Trnitá cesta 4 Proč?

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

21.06.2010 [11:30], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 12×, zobrazeno 2250×

Proč?

Toť otázka, či otázky, na které nezná odpoveď Bella, ani Edward...

4. kapitola - Proč?

Zaslechla za sebou přibližující se klapot koňských kopyt a automaticky stočila kroky víc ke kraji silnice, aby uvolnila místo. Když koně zaslechla kousíček za sebou, raději zastavila a ustoupila ještě víc ke kraji. Šlechta dává málokdy pozor na ostatní a teď věru v příkopě skončit nechtěla. Kdyby ten pád přežila, sazenice květin zajisté ne.

„Nechcete s tím pomoct?“ zaslechla za sebou mužský jemný hlas. Nechtěla se otáčet, nevěřila, že mluví na ni, ale když nikdo neodpovídal, přece jen to udělala. Okamžitě se setkala se světle zelenýma důvěřivýma očima. Moc dobře je znala. A na okamžik se jí vybavily ty druhé, tmavě zelené, jako dubové listí.

„Ne, pane, není to těžké,“ odmítla jeho pomoc, ale on jako by ji neslyšel. Ladně seskočil z koně a levou rukou chytil uzdu, aby kůň neutekl. Zařadil se vedle ní a oba se rozešli.

„No tak, přece se s tím nebudete tahat sama,“ přemlouval ji.

„Tahám se s tím sama několikrát do roka a zatím mi to neublížilo, pane,“ odvětila.

„Ale mohlo by. A jsem váš pán, tak neodmlouvejte,“ řekl povýšeně, ale s jistou dávkou legrace a nevážnosti. Jen jí chtěl pomoct.

„Když jinak nedáte, pane.“ Podala mu jeden košík malých rostlinek a sama si košíky přerozdělila do rukou.

„A neříkejte mi pane, jsem William. Mohu vám říkat Bello?“

„Dobře, Williame,“ usmála se a s ním po boku pokračovala v cestě.

Stále jí však vrtalo hlavou jeho chování. Proč je k ní tak laskavý, pozorný a milý? Takhle čítávala o dvoření a lásce, nikoliv o normálním chování šlechtice k služebnictvu. A byla si jistá, že o první dva případy nejde. Nebylo možné, aby byl takový syn pana Gabriela. Aby se takhle vymykal pravidlům šlechty. Aby takový byl jen tak…

„Proč se takto chováte? Proč jste tak laskavý a hlavně, proč se se mnou vůbec bavíte?“ zeptala se. Věděla, že to není nejzdvořilejší a že by se ptát neměla, ale jejím zvykem bylo říkat vždy pravdu, a co si myslí. A tohle ji vážně zajímalo.

„Prostě jsem takový,“ odvětil neutrálně, ale z hlasu vymizela všechna veselost. „Kdysi jsem býval jiný, ale časy a lidé se mění.“

S posledním slovem se ocitli před branami Applebyského panství. Tady se jejich cesty dělily a William se rozloučil dřív, než se ho stihla ještě na něco zeptat. Avšak ona by se neptala, poznala, že o tom nechce mluvit.

Sledovala, jak odchází po boku bílého koně ke stájím a přemýšlela, co tu změnu způsobilo. Avšak jak by mohla na něco přijít? Jen tak z popudu by jí něco osvětlilo a ona věděla vše, co se mu přihodilo? Těžko.

Uznala, že sama nic nevymyslí a vydala se na druhou stranu od mizícího Williama. Už ho prostě brala takového, jaký je a doufala, že se znovu nezmění. Dokonce jí nabídl říkat mu jménem a ona si na to až děsivě rychle zvykla. Připadalo jí, že je spletitý jako labyrinty francouzských zahrad a zároveň tak známý a vypočitatelný. Jako by ho znala celý život, ne pouhý den.

Raději vyhnala z hlavy všechno ohledně něj a rozhodla se nechat si to na později. A vypudila i toho včerejšího muže, kterého potkala v přístřeší pod balkony. Ty oči jí tolik připomínaly Williama, že v tu chvíli nepochybovala, že by to byl jeho bratr. Ale kolik lidí má zelené oči, že? Spousta.

Raději začala plánovat, co kam zasadí. Podle doby výkvětu a zralosti plodů, podle výšky, potřeby vláhy a slunce, dokonce podle barevnosti. A tím se zabývala, až než přišla k domu. Tak v chodbě odložila všechny čtyři košíky na botník a vešla dovnitř. Potřebovala se napít a převléct do pracovního…

Když byla připravená, podívala se ještě po otci, ale nikde ho neviděla. Vzala si z pokoje pytlík semen, které celou zimu sušila a jeden košík z trhu a vyrazila. Měla mrkev, petržel a ředkvičky, všechny potřebovaly zhruba stejné množství světla i vody a nevypadaly zrovna nejlépe, takže vyrazila na zahrádku za zámek, kam šlechta obyčejně nechodí a kam vede vchod z kuchyně, aby si kuchařky mohly v případě potřeby samy utrhnout.

Čerstvě porytý plát půdy ležel hned vedle sadu s ovocnými stromy a naproti sušeným květinám. Bella si položila semínka na zem a šla si do zahradního domku pro dřevěnou desku, hrábě, motyčku a po cestě sebrala ze země ulomenou větvičku ze stromu. Půdu pohrabala, položila na ni desku a klacíkem podél jejích obou stran udělala v zemi rýhu.

Už sahala do semínkách a chtěla je do ní pomalu zasévat, když za sebou uslyšela známé kroky. Poznala by je všude. Lehké, dlouhé a tiché. Stella vždycky chodila ladně.

„Jdeš mi pomoct?“ dobírala si ji. Věděla, jak květiny a zahradničení nesnáší.

„Jsi vážně vtipná, Bello. Hrabat se v hlíně?“ odfrkla si.

„Někdy by mě zajímalo, co tě vlastně baví,“ zasmála se a zvedla se ze země. Pořádně si očistila vlhké bláto z kolen a šla si přisednout k Stelle na houpací síť zaháčenou na dvou jabloních.

„Náhodou mě baví spousta věcí. Jen ne takové jako tebe. Co je zábavy na pěstování květin a zeleniny? Na čtení knih? Na procházkách? Já na tom nevidím zhola nic,“ brebentila zrzka.

„Copak ty. Tebe zajímají jen novinky, drby a kdo co si koupil a kam jel,“ usmála se Bella.

„Aspoň mi to k něčemu je,“ bránila se.

„No jistě,“ pronesla ironicky Bella. „Jsme tak jiné a tolik si rozumíme.“

„Taky mi to občas vrtá hlavou,“ přikývla zrzka a objala hnědovlásku kolem ramen. „Jsem ráda, že tě tu mám.“

„To já taky,“ řekla Bella. „Jestli pak víš, koho jsem potkala na zpáteční cestě z města?

„Netuším,“ zamyslela se.

„Williama,“ usmála se Bella. Když zachytila přítelkyň dychtivý výraz, pokračovala: „Nabídl mi, že mu smím říkat jménem. A pomohl mi s koši.“

„Vážně?“ ujišťovala se Stella. Souhlasem jí bylo přikývnutí. „Chová se mile. Třeba se mu líbíš.“

„Nedělej si legraci!“ plácla ji Bella a obě se rozesmály.

„No co? Ty si ze mě tropíš šašky skoro pořád, proč bych někdy nemohla i já?“ ohradila se ještě s doznívajícím smíchem. „Ale viděla jsi už jeho bratra Edwarda?“

„Myslím že ano,“ přitakala. „Včera večer při bouřce jsem byla schovaná pod střechou před vchodem a on se tam objevil, ale nejsem si jistá, jestli to byl on. Nikdy dřív jsem ho neviděla.“

„To musel být on. Včera se z plesu na chvíli vypařil, když jsem se jeho bratra ptala, kam se poděl, pověděl mi, že mám oblibu v děštích i bouřkách a nejspíš šel ven,“ pověděla jí důležitě.

„Aha,“ rozesmála se její vážnosti Bella, vysmekla se zpod Stelliny paže a vstala. „Ale teď už mě neruš, potřebuju to dosázet před obědem.“

„Hm, tak já zatím zajdu na zámek. Třeba se dozvím něco nového.“ A byla pryč.

Nepoučitelná, pomyslela si Bella a odvrátila pohled od jejích mizících zad.

Znovu klekla na dřevěnou desku a začala pomalu sypat semínka do vyryté řádky. Pak jej vždy řádně zahrabala, posunula desku a vše opakovala. Dokud neposázela tři velké záhonky. Pak je zalila a pospíchala domů.

Zase jdu pozdě, zanadávala si v duchu, když procházela kolem nádvoří a pohlédla na věžní hodiny. A nešla rychle jen kvůli času, ale i kvůli zjevu. Byla celá od bláta, bílé šaty měla zaneřáděné a ruce jakbysmet. Nechtěla, aby ji takhle někdo viděl, zvlášť ne žádné ze zelených očí.

Čekaly ji ještě perné chvíle v koupelně a šatně, než se dá do pořádku na oběd u faráře.

Netušila však, že ty dubové se na ni upírají z jedné z teras. Stál tam, vlasy rozházené do všech stran větrem, opřený o zdobenou betonovou zídku, která tam byla snad pro okrasu nebo zabránění spadnutí a sledoval ji. Skoro běžící, ušpiněnou a námahou zčervenanou. A nechápal, proč to dělá. Proč se raději nedvoří některé z dam z plesu, které mu otec doporučil. A které by si přál, aby se staly jeho ženou. Věděl, že si bude muset vybrat, rodiče si to přejí, ale snažil se to zdržovat. A nevěděl proč. Možná kvůli ní…

Zase se v sobě nevyznal a musel si připomínat, kdo je on a kdo je ona…