Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Kafe a melouny

 

Další den se mi vstávání nezdálo tak hrozný. Něco ale bylo jinak. Dost jinak.

Byl jsem nervózní. Dneska měla mít Bella svůj den s Rosalií, ale byl jsem si jistej, že ranní běh nevynechá, a úplně stejně jistej, že Rosalii na něj nevytáhne ani omylem. Nechá mě, abych s ní běhal i dneska? Mimo můj vymezenej čas?

Právě jsem se odhodlával zvednout ruku a zaklepat na její dveře, když se za mnou ozvalo pobavený odkašlání.

„Dobré ránko, Edwarde.“ Byla uřícená a v ruce držela skoro prázdnou láhev s vodou.

„Aha. Jo, teda čau. Já jenom…“

Lítostivě se usmála.

„Mrzí mě to, ale večer mi volali z knihkupectví. Měla jsem přijít poprvé až zítra, ale jeden z prodavačů musel k zubaři, takže potřebujou na dnešní dopoledne záskok. Jak vidíš, musela jsem vyrazit dřív,“ zvedla ruce v omluvným gestu.

„To je v pohodě,“ usmál jsem se, i když trochu křečovitě. Až teď jsem si uvědomil, jak moc jsem se na dnešní ráno těšil. A teď, když jsem se na pláž chystal sám, mi taky docvaklo, že jsem se těšil hlavně proto, že jsem doufal, že ho strávím s Bellou.

„Ty dny, kdy budu v práci, budu vybíhat takhle brzo, ale kdyby ti to nevadilo, byla bych ráda, kdyby ses ke mně přidal.“

Pokrčil jsem rameny. „Rozmyslím si to. Je to fakt šíleně brzo, přeci jenom jsou prázdniny. Tak já běžím,“ mávnul jsem na ni a vyrazil ke schodům. Uvědomoval jsem si, že se mi do hlasu procpal takovej ten uraženej tón, který jsem použil naposledy asi tak v pátý třídě.

„Edwarde!“ zavolala za mnou tiše. Zastavil jsem se až na třetím schodu. Kousala se do rtu a nervózně se tahala za tričko. „Včerejšek byl moc fajn. Nečekala jsem, že to bude takhle…“ Nedopověděla, místo toho si hrábla do vlasů (sponka tu katastrofu na její hlavě samozřejmě okamžitě vzdala), ještě jednou mi s rozpačitým úsměvem mávla a zmizela ve svým pokoji.

Celou následující hodinu jsem dumal nad tím, co by řekla, kdyby se odhodlala to dokončit. Další hodinu jsem si pak nadával, že jsem se jí rovnou nezeptal.

 

Po sprše jsem si i s laptopem vylezl na postel. Měl jsem v plánu projít si seznam literatury, kterou jsem potřeboval do prvního semestru. Napadlo mě, že bych si třeba mohl už dneska něco koupit. Vytáhl jsem z Alice, že Bella si našla práci v posledním starosvětským krámu ve městě, který se držel jen díky tomu, že byl schopný slušně zásobovat studenty, pro který zprostředkovával i prodej skript a učebnic z druhý ruky. Ne že bych něco takovýho potřeboval.

Vydržel jsem nad tím deset minut. Pak jsem si prostě celej seznam poslal do mobilu, hodil na sebe džíny s tričko a vyrazil. A abych teda něco nevynechal: i tentokrát jsem si znovu vyčistil zuby.

 

Přímo naproti knihkupectví se přes půl bloku roztahovalo Café Ricardo. Ricardo se snažil konkurovat Starbucks, což se mu s odřenýma ušima dařilo (ve městě měl celkem asi pět podniků), jen na ten nóbl název mu nikdo neskočil. Na kafe se prostě chodilo k Riccovi. Napadlo mě, že bych mohl Belle donést dobrý latté. Už ve frontě mi ale docvaklo, jak uhozený bude, až se před ní objevím. Sotva dvě hodiny potom, co jsme se viděli naposledy. Sedl jsem si se svým kelímkem (zkusil jsem Bellinu verzi smetana a cukr a bylo to naprosto neskutečný) těsně k oknu, ale ulice byla čtyřproudka, navíc knihkupectví mělo před výlohama stažený markýzy, takže jsem neměl nejmenší šanci, že bych ji zahlídnul.

Po půl hodině jsem si s hlasitým povzdechem znovu stoupl do fronty. Jak jsem těkal očima po nabídce nad hlavama obsluhy, všimnul jsem si křiklavě oranžovýho papíru, na který někdo vytisknul inzerát:

Na letní sezónu přijmem skušenou pomocnou sýlu. Nástup ihnet!

Ušklíbnul jsem se. Tiskárna měla zřejmě na háku, že její majitel je negramot. Když jsem se dostal na řadu, ukázal jsem na papír. Chtěl jsem jen říct, že to pro Ricarda není zrovna nejlepší vizitka, ale než jsem se stihl nadechnout, vysoký černovlasý kluk za pultem mě předběhl:

„Jo, je to volný, ale musel bys nastoupit hned. Dva lidi nám lehli s mononukleózou a asi sis všimnul, že se tu z toho můžeme…“ Zmateně jsem se rozhlídnul. Tři fronty naštvaných zákazníků. OK, asi jsem dneska jedinej, kdo nespěchá, ale to fakt neznamená, že bych měl v úmyslu natáhnout na sebe tu příšernou polyesterovou košili a ještě šílenější zástěru.

Byla mi trochu těsná.

Košile.

A dost velká.

Zástěra.

„Máš zdravotní pojištění? Do pátku musíš přinést potvrzení od svýho doktora, že nemáš žádnou infekční chorobu. Taky si hlídej nehty, ať jsou furt čistý. A žádný náramky a podobný kraviny. A rozhodně si zítra přines nějaký pohodlný boty. A přestaň se tvářit, jako bych na tebe mluvil španělsky!“

Na konci svý první směny v životě jsem pochopil, že rozhrkaná inkoustová tiskárna HP, na který mi Paul, můj první šéf v životě, vytisknul mou první pracovní smlouvu v životě, ho má možná na háku. Ale nikdo další z jeho směny si to nedovolil ani na vteřinu.

 

Domů jsem se skoro doplazil. V pokoji jsem zjistil, že mám místo chodidel menší melouny. Kotníky mi prakticky zmizely, a když jsem s bolestivým sykáním stahoval dolů svoje oblíbený (až do dneška) mokasíny od Prady, úplně přesně jsem věděl, proč mi Paul zdůrazňoval pohodlný boty.

Po sprše jsem se odbelhal zjistit, jestli v kuchyni zbylo něco od večeře.

U jednoho z pultů stála Bella a připravovala si sendviče. Přivítala mě milým a pekelně svěžím úsměvem. Ten můj nedokázal tak úplně skrýt moje fyzický muka.

„Vypadáš jako já po prvním kruhovým tréninku,“ zhodnotila můj stav.

„Zlatej kruhák,“ vydrápal jsem se se zasyknutím na židli, která byla přesně naproti ní. Co nejblíž k ní. „Taky jsi nestihla večeři?“ zeptal jsem se rychle, abych jí nemusel vysvětlovat, co jsem vyváděl.

„Ale jo, jen když jsem dneska viděla, jak to vypadá v krámě, tak si chystám oběd na zítra. Nevím, jestli se během pauzy dostanu dál než k Riccovi na kafe.“

Málem jsem sletěl ze židle. „Byla jsi dnes u Ricca?“

Zavrtěla hlavou. „Dneska ne. Končila jsem už v poledne, vyzvedla mě Rose a daly jsme si oběd ve městě. Ale pokud jsem to správně pochopila, poskoci z krámu se dál než k Riccovi nedostanou. No a zítra už makám celej den, takže,“ ukázala na hromadu surovin před sebou, „potřebuju něco výživnýho sebou.“

„Avokádo?“ zašklebil jsem se.

„Už jsi to zkoušel?“

„Jasně, ale ne takhle nakombinovaný. Teda spíš překombinovaný.“

Mrkla na mě, přeběhla pro pár věcí k lednici a během dvou minut přede mnou stál nejdivnější (a nejvyšší) sendvič mýho života. S vyzývavým pohledem si založila ruce a čekala na mou reakci.

„Tak jo,“ zabručel jsem. O tři žvýknutí později jsem skoro zapomněl, jak jsem zdevastovanej. Skoro.

„Dobrý, ne?“ zavrtěla se nedočkavě. Mohutně jsem přikyvoval. Na hlasitý debaty o tom blahu jsem měl moc plnou pusu. Podala mi ještě sklenici s mlíkem a vrátila se k přípravě svýho oběda.

„Jak to šlo s Rosalií?“ zeptal jsem se, když jsem zahnal nejhorší hlad.

Bella odložila nůž, s krátkým povzdechem se opřela o okraj pultu a teprve po chvíli ke mně zvedla oči. Byly vážný.

„Z tý restaurace, kam jsme šly původně jenom na oběd, jsme se dalších pět hodin nehnuly. Ukázalo se, že Rose má se mnou větší problém, než jsem odhadovala. A taky mě vůbec nenapadlo, že by jí tak moc mohlo vadit, že ty a já… no… že… že nenávist mezi náma není na takový úrovni, jakou předpokládala.“ Zase trochu zrůžověla. Zase se kousla do rtu.

„Uf…“ Proč mě to tak překvapilo? Od chvíle, co Bella přijela, jsem neměl čas, abych s Rose probral novinky. Nezdálo se to důležitý. Jasně, u Jenkse zuřila, ale na to jsme byli všichni zvyklí, vždycky rychle bouchla, ale stejně rychle uměla změnit názor. Proč jsem si ale kruci myslel, že když jsem na Bellu a na to, do čeho nás máma uvrtala, tak trochu měnil názor , změnilo se něco i u Rose?

„Já… omlouvám se. Ona není tak špatná. Chvíli to trvá, než ji člověk pozná a zvykne si na ni, ale počkej, až poznáš Emmetta, to je její kluk, vedle něj je dokonce občas milá, a taky…“

„Chce, abych si nechala udělat testy DNA, Edwarde.“

Cože?!“

„Myslí si, že došlo k administrativnímu omylu. Tvrdí – a to má sakra pravdu – že nejsem Esme vůbec podobná. Chce s tím jít za právníkem.“

„Já ji přetrhnu…“ Opřel jsem si obličej do upatlaných dlaní. Najednou na mě padla děsivá únava.

„Musíme ti připadat příšerní,“ zavrtěl jsem hlavou. Ještě pořád jsem se schovával za ruce. Neměl jsem odvahu podívat se jí do očí.

„Nemám právo vás soudit. Ale abych byla upřímná… nenapadlo mě, že se to takhle vyhrotí.“

Ježiši. Už jsem viděl Bellu ironickou, veselou, milou, nejistou, nervózní, ale poprvé jsem viděl opravdu smutnou Bellu. A to bylo…

Bez přemýšlení jsem seskočil ze židle. Nevím, co jsem chtěl udělat. Obejmout ji? To asi těžko. Ale v každým případě jsem zapomněl na svoje Prada-melouny, který aktuálně vypadaly jako melouny napadený morem. Kde se vůbec bere takovej ten hnus, co jsou jím naplněný puchýře?

Vyjeknul jsem, jako bych skočil na žhavý uhlíky. Bella bleskově oběhla pult.

„A do pr…“ zasykla. „Tys ten kruhák dělal v dřevákách?“

„Nebyl jsem v tělocvičně,“ zamumlal jsem. Ještě pořád se skláněla nad tou katastrofou, takže když teď ke mně zvedla oči, mohl jsem si poprvý doopravdy a zblízka prohlídnout jejich barvu. Čokoláda. Ta vysokoprocentní.

Uvědomil jsem si, že zadržuju dech. Asi jsem v tom nebyl sám, protože když se po jedný nekonečný minutě zeptala „A kde jsi se teda takhle zřídil?“ znělo to pořádně přidušeně.

Pomalu jsem se prodýchnul.

„V práci. Byl jsem celej den v podělaný práci. Celej den na nohách v mokasínech Prada.“

Ošetřila mi každej pitomej puchýř, každou mrňavou odřeninu a vysvětlila mi, že i když nejsou sexy, musím si koupit ortopedický pantofle.

Než se k tomu ale dostala, pět minut se smála tak, že z toho málem ochraptěla.

Doplnil jsem si sbírku. Po smutná se na chvilku ukázala i šťastná Bella.

Rose to měla spočítaný.

 



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

6)  betuška (03.02.2016 23:20)


panečku jo, si práskla do koní...krásne sa nám to rozbieha a ešte krajšie to tu pribúda
dneska cítim s edwardom bo som tiež nachodená z práce;)
a hanetka opať perlí

GinaB

5)  GinaB (03.02.2016 23:14)

Úžasná vzpruha po celodenním boji s chřipkou. Moc děkuji.

4)  Dommy1 (03.02.2016 23:05)

:D

Hanetka

3)  Hanetka (03.02.2016 22:57)

Když se ti mrknu do očí
nevadí, že byl den celej na nic
potím se, rudnu jak stoletej panic
svět se už nějak netočí

Anebo točí a má hlava s ním
všechno, co bylo, je najednou fuk
kde je ten suverén, kde je ten kluk
co vždycky všude hrál jenom prim?

Pro doktory mám inovaci:
pohled jak švýcarská čokoláda
vyléčí všecko, i bolavý záda
i nohy zralý pro amputaci


kala

2)  kala (03.02.2016 22:10)


děkuji

1)  BabčaS (03.02.2016 22:10)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse