Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Montekové a Kapuleti

 

 

 

Jacobův deník 13. září 1990


Moje holčičko,

dneska je to měsíc a půl, cos zmizela. Máš narozeniny. Všecko nejlepší, Bells…

Včera jsem byl s vašima zase u toho šílenýho psychologa v P.A. Kromě jiných nesmyslů nám doporučil, ať si vedeme deníky. Prý se s tou ztrátou líp vyrovnáme. Kvůli Tvý mámě jsem se ovlád a neposlal ho do prdele – promiň, vím, že nesnášíš, když jsem sprostej – ale pak mě napadla tahle věc. Kvůli Tvým rodičům, aby měli radost a viděli, že se snažím, si fakt povedu ten oficiální deník pro doktora Parsona. Hnusný, co? Jasně, to je ten hlavní důvod, proč jsem skoro vypěnil. On chce, abysme mu ho ukazovali!!!

Takže jo, budu si dělat zápisky o tom, jak jsem zdrcenej a jak se fakt snažím se z toho nezbláznit, ale zároveň si budu psát tenhle můj vlastní deník. Nesměj se, já vím, že je to hrozně holčičí! Každej den zapíšu všechny aspoň trochu důležitý a zajímavý události. A budu ho psát, dokud Tě nenajdu. Znáš mě – na dlouhý řeči mě neužije a až ze mě budeš tahat, co jsem vlastně těch pár tejdnů bez Tebe dělal, tak Ti prostě strčím tenhle sešit.

Bells, přemlouvaj mě, abych nastoupil na Tvoje stipendijní místo v Paříži. Bránil jsem se tomu, ale dneska v noci – jo, zase jsem moc nespal, promiň – mi to docvaklo. Pojedu tam. Stejně jsem chtěl. Ale pokud Tě chci hledat pořádně, musím začít na místě, kde jsi zmizela. Ty kreténský policajti to minulej tejden zapíchli. Prý už prověřili všechny stopy a složku předávaj Interpolu. Slepá ulička.

Parson dneska celý odpoledne žvanil o smíření se s fakty. Ale neboj, už jsem držel hubu – promiň! – neudělám stejnou botu jako minule. Tvoje máma se málem složila, když jsem na něj před tejdnem řval, že prostě vím, že jsi naživu.

Bells, vím to úplně stejně jistě, jako vím, že jsem živej já. Nedokážu jim to vysvětlit. Ukazovali mi v nějaký knížce, že mám přesný příznaky nějakýho podělanýho syndromu. Ale tohle je VÁŽNĚ jiný!!! Je to někde uvnitř mě, žije si to vlastním životem. Takovej malej vetřelec s cedulkou NAPROSTÁ JISTOTA.

Vyrážím příští tejden, lásko, a doufám, že Ti ty hajzlové - ať už je to kdokoli -  neubližujou…

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.

 

 

 

 


New York září 2010, o dvacet let později


Hudbu importovanou přes sluchátka přímo do uší jsem považoval za nejlepší vynález po kole a běžeckých botách Nike. Jak jednoduše se dal utlumit průnik cizích myšlenek do mé hlavy. S Rosaliiným ječákem to bylo horší.

„Emmette, teď jsem se oblíkla, přestaň mě svlíkat!“ ozvalo se z podkrovní ložnice.

Zachytil jsem Jasperovo němé, přesto výmluvné gesto. Protočil panenky až ke stropu, z kterého byla Esme ještě stále naprosto u vytržení. Jemná štuka, začátek devatenáctého století. Pomalu jsme zabydlovali jeden z nejkrásnějších a nejdražších domů ve městě. Pomalu proto, že jsme obcházeli i ty nejzapadlejší krámky a tržiště a sháněli věci, které by tu skvěle zachovanou skořápku důstojně naplnily.

Alice si otráveně povzdychla. „Pokud vyrazíme do dvou minut, nezasekneme se u nehody, která na hodinu vyřadí křižovatku o dva bloky dál,“ odrecitovala znuděně. Zároveň se neubránila krátké úvaze na téma, kdy z ní Jasper naposledy trhal oblečení. Můj vnímavý bratr ještě nestihl vrátit oči do normální pozice, přesto okamžitě chňapnul po své drahé a tichým zavrčením v těsné blízkosti jejího porcelánového ouška ji ujistil, že i on dokáže být pěkný divoch.

V tu chvíli se na schodišti objevili i Esme s Carlislem – oba ještě v županech. Carlisle nastupoval na kliniku teprve za týden a oba teď prostě příliš očividně čekali na to, až jejich děti konečně vypadnou, aby si mohli užít první ze sedmi velmi příjemných dní v opuštěném domě.

Hrábnul jsem po bundě, ale Alice byla rychlejší – ke svému překvapení jsem místo jemné kůže cítil v ruce hrubou lněnou strukturu lehkého světlého saka.

„První den, bratře, musíš trochu vypadat,“ mrkla na mě. Z horní ložnice konečně seběhli i ti dva maniaci a během pár vteřin jsme startovali. Ještě jsme zaslechli zvuk mačkaných plechů na křižovatce za námi, následovaný gejzírem velmi výběrových nadávek.

„Mně se tam nějak nechce,“ vzdychnul si Emmett v autě a bezmyšlenkovitě hladil Rose koleno. Upravovala si jeho ranním útokem poničený mejkap, takže ho tentokrát neodpálkovala. „Asi mám krizi středního věku,“ pokračoval ve své sebeanalýze. Alice se na něj rychle otočila a výstražně zvedla obočí, můj méně vnímavý bratr to ovšem nezaregistroval.

„Chtělo by to nějakou změnu. Nové auto,“ začal vypočítávat, „nové oblečení,“ vrhl znechucený pohled na svůj dokonalý značkový outfit, „a možná nějakou novou milostnou zkušenost,“ dokončil. Rose ztuhla s řasenkou v koutku oka. O setinu vteřiny později měl Emmett ten důmyslný vynález zaražený do pravé nosní dutiny a Alice s telefonem pár centimetrů od jeho překvapeného obličeje pořizovala sérii památečních snímečků.

„Teda, Rose,“ zafuněl Emmett.

„Copak zlato, zvažuješ i nějakou další novinku?“ usmála se na něj sladce a klidně dokončila úpravu spodního rtu.

Než jsme dorazili na univerzitní parkoviště, strkal její mírně naštvaný manžel do kapsy desátý začerněný kapesník. „Extra voděodolná,“ ujistila svého vtipálka s vítězným výrazem Rosalie.

„Tak vážení, nikoho tu neznám, takže nejsem připravená na případné nečekané události. Proto žádné vylomeniny, každý se pěkně chytí svého očka na našem provázku a vyrážíme,“ zahalekala Alice a doplnila svůj pokyn ostrým zatleskáním. Zřejmě se dnes všichni rozhodli, že mě svým ostrovtipem zničí.

Humor nás přešel v okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře u auta.

„Ty vole…“ vydechnul Emm a Rose se nezmohla ani na svou obvyklou káravou reakci. Alice ztuhla.

Všichni jsme ztuhli.

Byli tam. Jiní upíři.

„Tak to je teda bezva začátek,“ chytila Rose Emmetta pevněji za ruku. „Ani nepomyslete na to, že se budeme zase stěhovat. Po dvou měsících!“ vyjekla hystericky.

„Pokud se ukáže, že tu byli první, musíme vypadnout,“ zhodnotil situaci Jasper. Pravidla byla jasná.

„Kašlu ti na pitomý teritoria, my lovíme v lese, ne nějaký bezdomovce. Nikomu z krajíce neujíme,“ čertila se Rose, ale bylo to už jen pro formu. Začínala se smiřovat s očividným faktem. Víc než kvůli ní mě to mrzelo kvůli Esme. Ten dům byl vážně úžasný.

Vyrazili jsme do hlavní auly na zahajovací ceremoniál. Ať už to dopadne jakkoliv, otočit se na patě a rovnou zmizet se nám prostě nechtělo. A taky jsme pár let nenarazili na nové upíry. Byli jsme docela normálně a přízemně zvědaví. Kdybych chtěl být vtipný, řekl bych lidsky. Ale svou dávku humoru pro ten den jsme definitivně vyčerpali.

Už na chodbě jsme dokázali rozeznat, že jsou tři. Trochu jsme se uvolnili. Máme početní převahu. I když vůbec nic nevíme o jejich případných schopnostech. Tři a pět nemusí být velký rozdíl. Samozřejmě, že všichni voněli úžasně. Ovšem jedna z těch vůní mi okamžitě způsobila podivnou slabost. Na chvíli se mi zdálo, že vidím rozostřeně. A myšlenky lidské řeky kolem nás, které by mě jindy zahlcovaly o to víc, že většina z nich se otírala o naši bizarní skupinku, ke mně doléhaly podivně utlumeně a zkresleně.

Vnímal jsem, že mě něco oslabuje. Soustředil jsem veškerou svou vůli na to, abych zachytil stav svých sourozenců. Jen logické napětí před setkáním s cizinci. Žádná nejistota. Naopak. Emmett měl bojovnou náladu, Jasper řešil, která forma klidové vlny pro neznámé bude vhodná, Alici blesklo hlavou, jestli nevypadáme jako venkovští burani. Rose střídavě počítala, kolik získala obdivných pohledů za minutu a kolik dní jí bude trvat, než se opravdu smíří s nutností se odstěhovat.

Působí to jenom na mě? Možná bych měl být ve střehu. Nebo i vyděšený. Můj pud sebezáchovy by měl právě teď spustit nějaký alarm. Místo toho mě dvoukřídlé vyřezávané dveře auly přitahovaly jako magnet.

Vešli jsme. Odhadem tisícihlavý dav jsem přehlédl během vteřiny. Oni už tam byli. Seděli na opačném konci dlouhé lavice skoro přesně uprostřed. U pootevřeného okna, došlo mi. Ještě o nás nevěděli. Jsou nepřirozeně strnulí, uvědomil jsem si další důležitý fakt. Že by nováčci v lidském světě? „Možná mají trému,“ sykla škodolibě Alice. Očividně ji zarazila stejná skutečnost.

Posadili jsme se co nejdále od nich, o pár lavic výš. Tím jsme získali dokonalý přehled.

„Je to na tobě, Edwarde,“ zašeptal Jasper. Jasně, brácho, ještě žes mi to připomněl.

Pomalu jsem začal zpracovávat to šílenství ve své hlavě. Po pár minutách jsem je měl.

„Oficiálně jsou zapsaní všichni tři, ale skutečně studovat chce jen ona. Ti dva jsou něco jako její bodyguardi,“ podával jsem svým sourozencům základní informace.

Rose vyprskla. „Jasně, ona by se prostě neubránila, kdyby po ní vystartoval kapitán fotbalového týmu.“ Zasmáli jsme se všichni.

„Ne, to není přesné,“ doplnil jsem. „Oni ji vlastně hlídají pro někoho. Je nějak cenná, významná. Jako majetek nebo co.“

Emmett vykulil oči a rychle chňapnul Rose kolem pasu: „Jasně, tomu naprosto rozumím,“ zazubil se. „Pst,“ napomenula ho Alice. Otočilo se po nás pár nejblíže sedících studentů.

A ve stejný okamžik také tři dosud strnulé postavy na opačném konci auly. Zkameněli jsme. Dalo se to čekat, přesto jsme se nepatrně nahrbili - všichni tři měli naprosto nepřirozenou barvu očí. Bez problémů jsme rozeznali, že jejich čočky se snaží zamaskovat karmínové duhovky.

„Hnusáci,“ ucedil Emmett. Rose ho kopla do holeně.

„A tohle vás bude zajímat,“ dodal jsem potichu a nedokázal se odtrhnout od očí té nádherné a strašně smutné upírky.

„Přijeli do města minulý týden. New York patří nám.“

 

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

ambra

50)  ambra (12.05.2015 19:50)

Emi Hybaj se učit!

eMuska

49)  eMuska (12.05.2015 19:30)

Drahá, dávam si repete!! Túto poviedku si pamätám ešte zo svojich ffovských začiatkov - veď ja ťa vlastne milujem minimálne odkedy fungujeme! Ďakujem za smutné oči..

maryblack

48)  maryblack (13.03.2012 14:48)

jsem zvědavá na další

Empress

47)  Empress (13.03.2012 09:55)

Skvelé Ani som pri čítaní nedýchala

ambra

46)  ambra (28.09.2011 11:49)

Ivanko, děkuju!

Ivanka

45)  Ivanka (28.09.2011 10:50)

Dlaší dohánění restů. Takovehlé kdyby bylo doučovaní ve škole...
Chudák Jake, zase bude sám, protože Bella miluje Eda a Ed miluje Bellu. Ale komu asi patří? A co se tady vlastně děje? Že by italští přátelé?

Janeba

44)  Janeba (30.07.2011 19:51)

Ježkovy zrakany, Ambřičko , to vypadá parádně!! Což ostatně od tebe všechno!! Celou dobu si marně lámu hlavu, jak je možné, že jsem tohle zaspala! U Jacobova deníku jsem ani nedutala, ta bolestná atmosféra byla naprosto hmatatelná!!! A NY po 20ti letech mi dá asi ještě zabrat!!! Těším se dál!!!
Děkuji!!!

43)  Katka (08.01.2011 14:40)

No tak na co čekáš? Piš, piš, piš, piš!!!!!!

ambra

42)  ambra (06.01.2011 23:45)

Vidíš, a já si zrovna dnes říkala, že je to už dost uleželé a že bych mohla zkusit volné pokračování:D .

41)  Katka (06.01.2011 23:43)

No jasne ze jo! Kdo by si taky nechal dobrovolne ujit tyhle skvely povidky ;) Abych rekla pravdu, tak z LCP jsem se jeste nevzpamatovala!!!

ambra

40)  ambra (06.01.2011 23:36)

Katuško, Tys tu komplet ambru vzala fakt vážně:D .
Děkuju!

39)  Katka (06.01.2011 23:25)

Skvelej zacatek povidky..ten Jacobuv denik a pak pohled do New Yorku..hned jdu na dalsi

semiska

38)  semiska (27.12.2010 15:11)

Ambro, zlato, promiň, ptž nevim, co mě k tomu vedlo. Asi jsem si to zas jednou nezkontrolovala :D Promiň, snad už se mi to nestane;) Moc se ti omlouvám...

magorka

37)  magorka (02.12.2010 17:57)

WOW - Jacobův deník je neuvěřitelně HUSTEJ!!! A následující část....Ambro, žasnu - to je úplně jiný pohled a strašně se mě to zamlouvá :) nadsázka, odlehčení husté atmosférky z deníku, moc moc moc pěkný

36)  Lejla (17.11.2010 15:47)

Jak mě tohlo mohlo uniknout?? Tak to teda nechápu. Je to jiné, ale velice poutavé, takze neotálím a běžím na další. A ten humor je skvělý

Ewik

35)  Ewik (09.11.2010 23:40)

Konečně jsem se k tomu dokopala a opět nelituju. Moc hezký a zajímavý začátek. Honem mažu na další.

sakraprace

34)  sakraprace (06.11.2010 11:03)

No teda, zírám a letím hned na další, Samozřejmě mě od tvých povídeka ani nic jiného nečeká, vždy mě chytnou a už se nevyvlíknu

Alaska

33)  Alaska (03.11.2010 20:49)

Jo jo jo!!! Ambro, ty dokážeš všechno. Ty popisy, hlášky a jejich humor - jsem okouzlena. Moc se mi líbí styl jakým to rozjíždíš. Dokonale načasovaný hlášky a Emmettova krize středního věku. Kam na to všechno chodíš. Tenhle díl doslova sršel vtipem.

julie

32)  julie (01.11.2010 23:21)

Ambřičko,teda tys mi dala už jenom tou hudbou!!!
Posledního mohykána miluju!!! A tahle povídka.. zase má atmosféru, která chytne od začátku a tahá...a nepustí....

Michangela

31)  Michangela (01.11.2010 16:07)

Ráda se nechám zlákat na romantické příběhy o lásce. Jen... budu doufat ve šťastný konec.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek