ale v každým případě jsi zmizela se svou spolužačkou. Nějak to prostě musí souviset se školou. Jestli do měsíce nic neobjevím, začnu znovu otravovat všechny ty lidi, co už jsem je jednou vytočil (já vím, některý už víckrát) a klidně na ně použiju hypnózu nebo prostě pěst do nosu.

Nevypařila ses. Někde jsi. Vím to. A najdu Tě.

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.



≈≈≈


 

 

New York září 2010

 


Po uvítacím mejdanu v aule, jak to nazval Emmett, jsme měli původně v plánu projít si hlavní budovu univerzity. Přednášky začínaly až další den a studijní plány jsme si připravili a nechali schválit už před pár týdny přes školní mailovou službu. Tohle prostě měl být pohodový půlden. Pro mé sourozence určitě – měli po lovu a neřvalo jim v hlavě několik set studentů. Tedy spíš studentek.

Teď jsme ale nerozhodně přešlapovali na konci chodby – nechtělo se nám riskovat, že bez promyšleného plánu někde narazíme na ty rudooké.

Alicin náhradní program – nákupy - k jejímu zklamání neprošel; při hlasování se k ní jako obvykle přidal jen Jasper, a i ten s výrazem topeného kotěte.

„Jedeme domů,“ rozsekla to konečně Rose, a když to zaznělo nahlas, došlo nám, že to je přesně to, co potřebujeme. Být teď všichni pohromadě.

V autě se s ní Emmett pokoušel definitivně usmířit, ale z jejích myšlenek jsem poznal, že je rozhodnutá mu tu ranní touhu po novinkách osladit ohlášením týdenního půstu. Nadchla mě představa několika tichých večerů, tu mi vzápětí pokazila vzpomínka na jejich usmiřování po podobné Rosaliině protestní akci před pár měsíci. „A tentokrát by ze stropů vážně nepadala jen omítka,“ sykla mi u ucha Alice. Ona už tu jejich budoucí usmiřovačku viděla. Jasně – Esmeiny štukové stropy…

„Musíš Rose domluvit,“ pošeptal jsem Alici, „všichni jsme oběti jejich posedlosti sexem.“ Druhou část mé věty už ale bohužel zachytil i Emmett.

„Bratře,“ naklonil se ke mně, „ty jsi pouze oběť svého celibátu,“ zašklebil se a plácl mě do ramene. Jasper neovládnul široký úsměv. Všichni se usmívali. Chechtali se!

„Banda sobců a maniaků,“ zabručel jsem si pro sebe. Před očima se mi na chvíli mihla tvář té cizí upírky. Krásné. Smutné. Neskutečně přitažlivé vražedkyně.

Zdálo se mi, jako by sebou Alice trhla.

Po návratu domů nás čekala válečná porada. Carlisle byl překvapen přítomností tak velké skupiny upírů, která se navíc neomezeně pohybovala mezi lidmi. Když jsem opatrně vyslovil svůj odhad, že je jich pravděpodobně ještě víc, přestal Emmett konečně dělat vtipy na téma táborák na školním dvoře. Ale bojovnost ho neopouštěla. S tou krizí středního věku měl možná pravdu. Nudil se. Nuda, ne žízeň, byla náš největší nepřítel. Jenže dostat se do přímého konfliktu s jinou rodinou se mi nezdálo jako nejlepší cesta k jejímu zahnání a Carlisle se mnou souhlasil.

Během naší rozčilené debaty jsem se podvědomě pořád obracel k Aliciným myšlenkám. Většinou mě uklidňovaly, teď na mě působily přesně opačně - děsily mě.

„Alice, prosím tě, co je tohle za nový vynález? Čínská poezie už tě omrzela?“ snažil jsem se zlehčit ty podivné záblesky ničeho.

Kdyby její pohled mohl vraždit, byla by ze mě v tu chvíli úhledná hromádka polínek připravená k okamžitému použití v hlavním krbu v hale. „To je prázdno, Edwarde,“ zašklebila se tak naštvaně, že tím musela maskovat jedině zděšení. A možná větší než to moje.

„Jak prázdno?“ zbystřil Emm.

„No prostě… nic. Okno. Jsou to jen záblesky, ale děsí mě to, nikdy jsem nic podobného nezažila. Když se zaměřím na ty tři, nejvíc se mi do vizí tlačí ona, ale zároveň do toho probleskují ta slepá místa,“ kroutila se nešťastně naše slečna Doteďneomylná.

„Alice, myslíš, že jsme… ohroženi? Nemůžou ta prázdná místa znamenat, že už prostě…“ Esme svou otázku nedokončila. Byla tak vyděšená, že si slovo nebudeme nedokázala připustit ani v myšlenkách.

Všichni jsme na naši malou čarodějnici zírali se stejnou otázkou v očích. Emmett zafuněl a přitáhnul si Rose na klín. Ta už dávno opustila svůj postní plán. Mohl jsem však jen potvrdit to, co Alice nešťastně zašeptala:

„Vážně netuším, co to znamená.“


≈≈≈



Výsledkem několikahodinového dohadování byla jednoduchá vyčkávací strategie. Formálně jsme měli právo je vykázat z teritoria, které jsme si zabrali jako první, ale s ohledem na naše stravovací zvyklosti jsme si ve skutečnosti nepřekáželi.

Samozřejmě nám nebyla příjemná představa, že ve městě, kde budeme několik let žít, budou jiní upíři vraždit. Jenže jen díky čistému pragmatismu jsme až dosud žili bez jediného konfliktu. Zahrávat si s podivnými vztahy mezi rodinami, kdy jedna byla pár staletí jiné zavázána za drobnou službu a byla kdykoliv připravená přijít jí na pomoc, vyžadovalo značnou dávku sebevražedných sklonů. A těmi jsme netrpěli.

Nechtěli jsme válku a nedělali jsme si iluze, že někdy zbavíme svět upírů. S tímhle se dalo existovat.

Ráno jsme odcházeli z domu naštvaní na Emmetta a Rosalii víc než obvykle. Celou noc řádili – myšlenku na to, že jsme možná v ohrožení, využili jako záminku a opřeli se do své oblíbené činnosti tak, jako by ji dělali naposledy. Na jejich obranu budiž řečeno, že další dva páry měly stejný program. Jen prostě nebyly tak hlučné. Dumal jsem, že si po přednáškách zajedu koupit výkonnější sluchátka. „Rozhodně skvělý nápad,“ utrousila Alice, když kolem mě procházela. Navzdory Jasperově snaze ji ale zase ovládla špatná nálada způsobená těmi slepými místy.

Udělali jsme jen jediné provizorní bezpečnostní opatření – Carlisle a Esme jeli tentokrát s námi a postupně nás doprovodili na naše přednášky. Pach dalších dvou upírů vetřelci určitě zaregistrují a vezmou na vědomí, že je nás víc.

Tento semestr hostoval na Newyorské univerzitě profesor Lewis, celosvětově uznávaná autorita na Shakespearea, takže moje volba byla jasná. Ostatní už seděli ve svých posluchárnách, s Esme a Carlislem jsem se rozloučil o patro níž.

Podle všudypřítomných šipek a směrovek jsem se vydal na přednášku. Těžké masivní dveře vítaly studenty doširoka rozevřenými křídly. A vedle nich stáli oni. Zase strnulí, všichni se stejnými výrazy, jaké měli minulý den. Oni dva s naprosto nezúčastněnými, ona se smutným, ale podivně vzdáleným. Pomalu jsem se blížil ke dveřím. K nim. Propalovali mě pohledy. A pak jsem zachytil její vůni a znovu ztratil kontrolu nad svými dokonalými smysly.

Přesto mi to tentokrát došlo – slyšel jsem myšlenky těch dvou po jejím boku – jeden zvažoval, že by mě mohli roztrhat na nejbližší toaletě, druhému se v hlavě míhaly nechutné představy, kde hlavní roli hrála ona – Isabella.

Jen od ní jsem neslyšel vůbec nic. Všechno, co jsem se o nich dozvěděl předešlého dne na uvítacím ceremoniálu, jsem získal od jejích hlídačů. A její pohled způsobil, že ticho její mysli jsem si uvědomil až teď.

Došel jsem k nim. Nemohl jsem prostě jen projít. Ti dva zvažovali desítky variant, jak tu situaci vyřešit. Trochu jsem jim pomohl:

„Ahoj,“ opatrně jsem se na ni usmál, „taky jste neodolali Lewisovi?“ Křečovitě se nadechla a nepatrně uvolnila svůj postoj. Její hlídači se naopak ještě víc napjali. Vyššímu z nich jsem se podíval do očí:

„Nechceme mít problémy, rozhodně ne. Ve městě jsme víc než dva měsíce a víme, že vy sotva týden. Takže všichni zachováme klid a brzo se někde sejdeme a upřesníme pravidla. Zatím žádné trhání na kusy,“ mrknul jsem na něj a vešel do posluchárny. Otočil jsem se k nim zády. Riskoval jsem, ale zároveň jsem dal jasně najevo, že se jich nebojím. Což nebyla úplně pravda, ale její vůně měla na můj pud sebezáchovy jednoznačně destruktivní účinek.

Vybral jsem si místo na levé straně – pod oknem a u uličky. Bylo fajn mít blízko k čerstvému vzduchu a možnost rychle zmizet.

O minutu později stála vedle mě. Sama. Zvedl jsem k ní hlavu. Poprvé jsem v jejích očích zahlédl i něco jiného než smutek. Zvědavost. Zájem.

„Ahoj,“ řekla a její hlas mě přinutil pootevřít ústa, „když si sednu vedle tebe, prozradíš mi, co to máte všichni s očima?“

Okamžitě jsem jí udělal místo.

Sešit, který jsem si připravil na poznámky, zůstal celou přednášku zavřený. Profesor Lewis nedokázal konkurovat kouzlu Isabelly Volturi.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Lenka326

18)  Lenka326 (01.11.2010 17:25)

Ambro, námět je skvělý , zaujalo mě to na první pohled a přečetla jsem naráz obě úvodní kapitolky. Sice jsem za všech okolností pro pár B E, ale to, co máš v úvodním perexu mě hodně rozesmutnilo. Vážně ji Jacob bude hledat 20 let? :'-( V upířím životě je to jedno ohlédnutí, ale v lidském??? (nebo vlkodlačím, to je jedno, tento Jacob asi zatím o upírech nic neví, že?). Chudák. Už se moc těším na střet Edwarda vegetariána Cullena a Isabelly Volturi a taky na to, jaké místo v tom všem bude mít Jacob. Jeho deníky jsou úžasné!!!

Bye

17)  Bye (01.11.2010 17:01)

První odstavec mě zdrtil. Než skončil zápis z Jakova deníku, byla jsem slisovaná do malý krychličky. Teprve po "krátký" pauze jsem byla schopná si přečíst to další.
Takže nicota, jo? Hmm...
Hele, skoro nic si neřekli, ale... je to tam! I když, v souvislosti s Jakem... achjo, to bude bolet.
Aspoň nepatrnou úlevu přinesli oběti sexuálních pudů.
"Celou noc řádili – myšlenku na to, že jsme možná v ohrožení, využili jako záminku a opřeli se do své oblíbené činnosti tak, jako by ji dělali naposledy." :D

Edit: hudba!!! Minule i teď!

16)  elie_darrem (01.11.2010 16:47)

hmm, tak to jsem zvědavá, jeslti bude Bells vyvádět, až se dozví o těch očí...jinak je to skvělé, zajímá mě jak se do toho zapojují deníky a JAcob

Michangela

15)  Michangela (01.11.2010 16:30)

Doufám, že deník je pouhou minulostí, která se prolíná do smutku mladé upírky. O to víc budu držet palce Edwardovi. I tak to vypadá na dost problémů.

DeSs

14)  DeSs (01.11.2010 16:17)

Jelikož spěchám, nemůžu ti tu nechat takový komentář, jaký si ty a tahle povídka zasloužíte. Snad bude tedy tentokrát stačit pouhé: nádhera a děkuju.
Tak jo, tohle si ještě neodpustím. Karolčina povídka je u konce a tato začíná... což je naprosto skvělé! Děkuju! Za tuhle povídku i za načasování, které jistě není úmyslné, ale přece...

Linfe

13)  Linfe (01.11.2010 16:07)

Wow ambro nepamatuju si jestli jsem ti u prvniho dilu nechala komentar ale jesno uz vim jiste. Tohle se mi desne libi. Mozna jestr prijdou tve psychlogicke rozbory a popisy, ktere me vzdycky rozlozi na atomy a ja se pak pracne skladam dohromady ale ja doufam ze zbytek povidky to rozmelni do vetsiho rozmezi a nebude to naservirovany na par strankach coz ja proste nikdy neustojim. Takze diky za skvelou povidku

Gassie

12)  Gassie (01.11.2010 16:02)

Tak už jsi mě rozsekala tou písničkou. V kombinaci s Jacobovým deníkem vražedná kombinace. :'-( Ta bolest v tom byla hmatatelná a hustá jako sirup. Taková, co obalí člověka a nepustí ho. Je mi ho líto. :(
Ambro, je to úžasné. Všichni jsou zase o kousek jiní. Rozhodně jsou dobří.
Cítím se jako na začátku každé dobré povídky. Napadá mě hromada otázek a jsem natěšená na odpovědki.
Bella co se živí lidskou krví... Isabella Volturi... Co se jí stalo? Jak se tam dostala???
Kdo jsou její hlídači? Ta slepá místa u Alice způsobuje co?

nikolka

11)  nikolka (01.11.2010 15:39)

Ach Jacobov denník, plný smútku a zároveň nádeje... Dozvie sa, čo sa stalo Bellou? Stretnú sa niekedy??
.....
Dúfam, že jej Edward vysvetlí ako žijú pekní, zlatí a hlavne dobrí upíry, a že si ich vezme za vzor a vykašle sa na Volturiovcov, ktorí ju len hanebne využívajú a nedajú jej ani vydýchnuť a strážia každý jej krok
Teším sa, keď sa bude medzi nimi rozvíjať láska a ty nám to krásne zamotáš a potrestáš zlé bytosti...

prekrásna kapitolka a teším sa na ďalšiu

Silvaren

10)  Silvaren (01.11.2010 15:31)

Jacobův deník - jen se strašně bojím, co bude psát za deset, patnáct let. Nevím, jestli je v lidských či snad vlkodlačích silách "vařit" tak dlouho z vody. Ale doufám.
Cullenovi mě opět pobavili:D a místy mi bylo Edy líto, ale tady fandím Jacobovi (já jen aby bylo jasno).
A šok dne - Isabella "Volturi"???? ááááááááááá


Lioness

9)  Lioness (01.11.2010 14:51)

Logika ať jde stranou, začínáme od konce...
Volturi! Isabella Volturi! Můj malý triumf... Co si s touhle informací Cullenovi počnou? Jak to, že ona neví o vegetariánech? A co vůbec dělá v New Yorku? A je to rozzostření, ta mlha okolo Edwarda výsledkem Belliny schopnosti nebo jen jejího osobního kouzla?
Vztahy Cullenových z Tvého pohledu jsou vážně zajímavé. A vtipné, o tom nemůže být pochyb. :D
Jacob... ten kluk ji vážně miluje. Já trpím už jen tím, že netuším, jak to dopadlo. Našel ji? A milovala ho ona stejně hluboce?

8)  hellokitty (01.11.2010 14:51)

Baruu

7)  Baruu (01.11.2010 14:38)

Tak to se mi děsně líbí
Můžu říct, že Jacobovy zápisky se mi taktéž moc líbí, je to takové osobité, skoro až skutečné
Ale i přesto, jak Jake umí krásně psát a vyprávět, tak stejně doufám, že Edward bude s Bellou
Moc krásná kapitola

Hanetka

6)  Hanetka (01.11.2010 14:32)

Když láska se ti ztratí,
jsi zdrcený a sám,
a nevíš, zda se vrátí
zas slunce jednou k nám.
Když zůstane ti navždy
jen prázdnota a strach,
pak bolí nádech každý
a v ústech cítíš prach...
Snad do příštího jara
tvá duše zvykne si.
Ta naděje, tak stará,
tak marná jak ty jsi...
Když ztratíš k žití vůli,
když ztratíš, co jsi měl,
jen stesk ti srdce půlí,
ach, kéž bys zapomněl...

Karolka

5)  Karolka (01.11.2010 14:15)

Právě jsem dočetla Jacobův deník a jsem úplně na hadry. Neumím si představit, že by nebyl s ní, že by ji nenašel, že by...:'-( :'-( :'-(
A teď zbytek. Mám pocit, že mě někdo hodil do drtiče na odpadky. A nejdivnější na tom je, že se mi v něm líbí. Ale vlastně to není zas tak moc divný, když to píšeš ty. Ale asi si nikdy nezvyknu na fakt, že ti stačí dva řádky a já (reálně, nejen obrazně) lapám po dechu. Někdy bych si přála vydržet čekat a přečíst si nějakou tvoji věc najednou. Buď by mě to zabilo (což je možná pravděpodobnější) nebo bych si uchránila duševní zdraví.
Kromě toho tajemství, které se nad tím vším vznáší, cítím ve vzduchu potenciální tragédii. Několikanásobnou. Zase jsi našla přesně akupunkturní body. Zase jsi našla nový level emocí, o kterém jsem zatím nevěděla, že ho mám. A já ti za to teď ještě poděkuju.
Původně jsem chtěla začít sarkastickou větou: "Jednou za pět dní, jo? " Jenže teď nějak nemůžu. Navzdory tomu, že chci pro tebe to nejlepší, a že prostě nebudu mít klid, dokud nebudu v ruce držet knížku nadepsanou tvým jménem, teď jsem prostě čistě sobecky vyprahlá po další dávce tohoto. A není to čokoláda. Je to ambrosie.

eMuska

4)  eMuska (01.11.2010 13:15)

moje nervy! kôzlo Isabelly Volturi! A ona nevie o vegetariánoch? Tak to je gól! Som zvedavá, ako toto celé dopadne!

milica

3)  milica (01.11.2010 13:13)

Isabella Volturi.... tak to je síla. Moc zajímavé s tím Jacobem obzvlášť, chudák malej :'-( :'-(

Bosorka

2)  Bosorka (01.11.2010 13:07)

V Itálii asi nebudou nadšením výskat, až se Bella dozví o alternativním způsobu obživy ;) .
Chudák Jacob, srdce mi to láme, kdy trpí :'-( .

semiska

1)  semiska (01.11.2010 13:03)

Am, moc pěkná kapitolka. Jen chudák Edward a jeho uši. Ona si k němu sedla? Jé, to je fakt hezký Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat s nimi. :D

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still