Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Poprvé.

Původně byla tato kapitola rozdělena do dvou krátkých a já z nich udělala jednu slušně dlouhou.

*3. kapitola – Poprvé*

Čas, jediné co po sobě zanechával byly odtržené listy kalendáře a zmatenou směsici číslic. Listy stromů měnily barvu ze zelené na žíhaně žlutou. Ptáci plánovali cestu do teplých krajin. V obchodech se objevovali první vánoční ozdoby. Ráno občas pod botami křupala mírná vrstva čerstvě napadaného sněhu.

To vše jsem pozorovala přes zamlžené okno v pátém poschodí obytného domu. Snažila jsem se odprosit od světa, který mě připravoval o zdravý rozum. Věděla jsem, že pozorováním života ostatních, se jen snažím zapomenout na ten svůj, jenže jsem neměla dost síly postavit se čelem problémům mým.

Slepým tápáním mezi hranicemi fantazie a reality jsem se nořila hlouběji pod hladinu, hladinu naděje, že se ještě někdy naplno vrátím do obyčejného života. Už pár dnů jsem se neviděla s nikým jiným než s Emmou, která byla tak ochotná a nakupovala pro mě. Před ni jsem musela hrát nemocnou, nakukala jsem jí, že mě popadla nějaký zmutovaný druh chřipky a ona mi kupodivu uvěřila.

Ve skrytu duše jsem toužila po lidské společnosti, která by mě vytáhla z propasti, kde jsem přebývala. Zároveň jsem se jakéhokoli kontaktu s lidmi bála, abych jim v nějaké pohnutce mysli neřekla, co je čeká a nemine.

Na dechem zamlžené sklo dopadly první dešťové kapky a lidé na chodnících vytáhly tmavé deštníky. Celé město bylo zahaleno neprostupnou vrstvou tmavých mraků, a tak halilo město příjemné šero.

Dopadla na mě nesmírná touha vyrazit ven a proplétat se nekonečně melancholickými myšlenkami konečně někde jinde. Bezmyšlenkovitě jsem si oblékla kabát. Chtěla jsem již odejít, ale zarazila mě panenka ležící vedle dopisu na dřevěné podlaze. Klekla jsem si k před několika týdny zcizeným věcem.

Palcem jsem přejížděla panence po hladké hlavě, která držela u těla jen díky několika vytrvalým nitím, jež se nevzdávaly boje o mozkovnu staré hračky. Raději jsem nemyslela kolika rukama tahle zaprášená hračka prošla a posadila ji na pohovku, aby si také užila pohodlí. V ruce mi zůstal dosud nerozlepený dopis, cítila jsem jakousi averzi k otevření pošty, která nebyla určená mně, avšak mě zároveň lákalo rozluštit tajemství cizí dívky. Nedokázala jsem ho otevřít, cítila jsem, že to nebylo určeno pro mé oči.

Položila jsem ho na stůl a pomalý krokem vyšla vstříc novému světu za sklem.

 

Vzduch voněl vlhkou zeminou a pryskyřicí. Na procházku jsem si nevybrala nejlepší park, ale tento mi skýtal naprosté soukromí a ticho. Prodírala jsem se po pás vysokou travou a z cesty odhrnovala větve, které mi bránily v průchodu. Několikrát jsem tu už byla, a tak mě mé nohy nesly známým směrem bez udání mozku.

Uprostřed divoké a nekontrolovaně rostoucí přírody někdo postavil kamenný altán, už dávno přišel o dřevěnou střechu, ale nijak mu to neubralo na kráse. Mohutné sloupy obrůstaly popínavé růže, v tomto ročním období dávno odkvetlé.

Vše mi tu připomínalo dětství. Období tak radostné zaplněné je těmi nejlepšími momenty, kdykoliv jsem na dětství vzpomínala, se v mých očích objevily slzy. Slzy značící bezchybnost té životní etapy. S rodiči jsme sem často chodili, hráli si za mohutnými stromy na schovávanou, smáli se, když jsem si zašpinila nové šaty. Nikdy jsem nepřestala doufat, že se to období znovu vrátí, ale odpovědí na mou úzkoprsost byly nekonečné hádky. Hádky o majetek, kdy jako slepě zamilovaní neuzavřeli manželskou smlouvu a ani jeden se nechtěli vzdát svého bohatství. Nejkrásnější období nadcházelo to nejhorší, nejhorší z pohledu dítěte. Dosud spolu rodiče přebývají jen kvůli majetku, avšak to dokážu přijmout lépe než desetiletá holčička zvyklá na láskyplné vychování.

Posadila jsem se mokré trávy a zády se opřela o chladný sloup. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a snažila se dostat pryč z šedé reality do světa, kde všechny problémy pohřbil popel.

 

„Slečno, nestalo se Vám něco?“ zaslechla jsem za oparem ospalosti cizí mužský hlas. Vyplašeně jsem zamrkala a posadila se. Skláněl se nad jakýsi muž, jehož tvář nedokázala přesně určit, protože mu ji z poloviny zakrýval stín.

„Ne, děkuji za optání,“ vyděšená probuzením, ale i slovníkem toho muže se snažila odpovědět se stejnou barvitostí a spisovností.

Přikývl, ale neodešel, jak jsem čekala. Sedl si do trávy vedle mě a zády se opřel zády o kamenný sloup. Jeho blízkost mě podivně uklidňovala, všechny mé problémy se ztrácely v nedohlednu a já se cítila uvolněná jako nikdy.

 

Vypravěč

Dlouho vedle sebe jen tak mlčky seděli a užívali si přítomnost toho druhého, která jim byla až překvapivě příjemná. Zapadli do sebe jako dva kusy skládanky, dva ztracené kousky skládanky, které chyběly dva poslední díly. Dvě ztracené existence. Jedna bez druhé těžko žili, ale jejich soužití by bylo ještě složitější.

Ten muž ji starostlivě sledoval, zarážely ho tmavé kruhy pod očima na tak líbezném obličeji. Vypadala jako by ji cestou sem přepadl pouliční gang a dal jí co proto, či prožila několik bezesných nocí. Po dlouhém zamyšlení usoudil, že asi jen nemohla usnout, jeho záchytným bodem byl její unavený výraz a neustále klížící se oči.

„Myslím, že byste měla jít domů, mohu vás odvést?“ zeptal se zdvořile bledý muž a upřeně se jí zadíval do očí. Pár okamžiků mu upřený pohled opětovala, ale přemohla jí dlouhodobá únava a ona se ponořila do světa fantazie.

Tak a teď tě budu muset vzít domů chtě nechtě, pomyslel si a s mírným úšklebkem ji lehce popadl do náruče a rozeběhl se. Užíval si její příjemnou vůni a vítr ve vlasech…

 

Jasper

Právě probuzené slunce, jehož paprsky si našly cestu skrz ne zcela zatažené rolety, jí hladily víčka. Mírně se usmála, jak jí teplé doteky slunce lechtaly tváře. Převalila se na záda, čímž si kratší vlasy rozcuchala ještě více. Věděl jsem, že kdybych jí opatrně odhrnul pramen vlasů z obličeje probudila by se, a tak jsem bojoval sám se sebou. Jedna strana hrála jasně pro její klidný spánek a druhá hlasitě skandovala: „Dotkni se jí, chlape.“. Nedokázal jsem poslechnout ani jednu, ztuhle jsem seděl v nohou její postele a pozoroval ji, jak spí.

Pohlédl jsem na nástěnné hodiny. Ručičky se blížily k osmé hodině ranní, měl jsem odejít jen, co jsem ji přinesl, ale já to nedokázal. Touha ji pozorovat byla silnější než odhodlání vstát a odejít. Dokonce jsem napsal dopis, aby se nevyděsila, až se probudí ve své posteli, když usínala v parku. Chtěl jsem, aby neměla strach, aby neměla starosti. Tak přehnaně mi záleželo na lidské dívce, kterou jsem ani neznal, však mě k ní něco přitahovalo, její nelehký životní osud, její temně hnědé oči? Nedokázal jsem svou touhu zůstat zde specifikovat, dokázal jsem jen říct, že mě k ní poutají nehmotné ocelové řetězy nedovolující mi se vzdálit.

Položil jsem pečlivě přehnutý list papíru na noční stolek, čas mě tížil, ona byla blízko probuzení a v tu dobu bych už tady vůbec nesměl být. Nerozhodným krokem jsem se vydal ke dveřím jejího bytu. Věnoval jsem ještě jeden pohled velkému bytu se světlým nábytkem a snažil se zahnat nutkání znovu se posadit k posteli a nekonečně dlouho ji pozorovat.

Zhluboka jsem se nadechl a nechal, aby mě ohnivé hrdlo trýznilo. Nevyhledával jsem bolest, ale poslední nádech vůně té černovlasé dívky, za to stál. Rozeběhl jsem se zadním vchodem domů k mé rodině vstříc zvědavým otázkám.

 

Nespěchal jsem a dával si na čas, má fantazie byla natolik dobrá, abych si dokázal představit Emmettovy rádoby vtipné poznámky, Esmeiny ustarané pohledy, Carlisleovo fantazírování o náhodném poznání oné dívky, že nejsme jen lidé. Byla to rodina a já jí miloval a potřeboval, přesto jsem občas utíkal ze spárů té přehnaně rodinné atmosféry.

Bydleli jsme nedaleko za městem ve velkém patrovém domě, jenž měl prosklenou celou západní část. Esmé na něj byla patřičně hrdá, pracovala na něm několik měsíců. Vše bylo tu bylo originální od rohožek po zlacené kohoutky v koupelnách. Esmé měla nesporný architektonický talent, ale v zapálení inspirace v jakési severské chatě dokázala nepochopitelně promíchat několik stylů vzájemně se bijících do očí.

Na verandě seděla Reneesmé v bílých šatečkách s volánky na lemu a rukávech, vlasy měla sčesané do dvou copů. Byla roztomilá, jak nožičkami v teniskách klátila ve vzduchu a usilovně přemýšlela.

„Jaspere,“ vyjekla nadšeně, když jsem nedokázal našlapovat tak tiše, jak jsem chtěl a vyrušil jí ze zamyšlení. Zářila typickým úsměvem, který zdědila po své matce. Belle. Ani Bella s Edwardem nebyli typickým párem, kdy se upír zamiloval do upíra, i Bella byla při prvním setkání člověk, ale to bylo za jiné situace, v jiné době. Všechno bylo jiné…

Nessie seběhla několik schodů a vyběhla mi naproti, rozpustile mě objala kolem pasu. Nikdy jsem neměl potřebu mít potomky, ale potom, co se Ness narodila, jsem začal pociťovat otcovský instinkt. Instinkt ne instinkt, nikdy bych mé nedovolil dívce nedovolil, aby podstoupila tu oběť a zplodila s upírem dítě, zemřela by nebo by byla odsouzena k životu bez konce. Dvě varianty, pro které by musela něco obětovat ona a já jen nečinně přihlížel.

Vzal jsem Nessie do náruče a ona mi přitiskla drobnou ručku na obličej, vyprávěla mi vše, o co jsem přišel v několika hodinách strávených s cizí dívkou.

 

Alice

Probudila jsem se naprosto zdezorientovaná. Cítila jsem se jako by mě někdo praštil palicí přes hlavu, všude tma a matné záblesky vzpomínek z včerejšího dne. Dokázala jsem si vybavit cestu k altánu, ale cestu zpátky ne a já byla stoprocentně ve své posteli.

Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Byl stejný jako, když jsem ho opouštěla. Položila jsem si hlavu do dlaní. Tak to byl jen sen? Moje fantazie vždy byla bujná, ale nepřipouštěla jsem si, že něco takového bych si mohla vysnít.

Slepě jsem se snažila nahmatat budík, abych se ujistila, že to sen nebyl. Místo oválného tvaru mého budíku jsem špičkami prstů přejížděla po nějakém papíru, přestože jsem si byla jistá, že jsem žádný papír na noční stolek neodkládala. Překvapeně jsem zdvihla hlavu a rozevřela pečlivě přeložený list. Dopis byl napsán úhledným rukopisem s povědomě způsobnou angličtinou…

 

Milá neznámá,

tento dopis je jen prevencí, kdyby Tvá paměť vypustila včerejší okamžiky nebo jsi si nemohla jen vzpomenout. Potkali jsme se včera u altánu v opuštěném parku, kam jsem myslel, že nikdo nechodí. Zmýlil jsem se, viděl jsem jednu spící dívku. Vyděsilo mě to, obvykle se povalují na takhle opuštěných místech jen mrtvoly. Uklidnilo mě zjištění, že tvoje tělesné funkce jsou v pořádku a jen jsi usnula. Jsem přesvědčen, že jsi klidně nespala již několik dní, jelikož se ti o několik okamžiků později oči zavřely znovu. Neměl jsem tu odvahu probudit tě a nechat tě tam spát, se zdálo nelidské, tudíž zbývala možnost poslední. Domů jsem tě odnesl. Doufám, že ti můj dopis pomohl rozvzpomenout se, jestli ne, byla by to škoda, protože já nezapomenu.

Tvůj chrabrý zachránce Jasper

Zkoprněle jsem koukala na odstavec psaný tmavým inkoustem, který mi pomohl dokonale si vybavit všechny detaily včerejšího večera. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled a tohle mi to potvrdilo. Tato láska totiž byla něco jiného, něco mnohem složitějšího a pevnějšího…

 

4. kapitola - Krize

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

9)  Alaska (20.09.2010 09:06)

Prej mrtvoly , skvělá perla v jinak romantickém dopisu .
Ách Jasper... jsem ráda, že jsi mu dala tolik prostoru , i přítomnost malé Renesmee mě potěšila. Zdůrazňuje ten propastný rozdíl mezi šťastnou rodinou a Jasperovou osamělostí.
A to shledání, nádherný altán. Taky bych si myslela, že se mi zdálo.

ambra

8)  ambra (31.08.2010 21:50)

Ano, tentokrát jsem se včas zapřela nohama a to první chrstnutí existenciálního zmaru jsem jakž takž ustála. To druhé a třetí už mnohem hůř... První místo pro setkání? Dokonalé! Ty vrahu! Náruč, blahodárný spánek, on u ní, konečně!!! Dopis... Ach Paike... Jsem na kusy, drží mě jen ty záblesky naděje... Dostal mě "život bez konce", tak prosté a je v tom vše...

DeSs

7)  DeSs (30.06.2010 15:58)

No, myslím že po tomhle ze mě nich chytrého nevypadne.:D Ten začátek, kdy seděla za oknem a sledovala ulici, bylo mi jí strašně líto a zase jsem s ní soucítila. A pak ta procházka a vzpomínky na rodinu, vím, jak se asi cítila, naši se taky rozvedli a pak nastaly táhlé spory o majetek. Nevím, jestli ty slzy byly způsobené touto povídkou nebo mými vzpomínkami, každopádně to je teď jedno.

Protože když nastala ta pohodová fáze, kdy oba tiše seděli kousek od sebe v zapomenuté části parku, zapoměla jsem na všechno, co jsem si tímto vyvolala a jen napnutě rychle přelétala slova a hledala náznak seznámení. A pak když usnula a on ji odnesl, ona se ráno probudila zmatená u sebe a našla ten dopis, prostě jsem se strašně usmívala a doufala, že to bude mít dobrý konec a Alice se z té deprese brzo dostane. Líbil se mi "chrabrý zachránce Jasper", to fakt musel napsat jen upír z jiné doby, ale bylo to pěkné. A ta poseldní věta...

Paike

6)  Paike (28.04.2010 15:02)

Tak jo, holky, dámy, ženy. Doslovně mě dojímáte, další díl k radosti Vaší čtenářské duše přidán.
Jen mě trochu trápí, že je to poslední díl, který jsem měla v zásobě. Pokusím se k tomu ještě dneska sednout a nezamořit si mozek sportem, holt přátelé nemají pochopení pro Vaše nadšení, budu jim to muset vysvětlit. Pokud si při tom tenisu nezlomím ruce.
;)

5)  Lenka (26.04.2010 23:42)

To je tak krásné. Moc se těším na další díl.

Michangela

4)  Michangela (26.04.2010 09:27)

Chrabrý zachránce mi také učaroval...

sakraprace

3)  sakraprace (26.04.2010 09:23)

Aáááách, krásné. Hurá, Jasper je tu a já jsem napnutá, co bude dál. Takže doufám, že další část bude brzy. :)

Popoles

2)  Popoles (25.04.2010 23:35)

Zase mám potíže najít slova. (Ne)čekané setkání. Tenhle postup děje je neobvyklý, chci tím říci - ty skoky - ale přesto se v tom člověk snadno orientuje.
Takže konečně se Alice a Jasper setkali a našli svou druhou polovinu. Jak to bude dál? :)

Evelyn

1)  Evelyn (25.04.2010 21:37)

Nádhera! Tahle povídka je úžasně procítěná a taková snová... K Alici se mi dokonale hodí :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still