Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Její hlas

 

 

 

Jacobův deník 13. září 1991


A je to tu, lásko moje! Myslím na to, jak ses pořád těšila, až Ti bude devatenáct. Jasně, já se možná těšil o trochu víc… Nemáš zdání, kolikrát za poslední rok jsem tý naší pitomý dohody litoval, kolikrát jsem proklínal ty Tvoje krásný jemný ruce, který mě k sobě vždycky tiskly a za nemožně krátkou chvilku mě zase odstrkovaly… Nechci Tě zlobit, vážně ne, a dneska už vůbec ne, to jen že mě strašně trápí představa, jestli Ti někdo neublížil a jestli – až Tě najdu – se z toho pro Tebe nestane něco odpornýho.

Bells, stejská se mi tak děsně moc! Někdy půl roku po Tvým zmizení skončily ty vášnivý sny, ve kterých jsme spolu slavili Tvý devatenáctiny přesně tak, jak jsme si to plánovali. Poslední tejdny se mi zdává, že prostě jen tak ležíš vedle mě, koukáš mi do očí a bez jedinýho slova mě občas pohladíš po tváři. A já nějak netoužím strhat z Tebe tričko, celou dobu jen strašně chci, abys řekla jediný – jakýkoli - slovo. Minulou noc mi došlo, proč je to tak děsivý. Já v tom snu taky nemůžu mluvit – nedokážu si o to Tvý slovo říct a Ty se pak tak smutně koukneš, ještě jednou mě pohladíš a jsi pryč…

Včera jsem volal vašim. Už nevolám každej tejden – Charlie vždycky na chvíli uvěřil, že jsem třeba něco zjistil, a pak se z toho zklamání dlouho hrabal. Renée už dávno nevěří ničemu, mám o ni vážně strach. Už se mnou nemluví, jen vždycky tak ochable řekne Ahoj Jacobe a jde zase zírat z okna ve Tvým pokoji.

Už nechoděj k psychologovi, Charlie se zmínil, že k nim občas zajde kněz. Modlí se s nima za Tvou duši. Držel jsem se, abych ho neseřval. Stejně jsem na něj vyjel, že u živýho se za duši modlit nemusej. Myslím, že pak zase brečel. Nemáš zdání, jak je to děsivý, když brečí chlap, chlap, jako je Tvůj táta…

Bells, za ten rok jsem otravoval tolik lidí a pokaždý to vyšumělo, každej záblesk naděje dřív nebo pozdějc zhasnul. Ale mám novinku – možná to bude k ničemu, ale zejtra nastupuju jako poskok do školního archivu. Bylas tu pár tejdnů, vlastně ještě nezačal semestr, takže si od toho moc neslibuju, ale v každým případě jsi zmizela se svou spolužačkou. Nějak to prostě musí souviset se školou. Jestli do měsíce nic neobjevím, začnu znovu otravovat všechny ty lidi, co už jsem je jednou vytočil (já vím, některý už víckrát) a klidně na ně použiju hypnózu nebo prostě pěst do nosu.

Nevypařila ses. Někde jsi. Vím to. A najdu Tě.

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.



≈≈≈


 

 

New York září 2010

 


Po uvítacím mejdanu v aule, jak to nazval Emmett, jsme měli původně v plánu projít si hlavní budovu univerzity. Přednášky začínaly až další den a studijní plány jsme si připravili a nechali schválit už před pár týdny přes školní mailovou službu. Tohle prostě měl být pohodový půlden. Pro mé sourozence určitě – měli po lovu a neřvalo jim v hlavě několik set studentů. Tedy spíš studentek.

Teď jsme ale nerozhodně přešlapovali na konci chodby – nechtělo se nám riskovat, že bez promyšleného plánu někde narazíme na ty rudooké.

Alicin náhradní program – nákupy - k jejímu zklamání neprošel; při hlasování se k ní jako obvykle přidal jen Jasper, a i ten s výrazem topeného kotěte.

„Jedeme domů,“ rozsekla to konečně Rose, a když to zaznělo nahlas, došlo nám, že to je přesně to, co potřebujeme. Být teď všichni pohromadě.

V autě se s ní Emmett pokoušel definitivně usmířit, ale z jejích myšlenek jsem poznal, že je rozhodnutá mu tu ranní touhu po novinkách osladit ohlášením týdenního půstu. Nadchla mě představa několika tichých večerů, tu mi vzápětí pokazila vzpomínka na jejich usmiřování po podobné Rosaliině protestní akci před pár měsíci. „A tentokrát by ze stropů vážně nepadala jen omítka,“ sykla mi u ucha Alice. Ona už tu jejich budoucí usmiřovačku viděla. Jasně – Esmeiny štukové stropy…

„Musíš Rose domluvit,“ pošeptal jsem Alici, „všichni jsme oběti jejich posedlosti sexem.“ Druhou část mé věty už ale bohužel zachytil i Emmett.

„Bratře,“ naklonil se ke mně, „ty jsi pouze oběť svého celibátu,“ zašklebil se a plácl mě do ramene. Jasper neovládnul široký úsměv. Všichni se usmívali. Chechtali se!

„Banda sobců a maniaků,“ zabručel jsem si pro sebe. Před očima se mi na chvíli mihla tvář té cizí upírky. Krásné. Smutné. Neskutečně přitažlivé vražedkyně.

Zdálo se mi, jako by sebou Alice trhla.

Po návratu domů nás čekala válečná porada. Carlisle byl překvapen přítomností tak velké skupiny upírů, která se navíc neomezeně pohybovala mezi lidmi. Když jsem opatrně vyslovil svůj odhad, že je jich pravděpodobně ještě víc, přestal Emmett konečně dělat vtipy na téma táborák na školním dvoře. Ale bojovnost ho neopouštěla. S tou krizí středního věku měl možná pravdu. Nudil se. Nuda, ne žízeň, byla náš největší nepřítel. Jenže dostat se do přímého konfliktu s jinou rodinou se mi nezdálo jako nejlepší cesta k jejímu zahnání a Carlisle se mnou souhlasil.

Během naší rozčilené debaty jsem se podvědomě pořád obracel k Aliciným myšlenkám. Většinou mě uklidňovaly, teď na mě působily přesně opačně - děsily mě.

„Alice, prosím tě, co je tohle za nový vynález? Čínská poezie už tě omrzela?“ snažil jsem se zlehčit ty podivné záblesky ničeho.

Kdyby její pohled mohl vraždit, byla by ze mě v tu chvíli úhledná hromádka polínek připravená k okamžitému použití v hlavním krbu v hale. „To je prázdno, Edwarde,“ zašklebila se tak naštvaně, že tím musela maskovat jedině zděšení. A možná větší než to moje.

„Jak prázdno?“ zbystřil Emm.

„No prostě… nic. Okno. Jsou to jen záblesky, ale děsí mě to, nikdy jsem nic podobného nezažila. Když se zaměřím na ty tři, nejvíc se mi do vizí tlačí ona, ale zároveň do toho probleskují ta slepá místa,“ kroutila se nešťastně naše slečna Doteďneomylná.

„Alice, myslíš, že jsme… ohroženi? Nemůžou ta prázdná místa znamenat, že už prostě…“ Esme svou otázku nedokončila. Byla tak vyděšená, že si slovo nebudeme nedokázala připustit ani v myšlenkách.

Všichni jsme na naši malou čarodějnici zírali se stejnou otázkou v očích. Emmett zafuněl a přitáhnul si Rose na klín. Ta už dávno opustila svůj postní plán. Mohl jsem však jen potvrdit to, co Alice nešťastně zašeptala:

„Vážně netuším, co to znamená.“


≈≈≈



Výsledkem několikahodinového dohadování byla jednoduchá vyčkávací strategie. Formálně jsme měli právo je vykázat z teritoria, které jsme si zabrali jako první, ale s ohledem na naše stravovací zvyklosti jsme si ve skutečnosti nepřekáželi.

Samozřejmě nám nebyla příjemná představa, že ve městě, kde budeme několik let žít, budou jiní upíři vraždit. Jenže jen díky čistému pragmatismu jsme až dosud žili bez jediného konfliktu. Zahrávat si s podivnými vztahy mezi rodinami, kdy jedna byla pár staletí jiné zavázána za drobnou službu a byla kdykoliv připravená přijít jí na pomoc, vyžadovalo značnou dávku sebevražedných sklonů. A těmi jsme netrpěli.

Nechtěli jsme válku a nedělali jsme si iluze, že někdy zbavíme svět upírů. S tímhle se dalo existovat.

Ráno jsme odcházeli z domu naštvaní na Emmetta a Rosalii víc než obvykle. Celou noc řádili – myšlenku na to, že jsme možná v ohrožení, využili jako záminku a opřeli se do své oblíbené činnosti tak, jako by ji dělali naposledy. Na jejich obranu budiž řečeno, že další dva páry měly stejný program. Jen prostě nebyly tak hlučné. Dumal jsem, že si po přednáškách zajedu koupit výkonnější sluchátka. „Rozhodně skvělý nápad,“ utrousila Alice, když kolem mě procházela. Navzdory Jasperově snaze ji ale zase ovládla špatná nálada způsobená těmi slepými místy.

Udělali jsme jen jediné provizorní bezpečnostní opatření – Carlisle a Esme jeli tentokrát s námi a postupně nás doprovodili na naše přednášky. Pach dalších dvou upírů vetřelci určitě zaregistrují a vezmou na vědomí, že je nás víc.

Tento semestr hostoval na Newyorské univerzitě profesor Lewis, celosvětově uznávaná autorita na Shakespearea, takže moje volba byla jasná. Ostatní už seděli ve svých posluchárnách, s Esme a Carlislem jsem se rozloučil o patro níž.

Podle všudypřítomných šipek a směrovek jsem se vydal na přednášku. Těžké masivní dveře vítaly studenty doširoka rozevřenými křídly. A vedle nich stáli oni. Zase strnulí, všichni se stejnými výrazy, jaké měli minulý den. Oni dva s naprosto nezúčastněnými, ona se smutným, ale podivně vzdáleným. Pomalu jsem se blížil ke dveřím. K nim. Propalovali mě pohledy. A pak jsem zachytil její vůni a znovu ztratil kontrolu nad svými dokonalými smysly.

Přesto mi to tentokrát došlo – slyšel jsem myšlenky těch dvou po jejím boku – jeden zvažoval, že by mě mohli roztrhat na nejbližší toaletě, druhému se v hlavě míhaly nechutné představy, kde hlavní roli hrála ona – Isabella.

Jen od ní jsem neslyšel vůbec nic. Všechno, co jsem se o nich dozvěděl předešlého dne na uvítacím ceremoniálu, jsem získal od jejích hlídačů. A její pohled způsobil, že ticho její mysli jsem si uvědomil až teď.

Došel jsem k nim. Nemohl jsem prostě jen projít. Ti dva zvažovali desítky variant, jak tu situaci vyřešit. Trochu jsem jim pomohl:

„Ahoj,“ opatrně jsem se na ni usmál, „taky jste neodolali Lewisovi?“ Křečovitě se nadechla a nepatrně uvolnila svůj postoj. Její hlídači se naopak ještě víc napjali. Vyššímu z nich jsem se podíval do očí:

„Nechceme mít problémy, rozhodně ne. Ve městě jsme víc než dva měsíce a víme, že vy sotva týden. Takže všichni zachováme klid a brzo se někde sejdeme a upřesníme pravidla. Zatím žádné trhání na kusy,“ mrknul jsem na něj a vešel do posluchárny. Otočil jsem se k nim zády. Riskoval jsem, ale zároveň jsem dal jasně najevo, že se jich nebojím. Což nebyla úplně pravda, ale její vůně měla na můj pud sebezáchovy jednoznačně destruktivní účinek.

Vybral jsem si místo na levé straně – pod oknem a u uličky. Bylo fajn mít blízko k čerstvému vzduchu a možnost rychle zmizet.

O minutu později stála vedle mě. Sama. Zvedl jsem k ní hlavu. Poprvé jsem v jejích očích zahlédl i něco jiného než smutek. Zvědavost. Zájem.

„Ahoj,“ řekla a její hlas mě přinutil pootevřít ústa, „když si sednu vedle tebe, prozradíš mi, co to máte všichni s očima?“

Okamžitě jsem jí udělal místo.

Sešit, který jsem si připravil na poznámky, zůstal celou přednášku zavřený. Profesor Lewis nedokázal konkurovat kouzlu Isabelly Volturi.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

eMuska

37)  eMuska (12.05.2015 19:37)

..a moja príprava na maturitu nedokáže konkurovať tvojim poviedkam ..

maryblack

36)  maryblack (13.03.2012 16:07)

Isabella Volturi? No teda je to zamotaný a Jacoba je mi strašně líto :'-( :'-( Ale jdu rychle na další kapitolu

Empress

35)  Empress (13.03.2012 10:04)

Teda chudák Jacob:'-( :'-( To jeho zúfalstvo som skoro mohla nahmatať
A slepé miesta v Aliciných víziách , že to bude mať čo do činenia s Jakeom? Alebo nie?
Isabella Volturi...
musím rýchlo ďalej

Ivanka

34)  Ivanka (28.09.2011 11:01)

Eda na mě udělal vrcholný dojem. Byl přímý a chlapský. Jeho promluva k Italům byla nádherná. A Isabella Volturi? To ještě bude zajímavé...

33)  Katka (06.01.2011 23:50)

Paani takze Isabella Volturi? Alicina slepa mista ve vizich, Jacobovo zoufalstvi... Jsi vazne skvela!!!

magorka

32)  magorka (02.12.2010 18:08)

číst Jacobovy myšlenky, bezmoc a zoufalství je fakt masakr - je to neuvěřitelně - co to kecám, u autorky Tvého formátu to ani jinak nemůže být - dokonalé a mám z toho depku:'-( Jenže si to prostě nedokážu odepřít...je to ...tak...hmmm strašně reálné Současnost se koukám taky začíná lehce komplikovat a přiznávám bez mučení, že mně vyděsila ta slepá místa v Aliciných vizích....

31)  Lejla (17.11.2010 16:06)

Aha takže Isabella Volturi?? A co ten Jakob?? Jsem ccelá zmatená a omámená. Utíkám na další

Ewik

30)  Ewik (10.11.2010 00:01)

Isabelly Volturi... No tedy, na to jsem nepomyslela
Tleskám

sakraprace

29)  sakraprace (06.11.2010 11:26)

Isabella Volturi...tak nějak jsem to čekala, dovedu si představit, co by mohlo být dál, ale ne to, až ji najde Jake. Ten jeho deník mě dohání k slzám a jsem moc zvědavá jak ke všemu došlo

ScRiBbLe

28)  ScRiBbLe (05.11.2010 18:17)

Já to věděla! Je to ona a hrozně mě zajímá, proč to je tak, jak to je...
Jacob... to bylo tak krásně dojemný, ale ta druhá část mě rozveselila. V některých bodech jsem se tlemila, div jsem se neskácela k zemi.
Měla jsem čas na jednu kapitolku , bohužel, tak zítra .

Alaska

27)  Alaska (03.11.2010 21:01)

Uááá, ta nevinná otázka. Už mi začíná trochu trnout, ale stále tam trousíš skvělé hlášky, které mě dokonale rozptýlí.
A ty začátky. Jacob není moje kafe a nikdy ho asi nebudu brát jako někoho pro Bellu. Ale ten jeho deník je Boží. To jak se svým osobitým způsobem snaží přenést přes tu ztrátu.

Kamikadze

26)  Kamikadze (03.11.2010 16:47)

Tak Volturi, jo
A neví, co to mají s očima
Alice nic nevidí
Jasper kouká, jako topený kotě
Am, já se normálně začínám bát takže jen tak dál, já bojím ráda

Iwka

25)  Iwka (03.11.2010 15:05)

Ambruško, mám radost z posledního slova. Konečně můžu číst, aniž by mě do očí praštilo VolturY.
Emmett a Rose jsou holt špatní spolubydlící
Alice má prázdno?!?!? :p
A co Edward s Bellou? Sblíží se??
Je to nádherné, os tebe to snad aninijak nejde

ambra

24)  ambra (02.11.2010 20:46)

Moc děkuju za komentáře, zítra bude další kapitolka. ada, kromě Jacobova deníku zatím vše vypráví Edward . Sama jsem zvědavá, jestli mi tohle naplánované schéma vydrží.;) Díky!!!

Quappa

23)  Quappa (02.11.2010 14:15)

Ambra tvoju tvorbu čítam prvý krát, no som príjemne prekvapená. A prezradenie happyendu to len posilnilo. Teším sa na daľšiu kapitolku.

22)  ada (02.11.2010 05:43)

krasny akorat se v tom nekdy stracim to vypravy vsechno edwart? a jacob ma jenom ten denik?

Carlie

21)  Carlie (01.11.2010 22:18)

Ach, Ambro, krásný :'-(
Dojemné :'-( (Jacobovy zápisky - např. že Charliemu nemůže volat každý den, protože v něm vzbuzuje falešnou naději apod.), vtipné :D (Emmett a táborák? :D, přiznám se, že mi chvilku trvalo, než mi došlo, že nechtěl opíkat špekáčky :D, Alicina výkladní skříň ) a romantické (omámení Isabellou; a Isabella neznající jiný styl života ), co dál, co dál?

20)   (01.11.2010 21:48)

Bylo fajn mít blízko k čerstvému vzduchu a možnost rychle zmizet.
Toto ma úplne zmietlo zo stoličky xD Správne, predstava zbabelo utekajúceho Edwarda... "vzal nohy na ramena" by bol najvýstižnejší výraz:D Naozaj vtipná predstava
Jacob a jeho denníček... Všetko je fajn a eňo ňuno, jedná vec, ktorá ma na ňom irituje je on sám Ale obdivujem tento jeho charakter, to sa mu musí nechať. ( Nie, naozaj si ho nechcem obľúbiť, hoci úplne nevedomky ma do toho priam nútiš:D )
Čo tá Alice a jej "prázdne" vízie? Žeby Jake našiel stopu? ( Tu sa mi vybavila predstava Jacoba ako stopovacieho psa xD Stopa, Jake, hľadaj stopu, hľadaj paničku )
Edward a tie jeho... nazvime to familiárne "stavy" On je tak krásne patetický:D Ešte viac než Jacob.:D
Tento chalan ma začína baviť čím ďalej tým viac.
Som zvedavá na príbeh Belly. Ako a hlavne prečo je u Volturiovcov, a ešte asi na trilión ďalších vecí

Tse, tse, tse, čože to tu nevidím???
Naozaj ma neklame zrak? Určite dobre čítam?
Hepáč- tak to už hej

Je tu super a veľká čas zo mňa je ti neskutočne vďačná za to, že je to také oddychové- teda v rámci možností situácie- a dosť ma to baví. Možno až absurdne:D Občas mi prídu vtipné niektoré vety, ktoré absolútne nie sú smiešne a to len preto, že do toho trochu viac zapojím predstavivosť:D
Nieeee, nemala som to písať, teraz tu mám pred sebou Eda ako bojazlivého zajka, ktorý si myslí, že je obrovský zúrivý králik, ale pri najmenšom náznaku nebezpečenstva by zdupkal kade ľahšie... asi sa to nehodí, ale už má aj ružové uškáááá Pomóóóóóóóóc!!! :D
Dosť nezmyslov, podstatné je , že je to úžasné



ambra

19)  ambra (01.11.2010 19:32)

Děcka, jsem moc šťastná, že se Vám to líbí, i když jsem to začala jako absolutní bokovku a oddechovku. Ráda vykecnu, že bude hepáč - rozhodně si ho všichni zaslouží (po tom, co už jsem jim spáchala v předchozích povídkách ). Děkuju za přízeň!!!

Lenka326

18)  Lenka326 (01.11.2010 17:25)

Ambro, námět je skvělý , zaujalo mě to na první pohled a přečetla jsem naráz obě úvodní kapitolky. Sice jsem za všech okolností pro pár B E, ale to, co máš v úvodním perexu mě hodně rozesmutnilo. Vážně ji Jacob bude hledat 20 let? :'-( V upířím životě je to jedno ohlédnutí, ale v lidském??? (nebo vlkodlačím, to je jedno, tento Jacob asi zatím o upírech nic neví, že?). Chudák. Už se moc těším na střet Edwarda vegetariána Cullena a Isabelly Volturi a taky na to, jaké místo v tom všem bude mít Jacob. Jeho deníky jsou úžasné!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse