Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Další prostinká záležitost k rozepsání :)

Začínáme smrtí, ale tragédii nečekejte.

I tentokrát přijíždí nová bledá holka do města, jen směr je tak nějak opačný.

Odhad - šest kapitolek.

 

Ahoj zlatíčka,

věděli jsme, že to přijde, měli jsme možnost vybrečet se předem, ale i tak mi připadalo jako dobrý nápad dát vám půl roku, abyste se oklepali z nejhoršího.

Jako všechno, co jsem v životě udělala, i tohle má ale především sobecký důvod. Chci, abyste měli možnost se na mě vztekat (a neměli z toho výčitky).

Uf, jak jenom začít? Znáte mě, nebudu chodit kolem horké kaše a vmáčknu to celé do pár vět.

Když mi bylo sedmnáct, potkala jsem jednoho… No tehdy mi připadal úžasný a skvělý a dokonalý, ale tohle všechno mu vydrželo jen do okamžiku, než mě přivedl do jiného stavu. Pak mi došlo, že je to vlastně ještě kluk, který má hrůzu z toho, že mu rodiče nařežou. Horší ale bylo, že vyšlo najevo, že i já jsem jenom holka, která se bojí, že jí rodiče nařežou. Když se k tomu připočetly moje sny (a Bůh ví, že většinu z nich jsem si nakonec splnila), kterých bych se s dítětem musela vzdát (ano, už tehdy jsem byla sobec), nechala jsem se celkem snadno dotlačit k podepsání papíru, jímž jsem se svého dítěte vzdala.

Myslíte si, že už jste překvapení? Že vám ledacos dochází? Jako třeba to, proč jsem vás všechny adoptovala? Ne, nebyla to jen léčba špatného svědomí. Když přišel pravý čas (a pravý muž), zatoužila jsem po dětech. Jenže ten nad námi na nás rád občas udělá dlouhý nos, takže se ukázalo, že už vlastní děti mít nemůžu. Ale máte pravdu – nebyla náhoda, že jsem k adopci hledala děti, které byly přibližně ve věku mé vlastní dcery (a taky jsem si uvědomovala, že zaplnit Carlisleovi v jeho věku dům řvoucími miminy by bylo extrémně sobecké i na mě).

Teď přijde hlavní překvápko: Když jsem se před rokem (vlastně před rokem a půl, pořád zapomínám, že jsem vám dala oddychový čas) dozvěděla o té pitomé nemoci, zatoužila jsem aspoň jednou v životě svou dceru vidět – ujistit se, že je a bude v pořádku (i tohle sobci dělají).

Když máte peníze, je možné skoro všechno. Našla jsem ji za měsíc, zjistila, že prožila hezké dětství s prima pěstouny (i když to místo je šílené – věřili byste, že tam skoro nepřetržitě prší? Je to moje dcera, jak to, kruci, mohla vydržet?), ale zrovna teď je smutná, protože její nevlastní matka zemřela (ta holka má pech) na rakovinu. Věřím na znamení, znáte mě, takže z okukování zpovzdálí se stalo několik setkání.

Nevím, jak důležité to bude pro vás, ale ona je úžasná! Slušná a chytrá (jakože doopravdy, ne že jen dře na zkoušky) a milá a stydlivá (očividně jsem vliv výchovy podceňovala). Nosí samozřejmě tenisky a kostkované košile a mám podezření, že nikdy nebyla u kadeřníka, ale s tím by se možná dalo něco udělat, ne? (Ano, Alice, mrkám na tebe!)

Další pokus o stručnost: V tuto dobu je před nástupem na vysokou. Ale přemýšlela jsem nad tím a i tak chci, aby se – i když opožděně – stala součástí mojí rodiny. I když už je Carlisle pět let po smrti. I když to mám za sebou i já. Tohle je nejlepší způsob, jak vám říct, že vy jste moje rodina a díky ní jí zůstanete. Ona vás udrží pohromadě. Věřím tomu.

Jmenuje se Isabella Swanová, ale trvá na tom, aby se jí říkalo Bella.

PS: A protože vás znám a protože vím, že jste se mým sobectvím stihli nakazit, rozhodla jsem se, že vaše stmelování nenechám na vaší kolísavé vůli. Každému z vás zůstává díl dědictví, o kterém jste se dozvěděli před půl rokem.

Mám ale pár podmínek…

„To nemůže myslet vážně!“ Rosalie už nevydržela sedět. Vyskočila a začala měřit kancelář dlouhými, i když stále dokonale elegantními kroky. „Po tom všem, co jsme ten poslední rok zkusili…“

„Zkusila hlavně Esme,“ opravil jsem ji a dávka ironie v mém hlase jasně vypovídala o tom, jak dobře nás naše matka znala. Před půl rokem, krátce po jejím pohřbu, jsme seděli na stejných místech v kanceláři jejího právníka, drželi jsme se za ruce a byli si jistí, že už na sebe budeme vždycky jen milí.

„Ale tohle, tohle je tak… nefér! Mám poslední prázdniny před vysokou, s Emmettem se uvidíme asi tak za sto let, a místo toho, abych si to pořádně užila, mám dělat tři měsíce někomu chůvu?“

Alice se ušklíbla. „S Emmem se uvidíš nejpozdějc na Díkůvzdání. Chápeš to vůbec? Esmeina dcera. Nás sebrala v podstatě z ulice, tři smrady, moc velký a moc problémový na to, aby se dali slušně umístit. A jediný, co za to od nás chce, je, abysme poznali její skutečnou dceru.“

„Jo, protože když se šprajcnem, skončíme zpátky na ulici,“ zamračila se Rose. Když se s Alicí dostaly do ráže, mluvily stejně, jako když jim bylo osm a máma je – asi měsíc po sobě, přivedla domů.

„Ale no tak,“ zkusil ji umravnit doktor Jenks. „Nějaké kapesné vám zůstane tak či tak, ale samozřejmě ten rozdíl je značný. Přesto si dovolím souhlasit s Alicí – tři měsíce proti letům, které vám Esme dala? Proti zajištěné budoucnosti?“

Rosalie protočila panenky. „No jo, jsem sobecká mrcha. Od koho jsem to asi tak odkoukala?“

„Rose!“ zasyčel jsem na ni tak ostře, až sebou trhla. „Nejsou to tři měsíce, každej ji budeme mít na starost jen jeden den v týdnu, to znamená dvanáct dnů na každýho. Za mě je to dobrá nabídka.“ Dokázal jsem si spočítat, že dvanáct solidních filmů se během prázdnin určitě najde. To je skoro půlden. Pak možná nějaké koupání… I když to raději ne. Jestli je odněkud z deštnýho pralesa, nejspíš nebude umět plavat. Najednou jsem si uvědomil, že to budu mít těžší než Alice a Rose. Ty s ní můžou obíhat svoje obvyklý holčičí pochůzky, kdežto moje zkušenosti s celým dnem stráveným s holkou zahrnovaly v podstatě celodenní muchlovačky, když jsme se s Lauren oba hodili marod. Nebo s Jessicou. Nebo s Angelou. Nebo… No nic. Tohle rozhodně nepadalo v úvahu. Ta holka byla prakticky moje ségra (další!), takže tenhle směr mých úvah byl naprosto mimo.

„Potřebuju vaše podpisy pod prohlášení, že jste byli s novými podmínkami závěti seznámeni a že všemu rozumíte,“ přetrhl moji rostoucí paniku Jenks.

Nad papírem jsem zaváhal jen chvíli. Rose, a dokonce i Alice číhaly na sebemenší projev mojí slabosti.

 

Alice chtěla řídit. Skřípal jsem zuby, protože mi zase komplet rozhodila nastavení sedadla i volantu. Čí to byl nápad, že pojedeme jedním autem? Mým autem? Při té myšlence mě nepříjemně zastudilo v žaludku. Esme nás vážně znala. Kolikrát jsme za toho posledního půl roku jeli někam spolu? Copak nás vážně držela pohromadě jen ona? Deset společných let z nás neudělalo skutečnou rodinu?

Jenže jak by to mohla změnit nějaká holka ze zapadákova? Možná je Esme hodně podobná a mámu napadlo, že její chodící živá připomínka nám bude neustále nenápadně oprašovat svědomí. Jenže taky přece napsala, že i Isabella Swanová jde na vysokou. Tak či tak, za tři měsíce všichni vypadneme. Pár let se budeme vracet: Rose kvůli Emmettovi, Alice s marnou nadějí, že ji ten idiot Jasper vezme na vědomí a já ze strachu, že obě dohromady předělají náš dům na nějakou ultramoderní katastrofu.

A pak ho za pár let stejně prodáme… Pokud s tím ovšem Bella bude souhlasit. Jedna z máminých podmínek.

Alici zapípal mobil. Vytáhla ho s oním pološíleným zábleskem naděje v očích, který se u ní objevoval od doby, co jí Jasper Hale, můj kámoš a totální kretén, napsal po šesti pivech nějakou velevtipnou zprávu. Před rokem.

Alice vyjekla, jako by to byl opravdu on. „Ježiši! Je u nás!“

„Kdo? Jasper?“ Druhý den prázdnin? V tuhle dobu obvykle ještě dospával zahajovací mejdan.

„Ne! Isabella Swanová!“

 

Stála u přední brány a vypadala tak, jak by měl člověk po tolika hodinách na cestě vypadat. To jen moje sestry a kdysi i Esme uměly po osmi hodinách v letadle působit jako filmové hvězdy před první klapkou. Tolik k podobě s Esme. Pokud jsem to za ty dvě vteřiny, co nasedala dozadu k Alici, dokázal posoudit, musel mít ten tehdejší Esmein trouba vážně výrazný geny.

Tmavé vlasy. Spousta tmavě hnědých vlasů zamotaných do takového toho jakože drdolu, ze kterýho se sypou dřív, než je holka doopravdy sepne. Stejně tmavý oči. Pršák a nervózní pusa, celá rozkousaná a rozpraskaná z klimatizace v letadle. Esme nikdy nebyla nervózní. Ani na smrtelný posteli. A nikdy nedovolila, aby jí popraskaly rty. Ani na smrtelný posteli.

Vyťukal jsem kód a v tichu, který nastalo, jak se před náma otvírala brána, jsem poznamenal:

„Tímhle začneme. Naučíš se všechny kódy. A taky ti hned zítra vybereme auto. Jenom od týhle brány k domu je to víc jak kilák.“ Než mě stihlo převálcovat uspokojení, že mám vymyšlený program na první den s ní (výběr auta – paráda! Zbývá už jen jedenáct dnů!), vzala mi vítr z plachet.

„To nebude nutné, Edwarde,“ pronesla moje jméno, jako by to předem trénovala. „Zítra mě vyzvedne můj kamarád a pomůže mi s tím. Je machr přes auta.“

Rosalie se uchechtla. Zkusil jsem ji zabít pohledem, ale ani tentokrát to nevyšlo.

Má kámoše? Tady? Netušil jsem, proč se mi mnohem víc zamlouvala moje původní představa.

Totiž že k nám přijel nebohý siroteček, pro kterého budeme středem nového, krásnějšího vesmíru.

Bella Swanová měla očividně svůj vlastní vesmír a nejspíš s ním byla docela spokojená.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

AMO

15)  AMO (14.09.2017 13:35)

ambro... je toho víc a tahle je dokončená
euforie! blaženost!
Miluju tě, jdu číst dál.

Carlie

14)  Carlie (11.04.2016 19:31)

WOW!
Tak jo, sedám si na zadek, protože máš můj totální obdiv a respekt, že dokážeš vymyslet další variaci, jak rozehrát šachovou partii s klanem a smečkou, aniž by ses opakovala a aniž by se kroky ve Tvém scénáři daly předvídat.
Nemůžu se dočkat další kapitoly (a Jacoba, že joo? ), takže vyzobávačky omezím na vypíchnutí tohohle formulačního klenotu: "...její chodící živá připomínka nám bude neustále nenápadně oprašovat svědomí".

leelee

13)  leelee (21.03.2016 00:37)

Začít dopisem na rozloučenou? Tak jo, vypadá to na slušně pošlapaný očekávání, protože tohle asi nebude chudáček siroteček:D

12)  Adela (21.02.2016 16:52)

Mužů se zeptat ??


Oni jsou lidé ????:p
Jo a moc zajímavé !!

11)  Ellí (13.02.2016 17:39)

Wow, no teda, zní to zatím dost zajímavě! Paráda :-).

10)  Sneja (30.01.2016 11:19)

kala

9)  kala (29.01.2016 22:40)

Děkuju

Hanetka

8)  Hanetka (29.01.2016 19:18)

Ambruško... začátek senzační a už se těším na tu jízdu. Jsi báječná, že to psaní pro nás ještě nevzdáváš... protože sr to čte jedna báseň.

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (28.01.2016 21:50)

Ďaľšia výborná poviedka od teba :) .Veľmi sa teším na pokračovanie.:)

Lenka

6)  Lenka (28.01.2016 06:29)


Moc si mě potěšila. Krásná kapitola.

ambra

5)  ambra (27.01.2016 15:34)

Děkuju, ženy . Zkusím večer přihodit další, ale na fb už to věšet nebudu B) .
Marci, když jsem to po sobě četla, taky mě to napadlo .
Jinak opakuji (a přísahám a slibuji): ČP bude (je!), ale neustále mi to šrotuje v hlavě, nejsem s tím koncem spokojená (tak jak je zatím napsaný) a s ohledem na to, že nejsem s celou povídkou spokojená tak od poloviny, tak bych to tím koncem ráda trochu vylepšila. Takže ne, není u ledu ani omylem!:)

Marcelle

4)  Marcelle (27.01.2016 09:58)

V první chvíli jsem se lekla, že píšeš nám (čtenářkám) No dobře, tak ne. Každopádně skvělý začátek, díky

3)  betuška (26.01.2016 19:33)

Ambruška, ja sa teda priznám. Ako som videla ,že si dala NOVÚ vec na pľac, skoro ma švihlo, pretože všetko staršie a nedopísané zasa plače v kúte.
Samozrejme,že to má ALE...To je tak GENIÁLNA myšlienka a tak, ja proste nemám slov. Ano, ako píše Kytka, neskutočný relax a u mňa ten deň ani nebol taký náročný. Takže ďakujem za každé tvoje vydané písmenko a nehnevaj sa na mňa,že som taká chamtavá a chcela by som viac a viac a viac

Marvi

2)  Marvi (26.01.2016 19:26)

Prijemne prekvapeni moc se tesim na dalsi pokracovani neco mi rika ze to bude parada jedna kapitolka lepsi jak druha

kytka

1)  kytka (26.01.2016 18:55)

Tedy Maruško Prý tragedii nečekejte. Neskutečně jsem si to užila a moc se těším dál. Máš šestý smysl na načasování. Opět skvělý relax po náročném dni. Děkuji

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek