Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Juanita a Pedro

 

Marně dumám, jak oddálit nevyhnutelný. Dřív nebo pozdějc to budu muset vyklopit, ale jako pokaždý, když se dostanu do průšvihu, volím možnost pozdějc. Čím bych vás tak zabavil? Třeba stručným vysvětlením, proč byly mejdany u Haleů tolik oblíbený? Fajn, nemusíte mě nijak zvlášť přemlouvat.

Většina z nás, bohatých smradů, pořádala večírky na zahradě, v domě pro hosty, u bazénu. Jasperovi rodiče pracovali jako právníci pro dvě velký nadnárodní firmy, takže doma se nikdy moc neohřáli a svý špatný svědomí si léčili nejblbějším možným způsobem – dovolili Jazzovi prakticky cokoliv.

Například mejdany v hlavním domě.

Mejdany, po kterých se pokaždý musela volat úklidová služba. Mejdany, kvůli kterým měli Haleovi množstevní slevu u místního dodavatele luxusních koberců. Mejdany, kvůli kterým se různý druhy antikoncepce staly pevnou součástí vybavení každý koupelny v Haleovic obří vile.

Haleovi měli jen jednu podmínku. Každýho mejdanu se účastnil Roland, což byla taková upgradeovaná verze Teressy. Oproti Teresse měl Roland spoustu výhod – například prakticky nikdy nemluvil. Jeho hlavním úkolem bylo zajistit, aby se zvuková hladina udržela na úrovni, která nepřiláká pozornost policie, a aby všichni zúčastněný skončili s pitím pod hranicí otravy alkoholem. Obojí zvládal tiše a nenápadně, takže jsme se ho naučili nevnímat.

Teď bych ještě mohl zmínit, jak jsme s Jazzem a Mikem Newtonem pokaždý losovali o holky a o ložnice, do kterých si je odvedeme, ale k pochopení toho, jakej jsem zmetek, budou stačit i podrobnosti z toho jedinýho večera, kdy k Jasperovi zavítala Bella.

Dorazili jsme mezi prvníma. Bella hned vystartovala k Jacobovu autu, aby mu pomohla s nějakýma bednama. Ani ji nenapadlo, že by požádala o pomoc . Ještě jsme nebyli uvnitř a mně už šla pára z uší. V tu chvíli nás přišel přivítat Jasper. Sám. Čehož Alice okamžitě využila a na jeho trapnej uvítací polibek zareagovala tak, že jsem mu málem znovu dal pěstí. Naštěstí držel v ruce povědomou flašku. Popadl jsem ho za loket a nasměroval ho dovnitř. V kuchyni jsem si od něj flašku vzal a nalil si pořádnýho panáka. Jo, na tequile jsme začínali a pořád jsme s ní měli dobrej vztah.

To už dorazila i Bella s navždy-Jacobem a jejich nákladem. Rád bych řek, že se na mě usmála, ale ve skutečnosti mě (i s mou skleničkou) naprosto ignorovala a usmívala se na všechny ostatní.

Z bedny vytáhla láhev a zamířila do hlavní haly.

„Hej, lidi, já jsem Bella, tohle je Jacob, a i když jsme burani ze severozápadu, nějaký dobrý zvyky u nás máme. Takže pokud se dneska chcete opít tak, že zítra nebudete umírat, máme tu dvě bedny toho nejlepšího chilskýho chardonnay – berte to jako naše zápisný!“

Ozval se nadšenej potlesk a jekot a okamžitě ji obklopil chumel lidí s kelímkama a se skleničkama.

Já se rozhodl, že zůstanu v Mexiku, a tak jsem se dál opíral o kuchyňskej ostrůvek a pozoroval svou holku, jak se umí naprosto skvěle bavit.

Beze mě.

 

Přišla za mnou asi po hodině.

„Ještě se vztekáš?“ zeptala se tiše.

„Já? Proč bych se vztekal?“ Kdybych byl střízlivější, možná bych si rovnou jednu vrazil, ale v tu chvíli jsem si připadal děsně silnej a nad věcí.

Odložila svou skleničku, jemně mi vykroutila tu mou a vzala mě za obě ruce. „Pojď si zatancovat,“ zavrněla mi těsně u ucha. Vážně byla odhodlaná nenechat si ode mě zkazit večer.

Dovolil jsem jí, aby mě odtáhla do haly, kde už svítilo jenom pár lamp v rozích a kde se po sobě plazilo několik dvojic. Objal jsem ji a zabořil jí ruku do vlasů v týle. Napadlo mě, že teď by bylo snadný zrušit jí ten její ulítlej vlasovej útvar. Kolem nás se ozývalo přidušený hihňání a šepot. Vzpomněl jsem si, co jsem si od tohohle večera původně sliboval. Odlepil jsem se od Belly a zadíval se jí do očí.

„Jsi opilá?“ zeptal jsem se (a znělo to pořádně opile).

Zamrkala na mě. „Co myslíš?“ Uvědomil jsem si, že celou předchozí hodinu obcházela lidi a nalívala je svým úžasným chardonnay a že poctivě dolívala i sobě.

„Vypaříme se?“ zkusil jsem to. Zároveň jsem ji začal táhnout pro mě známým směrem, ke schodišti, který vedlo k ložnicím.

Zasekla se hned pod prvním schodem. „Tohle já nedělám, Edwarde. Nelezu do postelí lidem, který mě k sobě pozvou.“

„Se mnou ale lezeš do postele každou chvíli, ne?“

Vytrhla se mi a stejně jako předtím v autě na chvíli zavřela oči. Když se na mě znovu podívala, studilo to.

„Možná by sis měl dát kafe. Nebo ledovou sprchu. Nebo obojí.“ Otočila se na patě a odkráčela.

Sesunul jsem se na schody a opřel si obličej do dlaní. Byl jsem na sračky.

Když jsem znovu zvedl hlavu, Bella tančila. S kým? Otázka za sto bodů. A už tu máme vítěze! Jasně, s Jacobem. Je fakt, že do erotickýho tulení to mělo daleko, protože si povídali a k tomu víceméně potřebovali ruce, ale i tak byl ten zmetek zase moc blízko. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. U jednoho ze stolků s jídlem stála Lauren a afektovaně se smála něčemu, co do ní hustil Mike.

Vrávoravě jsem se zvedl a vyrazil přímo k ní. Objal jsem ji zezadu kolem pasu. Překvapeně na mě vykulila pečlivě nalíčený oči.

„Čau zlato, dáme tanec?“ Šla víc než ochotně.

Přiznávám, pak už si toho moc nepamatuju.

Jen některý události vystupujou docela jasně. Bohužel.

S Lauren se nám nejspíš podařilo zabrat jednu z nejlepších ložnic, tu s vodní postelí, protože když si na mě sedla, docela dost se to s náma zhouplo.

Další jasnej moment – Bella mezi dveřma. Připomnělo mi to tu chvíli na pláži, když jsme se poprvý líbali. Tehdy jí za hlavou svítilo slunce, teď světlo z chodby.

„Bells?“ zavolal jsem na ni nejistě. V pokoji bylo šero, za ní prudký světlo, takže jsem jí neviděl do tváře.

Ani nehlesla. Jenom tam pár vteřin stála, a pak prostě zmizela.

Rád bych řekl, že hned potom jsem Lauren odstrčil a běžel za Bellou, ale pravda je taková, že jsem byl tak ze dvou třetin mimo, takže nic z toho jsem neudělal.

Nevím, kolik času uběhlo, když se dveře znovu otevřely. Alice, Rose, Emmett a dokonce Jasper. Stáli tam namačkaný a vypadali, jako by se chtěli nechat vyfotit. Ten nápad mě rozesmál.

„Můžu ho zabít?“ zeptal se Emmett.

„Tady ne, krev se čistí fakt blbě,“ odpověděl mu – naprosto vážně – Jasper.

„Cestou domů by se to mohlo nahrát jako nehoda,“ navrhla Rose.

„Ta coura je ještě tady?“ zeptala se zdánlivě nesmyslně Alice. Až později mi došlo, že mluvila o Lauren.

 

Další jasnej moment. No, jasnej… Možná mě cestou domů chtěli zabít, ale asi jim to zkazil fakt, že každý dvě minuty museli zastavovat, abych se nepozvracel do auta.

A pak – konečně – nastala milosrdná tma.

 

Probudil jsem se s nejhorší kocovinou ve svým životě. Někdo mě odtáhl do mýho pokoje, ale nijak zvlášť se s mým pohodlím netrápil. Měl jsem na sobě (poblitý) oblečení ze včerejška a dokonce i boty (maximálně poblitý). Nikoho ani nenapadlo zatáhnout mi žaluzie, takže mi přímo do obličeje žhnulo slunce a tak nějak souznělo s tepáním v mý hlavě.

Opatrně jsem odlepil jazyk od patra. Než jsem stihl začít uvažovat o tom, že se zkusím zvednout z postele, vzpomněl jsem si, co se v noci stalo. Ne že by toho bylo tolik (co jsem si pamatoval), ale jak už jsem řekl výše, bohatě to stačilo.

Zmocnila se mě nefalšovaná panika. A kocovina v kombinace s panikou… ech, řekněme, že nakonec jsem nemusel přemýšlet o tom, jestli vstanu a vyrazím do koupelny. Nakonec to bylo prostě víc než nutný.

O půl hodiny později (proces sprcha plus převlíkání mě přesvědčil, že ženský rozhodně přehánějí, když tvrdí, že chlapi by porod nedali) jsem stál přede dveřma Bellinýho pokoje a zkoušel sebrat zbytky odvahy a aspoň náznak souvislých myšlenek, který by mi pomohly s tím, co jí vlastně říct.

Nakonec jsem zaklepal. Nic.

Znovu. Nic.

Pomalu jsem pootevřel dveře.

Pokoj byl prázdnej. Jakože úplně prázdnej. Žádný oblečení, knížky, počítač, nic.

Byla pryč.

Vyrazil jsem dolů. Nikde nikdo.

Kuchyně. Poslední šance.

Seděla u pultu, srkala kafe a nechala si od Teressy hladit zápěstí. U nohou jí ležel její kufřík a taška.

„Bello, nejezdi,“ zalapal jsem po dechu. Věnovala mi jedinej pohled. Tenhle už ani nestudil. Byl dokonale prázdnej.

Znovu se sklonila nad hrnek. „O svý dědictví nepřijdete. Napíšu Jenksovi, že jste dodrželi všechny podmínky.“ Její hlas zněl mechanicky. Jako hlas robota.

Možná proto, že mi bylo tak špatně, možná proto, že jsem si uvědomoval, že tohle mi nemůže nikdy odpustit… Nevím, zatoužil jsem hodit aspoň kousek viny na ni.

„Takže z toho vyjdeš jako neposkvrněnej vzor ctnosti? Svatá Bella? A co takhle Bella a drogy? Spěcháš za Angelou, abyste si daly něco dobrýho?“

Vytřeštila na mě oči. Trvalo přesně pět vteřin, než jí to došlo.

„Takže tos byl ty? Já si říkala, kdo u mě šmíroval! Dokonce jsem sama sebe přesvědčovala, že se mi to jenom zdá! Ježiši…“ Sklouzla ze židle, rychle objala Teressu (ta byla úplně ztuhlá a bledá), popadla svoje věci a vyrazila ke dveřím.

U kterých jsem stál já.

Popadl jsem ji za ramena. Zkoušela se mi vyškubnout, ale nedal jsem se. Po chvíli povolila, oddechovala jako po extra dlouhým běhu a zírala na mě fakt děsivým pohledem.

„Tak jo,“ zasyčela. „Feťačka, to už víš. Ale měl bys vědět všechno. Neposkvrněná? Pche! Nejsem panna od čtrnácti. Takže až ti zbyde chvilka v tvým blond harému, můžeš dumat nad tím, proč jsem zrovna tobě nedala!“

Otevřel jsem pusu. Ale nic ze mě nevyšlo. Celý jsem tak nějak… povolil. Bez problémů mi proklouzla pod rukama. Slyšel jsem, jak za ní práskly hlavní dveře.

 

Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Probralo mě Teressino odkašlání.

„Úplně jako Juanita s Pedrem,“ vzdychla ta dobrá žena. „Jenom s tím rozdílem, že Juanita toho kreténa nakonec bodla.“

 



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

2)  Seb (25.02.2016 18:26)

Odjela? Ach jo, jsem hodně zvědavá, jak se ti dva udobří. Udobří se, že jo?

A co Alice a Jasper, dají se dohromady?
Děkuju

1)  Niki (25.02.2016 17:59)

jejda to asi nebude jen tak, že Bella není panna od 14 a má problém s drogama.... doufm, že to ti dva vyřešej.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi