Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rick%20mora.jpg

Poslední kapitola

Fňuk!

Všude máme domov

Ležel jsem v trávě, na prsou hlavu Rhiannon. Její rezavé vlasy mě šimraly do nosu a já přemýšlel o tom, jak se podělíme o jednu košili, protože zbylé oblečení leželo roztrhané v okruhu pěti metrů. Bylo krásný vědět, že tohle je právě jedinej problém, kterej mám. Žádný Volturiovi, žádný klepání se o život.

„Na co myslíš?“ Zvedla hlavu Rhia.

„Na to, jak se bez ztráty důstojnosti dostaneme domů,“ odpověděl jsem popravdě.

„Zaleží na tom, jestli jsi džentlmen, nebo ne.“

„Co když jsem?“ zeptal jsem se.

„Tak si oblíkneš tu košili, dojdeš domů a přineseš mi oblečení.“

Natáhl jsem si košili a děkoval bohu, že je delší. Přece jen, promenádovat se s holým zadkem se mi nechtělo.“

V hale jsem se srazil s tátou, který si mě změřil pohledem a vyprskl smíchy: „Exhibicionisto!“

Zapadl jsem do pokoje, natáhl na sebe boxerky, džíny a tričko a potom hrábl Rhie do prádla. Džentlmen. No počkej, ještěrko.

S nevinným úsměvem jsem jí kupičku oblečení předal. Nezklamala mě. Krajkové prádlo přešla bez komentáře, ale nad šaty se začala čertit.

„Tristane, já mám skříň plnou normálního oblečení a ty mi přineseš tohle? Ty jsi zapomněl, že když mi to tvoje teta přivezla, odmítla jsem to nosit?“

„Jo, lásko, tak sis tam mohla dojít sama,“ ušklíbl jsem se.

Blesklo jí v očích a přetáhla šaty přes hlavu.

Sakra!

Bílé saténové šaty zdůrazňovaly všechny křivky. Hluboký výstřih přitahoval můj zrak a samotné šaty končily pouhou dlaň pod jejím zadečkem. Byl to trest. Ale pro mě. Tak to jsem si teda naběhl. Tohle nerozchodím.

Ještě štěstí, že mou pozornost doma rozptýlila hádka mých rodičů.

„Já říkám, že jo.“

„A já ti říkám, Jacobe, že ne.“

„První dvě děti sis pojmenovala sama, tohle si rozhodnu já. Mám na to právo.“

„Právo? Ty sis jen užil, ale nosit naše dítě budu já. A jestli má Carlisle pravdu, tak to tentokrát bude hodně nepříjemný.“

„Hergot, Ness, neštvi mě! Miluju tě, ksakru.“ Zařval táta a pak nastalo ticho.

Vykoukl jsem opatrně zpoza rohu a honem rychle vycouval. Vidět tátu, jak líbá mámu v pravém hollywoodském záklonu, nemusím.

Vešli jsme do sálu.

„O co se hádají?“ zeptal jsem se Eli.

„O jméno našeho bráchy.“ Odpověděla a usmála se. „Táta si chce prosadit Michaela a máma o tom nechce ani slyšet.“

„Michael? Jak na to přišel?“ divil jsem se.

„Nevím. Mámě se to docela líbilo, než Belle Edward připomenul Mika Newtona. V tu chvíli se máma šprajcla a nechce o Mikovi ani slyšet.“

„Hele, Eli, jak to máma myslela, že bude mít hodně nepříjemný těhotenství?“

„Carlisle přišel na to, že tenhle náš brácha bude pravý poloupíře. Proto máma zvracela. Nesnáší lidský jídlo. No a co si pamatujou, tak se máma Belle doslova prokopala z břicha ven. Máma je sice taky poloupír, takže nějaký lámání kostí by nemělo hrozit, ale asi to nebude zrovna procházka růžovou zahradou.“

„No nazdar. A kde jsou vůbec všichni?“ zeptal jsem se, když jsem se rozhlídl a zjistil, že v sále jsem jen já, Rhia, Eli s dětmi, Seth senior, Melinda a Emily.“

„V knihovně, řeší královský problémy, máte jít za nimi.“ Vysvětlila Eli.

Byli tam všichni. Cullenovi, náš klan, Denalijští. Irčané a Egypťané hned po bitvě odcestovali. Před tím ale ještě složili Farrannovi přísahu věrnosti. Připadal jsem si, jako bych se ocitl v době rytířů krále Artuše.

Při vstupu do místnosti mě přivítal Hans.

„Á, náš Casanova dorazil.“

„Hele, Hansi, víš, že se dá upírovi urvat hlava víckrát?“ pohrozil jsem mu.

Nechte se vy dva.“ Okřikl nás Breannan.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Tristane, byl bys ochoten jet do Volterry?“ vybafl na mě Farrann.

„Já?“

„Na rovinu. Potřebuju tam někoho, kdo má nějaký silný dar. Pojede Eleazar s Carmen, protože to tam znají. Od nás pak Niall, Breannan a počítám s tebou a Rhiannon. Od Cullennů Jasper a Alice a myslel jsem, že tam odjede i Carlisle a Edward. Jenomže ti se teď od Renesmé nemůžou hnout.“

No jo, Carlisle je doktor a Edward už jeden poloupíří porod zažil.

„Na jak dlouho?“

„Tak asi na měsíc. Musíte sídlo připravit na přesun. Já se odtud hnout nemohu, prý zastupuju nejvyšší moc, a kdyby k něčemu ve Volteře došlo, musím zůstat stranou.“ Vysvětloval Farrann.

„Tak jo, Velký šéfe.“ Souhlasil jsem. S Rhiou kamkoliv.

„Nech si toho Velkého šéfa, nebo tě tam pošlu bez Rhiannon,“ pohrozil mi s úsměvem Farrann.

Měsíc uběhl jako voda. Volterra nás přivítala nepřátelstvím. Personálu nebylo po chuti, že se královské sídlo bude stěhovat. Museli jsme řešit tisíce drobností, tisíce maličkostí. Jednou z prvních bylo, co se dvěma lidskými recepčními. Znaly tajemství a čekaly na to, až je Volterští vládci přemění. Netušily, že s největší pravděpodobností by asi skončily jako potrava. Pro zachování tajemství nám nezbývalo nic jiného, než je přeměnit.

Ujali jsme se toho já s Niallem. Mě lidská krev nic neříkala a Niallovi také ne. Byl to pro mě zvláštní pocit, když jsem se zakousl do krční tepny mladičké Lucíi. S největším sebezapřením jsem polkl několik doušků její krve. Nechutnala mi.

Já jsem fakt rarita. Upír, kterýmu nejede lidská krev.

Obě dívky přeměnu přestály a pak si pod křídla vzala Sophia, jedna z upírek, která ve Volteře zůstala.

Měli jsme rozdělený úkoly. Eleazar a Carmen byli zahrabaní v knihovně a pořádali písemnosti, Niall a Jasper si vzali na starost výcvik zbylých gardistů, Alice personál, Breannan právní věci a já a Rhia jsme zajišťovali pořádek. Pomáhal nám Demetri, který když se vymanil z vlivu Chelsey, byl velmi prospěšný. Jenomže tady byl kámen úrazu.

Demetri se točil kolem mé Rhiannon. I když mu dala víc než důrazně najevo, že o něj nestojí, nebral ne, jako odpověď. Nechtěl jsem mu vnutit svou vůli, připadalo mi to trochu jako unfair, jenomže pak jsem ho načapal, jak v našem apartmá dotírá na Rhiu. Viděl jsem rudě a z hrdla se mi vydralo zavrčení. Než jsem stačil po něm skočit, použila Rhiannon svůj dar a Demetri se okamžitě svíjel na zemi.

„Pěkná pecka, lásko,“ kývl jsem uznale. Přiběhla ke mně a schovala se mi do náruče, jako by chtěla, abych ji chránil. Já ji? K smíchu. Dokáže se ochránit sama, ale stejně mi to lichotilo.

„Hele, ty upíří seladone, vím, žes mi chodil s holkou a nevadí mi to. Já jsem taky nebyl zrovna svatoušek. Ale neznamená to, že budu svolnej s tím, že do ní budeš dělat teď, rozumíš? Víš, co dokážu a kdybys mou výhružku nebral vážně, může se stát, že ti nařídím nucenej pobyt v Antarktidě. Polárníků je tam málo, budeš se muset živit tučňákama.“

Demetri vypadl jako špinavý prádlo a Rhiannon se pro jistotu vyhýbal.

Pravidelně jsem byl ve spojení s tátou. Podle toho co mi řekl, máma opravdu zkoušela. Vyzvrátila i zvířecí krev a Carlisle musel oprášit své londýnské známosti a sehnat mámě dárcovskou. Mrňous jí dával pěkně zabrat. Kosti jí sice držely vcelku, ale břicho měla samou modřinu od jeho kopání a protahování. Chápete to, poloupíře udělalo poloupírce modřiny?

Táta si jednou lehce udělal srandu a řekl, že jí mimino vrací to, co ona prováděla Belle. Okamžitě letěl z ložnice a urovnat to mezi nima musel Edward. Ten byl samozřejmě radostí bez sebe, že to má žehlit zrovna tátovi.

Naše práce se pomalu chýlila ke konci. Nedůležitější písemnosti a cennosti byly sbaleny a připraveny k odeslání do Skotska. Ve Volteře zůstával loajální personál, v čele s Demetrim, který po tom, co dal Rhie pokoj, se zaměřil na novorozenou Lucíu. Byl pro ni bohem a jemu její obdiv lichotil.

My jsme konečně odjeli do Skotska. Cestou se od nás odpojili Eleazar a Carmen a odletěli do Ameriky, kam se už vrátil zbytek jejich rodiny. V Cairngormském sídle zůstali jen Quileutští a naši. Když jsme přijížděli k lesu, čekalo nás překvapení. Místo neviditelné stezky zde byla vyasfaltovaná silnice až k hradu. Teda, vybudovat silnici na močálu, to muselo bejt hodně náročný.

Předávku všech věcí jsem nechal na Breannanovi a šel za mámou. Ležela na gauči v sále a bylo na ní vidět, že je těsně před porodem. Lekl jsem se jí. Vlasy měla zplihlý a obličej, už tak dost bílej, byl úplně bezbarvej. Pod očima kruhy, že by se na nich mohl houpat papoušek.

Kleknul jsem si k ní a pohladil ji po vlasech.

„Mámo, co ti to ten brácha dělá?“

„Zlobí, jako tvůj táta.“ Vzdychla a pak se unaveně usmála. „Bude to Michael, Jacob mě ukecal. Víš, co je nejhorší? Že si ho ani on, ani tvoje sestra nebude moc pochovat.“

„Jak to?“ divil jsem se.

„Poloupíři jsou jedovatí, na rozdíl od poloupírek.“ Vysvětlil táta, sedl si na zem a hlavu položil na její břicho. „Připadám si, jako bych se vrátil v čase. Takhle vypadala Bells, když čekala tebe.“

„A ty vypadáš přesně jako tenkrát Edward, Jacobe. Neboj se, Renesmé to zvládne. Zvládla jsem to já a byla jsem člověk. Ona to zvládne taky.“ Bella se tiše zjevila u nás.

„Bells, já si ho měl uříznout.“ Povzdechl táta a já se přes vážnost situace musel smát.

„Co máte všichni s tím uřezáváním nejdůležitější části těla? Když se Tristan dozvěděl o Christine, tak si ho chtěl taky řezat.“ Bavil se Farrann.

„Hej, kolik vás tu ještě je? Množíte se snad dělením?“ rýpla si máma.

„Pár jich ještě dorazí. Samozřejmě kromě Larryho a Ceany,“ ušklíbl se Farrann.

„Co je s nimi?“ vyjevila se Rhia.

„Nic, jsou v pořádku. Až moc v pořádku.“ Chechtal se Farrann.

„Hm, koukám, že hovor s němým by byl podnětnější, určitě bych se víc dozvěděla.“ Rhia se zatvářila kysele a chytila mě za ruku.

Namířili jsme si to do parku. Za první zákrutou nám bylo všechno jasný. Na lavičce seděla Ceana a u nohou seděl Larry. Nemluvili, jen se dívali jeden druhému do očí. Nejsem Jasper, ale láska z nich sálala tak, že jsem téměř cítil teplo, které z nich vycházelo. Byli jasní. Tohle nebyl otisk, tohle bylo něco mnohem silnějšího, magičtějšího. Byli zamilovaný jeden do druhýho. Připadal jsem si jak v pohádce. Já a Rhia, Niall a Christine, Brian a Sam a teď Larry a Ceana.

O tři dny později se Carlisle rozhodl vyvolat u mámy porod. Dítě bylo už dost velký a rozhodli se, že se pokusí porodit přirozenou cestou. Všichni jsme byli vyhození na lov. U mámy zůstal jen Carlisle, táta, Edward a Bella. Byli jsme domluvení, že kdyby se něco stalo, zavolají.

Nedělo se nic a až pozdě večer přišla sms. Můžete se vrátit.

Nahrnuli jsme se do pokoje, který si Carlisle zařídil jako ordinaci. Na lůžku odpočívala máma, vyčerpaná, ale zářící radostí a miminko choval… táta.

„Jacobe, co když tě kousne,“ vyjekla vyděšeně Rose.

„Tak ať, nic se nestane,“ smál se Edward. „Ten kluk je totiž holka!“

„Dámy a pánové, představujeme vám naši dceru. Michaela Isabella Blacková,“ pronesl obřadně táta a něžně líbl miminko na čelo.

„Ježíši, ta je nádherná.“ Rozplývala se Rhia.

Když mi malou táta vsunul do náruče, nemohl jsem než souhlasit. Rozhodně nevypadala jako novorozeně. Měla nádhernou bělostnou pleť, dlouhé řasy, které skrývaly smaragdově zelené oči a chmýříčko, které jí rašilo na hlavičce, bylo bronzového odstínu. A voněla. Byla to jemná vůně karafiátů. Jestli já a Eli jsme byli podobni tátovi, Michaela byla celá máma. Jen barva očí nesouhlasila.

„Hele, tati, seš si jistej, že je to naše ségra?“ neodolal jsem a rýpl si.

„Co tím myslíš, cucáku?“ zamračil se táta.

„No, tolik si ještě pamatuju z biologie, abych věděl, že černookej muž a hnědooká žena nemůžou mít zelenooký dítě.“

„Vole,“ ulevil si táta.

„V týhle směsici genů se divím, že Mibel nemá ještě plovací blány,“ řehtal se Emmett. „Táta a ségra vlkodlak, máma poloupír, babička člověk, brácha a děda upír.“

„Hele, biologu, já měl před přeměnou oči stejně zelený a jsem moc rád, že je aspoň jedno vnouče zdědilo. A jak to říkáš tý malý chudince?“ ozval se Edward.

„Mibel. Michaela Bella.“ vysvětlil Emmett.

„Tady můžete dát dítěti sebekrásnější jméno, a vy ho stejně semelete podle svého.“ Smála se Bella.

Nastaly všední dny. Bylo potřeba vyřešit náš další život. Věděl jsem, že ať půjde Rhia kamkoli, půjdu já s ní.

Clearwatterovi s Emily odletěli do La Push. Vezli sebou urnu s popelem Sama Uleye. Pro nezasvěcené zahynul při autonehodě. S nimi odletěl Larry s Ceanou, ale v Americe strávili jen čtrnáct dní. Larry chtěl zůstat v klanu. Požádal o přesunutí studia do Skotska, stejně jako před časem Sam, představil Ceanu rodičům a vrátili se zpět. Quileutská smečka tím přestala existovat. V Americe zůstal jen Logan. Ve Skotsku náhle vedle sebe existovaly dvě smečky a obě shodou okolností vedla vlčice.  Táta nepatřil ani do jedné. Eli mu říkala vlk samotář.

Naši mysleli, že teď, když už nehrozí nebezpečí, se všichni vrátí do USA, ale narození Mibel to zkomplikovalo. A tak Carlisle s Farrannem svolali velkou poradu.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ začal Carlisle. „Michaela je poloupír a vy víte, co to znamená. Překotný růst, dospělost po sedmi letech. Nemůžeme se stěhovat jako obvykle po čtyřech, pěti letech, ale spíše po jednom, dvou měsících. Když byla Renesmé malá, zůstali jsme ve Forks, schovaní před slídivými zraky lidí a chráněni smečkou. Teď nám něco podobného nabízí Farrann.

„Jde o to, že můžete zůstat tady. Vždyť kde by se mohlo poloupíře schovat lépe, než na hradě plném upírů. Žijeme spolu už pár měsíců a snášíme se dobře. Zvěře je pro nás v okolních lesích dost, a pokud Emmett zatouží po medvědovi, není problém zajet do Skandinávie. Vzdálenosti jsou tu menší než u vás. Ostatně, rádi bychom vás tu měli. Upřímně v začátcích budeme potřebovat pomoct. Nevěřím, že všichni upíři bez výhrad přijmou změnu vlády. Takže pokud chcete, náš hrad, je vaším domovem.“ Ukončil Farrann proslov.

Nebylo o čem hlasovat. Všichni jsme se měli rádi a tak se Cullenovi, Blackovi a Farrannův klan spojil v jednu rodinu.

Je jedno, jestli žijeme ve Forks, Redemption, Seattlu, Cairngorms, nebo třeba za polárním kruhem, dokud jsme spolu, všude máme domov.


KONEC.


Děkuju všem, kteří se mnou vydrželi celých těch šest měsíců, co jsem vydávala Potíže v ráji, Eli Blackovou a Tristana Blacka. Byla to dlouhá jízda, ale zábavná. Z původně pětistránkové povídky o tom, jak Edward načapal svou dceru v posteli s Jacobem se nakonec vyklubala série o třech dílech.

 

Ráda bych poděkovala několika lidem:


Nebrasko, díky za to, že mě tvá Myška dotáhla na tyhle stránky, díky za úplně první komentář, který jsem tady dostala.

MisaBells, děkuju za obrazné přitáhnutí za ucho ke klávesnici.

Linfe, Týnko moje zlatá, má první čtenářko, děkuju za tvý postřehy.

Amishko, Romana vznikla podle tebe.

Hanetko, díky za rady.

Noth, naše lehce ulítlá Noth. Nebýt tebe a TVÉHO NAKOPNUTÍ, Eli by se dodnes neproměnila ve vlka.

Bye, Popo, Lipinko, Sakruško, DeSs, Gassie, Kamikadze, Dennniii, kristo, Jeaksi a vy ostatní, díky za vaše trefné komentáře, které byly mnohdy vtipnější než moje kapitola.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

DeSs

6)  DeSs (06.10.2010 20:30)

Konec? Tak jo, čekala jsem to od minulé kapitoly, ale tak černé na bílém (v tomto případě obráceně) je to něco jiného. Šest měsíců říkáš? To je dost dlouhá doba. A popravdě se mi bude po Blackových stýskat, byli tu se mnou tak dlouho... (Mibel nebude mí příběh? Co?! )
Jsem moc ráda za ten konec. V každé knížce prostě vždycky někdo umře a taky to byl naštěstí jen Sam a záporňáci, které nepočítám. (Neříkám, že je Sam méněcenný, ale byl jen vedlejší postava, a ty mi nikdy tak moc nevadí)...
Sfingo, byla to nádhera. Celá povídka i ten konec. Moc děkuju, žes to napsala a dala mi tak možnost to číst...

Kamikadze

5)  Kamikadze (06.10.2010 20:29)

sfin, moc moc pěkný , už se těším, až mi to pošleš na mailik a ja si hezky sednu a v klidu si to celé přečtu

Lipi4

4)  Lipi4 (06.10.2010 20:27)

Sfinguško , tak tomuhle se říká totálně rozřechtaný konec, který čtenářky mění v kobyly:D :D :D a čtenáře v koně. . .. . .. . Musím říct, že jsem několikrát spadla ze židle (holt budu plná modřin, ale ty se do srazíku snad ztratěj :D :D :D ) a moje bránice snad nikdy nedostala větší nápor (aspoň budu mít vypracovaný svaly ) .. .. . .. . .. Tato kapitolka se Ti opět úžasně povedla, jelikož každý písmenko bylo jako pohlazení a každá věta jako pohádka na dobrou nočku .. .. . .. Je to krásný , nádherný , dokonale odlehčený a rozřechtaný konec, jenž jsi naplnila i novým životem a zároveň i novým příběhem, kterého se již nemůžu dočkat (snad ho tu brzy uvidím ) .. . .. . .. . .. ... . .. . ..Exhibicionisto , Casanova :D :D :D , Seladon :D a cucák tak z těchto přezdívek jsem opravdu nemohla . .. ..(málem jsem přitom umírala smíchy ) . . .. .. .. . ..a pak Emmet ke konci mě položil po stopadesáté na podlahu .. . . . .. Takže naše Miška, MisaBells má novou přezdívku Mibel (už se těším až jí použiju snad nebudu muset nikam emigrovat :D :D :D .. .. ... .. . .. . .. .Co říci na závěr, že to byly úžasné měsíce,které byly uslintané (ještě, že většinu toho času bylo vedro, tak mohl člověk sníst hektolitry zmrzliny ), úžasně citově naplněné , bezvýhradně usměvavé a rozřechtané (díky za zpevnění břišních svalů od smíchu, jenž si většinou způsobila ) a dokonale dobrodružené až jsme se bály úplně o všechno, kdy byl člověk závislý na Tvojí tvorbě, Tvých větách a na každém Tvém písmenku a samozřejmě budu na tom závislá dokud budeš psát (jestli budeš psát a to tipuji, že budeš ) .. . . .. . .. . .. .. .. . ..
:D :D :D

PS:Nemáš za co děkovat, jelikož můj malinkatý komentářík nikdy nevyvážil tvojí úžasnou kapitolku a už vůbec bych neřekla, že byl mnohdy vtipnější než jakákoliv Tvoje kapitolka

sakraprace

3)  sakraprace (06.10.2010 20:16)

Fňuk, smrk, fňuk. :( Sfin, tomu říkám nádherné zakončení. Konec jedné kapitoly, zároveň počátkem nového života. Ale bude se mi hodně stýskat. I po tom každodenním očekávání, kdy jsem sotva svlekla bundu a už jsem sondovala, jestli už je další díl. :D
A právě proto se do celé série pustím znovu a budu zase áchat a strachovat se a nervovat a vůbec si to užívat. :D A čas od času se tě optám, jestli nám blíž představíš Mibel. :D Sfin, děkuji

Hanetka

2)  Hanetka (06.10.2010 20:14)

Béééééééééééé. Už to skončilo a já bych chtěla ještě. Fňuky fňuk. Byla to krása, jako ostatně vždycky, a Mibel mi dává naději, že se ještě nějakého pokračování možná dočkáme. Sfinguško, díky za tvou fantazii a invenci, a těším se na tvou další tvorbu. Budu ji netrpělivě vyhlížet.

1)  vera (06.10.2010 20:03)

moc krásne napsané a pekne zapletky!!!!
kdyby jsi chtela pokracovat s Mibel? jsem pro vsema deseti

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek