08.05.2011 [13:00], Linfe, ze série Ugly, komentováno 44×, zobrazeno 6283×

24. kapitola

Od té doby, co se koťata poprvé vydala z pelechu na průzkumy domu, přestala být postupně závislá na Katie. Předtím jsme je museli dokrmovat, ale teď už spokojeně baštila jenom prvotřídní kotěcí stravu. Jednou jsem dokonce přistihnul Uglyho, jak dojíždí misku po Červený, protože Modrej nebyl dost rychlej a tatínek ho předběhnul. Podle toho, co mu Ugly odpověděl, se mu dostalo asi dost nevybíravých nadávek.

To mě donutilo k zamyšlení, že z našich koťat se asi pomalu stávají puberťáci. Svoje rodiče už ignorovali víc než okatě. Ugly byl úplně ztracenej, ať se snažil sebevíc, koťata z něj měla jenom srandu. A Oliver asi nejvíc. Vždycky se to zvrtlo v nějakou kočkovanou, ve které neměl žádnou šanci. Jak se jednalo o Uglyho, nějakým zázrakem se vždycky všechna koťata objevila ve stejnou chvíli na stejné hromadě. Zasáhnout musela až Katie. Nevím, jak to dělala a co na ně platilo, ale ta jediná uměla tu bandu ukočírovat. V tuhle chvíli jsem s ním soucítil, protože poslední dobou jsem si taky připadal jako otec jenom na papíře. A upřímně jsem nenáviděl větu „Ale tati“ za níž většinou následovalo protočení očí. Přitom to začalo úplně nevinně. Vlastně jsem myslel, že se všecko jenom vrátilo do starých kolejí. Nelíbilo se mi to, ale to už tu bylo, takže jsem se s tím smířil.

Jak z koťat postupně přestávaly být ty roztomilé chlupaté kuličky a stávaly se z nich prvotřídní raubíři, Ness zase postupně přesouvala svou pozornost k Jakeovi. A ten byl v sedmém nebi. I nadále s ní nemohl v noci spát v jejím pokoji, to jsem svědomitě hlídal. Vlastně jsem si to dal jako bojový úkol. Každý večer trucovali oba ve svých pokojích nebo Jake lítal někde venku a cestou ven mi nezapomněl dát najevo, co si o mně myslí. No co, je to moje holčička!

I tak spolu trávili všechen čas po škole, večer sedávali stulení jeden k druhému před krbem, chodili spolu lovit. To dřív dělávala se mnou. Když jsem to jednou takhle nadhodil, poprvé se mi dostalo té odpovědi.

„Ale tati, už nejsem malá. Nepotřebuju doprovod rodičů a ochranku mám víc než spolehlivou,“ zasmála se.

To byl první zásah a pak už jsem je přestal počítat. Moje holčička už nebyla moje, její srdce patřilo Jakeovi. Už jsem nebyl ten hrdina a on nebyl jenom strejda Jake. Bella poznala, co se děje a všemi dostupnými prostředky se mě snažila rozptýlit, ale tohle nebylo něco, co by jen tak přebolelo. Na to si ať už člověk nebo upír musí prostě jen zvyknout a i tak to tam pořád bude. Já i Bella jsme se utěšovali myšlenkou, že je šťastná. A zase to vypadalo, že mámy to mají prostě jinak. Proč vypadala, že je šťastná s ní a že ji to vlastně vůbec netrápí? Ženy a potažmo mámy mi asi budou vždy záhadou.

Ten poslední zásah jsem inkasoval včera večer. Měl jsem pocit, že moje srdce je zase na cucky jako tenkrát, když jsme všichni stáli v mrazivém lednovém ránu na naší baseballové louce. Připadal jsem si jako ďábel, vyvrhel. Všichni se radovali, jen já cítil… co jsem vlastně cítil? Zášť, vztek, závist, samotu, smutek?

Hrál jsem na klavír a Bella jemně hladila mé prsty klouzající po naleštěné klaviatuře. Esme dělala v kuchyni večeři a Alice si četla na gauči módní magazín a u toho recitovala verše. Poslední tři dny to dělala skoro neustále, což znamenalo jediné, že přede mnou něco tají. Už jsem byl rozhodnutý na ni uhodit, ale zatím se k tomu nenaskytla vhodná příležitost. Kluci byli venku na lovu, Carlisle v práci. Nessie odjela s Jakem někam do města. Posledních pár dní si ho moc neužila, prý nějaká vlčí záležitost. Akorát se mihnul domem, aby ji přivítal nebo dal pusu na dobrou noc a zase zmizel. Ne, že by mi to vadilo.

K večeru se všichni postupně začali vracet. Měl jsem rád tu změnu, když dům postupně ožíval ruchem a životem. Byl jsem nejšťastnější, když byli všichni pod jednou střechou. Jako poslední přišli Nessie s Jacobem. Tváře měla červené a usmívala se od ucha k uchu, i když se to snažila maskovat pohledem sklopeným k zemi a rozpuštěnými vlasy. Alici stačil jediný pohled, aby vypískla, vyskočila z gauče a už jí objímala. A mě stačila jedna její proklouznutá myšlenka na prstýnek třpytící se na Nessiině levé ruce. Zalapal jsem po dechu a poprvé v životě zahrál falešnou notu.

„Teto,“ vyhekla. „Budu se vdávat.“

„Já vím, já vím,“ pištěla Alice.

V tu ránu byli kolem ní všichni. Bella jí tiskla v náručí, a kdyby mohla, určitě by plakala. Poznal jsem to na ní. Chlapi gratulovali nastávajícímu ženichovi a všichni se tvářili hrozně šťastně. Jen já sem stále seděl na stoličce u klavíru a hypnotizoval tu klapku, ze které se vyloudil ten falešný tón. Nevím, jak dlouho to trvalo. Chtěl jsem jít za ní, pogratulovat, ukázat, že z toho mám radost. Neměl jsem, ale divadlo jsme hráli přece celý život, neměl by to být takový problém. Jenže byl, nedokázal jsem to a věděl jsem, že i kdybych tam šel, ona pozná, co skutečně cítím.

Najednou jsem za sebou slyšel tiché kroky, položila mi svou malou ruku na rameno a já ani potom nebyl schopen zvednout hlavu a podívat se na ni. Pořád to byla moje malá holčička.

„Ale tati,“ ozvalo se mi za ramen a v další chvíli mi vklouzla do klína. Pořád tam perfektně pasovala. Chytil jsem ji kolem ramen tak pevně, jako kdyby už nikdy neměla být nikde jinde. Položila mi hlavu na hruď a jemně přitiskla svoje prsty na mou tvář.

Promítala mi ty nejkrásnější vzpomínky, co měla a po svém mi dávala najevo, jak moc mě má ráda.

„Vždycky tam budeš, tati. S nikým se o svou část dělit nemusíš, ta patří jenom tobě a navždycky. Teď už je jenom dost velké pro vás oba.“

Mluvila o svém srdci a mluvila pravdu. Vždycky to tak bylo, jen já na to zapomněl.

Mlčky jsem jí vtiskl polibek na čelo a konečně vstal. Pořád mi visela na krku.

„Gratuluji, holčičko,“ popřál jsem jí a teď už jsem věděl, že to myslím opravdu upřímně.

Otočil jsem se k Jakeovi, který se mezitím přesunul na gauč. Rychle vstal, když jsem k němu přistoupil s napřaženou rukou.

„Starej se mi o ní, Jacobe. Jak nejlíp budeš umět, jinak si mě nepřej.“ Nic lepšího ze mě prostě nevypadlo.

Odkašlal si. „Budu, tati,“ zařehtal se.

Z hrdla se mi vydralo hlasité vrčení a celé osazenstvo včetně Nessie propuklo v hurónský smích. Šašek za každých okolností a já jsem byl terčem. To se asi nikdy nezmění.

***

Poslední dobou se u nás netrhly dveře. Pořád se někdo chodil koukat na koťata. Ale já jsem byl celkem rád. Měli o zábavu postaráno a já jsem se mohl někam uklidit s Katie. Obdivoval jsem jí za to, jak to s nima dokáže a nikdy jsem jí to nezapomněl dát pořádnou čumáčkovou najevo. V rodičovských povinnostech jsem totálně pohořel. Byl jsem akorát pro srandu králíkům. Katie na ně platila, byla pořád naprosto v pohodě a nad věcí. Já jsem je po očku pořád hlídal, strachoval se a byl jsem akorát táta na lumpárny a na rajtování. Bylo to k zbláznění, myslel jsem si, že mi z nich praskne hlava, ale nikdy jsem si nemohl pomoct, abych večer neobešel barák a nezkontroloval, že všichni v pořádku spinkají. Bylo jich plno, ale všechny byly moje. Měl jsem je rád.

Přišli se dokonce podívat všichni mí kamarádi z La Push a to už je co říct, protože oni k nám nikdy jinak nechodí. Nejčastěji u nás byla ovšem paní doktorka. Chodila očkovat a kontrolovat děcka nebo se jen tak dívat. Na ně, na nás s Katie. A čím dál víc se mračila. Začínal jsem se bát, že si nakonec Katie odveze. Nakonec, když po poslední návštěvě odešla, uhodil jsem na něj.

Edwarde, co se děje? Nedáme jí Katie, že ne? Děsil jsem se.

„Ne, Ugly, nedáme, neboj se. Ale musíme si promluvit.“

V krku jako by se mi najednou vzpříčila myš. Musel jsem polknout. Edward si sedl na gauč a poplácal na místo vedle sebe, tak jsem tam rychle vyskočil.

„Víš, Ugly, paní doktorka se rozhodla, že tu s námi Katie nechá. Říkala, že vás dva prostě nemůže roztrhnout. Viděla na vlastní oči, jak moc se máte rádi.“

Ale to je skvělýýý. Radoval jsem se.

„Počkej,“ brzdil mě. Zamračil jsem se.

„Koukni se na to s její stránky. Ty si s Katie šťastný, ale ona je teď doma sama, protože Katie je tady s námi. Je z toho smutná a stýská se jí. Vždycky měla Katie po boku.“

Zakňoural jsem. Nechtěl jsem, aby byla smutná, když já z toho mám radost. A Edward to poznal.

„Víš, jedno řešení by tu bylo. A paní doktorka s ním souhlasila. Carlisle jí to navrhnul už poprvé, když tu byla, ale ty si to možná tenkrát nevnímal. Měl si starost o Katie.“

Jenže já moc dobře věděl, o čem mluví. Katie tu mohla zůstat jen, když jí místo toho dáme jedno kotě. Moje dítě.

Nééé, zaúpěl jsem. Nemůže si vzít ani jedno z těch šesti. Jsou naše, neumí být jinak než spolu. Neumím být bez nich.

„Já vím, že to bolí, Ugly. Ale oni už jsou dost velcí, musí začít žít svůj život a navíc tu nemůžeme všichni zůstat pod jednou střechou. I oni budou třeba chtít mít rodinu, to by nám za chvíli nestačil ani panelák. A paní doktorku znáš. Sám nejlíp víš, že se tam Červená bude mít jako v bavlnce. Vždyť doktorka Stoneová ti vychovala Katie.“

Červenou? zafňukal jsem a po tváři se mi skoulela první slza.

A co bude s ostatními? zeptal jsem se.

„ V La Push se jim bude líbit a budete je moct s Katie navštěvovat, kdy budete chtít.“

A Červenou ne?

„Ta pojede s doktorkou a jejím manželem daleko do nového domova, ale když budeš chtít, můžeme se tam jet někdy podívat. Ale přes kopec to mít nebudeš, Ugly.“

Aha, popotáhnul jsem. Než jsem se dostal k další větě, Edward mě předběhnul.

„Neboj se, Červená je ta nejšikovnější holka, zvládne to pravou přední. A navíc, ani my bychom je nikdy nedali do špatných rukou, to mi snad věříš, ne?

Jo, zahuhlal jsem. Jak to jenom řeknu Katie? Nebude se jí to líbit.

„Bude to dobré, uvidíš. Mámy to mají trochu jinak.“

Jak jinak? zeptal jsem se.

Viděl jsem, jak se na chvíli nepřítomně zadíval na skleničku odloženou na konferenčním stolku. Jako by se mu v očích zalesklo porozumění.

„Nevím, prostě jinak,“ pokrčil rameny. Pak mě vzal do náruče a pořádně podrbal za ušima. Než odešel, zamumlal něco, čemu jsem tak úplně nerozuměl.

„Jsi pašák, Ugly. Já mít šest dětí, tak mě to zabije. Ach, Nessie.“

A měl pravdu. Nevím, jak to věděl, ale Katie byla v pohodě. Dokonce měla radost, že budou v tak dobrých rukou. A pak mě celou noc utěšovala a chodila se se mnou koukat na naše spící děti.

***

„Návštěvní den“ jak jsme tomu začali říkat, byl stanoven na sobotu. Nedávali jsme nic najevo, ale všichni jsme z toho byli tak nějak naměkko. A samozřejmě nejvíc Ugly. Teď už jsem ho chápal. Naprosto.

Jenže ještě předtím se přihodilo něco, co nikdo nečekal. Něco, co už jsem si nikdy nepřál znovu zažít. Jenže tentokrát to bylo všechno jinak.

Byla středa odpoledne a barák byl vzhůru nohama. Děcka se poslední dobou velmi činila. To byly ty jediné chvíle, kdy už si i Esme v duchu říkala „Už aby byla sobota“. I její svatá trpělivost byla u konce. Emmett se v duchu řehtal jako vždycky a myslel si něco o tom, že by stačilo jenom otevřít dveře a byl by od nich klid. To byl, ale tohle dobrodružství, čeká na jejich majitele. Já jsem s tím vážně nechtěl mít nic společného a pochybuju, že Ugly by na tom byl jinak. Ještě se tak strachovat jestli se vrátí živí a zdraví domů. To tak!

Alice byla ve svém pokoji, kde si zrovna něco vášnivě vyřizovala s Jasperem. Nejdřív se ozvalo její vyjeknutí a vzápětí Jasperovo syčení.

„Au. Tys mě kousla? Víš, jak to štípe? Netušil jsem, že se ti líbí zrovna tohle,“ vyčítal jí.

To už jsem se hnal nahoru, protože jsem v jejích myšlenkách viděl, kdo k nám přichází na návštěvu. A vyděsil jsem se k smrti.

„Kdy Alice? A proč?“ vyštěknul jsem na ni mezi dveřma. Ona ještě chvíli koukala do neznáma a pak se začala pohihňávat. To už jsem psychicky nevydržel, přiskočil k ní a hrubě s ní zatřásl. V tu chvíli stál za mnou Jasper.

„Klid, kluci,“ mírnila nás Alice. Nevypadala vyděšeně jako tenkrát.

„Jede sem Aro,“ oznámila svému manželovi.

„Cože,“ nevěřícně na ní zíral. „ A to říkáš jen tak?“

„Jede se podívat na Nessie, což je ovšem jenom záminka pro to, aby se mohl vypařit z hradu. Řekla bych, že od toho našeho posledního incidentu tam nemají zrovna příznivé klima.“

Z hrdla se mi vydralo děsivé vrčení.

„Edwarde, bude to v pořádku. Věř mi. Aro se prostě rozhodl, že potřebuje provětrat a vybral si k tomu nás. Nečeká, že ho přivítáme s otevřenou náručí, ale spoléhá na to, že jeho královská autorita mu poslouží i tentokrát. Navíc opravdu jede sám. Když tak o tom přemýšlím, je to zvláštní,“ pokrčila rameny. „Ale co v našem světě není, že?“

Nechápavě jsem na ní zůstal civět. Ona vážně byla v klidu, tentokrát žádná mobilizace, žádný útěk do neznáma. Pohodlně si sedla znovu na postel a usmála se na manžela.

„Co kdybychom navázali tam, kde jsme skončili, Jazzi?“ zapředla. Rázem jsem se ocitl přede dveřmi.

„Kdy?“ stačil jsem se jenom zeptat.

„Zítra odpoledne. Dneska večer mu startuje leptadlo z Milána,“ zavolala a pak jsem už slyšel podivné mlaskavé zvuky, tak jsem se raději vzdálil.

Ta zpráva ostatní rozhodila stejně jako mě, ale nejvíc asi Bellu s Jacobem. Nicméně nám nezbývalo než Alici věřit. I přesto chtěl Jacob pro jistotu najít ten malý černý batůžek.

V pátek po obědě všichni nervózně podupávali v obýváku. Všechny kočky jakoby vycítily, že se něco děje a dělaly ještě větší brajgl než obvykle. Ujely mi nervy a zařval jsem na Uglyho jestli by si s nima něco nemohl udělat.

Ty víš, že nemohl, Nádhero. A odkráčel najít Katie.

Asi se fakt naštval.

O půl hodiny později jsme slyšeli, jak z hlavní cesty odbočuje auto.

„Hm,“ zamručel Emmett. „Alice, říkala si, že Aro jede sám?“

Přikývla.

„Jsem nevěděl, že má ten stařík papíry.“  A za chvíli se ukázalo, že i podivnou zálibu ve výběru motorových vozidel.

Před domem zastavil růžový Smart a Emmett šel do kolen. Nejenom on, myslím, že jeho entréé trochu odlehčilo atmosféru.

Vystoupil z auta a došel pod verandu, kde jsme na něj všichni čekali.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil svým slizkým hlasem. „Přijel jsem se podívat na tvou dceru, Edwarde.“

Jako by mi mohl říct nějakou novinku. Jenom jsem mávnul rukou a pozval ho dovnitř. Trochu krčil nos, Jacob mu asi moc nevoněl. Teprve zpětně jsem si uvědomil, že díky tomu si asi neuvědomil, že máme v domě kočky.

Usadil se na gauči a Nessie se předvedla ve své plné kráse. Jacob to jistil zpovzdálí. Aro pokyvoval hlavou a vypadal, že ho to vlastně ani moc nezajímá.

Asi hodinu jsme byli všichni nasáčkovaní v obýváku, když začala postupně vylejzat koťata. Poznala, že je v domě někdo cizí a vzala kramle. Nejvíc odvahy měl samozřejmě Oliver, který se schoval za lednici v kuchyni. Pomalu se plížil za pohovkou a chystal se skočit. Kdyby mi v tu chvíli došlo, co se stane…

Vyskočil Arovi na klín, kde měl zrovna položené ruce.

Baf. Není ti v těch hadrech trochu vedro, strejdo?

Ten si samozřejmě přečetl jeho myšlenky a rovnou ze sedu se katapultoval kolmo vzhůru, kde udělal hlavou do stropu díru. Esme zaúpěla.

„Co, co, co to je?“ koktal vyděšený upír.

Jasper si odkašlal. „To je kočka.“

„Ko…co?“

„Kočka. Přesněji řečeno kocour. Samec mužského pohlaví,“ odrecitoval mu.

„Jsou to malí savci, které běžně lidé chovají jako domácí mazlíčky,“ doplnil jsem ho.

„Jídlo? Vy si pěstujete v domě jídlo?“ ptal se zmateně Aro.

„Ne, Aro, mi kočky nejíme. Jsou poněkud malé, nemyslíš?“

„Tak proč?“ Stále to nechápal.

„Je s nima zábava. Jsou příjemným zpestřením.“

Celou tu dobu stál Aro strnule za pohovkou a vypadal, že se vydýchává z toho šoku. Oliver byl ještě větší ostrostřelec než jeho otec, protože se opět připravoval ke skoku. Hrozně ho zajímaly ty třásně na vládcově plášti.

Ale tentokrát už Aro nebyl zaskočený. Chytnul kocoura za flígr a držel si ho v napřažených rukou před sebou. Oliver se svíjel jak housenka. Emmett už se chystal vyrazit mu na pomoc, ale z Arových myšlenek bylo vidět, že je zase jenom zvědavý na tu podivnou věc. Ještě odmítal akceptovat, že by to bylo něco jiného.

Héééj, pusť mě. Ať mě pustí.

Co si to o sobě myslíš, ty potrhlá máničko. Takhle se se zvířátkama nezachází, nadával mu Oliver.

Ale málo platné. Sice se u toho Aro mračil, protože nebyl zvyklý, že když se někomu přehrabuje v hlavě, tak se mu do toho ten dotyčný současně snaží vyřvat díru, ale za chvíli mu už začali cukat koutky.

Pak se začal smát na celé kolo a Oliver na něj koukal jako puk.

„Heh,“ vyhekl. „Ty sis vážně ustlal v sušičce?“

Nóóó, to byl takovej omyl, víš. Chyba v matrixu.

Opatrně ho položil na zem a obrátil se na nás.

„Všechny jsou takové,“ zeptal se.

„Ne, jen on a jeho otec,“ odpověděl jsem.

Zbytek dne a noci jsme strávili v obývacím pokoji, kam se postupně začala trousit všechna koťata na večeři a nakonec se dostavil i Ugly s Katie. Ta jediná měla rozum a držela se pěkně opodál a prskala na něj, seč jí síly stačily. Snažila se udržet prcky opodál, ale tentokrát pohořela i ona. Všechny braly „strejdu Ara“ jako bezvadnou zábavu. Modrej ho dokonce počůral štěstím.

Emmett doběhnul pro svoje tepláky a triko, a když Aro vylezl z koupelny, následovala další salva smíchu.

Hele, prohlásil Ugly. Dyť von vypadá jako ten z televize. Chyběj mu jen ty kulatý brejličky. A taky nekoktá.

Chvilku jsem přemýšlel, koho by tak mohl myslet a pak mi to došlo.

„Ugly právě řekl, že Aro vypadá v těch teplákách jak Ozzy Osbourne.“

Jedinej, kdo se nesmál, byl výše zmíněný aktér, protože pochopitelně netušil, kdo je Ozzy Osbourne.

Shrnuto, podtrženo. Ara nakonec vůbec nezajímala moje dcera, byl naprosto konsternovanej z těch malejch raubířů a oni byli šťastní, že je dneska nikdo nehnal do pelechu.

Když skončil v teplákách na zemi mezi hromadou hraček, odkráčel jsem nahoru a šel zkontrolovat, jestli na zemi nedopadl vesmírný asteroid nebo tak něco.

***

V sobotu dopoledne nastalo velké loučení. Jako první si přišla pro Červenou doktorka Stoneová, protože jim v přesně v poledne letělo letadlo. Ugly své holčičce vysvětlil, kam jede a že se tam bude mít dobře a byl poněkud smutný, že se mu místo usedavého pláče a prosíku, ať ji nikam neposílá, dostalo jen velkého nadšení. Děcka to brala jako hru. Ještě si neuvědomovala, že se stěhují natrvalo. A Ugly z toho byl smutný. Chápal jsem ho.

Doktorka se pořádně rozloučila s Katie a nakonec i s námi. Popadla přepravku s Červenou a byli fuč. V obýváku se rozprostřelo ticho. Ale ne na dlouho, protože skoro vzápětí se přiřítili Leah se Sethem a odnesli si domů Zelenýho. Quil a Clare dostali Růžovou, Jared a Kim si vybrali Modrýho a Sam s Emily Žlutýho.

S postupujícím časem seděl Ugly v obýváku čím dál tím víc jako pecka. A Oliver začal plakat.

Mě nikdo na výlééét nevzááál. Bééé. Nikdo mě nemá rááád, fňukal.

Proč to vždycky odnesu jááá.

Katie ho šla utěšit a říkala, mu, že na něj určitě čeká někdo speciální, protože on je ten nejlepší kocourek na světě.

Já jsem to mezitím ostatním přetlumočil.

„No, ehm,“ ozvalo se odkašlání. V tu chvíli jsem věděl, že na našeho Olivera čeká to největší dobrodružství ze všech.

„Kdybyste dovolili, já bych si ho rád odvezl k nám na hrad,“ řekl Aro.

Na hrad? Ozval se Oliver a rázem bylo po breku.

Vyskočil Arovi do náručí, velice rychle pochopil, že se s tím staříkem dá mluvit podobně jako se mnou, jenom se ho v tu chvíli musí dotýkat.

A budou tam myšky a duchové, jako sem to viděl v televizi v tamtý pohádce?

„Obávám se, že myši tam asi nemáme.“

„Nemyslím si, že je to nejlepší nápad, Aro,“ začal Carlisle.

Samozřejmě, že to není nejlepší nápad. Dyť ani nevěděl, co je to kočka. Budiž mu ke cti jenom ty jeho červený oči. Evidentně nepapá zvířátka, ječel Ugly.

„Podívej, ne že bychom vám nevěřili,“ spustil jsem diplomaticky. „Ale je tam celá garda a spousta dalších upírů, co nikdy kočku neviděli, natož aby věděli, jak se s ní má zacházet.“

„Jo, všichni jste tam děsně napružení a ten malej by snadno mohl přijít k úhoně,“ přisadil si Emmett.

Všichni ostatní jen souhlasně přikyvovali.

„Podívejte, já chápu, že se vám to asi moc nelíbí. Ale Oliver by mohl být to pravé rozptýlení. Ve Volteře je teď pěkně dusno, proto sem si udělal tuhle menší dovolenou. Původně jsem si chtěl prostě jenom odpočinout. To jsem ale netušil, jaké další překvapení mě tu čeká. Vaše rodina je vskutku pozoruhodná. Slibuji vám, že o Olivera bude dobře postaráno,“ odmlčel se.

„Navíc, vždyť nám sám může říct, co a jak a co potřebuje, kdyby mu náhodou něco chybělo. A hodně věcí už jsem se od něj dozvěděl.“

Tatííí, já chci na hrááád. To bude zábava.

Olivere, začal Ugly. Dál se nedostal.

Ale tatííí, už jsem přece velkej.

Jó, kde já jsem tohle jenom slyšel. Ostatní jenom koukali do země a čekali, co ze mě vypadne.

Vážně to chceš, Olivere. Nebudeš to tam mít jednoduchý, snažil se ho ještě Ugly přesvědčit.

Jo, jo, jo, pokřikoval Oliver a de facto už začal slavit.

Pokrčil se rameny a otočil se k ostatním. „Oliver odjíždí s Arem do Volterry.“

Nikdo z toho nebyl moc nadšenej. Nakonec zasáhnul Carlisle a domluvil se, že přijedeme za měsíc Olivera zkontrolovat a pokud bude něco v nepořádku, odvezeme si ho domů. Aro bez problémů souhlasil.

Oliver se mezitím rozeběhl po domě a snášel si na hromadu všechny svoje oblíbené hračky a věci. Nakonec si odváželi tu největší výbavu.

Dva pelíšky, spoustu hraček, konzervy na cestu, dečky, jednu červenou Roseinu lodičku, Emmettovu rozkousanou myš, Nessiinu panenku. Od Alice dostal prvotřídní šampón a kombinézku, kdyby mu byla na hradě zima, nad čímž jenom ohrnul noc. Jasperovi s Carlislem zabavil dvě šachové figurky. Esme odněkud vytáhla černej koženej obojek, na kterém byl erb rodiny Cullennů.

Skoro se to do toho malýho růžovýho auta ani nevešlo.

Tak ahóóóój, zařval Oliver a naskočil do auta. Předtím se s námi se všemi samozřejmě pořádně rozloučil.

Když zmizeli v zatáčce, všichni upíři mohli slyšet ještě poslední Arovu větu.

„Cestou se musíme ještě stavit v obchoďáku koupit nějaký ty tepláky. Myslím, že je čas na změnu uniforem Volterské gardy.“

Všichni postupně vcházeli do domu, když se z lesa vynořil Embry s Paulem. Po té, co zjistili, že už nám žádné kotě nezbylo, zklamaně odcházeli.

„Teda, to sem netušil, že těch koťat budeme mít nakonec málo,“ zachechtal se Emmett.

„Příště by ses měl víc snažit, Ugly,“ řehtal se.

Ten jenom protočil panenky a odkráčel pryč. Srst na tvářích měl celou mokrou.

***

Byly to tři neděle, co se nám všechny děti rozprchly po světě. V La Push jsme od té doby byli několikrát s Katie a doktorka Stoneová už taky párkrát volala. Těch pět bylo v naprostém pořádku. O Oliverovi jsme neměli, žádné zprávy, ale někdy za týden a kus tam pojedeme na návštěvu.

Ten klid v domě byl božský, ale stejně se mi ještě občas trochu zastesklo. Ale jenom malinko, už zas jsem měl celý dům a Katie jenom pro sebe. No, vlastně to nebylo až tak špatné.

Edward mě v tomhle rozpoložení našel, jak sedím na verandě. Sednul si vedle mě na první schod a podrbal mě za ušima.

„Tak co, užíváš si klid, kocoure?“ zeptal se.

To víš, že jo, Nádhero. Jestli budu mít ještě někdy ten blbej nápad mít děti, tak mě raději utop.

„Neříkej, že se ti to nelíbilo,“ popíchnul mě.

Za ten brajgl a bolavý srdce mi to už nestojí. Ale zkušenost to byla dobrá. Teď si hodlám užívat zaslouženýho důchodu.

Edward se naposledy zasmál, podrbal mě za uchem a odkráčel dovnitř.

Já jsem si chtěl ještě v klídku o samotě posedět. Ale i můj chabej kočičí sluch zaslechl uvnitř nějakou vášnivou debatu.

Pak jsem uslyšel, jak Edward zařval jako tur. „Jacobe, já tě zabiju. Tos ty trenky nemoh udržet nahoře?“

Jasně, pomyslel jsem si. A klid je v nedohlednu.

Když to nejsou koťata, budou to štěňata.

 

KONEC

---

Povídky od Linfe

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

«   1 2 3

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!