Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Neklid.

Všem se omlouvám za dobu, jakou mi trvá napsat další díl, mám pocit, že se ani ten čas, který si vybírám, neodráží na kvalitě. Nevím...

*6. kapitola - Neklid*

„Tak jdeme?“ vybídla jsem ho, aby ho přesvědčila, že už se vůbec nebojím, přestože bajka o zabití malé jasnovidné mušky teprve začínala.

Neoblafla jsem ho, shovívavě se usmál, ale tím podezřívavým pohledem si mě měřit nepřestal. Vsadila bych nové boty, že se právě teď užíral myšlenkou, že návštěva u jeho rodiny nebyla nejlepší nápad. Nechtěla jsem mu to vyvracet, ale nemohla jsem souhlasit, po mém přikývnutí dával najevo obrovskou radost, kterou jsem mu nechtěla zkazit svou nejistotou.

Před verandou jejich domu se zastavil a upřeně se mi zadíval do očí. Jeho karamelový pohled pro mě byla pavučina, z jaké jsem se přetěžko dostávala, pokud dlouhé pohledy neukončil on, nebo mé zamrkání, trvaly by věčně.

„Příště mi nezatajuj své pocity, teď si připadám jako blázen, který přivedl svou dívku za rodinou přes všechny její protesty,“ zašeptal tiše, přestože to musely všechny upíří uši v domě slyšet. Tady člověk asi nemá moc soukromí.

„Nechtěla jsem ti kazit radost,“ přiznala jsem tiše a snažila se zahnat přicházející stud projevující se na mých lících nepovedenými červenými kaňkami. Rozesmál se mi do klíční kosti, jeho dech příjemně chladit, kdybych v sobě neměla zakořeněnou paranoiu, že nás někdo z domu pozoruje, dokázala bych si daný okamžik užít mnohem víc.

Náhle zvedl hlavu a zadíval se směrem k domu. Zdálo se, že někoho poslouchá, protože lehce přikyvoval a zašeptal odpověď, kterou jsem nemohla slyšet, přestože mě objímal okolo pasu.

„Jdeme dovnitř?“ zeptala jsem se tiše, abych nijak zvlášť nenarušila rozhovor, jenž jsem nedokázala vnímat.

„Ne, oni jdou ven.“

Hlasitě se mi rozbušilo srdce, myslela jsem, že si za těch posledních kroků urovnám myšlenky do snesitelné meze, ale teď už jsem neměla možnost. Možná to tak bude lepší…

Ze dveří vystoupili první upíři, podle Jasperova popisu jsem rozeznala Carlisla s Edwardem, kteří stáli vpředu a Emmetta stojícího za nimi tvořícího asi jakýsi obranný val mezi mnou a zbytkem rodiny. Jejich chování bylo až děsivě obezřetné, každý krok měli vypočítaný, aby ani jeden z nich nevybočil z řady.

Možná to tak bude lepší, možná ne.

Asi mé očekávání bylo natolik naivní, poněvadž jsem si myslela, že aspoň nějaký úsměv mohli vydolovat, ale jejich tváře byly chladné a bez emocí, což mě děsilo více než hněv.

Zaháněla jsem myšlenky na omdlení, těmi s obrázky tropických ostrovů a drinků s různobarevnými paraplíčky. Nepomáhalo to, ale dokázalo mě to zaměstnat, sice jen na chvíli, avšak jsem si nemohla stěžovat.

„Zdravím tě, Alice. Já a moje rodina tě ráda poznává.“ Sice vykouzlil na tváři něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu, ale mě to uklidnilo, co by se za nehet vešlo, přesto jsem mu podala ruku a potřásla si s sním.

Jasper vedle mě nesouhlasně zamručel a vrhnul vražedným pohledem po Edwardovi, ten jen pokrčil rameny a rozhodil rukama, aby dal najevo svou frustraci. Jasper si mě přitočil čelem k sobě a zašeptal mi do ucha:

„Promiň, ale pro příštích pár chvil to bude lepší.“

A já se ztratila za oparem otupělosti a spánku, jako by ho dnes už nebylo dost.

 

 

Šíleně mě třeštila hlava, jako po prohýřené noci, ačkoli jsem si byla jistá, že jsem v noci nezostuzovala jméno mého státu. Převrátila jsem se na záda a prohrábla si krátké vlasy, byla to obranná reakce proti otevření očí.

„Je ti dobře?“ zaslechla jsem vedle sebe mírně ztrápený hlas, jehož majitel se všemožně snažil onu nervozitu zamaskovat. Zamrkala jsem, ale ve tmě, která byla stejně hustá, jako bych měla oči zavřené, jsem si nijak nepomohla. Slepě jsem hmatala pod posteli, abych se dostala Jasperovi, co nejblíže. Ledovou dlaní mi přitiskl mou paži zpět k boku, ale přisunul se blíž, jen tak aby se neřeklo.

„Děje se něco?“ odpověděla jsem mu otázkou, jeho chování mě znepokojovalo, chtěla jsem mu být, co nejblíže, a on se choval tak chladně. Co jsem já bláhová čekala, je to upír, nemohla jsem očekávat horkou náruč a jasný úsměv mající stejné účinky jako slunce.

„Ne.“

Zvedla jsem se na loktech a natáhla se po lampičce, abych se mu mohla pořádně podívat do obličeje a ujistit se, že za tónem jeho hlasu nestojí nic vážného. Ležel na posteli vedle mne jako obvykle, ale jeho tvář byla otočená k prosklené stěně, zdálo se, že pozoroval noční oblohu.

„Jaspere,“ oslovila jsem ho jemně a, asi příliš, naivně čekala, že se s stejně nadšeným výrazem, jako včera, otočí a věnuje mi letmý polibek.

Po chvilce ticha z obou stran se mi konečně podíval do očí. Ztrápeně si povzdechl a pohladil mě dlaní po tváři. Nechápala jsem, proč se drží tak zpátky.

„Mluvil jsem s Edwardem,“ zašeptal.

„A?“ zeptala jsem se bezděčně, avšak trochu hloupě, ale neměla jsem pomyšlení na skládání smysluplných vět a otázek, o které on nikdy neměl nouze.

„Měl pravdu,“ povzdechl si a napřímil se. „Jsem upír, nikdy nevím, kdy mě úplně ovládne lovecký instinkt, může to být teď, může to být příští týden, nemusí to být vůbec, ale pro každého člověka je soužití s upírem sázka v loterii, vlastně každým polibkem, dotykem riskuješ vlastní život a já ti povoluji si s ním takhle zahrávat. Nadále z tebe nechci udělat člověka balancujícího na hraně života a smrti, musíme našemu soužití nastolit jakási pravidla a hranice, za které nemůžeme zajít,“

„Tím chceš říct, že na tebe mám nárok v pondělí, středu a pátek a ostatní dny jsou rezervovány pro příležitostné románky?“ zavrčela jsem. Byla jsem naštvaná na Edwarda, že se snažil Jaspera přesvědčit, a na Jaspera, že se přesvědčit nechal.

„Takhle jsem to nemyslel, blázínku,“ shovívavě se usmál.

„V tom případě ti nerozumím,“ pokrčila jsem bezradně rameny.

„Náš vztah se nijak zvlášť nezmění, neboj. Jen budeme muset být opatrnější,“ zamumlal a znovu mě zachumlal do deky. Nastavila jsem rty polibku, avšak on mě odbyl jen motýlím polibkem na čelo, připadala jsem si jako jeho mladší sestra.

Nenávidím tě, Edwarde, tak strašně tě nenávidím. Kdybys nebyl de… děsivě tvrdý, vyřešila bych si to s tebou ručně, bručela jsem v duchu do té doby než nade mnou převzala moc noc.

 

 

Po dlouhé době jsem se odhodlala ke schůzce s Williamem, musela jsem dát vale našemu vztahu, který byl už pár týdnu vlastně nevztah, nebo jsem se tak uklidňovala, jinak bych zradila důvěru v samu sebe, že jedna z mých dobrých vlastností je, že zůstanu za jakýchkoli situací věrná a on se na ulici objeví upír a já mu padnu okolo krku a nechám se vláčet kanály všech zatracených pravidel.

Smluvili jsme se na jednu z našich nejoblíbenějších restaurací. Jako zamilovaní studenti jsme obdivovali rodinnou atmosféru, která v italském podniku panovala a navíc to vynikající tiramisu. Cestou na univerzitu jsem se tu vždy stavovala na pravou italskou kávu, již mě dokázala po ránu až překvapivě nakopnou na přednášku dějin umění.

Z počátku se Jasper netvářil nijak nadšeně, když jsem mu sdělila, že jdu na večeři s jiným mužem, s nímž nechodím, ale on o tom oficiálně neví. To rozhodnutí jsem odkládala záměrně, Will měl vždycky obrovskou zásluhu na tom, že jsme svůj vztah udržovali tak dlouho. V některých chvílích jsem ho měla plné zuby, ale on vždy přišel s tragickým výraz a slovy, že jsme spolu tak dlouho a byla by chyba zahodit tolik let společného života, a já podlehla.

„Dáte si něco?“ zeptala se snědá servírka s bločkem v ruce a bradou poukázala na složené jídelní lístky v rohu stolu, měla příjemný hlas s jižanským přízvukem.

„Zatím ne, ještě někdo přijde,“ zavrtěla jsem hlavou. Servírka na odpověď kývla hlavou a oběhla k jinému stolu, kde hosté chtěli platit.

Zvedla jsem hlavu od pohrávání s mobilem, který jsem měla pro jakýkoli případ nouze, když nad dveřmi zazvonil zvonek upozorňující, že někdo další vstoupil do restaurace. William. Slušelo mu to. Hnědé vlasy, které dříve nosil k ramenům, nechal ostříhat, vypadal jinak… tak energicky, ne tak usedle jako předtím, přestože jsem mu tolikrát vyhrožovala, že mu je ostříhám sama, došel si do holičství až po našem několika týdenním odloučení.

Když přišel ke stolu vstala jsem, nevím, jestli to byla nějak automatická reakce, nebo jsem ho nechtěla ranit tím, že bych nepřijala polibek a tvář a pár ledových dešťových kapek, které se mi snesly na tvář z jeho vlasů.

„Promiň, zdržel jsem se v práci,“ posadil se a rozevřel jídelníček, opravdu se zdál hladový. Neměla jsem proti jeho výmluvě námitky, šéf si ho nechával přes čas v práci často, jako grafik byl nejvýše postavený člověk u nich ve firmě k ničemu, ale Willovi zase byly velkou neznámou pohyby peněz na burze, a tak se od začátku fungování s Gregem o práci dělili.´

Po chvíli hladového civění do jídelníčku se zeptal:

„Co si dáš? Zvu tě.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Domluvili jsme se na večeři, a tak jsem okamžitě očekávala, že se podělíme rovným dílem, pokud jsi tuto dělbu neměl na mysli, měl jsi se ozvat.“

Smutně se usmál a podivně chraplavým hlasem zašeptal. „Pořád stejná, bylo to naivní myslit se, že jsi se změnila. Nezměnila, stejně dokonalá jako dříve.“

Vyplašeně jsem polkla a zavrtala pohledy do země. Přesně kvůli tomuto jsem se nechtěla s Williamem rozejít dříve, miloval mě více než bylo zdrávo na vztah trvající už od začátku střední.

„Wille, prosím,“ ucukla jsem před pohlazením palcem mé dlaně. „Nedělej mi to těžší,“

„Neruším?“ ozvala se u našeho stolu znovu servírka. Počkala si na Williamovu chladnou odpověď a se stejně trpělivým úsměvem si do poznámkového bloku napsala naše objednávky.

Will nevypadal překvapeně, když jsem mezi sousty ze sebe vysoukala, že náš vztah nemá budoucnost, jen tiše přikývl a nabídl mi, že po večeři se mnou zajede k němu domů pro nějaké z mých věcí, především fotografií, které jsem tam nechala.

Nedokázala jsem si vychutnat salát z mořských plodů tak, jak bych chtěla. Trápilo mě nutkání po očku pozorovat Williama, co říká na mé rozhodnutí. Dával si velký pozor, abych nezahlédla o něčem vypovídající emoci z jeho tváře.

„Nechtěla jsem tě zranit,“ zašeptala jsem do tmy v autě ještě předtím než svým vozem vjel na nejrušnější ulici v Anchorage. „Copak ty jsi neměl pocit, že už to nebylo ono?“

Slyšela jsem, jak procedil vzduch mezi zuby:

„Ne, asi jsem byl nechutně zamilovaný bez ohledu na oběti.“

„To jsi mě miloval celou tu dobu?“ zajímala jsem se, přestože jsem rozhovor udržovala především proto, aby v autě nezavládlo trapné ticho, které by ještě podtrhlo zradu, již jsem na něj vykonala.

„Jo,“ rychle se mi podíval do očí a vytáhl jeden koutek do pomyslného úsměvu. „Chceš jít nahoru, nebo počkáš v autě a já ti to donesu?“

„Počkám tu,“ zamumlala jsem a úlevně vydechla až, když za ním zaklaply vchodové dveře.

 

 

Seděla jsem celá uslzená na mé posteli a bezcílně se probírala starými fotkami, které mi dokazovaly, že všechny mé city k Williamovi nejsou pohřbeny pod tolika vrstvami popela, jak jsem si myslela. Každá fotografii, na níž mě držel kolem pasu nebo líbal, mi roztřásla ruce. Ještě v autě jsem myslela na to, že se těmi věcmi proberu a potom je nemilosrdně vyhodím. Ale teď už vím, že to nedokážu, všechny ty vzpomínky zaznamenané na lesklém papíře pro mne znamenají opravdu moc.

Divila jsem se, že by mě nechal po tolika letech udržování odejít. Sklonil hlavu a přijal porážku, jenže za jakou cenu? Věděl, jak na mě budou působit všechny ty dopisy, snímky, památky. Že po prohlídnutí toho všeho nebudu umět udělat tlustou konečnou čáru. Moc dobře to věděl a nebojoval fér.

Život není fér, drahá. Copak to nevíš, ozval se v mé hlavě sarkastický hlas, který jsem umlčela hlasitým zasyčením. Potřebovala jsem nutné rozptýlení.

Pohled mi padl na mobil, kterými vložil do ruky Jasper se slovy, když bude potřeba a později mi do ucha zašeptal, přijdu kdykoliv budeš chtít, nouze nenouze. Přesně tohle jsem potřebovala. Rychle jsem namačkala v seznam Jaspera a přiložila mobil k uchu.

Zdálo se, že ani nestihl zazvonit, jak rychle se v něm ozval jeho vyděšený hlas:

„Děje se něco?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tedy, můžeš přijít?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil, ale neodpustil si další otázku. „Je opravdu vše v pořádku?“

Povzdechla jsem si. „Jo, hlavně přijeď, prosím.“

Nečekala jsem na odpověď a hovor zamáčkla. Potřebovala jsem projít totální očistou myšlenek a pocitů do té doby, než přijde, vše by na mě poznal a stal by se z něj přítel na houby. Nabízel by mi, pokud Willa miluju, svůj odchov, že nám nehodlá stát ve cestě. V tomhle směru byl nehorázně podobný Edwardovi, ta jejich přehnaná starostlivost byla skoro jen na škodu, vlastně skoro vždy. Kdyby nebyl přehnaně starostlivý, nezaujala by ho náhodná kolemjdoucí, která se právě topila v depresi a on jí nemohl vytáhnout.

Zaobírala jsem se myšlenkami, kde bych byla, kdyby tenkrát nepřišel do té kavárny a nepodal mi pomocnou ruku, když se ozvala netrpělivé zaťukání na dveře.

Otevřela jsem dveře a on mě v tu chvíli popadl do náručí, nechal absolutně bez povšimnutí, že jsem na sobě měla asexuální flanelové pyžamo s medvídky a nejspíš řasenku rozmazanou po tvářích. Bože, jak já ho miluju!

„Alice,“ zašeptal a ruce mi vpletl do vlasů. „Měl jsem o tebe strach, proč jsi chtěla, abych přijel?“

„Chyběl jsi mi.“ Snažila jsem se odvést pozornost od mých zarudlých očí polibkem, ale nenechal se tak lehce oblafnout.

„Plakala jsi?“

„No…“ polkla jsem. „Zakopla jsem a asi jsem si narazila koleno, bolelo to, ale myslím, že to není nic vážného.“ Nikdy jsem neuměla lhát a v nouzi byly mé lži ještě o stupeň nedůvěryhodnější a horší.

„Nelži mi,“ poznamenal, aniž by se mi na tu nohu podíval.

„Nechci se o tom bavit,“ zavrtěla jsem se mu v náručí a on mě automaticky odnesl na postel. „Řeknu ti to jindy.“

„Měla bys jít spát,“ zamumlal po pár minutách ticha, která zavládlo v místnosti.

„Neusnula bych,“ ohradila jsem se. „Raději mi něco vyprávěj,“

Tiše se zasmál a s pozvednutým obočím se zeptal:

„Vyprávěj?“

Milovala jsem jeho vyprávění o životě dokud jsem ho neznala, o jeho rodině, která na mě zatím nepůsobila nejlíp, ale on ji bezesporu miloval. Přikývla jsem a dobrovolně se nechala zamotat do deky.

Chvíli se díval do prázdna, snad hledal téma, na které by mohl mluvit a potom se sklonil, aby mě políbil:

„Nedělej z toho, co ti řeknu, unáhlené závěry, vše ti vysvětlím.“

Nechápala jsem to, ale poslušně poslechla a usrkla horkého čaje, který mi stihl v promlčené chvíli uvařit.

„Dlouho předtím než jsem tě poznal, jsem se snažil najít vysněnou partnerku, ta, která by mi porozuměla, prostě asi nebyla na světě ještě za mého lidského života, rozhodnutí odejít do armády bylo jednoduché, protože mě doma nedržela manželka ani děti, v tom případě bylo rozhodnutí vždy lehčí.

Myslím, že mé bytí v armádě a přeměna je příběh jiný, tak to vypustím. Ani po tom, co má náruč již nezahřívala, jsem se v hledání nevzdával, přestože se mi výběr poměrně zúžil, ale ne natolik, abych se nemohl vnutit do pozornosti všem volným upírkám, které jsem za svého života jako nomád potkal. Obvykle vážně zůstalo u úletu na jednu noc, jen některé, jak se zdálo očekávaly víc a nenechaly mě odejít jen tak naprázdno.

Po těch všem marných pokusech a nekonečném čekání, jsem rezignoval, ale jen do té doby než jsem potkal Cullenovi. Milovali se všichni navzájem tolika druhy lásky, že jsem téměř nevěřil svým pocitům. Bylo to… osvěžující a zároveň smutné, do rodiny mě přijali s otevřenou náručí, ale být tichým pozorovatelem té vší lásky mě zároveň ubíjelo, proto jsem se téměř každou noc ztrácel z jejich dosahu.

No, a právě té jedné noci jsem v odlehlém parku potkal tebe. Nejdříve jsem tě chtěl jen vzbudit a upozornit, že by se ti mohlo něco stát, ale po tom co jsi otevřela ztrápené tmavě hnědé oči, byl jsem ztracen,“

Odmlčel se a vtiskl mi polibek:

„A dosud jsem.“

 

Kapitola sedmá

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

15)  Alaska (20.09.2010 09:53)

Cullenovic antré - překvapivé, alene nečekané. Alicin monolog o nenávisti Edwarda - chlapec to s ní asi bude mít těžké. Setkání s Williamem - obdivuju ji na něco takového je potřeba opravdu hodně odvahy. Jen mi trochu unikají ty Jasperovy hranice. Tuším, že se vyskytne problém, ale zároveň si nedokážu představit Jasperovy plány a co od tohoto vztahu očekává. Zároveň jsem zvědavá, jestli ví o jejích vizí nebo jestli něco zjistil Edward... Tolik otázek...

ambra

14)  ambra (05.09.2010 16:19)

No tak to tedy byla řádná studená sprcha. Dvojnásobná. Nejprve přehnaně opatrní (jak jinak) Cullenovi, potom "zpracovaný" Jasper.
Setkání a rozchod s Willem - dokonalé do posledního detailu (ne že by ostatní nebylo, ale kroutila jsem se na židli za ni).
Díky za mobil a pyžamo s medvídky:D . OMG, tenhle Jazz je prostě... Ech...
Tohle musím - totální očista myšlenek

13)   (08.08.2010 19:19)

Jejda. Promiň. Jestli to bylo jenom kvůli mně - to opravování - tak mě to mrzí:D

Paike

12)  Paike (08.08.2010 19:16)

Donutils mě asi třikrát přepsat jeden komentář, ačkoli ta první oprava byla v důvodu nefunkčních smajlík.
Ta druhá, protože mi přišlo zvláštní, rýpat do dvou komentářů v celé povídce, když jen u jedné kapitoly jsi mi napsal dva
A ta třetí nemusíš to s komentováním přehánět, aby tě to neomrzelo, protože mi psaní poslední dobou vázne.
Ukončila bych to tradičním: Díky, Michale

11)   (08.08.2010 19:02)

Je to úžasná povídka, všechno jsem to prolétl rychle, a jak jsem se nemohl dočkat až si přečtu další díl, zapomněl jsem na koment Ale když jsem si vzpomněl rychle jsem ti něco napsal, abys věděla, že se mi moc líbí

10)   (07.08.2010 20:39)

Hned jdu na další.Zatím je to parádní už nevím co psát pořád se opakuju:(

DeSs

9)  DeSs (30.06.2010 16:37)

Cullenovi jedni hnusní! Proč jsou na ni tak hnusní? Bellu přijali okamžitě, taky byla člověk. Zrovna ona s Edwardem by na ni měli být hodní a alespoň s ní promluvit, ne? Já bych je nejraději něčím přetáhla...:D :D :D Doufám, že Edward slyšel, co si o něm Alice myslela.:D

Rosalie7

8)  Rosalie7 (14.05.2010 22:58)

To bych od Cullenů, zvláště od Eda, který by měl být v tomhle ohledu zkušený a tím pádem chápat jazze a soucítit s ním, nečekala

Ale za Esmé s moučníkem jsem ráda, strašně se těším

Paike

7)  Paike (12.05.2010 18:25)

Přes Vaše komentáře, které, otřepanou frází, pro mne znamenájící víc než dost, se mi těžce sděluje, že Tulevia se pomalu, ale jistě, chýlí ke svému závěru. Snad ji trochu nahradí volné pokračování s jinými hlavními hrdiny, ale v pozadí se tato dvojice a celý klan Cullenů bude objevovat. Nevím, jak tento fakt přijmete, avšak jsem přesvědčená, že zbytečné přetahování závěru celému dílu škodí. Znovu na optimistickou notu, čeká nás ještě několik dílů, nerada tipuji, ale odhadla bych to asi na pět. Díky.

Popoles

6)  Popoles (10.05.2010 19:05)

Paike, krása.
Ti Cullenovi byli opravdu dost studení a tvrdí, snad je to časem přejde.
A doufám, že i Jasper to s tou zdrženlivostí nebude přehánět.

Michangela

5)  Michangela (09.05.2010 21:17)

Ree

4)  Ree (09.05.2010 20:53)

Jéééééééé, ani nevíš, jak mi tahle povídka chyběla. Jsem ráda,ž e jsi přidala další díl Tenhle příběh mě vždycky něčím dostane, vždycky něčím jiným. Ale nejčastěji je to tvá schopnost popsání pocitů. Těším se na další díl

Paike

3)  Paike (09.05.2010 20:04)

Juch, děkuju Vám. Už jsem myslela, že jsem to s tou zamilovaností trochu přetáhla
Cullenovi z toho neměli vyjít jako naprostí obrněnci, spíš měli být velmi obezřetní. Stejně nedokážu Cullenovic masku udržovat hladnou dlouho, protože do dalšího dílu se mi chtě nechtě vkráda Esmé s moučníky.

sakraprace

2)  sakraprace (09.05.2010 19:54)

Jéééé, bylo to tak krásné. Jasper a Alice jsou úžasní, jsem z nich celá uáchaná.
Ale co je to s Cullenovýma? Co jim přelítlo přes nos? :'-(

Evelyn

1)  Evelyn (09.05.2010 17:05)

Paike, nádherný díl. Ale Edward a vlastně všichni Cullenovi mě překvapili, ovšem tentokrát nepříjemně. Možná bych mohla říct, že mě až zklamali...
Ovšem Alice a Jasper, ti jsou báječní. Tak něžní a zamilovaní

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek