Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Stará dobrá.

Konečně jsem něco napsala, pokud jsem nechytla a nechytnu nějakou neznámou chorobu z absolutního vyčerpání, tak Vám musím poděkovat bez Vašich komenářů by tu nebyla žádná Paike, žádná Tulevia, protože hlavně vy jste mi dodávali tu potřebnou energii. Díky Vám.

*5. kapitola - Stará dobrá*

Nerozhodným pohledem jsem sledovala, jak mé prsty přebíhají po klávesnici ve snaze vyťukat jedno slovo… věstec. Pomalu a těžko jsem se vyrovnávala s mými údajnými schopnostmi. Mí rodiče nenáviděli osoby, jež se jim snažily vemluvit čtení z ruky či karet. Jediné nadpřirozeno, které mi neodpírali, byly pohádkové bytosti. Před mým dětským světem se snažili zakrýt úšklebky při čtení pohádek na dobrou noc, kde čarodějnice zamávala kouzelnou hůlkou nad kotlem plným podivně matlavé tekutiny zaručující věčné mládí.

Dala jsem přednost ověřené encyklopedii, na které jsem vyhledávala často od referátů do školy po energickou hodnotu čokolády. S hlubokým nádechem jsem klikla na odkaz hledaného slova přepravena na všechno.

Věštec je osoba, která předpovídá budoucnost založenou na osobní, politické, duchovní, mentální či náboženského přesvědčení. Typicky mezi věstce patří předznamenávači, jasnovidci a šamani.

To se mi nezdálo přesné a pravdivé, já přeci neviděla budoucnost pod složitým zaklínadlem obsahujícím několik latinských slov. U mě vize přiházely naprosto spontánně a neočekávaně. Přešla jsem své kritické myšlenky a zvolila slovo nejpřesnější. Jasnovidec.

Termín jasnovidec je užíván od 17. století. Tato osoba má možnost získat informace o místě, osobě nebo určitém objetu jinými prostředky než jsou lidské smysly. Názory na  existenci paranormálních jevů a psychických schopností, jako je jasnozřivost, jsou dosti kontroverzní. Parapsychologie zkoumá tuto možnost, ale existence paranormálních jevů, není přijat vědeckou komunitou.

Vše tu připomínalo nějaké pokoutné vědy než to, co jsem v posledních dnech zažívala. Možná jsem šla na internet s přehnaně naivními představami, ve kterých existují na světě tisíce lidí s podobným problémem a to neovlivnitelné vidění do budoucna, doufala jsem, že se pod cizími jmény a přezdívkami svěří na nějaké diskuzi.

Dokázala jsem si přečíst ještě něco o jasnovidectví dotykem, vůní, sluchem, ale potom mě ovládla strana mozku, která si dokázala uchovat kapku soudnosti a citu pro realitu a stránku nemilosrdně zavřela.

Rozhlédla jsem se po ztichlé internetové kavárně, schválně jsem vybrala tuto přehnaně brzkou dobu, kdy byla místnost téměř bez lidí. Za pultem seděla ospalá servírka usrkávající z velkého hrnku kávy mezi listováním v módním časopise zvučného jména, v rohu u posledního počítače v místnosti se krčil mladík se zbožně upřeným pohledem na obrazovku a zákeřným úsměvem na rtech, asi plánoval nabourání se do serveru americké tajné služby.

Byla jsem podivně neklidná, netrápilo mě to, co jsem se dozvěděla, nic horšího než mé zkušenosti jsem si stejně přečíst nemohla, ale měla jsem neuvěřitelné nutkání zvednout se a utéct bez zaplacení z kavárny a zahnout ke zdejšímu informačnímu středisku.

Mé končetiny ovládla křeč a neschopnost pohybu a má mysl a oči se připravovaly na prudký obrat k budoucnost, která nemá jistého trvání.

Tma. Bezbřehá tma a neskutečná bolest. Připadala jsem si jako kámen vložený do pece rozpálené na neuvěřitelné stupně. Věděla jsem, že se nesmím pohnout, ale nutkání utéct před plameny, které pohlcovaly různé části mého těla, bylo stále silnější.

„Vše bude dobré, neboj,“ zaslechla jsem vedle sebe hlas, jehož majitele jsem nedokázala určit. Snažila jsem se poslechnout a oddávat se bláhové naději, že něco může bolet více než tohle. Nedalo se to s ničím srovnat, vždy jsem se bála jít k zubaři, ale trhání nebo vrtání zubů byl slabý čaj proti tomuto spalujícímu utrpení.

Nebude, pomyslela jsem si záhy jako reakci na vyřčená uklidňující slova. Mou myšlenku doprovodil hlasitý výkřik, když horko pohltilo dosud nedoutnající část těla, mé srdce…

Mé vidění skončilo stejně náhle jako začalo, však teď se na mě upíraly pohledy všech přísedících včetně karamelových očí, které tu s jejich nositelem před momentem určitě nebyly…

 

Jasper

Bezcílně jsem se procházel ranním městě těsně před svítáním. Zastavil jsem se u zdejšího informačního střediska, spíše než bych tu hledal informace o městě, které znám jako své boty, jsem tu hranou zahloubanost do článku bral jako krycí manévr.

Pocítil jsem zvláštní pocity byly plné bolesti a nesmírné krutosti, jakou si málo, kdo dokáže představit, vzdáleně mi to připomínalo mou vlastní bolest z… raději jsem polkl hořkou slinu a nevzpomínal na úporné pálení na „hranici“. Vydal jsem se za původcem vzpomínek, cesta vedla k malé internetové kavárně, zarazil jsem se na prahu, když jsem pocítil vůni té dívky z parku.

Opravdu to byla ona, seděla za jedním z počítačů a hlasitě oddechovala, přestože její tep byl podivně slabý, to ona byla původce těch pocitů. Ona si zažila přeměnu v upíra a zůstala člověk. Co se to tu děje?

 

Pozorně jsem ji sledoval, nechtěl jsem, aby mi utekl jediný její pohyb. Díval jsem se, jak poněkolikáté usrkla kávy, jako by byla horká, přestože ji servírka přinesla již před notnou dobou. Po očku se na mě dívala, když si myslela, že ji nevidím, byla to poněkud marná snaha, ale chtěl jsem jí dát prostor myšleného nenápadného pozorování.

Netušil jsem, jestli si mě z jedné z listopadových nocí pamatovala, ale chtěl jsem to. Ten pocit, že pro ni nejsem jen kolemjdoucí přehnaně se starající o její vyjukaná očka, mě uklidňoval, chtěl jsem, aby si mě pamatovala jako zachránce. Ne, jako vlezlého slizkého chlapa starajícího se každou holku, která se tváří, alespoň trochu ztraceně.

„Jsi mi povědomý,“ zašeptala. Mluvila se zvláštním přízvukem, byla to angličtina s příměsí francouzského nářečí. Její hlas jí dodával ještě větší punc, přestože jsem si byl téměř jistý, že pro mě víc přitažlivá už být nemůže.

„Ano,“ přikývl jsem. „Viděli jsme se. Tenkrát v tom parku. Usnula jsi a já tě donesl domů.“

Zamyšleně si skousla spodní ret. Zdálo se mi špatné, dívat se na ní tak oddaně, jak jsem zprvu chtěl, ale nedokázal jsem si pomoci. Okouzloval mě víc, než si mohla uvědomit.

„Jasper?“ zeptala se po chvilce ticha. Mlčky jsem přikývl.

Mezi námi zavládlo trapné ticho, nevěděl jsem, co říct, abych jí nijak neublížil, nebo neodradil. A z jejích pocitů jsem dokázal vyčíst jen to, že na ní skulinkou otevřeného okna táhne. Buď uměla skvěle skrývat city, nebo byla tak zmatená, že jsem tu směsici neuměl rozluštit.

„Alice,“ promluvil jsem možná až s přehnanou vervou, protože vyděšeně vzhlédla. „Nechci ti lhát, nemůžu ti lhát. Je to strašně složité, nechci tě tím zatěžovat, pokud nebudeš souhlasit…“

„Souhlasit s čím?“ zamumlala a opřenou hlavu o ruce naklonila blíž ke mně. Na moment, který se svou lidskostí nemohla postřehnout, mě naprosto okouzlily její vlasy. Měl jsem úchylnou touhu jí zastrčit neposlušnou ofinu za ucho, abych jí lépe viděl do obličeje.

„Možná je to brzo, možná je to příliš unáhlený čin, ale pro mě chvíle bez tebe byly jako století. Jsem napevno rozhodnutý.

Miluji tě, Alice, a nechci žít s nikým jiným.“ Snažil jsem se svou řeč doplnit ještě důvěryhodným pohledem do očí, ale ona před každým delším pohledem ucukla. Nerozuměl jsem tomu.

 

Alice

Jeho hlas vyznávající mi lásku mi zněl v uších jako dokonalá ozvěna. Nevěděla jsem, co říci. Kdyby se mě teď někdo zeptal, kde jsem se narodila, odpověděla bych s největší pravděpodobností nějaké šíleně malé město v Indii, které mi uvízlo v paměti asi kvůli nesrozumitelnému nebo nějak vtipnému názvu.

Očima jsem těkala mezi tolika místy, jakými snad bylo možno. Jen jeho očím jsem se vyhýbala. Nedokázala jsem mu odpovědět, ne teď. Bylo to rychlé. Přesvědčivé, ale urychlené. Ani on mně nebyl vůbec lhostejný, ale nedokázala jsem si své pocity utřídit a on jimi teď zamíchal znovu a udělal mi znovu v hlavě nesnesitelný zmatek. Chvíle bez něj byly dlouhé, byly to měsíce, kdy pro mě čas znamenal jen postupující čísla v kalendáři a na ručičkách nástěnných hodin. Jestli mu ta chvíle připadala dlouhá, já jí nedokázala vstřebat v čase normálním, byla jsem ztracená ve spirálách jiného života. Toho, který mi tak nehezky házel s city jako s míčkem na tenis. Chvíli na straně mé, chvíli na straně druhé, osudu. Jen škoda, že osud měl tak vytříbené údery. Jednu slabinu měl, pohyb, nedokázal udržet krok s bezmyšlenkovitými rozhodnutími. Stejně jako s tímhle.

„Moc ti nerozumím, ale chci být jenom s tebou,“ zašeptala jsem rozpačitě. Ani jsem si nestihla uvědomit, že mi ta slova vyšla z úst, měl můj obličej v ledových dlaních a vpíjel se pohledem do toho mého.

„Jen se nehýbej.“ Myslela jsem, že tohle zamumlal přes pevně semknutou čelist, ale mohlo to být cokoli jiného. Jeho krása téměř oslepovala, nedokázala jsem všechno z jeho bezchybného obličeje ani po několika zamrkáních. Přes tu všechnu snahu zabrat jeho obličej jako dokonalý celek, jsem si nevšimla, že jsou mi jeho rty mnohem blíž.

„Jaspere.“ Chtěla jsem vydechnout, ale nevím, jestli se tak stalo, protože v tu přitiskl své rty na mé. Byl to jemný polibek, takové pohlazení, ale byl úplně jiný než ty, které jsem zažívala s Williamem. S Willem to bylo, jako bych líbala svého bratra.

Otřásla jsem se při té myšlence. Významně zvedl obočí, abych mu pověděla, co se stalo, ale já jen s úsměvem zavrtila hlavou. Nechtěla jsem si teď užívat nic jiného než jeho blízkost, která mě naplňovala tou ztracenou energií.

 

Zbytek dne jsem strávili chozením ruku v ruce po městě. Všechno mi tu teď připadalo růžovější, přestože se nelítostně blížilo k Vánocům. Netrápila jsem se s myšlenkou, že by nás mohl vidět někdo z mých známých a kdyby viděl, nedokázal bych si z toho vedle Jaspera dělat těžkou hlavu.

V jednom z parků jsem se snažila odlehčit svým unaveným nohám posezením na chladné kamenné zídce oddělující chodník od oceánu. Jaspere se nezdál nadšený mým balancováním, což dával najevo ještě silnějším stiskem ruky.

Zhluboka jsem se nadechla a užívala si slaný vzduch a společnost toho nejlepšího muže vedle svého boku. On se nezdál uvolněný stejně jako já. Jeho pohled upřený do dále a rty stisknuté do úzké linky očividně nevěstily nic dobrého. Nechtěla jsem se mu do myšlenek nijak plést, ale nedokázala jsem se tak úplně ovládnout, a tak nenápadně mu zatahala za rukáv košile.

Divila jsem se, že mu nebyla zima po tom, co mi půjčil svůj kabát. V košili, která určitě nijak nezahřívala, ale až překvapivě mu slušela, vypadal spokojeně. Jeho ruce byly stejně ledové jako jindy. Bylo pár stupňů pod nulou a on si po městě chodil tak nalehko, celkem otužilec.

Popuzená svými ochranitelskými pudy, aby mu náhodou nebyla zima, jsem ze sebe začala setřásat kabát, který tak dobře zahříval.

„Co to děláš?“ zeptal se nesouhlasně, když se konečně probral ze svého myšlenkového transu. „Zmrzneš,“ zavrtěl hlavou a znovu mi zip zapnul až ke krku.

„A ty ne?“ Našpulila jsem rty na znamení svého rozhořčení, že já se mu budu vyhřívat v kabátu a on se bude muset spoléhat jen na své tělesné teplo. Tělesné teplo! Že mě to nenapadlo dřív, s potutelným výrazem jsem se přitulila k jeho boku. Byla jsem ochotná obětovat kousek svého soukromého ohníčku, jen abych mu byla blíž.

Překvapeně se na mě podíval, ale koutky mu cukaly, nebylo to nic vážného.

„No co,“ rozhodila jsem rukama. „Mě zima být nesmí a tobě musí? S tím nesouhlasím.“

„Jsi blázínek, jak by mi mohla být zima…“ odmlčel se. Náhle se výraz jeho obličeje změnil, zkoumavě mi přejížděl pohledem po obličeji ve zdánlivém očekávání.

Ošila jsem se:

„Nezírej na mě tak.“

S úsměvem mi přejel palcem po obličeji, aby pochytal všechny studené kapky přicházejícího deště. Skoro neznatelně zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

„Alice, já nepotřebuji kabát, abych byl v teple,“

Zamračila jsem se. „Jak to? Tu vychytávku chci také, nebaví mě být nabalená jako, kdybychom vyráželi na Sibiř, vyrostla jsem na Aljašce, na zimu jsem zvyklá,“

Díval se mi do očí a potom šíleně tiše pronesl:

„Já jsem upír, lásko,“

Nevěděla jsem nad čím se pozastavit dříve. Nad faktem, že mi teď vyvrací zažité mýty, nebo si rozplynout nad tím oslovením. Proč by mě to mělo, ale vlastně tak překvapit? Vždyť ani já nejsem ukázkový prototyp obyčejného člověka.

„Pokud pod oblečením neschováváš další pár rukou, tak mi to nevadí.“ Snažila jsem se odlehčit náhle napjatou atmosféru mezi námi, nutila jsem se do úsměvu, abych mu ukázala, že to, co vypustil z pusy, považuji za nepovedený žert.

„Mluvím vážně,“ vydechl a snažil se mou, už tak roztřesenou, pozornost odvést jinam. Lehké polibky, kterými mi zasypával obličej, do dokázaly celkem svědomitě.

„To já také,“ oponovala jsem mu do té doby něž jsem nevystačila s dechem. Potom jsem už jen neromanticky funěla a užívala si ho. Bylo to krásný, tak proč ne?

 

 

Seděla jsem u sebe v bytě na posteli a dívala se na Jaspera, jak rychle rozdělává oheň v krbu. Chtěla jsem poznamenat něco o tom, že v pravěku se ženská starala o oheň a chlap chodil na lov, tak aby mi šel do prázdné ledničky taky něco ulovit, ale vyschlo mi v krku při jeho karamelovém pohledu, co na mě vrhl od ohně, kdy asi cítil, že bych použila svůj nevytříbený sarkasmus.

Jasper se mohl zdát dokonce zklamaný, že jsem po zjištění, že není tak úplně živý, neutekla s vřískotem a mokrým hadrem na hlavě pro uklidnění pryč. Čekala jsem, že on nebude představitel ukázkovým představitelem lidskosti. Dokonce se zasmál, když jsem mu vmetla do obličeje, kde celé měsíce byl, když jsem se plácala v té hnusné depresi, která vedle ně zmizela jako mávnutím proutku.

S úsměvem jsem sledovala, jak se mi mění život. Už jsem nebyla ta zapřísáhla nevěřící v cokoli nadpozemského kromě letadel, už jsem věděla, že trapné udržování tolikaletého vztahu s Williamem byla jednoduše blbost. Jasperova blízkost mi otevírala oči a zavírala pusu, protože jsem často v jeho blízkosti až ztrácela slov.

Přisedl si vedle a mě a položil si hlavu na mé rameno. Neodolala jsem otázce, která mě už pár minut hryzala.

„Neměl by sis jako upír udržovat určitý odstup? Neměla bych tě dobývat a ty mě neustále odmítat, do té doby než si vážně uvědomíš, jak moc mě miluješ?“

Pousmál se. „Asi ses často dívala na romantické filmy, viď?“

„V poslední době jsem měla spoustu volného času,“ pokrčila jsem rameny.

„Čekal jsem na tebe moc dlouho, abych tě ještě nechával na pochybách. Nejsem stejný jako Edward, který dokázal Belle zamotat hlavu tak dokonale, že ještě ve svatební den nevěděla, jestli jí vážně miluje.“ Zbožňovala jsem jeho vyprávění o rodině. O každém mluvil s jiným zabarvením hlasu, ale všechny dávaly najevo, jak moc je má rád. Jak ho udivuje Bellino ovládání, Nessiin rychlý růst nebo Emmettova neustálá chtivost sázek, přestože neustále prohrával. Své city k rodině rozhodně neskrýval a mně to neskrývaně imponovalo.

Později v noci mi jako už po několikáté dokázal vyrazit dech, zeptal se, jestli bych s ním nechtěla jet za rodinou, prý už mají starosti. Něco podobného jsem mohla očekávat, ale z jeho úst to znělo jinak, úplně jinak. Neuměla jsem mu říci ne, ačkoli jsem se mírně děsila společnosti tolika upírů.

„Nemusíš se bát, jistě si tě oblíbí,“ uklidňoval mě mezi pečlivým zamotáváním do barevné peřiny. Oheň pomalu uhasínal a on zrovna jako ústřední topení nefungoval. Nabízel, že by si sedl na pohovku, avšak to jsem radikálně zamítla, když už mám doma toho vysněného chlapa, nenechám ho sedět na sedačce několik metrů ode mne. Po několika minutách upřených prosebných pohledů souhlasil, však jen pod jednou podmínkou, že budu pěkně v teple, což se nedalo provést jinak než mě vlastně „mumifikovat“.

„Já nevím, nikdy mě žádný přítel k nim domů nepozval. Obvykle nezanechávám na poprvé zrovna dobrý dojem,“ řekla jsem nejistě.

„Přesvědčila jsi mě, tak proč bys nepřesvědčila i zbytek upírské populace,“ lehce mě políbil. „A teď spi,“ zněl nekompromisně, a tak jsem poslechla. Nechala jsem se ukolíbal jeho přítomností a jeho omamnou vůni připomínající vanilku.

Za oparem spánku jsem si na něco vzpomněla a snažila se přimět otupělé mimické svaly přimět něco vyslovit:

„Zítra musíme nakupovat, nemám nic na sebe.“

Ta stará dobrá Alice byla zpět. Konečně.

 

Proč jsem na tak skvělého chlapa nenarazila už dřív? Ochotně se mnou vymetal všechny obchody bez jakýchkoli řečí. Dokonce ho neotrávila ani hádka o poslední pár jednoduše dokonalých lodiček. Možná ho tak nakopla jenom myšlenka, že za jeho rodinou pojedu, ale já si namlouvala, že za to může můj neodolatelně lepkavý pohled, který ho za mnou táhl kamkoli.

V podstatě mi to oplatit v prodejně aut. Pozorně poslouchal prodejce, když mluvil o pohonu na všech čtyřech kolech a já mu v myšlenkách zdrbla kravatu neladící s košilí. Nakonec souboj značek vyhrál tmavý Mercedes. To auto bylo hezké a zajisté i rychlé, ale pro mě to bylo ještě pořád auto. Neviděla jsem pod kapotou žádné koně, které by mě nutili okusit jízdu, na jejich hřbetech.

Do kufru vhodil poslední tašky a nasedl za volant. Věděla jsem, že cesta nebude trvat dlouhou, ale nervozita, která mě užírala, byla skoro k nevydržení. Vyjeli jsme. Po několika kilometrech jsem se přestala ovládat a vzlykla:

„Já mám strach, Jaspere.“

„Neboj,“ tišil mě tak dlouho, dokud mě neukolébal ke neklidnému spánku, který jsem snad ani nemohla užít.

„Jsme tu,“ zašeptal mi do ucha a já rozmrzele zamrkala. Měli nádherný dům, celý v dřevěném s kontrastně červenými okenicemi. Jako by to tu vypadlo z pohádky.

„Tak jdeme?“ vybídla jsem ho, aby ho přesvědčila, že už se vůbec nebojím, přestože bajka o zabití malé jasnovidné mušky teprve začínala.

 

Kapitola šestá

Povídky od Paike

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

10)  Alaska (20.09.2010 09:37)

Paike, miluju tuhle kapitolu. Tolik zvratu a událostí, osobitý Jasper, stará dobrá Alice. Neočekávaný vývoj děje. Bylo toho na mě tolik, že se stále z toho ještě nemůžu vzpamatovat.

ambra

9)  ambra (05.09.2010 15:51)

Tak nejdřív ze mě spadlo trochu z té tíhy - šla do kavárny, aby pátrala, takže úplná apatie se snad znovu nekoná. A potom ta geniálně popsaná vize. A to dokonalé propojení jejího a Jasperova daru. Vyznání. Zdánlivě rychlé, ale měli pár měsíců na to, aby jim došlo, co znamená slovo osud v praxi. A pak to courání městem. Málem jsem se rozpustila blahem. Jeho "oznámení" přesně korespondovala s jeho (mým) pocitem, že není na co čekat. Miluje ji - tak to je. Je upír - tak to je.
Při zmínce o znovunahození jedné z Aliciných základních životních funkcí jsem se málem udusila:D . No a spokojený chlap na nákupech - dokonalý oxymóron:D
Začala jsem se těšit na návštěvu u rodiny. Paks mě zabila poslední větou.

DeSs

8)  DeSs (30.06.2010 16:24)

Vybalil to na ni docela na rychlo, nejdřív spolu promluvili dvě tři věty a jako další následovala: Miluju tě. A pak, když jí jen tak po necelém společném dni řekl, že je upír. Jazz se s tím teda nepárá. Ale měla jsi to tam tak dokonale zasazené a vyjádřené, že mi to ani nepřišlo divné. A odůvodnění, že není Edward, mě dostalo. Tak jo, jdu na další, chci vidět to uvítání...:D :D :D

Rosalie7

7)  Rosalie7 (14.05.2010 22:35)

JE TO BOMBA

Paike

6)  Paike (02.05.2010 14:29)

Vaše komentáře pro mě znamenají víc než dost. S jejich přítomností se mi píše mnohem lépe.
Tak a teď se pokusím něco sepsat, ale neručím za to, jestli se to bude dát číst...

Michangela

5)  Michangela (01.05.2010 23:31)

Popoles

4)  Popoles (01.05.2010 02:26)

No hurá
Jsou spolu a myslím, že Alice se bojí zbytečně... jak to asi bude pokračovat?

sakraprace

3)  sakraprace (30.04.2010 21:01)

Tak krásné, ale kde je dalšííííííí

Popoles

2)  Popoles (30.04.2010 14:00)

Nádhera

Evelyn

1)  Evelyn (30.04.2010 09:19)

Ani nedutám, jaká to byla krása

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek