Sekce

Galerie

/gallery/Úděl.jpg

Je to náhoda nebo prokletí, co řídí náš osud? A co nám dává sílu s tím bojovat? A je vůbec možné najít východisko z beznaděje? Alice se snaží ze všech sil...

Další útočník na něj narazil kosmickou rychlostí, ale on na to byl zvyklý a to mu pomohlo dosáhnout rychlosti světla při odražení jakéhokoli útoku. Se samozřejmou lehkostí uzemnil ještě dva další a ani přihlížející dav, který ho sledoval, ho nemohl rozházet. Potom si oprášil košili od špíny a podíval se na bezejmenné tváře, které z něj nespouštěly oči v němém úžasu a neodmyslitelně prodchnuté děsem.

„Něco málo z toho, co jste viděli, se vás pokusím naučit,“ řekl s ledovým klidem, jako by seděli nad šálkem čaje a ne na poli, které ještě před chvílí bylo bitevní vřavou. Dav proti jednomu. Hřmělo to při každém nárazu, jako při zuřivé horské bouři, až prchla veškerá živá duše na tisíce mil daleko.

„Záleží jen na vás, jak dlouho přežijete,“ pokračoval a aby svým slovům dodal váhu, věnoval každému z přítomných letmý pohled do očí. Viděl v nich strach a místy téměř panickou hrůzu, tak na novorozené působila jeho zkušenostní převaha v přímém přenosu. Až na jedny oči, ty se k němu upínaly s podivným rozechvěním, které se mu zdálo jako... nadšení? Nedělal to poprvé, a tak znal i ty, kterým násilí a prolitá krev přinášejí větší uspokojení než jiným. Byli to nejspíš ti, co se vyžívali v krutosti i za lidského života. Neměl takové rád, a tak se jen znechuceně odvrátil a rozhlédl se po obloze. „Do hodiny bude bouřka. To bude vhodný čas na to, abyste se nakrmili. Je mi jedno, co nebo kde budete dělat, ale do půlnoci budete zpátky a začneme.“

Za zády mu zašuměly vzrušené hlasy, ale nevěnoval jim pozornost. Místo toho zamířil k nedalekému ranči, poslednímu lidskému obydlí široko daleko, ale jedinými obyvateli byl on a ...

„Počkej,“ přerušil náhle někdo jeho myšlenky. „Jak se jmenuješ? Víš, když budu třeba někomu říkat, aby spěchal zpátky proto, že si nám přikázal návrat do půlnoci, jak tě mám oslovovat?“

Zastavil se a aniž by se otočil na tu drzou holku, jen prohodil: „Velitel.“

„Velitel nemá jméno?“ zasmála se.

Otočil se na ni, přimhouřil oči a zavrčel: „Jsem jediný velitel, kterého znáš. Všichni ostatní jsou nepřátelé, kteří ti půjdou po krku.“

Strachem na prázdno polkla: „Nemyslela jsem to zle. Jen jsem chtěla vědět, jak...“ Její rozklepaný hlas se vytratil. Překvapivě mu to připomnělo, jak některé jeho oběti pláčou, když vidí umírat své blízké předtím, než přijde řada na ně. Ale muselo to být jen mámení smyslů, upíři přeci nepláčí a novorození nepociťují nic víc než touhu po krvi.

Pobaveně si odfrknul, ale pro ni to vypadalo, ona to pochopila tak, že je jí znechucený, a jen nešťastně sledovala jeho vzdalující se záda.

Prošvihla svou první šanci. Začala se jí zmocňovat beznaděj, a tak se nechala vláčet davem a těmi nejzákladnějšími potřebami, aby přežila. I když si nebyla jistá, jestli vůbec přežít chce. Když nebyl ochotný jí říct ani své jméno, jak by jí mohl dát své srdce? Pevně se objala rukama a s hrůzou si uvědomila, že chtěla po něm něco, co upíři dát nemohou – srdce jim totiž v tělech nebije. Začala se sama sobě hystericky smát. Kolem ní se rozběhli její noví soukmenovci, ale ona se ani nepohnula a jen je sledovala, jak mizí v dálce. Věděla, kam jdou, ale nebyla si jistá, jestli je má následovat. Na konci jejich cesty sice čekal muž, o kterém se jí zdávalo již o dětských let a kvůli kterému vyhledávala nebezpečí, aby mohla jako on mít karmínově rudé oči, jenže si teď nebyla jistá, zda láska je něco, co dokáží nesmrtelní cítit...

 

 

 

Čas se může táhnout jako nekonečná nit, která vás svazuje svou neúprosností. Čas se může řítit zběsilou rychlostí, kterou nedokážete zastavit. Čas se může stát vaší šachovnicí, pokud víte, jak se bude odvíjet. Pokud se budoucnost mění na základě rozhodnutí, je třeba, aby se rozhodnutí řídila vaším přáním. Ovládnout a ovládat je prvotní touha každého nesmrtelného, sotva se vymotá z neovladatelných tužeb novorozeného. Byla sice drobnějšího vzrůstu, ale svou veselou a zdánlivě pošetilou povahou si dokázala podmanit nejednoho vůdce smečky. Stačilo ho jen pobavit nějakou blízkou vizí budoucnosti a ukázat mu tak, jak užitečnou může být. Věrnost slibovala pouze sobě, a tak trvalo sova pár krátkých století, kdy se ona stala nejobávanější upírkou západního světa. Co na tom, že porušovala nejeden zákon svého druhu? Ona přeci věděla dopředu, kdy nepřítel udeří, a díky tomu pro ni nikdo nepředstavoval žádnou hrozbu. Mocná, zcela nezávislá žena bez citů.

Jednoho dne Voleterrští opět zkusili proti ní poslat bojovou jednotku. Velitelem byl zkušený muž, jehož vojenská kariéra sahala i do lidských let jeho existence. Zdál se být nevypočitatelný, mnohdy až nepolapitelný, ale ani to ho nezachránilo před čtením jeho rozhodnutí. A tak se ocitl v podzemním vězení, obklopeném množstvím diamantových stěn, které bylo nemožné prorazit. Myslel, že tam čeká na popravu, takže ho návštěva překvapila.

„Veliký velitel Jasper Whitlock byl konečně poražen,“ zazněl líný ženský hlas.

Překvapeně zvedl hlavu a podíval se do tváře ženě, která vypadal skoro jako malá holka, přesto však již měla dívčí tvary. Cosi ho při pohledu na ni zarazilo: „Já tě znám?“

„Nikdy jsi mě neviděl,“ vyprskla mu rozhořčeně do tváře. „Ale co na tom? Raději mi řekni, Jaspere Whitlocku, jaký je to pocit být po tolika staletích poprvé poražen?“

„Blíží se konec a to se zdá být osvobozující,“ přiznal se svěšenými rameny. Přesto si nemohl pomoct a zkoumal její tvář. Nemohl si vzpomenout, kde ani kdy to bylo, ale byl si jist, že ji nevidí poprvé. „Jak se jmenuješ?“

„Copak nevíš, před kým stojíš? Celý svět mi říká panovnice,“ zasmála se.

„Ano, každý máme svou roli v tomhle bláznivém světě, ale dříve než jsme ji dostali, nosili jsme nějaká jména.“ Hrdě se narovnal. „Já to své nosím se ctí. Ty se za své stydíš?“

Vztekle zavrčela. Kdysi mívala jméno a toužila ho slyšet z jeho úst víc než cokoli jiného na světě. Ale to je dávno. To bývala někým jiným. Ta žena toužící a milující byla nenávratně pryč, nahradila ji Panovnice, která se rozhodla ovládnout svět.

„Moc ještě nemusí znamenat sílu a ovládat ještě nemusí znamenat, že děláme něco, co opravdu chceme. Neumím dělat nic jiného než za někoho bojovat. Vybrat si tu správnou stranu mi trvalo zatraceně dlouho. Poznat po čem doopravdy toužím a vědět že za tím mohu jít, že mám dispozice na to stát se tím, kým chci být...“ Odmlčel se. Hledal, jak by dál pokračoval, až konečně nalezl: „Stálo mě to mnoho sil a jiné to stálo život. Až příliš mnoho životů.“

Nastalo ticho.

Sedl si na zem a opřel se o špinavou stěnu: „Až ovládneš všechny a svých nepřátel se zbavíš, co budeš dělat dál?“

Nervózně přešlápla. Nitky budoucnosti byly až příliš zašmodrchané na to, aby se jí podařily rozmotat je až tak daleko.

„Řeknu ti, co bude pak,“ odpověděl si sám. „Nastane jen temnota, která tě bude stále pevněji tisknout, až si budeš přát být její součástí. Aby konečně bylo po všem. Jen smrt. Bolest. Beznaděj. A touha po prázdnotě.“

„Ne!“ vykřikla tiše, protože pochopila, že právě tak se cítí on. Proto se vydal na svou poslední bitvu, a ač doufal ve vítězství, byl raději, že prohrál. Bolelo ji to.Překvapivě silně ji to zabolelo.

„Jsem jen další na tvém seznamu, Panovnice. Není třeba slz,“ zasmál se hořce, když si všiml její posmutnělé tváře.

„Takhle to být nemělo,“ zašeptala a navzdory svým nádherným šatům, zářícím elegancí a čistotou, klekla si na zaprášenou zem, kousek od něj.

„Panovnice na kolenou? Tak vítáš všechny vězně?“ pokusil se na ni usmát, ale vlastně mu to bylo jedno.

„Měl jsi cítit naději. Já to viděla,“ vyrážela ze sebe a přitom se zajíkala jakousi potlačovanou emocí.

„Ta pro mě skončila v den, kdy jsem zemřel.“

„Ale já ti ji měla přinést. Jenže tys mě odmítl. Ani své jméno jsi mi nechtěl říct a...“ rozvzlykala se.

Dříve než se stihl nad tím nahlas podivit, zasáhla ho vzpomínka na dotěrnou novorozenou holku, co ho otravovala, když spěchal za svou stvořitelkou. Považoval ji za patolízala, kterých už zažil tisíce. Neměl chuť s ní ztrácet čas – takoví nejsou při boji příliš obratní a brzy skončí v plamenech, nechtěl se přátelit s těmi, co brzy zemřou. A teď je řada na něm.

„Byla jsi novorozená, tenkrát...“

„Byla jsem jako všechna ta novorozená chátra zmítaná svými pocity. Zmatená a nešťastná a zahodila jsem tak všechno, v co jsem doufala. Zničila jsem všechno, po čem jsem toužila, a ač jsem se snažila necítit to...“

Napětí, které z ní vyzařovalo, najednou povolilo a změnilo se v rozechvění. Mohlo se zdát být podobné těšení, ale tohle bylo mnohem intenzivnější. A sílilo!

Jasper zvedl hlavu a s očima dokořán se jí podíval do ustrašených očí.

„Jsem Alice. Jaké jsem měla příjmení nevím. Když jsem se dozvěděla to tvé, pohrávala jsem si s ním a často si říkala, jak krásně to zní. Alice Whitlocková.“

„Jsi Panovnice,“ řekl příkře. „Můžeš za smrt miliardy lidí a počet našich, co skončili v ohni, je možná stejný, a to jen kvůli tvé ctižádosti.“

„Ne, bylo to kvůli mé snaze na tebe zapomenout.“ Znovu se zajíkla a pokusila se k němu přisunout, ale jen o kousek, aby se ho nedotkla.

„Nevěděl jsem ani, že existuješ. Přišla jsi jako jedna z těch, co byli odsouzeni na smrt.“

„A místo odsouzence jsem se stala soudcem,“ usmála se smutně.

„Hromadným vrahem. Proto mě nenávidíš?“ pochopila.

„Stala ses tím, kým jsem byl. Stala se tím, za co zasloužím zemřít.“

„Nemůžeš mi odpustit a prostě na to zapomenout.“

„Nemůžu zapomenout, umím jen zabíjet. Stejně jako ty.“ Zarazil se. „Tedy až dodnes jsem si myslel, že neumíš nic jiného.“

Měla pocit, že snad shoří ve vlastních pocitech. Stud. Štěstí. Láska. Touha. Vlastní i jeho opovržení. A navzdory tomu všemu se nemohla ubránit naději, a aniž by chtěla, řekla nahlas: „Myslíš, že bys mohl... Třeba jednou...“

„Co? Milovat tě tak jako ty mě?“

Věděla, že umí cítit emoce druhých, ale takhle otevřeně slyšet z jeho úst to, co cítí, ji ochromilo.

„Hřeje to, ale může to i spálit. A nejsou snad ty opravdové ohnivé šlahouny jistější než city, které mi nikdy nebyly vlastní?“ Promnul si čelo. „Alice Whitlocková nemůže být Panovnicí a Panovnice nemůže být někým jiným, než je. Je zbytečné přemýšlet nad nereálnými možnostmi.“

„Ale přání vždy nemusejí být skutečná,“ namítla dychtivě.

„Mám chtít něco, co se nikdy nebude moci stát? Jsem příliš starý na dychtění po pohádkách. Dávno jsem se smířil se svým koncem.“

„Každá královna potřebuje krále,“ namítla, ještě nechtěla vzdát tenhle boj. Neměla to ve zvyku a pak, v sázce bylo příliš mnoho.

„Vždy jsem byl jen pěšák a nikdy jsem netoužil být něčím víc.“

„To není pravda, býval jsi velitel.“

„Byl jsem jen loutkou v rukách mocichtivých. Už nechci,“ pronesl ostře.

Několikrát se přerývaně nadechla a vydechla.

Konečně se zvedla k odchodu, ale neubránila se tomu, aby se na něj ještě naposledy toužebně nepodívala. On jí pohled opětoval a poprvé v něm bylo cosi...

 

 

 

Cítit vůni svěží zeleně, čerstvě zalité deštěm uprostřed horkého léta, bylo pro něj jako objevení nového světa. Po letech, kdy byl uzavřen v podzemí, mu připadalo vše jako neuvěřitelný sen.

„Chceš jít raději pěšky?“ nabídl mu jeho průvodce do nového domova, který řídil auto.

Jasper přikývl a černý mercedes se zastavil na silnici vedoucí hlubokými lesy.

Stále byl zmatený, ale nyní šly stranou vzpomínky na dlouhé měsíce měnící se v roky v podzemí. Už se odmítal zaobírat tím, proč se ho Panovnice rozhodla držet při životě a posílala mu jedince s tou nejlahodnější vůní. Asi po roce je nahradily termosky s tak velkými zásobami, že měl pocit, že tolik krve v životě nevypil, a ač nechtěl, nemohl se jí ubránit. Jen další výčitky svědomí ho mučily... Kolik lidí kvůli němu zase muselo zemřít?

Najednou zaslechl bušení, šťavnaté a pravidelné.

„Žízeň?“ optal se jeho blonďatý společník. „Mám v kufru nějaké zásoby, ale možná bys dal přednost něčemu jinému.“

„Nerozumím,“ Jasper zavrtěl hlavou.

„Les je plný zvěře,“ usmál se muž. „Copak už dlouho nepřemýšlíš nad tím, proč mám jinou barvu očí než všichni ostatní?“

„Přemýšlím nad spoustou věcí a většinou raději nechci znát odpověď.“

„Dobře, Mary říkala, že budeš potřebovat čas.“

„Kdo je Mary?“

„Dáš přednost autu nebo poběžíš?“

Velký bílý dům s velkými okny působil mezi hustým stromovím jako zjevení. Jasper k němu doběhl, ale vlastně nebyl rychlejší než automobil, který mu ukazoval cestu. Mohl tam být výrazně dřív, ale tak nějak se bál, co na konci cesty najde.

Sotva dozněl motor, otevřely se dveře a z nich vyšla půvabná upírka s tmavě hnědými vlasy. „Konečně už jste tady,“ zvolala a radostně seběhla ze schodů.

„Esme, drahá, dovol, abych ti představil pana Jaspera Whitlocka,“ řekl světlovlasý muž a povzbudivě se na Jaspera usmál.

„Jaspere, tolik jsem toho o vás slyšela,“ objala ho ta cizí žena, ze které cítil takovou vřelost, že nebyl schopen její nevysvětlitelnou náklonnost odmítnout. „Mary mluví stále jen o vás a já už se nemohla dočkat, až vás uvidím osobně.“

Dříve nežli se stihl zeptat, o kom je řeč, z domu se vyhrnuli další zlatoocí, kteří se s ním toužili seznámit. Vnímal je jen jako v oparu, protože mezi jejich pachy začal poznávat jeden, který nemohl s ničím nebo s nikým změnit. Poté, co si se všemi potřásl pravicí, zadíval se na vchodové dveře a obezřetně se přikrčil do bojové pozice. Byl to obyčejný reflex, o kterém ani netušil, že jej má.

„Měli bychom se nyní omluvit,“ pokynul blondýn na svou rodinu. „Jsem si jistý, že v lese máme všichni něco na práci.“

„Ale Carlisle, co když Mary ublíží,“ namítl obezřetně zrzek s rozcuchaným účesem.

„To není v našich rukách,“ pokrčil Jasperův průvodce smutně rameny. „Nemůžeme rozhodovat za ostatní i když je milujeme.“

„Ale co když...“ trval zrzek na svém.

„Edwarde, slíbil jsi to,“ vyčetla mu mírně Esme.

Tmavovlasý svalovec se dostal do Jasperova výhledu a zamumlal: „Jestli jí ublížíš, budeš mít co dělat se mnou.“ A pak jako na povel všichni zmizeli.

Ocitl se sám před domem, ve kterém na něj čekalo nebezpečí.

Rozhlédl se kolem. Nikdo ho nedržel. Nikdo ho nenutil jít dovnitř. Nikdo z domu nevyšel.

Kdosi v domě se zhluboka nadechl a pak zaslechl známý ženský hlas: „Půjdeš dovnitř? Prosím.“

Zaváhal. Už věděl, kdo ho tam čeká. Ale nač to odkládat, před ní nemá kam utéct, i kdyby chtěl.

A tak pomalu vyšel na verandu a opatrně vstoupil.

Stála naproti němu a v bílé chodbě zářila, ačkoli měla na sobě obyčejné džíny a volné zelené tričko. Nechápal, jak něco tak obyčejného může oslňovat. Snad to bylo kontrastem barev?

„Čekala jsem na tuhle chvíli snad celou věčnost,“ usmála se. Neodpověděl. „Čekala jsem a bála se jí.“

„Ty – Panovnice – a něčeho se bojíš?“ ptal se nevěřícně.

„Už mi tak říká málokdo. Možná tomu neuvěříš, ale změnila jsem se.“

„Stala se z tebe Mery,“ odtušil.

„Tou jsem byla vždycky,“ zasmála se rozpustile. „To rodiče mi vybrali to jméno, Mary Alice. Je na mně,  kterým jménem se představím a jak budu chtít, aby mě ostatní viděli. Může jít o přetvářku nebo o to, jaká doopravdy jsem. A možná ani sama nepoznám, která z těch tváří je doopravdy moje. Občas mám pocit, že se ztrácím ve světě. Něco je dáno minulostí, mnoho přítomností, ale ještě více budoucností, kterou vidím. Někdy se vše prolíná či dokonce splývá a já se bojím, že se ztratím docela.“

Vážně pokýval hlavou, jako by rozuměl, a rozhlédl se kolem sebe. Vstoupil do pokoje, který se zdál být obývákem, a zeptal se: „Proč jsem tady?“

„Každý příběh má mít své rozuzlení a já už nevydržím dlouho čekat.“ Její sebeovládáni opadlo s tím, jak vstoupila do pokoje za ním.

Opět ucítil tu naléhavost jejího žáru lásky, kterak touží po naplnění. Ale bylo to silnější, intenzivnější než před lety, až zalapal po dechu a musel se posadit na pohovku.

„Proč teď? Mohla jsi to ukončit již tenkrát. Dal jsem ti odpověď.“

„Neodmítal jsi mě, ale svět, ve kterém jsme se ocitli. Rozhodla jsem se ho pro tebe změnit.

Mír je vždy velice křehká záležitost v každé době. Trvalo mi déle, než jsem chtěla, abych skončila tu nesmyslnou válku. Nechala jsem tě v té kobce, abys byl uchráněn všeho dění. Vedle mírových jednání jsem hledala způsob, jak žít a nemuset zabíjet. Už bylo dost smrti a umírání. Pokud máme mít šanci, musí to být v odlišném světě než byl ten, který jsme doposud znali. A tak jsem našla Carlislea Cullena a jeho rodinu. Oni...“

„Změnila jsi svět, abychom mohli být spolu?“ ptal se nevěřícně. Copak je něco takového možné?

„Kdo vidí do budoucnosti, může ji i ovládat. Moc má své svůdné kouzlo a je nebezpečná. Snažila jsem hledat možnosti, které by vedly k dnešnímu dni. Ale ne vždy je možné vnutit každému své přání.“

„A co se dělalo s těmi, kteří tě neposlechli?“

Mlčela a zahanbeně sklopila oči. Odpověď visela ve vzduchu – ti, kdo brání budoucnosti, musí zemřít.

„Dnes mě tedy konečně čeká konec?“ ptal se odevzdaně.

„Nevím,“ odpověděla neochotně. „Jedna z nitek budoucnosti vedla i tímhle směrem. Nemohu ji ovlivnit a ani nechci. Vše záleží jen na tvém přání. Jediné, čím jsem si jista, je, že po třetí už to nedokážu.“ Zvedla k němu ztrápené oči, které toužily plakat, ale nemohly. „Vše záleží na tvém rozhodnutí.“

„Svoboda?“ ptal se nevěřícně.

„I to je možnost tvojí volby. Já ji však ztratila první noc, kdy se mi o tobě zdálo.“

Stoupl si a udělal k ní krok: „Věříš, že po tom všem, co se stalo, bychom spolu mohli být šťastni?“

„Věřím, že to musím zkusit, jinak už nemohu dál.“

„Celý svět tě musí nenávidět i milovat pro to, co jsi udělala.“

„Celý můj svět jsi ty. Já jen čekám na ortel, ke které z těch dvou stran se přidáš.“

„Budu pro tebe muset zabíjet?“

„Ne!“ vyhrkla zděšeně. Věděla, že to nenávidí a už by nesnesla další jeho trápení.

„Ale ano, budu muset, abych tě ochránil."

Věnovala mu nejistý pohled. Nebyla si jistá, co jeho slova znamenají, a on se jí jen stále díval do očí. V rozčilení raději zkontrolovala, jak se její vize upravily. Stále tomu nemohla uvěřit, dokud nepatrně nezvedl koutky úst.

„Opravdu?" zaječela radostí a skočila mu do náruče.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

6)  emam (18.08.2016 08:28)

Nadšeně si pročítám vaše komentáře a tetelím se radostí

betuško, taky mě některé povahové rysy původní Alice trochu neseděli. Ale přemýšlela jsem, co tomu muselo předcházet, aby takhle dopadla a napadl mě důvod. Třeba se mi taky podaří někdy naťukat do počítače

DĚKUJI!

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (13.08.2016 22:49)

Krásna poviedka. Alice tu má "rôzne tváre", ale záver, to ako mu skočí do náruče...úplná Alice. Zaujímavá bola pasáž, keď si sa zamýšľala o čase, výborne si vystihla ako plynie, pre každého ináč.

Rowana

4)  Rowana (12.08.2016 18:42)

No teda! Alice (teda Marry) je tady fakt děsivá. Účel světí prostředky? Takovou ji neznám. Ale vlastně je to přesně taková, jaká je. Edward to o ní řekl jasně - aby ochránila Jaspera, udělala by cokoliv. Obětovala by kohokoliv.
I když je příběh jiný, oni dva zůstávají sví.

3)  betuška (10.08.2016 22:49)

Alice mám rada, myslím , že v pôvodnej verzii ju hodne podcenili ako postavu. Predsa len aj ked si nepamatala zo svojho ľudského života, mala skúsenosti z toho daľšieho a tým pádom nemohla byť také ľahkomyseľné treštidlo. Hlavne v porovnaní s ostatnými postavami.
Tvoja verzia je pre mňa dôveryhodnejšia. A Jasper je miláčik tiež.
Pre mňa veľká satisfakcia pre oboch hrdinov, veľmi sami to páčilo.

Fanny

2)  Fanny (09.08.2016 22:24)

Originální a milé

1)  Seb (09.08.2016 17:48)

Páni, to je úžasná povídka

A se šťastným koncem! Také se mi líbilo, že příběh skončil v naší době

Moc děkuju

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění -smečka