Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Krize.

Díly přetažené z jiného serveru došly, teď už se spolehá jen na mé děsně pracovité ruce.

*4. kapitola - Krize*

Po několika týdnech jsem si dokázala uvědomit, že bezcílným vysedáváním nic nevyřeším a topím se tak hlouběji a hlouběji. Musela jsem se vrátit do práce, normálního života a zapomenout na nadpřirozenou, které mě poslední měsíce provádělo každým dnem. Musím zapomenout na Jaspera, ač nerada.

Snažila jsem se, poctivě docházela do práce bez trapných omluv kvůli zaspání, které jsem předtím používala často. Scházela jsem se s Williamem, přáteli, rodinou. Tiše jsem trpěla a uvědomovala jsem si, že se snažím žít, ale plnohodnotně nežiji. Každý hraný úsměv, kterým jsem se snažila uklidnit mé blízké, mi potvrzoval mé pochyby. Už se neumím zasmát vtipu, udržet déle pozornost na jeden bod. Pokud jsem své myšlenky nesvírala pevně ve svých rukou rozutíkaly se na všechny světové strany.

Nikdo mi přesto nemohl říci, že se nesnažím znovu splynout s životem, já se snažila, ale život, dny a noci mi proklouzávaly mezi prsty jako zrníčka písku.

Snaha mých přátel o mé zpětné zařazení mezi obyčejné lidstvo byla jasně viditelná. Kluci mi ochotně podávali ruce, když mě přepadla neočekávaná vize, ona vlastně každá vize byla neočekávaná, a já se pod tíhou mého těla a informací z budoucnost ráčila pokleknout k zemi. Kamarádky mě zásobovaly módními časopisy a bulvárem, abych neztratila svůj smysl pro módu. Jejich záliby v nakupování a pozdějším čtení bulvárních plátků, kde probírají, co, kdo a s kým mě nenadchly stejně jako je, ale nechala jsem se přemluvit ke společnému sezení nad časopisem. Obdivné vzdechy a pohledy na herce z titulní strany jsem si odpustila, já si dokázala vybavit někoho krásnějšího. Jeho, Jasperovy, karamelové oči a ostře řezané rysy obličeje mě pronásledovaly na každém kroku.

„Ty šaty jsou nemožné!“

„Proč? Mně se docela líbí,“

„Vidíš ten výstřih, to by kluci koukali.“

„No jo, ale sehneš se a…“

„Tak se nebudeš ohýbat,“

„Vždyť ty šaty nemáte a nikdy mít nebudete, šetřily byste na ně celý život,“

Rozesmáté a mírně ironické hlasy mých kamarádek mě vytáhly z pomyslné bubliny, ve které jsem se ukrývala posledních pár týdnů, a mé smysly se podivně přiostřily. Pochopila jsem, že tématem rozhovoru jsou nějaké šaty, ale nezajímalo mě to natolik, abych se pídila, jak vypadají.

Pohledem jsem přejela přes partu mladých žen, různých barev pleti, etnických skupin, názorů. Všechny byly stylově oblečené. Perfektní džíny s nízkým sedem, trička a tílka různých barev, nápisů, některá s límečkem, jiná se zajímavým střihem. Tiše jsem jim záviděla, v posledních týdnech jsem neměla chuť oživit svůj šatník o pár nových kousků, natož se obtěžovat pohledem do zrcadla. Dopodrobna jsem dokázala představit, jak mezi nimi v šedých vytahaných teplákách působím nepatřičně, já jejich módní guru se mi do očí nahnaly nepochopitelné slzy, proč bych měla brečet? Vždyť jsem jen ztratila pojem o realitě, svůj módní vkus, svou pověst. Vždyť já ztratila… celý svůj život.

„Alice, zlato, co se děje?“ zaslechla jsem své jméno vyřčené ustaraným hlasem mé kamarádky Robin. Snažila jsem se jí podívat do očí a říci, že je všechno v pořádku, ale svůj hlas jsem nedokázala ovládat a přes slznou clonu jsem viděla jen tmavé obrysy postav dívek okolo mě.

„Řekly jsme něco ošklivého? Však víš, že já obvykle mluvím, dříve než myslím.“ Opravdu, Jada často řekla něco, co po prozkoumání mozkem bylo krajně nevhodné, ale každý dokázal její narážky brát s nadhledem i ona sama.

Dále jsem nedokázala změť hlasů, které se mísily kdesi nad mou hlavou a chápavým a ustaraným tónem se mě snažily uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze uvolnit se, abych mohla poskytnout dostatečnou odpověď na jejich všetečné otázky.

Nedokázala jsem jim vysvětlit, co mě tíží a proč jsem poslední dobou taková, jaká jsem. Byla jsem nevyslovenou dohodou zavázána k mlčenlivosti o budoucnosti. Byly to ty nebližší osoby v mém životě, ale ani jim přece neřeknete něco tak soukromého jako vidění do budoucnosti.

„Myslím, že bychom mohli uspořádat párty. Dlouho jsem na žádné nebyla a tato atmosféra by zaručeně potřebovala oživit,“ Danette se snažila uvolnit dusnou atmosféru zapříčiněnou mým mlčením, které všechny přítomné překvapivě znejistilo.

„To je pravda,“ přikývla se zasněným úsměvem Jada, určitě již plánovala hudební doprovod. Hudbu milovala, sama říkala lidem, když se optali na její zaměstnání, že je umělkyně na volné noze. Umění jí nedokázalo zajistit, jak chtěla, a tak pracuje v jedné kavárně, ale raději o sobě vytváří mylný dojem, že je bohémka, jež mírně omamné látky nejsou vzdálené. Popravdě je to obyčejná obyvatelka Anchorage, která vyrostla na zdejších sídlištích v pokoji s mladším bratrem.

„Nemyslím, že jsem připravená radovat se a opít se do němoty,“ zamumlala jsem a všechny pohledy se upřely na mě. Zanechaly svých plánů, ať o tom úžasném klukovi, kterého na jedné párty potkaly či o oblečení, jenž si vezmou na sebe.

„Neboj, až se dostaneš z našich rukou, nikdo nepozná, že jsi probděla poslední noci,“ Robin se na mě shovívavě usmála a kartáčem na vlasy vyšla vstříc mému kratšímu účesu.

 

Jedna obvolávala všechny známé a zvala je na párty do Danettina bytu. Danette bydlela v centru ve střešním bytě s obrovskou terasou s výhledem na celé město. Další dvě připravovaly prostor na příchod návštěvníků, nábytek byl po jejich úpravách přisunut ke stěnám, aby se uvolnilo dost místa na taneční parket. A poslední z kamarádek mi právě do vlasů vplétala jakési barevné proužky, když jsem odmítla rychlé obarvení několika pramínků. Vážila jsem si jejich ochoty udělat ze mě znovu člověka, ale jejich přehnaná péče a obskakování mi nebyla přímo po chuti.

„Hotovo, Alice,“ zašeptala mi Robin do ucha, čímž mi dala povolení otevřít oči. Zdráhala jsem se, nevěřila jsem, že tmavé kruhy pod očima, se dají tak jednoduše zamaskovat.

S hlubokým nádechem jsem otevřela oči a následně je znovu přimhouřila pod dávkou neočekávaného světla. Mé oči si přivykaly dennímu světlu a můj odraz v zrcadle se přiostřoval.

Vypadala jsem… jinak. Rozhodně ne jako před mou přeměnou v chodící trosku, ale zářivé líčení mi dokázalo mírně rozjasnit obličej a barevné proužky v mých vlasech se zdály opravdu optimistické, přestože se rozhodně neshodovaly s mou náladou.

„Děkuji, Robin,“ šeptla jsem dojatě z činu, kterého se na mě dopustila.

„První hosté jsou za pár okamžiků nahoře tak, ať to tu nějak vypadá,“ zvolala Jada a rychlým pohybem urovnala slané krekry, které sklouzly z talíře na bílý ubrus. Postavila jsem, co nejdál ode dveří a nasadila milý výraz. Nebyla jsem přesvědčena, jestli výsledek je dostačující, ale snaha byla.

Byt se rychle naplnil. Příchozí se zdáli opravdu nadšení, že jsem se znovu zapojila do víru života. Přijímala jsem jejich polibky a objetí, odpovídala na jejich otázky stručnými odpovědi, aby nepřijali podezření, že všechny úsměvy jsou jen póza a já bych nejradši utekla. Pronásledovali mě pátravé pohledy, které potvrzovaly mé myšlenky, že jsem je tak úplně neoblafla. Naštěstí jedna z mých kamarádek byla natolik taktní, že vyhlásila karaoke soutěž, aby převedla pozornost na sebe. Nenápadně jsem se vytratila na terasu, jež jsem Danette vždy neskrývaně záviděla. Naskýtal se z ní úžasný pohled na město, na skály, jejichž hrany končí v hlubokém oceánu, na husté lesy.

„Alice,“ vyděšeně jsem se otočila po hlase, který vyslovil mé jméno. Ze stínu vystoupila vysoká postava, rozhodně mužská. Hlas jsem znala, ale v šoku jsem ho nedokázala určit. Zvedl hlavu a věnoval mi tvrdý pohled, náhle mi bylo úplně jasné, kdo tam stál. William.

„Ahoj,“ zašeptala jsem s vyschlým hrdlem. Jeho pohrdavý pohled, kterým se mi probodával do morku kostí, mě zraňoval, viděla jsem v něm ten smutek, tu pohrdavost, když jsem se k němu v poslední době nechovala jako milující partnerka.

„Alice,“ zopakoval mé jméno a přišel ke mně. Jeho blízkost na mě nepůsobila příjemně, toužila jsem po přítomnosti jiného muže. Objal mě okolo pasu a políbil do vlasů, já ignorovala hlasy ve své hlavě, které bezhlavě křičely, že to nejsou ty doteky, jež chtějí.

„Myslím, že bychom si měli promluvit. O našem vztahu,“ počkal až mlčky přikývnu a pokračoval v řeči. „Mám pocit, že jsme se poslední dobou odcizili, náš vztah nikdy nebyl perfektní, ale jsme spolu již několik let a já nechci ztratit milovanou přítelkyní její chvilkovou roztržitostí. Chci se jen ujistit, že i ty nechceš zahodit náš vztah. Alice, myslíš, že má cenou náš vztah udržet?“ Hlas se mu otřásal vzlyky, to mě vyděsilo. Zprvu jsem mu nechtěla lhát, ale jeho výmluvné oči mě přesvědčily.

„Jistě, že chci náš vztah udržet, Wille,“ vydechla jsem a zabořila mu obličej do hrudi, aby si nevšiml slz v mých očích…

 

5. kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

6)  Alaska (20.09.2010 09:17)

Panebože, chápu jak je těžké přiznat barvu, ale z této zapeklité situace nevznikne nic dobrého.
Z tvých slov doslova cítím její odcizení okolnímu světu. Tu propast, do které byla uvrhnuta nevítaným nadpřirozenem, ale věřím, že i nadpřirozeno jí ukaže světlou stránku své existence.

ambra

5)  ambra (05.09.2010 14:51)

Ach, Tys čarodějka... Desítky nenápadně originálních obratů, ale nic samoúčelně okrasného, každý je jako přesně mířená střela čtenáři přímo do srdce...
Vskutku, vize jsou velmi soukromá věc... Nést tu tíhu bez možnosti někomu se svěřit a neskončit potom v blázinci...
Stále doufám v Jaspera, její druhou polovinu, o němž ale tento fakt zatím spíš jen tuší... Doufám, že její pocit, že ztraila svůj život, bude mít omezené trvání...
U Tvých povídek by mělo být varování FRAGILE...

DeSs

4)  DeSs (30.06.2010 16:10)

Doufala jsem, že řekne ne, ani nevím proč. Prostě jsem asi jen nechtěla Alice s někým jiným.:D Každopádně tmavá postava někde na balkóně, prostě jsem v první chvíli myslela, že je to Jazz a rozhodně neskrývala nadšení, o to víc mě tam zklamal Will. Já vím, že ji miluje, udělal by pro ni vše..., ale prostě to není Jasper. :D

Bylo to moc krásné, s každou kapitolou mě víc a víc vtahuješ do jejího světa. Prostě píšeš jinak, než jak to zatím znám a jsem moc ráda, že jsem se do toho pustila.:D

Popoles

3)  Popoles (01.05.2010 02:24)

Nezávidím Alici ten vnitřní zmatek a pak ten její pokus působit normálně, vesele a zapadnout do stáda... ach jo, kde je ten Jasper? Už aby byl s ní...
Moc hezké Paike

Paike

2)  Paike (28.04.2010 19:17)

sakra, Tvé škemrání zabírá na měkkou hlavu, ale na tvrdošíjné prsty tvrdící si svou moc ne. Pokud začnu teď, mohla bych to zítra dotáhnout, jestli ale podlehnu své lenosti, díl bude nejdříve o víkendu. Víš co, já držím pusu a jdu psát.
Nebo se o to snažit;)

sakraprace

1)  sakraprace (28.04.2010 18:39)

Tak smutné až se mi tajil dech. Krásně napsané.
Moc se těším na další díl. Hmm, zítra by to byla paráda, škemry, škemry:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still