Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Rodrigues

10. kapitola - Rodrigues

Nedávali mi mnoho možností dále uvažovat o těch vizích, smetli to ze stolu a resolutně mi zakázali, abych se samotná přiblížila k Itálii. Jedna z největších opatření vůči mému zapomnění byla svatební cesta, kterou jsem sice prudce odmítala, ale Jasper znal jednu z nejlepších metod, jak mě přesvědčit.

Bellu z počátku trochu uráželo, že já věděla, kam pojedeme. Ostrov Rodrigues. Tvořil s Mauritiem jednu republiku a ujistili mne, že se tam bez problémů domluvím, kdybych se vydala do města. Esmé vytáhla jeden z letáků cestovních agentur a obsáhle mi vysvětlovala, jak azurově modré je tam moře a jak se přes jeho maličkost nemusíme s nikým setkat.

Cestovní agentura mi ale neposkytovala plné uspokojení, protože říkali, že žádný z oněch vyfocených hotelů není ten, v němž jsem měla vystavovat prudkému slunci svou citlivou pokožku.

„Nebydlíme v hotelu, víš?“ Prořekl se pár nocí před naším odjezdem Jasper. Překvapeně jsem vzhlédla hlavu od knihy, kterou jsem si vypůjčila v Edwardově knihovně. Nebylo skrýváno, že je to jedna z jeho vášní, ale, co skryto bylo, jeho četba neměla ten nádech naivnosti a  lehkosti románů Jane Austenové. Jeho knihy byly temná a dech beroucí psychologická dramata, které mě neuměly potěšit a zahřát, ačkoli venkovní teploty udržovaly na zemi deseti centimetrovou nadílku sněhu. Tuhle několika set stránkovou knihu mi našla Bella, když jsem byla příliš unavená z tolika zešílení a politických rozpor v jedné knize.

„Říkám jí nečitelný policejní román, jedna zmála Edwardových, která se dá číst,“ smála se, když mi jí předávala. Už pocit s jakým jsem si ji nesla do pokoje, dával najevo, že mě Bella vážně navnadila.

Odložila jsem si na noční stolek vedle horkého čaje a propadlých lístků do divadla, bylo mi jich líto, ale Jasper mi nedovolil jít s angínou do divadla, přestože jsem si byla téměř jista, že uprostřed hry nedostanu záchvat kašle, ani neusnu.

„Nebudeme v hotelu?“ opakovala jsem překvapeně. „Neříkala jsem, že ve stanu na líbánkách nespím?“

Seděl na hraně postele zády ke mně a už pár minut třídil oblečení, které považoval za vhodné na středomořský ostrov a které nikoli, přes všechnu jeho očividnou zažranost do práce se lehce zasmál.

„Neměl bych ti to říkat, Esmé to chtěla udržet, jako tajemství.“ Vstal a přiložil mi ledovou ruku na čelo, netušila jsem, jestli vůbec něco poznal, vždy jsem proti němu měla horkou kůži, těžko to mohl být velký rozdíl.

„Esmé s námi na líbánky nejede, té to může být jedno,“ zabručela jsem naštvaně, když nelidskou rychlostí vyběhl z pokoje a vrátil se do něj, než se dveře stihly zavřít.

„Víš, že nesnáším, když se o mě přehnaně staráš,“ skuhrala jsem. Nebylo mi to nic platné s tvrdým výraz v obličeji mi podával teploměr a čekal až mi v ústech zapípá. Asi měli tuhle starostlivost v rodině, chápala jsem, že chce, abych byla při odletu v pořádku, ale téměř neustálé polehávání a čaje se mi rychle zprotivily.

Po zvukovém značení měl teploměr v ruce téměř okamžitě. Zachmuřil se, s výsledkem nebyl spokojen.

„Jaspere, co se děje?“ Lehce jsem ho pohladila po tváři. Krátce se na mě usmál, ale jeho smích netrval dlouho. Nepatrně zvýšil hlas a ustaraně zavolal:

„Carlisle.“

Nemělo mě překvapit, jak svižně zde stále, jenže překvapilo. Stále jsem si úplně nezvykla na jejich vytříbený sluch, tiché rozmluvy a vše ostatní, co je odlišovalo od lidského druhu.

„Nemusíš se bát. Neodjíždíte hned zítra a do té doby se jistě stihne uzdravit.“ Promlouval k Jasperovi, ale pohledem mi jasně dával najevo, že něco z jeho vět patřilo mě. Nezdržel se dlouho, vyměnil mi ještě ledový zábal a s omluvným úsměvem se vytratil do nemocnice.

Jasper dlouho nepromluvil a mě jeho mlčení ukolébalo téměř ke spánku.

„Pokus se do té doby neuzdravit,“ zašeptal mi zamilovaně do ucha a přikryl mě pečlivěji než předtím.

„… Bře.“

 

 

Uzdravila jsem se. Pořád mě trochu pobolívalo v krku, ale ani za nic bych to neprozradila a k mému údivu táhl za stejné lano i Edward. Při loučení mi do ucha zašeptal, že mi Bella to příruční tašky nepozorovaně přibalila i pastilky. Neodolala jsem a k překvapení jeho i všech okolních jsem ho prudce objala.

Cesta na letiště by netrvala dlouho, kdybychom se nedostali do zácpy. Objednali soukromé letadlo, a tak jsme se nemuseli obávat přes všechna zpoždění, že by se náhodou odletělo bez nás.

Když jsme čekali za mikrobusem, který nám znemožňoval všechen výhled před něj, Jasper znuděně přelaďoval z jednoho hudebního kanálu na druhý. Podezřívala jsem ho, že si ani neposlechne, co hrají, a jen tak ze setrvačnosti jde dál. Sevřela jsem jeho ruku, která znovu po autorádiu chtěla, aby fungovala stejně rychle jako ona.

„Nech toho,“ řekla jsem tiše stále si přidržujíc jeho ruku na stehně. Zmateně se na mě podíval, ale neprotestoval. Palcem jsem mu přejížděla po dlani a zdálo se, že roztál. Nebyla jsem si jistá, protože jsem se bála podívat se mu do tváře, zírala jsem na poznávací značku auta před námi a vsadila bych se, že spočítám všechny rozmačkané mušky, které na desce ulpěly.

„Hele,“ oslovila jsem ho s pohledem pořád kovaným k černým tečkám. „Co kdybychom si zkrátily dobu čekáním, počítáním much?“

Otočila jsem hlavu, překvapilo mě, jak blízko se ke mně nakláněl. Když promluvil, ovál mě jeho dech a já si nebyla vůbec jistá, zda vůbec ještě promluvím.

„Počítání much?“ zeptal se s pousmáním. Nebyla jsem si jistá přítomností svého hlasu, a tak jsem jen pokrčila rameny. „Myslím, že vím o něčem lepším.“

Přiblížil se ještě víc, ač jsem myslela, že to nemožné.

„Jo? A co?“ Jeho dech nejspíš v mém mozku způsobil uragán, kdy všechna moje soudnost a zdravý rozum byly ty nejpostiženější oblasti. Hlasitě tě zasmál a já ledovými prsty přejela přes okno hledajíc oporu, zastavila jsem se v místě, kde sklo přecházelo v plast, záhadným způsobem se mi povedlo zaklínil do škvíry mezi ně nehty.

Jeho rty se lehce dotkly horního rtu mých rtů, nebyl to nijak vášnivý polibek, stejně mi málem přivedl srdeční kolaps. Pravděpodobně se na mě začaly projevovat dva týdny absence líbání, kdy nepovažoval za rozumné nějak provokovat mé nateklé mandle a bolavý krk.

Zaklel tak, jak jsem myslela, že ani neumí, když ho ode mne odtrhl bodavý a stálý zvuk klaksonu aut za námi. Kolona se očividně pohnula a my vyrazili. Zamračení na jeho tváři odvolala asi jenom myšlenka, že za pár hodin mu nebudou bránit spěchající řidiči.

 

 

Let byl neskutečně dlouhý, přestože jsem jeho velkou většinu prospala. Jasper mě vzbudil jen, když otrávená letuška podávala jídlo, očividně se jí zvedla nálada, na Jaspera se vehementně usmívala, až jsem jí musela zpražit pohledem. Po bramborové kaši s masem si mě velmi rychle zase podmanil spánek.

Rodrigues nás přivítal těžkým horkým vzduchem a západem slunce. Jediné letiště na ostrově byla vlastně jedna dlouhá stará silnice do nikam s malým domkem s ostře červenými okenicemi. Přestože jsem považovala domek u letiště  za pustý, byl ve skvělém stavu. V oknech stále kvetly muškáty, přestože neskutečně prahly po vláze. Okolo silnice se táhly až k největšímu kopci okrově žluté pásy neposekaných luk. Všechno tu vypadalo nespravovaně, ale neměla jsem pocit zanedbání.

Znuděným pohledem jsem se ohlédla po Jasperovi, který vyřizoval obchodní záležitosti s pilotem a stevardkou, která se zbytečně pletla do rozhovoru, jemuž nerozuměla. Posadila jsem se na lodní kufr, který společně s dalšími kolem mě Jasper vystavěl jako obrannou zeď, a nastavila obličej méně zákeřnému, přesto stále hřejícímu slunci.

Konečně jsem chápala, proč mě Rosalie přesvědčovala, že lehké bílé šaty jsou dobrá volba, přestože téměř umrznu při cestě mezi autem a letištní halou. Vál příjemný vítr, z něhož jsem cítila pachuť soli.

Jasper se hlasitě rozloučil, tak bych to postřehla i já. Rychle nanosil všechna zavazadla do kufru jeepu bez mého přispění. Nastavovala jsem tvář náhle prudšímu větru a užívala si, jak se mi vplétá mezi krátké vlasy. Odněkud z dále jsem zaslechla hurónský smích, avšak jsem si nebyla jistá, zda si se mnou nepohrává meluzína.

„Alice,“ oslovil mě Jasper zblízka, čímž mě donutil otevřít oči, pohlédla jsem na něj. Nedíval se na mě, spíš někam k mým nohám, vyděsilo mě to, neptala jsem se, jestli tu žijí škorpióni, ale následovala jsem jeho pohled.

Proud větru nadzvedl mé široké šaty téměř k pasu, okamžitě jsem si je začala přidržovat na stehnech, ale byla jsem si jistá, že všichni přítomní se mohli bez zábran podívat na to, co schovávám pod sukní.

Rychleji, než jsem si myslela, že dokážu, jsem nastoupila do auta a snažila se přejít hlasitý smích a široký úsměv hispánského pilota.

Jasper půvabně překročil všechny zdejší dopravní předpisy. Nepotkali jsme zde žádné auto a domy tu byly uctivě daleko od sebe, že jsem stále více propadala dojmu, že tohle je zapomenutý ráj, který zatím nepodlehl vývoji. Když jsme vyjeli na jeden z mála kopců zde, jsem v dálce na západě i východě zahlédla nekonečnou azurovou modř, která snad vypadla ze všech kýčovitých filmů na Havaji.

Jasper zastavil po pár minutách jeho šílené jízdy na menším důmyslně skrytém plácku, jež ze silnice nebyl vidět. Rukou poukázal na úzkou cestičku mezi vyschlými poli. Několikrát jsem se nedůvěřivě ohlédla, abych se ujistila, že jde za mnou. Nevěřila jsem, že by tato cestička vedla na pláž, kde naše obydlí mělo stát.

Vyzula jsem si boty a rozverně se rozběhla vstříc dáli, ať mě tam mělo čekat cokoli.

„Nech si ty boty! Zapíchneš si něco do nohy!“ Křikl za mnou, vyzývavě jsem na něj vyplázla jazyk, nejistá, jestli to na tu dálku viděl.

Běžela jsem až překvapivě lehce především proto, že jsem si nesla jen tašku přes rameno a všechna ostatní zavazadla nechala na něm. Tašku a boty jsem nechala ležet u stromu, kde jsem si byla poprvé jistá, že jsme nezabloudili, kde jsem za hustým křovím a několika vzdálenými palmami zahlédla pruh jasně bílého písku.

Při neorganizovaném prostupu křovisky jsem riskovala škrábance, které by mohly dost jistě naše líbánky pohřbít, v tu chvíli jsem na své fyzické a Jasperovo duševní zdraví moc ohledů nebrala. Mořský vzduch, který jsem cítila na letišti, tu dostával úplně jiný prostor. Měla jsem pocit, že mě ta tíha soli zabije, ale další hluboký nádech mě ukonejšil, uklidnil mé plíce a já si dovolila znovu nadechnout té lehce kokosové vůně, kterou mořská sůl v prvním momentě ubila.

„Líbí se ti tu?“ zašeptal mi Jasper do ucha a objal mě kolem pasu. Ani v jeho náruči se do mě nepustila zima i přes holou kůži na ramennou.

„Moc.“

„A to si ještě neviděla náš dům!“

„Dům?“ V mém hlase se zachvělo zděšení, bála jsem se, aby tu příjemnou atmosféru bezprostředního moře někdo nepokazil velký betonovým domem. Sama jsem byla svědkem už několikrát toho, jak lidé poničili rázovitost krajiny pro svůj krytý bazén, případ mých rodičů a jejich honosné vilky nebyl výjimkou.

„Spíš taková malá chaloupka.“ Uklidnil mě lehkým polibkem na čelo. Přizpůsobil se mému běhu, a tak jsme ruku v ruce pískem utíkali dost pomalu. Při pohledu do jeho tváře jsem poznala, že koketuje s myšlenkou běhu rychlejšího a mě v náručí, ale můj pohled ho zastavil. Běh sice mé nemocí pořád oslabené tělo vyčerpával, ale statečně jsem se držela, ačkoli bodání v levém boku bylo ještě nesnesitelnější.

Pochopil, rozpoznal mé pocity a zastavil tak prudce, že jsem narazila do jeho kamenné hrudi. Náraz mi v příštích dnech určitě utvoří pár modřin okolo žeber.

„Věděl jsem, že nemáme běžet.“ Obviňoval se, když jsem těžko popadala dech a celou vahou se o něj opírala.

„To já mám mizernou kondičku, nemůžeš za to.“ Těžce jsem ze sebe vyrazila. Mlčky jsme počkali až se vydýchám a znovu najdu správnou frekvenci dechu a vyrazili znovu a pomalu. Kdybych se neprodrala křovím hned na začátku a pokračovala po cestě, která se tam prudce stáčela do leva, vyšla bych pohodlně téměř u chatky.

Chatka byla zvenku docela malá, ale stavitel do ní vměstnal až pozoruhodné množství místností včetně dvou ložnic. Ta jedna byla velikostně skoro pro panenky, avšak při obezřetném otáčení se, nehrozilo shození nějaké z poliček. Přestože byla zděná, budila dojem přírodního domku z bambusu, protože její zdi byly bambusovím venku obkládány.

Stihla jsem si pečlivě prohlédnout dům, než přinesl všechny kufry a rezolutně prohlásil, že mi udělá večeři, ať mám hlad, nebo ne. Neprotestovala jsem, jídlo v letadle bylo jediné, co jsem za celý den jedla.

„Půjdu se projít,“ houkla jsem. Určitě mi něco odpověděl, ale přes zavřené dveře jsem to neslyšela. Tiše jsem se nohama brodila pískem, který nebyl víc než dva odstíny vzdálený mé světlé pleti. Byl prohřátý od toho, jak se do něj celý den opíralo slunce, které se teď schovalo za jeden mála mraků zbarvených to světle červena. Svou zpáteční cestu jsem zaměnila přes lesík, mnoho stromů tu nerostlo, spíš hustých a vysokých a krásně kvetoucích keřů. Proplétala jsem se mezi ostnatými větvemi a kořeny různých stromů, které se spojily v jeden. Bosá noha se mi samovolně kolem chodidla obmotala plazící se rostlinou, jejíž trny se mi bolestivě zaryly do kůže. Bála jsem se zavolat si Jaspera k sobě, bylo to špatné, ale nedůvěřovala jsem mu v těchto věcech natolik, abych ho vystavila vůni lidské krve.

Nějak jsem se zbavila omotané rostliny, ale potom, co mi byly vytrženy trny z chodidla, krev lépe a prudce proudila ven. Po špičkách, aby se do ran nedostala špína, jsem došla na dohled domu. Teď už jsem věděla, že mou krev musí cítit, ale neslyšela jsem z domu žádné zvuky destrukce, na níž by si vybil přebytečnou sílu.

Posadila jsem se na lety ohnutou palmu a s chvějícím hlasem zavolala:

„Jaspere? Zamotala jsem se do trnů. Krvácím.“

Namlouvala jsem si, že jsem připravená i na tu možnost, kdy s ohledem na mé zdraví nepřijde. Opravdu. Okenice i dveře, jež jsem střídavě kontrolovala, byly děsivě nehybné. Zhluboka jsem se nadechla a potlačila tím vzlyk, který se dral na povrch. Plánovala jsem, jak se pokusím roztrhnout kus šatů, abych jím nějak prozatímně ošetřila zranění. V prstech jsem sevřela lem šatů tak pevně, až mi klouby zbělely.

„Proboha, co jsi dělala?“ Vzhlédla jsem k němu. Oči měl rozšířené zděšením, neviděla jsem v nich touhu mě zabít, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jak se taková touha zabíjet pozná. Třásla jsem se. Nejen zimou, která se do mě náhle pustila, přestože byla stále teplo, také strachy. Troufala jsem si říct, že tohle byl jeden z mála momentů, kdy jsem se v jeho blízkosti něčeho bála. Bála jsem se jeho. Jeho reakce.

„Copak jsem ti neříkal, aby sis vzala boty?“ obořil se na mě a přiklekl si, měl ruce zamazané od mouky, které si v mžiku otřel do zástěry s mluvící vařečkou na hrudi.

„Boty?“ vydechla jsem. „Ty se nezlobíš? Ty… mě nechceš zabít?“

 


Kdyby někdo zatoužil zjistit více z ověřenějších zdrojů, než z Aliciných pocitů, o ostrově, kam se vydali. Doporučuji tyto stránky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

12)  Alaska (27.09.2010 19:02)

Alice je "dokonalým" příkladem, že život není jednoduchý. Ovšem vtipné okamžiky v této kapitole mě skvěle rozesmály. Nejvíc jsem si poprskala monitor při počítání much

Ree

11)  Ree (14.09.2010 20:13)

ambro, jestli to vůbec můžu u Paike tvrdit, Mona Lisa je ještě o stupínek výš než Tulevia. Miluju obě povídky, ale Mona Lisa je prostě... Možná proto, že to není ff

Paike

10)  Paike (14.09.2010 20:09)

Ree, blíží - neblíží... Mám matnou představu dalších čtyř kapitol a konec nevyhlížím
ambro, bude brzy. Snad. Neplánují se vzdálit ostrovu, a tak zápletka trochu upadá.

Menší informace, kdyby se přece jenom blížil konec, mám slabost pro happyendy

ambra

9)  ambra (14.09.2010 19:57)

Paike, mám v záložce otevřenou první kapitolu Mony Lisy, ale hluboce doufám, že další Tulevia bude BRZY!!! Rozehrála jsi epickou složku, takže jazykový gurmánský zážitek - fajn:D , ale jak to - heršvic!!! - bude dál?!?!?!

Ree

8)  Ree (14.09.2010 19:57)

Možná se tam někdy setkáme A to spíše já bych měla děkovat, že ten příběh pořád píšeš Jen se tak trochu bojím, že se to blíží ke konci :(

Paike

7)  Paike (14.09.2010 19:54)

Děkuju Vám
Hanet, jsem ráda za (znovu?)rozšíření čtenářské řady.
ambro, díky ti, žes přečetla celou nijak obsáhlou Tulevia a že ses pustila do dávno rozepsané a ještě nedokončené povídky. A taky za akci Tulevia, vážím si toho gesta
Ree, vyhledala jsem si ceny letenek, ale, bohužel, nemám rezervních dvacet tisíc:D Ale rozhodně se zařadil vedle Islandu na místa, jaká chci zaručeně navštívit A děkuju za to, že jsi vydržela u příběhu Jaspera s Alicí více než půl roku.


Ree

6)  Ree (13.09.2010 16:04)

Promiň, že jsem nekomentovala dřív, ale poslední dobou nějak nestíhám ;) K tomuhle dílku jsem sice byla dostrkána, ale vůbec mi to nevadí. Takže zase všechno odznova: Píšeš úžasně, Jasper je slaďouš, Alice je nešika, příběh je naprosto nádherný a já tě miluju
Chtěla bych vidět Jaspera v zástěře s mluvící vařečkou A hlavně bych se chtěla podívat na ten ostrov Nevezmeš mě tam? ;)

ambra

5)  ambra (11.09.2010 22:27)

Paike, zlatíčko, po TOMHLE mě opravdu nemůžeš nechat čekat!!! Jasper. Alice. Nádherný ostrov. Napětí. Co ta jeho edwardovská předsevzetí? Doufám, že mu to nevydrží dlouho.:D Nebo že jim líbánky nezkazí nějaká akutní vize . Uáááááááááá!!!!!!!!!!! Nádhera!!!! No a Jasper v zástěře - málem jsem se skácela ve chvíli, kdy jsem zároveň chytla hysterický třas...

Hanetka

4)  Hanetka (11.09.2010 13:03)

Já si ani nevšimla, že tu něco přibylo... díky Ambře za upozornění. Moc hezké. Jaspera v zástěrce bych tedy skutečně chtěla vidět... musí být rozkošný. Bude další díl brzy?

Paike

3)  Paike (07.09.2010 19:05)

Díky Ti, AliceCullen.
A ambři výhledově mám v mysli jasné dva další díly, co dál uvidím. Jinak snad doporučit svou tvorbu na BH, kterou asi nemám sdělovat, protože spatřilo svět teprve pět dílů.

Alicullen

2)  Alicullen (06.09.2010 15:32)

Nádhera!
nadherá nádhera nádhera!!!!!!

ambra

1)  ambra (05.09.2010 20:43)

Paike, moje srdce plesá, ale je Ti jasné, že Tvůj náskok pořád stahuju příliš rychle?!;) Tady se ocitnu hrozně brzo a ta dvě slova (další kapitola) se mi budou mrtvě smát... :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek