Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Oťukávaná

 

Omlouvám se, dnes delší kapitolka, snad vás neumorduju :)

 

Vrátili jsme se do prázdnýho domu. Alice a Rose si zřejmě zvládly vybrat plavky do klubu v rekordním čase a Teressa vyrazila na pravidelný velký nákup. Osprchoval jsem se, znovu si vyčistil zuby (trapný komentáře si vyprošuju!) a svalil se na postel. Odhadoval jsem, že minimálně kvůli vlasům budou Belle ty samý procedury trvat tak o deset minut dýl.

Poprvé od naší schůzky s právníkem jsem doopravdy začal přemýšlet o tom, jak prožiju tyhle prázdniny. Ještě před týdnem se zdálo všechno jasný, a díky tomu, že to Jasper do zblbnutí opakoval už pár měsíců, bylo pohodlnější nijak zvlášť se nad tím nezamýšlet. Tyhle prázdniny měly být jeden velký mejdan se spoustou chlastu, spoustou kvalitní trávy a spoustou holek, který jsou srozuměný s tím, že Cullen a Hale je berou jen jako spotřební materiál.

Teď bylo zřejmý, že minimálně dva dny v týdnu budu muset zůstat střízlivej. Samozřejmě den, který jsem měl strávit s Bellou, a po dnešním perným ránu mi dost rychle došlo, že i den předtím. Nijak zvlášť jsem netoužil po tom, abych jí po prvních dvou uběhnutých kilometrech pozvracel ty roztomilý růžový tenisky. Z čehož vyplývalo, že dalším dnem počínaje mám před sebou pět dnů svobody. Takže bych měl pomalu začít plánovat svůj letošní první pořádný mejdan.

Nejen prázdninovej. Od mámina pohřbu jsem se Jasperovým akcičkám vyhýbal a on měl dost rozumu na to, aby na mě netlačil. Teď ale možná nastal ten správný čas to změnit. Teda asi.

Sáhl jsem po telefonu. Jasper je jasný. Kdo dál? Mike Newton. Bezva. Teď holky. Měl jsem na ně zvláštní seznam. Kámošky. Tak jsme jim říkali. Pomalu jsem jím projížděl a u každýho jména (většinou doplněnýho i o fotku, míval jsem problém spojit jméno s obličejem) se chvíli zastavil, abych vyhodnotil, jestli mám na dotyčnou náladu. U Lauren (která pro mě byla po Jasperovým zákeřným útoku ze hry definitivně) jsem to vzdal. Tucet vyšpulených ksichtíků s perfektním opálením a mejkapem bylo maximum, co jsem v tu chvíli dokázal strávit. Uvnitř mi z toho bylo divně, ale když jsem se znovu natáhnul a na chvíli zavřel oči, došlo mi, že moje tělo na tu záplavu estrogenu po pár týdnech půstu přeci jen zareagovalo. Nechal jsem si je všechny znovu projet pod víčky a snažil se vybavit si chvíle, který jsem s nima strávil.

Kotě, zlato, bejby. Jména vlastně nebyly důležitý, tahle finta s dementním univerzálním oslovením zaručovala, že se nikdy nespletu a žádnou neurazím dřív, než dokončíme, co jsme spolu začali. Ale i když moje… echm… potřeba pořád přetrvávala, nedokázala se napojit na žádnou z těch holek.

„…“ Místo těch teček si doplňte šíleně sprostý slovo. To ze mě totiž nakonec vypadlo. S drobnýma obtížema jsem se zvedl z postele a asi pět minut jsem makal na rozchození svýho problému. Teprve dostatečně uklidněnej jsem se vydal – ten den už podruhý – k Belliným dveřím. Cestou jsem si uvědomil, že jsem se ve svých prázdninových plánech nikam nepohnul. A došla mi ještě jedna věc: první týden prázdnin pomalu končil a Jasper mi ještě ani jednou nezavolal s obvyklou otázkou Tak co, brácho, kam dneska večer?

Otevřela mi s telefonem u ucha. Přesto na mě kývla, ať jdu dál. V pokoji pro hosty (v jednom z našich pěti pokojů pro hosty) jsem nebyl už léta. Překvapilo mě, jak nově to tam vypadá. Nově a tak nějak… konkrétně. Jakože očividně zařízený pro holku Bellina věku. Teda pokud by to zařizoval někdo, kdo jako vzor vkusu holek Bellina věku bere vkus Alice a Rosalie. Dost růžové a taky taková ta bílá na asi deset způsobů. Kytky, vysoký koberce a asi třicet lamp na naprosto nepředstavitelnejch místech. Abych to zkrátil: po asi pěti minutách mi docvaklo, že ten pokoj nechala pro Bellu připravit máma. Naše vždycky poněkud roztěkaná máma, ze který blížící se smrt udělala nečekaně rychle praktickou osobu, co nás tak trochu děsila.

Teď je možná čas zdůraznit, že ty kecy o tom, že chlapi nezvládají víc věcí najednou, jsou vážně jen kecy. Protože ani počítání lampiček a krátká úvaha o tom, že do Belliny postele by se úplně v pohodě vešli dva lidi (nerad to přiznávám, ale i ten její přerostlý kámoš Jacob by se tam vešel), mě nijak neomezovalo v tom, abych neposlouchal její hovor.

„Takže ho vykopla? Definitivně?“ říkala právě s neskrývanou radostí. Volnou ruku přitom zaťala do pěsti a dala pořádnou ránu nějakýmu neviditelnýmu nebožákovi. „Já ti říkala, že na Irinu je spoleh. Tvoje máma jenom potřebovala, aby jí někdo připomněl, kdo je v jejím životě podstatnej.“ Z telefonu jsem neslyšel konkrétní slova, ale dotyčná osoba dost hystericky – a nadšeně  - pištěla. Bella oproti tomu vypadala tak jako obvykle – prostě jen spokojeně. Nechala rozjetou kámošku vyječet, a pak ji ještě jednou pochválila:

„Jsem na tebe pyšná, Angelo, večer ti ještě zavolám. A až se vrátím, pořádně to oslavíme!“

V tý poslední zdánlivě nevinný větě se skrývaly dvě důležitý informace: Bella se skutečně chystala odjet (což mě nenadchlo tak, jak jsem očekával, ale zatím jsem neměl čas ani chuť se v tom vrtat), a druhá – i skautka Bella zřejmě občas (v nějaký paralelní realitě a nejspíš jen s ostatníma skautama) uměla zapařit.

„Promiň,“ usmála se na mě šťastně. A i když ten úsměv stopro patřil ještě Angele, tak nějak mě komplet… prohřál. „Tohle byl dlouhej boj. Angelina máma má smůlu na chlapy. Ten poslední ale udělal věci…“ Rychle se kousla do rtu. „Hnusný hovado,“ shrnula to.

„A Irina?“ Předstírat, že jsem neposlouchal, by bylo vážně divný.

„Irina je moje známá ze sociálky. Kdysi mi hodně pomohla.“

Tohle mě zarazilo. „Máma říkala, že jsi vyrostla u dobrý rodiny. Nebyla jsi u nich vždycky?“

Nervózně zatěkala pohledem nad mou hlavou. Znovu se usmála, ale tenhle úsměv už byl pro mě. Pro prakticky cizího člověka, kterej z ní tahal rozumy o jejím dětství.

„Víš, Edwarde, sociálka nepomáhá jenom v případech, kdy dospělí ubližujou dětem. Někdy…“

Viděl jsem, jak s tím bojuje. Ale od začátku mi bylo jasný, že víc toho neřekne. Přestal jsem ji dusit.

„Připravená na další část úžasného dne?“ Oba jsme si vzpomněli na Alicinu hlášku z minulého dne. Oba jsme se rozesmáli. Najednou. I tohle se stalo ten den už podruhé.

„Nebudeš se mě, doufám, pokoušet narvat do kousku bavlny třicet na třicet cenťáků za cenu minimální mzdy?“

A přesně v tý vteřině mi docvaknul ten rozdíl. Každý holce z mýho seznamu Kámošky bych v tu chvíli řekl, že se hodlám pokoušet z ní jakoukoliv látku jedině servat. S Bellou bych si to nikdy nelajznul. Ne kvůli závěti. Ne kvůli tomu, že jsme tu společně museli pár týdnů ještě nějak přežít.

Prostě jen proto, že Bella patřila k tomu druhu holek, kterým tyhle věci nikdy neřeknete, protože byste si to u nich mohli navždy podělat a z nějakýho záhadnýho důvodu je životně důležitý, abyste to u holek, jako je Bella nikdy, vážně nikdy, podělaný neměli.

Než ale dojde k omylu – rozhodně to neznamená, že o servání každičkýho kousku látky u takových holek nepřemýšlíte.

 

Bella seděla na okraji nízké kašny, chladila si ruce ve vodě a i přes sluneční brýle bylo vidět, že ji skoro oslepuje pekelná výheň časnýho odpoledne.

„Takže jestli tomu dobře rozumím: nadace tvýho táty štědře dotuje skvělou lékařskou fakultu místní univerzity, ale ty tady studovat nebudeš, protože skuteční pracháči prostě musí studovat jen na některé ze škol velký pětky?“

„Dlouhý souvětí ti fakt jdou,“ zabručel jsem. Když to řekla takhle, vyznělo to, jako bych byl ještě větší idiot než ve skutečnosti. „Když jsme to řešili…“ rozhodil jsem ruce a postříkal studenou vodou sebe i Bellu, „máma už na tom byla hodně špatně. A velká pětka se u nás omílala tolik let, navíc tam jde i Jasper, takže…“

„Jasper bude studovat medicínu?“ vytřeštila na mě oči. Jak se ke mně naklonila, všimnul jsem si, že místo opálení si i její kůže vybrala vlastní cestu. Nos už měla komplet kropenatej.

„Ne,“ zasmál jsem se jejímu zděšení. „Politologie. Tam už nezbývá moc věcí, co by mohl zprasit.“

Nakrčila nos. „To by ses divil. Lidí, co rozhodujou o použití jaderných zbraní, je prý pořád děsivě málo. Prakticky vidím Jasperův chlípný ukazovák, jak se už už blíží k tomu červenýmu tlačítku a…“

Dusil jsem se smíchy. „Zkusím ho přemluvit, aby přešel na sociologii.“

„Nebo na psychologii,“ doplnila pragmaticky. „Vedle něj by si většina lidí připadala jako reklama na duševní rovnováhu.“

Zavrtěl jsem hlavou. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy jsem se takhle nasmál. „Nekřivdíš mu trochu? Neříkala jsi mi dneska ráno něco o mylných předpokladech?“

Zvedla ruce v takovým tom vzdávacím gestu: „Přeháním, jasně. Ale ty jsi včera neviděl, když k našemu stolu přivlekl tu barbínu. Řeknu ti, že Alice umí být neuvěřitelně podobná spouštěči jadernýho arzenálu. Víc empatie než Jasper Hale měl i můj křeček.“

„Měla jsi křečka?“ chytil jsem se.

„To už je dávno,“ mávla rukou. „To jsem ještě byla malá a hodná a…“ Zase ten ztuhlý výraz. Pokud ale prožila ve svý pěstounský rodině něco ošklivýho, proč by nám to Esme tajila? Muselo by jí být jasný, že s minulostí, jakou jsme měli my tři, by nám holka s podobnou zkušeností byla rozhodně bližší.

„Mám hlad,“ vyskočila rychle. „Zajdeme někam?“

Spokojeně jsem se protáhl. Tohle jsem nenechal náhodě.

 

Salvatore na nás už čekal. Samozřejmě jsem musel přetrpět jeho objímací rituál, a protože jsem mu minulý večer do telefonu řekl, koho přivedu, pořádně zobjímal i Bellu. Dojetím nemohl mluvit, takže byla trochu vykolejená z faktu, že ji k sobě bez vysvětlení tiskne zavalitý Ital, ale už u prvního chodu zapomněla na všechny pochybnosti.

„Tohle je neskutečný. U nás jsou všechny italský restaurace jak přes kopírák. Pizza na milion způsobů a možná nějaký špagety,“ vzdychala nad růžovými krevetami.

„Salvatore je machr na ryby a plody moře,“ usmál jsem se na ni. Byl to risk. Jak jsem mohl vědět, že mě s mým plánem nepošle do háje? Už jsem slyšel strašlivý zvěsti o lidech, co se při pohledu na chobotnice pozvraceli. Bella ale právě sténala blahem.

„Ježiši, dá mi na tohle recept? Pitomost. Ti nejlepší kuchaři svoje recepty tají. Je v tom něco… já nevím, nějaké koření, který nedokážu zaboha rozeznat, to je tak…“ Tohle a podobný řeči prokládala dalším a dalším nadšeným chválením a Salvatore, který osobně doprovázel číšníka s každým dalším chodem, se prakticky roztekl, ještě než jsme se dostali k dezertu.

O hodinu později se Bella se spokojeným zafuněním konečně opřela a pořádně se na mě podívala.

„Jak jsem mluvila o tom, že se nemusíte snažit, tak to odvolávám. Trvám na tom, že tu budeme večeřet pokaždé, když budeme mít náš společný den.“

„To bych to měl moc jednoduchý,“ přiznal jsem se. „Tohle bylo… je… naše místo. Teda moje.“ Neplánovaně jsem se zakoktal.

Bella trochu zrůžověla. „Sem bereš holky na rande? Nedivím se. Tohle je perfektní. Po tomhle ti určitě žádná nedokáže říct ne.“

Překvapeně jsem na ni zíral. Vůbec mě nenapadlo, že by si to mohla takhle vysvětlit, ale z jejího pohledu to dávalo smysl. Znali mě tu jako pravidelnýho hosta. Jasně.

Nádech, výdech. „Nikdy jsem tady s žádnou holkou nebyl. Vlastně… je to divný, ale nechodím s holkama do restaurací. Možná tak na kafe, a ani to ne moc často.“ Teď už byla skoro červená. A bylo jí to trapný, jenže nevěděla, jak mi říct, abych to dál nerozebíral. A tak jsem byl zase hodnej a řekl jí prostě jen to důležitý. „Sem jsme chodili ještě s tátou a s mámou, když měli jenom mě. Pak s Rosalií. Pak s Alicí. Pak bez táty. A pak, když holky začaly řešit kalorie, tak jen s mámou. Poslední čtyři roky jen máma a já. Každý druhý čtvrtek. Vždycky jsme se strašně přejedli a celkem v klidu si vyříkali i věci, při kterých by doma nejspíš popraskaly okenní tabule,“ ušklíbl jsem se. Ale šlo mi to mizerně, protože otvor do krku se mi už zase zúžil tak, že by mi skrz něj neprošlo ani párátko ze Salvatoreho rustikálního stojánku.

„Jsem blbá, promiň,“ řekla tiše a taky tak nějak přiškrceně.

Protočil jsem panenky. „Nejsi blbá, jen uvažuješ logicky. Jaká je pravděpodobnost, že osmnáctiletej hezoun bude chodit na večeře s maminkou?“

Uvolnila se. „Takže ty se považuješ za hezouna?“

„O tom nepochybuj! Stačí, když mrkneš na všechny moje ségry a musí ti být jasný, že jsem nemohl dopadnout tak špatně,“ mávnul jsem rukou tak, aby věděla, že ji zahrnuju mezi svoje příbuzný.

Trochu se zašklebila. „Když jsem se dozvěděla, že ta nádherná osoba s medovýma loknama a dokonalým zadkem je moje biologická máma, hrozně jsem zuřila. Taková nespravedlnost! Chápeš to? Koukni na mě! Nemám z ní ani ň!“ rozohnila se. „Když mi pak ukázala fotku mýho biologickýho autora, všechno zapadlo do sebe. Ono se to říká, že holky bývají na tátu, ale někdo by to měl vysvětlit holkám, co mají za mámu Grace Kelly, kruci!“

Už zase jsem se dusil smíchy. Než mi došlo, že Bella tentokrát vtipkuje jen částečně. Teď jsem to byl já, kdo třeštil oči. Naklonil jsem se k ní.

„Ty si o sobě vážně myslíš, že nejsi hezká?“ Chtěla to zahrát do autu, ale rychlé kousnutí do rtu ji prozradilo.

„Já už jsem hlavně ve věku, kdy vím, že to není podstatný,“ odpověděla mi trochu upjatě.

Naklonil jsem se k ní ještě víc. Už jsem říkal, že Salvatore neuznává velký stoly pro dva?

„Esme umírala s tím, že má nejkrásnější dceru na světě. A možná jsem ti to ještě neřekl, ale za třináct let, co byla mou mámou, mě rozhodně naučila aspoň jednu věc: máma má vždycky pravdu.“

Chvilku to zpracovávala, a pak mě odměnila jediným nejistým a opatrným úsměvem.

„Se mnou to není takhle snadný, Edwarde Cullene.“ Snažil jsem se nevnímat, co se mnou dělá, když mi řekne celým jménem.

A tak jsem jen pokrčil rameny. „Zklamalo by mě, kdyby ano, Bello Swanová.“

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Carlie

20)  Carlie (11.04.2016 20:28)

Krásnýýý! Jejich rozhovor
I to, že Bella nebyla vždycky vzorňačka (jsem zvědavá, co prováděla, doufám, že to nebude moc temné a všichni přežili ;-)), je fajn, školometství by jí neslušelo :-)
Aaach jo, dneska už musím od compu, ale zítra se těším zase

Anna43474

19)  Anna43474 (23.03.2016 18:15)

Jasper na medině
By the way, kpz je v místním slangu poslední krabka cigaret

leelee

18)  leelee (21.03.2016 21:35)

ou tady to vypadá na spoustu nevyřčenýho

Q

kajka

17)  kajka (23.02.2016 08:49)

Ano, ano, tak to je klasika. Samozřejmě to očekávám, přesto jsem pokaždé překvapená, jak bravurně dokážeš do lehké konverzační přestřelky vpašovat vážný věci. Ty tvoje emoční koktejly jsou prostě úchvatný. A silně návykový.

kytka

16)  kytka (15.02.2016 20:27)

Zase jsem do toho hezky zapadla. Krasne cteni po celem dni. Dekuju

Marvi

15)  Marvi (07.02.2016 11:57)

Ambro už jsem ti napsala jak moc ty tvoje povídky miluji, jak dokážeš míchat vtip a vážné situace? Nádhera!!! a že kapitol bude 10 paráda, jsem strašně moc zvědavá co Bellu zformovalo, protože na svůj věk se chová hodně dospěle, a vím, že ty mě nezklameš. Na další kapitoly se moc těším

14)   (06.02.2016 19:32)

MÁMA MÁ VŽDYCKY PRAVDU.........je snad něco, co bych měla dodat???
Je v tom sakra všechno.... láska, smutek, pokora, obdiv...... DÍKY

13)  BabčaS (03.02.2016 21:56)

kala

12)  kala (03.02.2016 20:05)

Jen jsem nahlédla... Těším se Děkuju

ambra

11)  ambra (03.02.2016 19:38)

Děkuju, děkuju, děkuju Dnes bude!

10)  betuška (02.02.2016 18:19)

aááááááááááááááááááách...tak jeden vypadne na dva dni z domu a o čo príde!!!
so mnou to teda edward má jednoduché...teda ambruška, hodí takéto emócie a som tu roztečená dojatím na stole s takisto rozpliznutým úsmevom
a hanetka! veršíky som si náramne užila tak ako túto časť

Fanny

9)  Fanny (02.02.2016 16:33)

Jo, je to ohraný, ale já už se vážně jen rozplývám... Úžasnej ping pong emocí, kdy vtip přeskakuje na vážnější notu a během chvíle zase zpátky a všechny ty přihrávky fungují tak dokonale bez jedinýho zádrhelu, že by člověk u těhle výměn proseděl klidně celý dny a jen se dál rozplýval.
Jako vždycky je i tenhle tvůj příběh naprosto neodolatelnej a opět silně návykovej.
10 kapitol? Nemělo jich být původně 6? :D Čím víc, tím líp , jen když to dopíšeš
Díky za další zpříjemnění dne.

8)  Dommy1 (02.02.2016 16:27)

Teším sa na pokračovanie

7)  Seb (02.02.2016 16:05)

10 kapitol?
Moc jsem si i tuhle užila, nemyslela jsem si, že mě ještě něco nového s Edwardem a Bellou tak osloví, jsi spisovatelský poklad a když k tomu ještě Hanetka zaveršuje - holky jste skvělé!
Moc děkuji a těším se n pokračování

ambra

6)  ambra (02.02.2016 11:28)

Moc děkuju, zlata moje.
kalo
Hanetko, tohohle nebudu mít nikdy dost
Gino, to bude vzájemné ;)
Niki, já jen řeknu, že v téhle povídce (pořád doufám, že se vejdu do 10 kapitol) nic nebude úplně takové, jak se zdá B)
Snejuško, moc děkuji, vždycky mě neskutečně povzbudíš . Ona to pořád nemůže být děsná sranda (pokud bych z toho nechtěla mít frašku), takže ten občasný přechod do vážnější roviny asi nebude pro každého, ale já to prostě jinak neumím .

5)  Sneja (02.02.2016 10:55)

To bola krása! Som zvedavá, čo Bella tají, čo prežila... Ďakujem za ďalšie pokračovanie, prosím, neprestávaj

4)  Niki (02.02.2016 09:32)

no není to s nimi jednoduchý.... Bella zažila zřejmě něco hnusnýho a Edward se jen tak nepoddá citům co?

GinaB

3)  GinaB (01.02.2016 23:31)

Není to jednoduché s touhle Bellou... Těším se na další.

Hanetka

2)  Hanetka (01.02.2016 22:21)

Já jsem já. A tečka. I kdybych byla němá,
tak se umím ozvat. Z vás tu nikdo nemá
právo chtít mě soudit. To si zvládnu sama.
S nadhledem a vtipem, jako pravá dáma.

Já jsem já - a vy jste namyšlení spratci,
i s tou horou prachů na mě trochu krátcí.
Já si od vás nikdy nenechám nic líbit,
žít si budu po svém, to vám můžu slíbit.

Možná, že to máma takhle měla v plánu,
podstrčit mě tomu nadutýmu klanu,
jsem tu, že to chtěla. Pro poslední vůli.
Čím to, že se ve mně náhle ledy hnuly?

Náhle je mi sladko, hořko, horko, zima,
vlastně se mi zdá, že je to tady prima,
že zrzavý vlasy vlastně celkem ujdou,
že k zeleným očím takhle pěkně půjdou...

Jenže já jsem já. A nedám se tak lehce.
A tak vyjde s prázdnou, ať chce nebo nechce.
Ať si třeba stokrát zvedá svůdně koutek,
není víc než trapnej rozmazlenej floutek.

Nebo že by ne…?

kala

1)  kala (01.02.2016 22:04)

Děkuju
Užila jsem si to. moc

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek