Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Montekové a Kapuleti

 

 

 

Jacobův deník 13. září 1990


Moje holčičko,

dneska je to měsíc a půl, cos zmizela. Máš narozeniny. Všecko nejlepší, Bells…

Včera jsem byl s vašima zase u toho šílenýho psychologa v P.A. Kromě jiných nesmyslů nám doporučil, ať si vedeme deníky. Prý se s tou ztrátou líp vyrovnáme. Kvůli Tvý mámě jsem se ovlád a neposlal ho do prdele – promiň, vím, že nesnášíš, když jsem sprostej – ale pak mě napadla tahle věc. Kvůli Tvým rodičům, aby měli radost a viděli, že se snažím, si fakt povedu ten oficiální deník pro doktora Parsona. Hnusný, co? Jasně, to je ten hlavní důvod, proč jsem skoro vypěnil. On chce, abysme mu ho ukazovali!!!

Takže jo, budu si dělat zápisky o tom, jak jsem zdrcenej a jak se fakt snažím se z toho nezbláznit, ale zároveň si budu psát tenhle můj vlastní deník. Nesměj se, já vím, že je to hrozně holčičí! Každej den zapíšu všechny aspoň trochu důležitý a zajímavý události. A budu ho psát, dokud Tě nenajdu. Znáš mě – na dlouhý řeči mě neužije a až ze mě budeš tahat, co jsem vlastně těch pár tejdnů bez Tebe dělal, tak Ti prostě strčím tenhle sešit.

Bells, přemlouvaj mě, abych nastoupil na Tvoje stipendijní místo v Paříži. Bránil jsem se tomu, ale dneska v noci – jo, zase jsem moc nespal, promiň – mi to docvaklo. Pojedu tam. Stejně jsem chtěl. Ale pokud Tě chci hledat pořádně, musím začít na místě, kde jsi zmizela. Ty kreténský policajti to minulej tejden zapíchli. Prý už prověřili všechny stopy a složku předávaj Interpolu. Slepá ulička.

Parson dneska celý odpoledne žvanil o smíření se s fakty. Ale neboj, už jsem držel hubu – promiň! – neudělám stejnou botu jako minule. Tvoje máma se málem složila, když jsem na něj před tejdnem řval, že prostě vím, že jsi naživu.

Bells, vím to úplně stejně jistě, jako vím, že jsem živej já. Nedokážu jim to vysvětlit. Ukazovali mi v nějaký knížce, že mám přesný příznaky nějakýho podělanýho syndromu. Ale tohle je VÁŽNĚ jiný!!! Je to někde uvnitř mě, žije si to vlastním životem. Takovej malej vetřelec s cedulkou NAPROSTÁ JISTOTA.

Vyrážím příští tejden, lásko, a doufám, že Ti ty hajzlové - ať už je to kdokoli -  neubližujou…

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.

 

 

 

 


New York září 2010, o dvacet let později


Hudbu importovanou přes sluchátka přímo do uší jsem považoval za nejlepší vynález po kole a běžeckých botách Nike. Jak jednoduše se dal utlumit průnik cizích myšlenek do mé hlavy. S Rosaliiným ječákem to bylo horší.

„Emmette, teď jsem se oblíkla, přestaň mě svlíkat!“ ozvalo se z podkrovní ložnice.

Zachytil jsem Jasperovo němé, přesto výmluvné gesto. Protočil panenky až ke stropu, z kterého byla Esme ještě stále naprosto u vytržení. Jemná štuka, začátek devatenáctého století. Pomalu jsme zabydlovali jeden z nejkrásnějších a nejdražších domů ve městě. Pomalu proto, že jsme obcházeli i ty nejzapadlejší krámky a tržiště a sháněli věci, které by tu skvěle zachovanou skořápku důstojně naplnily.

Alice si otráveně povzdychla. „Pokud vyrazíme do dvou minut, nezasekneme se u nehody, která na hodinu vyřadí křižovatku o dva bloky dál,“ odrecitovala znuděně. Zároveň se neubránila krátké úvaze na téma, kdy z ní Jasper naposledy trhal oblečení. Můj vnímavý bratr ještě nestihl vrátit oči do normální pozice, přesto okamžitě chňapnul po své drahé a tichým zavrčením v těsné blízkosti jejího porcelánového ouška ji ujistil, že i on dokáže být pěkný divoch.

V tu chvíli se na schodišti objevili i Esme s Carlislem – oba ještě v županech. Carlisle nastupoval na kliniku teprve za týden a oba teď prostě příliš očividně čekali na to, až jejich děti konečně vypadnou, aby si mohli užít první ze sedmi velmi příjemných dní v opuštěném domě.

Hrábnul jsem po bundě, ale Alice byla rychlejší – ke svému překvapení jsem místo jemné kůže cítil v ruce hrubou lněnou strukturu lehkého světlého saka.

„První den, bratře, musíš trochu vypadat,“ mrkla na mě. Z horní ložnice konečně seběhli i ti dva maniaci a během pár vteřin jsme startovali. Ještě jsme zaslechli zvuk mačkaných plechů na křižovatce za námi, následovaný gejzírem velmi výběrových nadávek.

„Mně se tam nějak nechce,“ vzdychnul si Emmett v autě a bezmyšlenkovitě hladil Rose koleno. Upravovala si jeho ranním útokem poničený mejkap, takže ho tentokrát neodpálkovala. „Asi mám krizi středního věku,“ pokračoval ve své sebeanalýze. Alice se na něj rychle otočila a výstražně zvedla obočí, můj méně vnímavý bratr to ovšem nezaregistroval.

„Chtělo by to nějakou změnu. Nové auto,“ začal vypočítávat, „nové oblečení,“ vrhl znechucený pohled na svůj dokonalý značkový outfit, „a možná nějakou novou milostnou zkušenost,“ dokončil. Rose ztuhla s řasenkou v koutku oka. O setinu vteřiny později měl Emmett ten důmyslný vynález zaražený do pravé nosní dutiny a Alice s telefonem pár centimetrů od jeho překvapeného obličeje pořizovala sérii památečních snímečků.

„Teda, Rose,“ zafuněl Emmett.

„Copak zlato, zvažuješ i nějakou další novinku?“ usmála se na něj sladce a klidně dokončila úpravu spodního rtu.

Než jsme dorazili na univerzitní parkoviště, strkal její mírně naštvaný manžel do kapsy desátý začerněný kapesník. „Extra voděodolná,“ ujistila svého vtipálka s vítězným výrazem Rosalie.

„Tak vážení, nikoho tu neznám, takže nejsem připravená na případné nečekané události. Proto žádné vylomeniny, každý se pěkně chytí svého očka na našem provázku a vyrážíme,“ zahalekala Alice a doplnila svůj pokyn ostrým zatleskáním. Zřejmě se dnes všichni rozhodli, že mě svým ostrovtipem zničí.

Humor nás přešel v okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře u auta.

„Ty vole…“ vydechnul Emm a Rose se nezmohla ani na svou obvyklou káravou reakci. Alice ztuhla.

Všichni jsme ztuhli.

Byli tam. Jiní upíři.

„Tak to je teda bezva začátek,“ chytila Rose Emmetta pevněji za ruku. „Ani nepomyslete na to, že se budeme zase stěhovat. Po dvou měsících!“ vyjekla hystericky.

„Pokud se ukáže, že tu byli první, musíme vypadnout,“ zhodnotil situaci Jasper. Pravidla byla jasná.

„Kašlu ti na pitomý teritoria, my lovíme v lese, ne nějaký bezdomovce. Nikomu z krajíce neujíme,“ čertila se Rose, ale bylo to už jen pro formu. Začínala se smiřovat s očividným faktem. Víc než kvůli ní mě to mrzelo kvůli Esme. Ten dům byl vážně úžasný.

Vyrazili jsme do hlavní auly na zahajovací ceremoniál. Ať už to dopadne jakkoliv, otočit se na patě a rovnou zmizet se nám prostě nechtělo. A taky jsme pár let nenarazili na nové upíry. Byli jsme docela normálně a přízemně zvědaví. Kdybych chtěl být vtipný, řekl bych lidsky. Ale svou dávku humoru pro ten den jsme definitivně vyčerpali.

Už na chodbě jsme dokázali rozeznat, že jsou tři. Trochu jsme se uvolnili. Máme početní převahu. I když vůbec nic nevíme o jejich případných schopnostech. Tři a pět nemusí být velký rozdíl. Samozřejmě, že všichni voněli úžasně. Ovšem jedna z těch vůní mi okamžitě způsobila podivnou slabost. Na chvíli se mi zdálo, že vidím rozostřeně. A myšlenky lidské řeky kolem nás, které by mě jindy zahlcovaly o to víc, že většina z nich se otírala o naši bizarní skupinku, ke mně doléhaly podivně utlumeně a zkresleně.

Vnímal jsem, že mě něco oslabuje. Soustředil jsem veškerou svou vůli na to, abych zachytil stav svých sourozenců. Jen logické napětí před setkáním s cizinci. Žádná nejistota. Naopak. Emmett měl bojovnou náladu, Jasper řešil, která forma klidové vlny pro neznámé bude vhodná, Alici blesklo hlavou, jestli nevypadáme jako venkovští burani. Rose střídavě počítala, kolik získala obdivných pohledů za minutu a kolik dní jí bude trvat, než se opravdu smíří s nutností se odstěhovat.

Působí to jenom na mě? Možná bych měl být ve střehu. Nebo i vyděšený. Můj pud sebezáchovy by měl právě teď spustit nějaký alarm. Místo toho mě dvoukřídlé vyřezávané dveře auly přitahovaly jako magnet.

Vešli jsme. Odhadem tisícihlavý dav jsem přehlédl během vteřiny. Oni už tam byli. Seděli na opačném konci dlouhé lavice skoro přesně uprostřed. U pootevřeného okna, došlo mi. Ještě o nás nevěděli. Jsou nepřirozeně strnulí, uvědomil jsem si další důležitý fakt. Že by nováčci v lidském světě? „Možná mají trému,“ sykla škodolibě Alice. Očividně ji zarazila stejná skutečnost.

Posadili jsme se co nejdále od nich, o pár lavic výš. Tím jsme získali dokonalý přehled.

„Je to na tobě, Edwarde,“ zašeptal Jasper. Jasně, brácho, ještě žes mi to připomněl.

Pomalu jsem začal zpracovávat to šílenství ve své hlavě. Po pár minutách jsem je měl.

„Oficiálně jsou zapsaní všichni tři, ale skutečně studovat chce jen ona. Ti dva jsou něco jako její bodyguardi,“ podával jsem svým sourozencům základní informace.

Rose vyprskla. „Jasně, ona by se prostě neubránila, kdyby po ní vystartoval kapitán fotbalového týmu.“ Zasmáli jsme se všichni.

„Ne, to není přesné,“ doplnil jsem. „Oni ji vlastně hlídají pro někoho. Je nějak cenná, významná. Jako majetek nebo co.“

Emmett vykulil oči a rychle chňapnul Rose kolem pasu: „Jasně, tomu naprosto rozumím,“ zazubil se. „Pst,“ napomenula ho Alice. Otočilo se po nás pár nejblíže sedících studentů.

A ve stejný okamžik také tři dosud strnulé postavy na opačném konci auly. Zkameněli jsme. Dalo se to čekat, přesto jsme se nepatrně nahrbili - všichni tři měli naprosto nepřirozenou barvu očí. Bez problémů jsme rozeznali, že jejich čočky se snaží zamaskovat karmínové duhovky.

„Hnusáci,“ ucedil Emmett. Rose ho kopla do holeně.

„A tohle vás bude zajímat,“ dodal jsem potichu a nedokázal se odtrhnout od očí té nádherné a strašně smutné upírky.

„Přijeli do města minulý týden. New York patří nám.“

 

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Kamikadze

12)  Kamikadze (30.10.2010 22:36)

ambři, já žasnu a smekám , u řasenky v nose jsem normálně slzela u Alicina ostrovtipu jakbysmet , ale copak to máme s Edou?

11)   (30.10.2010 22:31)


Uch, ten koniec ma zasiahol. Úplne nelogicky práve posledná veta:„Přijeli do města minulý týden. New York patří nám.“
Dnes asi naozaj nie som v poriadku
Ale po dočítaní Jacobovho denníka, som trošku ostala namrzená. Zase sa tam pletie on... Ach. Tohto Jacoba zaručene nebudem mať rada ( nepripomínaj mi to, keby si to v priebehu pár kapitol rozmyslím- to ale nepredpokladám )
Páčilo sa mi aj toto:"...každý se pěkně chytí svého očka na našem provázku a vyráží." - akod etičky zo škôlky na prechádzke mestom:D
Čo je Bella zač? A ostatní?( predpokladajme, že je to Bella)
Pekne vidieť, že Ed sa už pomaly, ale isto do toho zamotáva... bude v tom až po uši, tým som si (takmer) na sto percent istá.

P.S.: Dúfam, že nechystáš na mňa tragédiu Ak áno, prosím ťa, upozorni ma vopred, aby som na to bola pripravená :D

milica

10)  milica (30.10.2010 22:18)

Moc pěkné, těším se na pokračování

Fanny

9)  Fanny (30.10.2010 21:52)

Moc, moc dobrý

gucci

8)  gucci (30.10.2010 21:39)

neříkalas někde, že si chceš dát chvilku pauzu?!;) ....ambričko krásná práce....má to užasný spád... ...baječný, vtipný a zamilovaný bude určo taky neboj žádný škemrání nebude...;) ...jakou mají barvu ty jejich očka??

ambra

7)  ambra (30.10.2010 21:19)

semi, tady ambra...;)

semiska

6)  semiska (30.10.2010 21:15)

Miší, ty sršíš nápadama pořád dokola,že vůbec netuším, kde na to bereš čas :D Zajímavé, opravdu. Takže Bella zmizela a nikdo neví kam. Jacob ji má rád nebo miluje a hodlá si připustit, že by byla mrtvá. A navíc chodí proto své vůli ke cvokaři. NO, záhadní upíři a Cullenovi na jedné škole? NO, z té záhadné upírky se jistě vyklube Bella. Moc se na to moc těším.

Quappa

5)  Quappa (30.10.2010 21:10)

Montekové a Kapuleti ma navnadili a som nadšená že som sa dala zlákať.:D Krásny začiatok. Ďakujem.

eElis

4)  eElis (30.10.2010 21:08)

Dokonalé! jakmile jsem zahlédla, že se tu objevila nová povídka od Tebe, tak mi to nedalo a musela jsem se začíst. Tahle první kapitolka byla hodně zajímavá a jsem moc zvědavá, jak se to celé vůbec vyvine dál.

DeSs

3)  DeSs (30.10.2010 20:48)

Totálně nestíhám všechno číst a o komentování nemluvě. JENŽE tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít! Stačilo na titulce zahlédnout tvůj nick!
Takže si to shrnu... Bellu unesli, Jacob ji miloval (nebo měl fakt rád), teď je upírka (smutná a lidožravá), na škole potkává Culleny a nespíš se bude muset klidit i se svými bodyguardy (které bych tipovala na Volterské)...
A to nejdůležitější - je to zase skvělé a ve tvém stylu. Ta Edwardova osamělost, i když se o ní přímo ani slovem nezmínil, čiší z každé "jeho" věty.
Mimochodem, Emmettovy řeči a Rosina reakce s řasenkou mě dostaly do kolen.
Úžasné...

Karolka

2)  Karolka (30.10.2010 20:46)

Já tě miluju!!! Opravdu!!! To bylo úžasný!!! Kromě mého pochechtávání a uculování a myslím, že dvou vyprsknutí, jsem si neskutečně užívala, že to jede jako namydlenej blesk. Je to nářez!!! (A dokonce se zdá, že tu krom smutných očí Belly nikdo nemá depku. )
Ženiální, šéfko!

1)  Contaester (30.10.2010 20:34)

Wow! Ambro!! Jááááá se zase chytla na novou vlnu.
Je to ojedinělí nápad a já musím říct, že úžasný.
Toto dovedeš jenom ty... musím o tom moc přemýšlet. Hotově se vyjádřím za chvílu, jen to nechám uležet.

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek