Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Písek a hormony ;)

 

Dneska to zase maličko odhlehčíme. Jo a bonus! 1000 slov navíc! ♥

 

Zapomněl jsem, jak je Teressa skvělá.

Když se teda dobře vyspí, když cestou k nám neuvidí tři černý ptáky (případně kočky, případně kombinaci obojího) a když aktuální vývoj v aktuálně běžící telenovele odpovídá jejím prognózám (které většinou úzce souvisí s tím, kolik černých zvířat jí za poslední den přeběhlo / přeletělo přes cestu).

Všechny podmínky očividně klaply, protože když jsem se v sobotu ráno, pořád napůl v kómatu (nebudu tvrdit, že jsem si za týdne zvykl na dobrovolný brzký vstávání, protože by to byla naprosto nehorázná lež), připotácel do kuchyně, měla už naše drahá superžena skoro všechno přichystaný. Dokonce jsem ani nemusel pátrat po velkým piknikovým koši, o kterým jsem si nebyl úplně jistej, jestli ho ještě pořád máme. Na pultu vedle něj stály připravený krabice a krabičky se vším, co jsme – Rose, Alice a já – v různých fázích svého fyzickýho vývoje nejvíc milovali. Chyběla snad jen ta podělaná napůl zmrzlá pizza, na kterou bych si ale, nebýt mýho šmírování, určitě nevzpomněl.

„Teresso, tvůj manžel je nejšťastnější chlap na světě,“ začichal jsem nad vaječnou pěnou s nadrobno nasekanou růžovou cibulkou.

Teressa si založila ruce na kostnatých bocích. „Minimálně ten první a druhý by s tebou tak úplně nesouhlasili.“ Trochu ve mně hrklo. S jejími hlasitě proklamovanými morálními zásadami bylo snadný zapomínat, že Teressa telenovely nejen miluje, Teressa telenovelu žije. Pokud jsem si dobře vzpomínal, její aktuální manžel u nás dělal dřív jednoho z údržbářů, byl o nějakých patnáct let mladší než naše kuchyňská šéfka a naprosto ji zbožňoval.

Spiklenecky na mě mrkla (takhle šťastnou jsem ji neviděl nejmíň rok): „Piknikové deky vezmi aspoň dvě. Mezi Bellou a Rosalií by měla být bezpečnostní zóna.“

„Jdu na to,“ zašklebil jsem se při představě, že by obě zmíněný dívenky měly sedět vedle sebe. To by nezachránil ani kanystr vaječný pěny.

Vzbudil jsem je, až když jsem všechno odnosil do auta. Na každé dveře jsem pořádně zabušil a hlasitě zařval: „Cvičnej poplach! Sraz za pět minut u hlavního vchodu!“ Tím jsem si zajistil, že pro sebe budeme mít s Bellou klidnou půlhodinku, protože samozřejmě jenom ona dorazila včas.

„Co kdyby se fakt něco dělo? Co kdyby třeba hořelo?“ kroutila hlavou při pohledu na líně se pohybující ručičku ve vyřezávaných hodinách nad schodištěm.

„Umím si to představit,“ uchechtl jsem se. „Rose by poslala hasičům smsku, ať jí dají ještě deset minut, protože si potřebuje dožehlit levou půlku hlavy.“ Bella se překvapivě nezasmála. Místo toho si bojovně založila ruce na… hrudi (nejen levný džíny, i levný bílý triko může být proklatě sexy, milá Alice).

„Nemáš páru, jak těžký to holky mají. Vždycky měly. Společnost na nás tlačí v každý době nějak jinak, ale když se z toho tlaku chceš aspoň trochu vymanit, okamžitě se o sobě dozvíš, že jsi frigida nebo lesba. Ne že bych měla něco proti homosexuálům,“ dodala rychle.

Asi jsem na ni zůstal koukat trochu vyjeveně, protože do mě strčila ramenem. „Nenosila jsem vždycky tohle,“ kývla bradou ke svýmu ohozu (sexy, sexy, sexy!).

„A?“ polknul jsem (trochu moc nahlas). Nebyl jsem si jistej, jestli stojím o podrobný popis Belly v ještě víc sexy hadrech. Z čistě fyzickýho hlediska pro mě pořád ještě bylo brzo ráno. Za normálních okolností bych teď ležel v posteli a měl všechny průvodní znaky dospívajícího těsně po probuzení.

„To je jedno,“ mávla rukou. „Prostě jsem se od toho osvobodila. Nebo se aspoň snažím.“ A jako na potvrzení svých slov si vytáhla z vlasů velkou sponku, zatřásla uvolněnými prameny a znovu je zamotala do účesu, o kterým si nejspíš celou dobu myslela, že jím bojkotuje tlak, kterej společnost vyvíjí na ženy, ale absolutně jí nedocházelo, že ona sama tím způsobuje úplně jinačí tlaky některým složkám společnosti (který samozřejmě ještě nejsou dostatečně intelektuálně zralý, aby dokázaly odolat). Abych to zkrátil – z plánovaný klidný půlhodinky se stalo něco, co z mýho hlediska bylo stejně fyzicky náročný, jako hodinovej běh po pláži.

Ale když už jsme u pláže… Nakonec jsme se dočkali. Rose i Alice dorazily a kupodivu jen s minimálním remcáním nastoupily do auta (což chvíli trvalo – blíže neurčenej program pro ně znamenal, že sebou táhly věci pro případ v podstatě čehokoliv, snad kromě lyžování).

Trochu jsem bloudil, ale když jsem nakonec trefil správnou odbočku a zaparkoval svůj Jeep do stínu starých mandlovníků, moje sestry pomalu začínaly chápat. Poznal jsem to podle toho, že jim došla řeč. Bella, i když netušila, co se děje, se snadno přizpůsobila. Došli jsme k hraně útesu, kde jsem všem svým sestrám musel nadělit něco ze svýho nákladu. I tady jsem se chvíli motal, ale nakonec jsme je našli. Ve skále byly vytesaný uzoučký schody, kolem kterých se vinulo nízký kovový zábradlíčko – kvedlalo se už kdysi, teď ale rozhodně víc. Trvalo snad patnáct minut, než jsme slezli dolů. Bella se trochu zklamaně rozhlídla. Metrovej plácek, který navíc každý dvě vteřiny zalívala slaná voda. Kvůli tomu všechna ta námaha? S Rose a s Alice jsme se na sebe spokojeně zašklebili. Alice se vydala jako první ke skále, která plácek ohraničovala zleva. Zvedla svou část nákladu k rameni a vstoupila do vody. Vyjekla, když jí první vlna během vteřiny zlikvidovala bílý letní šaty, ale ještě si pamatovala, že za chvíli bude suchá. Bella s vykulenýma očima sledovala, jak nám Alice najednou zmizela z očí. Rose se vydala za ní.

Zhluboka jsem se nadechl a podal Belle ruku.

„Je tam kamenná římsa,“ kývnul jsem k vodě. „Dělej malý kroky a bude to v pohodě.“ Pevně a ochotně mě chytila. A i když jsem to čekal, všechny moje hormonální zásobníky zareagovaly takovým fofrem, že jsem měl silný nutkání nechat tam Alici a Rosalii všechny zásoby, vystrkat Bellu zpátky do auta a na celej den se s ní někam vypařit. Abych to zase moc nerozmazával – někdy je prostě dobrý, když vás až do pasu schová docela studená voda.

Opatrně jsme obešli skálu a Bella zalapala po dechu. „To – není – možný,“ pomalu artikulovala jednotlivý slova. „Jak jste to objevili?“ Rose a Alice už od nás braly zbytek věcí a na dokonalé bílé plážičce, kterou zezadu uzavírala malá jeskyně, už naučenýma pohybama prostíraly deky a chystaly jídlo.

„To bývalo tátovo tajemství. Tahle část pláže patřila jeho rodině. Jsme si celkem jistý, že na to kdysi sbalil mámu.“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, ale skoro z něj ukapávalo nadšení z faktu, že jsem ji opravdu překvapil a že se navíc usmívají i moje služebně starší ségry.

Alice se rozvalila na deku. „Trávily jsme tady neděle. Máma byla vždycky trochu hipík, táta zase z některých věcí nemohl slevit, takže jsme každou neděli ráno losovali, do kterýho kostela půjdeme na mši -  tady v okolí jsou katolíci, baptisti a metodisti – a sem jsme chodili po mši, na pozdní snídaně.“

„Který se obvykle protáhly skoro do večera,“ zasmála se Rose. Bella při zvuku jejího smíchu trochu nadskočila.

Já jsem ti to říkal, naznačil jsem bezhlesně, aby mě Rosalie nezahlídla. Bella se kousla do rtu.

„Nikdy jsem tak krásný místo neviděla,“ zavrtěla hlavou. A znělo to tak upřímně, že se na ni Rose poprvé doopravdy podívala. Jako na člověka, ne jako na obtížnej hmyz.

„Tak co tu máme?“ začichal jsem nad krabičkama.

„Ubrousek!“ zapištěly Alice a Rose jednohlasně. Všichni tři jsme se rozchechtali.

„To byla mámina hláška,“ vysvětloval jsem už s plnou pusou banánovýho muffinu.

„Mám v hlavě celej seznam,“ usmála se Alice trochu nejistě. „Někdy mi celý dny, už od rána, zní v hlavě mámin hlas. Co by řekla v tuhle chvíli a co potom. Vím přesně, jak by reagovala na každý moje slovo.“

„Tohle byl pro mě domov,“ přidala se Rose. „Když mi došlo, že dokážu předvídat, co máma nebo táta řeknou. Tam, kde jsem byla předtím…“ Trhla ramenama a odvrátila od nás oči. „Byla jsem sbírka tiků. Nikdy se mi nepodařilo odhadnout, za co mě seřvou nebo seřežou. Chápete? Ani jedinkrát. Když člověk něco ví o pravděpodobnosti… To je jedno,“ mávla rychle rukou a sklonila se k misce s grilovanou zeleninou.

„Kdy jste sem přestali chodit?“ zeptala se Bella po deseti minutách ticha, který ale nikoho nerušilo. Možná proto, že Teressina hostina byla jedním slovem senzační.

„Po tátově smrti. Máma z toho byla hodně špatná a tohle prostě bylo jejich místo,“ vysvětlila Rose už vyrovnaným hlasem.

„Ale stejně mě nenapadlo, že je to napořád,“ potřásla Alice pečlivě načesanou hlavou. „Myslela jsem, že si jen dáme pár týdnů pauzu. Z pár týdnů bylo pár let, a pak máma onemocněla a pak už bylo na všechno pozdě.“ Natáhla se pro další ubrousek a opatrně, tak, aby si nerozmazala šminky, si utřela oči. Celý to zakončila mohutným vysmrkáním.

„Nebylo to napořád,“ zabořil jsem ruce do teplýho jemnýho písku.

„Co?“ Alice nechápala.

„No jsme tady, ne?“

„Jsi pako.“

„A ty křivozubka.“

Vyplázla na mě jazyk. „Tak to už ani omylem.“

„Ježiš, rovnátka,“ uchechtla se Rose. Znovu jsme všichni zavyli.

„Co je s nima?“ Belle docházela nad našima narážkama trpělivost.

Rose zamávala rukama, jakože tohle chce říct sama. Napila se pomerančové šťávy a ignorovala Alicino nespokojené funění.

„Alice měla ty nejpříšernější zuby, jaký si umíš představit. Máma chtěla se zákroky čekat, ale zubař řekl, že se s tím musí něco dělat hned. Jenže to byla doba, kdy Alice skoro ani nemluvila, představa, že dostane do pusy tu hrůzu, že si to bude muset čistit dvacetkrát denně a že to bude občas i bolet… No prostě… máma vymyslela, že si nechá taky nasadit rovnátka. Sdílená bolest nebo tak něco. A my s Edwardem, jak jsme se jí zoufale chtěli ve všem podobat, jsme ji uprosili, že je chceme taky. Chápeš to?“

„Mám pocit, že ten rok jsme strávili v koupelně,“ otřásl jsem se. Bella na nás zírala doširoka otevřenýma očima. Trochu se ke mně naklonila (postaral jsem se, aby seděla vedle mě) a pohladila mě po hřbetě ruky. Trochu zoufale jsem se zadíval směrem k vodě, která byla určitě pořád dost studená.

„Já měla ještě dva roky noční můru, že se mi to monstrum uvolnilo v puse a zadusilo mě,“ zavrčela Rose.

„Byli jste prostě miláčci,“ vycenila na nás Alice dokonale rovné a dokonale bílé zuby.

„A teď už nejsme?“ zeptal jsem se ukřivděně.

„Dneska jo,“ uznala smířlivě. Hned potom mi hodila hrst písku do kafe. Starý instinkty naskočily spolehlivě, takže v ten samej moment vystřelila k vodě.

O hodinu později jsme leželi všichni - vyčerpaní a mokří - na teplým písku a podle nějaký tichý dohody jsme se střídali v líčení šílených, ale i úplně obyčejných historek z našeho společnýho života s Carlislem a hlavně s Esme. Bella poslouchala skoro s nábožnou úctou, až jsem do ní občas musel trochu strčit (zase se nějak podařilo, že skončila vedle mě). A ona se občas – další super náhoda – dotkla toho speciálního místa na mý ruce. Všechno, co jsem si až do dneška myslel, že vím o erotogenních zónách, se ukázalo jako ubohá neúplná teorie.

 

„Čas tady ubíhá pořád stejně rychle,“ protáhla se Rosalie. Měla pravdu – dopoledne se rychle překlopilo v poledne, který jsme strávili v příjemným stínu jeskyně nad balíčkem odřených karet, a odpoledne už na nás dělalo drsný náznaky, že jako hodlá za chvíli předat šichtu podvečeru.

„Tohle jsou aspoň prázdniny,“ vzdychla Alice. „Kdybych sem vzala Jaspera…“

„Nikdy!“ zařvali jsme sborově.

„Tsss,“ zvedla se z pláže její ruka se vztyčeným prostředníčkem. „To byl jen nápad.“

„Z tý kategorie, jako když sis chtěla v krbu sama rozdělat oheň,“ připomněl jsem jí. Jen se zahihňala.

„Na tohle jsem taky zapomněla! Musíme tyhle sentimentální mejdany pořádat častějc.“

„Klidně,“ souhlasil jsem. „Ale rozhodně bez Jaspera.“

„Třeba tě překvapí,“ zabroukala Bella a než jsem stihnul vyštěknout pádnou odpověď, udělala tu věc s rukou, jenže tentokrát použila jen konečky prstů a chvíli se na mým zápěstí zdržela.

„Echm… Tak já se půjdu ještě to… schladit,“ vydrápal jsem se na nohy.

Rosalie se tiše, ale tak nějak vědoucně uchechtla.

 

Domů jsme se dostali až po pátý. Cestou zpátky se Rose plně přepnula do modu Emmett na obzoru a Alice se zase naprosto soustředila na svůj mobil, kde minimálně na třech frontách řešila svůj program na večer (a dilema chci potkat Japera i za cenu, že bude s tou čúzou, což mi po třistapadesátý zlomí srdce?).

Vyhovovalo mi to. Mohl jsem se Belly potichu zeptat, jestli platí večeře u Salvatora. Vypadala trochu napjatě, ale s nadšeným úsměvem přikývla.

Když o hodinu později pořád zůstávala zalezlá v pokoji, opatrně jsem zaklepal na její dveře. Neozvala se, a tak po pěti minutách rozhodovacího peklíčka (co když vlezu dovnitř a uvidím ji nahou? A co když pozná, jak jsem rád, že ji vidím nahou?) jsem nakoukl dovnitř.

Byla nahá. A vypadala, že to má za pár. Ležela na břiše na posteli, ještě pořád ve spodním dílu bikin, který jí půjčila Rose, a i když měla hlavu pootočenou na bok a já viděl, že usnula, na první pohled bylo zřejmý, že to není klidnej spánek. Tiše sténala a mělo to evidentní důvod. Její záda připomínaly kvalitní základ na Teressinu skvělou rajčatovou omáčku.

„Au,“ syknul jsem jen při tom pohledu. Bella s námahou napůl zvedla těžký víčka.

„Já se omlouvám,“ zamumlala. „Nějak jsem to… podcenila.“ Přidřepl jsem si vedle ní.

„Ty sis vůbec nenamazala záda?“ zeptal jsem se jí tiše, ale s jasnou výčitkou.

„Nemám v tom moc praxi,“ odpovídala už trochu zřetelněji, ale ještě pořád se nehýbala. „Myslela jsem, že když budu ležet na zádech, tak to bude v poho. Předek jsem si namazala pořádně,“ pohnula se, jako by mi chtěla ukázat, že zepředu se nespálila ani trošku. Rychle jsem si odsednul.

„To je v pohodě, věřím ti, teď musíme rychle něco udělat s tímhle,“ dotknul jsem se jejího ramene.

Okamžitě vyjekla.

„Zasloužila bys, víš to?“ Provinile přikývla.

„Když já si neuměla představit, jak říkám holkám, aby mě namazaly. Teda aspoň na začátku dne a pak už jsem na to zapomněla. No a ty…“ Nedopověděla, ale v jejím pohledu byla jasná vzpomínka na dnešní ráno. Jo, asi bych ji namazal. A pak bych mohl jít rovnou skočit z toho mostu, co si ho plánuje Alice na příští víkend.

„Jdu pro vodu, pro led a pro panthenol.“

Než jsem se vrátil, znovu usnula.

„Bello?“ naklonil jsem se nad ni a odhrnul jí vlasy z tváře. Zhluboka vydechla. Kruci, na tohle bych měl někoho zavolat.

Třeba Teressu. Nebo všechny svatý.

Když potom zamumlala „Nebude to bolet?“ moje zoufalství dostoupilo vrcholu. A nebylo v tom samo.

 

Když jsem se v jednu ráno odpotácel do pokoje, měl jsem za sebou nejerotičtější zážitek svýho života.

Smutný na tom byly dvě věci: Dotyčná o tom nejspíš neměla ani páru, a rozhodně nikdy se s tím nebudu moct pochlubit svýmu nejlepšímu kamarádovi.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

leelee

19)  leelee (21.03.2016 23:10)

největší průser je když ti má záda namazat kamarád, to ty nejblbější okrajový části... škoda mluvit
změna prostředí má očividně blahodárný vliv na sdílnost

kajka

18)  kajka (23.02.2016 12:10)

Miluju tvoje bonusy.
Miluju tvoje zamilovaný Edwardy.
Miluju tvoje povídky.
Takže, Ambruško, piš, piš, piš, ať mi neokorá srdce. ;)

Lenka

17)  Lenka (21.02.2016 20:18)


Zase moc krásná kapitola.

Marvi

16)  Marvi (19.02.2016 22:54)

Krasna kapitolka opravdu moc, mas Ambri talent a dar od Boha psat s takovou lehkosti, nadhera

Fanny

15)  Fanny (18.02.2016 14:55)

Čekala bych od Edwardova překvapení ledasco, ale tohle teda určitě ne. Ten výlet byl naprosto okouzlující a ta atmosféra? Jako by Alici s Rose někdo vyměnil... za někoho mnohem opravdovějšího. A bezesporu milejšího :)
Konec snad ani netřeba komentovat :D Ten je v tom až po uši

14)  Sneja (18.02.2016 12:24)

Táto kapitola bola
Moje srdce dostalo nezdravo veľkú dávku cukru...a prosí si ešte!:D

ambra

13)  ambra (18.02.2016 12:14)

Mám strašnou radost z každého slova, které mi tu necháte. V tomhle je internet nepřekonatelný ;) . Moc díky

12)  Alex (18.02.2016 07:55)

Venku zasnežíno, ale mě je krasně. Úplně jsem měla pocit, že jsem na pláži s nimi. Edward skvěle překvapil a jako bonus zjistil vic o erotogenních zónách. Bella asi opravdu zafunguje jako spojující prvek rodiny, ikdyž sama to podle těch pár náznaků neměla snadné. Díky moc za každé písmenko a ikdyž by jich bylo milion, stejně by to bylo málo. Tvoje psaní je těžce návykové ;)

Jalle

11)  Jalle (17.02.2016 21:50)

Hrozne sa mi páči Edwardov pohľad. Ďakujem za bonus, každé slovo naviac ma veľmi poteší Na posledné vety máš jednoznačne talent. Vždy to tak trefne zaklincuješ. Skvelá kapitola. Zlepšila si mi deň. ďakujem.

10)  betuška (17.02.2016 17:53)


paráda...vonku je tak hnusne a mne sa zdalo,že tam sedím s nimi...spálený chrbát nič moc(čosi o tom viem),ale s edwardovou opaterou by som si to užila;) pobavila som sa,ďakujem

Hanetka

9)  Hanetka (17.02.2016 17:38)

Nějak mi to nebásní - ale i tak jsem si to užila. Nádherný den a mám z něj v duši jak v pokojíčku - i když jsou výsledkem spálená záda a trochu těsné kalhoty.
A možná právě proto.

ambra

8)  ambra (17.02.2016 11:15)

Vy moje úžasné

7)  a. (17.02.2016 10:11)

6)  Niki (17.02.2016 09:55)

jejda chudák Edward, Bella ta mu dává a ani o tom neví

5)   (17.02.2016 08:28)


Skvělý nápad, jak vytáhnout vzpomínky a vyhnout se slzám.
Edward válí, a holky jakoby najednou byly zase holkami .
V každém odstavci jsem našla kus krásného... a taky nutného k intenzivnímu chlazení
Bože bože, ten kluk je v tom až po uši... a Bella to snad dělá nevědomky???????

Marcelle

4)  Marcelle (17.02.2016 08:15)

Tohle bylo ... povznášející není to správný slovo, ale tak nějak se cítím. Díky

3)  Seb (17.02.2016 07:40)

Páni, Ambři, to bylo tak přesný, přirozený, dokonalý...jsi neskutečná a já šťastná, že píšeš
Moc, moc děkuji

2)  BabčaS (17.02.2016 00:04)

kytka

1)  kytka (16.02.2016 22:07)

To mam radost. Jeste pred odchodem do postele jsem nakoukla a dobre jsem udelala :) Dekuji, bylo to skvele. Pri rovnatkach me trochu mrazilo a takova spalena zada si taky dovedu az moc zive predstavit. Jako bych se na tu plaz prenesla s nimi. Dekuji, Marusko

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still