Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Mrcha.

Máte oprávnění být zklamaní ze mě, z času, jaký mi to trvá, z beztvaré věci, co z toho vzdejde.

*8. kapitola - Mrcha*

Klečel přede mnou muž, se kterým bych nejraději strávila zbytek života, a o naše společné bytí mě žádal, ale já dokázala přinutit ztuhlé svaly k pohybu a jen si užívala ozvěnu jeho hlasu v hlavě. Tuhle scénu jsem si jako malá představovala tisíckrát, chtěla jsem, aby se zasnoubení uskutečnilo v únoru a svatba se stihla připravit do května, na Jasperově místě jsem si za svůj život představovala velké množství můžu, které jsem si jen vysnila, nebo mě okouzlili romantickou scénou ve filmu.

Plánovala jsem si, jak se svůdně usměji, a padnu svému nastávajícímu kolem krku, anebo mu hodím prsten po hlavě. V mysli jsem dokázala vykreslovat až překvapivě živé představy, ale realita byla taková, že zůstávám šokovaně stát a bojím se udělat sebemenší pohyb, aby se ten skvělý pocit včetně jeho nerozplynul jako sen, který jsem tak dlouho žila.

Možná bych se ani nedivila, kdyby mě osud nechal namočit se do Jasperovy přítomnosti až po uši, a potom mě probudil pohlavkem. A náhle nevěděla, co dělat, stejně jako celý život. Možná to byla odměna za to, že jsem tak dlouho využívala Williamovy náruče bez toho, abych také něco předala a nevycucla ho jako citrón, po němž zůstane na jazyku a rtech už jen nepříjemně kyselá pachuť.

Znovu jsem se vrhla k vypočítávání svatby, je prosinec – pár dní před Vánoci, už jsem se nevztahovala jen k rozkvetlým jabloním, chtěla jsem, aby to bylo co nejdříve. Nejen kvůli té malé holčičce, ale i kvůli mně. Měla jsem pocit, že bych si také konečně mohla odpočinout a užívat si poklidného života. Asi jsem byla příliš sebestředná a myslela jen na to, jak ulehčit sobě, když na světě je tolik špatného, avšak jsem z mysli nedokázala dostat půvab zimní svatby a nahradit je něčím, co mělo jistě světový dopad, ale v tuto chvíli jsem tu titěrnost přehlížela.

Padla jsem na kolena naproti němu a položila mu ruce kolem ramen. Nezamýšlela jsem nad tím, jestli to bude proti všem upírským pravidlům a propříště mi raději přiváže ruce k tělu, ale hlas jsem ještě neovládala natolik, abych dala najevo své nadšení, a mezi vzlyky vyrážet roztřesené ano jsem nechtěla. Pevně jsem sevřela límeček jeho košile a pokusila se vložit do polibku všechno odhodlání, které by rozdrtil i jen malým odstrčením. K mému a možná i jeho překvapeně vášnivý polibek opětoval.

Vážně to bylo jiné. Vím, že jeho přehnaná úzkost pramenila v mé křehké lidskosti a nikdy jsem neuvažovala nad tím, abych ji měnila za dokonce života bdělý stav, ale právě tento polibek mi ukazoval, co všechno mi může dát, ale nesmí, tedy dokud jsem člověk. Nechtěla jsem vyměnit rána s vůní kávy a čerstvých koblih za krev zvířat, která ani z poloviny není dobrá, jako ta lidská. A já jako gurmán jsem si nedokázala odpustit úvahy, jestli nulka je nasládlá a krevní skupina bé zase nahořklá.

Nemohla bych se stát opancéřovanou ženou upíra, které by slušely všechny svatební šaty a zakryly by možné železné plechy tvořící mou novou odolnost? Musela jsem se v duchu pousmát nad opancéřovaným opaskem cudnosti. Ne, nemohla bych se proměnit v cosi, on mě chtěl takovou, jaká jsem byla, přestože bych mu tak nikdy nebyla rovnocenná partnerka, vždy bych byla ta pomalá, nemocná, stará a příliš vonící obtíž. Bylo to kruté, ale pokud jsem chtěla alespoň stíhat jeho životní styl, musela jsem být stejná jako on. Jenže on by mě nikdy neproměnil a měnilo by to celou situaci kolem adopce.

Jak bychom malé holčičce vysvětlovali, že věčně studené prsty nejsou zásluhou nemoudrého ráchání ve vodě, ale stojícím krevním oběhem? Museli bychom ji proměnit v upíra v dosáhnutí její plnoletosti také, aby v nestřeženém momentu nevyzradila tajemství. Tím se moje nesmrtelnost odkládala na dobu neurčitou po adopci.

„Alice, víš, že jsi mi neodpověděla?“ zašeptal mi do vlasů, když jsem mu neromanticky funěla do ramene, ale jako člověk jsem pořád měla omezený přísun vzduchu, který jsem dlouhým polibkem vyčerpala. Nedokázala jsem nesrovnávat, jaké by to bylo, kdybych byla jiná, stejná jako Jasper, ale přesto jsem byla příliš vázaná na svou lidskost, své chyby, svůj nevyrovnaný dech při každém dlouhém pohledu, na mém životě mi záleželo, rodiče mi od dětství vnucovali názor, že pokud nám všechno vezmou, život zůstane. Byla to špatná myšlenka od špatných lidí, která mě naučila přílišné soustředěnosti na sebe samotnou, avšak, jako dítě, jsem neměla na výběr, jestli chci rodinnou pohodu, nebo válku. Mysleli jen na sebe a já neměla lepší vzor.

Jsou to všechno trapné výmluvy, kterými se snažím zamaskovat, že pro nikoho asi nejsem schopna položit život. Jasper by ho za mne položil, ale já za něj? Musela bych přemýšlet, nevrhla bych se do hlubiny jen proto, že on to udělal. Moc mi na sobě záleželo, ale neuměla, nebo nechtěla jsem to změnit.

A teď, když by konečně nešlo jen o mě, jsem balancovala na hraně. Znal mě dost dobře na to, aby věděl, kdy je můj moment nejslabší a rozmluvil mi každé rozhodnutí. Svůj dar na mne nepřenášel rád, však za vnuknutí svého názoru by ho snad použil.

„Pokud nesouhlasíš, tak mi to řekni,“ mluvil rychle a odměřeně, natolik ho ochromilo moje mlčení. Milovala jsem ho, ale nevím, jestli jsem si toho svého strážného anděla zasloužila.

„Miluji tě, Jaspere, jen si nejsem jistá, že jsem pro tebe ta pravá. Ty si můžeš vybírat z upírek, s nimiž by bylo soužití rozhodně jednoduší, ale zvolíš si obyčejnou holkou s nevyrovnanými citovými reakcemi, která nevěří, že by si mohla zasloužit štěstí po tvém boku,“ zašeptala jsem. Dlouho mě zkoumavě pozoroval a pak jen se shovívavým úsměvem zavrtěl hlavou.

„Jestli není zbytek života po mém boku spíše trest,“

Položila jsem mu ukazováček na ústa a trpělivě zavrtěla hlavou. Možná jsem se mýlila a hodíme se k sobě. Budoucnost je plná všemožných možná a kdyby, ale jedno je jisté, nechci dál být bez něj a té malé holčičky.

„A víš co to znamená?“ optal se s laškovně zdviženým obočím, počkal na mé nechápavé ušklíbnutí. „Žádost o ruku u tvých rodičů.“

 

 

Bylo to rychlé. Rozhodně to netrvalo tak dlouho, jak jsem čekala. Šedé chodníky zdobil posledních pár dnů netající poprašek sněhu líbezně křupající pod podrážkami boty. Jehličí mého vánočního stromku pomalu rezivělo a s charakteristickou vůní se zapichovalo do nové huňatého koberce. Lesklé dárkové papíry a stužky z dárků už dávno zaplály v krbu. Pohádky na obrazovkách nahradily zábavné pořady s výrazně gestikulujícími herci vyvolávajíc hesla, v Číně začal rok psa. Euforii hořících svíček a koled vystrnadily sotva bdící lidé, kteří se nestačili dát po párty do pořádku.

Prstem jsem objížděla po saténové látce vystouplé krajky. Ta látka svou oslnivě bílou barvou připomínala povlak zimní půdy. A krajka na ní jinovatku kreslící na okna strastiplné vzory, jež nezbývá nic jiného než je obdivovat.

Bála jsem se je stisknout, aby se mi v náručí nerozsypaly na základové vlákno. Tak jemně vypadaly, plnily i mé nejbláhovější představy. Jejich stvořitel musel mít božskou představivost, nebo to byl dokonce Bůh?

Skrz háčkovanou záclonku jsem vyhlédla na zahradu. Bílé květované židle byly rozestavěny do dvou řad po několika lidech. Slíbili jen nejbližší přátelé, ale počet míst k sezení tomu vůbec nenapovídal, doufala jsem, že ta místa jsou preventivně volná pro hasiče, kdy by se někomu vymklo z rukou flambování.

„Alice, už jsi?“ ozval se za dveřmi tichý, ale autoritativní hlas a do pokoje vstrčila hlavu Esmé. Její obvyklé měkké vlny nahradila vyžehlenými vlasy, které shodujíc se s barvou připomínaly hřebíky. Trochu závistivě jsem polkla, když ke mně přišla na vysokých podpatcích skvěle ladnou chůzí bez nijakého škobrtnutí. Měla na sobě splývavé karamelově hnědé šaty po kolena a přes ramena dlouhý béžový šátek. V úzkých ramínkách by v lednu bez jakéhokoli zachvění zimou vypadala absurdně.

„Pospěš si, obřad za moment začíná.“ Mile se usmála a za zvuků dopadu jejích podpatků na dřevěnou podlahu, odešla doladit sebemenší detaily.

 

Můj dech se rovnal maratónské běžkyni po protnutí cílové pásky, přestože mým jediným sportovním výkonem bylo zapnutí pásků na botách třesoucíma se rukama. Stála jsem na vrcholku schodů na čekala na rámě mého otce. Překvapilo mě, že on souhlasil s účastí, zatímco matka zůstala doma. Nevěděla jsem důvody neúčasti na svatbě její jediné dcery, ale zároveň jsem se nechtěla hystericky domáhat pravdy, která by mi znemožnila si tento den naplno užít.

„Alice,“ rozeznala jsem za sebou dojatý hlas otce. Otočila jsem se, stál pár metrů vedle mne a vrtajíc hlavou mi pohledem objížděl postavu oděnou do svatebních šatů. Nechtěli mi říct, kde tyto šaty zakoupily, kdo v nich nechal tu nepostradatelnou atmosféru, komu bych potom mohla líbat nohy za to, že skvěle vystihl křivky mého těla, aniž bych stála modelem.

„Jsi krásná, holčičko,“ zašeptal a nastavil mi paži. Lehce jsem ji uchopila a doufala o tom, že zavalitější postava mého otce mě udrží na nohou, i když klopýtnu, což by na těchto podpatcích nebylo překvapením.

Náš krok byl pomalý a monotónní, aby ladil s Wagnerovým pochodem, ačkoli mé jediné přání v tuto chvíli bylo rozeběhnout se a podívat se Jasperovy po hodinách útrpného zkrášlování do očí. Určitě by shovívavě mrkl, aby mě uklidnil, a zesílil stisk ruky.

Bohužel, jsem dodržovala dané tempo především zásluhou otce, protože kdykoli zaznamenal můj rychlejší krok, přitiskl si mne k boku a povytažením jednoho koutku úst dal najevo, abych to s tím nadšením nepřeháněla.

Dobře bych poznala, kdy jsme vyšli z domu ven, i kdybych měla zavřené oči. Přes tenkou látku šatů se do mě okamžitě pustila zima, ačkoli ne taková jakou jsem čekala. Vzduch voněl nedalekým lesem a mým milovaným pomerančovým koláčem, který Esmé peče.

Dlouho jsem se snažila odolávat nutkání podívat se na Jaspera stojícího u oltáře, tušila jsem, že má vratká chůze by neustála tíhu jeho láskyplného pohledu. Zdvihnout pohled jsem se odvážila, až když byl nadosah, aby mě jeho rychlé reflexy zachytily v možném pádu.

Všechno, co můj mozek stačil vydedukovat, bylo, že mu to neskutečně sluší a že nechápu, proč v kvádrech nechodí častěji, když je tak sexy. Odpovědí mi bylo nenápadné zakašlání Jasperova svědka – Edwarda.

Vystoupala jsem na dva schůdky a konečně jsem byla u něj. V mžiku mě držel okolo pasu a upřeně se mi díval do očí. Kvůli jeho výšce, náš výškový rozdíl nesmazaly ani podpatky, jsem s nepřirozeně zakloněnou hlavou stála celou dobu projevu kněze. Myslela jsem, že mu dupnu na nohu, aby to urychlil, ale další pobavené chraptění mě zastavilo.

„A teď prosím, první novomanželský polibek!“

Vytáhla jsem se na špičky a šedá mozková mi v mozku dělala pěkný rozruch skandováním: Konečně!

On opětovně sklonil hlavu… a já zase nedokázala věnovat pozornost ničemu jinému než jemu. Nikdy jsem neuměla ukončit naše polibky, pokud navíc byly tak hluboké a plné očekávání cítila jsem se jako hadrová panna.

Jakýmsi trapným myšlenkovým pochodem jsem se dostala až do září loňského roku, kdy všechny mé problémy a všechen můj život začal. Vzpomněla jsem si na tu dívku a její starou panenku, která mi dosud doma seděla na krbové římse, a na její nikdy nerozlepený dopis. Na Williama šoupajícího se zády po skále, aby neviděl ze srázu, na jeho poznámky, které jsem vždy brala s nadhledem a ten den plna depresivní nálady jsme odsekla a podsekla nohy do té doby tak stabilního vztahu. Na ty probděné noci vlivem vizí, na ty další vlivem vlezlých Jasperových očí.

A na to další, co mě zrazovalo, zraňovalo, posilovalo, rozesmávalo, pohladilo po duši. Byla jsem šťastná. Plnohodnotně.

 

Za krátkou chvíli jsem prošla snad stovkou náručí. Některé byly ledové, ty druhé horké a ty ostatní přirozeně lidské. Usmívala jsem se tak poctivě, že jsem myslela na odumírající mimické svaly.

Probírala jsem se všemi dary, ale zrak mi ustal na jednom jediném zabaleném do smetanově bílého papíru. Byla to malá krychlička, mezi ostatními nijak nevýrazná, ale něco mě vedlo k otevření, přestože Jasper nebyl přítomen.

Zprvu jsem nechtěla poškodit balící papír, ale dar byl tak pečlivě zabalen, že jsem musela použít hrubou sílu. Rozevřela jsem krabičku, na jejím dnu ležel zápisník. Byl mi blízký, ačkoli jsem si ho nepamatovala.

Rychle jsem listovala a zastavila se už na úvodní stránce. Jeho doleva nakloněným rukopisem plným vlnek a kudrlinek tam stálo:

Nejsem si jist, zda je to ten správný svatební dar, avšak jsem si přál, abys nezapomněla, protože já nezapomenu. Po našem rozchodu jsem ho chtěl uchovat a po třiceti letech ukázat vnoučatům, ale potom přišla pozvánka na dnešní svatbu. A já náhle věděl lepší využití.

(U)žij si, William Wright

Vyplašeně jsem zírala na notes, který jsme si s Williamem pořídili již na začátku našeho vztahu s naivní myšlenkou zapisování všech okamžiků, které jsme si společně užili, ono to skutečně fungovalo a tlustý sešit byl zaplněn z více než poloviny.

Zastavila jsem se na straně padesát šest s nadpisem Jižní Francie. Neovládala jsem sentimentálnost své povahy, a tak ani slzy valící se mi do očí. Byla to ta nejlepší dovolená, na níž jsem byla. Celých čtrnáct dní jsme jako nezávislí studenti cestovali po nezávislých hotýlcích malým Broukem z šedesátých let.

„Tam bylo nádherně,“ zaslechla jsem za sebou hlas svého spoluúčastníka na této akci. Periferním viděním jsem zahlédla, jak si přisedl na velké křeslo.

„Jo, to bylo.“ Z jakého si popudu jsem se postavila a začala nervózně obcházet venku přistavěnou pohovku pro něž, kde už nevybyly židle. Zastavila jsem se až pod nedalekým košatým ořechem. Stále jsem v ruce svírala tu ohmatanou knížečku, nejradši bych ji byla vyhodila, ale zároveň jsem jí měla k dlani přilepenou vteřinovým lepidlem.

Zády jsem se opřela o kmen stromu v naivní myšlence, že načerpám před momentem ztracené štěstí a náladu. Slyšela jsem jeho kroky na kamenité stezce, ale odmítla jsem otevřít oči. Přišel až ke mně, cítila jsem teplo, jaké jeho kůže vyzařovala.

„Alice, vím, že jsi čerstvě vdaná, ale…“ odmlčel se.

„Ale?“ Otevřela jsem oči a zdvihla obočí po chvilce ticha. Upoutaly mě jeho oči, viděla jsem v nich něco nepochopitelného.

Prudce mě objal okolo pasu a přitiskl mě k sobě:

„Jsi krásná,“

Nezmohla jsem se na nic jiného než lapání po dechu a on už mi znovu mumlal do vlasů.

„Bože, jsi krásná.“ Jemně mě políbil na rty, bylo to jako pohlazení motýla a přesto polibek, z něhož jsem byla měkká v kolenou.

A já mrcha se nebránila. Mrcha.

 


Očekávám vše, a tak mi pochopte ty ošuntělé věty, jimiž chci omluvit absenci všeho. Promiňte.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

8)  Alaska (20.09.2010 10:23)

Co ten konec?! Panebože Alice, co nám to děláš. To ne! Viděl Edward všechny ty její vzpomínky?? Jsem z celého příběhu naprosto roztřesená.

ambra

7)  ambra (06.09.2010 22:27)

Paike, u třetího odstavce jsem málem omdlela - jak se, sakra! (a já tak nerada kleju!), může do pár vět vejít tak moc?!?!? Všechno!!! Jenže pak jsem přestala řešit (opět!!!), co Ti vypíchnu jako nej, protože celá ta úžasná úvaha o jejím problému být či pít je naprosto naprosto naprosto geniální!!! (ty vykřičníky jsou hrozně hysterické, ale přesně vystihují mé nadšení:D ). A zase ty desítky nádherných vět - z banálního popisu svatebních šatů uděláš literární obžerství!!! Z Willa nejsem nějak znechucená - využil její slabé chvilky - je to jen chlap, no... Přízemní lidský červíček:D . Paike, já to nechci chválit jako nějakej afektovanej kritik, mně se to prostě strašně lidsky líbí!!!

6)   (05.09.2010 16:25)

Krása, krása, krása
Letím na další

Paike

5)  Paike (06.07.2010 20:27)

Děkuju za všechny komentáře, které jste mi dosud darovaly. Když je teď zpětně čtu, mám pocit, že vám dlužím něco za každý z nich.
Píšu další kapitolu, ale nic nechci zakřiknout, protože vím, jak rychle umím přestat psát.
A zvlášť děkuji Dess, které jsem nepoděkovala v komentářích pod každou kapitolou, že zvládla tímto projít až sem.

DeSs

4)  DeSs (30.06.2010 17:04)

No a jsem na konci... Tu Alice bych taky praštila, na vlastní svatbě se líbat se svým bývalím, teda je to on, že? A dát jí jako svatební dar knížku, ve které jsou zobrazené a zapsané chvilky jejich společného života mi přijde docela nefér. Tím i tím polibkem si to u mě pohnojil, chlapec, a to jsme ho vzala na milost, když ji nechal jen tak jít a nedělal žádné scény a nic.:D :D :D
Já jen doufám, že ho Alice brzo odstrčí nebo že to alespoň neuvidí Jazz. Omg, takhle to nechat skončit, to je na infakrt.
Moc prosím o další kapitolu, jo? Snad bude brzo a zjistím, jak to dopadlo. :D
Jinak krásná kapitola, krásná povídka, krásný děj i slova, kterými ji vyjadřuješ. Je prostě neobyčejné a za ětch pár minut, co ji čtu, mi až neuvěřitelně přirostla k srdci.

sakraprace

3)  sakraprace (21.06.2010 18:58)

Cožééééééé? No to snad... Proč?
Kde máš další písmenka a odstavce?????

Evelyn

2)  Evelyn (20.06.2010 20:24)

Taková krása a pak bum... Asi to jen tak nerozdýchám...

Ree

1)  Ree (20.06.2010 20:20)

Wow... Vážně tě nebudu lynčovat za to, co jsi pro svou povídku vymyslela. Můžeš si s ní dělat, co chceš. Jenom mě mrzí, že se Alice nechala :( Každopádně se znovu klaním před tvým nadáním na psaní. Píšeš vážně nádherně a zajímavě. Dokážeš zaujmout

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek