Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Zelená, zelená...

 

Já to tam ještě furt nenacpala :(. Já vím, je to trapas, ale co už se mnou... :D

 

Jo a pro drahé slovenské čtenářky: ledviny jsou obličky. Teda doufám :D

 

Když jsem si po přistání v Seattlu zapnul mobil, přišla mi smska od Emmetta:

Čau brácho, jseš si jistej, že ti stačil týden na natrénování dostatečně upřímnýho výrazu? Hele, nic proti, ale nerad bych tě měl na svědomí. Nebo ses nakonec rozhod pro diamanty?

O půl minuty později přišla ještě jedna:

Jo a neodepisuj mi, jsem u vás a Rose mi lustruje mobil. Dneska se mi nechce umřít.

Rose mu leze do mobilu? Nejspíš i on měl v trénování upřímnýho výrazu jistý rezervy.

Asi si teď klepete na čelo, že jsem to vzal hopem. Tak jo, klidně vás můžu zahltit kecama o tom, že jsem se každým dalším dnem cítil hůř a hůř, až mi nakonec bylo tak mizerně, že se mnou začala mluvit dokonce i Teressa. (Už jsi dojedl? Zítra je večeře o půl hodiny později! Nepřekážej tu! Jo, až takhle milá na mě byla.)

Pak jsem přestal běhat. Ale do práce jsem se nakonec vždycky nějak dopotácel, protože volný dny připomínaly – teď by to chtělo nějaký mega výstižný přirovnání, jako třeba že volný dny byly jako operace žaludku bez narkózy, ale ve skutečnosti mý pocity nejlíp vystihuje samotnej prostej fakt – volný dny bez Belly (a s mým bobtnajícím a přetýkajícím pocitem viny) byly přesně takhle strašlivý – jako volný dny bez Belly. A bez šance na to, že se vrátí.

A pak jsem se jednou ráno probudil, a kromě prostěradla (trapný a klidně jsem to mohl vynechat, ale pořád si myslím, že je dobrý připomínat, že i levný bílý tílko může být pekelně sexy) jsem měl mokrý i polštář.

Uf.

Ne že bych byl upír nebo tak něco, ale nebrečel jsem od… Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy brečel. Popravdě – ani tenhle pláč jsem si moc jasně nevybavoval, byl součástí dementního snu o tom, že Bella (zase) odchází, ale já na ni tentokrát nejsem hnusnej – místo toho ji prosím, ať to nedělá, ale ona mi opakuje, že pro ni prostě nejsem dost dobrej… Takže to vlastně nebyl opravdickej pláč, ale i tak – ten pocit z něj ve mně zůstal celej den.

Večer jsem si koupil letenku.

Když jsem u večeře jen tak mimochodem oznámil, že ráno letím do Seattlu, Alice a Rose se na sebe zašklebily, ťukly si pěstí a volný ruce natáhly k Jasperovi, kterej každý z nich neochotně vysolil dvacku.

„Vsadili jste se, jestli za ní poletím?“ nafouknul jsem se.

„Ne jestli, ale kdy, kámo,“ ušklíbnul se Jasper. „Nenapadlo mě, že jseš takhle měkkej. Doufal jsem, že ještě týden vydržíš.“

doufala, že za ní odjede okamžitě,“ oznámila vzduchu nad mou hlavou Teressa, která právě přinesla další chod.

Vypařil jsem se. Beztak mi vůbec nechutnalo.

Bez Belly.

 

Ze Seattlu do Zelenýho Prdelákova to ještě pár hodin trvalo, ale i kdyby to trvalo dva dny, svůj ubohej plán bych nijak nevylepšil.

V Prdelákově jsem vlezl do prvního bistra, objednal si kafe (smetana a cukr, už nikdy jinak) a koláč a vybral si servírku, která se chytala na moje upřený pohledy.

Vydržela dvě minuty.

„Můžu ti ještě dolít?“ zamávala mi nad hlavou konvicí s kávou.

„To by bylo fajn,“ nahodil jsem úsměv jsem-ztracenej-a-opuštěnej-kluk-a-potřebuju-zachránit.

Když jsem na ni po pár minutách nezávaznýho plácání vytáhnul telefon s Bellinou fotkou, trochu jí ztuhly rysy. Než se podívala pořádně.

„To je přeci Bella!“ rozzářila se.

No, díky, to je překvápko.

„Bella Swanová?“ zkusil jsem to opatrně.

„Cože? Ne, tohle je Bella Blacková! Každej přeci zná Bellu Blackovou,“ zakroutila hlavou nad mou fatální tupostí a odplula někam, kde mohl její intelekt najít lepší uplatnění, což bylo dobře, protože když už se dusím kusem koláče, jsem u toho vždycky raději sám.

Bella Blacková???

Black jako třeba Jacob Black? Ten samej Jacob Black, co má předloktí silný jako já stehno? Ten samej Jacob Black, co si ty obtažený reklamní trenýrky prostě musel něčím vycpat, protože jestli ne, tak jdu dobrovolně do kláštera?

Když jsem se aspoň částečně uklidnil (a vykašlal zbytek koláče), vzpomněl jsem si, že je jednadvacátý století a s nechutí jsem to nepředstavitelný slovní spojení – Bella Black - naťukal do Googlu.

A pak…

Pa-ne-bo-že…

 

Zaparkoval jsem kus od vjezdu; abych dobře viděl na bránu, a zároveň aby mrňavý francouzský auto, co jsem si vybral z půjčovny (nechtěl jsem jí totiž připomínat sociální rozdíl mezi náma – ha ha ha!), nepraštilo do očí každýho, kdo projede kolem.

Za hodinu mě bolel zadek.

Za dvě hodiny se mi chtělo na malou (vykašlal jsem koláč, ne ty tři hrnky kafe, co do mě servírka to-je-přeci-Bella nalila).

Za tři hodiny jsem toho měl plný zuby (o močáku nemluvě).

Přesně ve chvíli, kdy jsem byl uprostřed úlevnýho procesu (jedna z výhod Zelenýho Prdelákova – najít strom s fakt tlustým kmenem je naprostá brnkačka), jsem ji zahlídnul. Jela na kole, na sobě ty nemožný džínový kraťasy do půlky stehen a – ježiši – bílý tílko. Pohled na ni mě zabolel tak moc, že kdybych v tu chvíli vyčural ledvinovej kamínek, nemohlo by to být horší.

Sledoval jsem ji, jak zmáčkla zvonek u brány. Než jsem se vzpamatoval (a dokončil svou odvodňovací akci), byla pryč.

Ale aspoň jsem věděl, že je doma. A že ta Black záležitost není extrémně trapnej pokus o black humor.

Potřeboval jsem další hodinu, než jsem se odhodlal a zmáčkl malej telefonek vedle jejího jména v mým seznamu.

Nezvedla to. Típla to a poslala mi jednu z těch dementních automatických sms.

Teď nemůžu mluvit, jsem v práci.

Odpověděl jsem jí bleskově:

Nejsi v práci. Jsi doma. Viděl jsem tě.

Tak trochu jsem doufal, že možná zrovna jí nějakej koláč a dusí se stejně, jako já před pár hodinama. Samozřejmě neodpověděla.

Zíral jsem na telefon tak upřeně, že když mi zaťukala na okno, zaskočilo mi i bez koláče.

Poodstoupila, abych mohl vylízt ze svý žabožroutský berušky.

Založila si ruce na hrudi. „Tak to zírám,“ prohlásila a mě zamrazilo, protože tohle byla ta nejhorší možná varianta jejího hlasu – prázdnej a chladnej. Posichrovala to tím, že si nasadila sluneční brejle.

„Hele, nečekal jsem nijak vřelý uvítání, ale možná aspoň Čau, Edwarde?“ zkusil jsem to a nenáviděl se za to, jak se mi klepe hlas (plus obsah břicha, plus ruce, plus nohy, plus nejspíš každej vlas na komplet rozklepaný hlavě).

„Vítám jenom lidi, který pozvu. Nenapadá mě, proč bych měla vítat každýho, kdo projíždí tímhle městem.“

Au. Ani těch několik nechutně dlouhých osamělých týdnů zřejmě nijak nezměnilo stupeň jejího vzteku. Ne že bych se jí divil, ale rozhodně mě to ani nijak neuklidnilo.

Naopak.

Krk se mi stáhnul ještě víc, potil jsem se (což se zmíněným třasem byla fakt divná kombinace) a srdce mi bušilo přesně tak, jako když mě Jasper před devíti lety poprvý (a naposledy) dostal na horskou dráhu.

To všechno bych nějak vydržel, i když bych za to zaplatil zbytkama svý hrdosti (rád). Nejhorší ale bylo, že jsem měl najednou ve zmíněný hlavě úplně pusto. Všechny ty zahajovací omluvný a prosebný věty, co jsem si připravil, byly pryč. Zíral jsem na ni, dýchal jak po maratonu a upínal se k neviditelný nitce naděje, že mě tam přece nenechá takhle stát, že mě nenechá odjet bez toho, že by mi dala šanci, abych jí to nějak vysvětlil (nebo Emmettovýma slovama – že bych ji ukecal, abych se mohl plazit po zemi, po který ona chodí).

Na okamžik sklonila hlavu a špičkou tenisky přehrnula ze strany na stranu pár oblázků.

„Bello…“ Musel jsem říct její jméno. Začínalo mi docházet, že možná už nebudu mít další příležitost.

Nereagovala. Po pár nekonečných vteřinách si zastrčila ruce do kapes a zvedla hlavu. Jenže ty brejle…

„Tohle je mimo moje možnosti, Edwarde. Je mi jasný, že by ses asi začal omlouvat a tak, ale já…“ Zhluboka se nadechla a konečně si sundala ty debilní okuláry. Zatřásla hlavou. „Možná to tak nevypadá, ale moje možnosti jsou dost omezený. Myslím tím… co ustojím. A vím dost jistě, že tamto… ten pohled na tebe a… no, že jsem to neustála. A naprosto jistě vím, že bych to neustála znovu, v nějaký naší imaginární společný budoucnosti.“

Její slova ke mně dolíhala se zpožděním. Vnímal jsem jenom lítostivý vrásky, který se jí objevily kolem pusy, to, jak se jí postupně (zase) rozpadá účes, jak moc jí vybledly pihy, který jí naskákaly u nás. A taky jsem si uvědomil, jak zhubla. Její kraťasy teď neměly jenom nemožnou délku – teď měly i naprosto nevyhovující šířku. A nátělník na těle dvanáctiletý holky není ani zdaleka tak sexy jako na těle osmnáctiletý sexy kůstky…

Zelenej Prdelákov Belle vůbec nesvědčil.

„Pojeď se mnou domů,“ vypadlo ze mě. „Teressa tě dá do pořádku a já…“

„Ale já jsem doma, Edwarde,“ odsekla a mávla rukou k obrovský haciendě, která se rozprostírala na agresivně zeleným svahu za ní. „Poslouchal jsi mě vůbec? Bolelo to, kruci! Strašně moc! Já už nechci…“ Prudce zavrtěla hlavou (poslední svázaný vlasy to vzdaly) a rychle si znovu nasadila brejle. Začala couvat zpátky k bráně.

Jako bych se probral z transu. A bohužel se to projevilo tím nejhorším možným způsobem. Zvedla se ve mně povědomá vlna vzteku. Vykročil jsem k ní.

„Jo, jsi doma, jak jsem mohl zapomenout? Chudinka Bella Swanová, jasně.“

Kousla se do rtu. Hodně. A já kretén se kvůli tomu na okamžik cítil jako vítěz. „Jsem hnusnej křivák, to je jasný, ale co ty? Isabella Blacková, děláš si prdel? Ne, počkat, ty sis ji dělala. Pár týdnů. Ze mě a z mojí rodiny.“

Z jejího postoje bylo zřejmý, že tohle čekala. A já z toho vyvodil další dementní závěr, že takhle jsem měl náš rozhovor začít. „Bavila ses dobře, když tě chtěla Alice ohromit na nákupech? A když ti Rose ukazovala náš ubohej domeček? A když jsme si mysleli, že bysme kvůli tobě měli vynechat příbor na ryby?“

Zvedla ruce v obranným gestu. Ale já už byl příliš rozjetej.

„Isabella Blacková,“ vykřikoval jsem jedovatě. „Čtvrtá nejbohatší dědička v Severní Americe. Koho chceš tímhle zblbnout?“ mávnul jsem k jejímu oblečení. „Máš i tady nějakýho idiota, na kterýho hraješ malou Doritku?“

Zavrtěla hlavou. „Tak to není, Edwarde. Swanová je moje příjmení po mámě a používám ho, když se chci hnout z domu bez ochranky, protože…“

„Protože kdybys k nám přijela s ochrankou, nemohla bys nám lhát?“

Nějaká zanedbatelná část mýho mozku věděla, že dělám stejnou chybu jako u Teressy v kuchyni, ale bylo o tolik jednodušší cítit prostej vztek (i když zoufale trapnej a bezmocnej) než to otupující zoufalství, který mi nedovolovalo vykoktat tři souvislý slova po sobě.

„Já vám nechtěla lhát!“

„Ale lhala jsi! Podvedla jsi mě!“

Už když mi to slovo na p šlo z pusy, věděl jsem naprosto jasně, že jsem si právě podříznul větev, na který jsem si pár minut lebedil (a vztekle prskal).

Znovu si sundala brejle. Asi abych viděl, jak výhrůžně zúžila oči. Skoro jsem čekal, že z těch škvírek vyšlehnou plameny, kterýma mě sežehne na prach.

jsem podvedla tebe?“ vyslovovala pečlivě, jako bych byl retardovanej (ok, jako můžete vynechat).

A v tu chvíli moje nafoukanost splaskla. A stejně rychle, jako se objevil, zmizel i vztek.

Bella si přejela rukou přes oči v gestu opravdu unavenýho člověka. Když ruku sundala, její oči už vypadaly normálně. Když pominu to děsivý zklamání, který z nich vyzařovalo.

„Fakt jsem pitomá. Fakt jsem si chvíli myslela, že se aspoň upřímně omluvíš. Jsi ještě větší hajzl, než jsem si myslela.“

Otočila se na patě a za bránou zmizela tak rychle, že jsem se nezmohl ani na slovo.

 

 

V noci mi byla taková zima, až mě probudilo, jak moc jsem se klepal. Když jsem se trochu probral, došlo mi, že bych měl vyšilovat, protože kosa mi sice byla, ale ten třas způsobovala obří pracka na mým rameni.

„Co… kdo… kdo to je, co chceš? Nic nemám!“ vykřikoval jsem do tmy. Dotyčnej vůbec nereagoval, což bylo fakt děsivý. Pak ale zapnul mobil a posvítil si na obličej. Což bylo pořád dost děsivý, ale aspoň jsem poznal, že je to Jacob. Jacob Black. Třetí nejbohatší dědic Severní Ameriky a shodou náhod Bellin brácha.

„Jsi normální?“ zeptal se svým trochu huhňavým, ale perfektně srozumitelným hlasem.

Chtěl jsem odseknout něco extra ostrýho, ale došlo mi, že při odezírání ironii moc neoceníte. Navíc na mě skoro neviděl a já se nenaučil znakovat ani jediný slovo. Jacob si ale očividně v příkopu u silnice, která obkružovala jejich drobnej pozemek, a ve kterým jsem si ustlal na noc, povídat nechtěl, protože mě bez dalších keců popadnul za rameno (mimoděk jsem zaťal svaly, aby si nemyslel, že jsem úplná troska) a kývnul bradou k domu nad námi. Ve tmě byl elegantně nasvícenej a já si byl jistej, že vidět to Kate a William, puknou závistí. O Rosalii a Alici nemluvě.

Rozhodně jsem zavrtěl hlavou.

„Od večera je u sebe,“ zaburácel Jacob rázně. Na člověka, kterej žil v tichým světě, byl dost hlučnej. „Jestli dostaneš zápal plic a chcípneš, bude fakt naštvaná,“ pokračoval v empatickým přesvědčování. „Tady nejseš v Kalifornii,“ ukázal prstem k mrakům, který se srážely přímo nad náma a chystaly se postarat o to, aby Zelenej Prdelákov zůstal zelenej i tohle léto.

Pořád jsem se vzpíral, i když už ne tak usilovně.

„Teplý kafe,“ přidal Jacob zásadní argument. Pak se ke mně naklonil a opatrně začichal.

„A sprcha. Rozhodně.“

Když jsem vcházel do toho neskutečnýho paláce, definitivně mi došlo, jak moc jsem se celou dobu obelhával. Jak moc jsem ještě cestou ze Seattlu věřil, že Bellino postavení (v podstatě Popelka, co si budeme povídat), jí tak nějak znemožní poslat mě do háje.

Teď jsem zíral na fontánu ve vstupní hale domu, který jí napůl patřil, a naprosto zřetelně jsem někde nad sebou, jen kousek nad těma velkýma bachratýma oblakama nacucanýma vodou, slyšel Esmein hurónskej smích.

Fakt díky, mami.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Marcelle

9)  Marcelle (08.03.2016 12:22)

Ty jo, pěkně ho v tom koupeš, ale protože se neomluvil, dobře mu tak Každopádně ti děkuju za zážitek

8)  BabčaS (08.03.2016 09:02)

GinaB

7)  GinaB (07.03.2016 22:52)

Tak to je pořádnej obrat. "Chudák" Edward, takové šoky!!! Teď jsem neskutečně zvědavá, jak tohle dopadne. Kdy Edward svoji bláhovost přizná nejen sobě, ale i Belle. :D

Fanny

6)  Fanny (07.03.2016 22:47)

Nevím kolikrát jsem ve svý hlavě na Edwarda křičela, ať se probere, ať už raději mlčí a krčila se před každou jeho další větou... Po tom, co provedl a jak se v něm hnulo svědomí, jsem si říkala, že to pochopil a vážně jí aspoň odprosí... Ale když už si pod sebou definitivně podřízl větev, aspoň si to přiznal. Když nic jinýho. A Belly překvápko v podobě slečny Black jsem mu doopravdy přála.
No, jak tihle dva dopadnou...
Díky!

5)  Alex (07.03.2016 22:26)

Tomu se říká zvrat. Úplně mi došla slova. To že si Edward přiznal svý pokrytectví je fakt pokrok, jsem zvědavá co bude dál.

4)  Niki (07.03.2016 22:07)

no tedááááá tak to jsem nečekala....ale to ještě pořád není konec co????? doufám, že se brzo dozvím, jestli se ti dva tupouni konečně usmíří

kala

3)  kala (07.03.2016 22:07)

Děkuji úžasné

2)  Iva (07.03.2016 22:06)

toto musím ešte predýchať
Skvelý obrat v deji
Ďakujem za zážitok

1)  Renata (07.03.2016 22:03)

Moc hezky musim se a taky . Mužů se zeptat kolik ještě bude kopitol??:) :):):)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek