Sekce

Galerie

/gallery/light-in-darkness-mini.jpg

Pátá a poslední kapitola: Níž, nebo výš?


♦♦♦  Hudba jen pro odvážné.  ♦♦♦

 

Pátá kapitola: Níž, nebo výš?

 

Čím více jsem se blížil k domu, tím lépe jsem slyšel jejich hlasy.

Přitom jsem se snažil ignorovat znepokojující vůně lesa, které čím dál tím více a čím dál tím častěji strhávaly mé instinkty tam, kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Pach zvěře byl svůdný i odporný zároveň. Odmítal jsem ho vnímat. Odmítal jsem být tím, kým jsem byl, ačkoliv jsem věděl zatraceně dobře, že nemám na výběr. Ta lepkavá smyčka se kolem mě utahovala, ale já tu představu odmítal.

Věděl jsem, že se nedokážu dobrovolně nakrmit, ne dokud to jen trochu půjde. Mé oči byly už dávno černé a mé hrdlo mě trýznilo, ale odmítal jsem to brát na zřetel.

Teď přede mnou leželo něco jiného – moje rodina. Nebo přinejmenším taková její blízkost, jakou jsem si dovolil dopřát.

Samozřejmě, že o mě věděli. A samozřejmě, že trpělivě čekali, až se vrátím. Dávali mi volnost, jakou jsem potřeboval, a čekali, až se rozhodnu.

Ale já se rozhodnout nedokázal.

Prožili si už dostatek dní v mé ohavné přítomnosti, dost dní, ve kterých jsem je strhával s sebou.

Stačilo.

Neměl jsem,  co jim nabídnout. Jejich náruč byla otevřená, ale já ji mohl jedině zasypat černým dehtem.

Bylo jim lépe beze mě. Chtěli, abych žil, a měli jistotu, že tu stále jsem. Alice mě hlídala na každém kroku, ale víc jsem jim dát nedokázal.

Jejich lásku jsem odmítal, ale zároveň jsem po ní toužil. Má samota mě po nějaké době začala tížit. Uvědomil jsem si, že jsem začal toužit být hoden jejich lásku přijmout. Kolikrát jsem si to představoval! Chtěl jsem k nim patřit… mít jediný důvod, který by mi dával možnost znovu překročit práh toho domu a práh jejich života.

Ale neměl jsem nejmenší naději. Byl jsem, čím jsem byl, a jakákoliv láska světa nebyla pro mě. Nedokázal jsem ji ani nabídnout ani přijmout. Nepatřil jsem k nim, už ne. Nemohla mezi námi být větší vzdálenost.

Přesto jsem si dovolil se jim občas alespoň přiblížit. Jako bych si přál alespoň přistrčit zmrzlé ruce k ohni. Chtěl jsem vidět jejich tváře, slyšet jejich hlasy, cítit jejich vůni, tak známou, tak vrytou do mé paměti.

Alice moc dobře věděla, že to dělám. Že chodím do jejich blízkosti, i když jen tak blízko, abych je slyšel, zatímco oni nemohli cítit můj pach. Někdy to řekla i ostatním, někdy ne. Občas stála u okna, když nikdo jiný o tom neměl ponětí, a hledala mě mezi stromy. A občas se usmála mým směrem, když mě našla, a její úsměv mě na chvíli nechal zapomenout.

 

Edvin Marton: Fireworks

 

Ale tentokrát to bylo jiné. Jejich myšlenky vířily, byly vzrušené, popuzené, vzedmuté. Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost…

Něco se odehrávalo, přímo teď. Snažil jsem se zorientovat ve výkřicích ozývajících se z jejich myslí a ve slovech, která jsem slyšel, a nebál jsem se přiblížit velmi blízko k domu. Mezi stromy jsem viděl jeho skleněné stěny a všechno, co se za nimi odehrávalo.

„Máte ji na svědomí, vy odporný hnusný bestie!“  Charlieho hlas se zařízl do mého mozku jako nabroušená čepel.

Charlieho zuřivost! Charlieho bolest.

Viděl jsem postavy stojící naproti sobě uprostřed haly. Byli tam všichni.

„Kdybych jenom na chvíli tušil, co jste zač… čeho jste schopný… vzal bych ji třeba na druhý konec světa, co nejdál od vás!!!“

Jeho slova a jeho myšlenky vibrovaly nesnesitelným čerstvým utrpením. Věděl to… A nezáleželo na tom odkud.

„Kde je ten bastard! Ať se mi ukáže! Zeptám se ho, jak mu chutnala její krev…!“

„Charlie…“ Esméin slabý hlas.

„Můj syn by to dobrovolně nikdy neudělal, Charlie, miloval ji. Donutili ho k tomu.“ Carlisle se snažil mluvit na mou obranu, ale Charlie ho propaloval pohledem.

„Miloval ji tolik, že ji musel mít za každou cenu, he?!“ rozrazil vzduch další jeho ostrý výkřik a hněv. „Kdyby ji miloval, držel by se od ní co nejdál a ještě by tu byla! Neměl na to právo, když věděl, co je zač!“

„Právě proto, že ji miloval, nedokázal se od ní držet dál,“ odpověděla pevně Esmé. Její rty se stáhly do tenké bolestné linky.

„Právě proto…“ odplivl si Charlie. „K smíchu! Slyšíte vůbec, jak šíleně to zní?! Upír…“ Při tom slovu se zarazil, ale potom vybuchl: „Upír a člověk…! Absurdní! Neuvěřitelně absurdní! A ani jeden z vás proti tomu nic neudělal! Nechali jste ho ji zabít! A kdyby jenom zabít, to by se ještě dalo snést! Ale on ji… spolykal! Zakousnul ji jako krysu!“

Všechno se ve mně převrátilo, stáhlo nevolností, hnusem. Má odpornost v jeho slovech vyplula napovrch ve vší své opravdovosti.

„Nemáte tušení, jak moc je nám to líto,“ Alicin hlas.

„Líto!!“ vyprskl znovu Charlie a chvilku zavládlo ticho.

„Jste vinni všichni stejně,“ řekl potom ledovým hlasem. „To vy jste ji zabili. Nenasytným chřtánem svého syna.“ To poslední slovo procedil mezi zuby jako nejhorší nadávku. „A nevykládejte mi o tom, že ho k tomu někdo donutil. Byly to jeho zuby, jeho jed, jeho selhání. Nikdo by neudělal něco takového osobě, kterou miluje. Jen on.“

„Je to náš syn, člen naší rodiny, a jste k němu nespravedlivý, Charlie,“ ozval se znovu Carlisle, v jeho hlase se míchal varovný i smířlivý tón.

„A Bella byla moje dcera! Moje opravdová dcera!“ vybouchnul Charlie v odpověď. „Víte vůbec, co to znamená? Ta hra, co se snažíte hrát, je ubohá. Ohrožujete nevinné lidi, jen pro dobrej pocit, že nejste tím, čím jste! A právě moje dcera zaplatila za to, že jste si troufli nechat to zajít až do krajnosti! Vy bezcitný stvůry! Táhněte odsud… Táhněte daleko od lidí, do pekla, kam patříte.“ Jeho hlas se vytratil, ale jeho hněv, zloba a zoufalství zůstalo viset ve vzduchu jako ostří nože. Vzduchem hýbala čirá nenávist a otevřená bolest.

Esmé si bezradně schovala hlavu ke Carlisleově hrudi, zatímco ostatní se neodvážili pohnout. Dokonce i Jasper cítil, že nemá právo Charlieho ovlivnit. Jeho řev a zlost na ně dopadaly neředěnou silou.

Stál jsem prakticky u domu. Někteří z mé rodiny už o mě věděli, Charlie ovšem stále neměl tušení, že tu jsem, neviděl mě.

Sejmul z nich vražedný pohled, otočil se a vyrazil ze dveří. Ale jen co se otočil, jeho zrak padnul na mě. Zůstal ohromeně zírat.

Moje slova předběhla a odrazila bezprostřední dávku jeho hněvu: „Má rodina za to nemůže. Věřili mi víc, než měli. Stejně jako já sám. A snad jedině Vás bolí její nepřítomnost víc než mě. Opusťte, Charlie.“

Zadíval se na mě, beze slov.

Ty lehkomyslnej odpornej dobytku… Odplivl si přede mnou do trávy.

Přešel mě a už se na mě nepodíval, na nikoho z nás; nasedl do svého auta a odjel. Jeho pohrdání a odsouzení nemohlo být větší. Za jeho koly vzlétla sprška odletujících kamínků.


Requiem for a dream



Zůstal jsem zírat na cestu. Cítil jsem na sobě jejich pohledy, ale nedokázal jsem se k nim otočit. Jejich myšlenky se prořezávaly mou hlavou, aby mě týraly až k hranici snesitelnosti.

Charlie těmi několika slovy dokázal otřást jejich světem, stejně jako tím mým. Zranil je všechny, do jednoho, přesně tak, jak chtěl. Konečně jsem to nebyl jen já, komu se zdálo, že v tom, co říkal, byl víc než kus pravdy.

A přesto přese všechno to tam znovu bylo. Jejich umanutá, zaslepená podpora, péče, láska. Jejich slitování, odpuštění, milost. Mohl tento svět a naše existence v něm být ještě více pokřivený? Ještě nemožnější?

Oni tu hru na dobro možná dokázali hrát, já ne. Oni dokázali neselhat. Charlie měl pravdu, byl jsem jen odporné monstrum. Ale neměl pravdu v tom, co byli oni. Oni byli čistí, neměli za mě trpět. Oni ne. Ta vina byla jenom moje.

Přejel jsem očima jejich výrazy, jejich tváře plné naděje, soucitu a hrdinství.

Nemohl jsem k nim víc nepatřit. Byli jsme čisté protipóly.

„Edwarde…“ Esmé udělala krok ke mně a zvuk jejího krásného hlasu mě donutil zavřít oči bolestí.

Neměl jsem co tu ještě pohledávat.

Vrazil jsem do garáže, kde stálo mé auto, jako vždy připravené v pohotovosti pro případ nouze. Stačilo nasednout, otočit klíčkem a sešlápnout plyn. Zpátečka zapískala a přední kola smykem vykroužila v kamení na cestě hluboký oblouk, když jsem hned nato strhl volant ke straně a zároveň dupnul na brzdu. Hned potom kola zakvílela, síla motoru mě vmáčkla do sedačky a auto vystřelilo pryč.

„Ne…“ křičely Alice a Esmé, když se rozběhly v mých stopách, zatímco ostatní zůstali stát na schodech.

Dýchejte, sakra, už jednou čistý vzduch… Poznáte, že tak se dýchá o dost líp!

To, co jsem dělal, nebyla krutost, ale vysvobození. Pro nás pro všechny. Sešlápl jsem pedál ještě níž a s pískotem kol vylétl z cesty na silnici.

V hlavě mi bouřilo. Má zatracená mysl mi znovu servírovala ten jed, ten hnus, po lžičkách. Vytrvale a soustředěně. Zajíkal jsem se, dusil vlastním pachem.

V hlavě mi znovu zněla Charlieho slova a palčivá pravda v nich. Ještě nikdy jsem to neslyšel, nevnímal tak jasně.

Miloval jsi ji tolik, žes ji musel mít…

Kdybys ji miloval, držel by ses od ní…

Neměl jsi na to právo, když jsi věděl, co jsi zač…

Dokázal jsi ji zabít, spolykat…

Byly to tvoje zuby, tvůj jed, tvoje selhání.

Tvůj nenasytný chřtán.

Ty lehkomyslnej, odpornej dobytku.

Ta slova pálila jako plameny hranice. Ty věty odsuzovaly, definitivně a jednoznačně. A namísto Charlieho v nich právě teď promlouvalo mé svědomí.

Nesnažil jsem se ho držet, řídit. Nechal jsem ho, ať mluví, ať mě soudí, ať mnou pohrdá. Mělo na to plný nárok.

Hořel jsem a kolem mě hořelo i všechno ostatní. Byl jsem ničivá síla, která se chystala stáhnout všechno dobré s sebou do tmy, do zatracení.

Až on to dokázal říct bez obalu, na plno. Až v jeho slovech byla celá pravda a její plameny pálily jako by byly skutečné. A přitom nebyly. Tyhle plameny pálily, aniž by spalovaly. A já chtěl hořet. Chtěl jsem sám na sobě cítit skutečnou sílu zla, které jsem způsobil.

Skutečné plameny!

Venkovní světla se rozpíjela na sklech mého auta jako záblesky ohně. Tak lákavé, tak spásné!

Zkroutil jsem prsty na volantu, až volant ztratil svůj tvar. Už dávno jsem se nesnažil ovládat výraz svého obličeje, všechno se ve mně scvrkávalo, stahovalo, svíjelo. Ta bolest byla zuřivá, syrová, a vybuchovala v nesnesitelných dávkách.

Plameny. Smrt.

Sešlápl jsem plynový pedál až k podlaze a uslyšel vlastní temné vrčení, přecházející v děsivý šílený řev. Potom jsem křečovitě sevřel prsty kolem torza volantu a trhnul jím na stranu. Auto vylétlo ze silnice v té dráze, kterou jsem chtěl - mířil jsem přesně. Zhouplo se ve vzduchu a narazilo do stožáru vysokého napětí. Tvrdá ocel sloupu při nárazu ve zlomku vteřiny vynulovala rychlost, kterou jsem měl. Ozvalo se tříštění skla a skřípání ohýbaného kovu. Svět se v jediný moment zastavil.

Ale ten náraz nic neznamenal. Ani lesklé úlomky skla, které mě zasypalo, ani kusy potrhaného plechu a plastu, které se opíraly o mé odolné tělo, zapříčené v troskách. Tohle mi nestačilo. Potřeboval jsem víc. Auto syčelo, jak z něj stoupala pára. Cítil jsem pach benzínu a každá vteřina byla delší než celá věčnost.

Každá vteřina jako by byla posledním bouchnutím mého dávno mrtvého srdce.

Přál jsem si to, prosil o to. Uvědomil jsem si, že čekám na rozhřešení.

Zavřel jsem oči těsně předtím, než se to stalo.

Ohlušující a oslepující exploze, která rozervala mé tělo na kusy.

A plameny, skutečné plameny, které strávily nejen mé tělo, ale i mé vědomí.

Jejich hukot byl jako hudba.

Jejich žár byl jako pohlazení.

 

Tragic End 5

----------------------------------------------------------------------------------------

 

Povídky od Cathlin

---

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

monikola

3)  monikola (05.01.2012 12:27)

Myslím, že som...ja neviem, ale asi spokojná? znie to chladne a neľútostne, ale asi je to takto dobre, asi je mu lepšie..jeho bolesť a výčitky ho spaľovali stokrát viac než tieto skutočné plamene, i keď musím povedať, že i tak mi to vyrazilo dych...

Cath? si absolútna majsterka emócii... dokážeš ich kúzelným spôsobom namixovať a podať nám ich ľadovo vyhladené vo vysokom pohári s paraplíčkem a my každým dúškom ochutnávame ich sladkosť i horkosť... ďakujem, do tvojho baru sa pôjdem napiť kedykoľvek ;)

dorianna

2)  dorianna (05.01.2012 12:07)

Bosorka

1)  Bosorka (05.01.2012 11:55)


Nevěřila jsem, že ho dokážeš FAKT zabít, čekala jsem, že ho necháš navěky se utápět ve svém bolu...obzlváště po té první "nadějné" části. OVšem pak Charlie a jeho pravda
Dovol, abych si ulevila KURVA, KURVA, KURVA!
Tak tohle byla opravdu jízda a já jsem velice ráda, že jsem prudila, až jem tě doprudila k tomuto skvostu
„Víte vůbec, co to znamená? Ta hra, co se snažíte hrát, je ubohá. Ohrožujete nevinné lidi, jen pro dobrej pocit, že nejste tím, čím jste! A právě moje dcera zaplatila za to, že jste si troufli nechat to zajít až do krajnosti!"

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek