Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Kokos a bebíčka

 

Já vás varovala... ♥

 

Nedoufal jsem, že mě Jacob nechá přespat v domě, ale tenhle Buckinghamskej palác po americku musel mít dům pro hosty dost velkej na to, abych se v něm s nějakou další případnou návštěvou vůbec nepotkal. Když jsem se ho na to opatrně zeptal, můj nečekanej hostitel jen s úšklebkem zavrtěl hlavou.

„Nejsi host, nikdo tě nezval.“ Tohle si s Bellou nejspíš ujasnili, i když Jacob mi tvrdil, že jeho sestra (kruci, pořád jsem z toho byl v šoku) netuší, že jsem ještě nevysmahnul. Místo do domu pro hosty mě odvedl k další obří stavbě, ze který se vyklubaly stáje (věřte mi, chtěli byste být koněm u Blacků). Vedle nich se krčila na místní poměry v podstatě bouda – příležitostnej domek pro veterináře, když občas musel zůstat přes noc, jak mi Black junior halasně vysvětlit.

Když jsem se svalil do postele, ukazovaly starožitný hodiny nad krbem v anglickým stylu (jo, takhle si Blackovi představovali boudu na občasný přespání) půlnoc. V hlavě se mi to všechno mlelo, i tak jsem ale vytuhnul překvapivě rychle.

Nezdálo se mi nic, což byla úleva a taky nejspíš štěstí. Netušil jsem, kde bych v týhle boudičce hledal čistý prostěradlo.

 

Možná to ale bylo tak, že se mi nic nestihlo zdát. Když mě totiž vzbudilo povědomý zatřesení (tlapa na rameni), venku sotva svítalo. Jacob počkal, až rozlepím oči, jako by si potřeboval být jistej, že ho vnímám.

„Vracíš se domů, nebo chceš šanci?“

Konečně nastal ten správnej okamžik, abych se ho zeptal na to podstatný, a tak jsem mu odpověděl otázkou.

„Proč mi pomáháš?“

Promnul si bradu, jako by si odpověď musel rozmýšlet. „Bella taky dostala druhou šanci. Jenom na to zrovna teď nějak zapomněla,“ pokrčil rameny.

„Ale nemáš mě rád,“ připomněl jsem mu.

„Nemám,“ souhlasil ochotně. „Jsi idiot. Ale Bellu idioti vždycky brali, tak jsem si říkal, že když už má skončit s idiotem, tak ať je aspoň neškodnej,“ uzavřel svůj hlasitej proslov širokým úsměvem.

Na tohle se dalo říct jen jedno. „Chci šanci. Rozhodně jo.“ I když jsem tím nejspíš potvrzoval Blackovu teorii o úrovni mýho intelektu.

Naložil mě do auta a odvezl mě do města. V koloniálu, kterej jako by vypadnul z filmů s Jamesem Deanem, mi vybral vybavení, který mi, podle jeho názoru, mělo pomoct přesvědčit Bellu, že jsem zmetek vhodnej k převychování.

Kostkovaná košile (ha ha). Dvoje pracovní džíny (netušil jsem, že něco takovýho existuje, ale ono jo), pevný pracovní boty (o těch už jsem slyšel) a pár obyčejných triček. Rukavice a nářadí prý dostanu na místě. To mě vážně uklidnilo.

Chvíli se zdálo, že se vracíme zpátky, ale nakonec jsme uhnuli směrem k lesu. Napadlo mě, že Jacob to se mnou možná plánuje vyřídit jednou provždy (a nákupy byly jen uklidňovací manévr), ale než jsem si stihl vzpomenout na chvaty z šesti lekcí karate, který jsem navštívil ve čtvrtý třídě, ukázal Jacob k nenápadný směrovce. Ne že by mě divnej nápis na ní uklidnil (Naděje – Místo pro všechny hledající), ale nevypadala nijak nově, takže to snad nebyla další rekvizita v Blackově plánu, jak mě před útokem ukolíbat (pokud sem nejezdil odklízet Belliny nápadníky – prudiče pravidelně).

Po čtvrt hodině se úzká lesní cesta změnila v pořádnou mýtinu. Na ní se rozvalovala přízemní dřevěná budova, ke který se někdo očividně snažil přilepit další stavbu.

„To bude společenská místnost. A občas tělocvična. Když bude pršet,“ vysvětlil mi Jacob důležitě a ukázal k nebi. Málem jsem protočil panenky. Jo, jsem idiot z Kalifornie, ale snad kruci vím, že déšť padá z nebe, ne? Tím chci říct, že Black mi neustále sděloval nepodstatný kraviny, místo aby mi vysvětlit, jak má vypadat ta moje šance na rehabilitaci. Nejspíš si tohle mučeníčko užíval, protože jen popadl pytel s mým nákupem a odvedl mě do budovy.

Uvnitř to vypadalo, že už jsou všichni dávno vzhůru. Za pultem malé recepce se na nás roztržitě usmála oplácaná žena ve věku zasloužilý matky (bacha – ne na každým těle je obyčejný bílý tílko sexy). „Snídaně?“ zeptala se stručně. Mluvila k Jacobovi, tak jsem se do toho nemontoval. Ten jen vděčně kývnul (tsss, viděl jsem jejich kuchyni – v pohodě by v ní posnídala polovina státu Washington).

Odvedl mě do jídelny, kde se ládovala ta nejpestřejší směska týpků, jakou si dovedete představit. Společný měli jen jedno – nikomu nebylo víc než pětadvacet. U jídla nás nikdo neotravoval a já měl čas si naše spolustolovníky prohlídnout líp. Tak jo. Black to má vymyšlený dokonale. Nezabije mě sám. Najme si na to tyhle…

„Čau hezoune,“ nalepila se na mě jediným plynulým pohybem obarvená černovláska (a pak jsou tu, vážení, holky, na kterých by bílý tričko mohlo být sexy, kdyby jim nebylo zoufale malý přes… hrudník). „Já jsem Heidi a můžu ti namazat tvůj… toust,“ usmála se takovým tím jednoznačným způsobem a zabrnkala si o přední zuby piercingem v jazyku. Jacob do ní dost drsně strčil, tentokrát nic neřekl, ale udělal jedno krátký gesto. Heidi mu rozuměla perfektně a vysmahla přesně tak, jak po ní chtěl. Pak mě nakopnul pod stolem.

„Já za to nemůžu,“ zašklebil jsem se.

„Děláš to automaticky,“ zařval na mě Jacob. Kupodivu se po nás nikdo neotáčel. Bylo čím dál jasnější, že je tu jako doma.

Nechtělo se mi pouštět se s ním do debaty o tom, jak jsem poznamenanej faktem, že jsem měl třináct let za kámoše zvrhlíka Jaspera. Protože Black měl pravdu. I Bella měla pravdu. A ta pravda byla, že nic z toho, co dělám, už nemůžu házet na jiný lidi.

Po snídani jsme se převlíkli do pracovního a naklusali k rozestavěný části baráku. Zatím byly hotový sotva základy a část obvodových stěn, takže když mi holka jménem Jane (blond, proboha!), na kterou jsem se při našem krátkým hovoru raději nekoukal, řekla, že do konce prázdnin musí být hotovo, usoudil jsem, že jsem nejspíš v blázinci. Rozhodně v blázinci, protože pár dalších chovanců mi její tvrzení odkývalo.

V osm čtyřicet dva jsem dostal do ruky kladivo. V jedenáct nula sedm mi z ní samo vypadlo (dělání kafe není zdaleka tak účinnej fyzickej trénink, jak jsem si ještě v osm čtyřicet tři myslel). Bohužel zrovna v momentě, kdy jsem povlával na žebříku a kus pode mnou si honil svaly potetovanej a namakanej Embry. Embry-blbec-bez-přilby (všichni fakt velmi dobře slyšeli, když mu Jacob, samozvanej stavbyvedoucí, několikrát opakoval, ať si ji vezme).

Jeden by nevěřil – při tom, kolik času jsem věnoval tomu, abych se na tom podělaným žebříku udržel – jak rychle mě z něj omalovánkovej Embry sundá.

Ani jsem nestihnul heknout. To jsem zvládnul, když se do toho vložila další omalovánka, co se nás údajně pokoušela odtrhnout, ale ve skutečnosti prostě jen skočila na hromadu, kterou jsem s Embrym neplánovaně vytvořil.

„To by mohlo stačit, ne?“ Tělem mi projela příjemná vlna povědomýho tepla. Ou, to asi nejsou úplně nejlíp zvolený slova. S Embrym to nesouviselo, tu větu totiž pronesla, teda spíš zařvala, Bella.

A – no to mě po… - zabralo to. Magoři se ze mě odlepili, než bys řekl To kladivo ti příště narvu do prdele! Ale to nic neznamenalo, řekl jsem to v sebeobraně.

Posbíral jsem se z podlahy (neskutečný, kolik třísek obsahuje pár neopracovanejch prken) a zkusil nahodit tak nějak neutrální výraz. Jenže pohled na ni mi jako vždycky zkazil každej náznak mýho odhodlání. Sotva jsem se potkal s jejím naštvaným kukučem, okamžitě jsem si uvědomil, že se mi obličej mění v hroudu másla, který někdo nechal moc dlouho na sluníčku.

Ježiši, kruci, do pr… kenný podlahy… Byla tak krásná v těch pracovních lacláčích, šedým tričku a odrbaných teniskách… Byla krásná, i když taky hrozně bledá a úplně jasně nevyspalá.

„Ten kokos je bezva,“ sevřela rty a mně, s obvyklým zpožděním, došlo, že mluví o slušivý přilbě, kterou mi Black vnutil (a která vysvětlovala, proč po útoku šílenýho Embryho ještě víceméně žiju).

„No,“ odpověděl jsem pohotově. Přilba asi neochránila všechny části mozku.

„Ale na ruce moc nefunguje.“ Její hihňání zaniklo v chechotu všech okolo. Podíval jsem se směrem dolů. Jo, měl jsem kokosku, měl jsem pracovní rukavice, ale taky triko s krátkým rukávem. Z předloktí mi teď trčelo pár fakt nechutnejch třísek. A objevila se krev. A i když smrkový třísky voní fakt hezky, kovovej a ničím nezaměnitelnej smrad krve tuhle vůni lesní idyly rychle přebil.

Všechny stěny se najednou zdály děsně křivý. A taky podlaha. Jo. Podlaha se přímo vlnila.

„Kruci, on sebou snad sekne,“ vypískl někdo s jasně patrnou nadějí.

A pak to bylo děsně fajn, protože mi pár minut bylo všechno fuk.

Probral jsem se v kumbálu, kterej podle všeho používali jako ošetřovnu.

A děsně fajn přetrvávalo, protože moje ošetřovatelka měla mizerně sepnutý hnědý vlasy, kruhy pod hnědýma očima a v těch očích ustaranej výraz. Aspoň do momentu, kdy zjistila, že už jsem při sobě.

„To trvalo,“ protočila panenky. Ale tu starost nedokázala schovat tak rychle, jak chtěla. Nejspíš proto se rychle vrátila k čištění mých život ohrožujících zranění.

„Ten blbec mě chtěl zabít. Co je to tu za magory?“ postěžoval jsem si.

Zacukaly jí koutky rtů. „Já slyšela, že jsi ho chtěl zabít ty. Kladivem,“ rozmáchla se, jako kdyby moje druhý jméno bylo Thor.

„To byla nehoda.“

Zvážněla, ale dál mě soustředěně ošetřovala. „Já vím, tobě se dějou jenom nehody. Třeba uklouzneš a skončíš mezi nohama nějaký holky, že jo. A nemůžeš za to, protože jsi byl opilej. Je to tak? Je tohle ten důvod, proč ses mi ještě ani jednou doopravdy neomluvil?“

Čekal jsem, že to přijde. Muselo to přijít. Mělo to přijít už dávno. Hned to ráno potom. Hned to ráno mi měla rozbít hubu, vypíchnout aspoň jedno oko a uříznout… echm. Nejlíp obě.

Ale fakt jsem nečekal, že naše nevinný pošťuchování překlopí tak rychle v ostrou bitvu právě teď.

„Bello…“

Narovnala se nade mnou a já viděl, jak rychle oddechuje. Zuřila.

„Co tady ještě děláš, Edwarde? Včera jsem ti řekla, že do toho nejdu. Chceš ulevit svýmu svědomí? Tak už se konečně omluv a vypadni!“

Víte, pravda je taková, že i když Esme byla ta nejúžasnější máma na světě, některý věci s náma moc netrénovala. Třeba omlouvání.

Víte, pravda je taková (a jasně, uznávám, že je to smutná pravda), já se ve skutečnosti nikdy nikomu neomluvil. Než začnete skandovat Edwarda ke zdi, chvilku podumejte. Omlouvání má každej plnou držku. Je to možná nejprofláknutější slovo v našich zeměpisných šířkách. Ale já mluvím o skutečným omlouvání.

Nikdy se ve mně nic nepohnulo – tak, jak si představuju, že by se u skutečný omluvy mělo v člověku něco hnout. Žádný omlouvám se nebylo pro Bellu dost dobrý. Při žádným omlouvám se by se ve mně nic dostatečně nehnulo.

Ale věděl jsem naprosto přesně, co se musí stát, aby se ve mně něco hnulo.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než jsem se zvednul, objal ji, namáčknul ji na stěnu a přinutil ji, aby otevřela pusu a pustila mě dovnitř.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než jsme oba přišli o dech a poprvý zasténali.

Raz – dva – tři.

Přesně takhle dlouho trvalo, než mě od sebe odstrčila.

Prosmýkla se ke dveřím, ale neutekla hned. S rukama zaťatýma do pěstí (ještě pořád zuřila, i když teď možná částečně i na sebe) vyštěkla mým směrem jediný slovo.

„Vypadni!“

Ani tentokrát jsem ji neposlechnul.

Do čtrnácti dvaceti pěti jsem si lovil zbývající třísky a s každou, kterou jsem odložil do nerezový misky, jsem si potichu rozpočítával:

„Má mě ráda – nemá mě ráda – má mě ráda – nemá mě ráda.“

Než jsem to mohl rozseknout, přišla pro mě Heidi.

„Oběd, hezoune.“

Řekla to tak, že bylo prakticky jistý, že já mám posloužit jako dezert.

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

petronela

53)  petronela (25.04.2017 17:06)

Zdravím,
dneska jsem tak trochu na ´tajňačku´ zhltla tuhle povídku v práci - a vzhledem k tomu, jakým způsobem jsem ji četla se tedy omlouvám, že jsem nezanechala žádný komentář u předchozích kapitol. Pokusím se to vynahradit teď.
Hrozně se mi tahle povídka líbí. Ty Edwardovy postřehy uvedená v závorkách mě vždycky dostanou. Divila jsem se, že v kanceláři nezjišťovali, proč se na ten monitor tak blbě culím, ale musím říct, že jsem se opravdu bavila.
Odhalení, že Bella je ve skutečnosti ještě bohatší, než Edward bylo fakt překvápko, které jsem nečekala - a Edward očividně taky ne.
To že Jacob mluví, trochu jsem nad tím uvažovala už ve chvíli, kdy se tam pokoušel o znakovou řeč. V tu chvíli mě napadlo, co to hrají na Edward za habaďůru... pak jsem to samozřejmě na nějakou dobu přijala za fakt... no a nakonec se ukázalo, že mluvit umí.
Teď by to chtělo poodhalit tu Bellinu minulost. Ty kusé informace ohledně drog, ztráty panenství ve 14 a teď stavby toho objektu... Postupně se mi něco rýsuje v hlavě, ale docela ráda bych si co nejdříve přečetla, co jsi k tomu vymyslela ty. Doufám tedy, že se ke psaní této povídky vrátíš a přidáš nám sem další kapitolku.

wuzinka

52)  wuzinka (05.01.2017 22:22)

Prosim prosim smutne koukam kdy bude dalsi kapitola

51)  Jane (30.11.2016 12:46)

Dívala jsem se, že ti vyšla další povídka. To je super, taky vypadá dobře! :) Ale zajímalo by mě, kdy bude další díl Třetí ségry? Děkuji.

50)  Tvaruzek333 (29.07.2016 17:28)

Takže další nedopsana povídka.. škoda :(

49)  Alice (10.07.2016 13:57)

Ahoj,
jak to vypadá s další kapitolou? :)

kajka

48)  kajka (03.06.2016 08:07)

Tak to je báječná zpráva.

ambra

47)  ambra (02.06.2016 23:41)

Dommy, před chvílí jsem odeslala zpracované redakční poznámky k Hříšníkům (opravdu šílených 10 dnů za mnou), teď mě čekají tři polopracovní dny mimo domov (a PC). Po psaní se mi strašně stýská, takže fakt doufám, že to příští týden klapne

46)  Dommy1 (02.06.2016 23:14)

Bude ešte nejaká časť? :'-( :'-(

45)  Iwka (04.05.2016 21:41)

Neboj, však my vydržíme, hlavní je, že se na to chystáš

44)  Ellí (26.04.2016 19:35)

Teda Ambro, ty nás napínáš :D Já to sem chodím kontrolovat skoro denně a pořád nic a nic
Ale je jasné, že když toho má člověk moc, na psaní už nezbývá ani čas, ani nálada... Každopádně se těším na pokračování :) .

ambra

43)  ambra (26.04.2016 07:57)

Kočičky, já vím, že jsem hrozná, ale nějak to na mě padá - děti teď během dvou týdnů 4 koncerty, tento víkend 1.sv. přijímání synek, holky narozeniny, minulý víkend jsme s mužem po 100 letech vyrazili za zábavou ve dvou a aby toho nebylo málo, tak se to nějak zbláznilo v práci, ale fakt trpím, kdykoliv probíhám kolem PC. Vydržte mi ještě pár dnů, po víkendu už je to velmi reálné

Fanny

42)  Fanny (25.04.2016 22:45)

Taky vyhlížím... Nedočkavě...

41)  Iwka (25.04.2016 22:05)

ambruško, tak jak to vypadá? :) Mlsně vyhlížím, jestli možná už...?

Carlie

40)  Carlie (17.04.2016 10:44)

Bumpy ride jako cestovat Belliným Chevym
Drama, emoce, dialogy, mňam!
Zhltla jsem díly 6 až 15 a teeeď jsem na tom podobně jako Ang , další dávku, sím

kajka

39)  kajka (11.04.2016 14:59)

Držím palce, ať to dobře dopadne.
Ráda si počkám na další kapitolu klidně delší čas, hlavně že máš chuť psát , alespoň se mám na co těšit.

38)   (11.04.2016 11:14)

Ambro držím pěsti

37)  betuška (10.04.2016 19:01)

niet nad to,ked sa dieťa dostane k slušnému vzdelaniu...takže držím palce...inak som šťastná ,že moje deti už maj za sebou všetku povinnú aj nepovinnú školskú dochádzku pri dnešnom stave školstva

ambra

36)  ambra (10.04.2016 10:24)

Děcka, já vím, že je to se mnou na pěst, ale jak už jsem tu někde psala - synek má před sebou přijímačky na osmileté gymnázium a víc než měsíc každou volnou minutku makám, abych ho připravila (na jedno místo se hlásí osm dětí). Dobrá zpráva je, že budou už za týden, a nemáte zdání, jak se těším, až si zase sednu k psaní .

35)  Karolína (09.04.2016 21:39)

Tak koukám, ze nový kapitoly se asi jen tak nedočkáme co?

34)  Ellí (04.04.2016 20:29)

Tak koukám, že pokračování se nějak zaseklo... Nedá se nic dělat, asi si budu muset ještě počkat :) .

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek