Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Kokos a bebíčka

 

Já vás varovala... ♥

 

Nedoufal jsem, že mě Jacob nechá přespat v domě, ale tenhle Buckinghamskej palác po americku musel mít dům pro hosty dost velkej na to, abych se v něm s nějakou další případnou návštěvou vůbec nepotkal. Když jsem se ho na to opatrně zeptal, můj nečekanej hostitel jen s úšklebkem zavrtěl hlavou.

„Nejsi host, nikdo tě nezval.“ Tohle si s Bellou nejspíš ujasnili, i když Jacob mi tvrdil, že jeho sestra (kruci, pořád jsem z toho byl v šoku) netuší, že jsem ještě nevysmahnul. Místo do domu pro hosty mě odvedl k další obří stavbě, ze který se vyklubaly stáje (věřte mi, chtěli byste být koněm u Blacků). Vedle nich se krčila na místní poměry v podstatě bouda – příležitostnej domek pro veterináře, když občas musel zůstat přes noc, jak mi Black junior halasně vysvětlit.

Když jsem se svalil do postele, ukazovaly starožitný hodiny nad krbem v anglickým stylu (jo, takhle si Blackovi představovali boudu na občasný přespání) půlnoc. V hlavě se mi to všechno mlelo, i tak jsem ale vytuhnul překvapivě rychle.

Nezdálo se mi nic, což byla úleva a taky nejspíš štěstí. Netušil jsem, kde bych v týhle boudičce hledal čistý prostěradlo.

 

Možná to ale bylo tak, že se mi nic nestihlo zdát. Když mě totiž vzbudilo povědomý zatřesení (tlapa na rameni), venku sotva svítalo. Jacob počkal, až rozlepím oči, jako by si potřeboval být jistej, že ho vnímám.

„Vracíš se domů, nebo chceš šanci?“

Konečně nastal ten správnej okamžik, abych se ho zeptal na to podstatný, a tak jsem mu odpověděl otázkou.

„Proč mi pomáháš?“

Promnul si bradu, jako by si odpověď musel rozmýšlet. „Bella taky dostala druhou šanci. Jenom na to zrovna teď nějak zapomněla,“ pokrčil rameny.

„Ale nemáš mě rád,“ připomněl jsem mu.

„Nemám,“ souhlasil ochotně. „Jsi idiot. Ale Bellu idioti vždycky brali, tak jsem si říkal, že když už má skončit s idiotem, tak ať je aspoň neškodnej,“ uzavřel svůj hlasitej proslov širokým úsměvem.

Na tohle se dalo říct jen jedno. „Chci šanci. Rozhodně jo.“ I když jsem tím nejspíš potvrzoval Blackovu teorii o úrovni mýho intelektu.

Naložil mě do auta a odvezl mě do města. V koloniálu, kterej jako by vypadnul z filmů s Jamesem Deanem, mi vybral vybavení, který mi, podle jeho názoru, mělo pomoct přesvědčit Bellu, že jsem zmetek vhodnej k převychování.

Kostkovaná košile (ha ha). Dvoje pracovní džíny (netušil jsem, že něco takovýho existuje, ale ono jo), pevný pracovní boty (o těch už jsem slyšel) a pár obyčejných triček. Rukavice a nářadí prý dostanu na místě. To mě vážně uklidnilo.

Chvíli se zdálo, že se vracíme zpátky, ale nakonec jsme uhnuli směrem k lesu. Napadlo mě, že Jacob to se mnou možná plánuje vyřídit jednou provždy (a nákupy byly jen uklidňovací manévr), ale než jsem si stihl vzpomenout na chvaty z šesti lekcí karate, který jsem navštívil ve čtvrtý třídě, ukázal Jacob k nenápadný směrovce. Ne že by mě divnej nápis na ní uklidnil (Naděje – Místo pro všechny hledající), ale nevypadala nijak nově, takže to snad nebyla další rekvizita v Blackově plánu, jak mě před útokem ukolíbat (pokud sem nejezdil odklízet Belliny nápadníky – prudiče pravidelně).

Po čtvrt hodině se úzká lesní cesta změnila v pořádnou mýtinu. Na ní se rozvalovala přízemní dřevěná budova, ke který se někdo očividně snažil přilepit další stavbu.

„To bude společenská místnost. A občas tělocvična. Když bude pršet,“ vysvětlil mi Jacob důležitě a ukázal k nebi. Málem jsem protočil panenky. Jo, jsem idiot z Kalifornie, ale snad kruci vím, že déšť padá z nebe, ne? Tím chci říct, že Black mi neustále sděloval nepodstatný kraviny, místo aby mi vysvětlit, jak má vypadat ta moje šance na rehabilitaci. Nejspíš si tohle mučeníčko užíval, protože jen popadl pytel s mým nákupem a odvedl mě do budovy.

Uvnitř to vypadalo, že už jsou všichni dávno vzhůru. Za pultem malé recepce se na nás roztržitě usmála oplácaná žena ve věku zasloužilý matky (bacha – ne na každým těle je obyčejný bílý tílko sexy). „Snídaně?“ zeptala se stručně. Mluvila k Jacobovi, tak jsem se do toho nemontoval. Ten jen vděčně kývnul (tsss, viděl jsem jejich kuchyni – v pohodě by v ní posnídala polovina státu Washington).

Odvedl mě do jídelny, kde se ládovala ta nejpestřejší směska týpků, jakou si dovedete představit. Společný měli jen jedno – nikomu nebylo víc než pětadvacet. U jídla nás nikdo neotravoval a já měl čas si naše spolustolovníky prohlídnout líp. Tak jo. Black to má vymyšlený dokonale. Nezabije mě sám. Najme si na to tyhle…

„Čau hezoune,“ nalepila se na mě jediným plynulým pohybem obarvená černovláska (a pak jsou tu, vážení, holky, na kterých by bílý tričko mohlo být sexy, kdyby jim nebylo zoufale malý přes… hrudník). „Já jsem Heidi a můžu ti namazat tvůj… toust,“ usmála se takovým tím jednoznačným způsobem a zabrnkala si o přední zuby piercingem v jazyku. Jacob do ní dost drsně strčil, tentokrát nic neřekl, ale udělal jedno krátký gesto. Heidi mu rozuměla perfektně a vysmahla přesně tak, jak po ní chtěl. Pak mě nakopnul pod stolem.

„Já za to nemůžu,“ zašklebil jsem se.

„Děláš to automaticky,“ zařval na mě Jacob. Kupodivu se po nás nikdo neotáčel. Bylo čím dál jasnější, že je tu jako doma.

Nechtělo se mi pouštět se s ním do debaty o tom, jak jsem poznamenanej faktem, že jsem měl třináct let za kámoše zvrhlíka Jaspera. Protože Black měl pravdu. I Bella měla pravdu. A ta pravda byla, že nic z toho, co dělám, už nemůžu házet na jiný lidi.

Po snídani jsme se převlíkli do pracovního a naklusali k rozestavěný části baráku. Zatím byly hotový sotva základy a část obvodových stěn, takže když mi holka jménem Jane (blond, proboha!), na kterou jsem se při našem krátkým hovoru raději nekoukal, řekla, že do konce prázdnin musí být hotovo, usoudil jsem, že jsem nejspíš v blázinci. Rozhodně v blázinci, protože pár dalších chovanců mi její tvrzení odkývalo.

V osm čtyřicet dva jsem dostal do ruky kladivo. V jedenáct nula sedm mi z ní samo vypadlo (dělání kafe není zdaleka tak účinnej fyzickej trénink, jak jsem si ještě v osm čtyřicet tři myslel). Bohužel zrovna v momentě, kdy jsem povlával na žebříku a kus pode mnou si honil svaly potetovanej a namakanej Embry. Embry-blbec-bez-přilby (všichni fakt velmi dobře slyšeli, když mu Jacob, samozvanej stavbyvedoucí, několikrát opakoval, ať si ji vezme).

Jeden by nevěřil – při tom, kolik času jsem věnoval tomu, abych se na tom podělaným žebříku udržel – jak rychle mě z něj omalovánkovej Embry sundá.

Ani jsem nestihnul heknout. To jsem zvládnul, když se do toho vložila další omalovánka, co se nás údajně pokoušela odtrhnout, ale ve skutečnosti prostě jen skočila na hromadu, kterou jsem s Embrym neplánovaně vytvořil.

„To by mohlo stačit, ne?“ Tělem mi projela příjemná vlna povědomýho tepla. Ou, to asi nejsou úplně nejlíp zvolený slova. S Embrym to nesouviselo, tu větu totiž pronesla, teda spíš zařvala, Bella.

A – no to mě po… - zabralo to. Magoři se ze mě odlepili, než bys řekl To kladivo ti příště narvu do prdele! Ale to nic neznamenalo, řekl jsem to v sebeobraně.

Posbíral jsem se z podlahy (neskutečný, kolik třísek obsahuje pár neopracovanejch prken) a zkusil nahodit tak nějak neutrální výraz. Jenže pohled na ni mi jako vždycky zkazil každej náznak mýho odhodlání. Sotva jsem se potkal s jejím naštvaným kukučem, okamžitě jsem si uvědomil, že se mi obličej mění v hroudu másla, který někdo nechal moc dlouho na sluníčku.

Ježiši, kruci, do pr… kenný podlahy… Byla tak krásná v těch pracovních lacláčích, šedým tričku a odrbaných teniskách… Byla krásná, i když taky hrozně bledá a úplně jasně nevyspalá.

„Ten kokos je bezva,“ sevřela rty a mně, s obvyklým zpožděním, došlo, že mluví o slušivý přilbě, kterou mi Black vnutil (a která vysvětlovala, proč po útoku šílenýho Embryho ještě víceméně žiju).

„No,“ odpověděl jsem pohotově. Přilba asi neochránila všechny části mozku.

„Ale na ruce moc nefunguje.“ Její hihňání zaniklo v chechotu všech okolo. Podíval jsem se směrem dolů. Jo, měl jsem kokosku, měl jsem pracovní rukavice, ale taky triko s krátkým rukávem. Z předloktí mi teď trčelo pár fakt nechutnejch třísek. A objevila se krev. A i když smrkový třísky voní fakt hezky, kovovej a ničím nezaměnitelnej smrad krve tuhle vůni lesní idyly rychle přebil.

Všechny stěny se najednou zdály děsně křivý. A taky podlaha. Jo. Podlaha se přímo vlnila.

„Kruci, on sebou snad sekne,“ vypískl někdo s jasně patrnou nadějí.

A pak to bylo děsně fajn, protože mi pár minut bylo všechno fuk.

Probral jsem se v kumbálu, kterej podle všeho používali jako ošetřovnu.

A děsně fajn přetrvávalo, protože moje ošetřovatelka měla mizerně sepnutý hnědý vlasy, kruhy pod hnědýma očima a v těch očích ustaranej výraz. Aspoň do momentu, kdy zjistila, že už jsem při sobě.

„To trvalo,“ protočila panenky. Ale tu starost nedokázala schovat tak rychle, jak chtěla. Nejspíš proto se rychle vrátila k čištění mých život ohrožujících zranění.

„Ten blbec mě chtěl zabít. Co je to tu za magory?“ postěžoval jsem si.

Zacukaly jí koutky rtů. „Já slyšela, že jsi ho chtěl zabít ty. Kladivem,“ rozmáchla se, jako kdyby moje druhý jméno bylo Thor.

„To byla nehoda.“

Zvážněla, ale dál mě soustředěně ošetřovala. „Já vím, tobě se dějou jenom nehody. Třeba uklouzneš a skončíš mezi nohama nějaký holky, že jo. A nemůžeš za to, protože jsi byl opilej. Je to tak? Je tohle ten důvod, proč ses mi ještě ani jednou doopravdy neomluvil?“

Čekal jsem, že to přijde. Muselo to přijít. Mělo to přijít už dávno. Hned to ráno potom. Hned to ráno mi měla rozbít hubu, vypíchnout aspoň jedno oko a uříznout… echm. Nejlíp obě.

Ale fakt jsem nečekal, že naše nevinný pošťuchování překlopí tak rychle v ostrou bitvu právě teď.

„Bello…“

Narovnala se nade mnou a já viděl, jak rychle oddechuje. Zuřila.

„Co tady ještě děláš, Edwarde? Včera jsem ti řekla, že do toho nejdu. Chceš ulevit svýmu svědomí? Tak už se konečně omluv a vypadni!“

Víte, pravda je taková, že i když Esme byla ta nejúžasnější máma na světě, některý věci s náma moc netrénovala. Třeba omlouvání.

Víte, pravda je taková (a jasně, uznávám, že je to smutná pravda), já se ve skutečnosti nikdy nikomu neomluvil. Než začnete skandovat Edwarda ke zdi, chvilku podumejte. Omlouvání má každej plnou držku. Je to možná nejprofláknutější slovo v našich zeměpisných šířkách. Ale já mluvím o skutečným omlouvání.

Nikdy se ve mně nic nepohnulo – tak, jak si představuju, že by se u skutečný omluvy mělo v člověku něco hnout. Žádný omlouvám se nebylo pro Bellu dost dobrý. Při žádným omlouvám se by se ve mně nic dostatečně nehnulo.

Ale věděl jsem naprosto přesně, co se musí stát, aby se ve mně něco hnulo.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než jsem se zvednul, objal ji, namáčknul ji na stěnu a přinutil ji, aby otevřela pusu a pustila mě dovnitř.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než jsme oba přišli o dech a poprvý zasténali.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než mě od sebe odstrčila.

Prosmýkla se ke dveřím, ale neutekla hned. S rukama zaťatýma do pěstí (ještě pořád zuřila, i když teď možná částečně i na sebe) vyštěkla mým směrem jediný slovo.

„Vypadni!“

Ani tentokrát jsem ji neposlechnul.

Do čtrnácti dvaceti pěti jsem si lovil zbývající třísky a s každou, kterou jsem odložil do nerezový misky, jsem si potichu rozpočítával:

„Má mě ráda – nemá mě ráda – má mě ráda – nemá mě ráda.“

Než jsem to mohl rozseknout, přišla pro mě Heidi.

„Oběd, hezoune.“

Řekla to tak, že bylo prakticky jistý, že já mám posloužit jako dezert.

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

ambra

33)  ambra (31.03.2016 14:30)

Ahoj zlata moje, po Bruselu jsem neměla náladu na vtípky a vyšla by mi z toho nejspíš tragédie, ale už jsem jukla na poslední tři kapitolky, zda už se mi podaří nahodit si náladu a dnes večer se do toho opět pustím :)

32)  Trawbee (30.03.2016 15:16)

Ambři, moc se mi termín neslyšící líbí, jsem na hluchoněmé doslova alergická, stejně jako na otázku a to jako umíš tu znakovou řeč...skoro žádný neslyšící není němý, vždy je někdo učil mluvit,že nemluví rádi, to je věc jiná :), komunikují znakovým jazykem (ne řečí), je fajn, že někdo kdo takovou postavu zapojí o tomto hendikepu i něco ví, včetně toho, že mají často řidičák :D

Bells

31)  Bells (26.03.2016 15:36)

Prosíííííííííííííím o další kopitolu

Anna43474

30)  Anna43474 (24.03.2016 18:49)

Nemá tě ráda

leelee

29)  leelee (22.03.2016 22:50)

jo jo práce šlechtí (miochodem jenom "blbým" rajčatům šlechtění trvá asi 12let) třeba to pomůže a třeba si i promluví o kýbl třísek a další chuťovky později

Q

ambra

28)  ambra (20.03.2016 23:55)

Vy moje .
MOC MOC MOC se omlouvám, ale s dětmi po dvou týdnech nemoci moře dopisování a hlavně doučování . Pokusím se vše tento týden dohnat

TeenStar

27)  TeenStar (20.03.2016 23:11)

Zas a znova som sa ocitla pri jednom z tvojich majstrovských diel. Nemám slov. Možno len... Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly. ;)

Bells

26)  Bells (19.03.2016 21:04)

Jako vzdy super. Kdy bude dalsi kopitola?

RenyNew

25)  RenyNew (16.03.2016 17:46)

Ejhle, to bylo jen špatně zvolené slovo, vím, že Jacob není němý :D Promiň ;).
Vážně? To je bezva, že má Jake takhle svojí živou předlohu. A Matyáš má zase krásné literární alterego :-).

24)  Dommy1 (16.03.2016 15:23)

ambra

23)  ambra (16.03.2016 10:21)

Kočičky, víte, že už jsem narozeniny měla?
Děkuju, děkuju, děkuju (uf, teď budu mít u psaní pro změnu trému ).
Reny, díky za skvělý rozbor, jen k Jacobovi - není hluchoněmý, ale "jen" hluchý (já raději používám neslyšící). Píše se mi moc dobře, protože ve firmě máme šest neslyšících (ani jeden z nich není němý) a přiznávám bez mučení - Jacob je tak trochu náš firemní vedoucí skladu Matyáš . I když Maty teda nefotí reklamu, ale klidně by mohl .
Děkuju ještě jednou (a není to dost)

Marvi

22)  Marvi (15.03.2016 22:11)

Ambri super kapitolka ;) ;) ;) ;) ;) a Hanetko bezva versovani ktere se k tomu hodilo jako poklice na hrnec budu slusna tady. Mam obavu jestli se vubec Bella docka omluvy a jestli nebude muset taky neco vysvetlovat. A moc by se mi libilo kdyby i Alice a Rose prilozili ruku k dilu i kdyz jestli by se pak nekonalo dilo zkazy. Vsechny tve radky me neskutecne bavi a tesim se na dalsi

RenyNew

21)  RenyNew (15.03.2016 22:03)

Milá Ambro,
omlouvám se, že nepíšu komentář ke každé kapitole, ale mám nepříjemný zlozvyk ty opravdu dobré a čtivé povídky slupnout na jeden zátah a na komentáře není čas. Pak se to pokouším napravit takovými dlouhými souhrnnými - a jeden takový je právě tady:
Je to tak ČTIVÉ! Na Třetí ségru jsem narazila včera večer a do půlnoci měla o zábavu postaráno. Tvůj styl postě nelze přestat číst, dokud se člověk nedobere (prozatimního) konce.
Moc se mi tady (jak ostatně zjištuji, ve většině tvých, případně Hanet a Misabellčiných povídek - a narozdíl od knih a filmů) líbí Edward, možná i tím, že bez té vší upíří neskutečnosti je mnohem sympatičtější. Taky je to možná - lehce řečeno ne zrovna vzorňáckým, kámošem Jasperem (jeho podání mě taky vyloženě baví), což ho činí lidským. Tenhle Edward je zkrátka mnohem zajímavější, než starý známý pan božský. A že maká v kavárně? A má puchýře? Nejvíc boží :-D
A co víc, i Bella mi tu nějak víc padla do noty. Asi že je to míň dáma v nesnázích.
Hluchoněmý Jacob? Vážně? Tohle jediné mi trošku nejde do hlavy, ale asi chápu, že to je další krok k polidštění těch nadpozemských postav z knih.
Alice a Rosalie jsou trošku na pěst, ale Rose taková byla vžycky, co si budeme povídat a u Alice je zas styl nadevše. No jo no... A moc mě baví tohle "běžné" "normální" a neideální podání jejího vztahu s Jesperem. Já jí tak chápu!

Abych to shrnula - moc se mi líbí celé to polidštění Cullenovic rodu, romantická linka (i přes epizodu s tou otravkou Lauren) je krásná - bavilo mě jejich ranní běhání, vtipná scénka v knihkupectví a to všechno a jsem moc zvědavá, co bude dál.

20)  Seb (15.03.2016 16:54)

To si piš, že baví, pořád vyhlížím, zda už nepřibyl další díl, taky mě četba téhle povídky pomáhá zvládat nástrahy života

Ať se ti děti brzy uzdraví!

Moc děkuji, že píšeš.

Fanny

19)  Fanny (15.03.2016 16:16)

Chjo, to se nemůže za Bellou prostě připlazit po kolenou, strašně ji odprosit a ona by mu jednoduše padla kolem krku? Jasně, to by nebylo ono. To by totiž nebyl Edward. :D Ale jestli bude pokračovat tímhle stylem, nejsem si jistá, jestli nepřijde k nějaký nehodě. :D
Vážně ji ještě místo omluvy připlácne na zeď? Jo, asi na svoje naštvání a zdravej rozum na chvíli zapomněla, ale nejsem si úplně jistá, jestli teď náhodou nepromýšlí plány na Edwardovu likvidaci. :D
Jsem na ty dva čím dál zvědavější. Ale držím jim palce!
Díky!

ambra

18)  ambra (15.03.2016 11:23)

Já vás miluju . Lehly mi obě menší děti s příšernou angínou, takže depka ukrutná. Držíte mě nad vodou a já zabojuju! A fakt mám obr radost, jestli vás to baví aspoň částečně tak jako mě .

17)  agata (15.03.2016 10:56)

Iwka to perfektně vystihla, mluví mi z duše .
Nepřestávej, teď to nabralo ty správný grády ! Ikdyž si myslím, že Bella by měla taky leccos vysvětlit, to, jak to na ně hrála a proč? A taky se do omluvy nijak nehrne.Navíc mám dojem, že ani ona nebyla vždycky košer, takže šanci by Edwardovi dát měla, jo,jo , měla.1
Díky, je to krásné!!!

16)  Iwka (15.03.2016 09:40)

ambro. Já vím, jsem ostuda, jsem hrozně nepoctivá komentátorka, protože vždy čtu na mobilu a to je ro psaní komentáře prostě trošku vopruz
Ale jsem s Tebou. Zase. Už od začátku a hltám to tak, že kdyby tohle byla polívka, tak jsem to protivné dítě, které srká neslušně nahlas a láduje se, div se nezadusí. Ano, to jsem já, když Ty píšeš.

Víš, jak se říká, že méně je někdy více? Tak u Tvých povídek jsem si tohle NIKDY nepomyslela. A tahle není výjimkou. Ať Tě ani nenapadne se omlouvat, že je více kapitol, než jsi měla v plánu. Jsem za to tak neskutečně vděčná! Děkuju, děkuju, děkuju!

15)  Leylla (14.03.2016 23:52)


Asi tak se cítím, když tu je další z tvých mistrovských děl. Jen tak dál, nedej mu nic zadarmo. Pěkně nám ten požitek ze čtení protáhni. Hltám každé tvé slovíčko
Jsi moje droga pro lepší den

14)  Ellí (14.03.2016 19:36)

Super!! Díky moc za další skvělé počteníčko, těším se na další kapitolu. Snad se nám přece jenom už usmíří :) .

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Rosalie, Alice, Esme