21.07.2010 [19:45], sfinga, ze série Blackovi III. - Tristan Black, komentováno 30×, zobrazeno 5898×

A nastal ten den. Vlastně noc. Vyrazil jsem...

+15

Cesty

Návrh Edwarda mě přivedl do stavu euforie. Já se podívám po světě. Bez rodiny, bez dohledu. Jenže ani já, ani on jsme netušili, jak těžký to bude prosadit. Nejdřív jsme to řekli tátovi a ten hned vyjel.

„Vy dva nejste normální. Zbláznili jste se, nebo co? Sám? Nepřipadá v úvahu. Nemá žádný zkušenosti. Co když ho napadne nějaký upír, co? A vůbec, stačilo, co jsme si prožili s Eli.“

„Tak mu uteču. Zapomněl jsi, že jsem dokonce rychlejší než Edward? A k Eli mě nepřirovnávej. Ta vám zdrhla a nevěděli jste o ní. Já budu mít v kapse mobil a kartu a ozvu se tak často, jak budete chtít. Táto, prosím! Každej z vás má nějakej cíl, koníček a upřímně i ženskou, na který mu záleží. Co mám já? Jo, mám skvělou rodinu kolem sebe, jenže jsem ve skutečnosti sám. Koncertovat už taky nemůžu. Pochop, chci ochutnat svět. A chci ho ochutnat sám. Edward se přece taky nějakou dobu toulal. Sám to říkal. Podívej se na ségru. Když utíkala, byl to jen rozmazlenej spratek, a co je z ní teď? Táto, vždycky jsem se podřídil vašim přáním, nikdy jsem nevybočoval z řady, tak mi aspoň teď, dopřej jednu malou vzpouru.“

Během toho, co jsem si vyléval srdce, se tátův výraz měnil. Z rozzuřeného se stával udivený a nakonec smířený. Nakonec si s povzdechem sedl.

„Mám o tebe strach, synu. Já vím, je ti šestadvacet, jsi dospělý. Jenže, dospělý jsi jen jako člověk, jako upír jsi zelenáč. Eleazar nám řekl, že máš silný dar, nejsilnější, jaký kdy cítil. Má pocit, že ho v sobě nějakým způsobem potlačuješ, i když neví jak. Bude to asi druh psychického štítu, ale nevíme, čeho se týká. Byl bych rád, kdybys zůstal doma, alespoň do té doby, než se projeví.“

„Jacobe, přestaň vyšilovat, on to zvládne. Holt se potřebuje zhluboka nadechnout. Teď tady jenom citově živoří. Já to zažil. Pocit marnosti, nudy, beznaděje. A třeba, co ty víš, zrovna někde potká tu pravou. Ať už to bude člověk, upír, nebo vlkodlak. Vzpomeň si, jako to bylo se mnou a  Bellou. Jak jsem se tomu bránil a bylo mi to platné? A co ty a Ness?“ zastal se mě Edward.

Já a potkat tu pravou? Pch, oživlá skála? Na to nevěřím. Spíš mě zajímalo, jak to s tím mým údajným darem. Copak se Eleazar nemůže mýlit? Necítím se jiný, necítím nic, co bych v sobě měl potlačovat. Jsem to pořád já, Tristan Black. Táta nakonec souhlasil a měl taky podmínky. Podobný jako Edward. Pravidelně volat, vyhýbat se Itálii, dávat na sebe pozor a před každým upírem radši zdrhnout.

Tak a tátu mám z krku. Zbejval zbytek rodiny. A situace se opakovala, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem našel zastání u osob, do kterých bych to v životě neřekl. Máma a Bella. Zatímco se ostatní báli, aby mě nevyčuchali Volturiové a Aro si mě nezařadil do svý sbírky rarit, nebo aby mě někde neroztrhal nějaký divoký nomád, ty dvě mě v mým plánu podporovaly. Až později jsem pochopil, že v hloubi duše doufaly, že si někoho najdu. Stejně romantický duše, jako Edward.

Myslel jsem, že bych mohl vyrazit hned druhý den, ale tak jednoduchý to nebylo. Dostal jsem školení. Od Edwarda a Jaspera. Oba zažili život poutníka samotáře. Dávali mi užitečný rady, jak se chovat, čemu se vyhýbat. Měl jsem se stát upírem se vším všudy i s jeho způsobem života. Jen jsem se měl dál živit zvířecí krví. S Emmettem, pod Jazzovým dohledem, jsem musel denně mnoho hodin trénovat. I když už jsem jeden boj zažil, všichni mi tvrdili, že střet s Mariinými nomády byla jen větší rvačka. Pár kol jsem absolvoval i s tátou, ale dopadlo to vždycky stejně. Skočil po mně, lehl si na mě, takže jsem se nemohl ani hnout, chvíli na mě vrčel a když viděl, že se vzdávám, oblízal mi obličej. Fuj! Nesnáším to. A do toho neustálé rady. Od každého upíra v rodině. Jedné poznámce Emmetta jsem pořádně nerozuměl. Prý, když se upír miluje, má problém přestat. Hej, já se už miloval, nejsem žádnej zajíc.

Nakonec jsem se na cesty vydal přesně měsíc po Edwardově návrhu.

Měli jsme domluveno, že minimálně jednou za týden se ozvu a pokud se ocitnu v místech z dosahu civilizace, budu se snažit dát o sobě vědět, co nejdřív. V mobilu jsem měl naprogramovanou nouzovou SOS zprávu. V případě nebezpečí ji odešlu stiskem jednoho tlačítka. Sbalil jsem si jen jednu tašku, jako upír toho moc nepotřebuju.

A nastal ten den. Vlastně noc. Vyrazil jsem v devět večer, po svejch. První dny jsem byl uchvácený nezvyklou volností, svobodou. Toulal jsem se bez cíle. Za tmy navštěvoval města, ve dne brázdil lesy, nebo seděl ve veřejných knihovnách, muzeích a podnicích, kde nehrozilo, že na mě dopadnou sluneční paprsky a studoval. Tentokrát ne suchopárnou školní vědu, ale to co mě zajímalo, co se mi mohlo hodit. Jazyky, historii, zeměpis. Dny se měnily v týdny a v měsíce. Zatím jsem ani jednou nenarazil na tvora svého druhu. Lidská krev mě dál nevábila, i když jsem záměrně vyhledával místa s větší hustotou obyvatelstva.

Měl jsem prošlápnutý sever Spojených států. Montanu, Minnesotu, Michigan s jeho jezery, průmyslovou Pennsylvánii, Ohio, zemědělskou Iowu, Nebrasku, Kansas. V Arkansasu, na břehu Mississippi, se to stalo. Seděl jsem ve stínu obrovského dubu, na naprosto opuštěném místě a čekal na večer. Čas jsem si krátil plánováním další trasy. Pak jsem to ucítil.

Pach.

Vlastně vůně.

Sladká.

Upír!

Instinkty mě nabádaly k útěku, ale něco mě drželo na místě. Zvědavost? Sám nevím. Vyskočil jsem a přitiskl se zády ke stromu. Automaticky jsem se nahrbil. Větve keřů se rozhrnuly a na volné prostranství vešla žena. Upírka. I kdybych ji nezaregistroval podle vůně, okamžitě bych poznal, o koho jde. Byla nádherná. Lidský věk? Kolem pětadvaceti. Bílá pleť, dokonalá postava, rovné blonďaté vlasy a … rudé oči.

„Co jsi zač?“ zeptala se a bylo vidět, že si ode mě drží bezpečný odstup. K smíchu. Jako bych jí já mohl ublížit.

„Tulák,“ odpověděl jsem. „Neboj, nejsem nebezpečný.“

„Jak víš, že nejsem nebezpečná já?“ zeptala se, ale bylo vidět, že se uvolnila.

„Kdybys byla, dávno bys po mě vystartovala a nevyptávala by ses.“ Znovu jsem se usadil na svém místě.

„Máš pravdu. Jak se jmenuješ?“

„Tristan a ty?“

„Christine.“ Odpověděla a posadila se vedle mě. „Jak to, že máš zlaté oči?“

„Neživím se lidskou krví, ale zvířecí.“

„Proč?“ divila se.

„Protože mi nechutná, protože je mi lidí líto, protože je to moje podivínství, vyber si.“

Díval jsem se zblízka do jejích rudých očí. Cítil jsem, že se ve mě vzdouvá ohromná touha, žádostivost po téhle ženě. Najednou jsem ucítil, že mě chytila za zátylek a přitáhla si mou hlavu divoce k sobě. Prudce jsem ji objal a strhl pod sebe. Horečně jsme ze sebe strhávali oblečení. Jen pomyšlení na to, že ani jeden sebou nemáme náhradní, nás nutilo rozepínat knoflíky, zipy, háčky a nepoškozené části oděvu, odhazovat stranou. Nebylo žádné laskání, žádná předehra, okamžitě jsem se s ní spojil. Poprvé jsem se nemusel kontrolovat. Poprvé jsem se miloval naplno a ona mi odpovídala se stejnou vášní. A pak jsem pochopil. Pochopil jsem, co myslel Emmett tím, že upír má problém přestat. Když jsme se totiž s Christine od sebe odtrhli, oba uspokojení, netrvalo to ani pět vteřin a vrhli jsme se na sebe znovu. A ještě jednou a ještě a ještě…

Západ slunce…

Noc…

Svítání…

Konečně jsme oba našli sílu k tomu, abychom ustali v tom šílenství. Leželi jsme oba nazí vedle sebe a raději se nedotýkali.

„Jak dlouho jsi upír?“ zeptala se přímo.

„Šest let,“ odpověděl jsem popravdě.

Udiveně se ke mně otočila a podepřela si hlavu rukou. „To si děláš legraci, viď?“

„Proč? Říkám ti pravdu.“

„Poslouchej, já jsem tady už skoro sto let. Poznala jsem starý upíry, které si pamatovali boje za nezávislost a poznala jsem i takový začátečníky jako ty. Chováš se naprosto klidně, a přesto máš instinkty zkušenýho nomáda. Dokázal jsi mě odhadnout během první minuty. Ty tady nemůžeš být tak krátkou dobu. A navíc, to co jsi předvedl v milování – prostě mi nelži.“

„Věř si, čemu chceš,“ pokrčil jsem rameny.

Odfrkla si a pak jako náhodou se dotkla mé hrudi. Druhý dotek byl už cílevědomý. Pomalu jela rukou dolů. Zavrčel jsem a jedním plynulým pohybem si ji opět vzal.

Začali jsme se toulat spolu. Vždy, když její oči zčernaly, na pár hodin zmizela a vrátila se s krvavě rudýma duhovkama. Neptal jsem se jí, ale jedno mi to nebylo. Věděl jsem, že při každém jejím výletu za potravou přijde někdo nevinný o život. Nechtěl jsem to vědět, nechtěl jsem o ní říct našim. Cítil jsem, že s ní rozhodně věčnost nestrávím. A měl jsem pravdu. Jen jsem netušil, za jaký situace mě opustí a co díky tomu odhalím.

Yellowstonský národní park. Plný zvěře pro mě a plný… potravy pro ni. Snažil jsem se držet dál od turistických tras a nevystavovat ji zbytečně pokušení. Jenomže jednoho dne jsme narazili na rodinu turistů. Táta, máma a dvě děti. Připomínali mi mou rodinu. Christine po nich vystartovala.

„Chris, ne.“ Chytil jsem ji za loket a pokusil se ji odtáhnout dál od nic netušících obětí. Vytrhla se mi.

„Christine, stůj!“

Najednou, jako by ji přimrazili, stála.

„Ty parchante, cos to se mnou provedl?“ zasyčela na mě vztekle.

„Já, nic,“ divil jsem se, ale začínalo mi svítat. „Christine, seber se a jdeme. Neopovažuj se na někoho zaútočit,“ přikázal jsem ji. Šla jako svázaná. Vztekle po mě házela očima, ale šla. Vedl jsem ji dál a dál od turistů, dál a dál od parku. Na okraji jednoho velkého města jsem jí přikázal: „Seber se a běž. Jdi si žít svůj život a nech mě být.“

„Teď už chápu, jak dokážeš přežít, hajzle, s tímhle darem…“ Otočila se ke mně zády a utekla.

Můj dar. Já dokážu upírovi vnuknout svou vůli.

Můžu ho přinutit udělat to, co chci já.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  krista81 (21.07.2010 21:11)

Parádní kapitolka - cestování, to mu přeju i nové zkušenosti.
A ten dar - jenom aby ho to nesvádělo k něčemu špatnému
Snad ne
Těším se na další kapitolku.

9)  Hanetka (21.07.2010 20:54)

Wow. Koukám, co koukám, čumím jak zjara! Sfingo, jak jsi na tohle přišla? Propánakrále, no to se mají Volturiovi na co těšit. A co to udělá s Tristanem? Bojím... svádělo by to i zkušenější...
Tak honem, jsem napnutá!!!

8)  Lenka (21.07.2010 20:36)

Üžasný. Moc krásná kapitola. Tristan je fajn a s tím darem si ještě určitě hodně užije.

7)  Alaska (21.07.2010 20:11)

Tak se ukázalo, že Emmettova rada byla velmi užitečná . No a vnuknutí myšlenky... takovýho upíra bych v rodině opravdu nechtěla, kord beht třeba jeho rodič . Zajímavý vývoh událostí, budu se těšit na další.

6)  Dennniii (21.07.2010 20:02)

wow ten má ale hustej dar, jinak tahle kapitolka = paráda, úžasný a dokonalý a skvělý, prostě nemám slov a strašně moc se těším na další

5)  sakraprace (21.07.2010 20:01)

Wow, Tris se fakt nezdá. Ale přeju mu nové zkušenosti, jen stále doufám, že na tu pravou narazí. Ovšem jeho dar, tak to bude ještě prča.
Sfin, naprosto parádní díl, díky

4)  Bye (21.07.2010 19:59)

Ups, to bylo... divoký!
Tak jsem celá žádostivá, co si s tím darem Tristan počne. Asi se mu taky bude hodit, počítám.

3)  Abera (21.07.2010 19:59)

Mazec super

2)  DeSs (21.07.2010 19:58)

Páni, úžasný dar. Chvíli jsem si myslela, že ona pro něj bude ta pravá, ale něco mi nehrálo - tak jednoduše bys to neudělala. Ale takový dar by se hodil... A trošku tuším, že Christine, Volturiovi, Tristan...
Moc krásný díl, těším se na další...

1)  Gassie (21.07.2010 19:53)

Sfingo, právě jsi mě pěkně vyděsila. Když cítil tu vůni, tak jsem se opravdu lekla, že cítil člověka... Ale jinak paráda. Konečně se projevil jeho dar . Jsem opravdu zvědavá, jak to s ním bude dál

«   1 2