Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Lidské Alici na březích chladného oceánu v Anchorage ztěžují život nevysvětlitelné a neovladatelné vize, které se objevují naprosto bez pozvání nebo udání nějakého podnětu. Zprvu to začínalo sny o podivně bledé rodině. Jenže osud je rozpínající se plevel, který své výhonky vnutí kamkoli. Potom už není daleko k šílenství nebo poklidnému životu, jak snadné je balancovat na hraně.

Z důvodů poněkud krátkého prologu jsem přidala i první kapitolu.

*Prolog*

K nablýskanému klavíru si sedl mladík s bronzovými vlasy, položil prsty na klávesy, ale než začal hrát, rozhlédl se po světlé místnosti. Očividně někoho hledal. Rty se mu roztáhly do půvabného úsměvu při pohledu na přicházející krásku s temně hnědými vlasy do pasu, která vedla za ruku malou dívenku se stejnou barvou vlasů jako pianista.

Malá holčička pustila ruku své matky a radostně se rozeběhla k muži, jehož prsty byly plně zaměstnány složitou skladbou, posadila se vedle něj na stoličku a okouzleně hleděla na bezchybnou práci rukou na klávesách.

Hnědovláska se opřela o stěnu nedaleko klavíru a pyšně si oba své poklady prohlížela. Zaplnila ji čistá, ničím nezkalená láska k půvabnému muži a zvědavé dcerušce. Sama si dobře pamatovala, jak na místě dívenky seděla ona a nedokázala zmoci na jediné slovo. Jak zaujatě poslouchala skladbu, kterou pro ni složil. Ztěžka se nadechla, jak jí na hrudi tížil pocit… Vlastně své pocity nedokázala úplně popsat, cítila se tak neuvěřitelně šťastně se svou rodinou.

Rozhlédla se po místnosti, kde kromě jí, její dcery a manžela sedělo ještě sedm dalších osob. I ti ostatní patřili nezapomenutelně do jejího srdce, ke každému jí vázaly pevné provázky vzpomínek nedajících se přestřihnout.

Ale i přesto cítila v srdci nezaplněné místo, předem připravené pro dalšího člena jejich rodiny, kterého nikdo z nich neznal…

 

*1. kapitola – Brzké sbohem*

Vyděšeně rozevřela oči, čímž definitivně zabránila světu fantazie, aby jí strhl silnými chapadly zpátky, ze všední reality do světa, kde nic není nemožné. Ona si vlastně nebyla jistá, ve kterém světě chce žít. Lákal ji svět, kde si vysnila rodinu plnou lásky a pochopení, protože její rodina se zdaleka té vysněné nepodobala.

Rozmrzele vstala z postele, její hlava značně protestovala proti probuzení, ráda vyspávala k poledni, ale v poslední době nedokázala využít potřebného spánku. Pod zavřená víčka se jí vždy vkrádal jeden ten stejný sen. Sen o rodině, kde nepanuje napětí, ale vzájemná láska a pochopení.

Sledovala ručičky hodin, jak pomalu putují ke čtvrté hodině ranní. Zdálo se jí, že každá vteřina na hodinách znamená sto let jejího života. Seděla v setmělé kuchyni jako přízrak, bezeslovně zírala na ručičky nástěnných hodin, jak nuceně postupující od čísla k číslu. Od života k životu.

Z náhle ztuhlých rukou jí vyklouzl hrnek s horkou kávou. Černá tekutina se rozlila po měkkém béžovém koberci a jí popálila špičky prstů u nohou. Bolest nevnímala, její oči viděli to, co oči ostatních nikdy neuvidí. Překvapení uvolnilo její mimické svaly a bezděčně otevřela ústa.

Všechno, jak neočekávaně přišlo, tak odešlo. Její mysl i oči se znovu soustředily na hodiny. I ona se zdála naprosto zmatená, to se jí to všechno jen zdálo?

Nezdálo, usoudila, když znovu ozvala bolest z popálenin. Odkulhala do koupelny, kde se pod proudem ledové vody snažila uklidnit své prsty.

Probudila ji ta studená voda nebo opravdu uvěřila svým představám, to netušila, ale věděla, že to, co viděla, nebylo normální. Přes jemnou noční košilku si natáhla kabát a obula si boty, které by si v normální chvíli nikdy nevzala.

Bez rozmyšlení vyběhla do ranního města. Musela zjistit, jestli je to, co viděla pravda… Za každých okolností.

 

Utíkala jsem tichými ulicemi města, a tak mé kroky zněly, jako kdyby se na město řítilo zemětřesení. Docházel mi dech a to jsem nebyla ani v polovině plánované cesty. Opřela jsem se šedě natřenou budovu a mnula si bok, ve kterém mě píchalo.

Nejradši bych se vrátila domů a doléčila si opařené prsty, ale pud záchovy mého zdravého rozumu a života neznámé dívky mi byl přednější. Znovu jsem se bolest nebolest rozeběhla k prudkému srázu kousek za městem, kde se odehrála moje podivná vize.

Mladá dívka seděla na hraně srázu a dívala se do hlubin. Do hlubin kamenitého oceánu nebo do hlubin čtyřproudé silnice, ať už by dopadla kamkoli, znamenalo by to rychlou smrt. Rychlou, ale rozhodně ne bezbolestnou smrt.

Křečovitě rukou svírala hranu srázu, až jí kotníky prstů zbělely. Vyděšeně zírala na to, co ji po zběsilém pádu čekalo. Byla to výška, hrozná výška. Vždy se výšek bála a tohle nebyla výjimka

Odhodlala se postavit, znovu se podívala na věci, které tu nechala na památku. Její panenku, kterou jako dítě milovala a dopis na rozloučenou. Jak stereotypní, ale nechtěla všem posílat ještě za letu esemesku.

Zhluboka se nadechla, zdálo se, že její odhodlání slábne, ale podklouzla jí na vlhké hraně srázu noha a ona se řítila dolů jako nepovedená papírová vlaštovka.

I při vzpomínkách mě mrazilo v zádech a právě tato vzpomínka mě nutila k ještě větší rychlosti. Utíkala jsem jako smyslů zbavená několik minut, když byl konečně onen sráz na dohled. Velký překvapením bylo, že na něm nikdo nestál…

Zprvu se zdálo, že mě šálí zrak a na druhý pohled jsem postavu viděla, ale to si s mým zrakem jen zahrávalo právě probuzené slunce.

Nedokázala jsem své ztuhlé nohy přimět k rychlejšímu pohybu, chtěla jsem, co nejdříve rozlousknout oříšek sebevraždy té dívky. Podvědomě jsem tušila, že po rozlousknutí tohoto oříšku se přede mnou nezjeví pohádkové šaty, ale spíš kousek shnilého oříšku, který byl kdysi jedlý.

Klekla jsem si k zašedlé panence bez jednoho oka a úhledně nadepsaného dopisu. Věděla jsem, že bych tu ty věci měla nechat ležet, ale touha a zvědavost byla silnější. Zastrčila jsem dopis i hračku do kapsy a znovu se postavila.

Opatrně jsem se naklonila, abych lépe viděla dolů, nečekala jsem nic dobrého, ale ten nejzastrčenější hlas v mé hlavě, který byl věčný optimista se mi snažil naznačit, že to, co jsem viděla, je nesmysl.

Och, bylo jediné na, co jsem se při pohledu dolů zmohla. Uprostřed silnice leželo dívčino tělo v kaluži krve, kolem stálo několik vozů rychlé záchranné služby. Nehoda blokovala hlavní tah na město, a tak se tvořily dlouhé fronty aut čekajících na vjezd do města.

Vynechávalo mi srdce při pohledu na dívku, která se zbytečně zbavila života. Ztratila rodinu, kamarády, slibnou budoucnost. Netušila, jak někoho mohla svou smrtí ranit.

Svezla jsem se unaveně po chladné skále na místo, kde původně seděla, než, než… Nedokázala jsem si namluvit, že za to může ta nebohá dívka. Mohla jsem za to já, kdybych přišla dřív, dokázala bych ji zastavit. Nebo možná ne, ale měla bych čistší svědomí, že jsem se snažila pomoci.

Po tvářích mi začaly téci slzy, hrubě jsem je otřela hřbetem ruky. Já neměla brečet kvůli sobě, ale kvůli té dívce. Neměla jsem brečet, protože jsem viděla její smrt v přímém přenose, i když jsem byla u sebe doma. Měla jsem brečet, protože jsem nedokázala přijít včas a pomoci jí, rozmluvit jí její skok.

„Alice!“ probudil mě z chmurných myšlenek známý hlas, který bych tu nikdy nečekala. Překvapeně jsem vzhlédla a nevěřícně pozorovala mužskou postavu, jak se pomalu přibližovala zády přilepená ke zdi.

„Wille?“ zašeptala jsem tiše. Vyschlý krk mi nedal možnost promluvit hlasitěji než šeptem. Zvedl hlavu a usmál se na mě. Nedokázala jsem mu úsměv oplatit, ztuhle jsem na něj zírala. Asi čekal vřelejší přivítání, ale já v tuhle chvíli nechtěla vidět. Vůbec tu neměl být…

„Alice, lásko,“ přiklekl si ke mně co nejdál od srázu, aby neviděl dolů. Paralyzoval ho těžký strach z výšek, bál se i jezdit výtahem. „Co tu děláš?“

Nenápadně jsem si prohlížela ustaraný obličej. V jeho očích jsem zahlédla neskrývanou starost. Jeho bledý obličej s pomněnkově modrýma očima lemovaly hnědé vlasy, které se mu mírně vlnily k ramenům.

„Ty jsi plakala?“ Setřel mi palcem novou třpytící se kapku, jež se mi kutálela dolů po tvářích. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, jestli ovládám hlas, a tak jsem na vysvětlenou jen pokynula bradou dolů ze srázu.

Opatrně se nahnul nad sráz, aby lépe viděl, co mě tak rozhodilo. Zmateně se rozhlížel po kraji, po rozbouřeném moři, po nespoutané aljašské přírodě, bylo jasné, kdy konečně pohledem zavadil o mrtvolu přikrytou igelitový pytlem. Jeho výraz se změnil ze zmateného a bolestný.

„Omlouvám se, neměla jsi to vidět,“ přitáhl si mě na klín a pevně objal. „Vše bude dobré.“

„Děkuji,“ vzlykla jsem mu do šedého svetru, který si očividně navlékl přes vrchní díl pyžama. Nechala jsem bez poznámky větu, že jsem to neměla vidět. Viděla jsem to, aniž bych chtěla.

Kolíbal mě ve své náruči a já se cítila podivně klidná jako malé dítě, které uklidňuje velká a mohutná náruč jeho otce. Tato myšlenka mi znovu připomněla dnešní sen o rodině, který mě obtěžoval už několik posledních týdnů. V každém snu byl jiný člen jejich rodiny hlavní postavou, některé sny se mi zdáli i několikrát, ale já byla přesvědčená, že pohled na rodinu od jednoho člena jsem dosud neviděla. Měl by to být muž se světlými vlasy, nic jiného mi o něm mé sny neřekly, čímž podněcovaly mou zvědavost.

„Měli bychom jít,“ zašeptal William a věnoval mi další ustaraný pohled. „Už jsi v pořádku?“

Přikývla jsem a snažila se svůj souhlas stvrdit úsměvem, aby se už více nestrachoval, ale podle výrazu v jeho obličeji mi tak docela nevěřil. Pomohl mi vstát a opatrně mě vedl kolem kamenné stěny, aby mi nesklouzla noha. Bylo to milé a starostlivé, avšak já jsem z toho necítila tu lásku, kterou jsem potřebovala.

Ještě než jsem útes ztratila z dohledu, jsem se ohlédla, abych uctila památku oné dívky, jejíž dopis na rozloučenou a dětská hračka mě tížily v kapse kabátu.

 

2. kapitola - Vážný případ

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

11)  ambra (31.08.2010 21:00)

Mám strašně moc otázek, a přece necítím zmatek. Cítím její bolest - tu fyzickou (spáleniny opravdu strašně bolí), ale hlavně tu bolest duše... Ztracená nebo možná lépe - ještě nenalezená Alice, sama v moderním odosobněném světě, kde ani objetí nemusí být dost... Paike, nepochybuju, že další kapitoly si vychutnám stejně, jako tuhle porci Tvého neotřelého, bohatého a zvláštně bolavě trhaného jazyka, ale trápí mě jedna věc - až dojdu k zatím poslední kapitole, budu mít naději na další?;) Jinak opět můžu jen

10)   (07.08.2010 17:45)

Wow,je to zajimavý,jdu hned na další

DeSs

9)  DeSs (30.06.2010 15:36)

Nevím, kolik jí je, kde žije, kdo je Will... Vím jen jedno, chci to zjistit. Takže jdu na další... A promiň, že tě tu nečeká delší komentář, prostě musím číst rychle dál...:D

Michangela

8)  Michangela (26.04.2010 09:01)

Krásné! Díky.

Popoles

7)  Popoles (25.04.2010 20:04)

Paike, to bylo úžasné. Jdu honem na další díl, úplně jsi mne vtáhla do děje. Chudák Alice...

Paike

6)  Paike (25.04.2010 16:25)

Leni, druhá kapitola ke shlédnutí. Teď dodán odkaz, tak se odkaž;)

5)  Lenka (25.04.2010 16:17)

Velmi zajímavý námět a pěkně zpracovaný.
Těším se na další díl.

Paike

4)  Paike (25.04.2010 10:27)

Díky;)
Konečně jsem popadla příležitost a chci Tulevia dopsat, asi v páté kapitole se sem nasáčkuje Jasper v celé parádě i s jeho pohledem.

sakraprace

3)  sakraprace (25.04.2010 00:09)

Páni,zajímavé, krásně napsané, strhující

Ree

2)  Ree (24.04.2010 18:56)

Jééééé, konečně to budu mít tady :) Těším se na to :)

Evelyn

1)  Evelyn (24.04.2010 17:15)

Tohle je úplně jiné než většina povídek a já jsem okouzlená a unesená. Krásná kapitola :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek