Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Nevypočitatelné. Nikdo neříkal, že se vize musí plnit, nebo je to nenapadnutelný fakt?

„Jdi pryč, prosím.“ Vzpamatovala jsem se poměrně rychle a výčitky svědomí přišly téměř okamžitě, na nic nečekaly a i se svými zavazadly plně obsadily volnou mozkovou kapacitu.

Zhluboka se nadechl, aby mi oponoval, tušila jsem, že se nevzdá tak snadno, když uvidí, jak nalomená jsem. Přistoupil blíž a já automaticky ucouvla, bohužel, jsem později nemohla pokračovat v nastoleném tanci, protože jsem se zády přitiskla na velký dub poskytující stín celé zahradě. Cítila jsem, jak se mi hrubá kůra zarývá do jemné látky na zádech, avšak jsem neměla tolik duševní síly, abych se bránila jeho pomněnkovým očím a bránila své šaty.

„Jdi.“ Hlas jsem ovládala lépe, zněl tvrdě, což jsem přesně měla v plánu. Nezalekl se, reagoval jen se zdviženým obočím. Nenáviděla jsem jeho tvrdohlavost. Byl beran, ohnivé znamení. Ctižádostivý, dal do našeho vztahu všechno, já dala pár let svého života a několik set dolarů za dárky, které si vybral.

„Williame.“ Nikdy jsem mu tak neříkala, jméno William vzbuzovalo vzpomínky na Shakespeara, jehož dramata nenáviděl. Nazýval je kýčem. Přes všechno rozhořčení a rudé vidění jsem dokázala zvolit oslovení, které ho odjakživa znechucovalo. „Jdi domů, nebo kamkoli chceš. Jen, kruci, jdi.“

Jeho výraz v obličeji se nezměnil, přestože jsem čekala, že nasadí smutnou masku a já budu muset bojovat s pohledem plaché laně. Asi byl předem připravený na případné odmítnutí, vždyť si mě namlouval na svatbě, kde jsem si brala někoho jiného, proboha!

Pokrčil rameny v gestu jak chceš a vážně se zdálo, že má v plánu odejít. Konečně. Táhnul se, jako šváb. Ještě po několika minutách byl pár metrů přede mnou, pořád se ohlížel a nevybídlo ho k odchodu ani mé sarkastické zamávání.

Vyjekla jsem. Neovládala jsem, přestože mě tím všichni ti moudří upíři uklidňovali. Přišlo to znovu. Nechtěla jsem, ale žádná obrana nebyla dost silná. Já nebyla dost silná.

Staré historické dláždění mě pálilo do bosých nohou. Slunce dopadalo na středověké čtvercové náměstí dopadalo v téměř devadesáti stupňovém úhlu. Pár malých dětí smáčelo ušmudlané ruce v kašně, která byla spolu s věží s hodinami a hradem dominantou tohoto města, vesele výskaly a matky jim máčely tmavé vlasy mokrými kapesníky, aby u nich prudkým italským sluncem nedošlo k úpalu.

Jejich drahé mužské polovičky se překřikovali frenetickými hlasy, nerozuměla jsem jim. Mluvili příliš rychle a zvláštním nářečím, abych využila pár lekcí italštiny v Anchorage.

„Affascinante!“ vykřikl jeden z nich. Byl menší, zavalitý s kšiltovkou zakrývající postupnou šedivost a fotoaparátem na krku. Jeho obdiv vzhlížel k věži s hodinami. Byl to historický skvost s prohnilým vnitřkem.

Odolala jsem chuti, odplivnout si a slinami zneuctít tu jejich památku. Poposedla jsem si ve chvíli, kdy mi zdřevěněly nohy. Ti turisté mě neviděli, nemohli mě vidět. Bezhlesně jsem pozorovala jejich počínání z uctivé výšky a vzdálenosti. Ze vzdálenosti takové, že k nim nemohl dolehnout můj hlas, že ta krásná žena vedoucí je sem nebyla pracovnice cestovní agentury.

Slyšela jsem cizí kroky, které hlasitým dupáním dávaly jasně najevo, že svého nového návštěvníka přeslechnout, či přehlédnout nemohu. Neohlédla jsem se, neměla jsem zájem. Dál jsem pozorovala, jak jim dole pokynula, aby šli turisté za ní, že jim ukáže tajné katakomby.

Věděla jsem, že za mnou někdo stojí, přesto mě ledový dotyk na mých obnažených ramennou smrtelně vyděsil.

„Alice, do prdele, co ti je?!“ Slyšela jsem křik, rozeznávala jsem známý hlas a registrovala jeho křečovité sevření mých paží, ale neopanovala jsem se příliš rychle. Moc dlouho jsem nechávala doznít nepříjemné mrazení. Vyděšeně mi zíral do netečných očích a třásl se mnou, abych se probrala. Nepomáhalo to, až naprosto zmizel pocit ledových rukou na mých ramennou a tu myšlenku nahradily ruce hmotné, dokázala jsem otevřít oči.

William. Neodešel. Stál tu celou dobu, co jsem bojovala se svým osudem. Nechápal to. Děsily ho mé mrtvé oči. Nezažil mou vizi. Jeho drsné sevření neustávalo, přestože jsem již byla naprosto bdělá.

Edward stojící za ním stvrdil mou myšlenku jemný pokýváním hlavou. Edward rozuměl mé vizi více než já, a proto mě znepokojoval jeho náhle pokleslý výraz.

„Pusť mě, bolí to.“ Ošila jsem se, když mi do konečků prstů vstoupilo mravenčení. Spustil ruce, i když mi pořád zíral do obličej z menší vzdálenosti, než by se slušelo. V očích se mu zračilo zděšení. Bál se. Bál se mě. Nebo se bál o mně?

„Co to bylo?“ Přeskakoval mu hlas předchozím křikem. Stál celý ztuhlý v nepřirozené poloze, kdy byl obličejem nakloněn ke mně, ačkoli jeho nohy byly přibity o pár metrů dál. Neměl vůbec chodit, vyhnuli bychom se zbytečným problémům. Kdo ho vůbec zval? Já ne!

Znervózněný mým mlčením mě znovu chytil za ramena a zatřásl se mnou.

„Co se ti stalo?“ Mluvil tiše, očividně jen se mnou, považoval to za diskrétní rozhovor, který nemuseli vnímat všichni okolo.

„To je jedno, Williame. Už je mi dobře, možná bych ještě udělala hvězdu, tedy ne v těchto šatech, ale můžu se dojít převléct.“ Došlo i na mé trapné plácání, které jsem měla v záloze, když jsme nevěděla, co říct.

„To není jedno!“ křičel mi do obličeje, začínal být hysterický, to poslední, co jsem si mohla přát. Znovu se mnou zatřásl, jakoby to mohlo změnit můj názor.

„Kruci, netřepej s ní tak. Není mléčný koktejl.“ Vložil se do rozhovoru Emmett a William podlehl autoritě a zas spustil ruce. Doufejme, že naposled.

Vše jsem potom vnímala matně, protože ve Willových očích se zaleskly slzy, Carlisle mu soucitně podal kapesník, vzal ho okolo ramen a vedl ho do altánku v rohu zahrady, asi přišel na dobrou výmluvu, každá výmluva byla dobrá v poměru s mým trapným plácáním.

Jasper mě pevně vzal okolo pasu a vlekl mě do domu takovou rychlostí, při níž mě musela zdvihnout, abych jim v anglickém trávníku nenadělala podpatky brázdy. I on při stresu ztrácel cit pro bolest jiných, ale uklidňovala jsem se myšlenkou, že v domě mě pustí.

Nepustil. Seděla jsem mu tiše na klíně, akceptovala jeho stisk, který leckdy pod nátlakem Edwardových informací přecházel hranici snesitelnosti. Mluvili rychle a tiše, takže jsem měla nulovou šanci na porozumění.

Carlisle se vrátil po notné době, kdy jsem si blízkost svého manžela nijak neužívala. Tvářil se unaveně, ale uvěřil jeho slovům o šoku, který se neustále vrací. Zdálo se mi to, jako výlev z telenovely, ale neprotestovala jsem, nevymyslela bych nic lepšího.

Jasper mě s omluvným úsměvem shodil z klínu, věnoval jeden letmý polibek a zmizel i s dalším mužským osazenstvem někde v útrobách Carlisleovy pracovny. Jediný Jacob chyběl, byl na hlídce, z níž přijde unavený a hladový. Sní večeři, kterou vařila Esmé pro všechny, kteří musí vyplnit prázdný žaludek, a usne u večerního losování loterie. Zaběhnutý kolotoč.

Vstala jsem, abych mohla dojít do kuchyně, kde Rose s Bellou asistovaly Esmé u vaření, jediná Nessie tu se mnou zůstala. Od cesty do kuchyně mě zradily stále oblečené svatební šaty. Ness, která vstala ve stejnou chvíli jako já, mne lehce vzala za ruku a usmála se:

„Pojď, neboj, vybereme ti něco na sebe.“

Posmutněle jsem se usmála. „O to bych se nebála, šatů je ve skříni dost.“ Pobavila mě myšlenka, že by pomáhala vybírat šaty mně. Mně, která jsem pomáhala s výběrem oblečení všem svým kamarádkám. I některé jejich oblečení by se dalo vyměnit za lepší. Rosalie občas nosila k šatům nepoužitelné lodičky, o Belle nemluvě.

Běžela tak, abych jí i nad podpatcích stíhala. Nessie byla neskutečně milá. Až příliš ochotná k cizím lidem, řekla bych. Měla nádherné vlasy, tiše jsem jí je záviděla. Já ty své nosila krátké, protože hned pod rameny se mi začaly třepit.

Nezeptala se, co si chci obléci, automaticky vytáhla světlé džíny a svetr. Asi mě to nemělo nijak překvapit, byl to přesně jejich styl, světlé a ležérní, nevýrazné barvy, protože byli nepřehlédnutelní i bez nich.

„Jak dlouho tam budou?“ Svým hlasem jsem ji vyrušila při přejíždění prstem po hřbetech Jasperových knih.

„Kdo?“

„Jasper, Carlisle, Edward…“ Vysvětlila jsem a přetáhla si svetr přes hlavu dávajíc pozor na načesané lokny. Unaveně si povzdechla a posadila se do načechraných polštářů, neupravovala jsem je já, a tak jsem neměla nutkání jí říci, ať si sedne na pohovku.

„Nevím, nikdy to nevím.“ Překvapilo mě, že tyto slova téměř zavrčela, dále ale pokračovala nevzrušeným hlasem. „Může to trvat chvíli, nebo taky celé dny. Nesnáším, když se tam zavřou, nesmíš je vyrušit, tváří se potom, jak čerti. A nejhorší je, že mi nikdy neřeknou, proč. Jsem prý moc malá. Hálo, fyzicky je mi šestnáct.“ Rozhodila rukama a tiše zabručela. „Všichni by se mi vysmáli, kdyby zjistili, že je mi, jako jejich mladším sourozencům.“

Chvíli jsem pozorovala její zachmuřený obličej, rostla rychle, až příliš. Za půl roku zestárla prakticky o několik let.

„Jdeme,“ zavelela a vyskočila z postele. „Večeře ti spraví náladu, Esmé je v kuchyni hotová kouzelnice.“ Usmála se myšlence na brzkou večeři a nevběhla do kuchyně, jak jsem čekala. Šla dolů vedle mne a po cestě blahořečila včerejší lasagne.

Musela jsem uznat, že to vonělo opojně. Pečené maso s bramborem. Rose se společně s naším příchodem někam vypařila, snad to nebylo nic osobního. V rohu jídelny stál na pojízdném stolu netknutý svatební dort.

Všichni svatební hosté se vypařili během několika minut. Nebylo jich moc, odmítla jsem pozvat své přátele, považovala jsem za nutnost s příchodem do této rodiny se zbavit minulosti.

„Nechutná ti?“ zeptala se Esmé starostlivě s pohledem na můj téměř plný talíř, zatímco Ness krájela poslední kousky masa.

„To ne, je to vynikající.“ Zaváhala jsem, jestli být upřímná, ale tady žádné tajemství nepřežilo. „Jen jsem si takhle nepředstavovala svůj svatební den.“

„Nechtěla jsi přeci svatební cestu, nebo ne?“ Nevzhlédla, nepřestala upravovat nevadnoucí květiny ve váze, a tak jsem si nebyla jistá, zda mě plně vnímá.

„Nechtěla, i kdyby stejně bychom neodjeli, kdybych dostala stejnou vizi,“ zamumlala jsem nespokojeně. V kuchyni se objevil Jacob, byl k nepřehlédnutí, samozřejmě bez košile. Lehce políbil Ness na rty, ale dříve než po jídle se začal shánět po Edwardovi.

„Jsou v pracovně. Všichni!“ zabrblala rozrušeně, avšak jí úsměv znovu vykouzlil šlehačkový dezert.

„Co se stalo?“ zajímal se Jacob zachmuřeně. Očividně rozhovory v Carlisleově pracovně nevěštily nic dobrého. Byla to jen jedna nevinná nic neříkající vize, menší oživení v předvídání reklam a hádek Emmetta s Rosalií.

„Alice měla vizi,“ přispíšila si Bella s odpovědí, poněvadž zaregistrovala výraz Nessie za přehnaným zájmem svého milovaného. Moc jí vadilo, že se diskuze nesmí účastnit, i když by těžko byla nápomocná. Šlo o princip. Chápala jsem ji, ale nesouhlasila jsem.

„Cos prováděla, holka?“ Přátelsky mě pěstí udeřil do zad. Nedal do toho ani polovinu síly, přesto mě to vyvrhlo z rovnováhy. Tiše se omluvil, že se půjde podívat tam nahoru, podařilo se mu ignorovat naštvané bručení Ness.

„Vystydne ti večeře!“ křikla za ním s jistým hysterickým podtónem v hlase. „To je řečí, když půjde o něco důležitého, vyřešíme to všichni společně. A vidíte to, co já? Patriarchát.“

Přestala vrčet až, když jí Esmé slíbila její oblíbená jablka v karamelu.

 

„Edwarde, nech už toho. Jsem unavená,“ zakvílela jsem. Po hodině porady prohlásili, že je vize moc obecná a potřebují konkrétnějšího. A tudíž jsem byla pobízena Edwardem k většímu soustředění, pár metrů v zádech Emmettem zároveň komentujícím i zápas baseballové ligy. Jasper tiše seděl vedle mne se zakaboněným výrazem tváře, nelíbilo se mu všeobecné rozhodnutí, svíral mi dlaň ve své a pozoroval střídavě můj a Edwardův obličej.

„Ještě se soustřeď, potřebujeme vědět, kdy se to odehraje,“ povzbuzoval mě s nevinným pohledem, a tak jsem odolávala pokušení na něj křičet.

Poslechla jsem ho, pevně sevřela víčka a soustředila se. Matně jsem vzpomínala na ten ledový dotek, na ty snědé turisty, na nechuť, kterou jsem cítila.

„Pořád nic?“ zeptal se nevzrušeně Emmett, čímž vytrhl proud mých myšlenek a já otevřela oči, zrovna běžely reklamy, a tudíž se nemusel soustředit na hráče pobíhající po nepochopitelně velkém hřišti.

„Nic.“ Edward na něj vrhnul výchovny pohled a znovu se obrátil ke mně. „Zkus to znova.“

„Kruci, Edwarde, nefunguju, jako jukebox!“ odsekla jsem. Emmett se krátce zasmál, zase přikován k obrazovce hlasem komentátora. Carlisle musel vyrazit do práce a Esmé se v kuchyni po telefonu živě dohadovala se svým zákazníkem, měla mu zařídit nově pořízený byt v centru. Rose s Bellou si odběhly na lov. A Jake s Nessie usmiřovali v kině trochu pochroumané vztahy. A tak velký obývací pokoj byl poměrně prázdný.

Chtěla jsem si užívat, byla jsem čerstvě vdaná a od té doby jen vystresovaná, takhle jsem to nechtěla. Jasper mě konejšivě pohladil po tváři, ale dokázalo mne to uchlácholit jen na malou chvíli.

Edward na moment zanechal své snahy a zpod polštáře na křesle vytáhl rozečtenou knihu. Ticho, které zavládlo v místnosti po té, co Emmett vypnul televizi a vytratil se ven, mě kolébalo ke spánku. Ne nadlouho.

 

Věděla jsem, že za mnou někdo stojí, přesto mě ledový dotyk na mých obnažených ramennou smrtelně vyděsil.

Otočila jsem se, ale proti slunci rozeznávala jen tmavé obrysy postavy v kápi. Tušila jsem, kdo to je, vždyť kvůli ní jsem sem jela, ale nebyla jsem si jistá, dokud z hlavy nesundala kapuci a nepromluvila.

„Chtěla jsi se mnou mluvit,“ oznámila prostě. Její hlas byl dokonalý, stejně jako zbytek jejího bytí. Neusmívala se, ani neprobíjela pohledem. Řekla bych, že byla upřímně zvědavá, co jsem jí přijela říci.

„Ano, chtěla, Heidi.“

Ladně se posadila na kamennou zídku, za níž byla nesmírná výška, nic by se jí zajisté nestalo, kdyby spadla na kamenné náměstí, a trpělivě se mi podívala do obličeje. Pravděpodobně se naučila při práci s lidmi trpělivosti.

Čekala.

„Heidi? Proč by tam měla Alice jít?“ zaslechla jsem těsně vedle svého ucha hlas Jaspera, předchozí část jsem nezaznamenala, byla jsem příliš pohlcena.

„Nevím, jenže byla pořád člověk. Nejde říci, kdy se to stane.“ Jasper si mě po těch slovech přitáhl ještě blíž a tvrdým hlasem řekl:

„Pojedeme pryč, musíme.“

„Pryč? Kam?“ zašeptala jsem nejistě, zajisté rozuměli mé vizi více než já, jako obvykle.

„Na svatební cestu.“ Chtěla jsem se bránit, že jsem žádnou nechtěla, ale jeho rty mě v celku rychle přesvědčily.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

7)  Alaska (27.09.2010 18:46)

Tak před sebou bábovčičku s kakaem a můžu se vrhnout na další dávku Tulevii.
Skutečně hororový svatební den. Trochu doufám, že jestli z Alice bude jednou upír, tak se ostatním Cullenům pomstí svým diktátorským umem za jejich nátlak a trochu se mi zdá i přehlížení. Ještě že máme Renesmee, která ja vždy nad věcí, tedy kromě věcí týkajících se Jacka .
P.S. Jj, bez ambry bych stále ještě tápala...

ambra

6)  ambra (11.09.2010 22:02)

Skutečně hodně zvláštní svatební den... Naporcovalas mě na kousíčky... Wiliam si to u mě definitivně podělal, o to nic, doufám, že už to snad konečně vzdá... A její vize - čtu to potřetí dokola a svírá mě stále větší hrůza. Kde je Alice, veselý diblík? Tahle dívka se prohýbá pod tíhou toho ne-daru - mám chuť jí nějak pomoct, ale je to jen na Tobě!!! Nádhera, broučku, je to tak jiné, tak zvláštní, tak originální, ale hlavně tak strhující!

5)   (05.09.2010 16:27)

Ach!!
Zase naprosto báječné

Paike

4)  Paike (08.08.2010 18:46)

Jé, ambři, ty mě poctíš čtenářským okem? Budu ráda za tvé komentáře

ambra

3)  ambra (08.08.2010 16:43)

Paike, zlatíčko, já nezabalila! Jen s mým starým mozkem číhám, až bude víc kousků, páč bych to pak asi neměla moc v hlavě:D . Ale asi nevydržím - dočítám Jinou realitu a jdu na tě!;)

Paike

2)  Paike (08.08.2010 16:41)

Dožila Ale ostatní to už asi zabalili
Děkuju, Ree

Ree

1)  Ree (05.08.2010 00:16)

Jů, já jsem se toho dožila, další díl. Seš zlato! A byl opět báječný

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek