Sekce

Galerie

05.01.2012 [11:30], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 43×, zobrazeno 5909×

/gallery/light-in-darkness-mini.jpg

Pátá a poslední kapitola: Níž, nebo výš?


♦♦♦  Hudba jen pro odvážné.  ♦♦♦

 

Pátá kapitola: Níž, nebo výš?

 

Čím více jsem se blížil k domu, tím lépe jsem slyšel jejich hlasy.

Přitom jsem se snažil ignorovat znepokojující vůně lesa, které čím dál tím více a čím dál tím častěji strhávaly mé instinkty tam, kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Pach zvěře byl svůdný i odporný zároveň. Odmítal jsem ho vnímat. Odmítal jsem být tím, kým jsem byl, ačkoliv jsem věděl zatraceně dobře, že nemám na výběr. Ta lepkavá smyčka se kolem mě utahovala, ale já tu představu odmítal.

Věděl jsem, že se nedokážu dobrovolně nakrmit, ne dokud to jen trochu půjde. Mé oči byly už dávno černé a mé hrdlo mě trýznilo, ale odmítal jsem to brát na zřetel.

Teď přede mnou leželo něco jiného – moje rodina. Nebo přinejmenším taková její blízkost, jakou jsem si dovolil dopřát.

Samozřejmě, že o mě věděli. A samozřejmě, že trpělivě čekali, až se vrátím. Dávali mi volnost, jakou jsem potřeboval, a čekali, až se rozhodnu.

Ale já se rozhodnout nedokázal.

Prožili si už dostatek dní v mé ohavné přítomnosti, dost dní, ve kterých jsem je strhával s sebou.

Stačilo.

Neměl jsem,  co jim nabídnout. Jejich náruč byla otevřená, ale já ji mohl jedině zasypat černým dehtem.

Bylo jim lépe beze mě. Chtěli, abych žil, a měli jistotu, že tu stále jsem. Alice mě hlídala na každém kroku, ale víc jsem jim dát nedokázal.

Jejich lásku jsem odmítal, ale zároveň jsem po ní toužil. Má samota mě po nějaké době začala tížit. Uvědomil jsem si, že jsem začal toužit být hoden jejich lásku přijmout. Kolikrát jsem si to představoval! Chtěl jsem k nim patřit… mít jediný důvod, který by mi dával možnost znovu překročit práh toho domu a práh jejich života.

Ale neměl jsem nejmenší naději. Byl jsem, čím jsem byl, a jakákoliv láska světa nebyla pro mě. Nedokázal jsem ji ani nabídnout ani přijmout. Nepatřil jsem k nim, už ne. Nemohla mezi námi být větší vzdálenost.

Přesto jsem si dovolil se jim občas alespoň přiblížit. Jako bych si přál alespoň přistrčit zmrzlé ruce k ohni. Chtěl jsem vidět jejich tváře, slyšet jejich hlasy, cítit jejich vůni, tak známou, tak vrytou do mé paměti.

Alice moc dobře věděla, že to dělám. Že chodím do jejich blízkosti, i když jen tak blízko, abych je slyšel, zatímco oni nemohli cítit můj pach. Někdy to řekla i ostatním, někdy ne. Občas stála u okna, když nikdo jiný o tom neměl ponětí, a hledala mě mezi stromy. A občas se usmála mým směrem, když mě našla, a její úsměv mě na chvíli nechal zapomenout.

 

Edvin Marton: Fireworks

 

Ale tentokrát to bylo jiné. Jejich myšlenky vířily, byly vzrušené, popuzené, vzedmuté. Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost…

Něco se odehrávalo, přímo teď. Snažil jsem se zorientovat ve výkřicích ozývajících se z jejich myslí a ve slovech, která jsem slyšel, a nebál jsem se přiblížit velmi blízko k domu. Mezi stromy jsem viděl jeho skleněné stěny a všechno, co se za nimi odehrávalo.

„Máte ji na svědomí, vy odporný hnusný bestie!“  Charlieho hlas se zařízl do mého mozku jako nabroušená čepel.

Charlieho zuřivost! Charlieho bolest.

Viděl jsem postavy stojící naproti sobě uprostřed haly. Byli tam všichni.

„Kdybych jenom na chvíli tušil, co jste zač… čeho jste schopný… vzal bych ji třeba na druhý konec světa, co nejdál od vás!!!“

Jeho slova a jeho myšlenky vibrovaly nesnesitelným čerstvým utrpením. Věděl to… A nezáleželo na tom odkud.

„Kde je ten bastard! Ať se mi ukáže! Zeptám se ho, jak mu chutnala její krev…!“

„Charlie…“ Esméin slabý hlas.

„Můj syn by to dobrovolně nikdy neudělal, Charlie, miloval ji. Donutili ho k tomu.“ Carlisle se snažil mluvit na mou obranu, ale Charlie ho propaloval pohledem.

„Miloval ji tolik, že ji musel mít za každou cenu, he?!“ rozrazil vzduch další jeho ostrý výkřik a hněv. „Kdyby ji miloval, držel by se od ní co nejdál a ještě by tu byla! Neměl na to právo, když věděl, co je zač!“

„Právě proto, že ji miloval, nedokázal se od ní držet dál,“ odpověděla pevně Esmé. Její rty se stáhly do tenké bolestné linky.

„Právě proto…“ odplivl si Charlie. „K smíchu! Slyšíte vůbec, jak šíleně to zní?! Upír…“ Při tom slovu se zarazil, ale potom vybuchl: „Upír a člověk…! Absurdní! Neuvěřitelně absurdní! A ani jeden z vás proti tomu nic neudělal! Nechali jste ho ji zabít! A kdyby jenom zabít, to by se ještě dalo snést! Ale on ji… spolykal! Zakousnul ji jako krysu!“

Všechno se ve mně převrátilo, stáhlo nevolností, hnusem. Má odpornost v jeho slovech vyplula napovrch ve vší své opravdovosti.

„Nemáte tušení, jak moc je nám to líto,“ Alicin hlas.

„Líto!!“ vyprskl znovu Charlie a chvilku zavládlo ticho.

„Jste vinni všichni stejně,“ řekl potom ledovým hlasem. „To vy jste ji zabili. Nenasytným chřtánem svého syna.“ To poslední slovo procedil mezi zuby jako nejhorší nadávku. „A nevykládejte mi o tom, že ho k tomu někdo donutil. Byly to jeho zuby, jeho jed, jeho selhání. Nikdo by neudělal něco takového osobě, kterou miluje. Jen on.“

„Je to náš syn, člen naší rodiny, a jste k němu nespravedlivý, Charlie,“ ozval se znovu Carlisle, v jeho hlase se míchal varovný i smířlivý tón.

„A Bella byla moje dcera! Moje opravdová dcera!“ vybouchnul Charlie v odpověď. „Víte vůbec, co to znamená? Ta hra, co se snažíte hrát, je ubohá. Ohrožujete nevinné lidi, jen pro dobrej pocit, že nejste tím, čím jste! A právě moje dcera zaplatila za to, že jste si troufli nechat to zajít až do krajnosti! Vy bezcitný stvůry! Táhněte odsud… Táhněte daleko od lidí, do pekla, kam patříte.“ Jeho hlas se vytratil, ale jeho hněv, zloba a zoufalství zůstalo viset ve vzduchu jako ostří nože. Vzduchem hýbala čirá nenávist a otevřená bolest.

Esmé si bezradně schovala hlavu ke Carlisleově hrudi, zatímco ostatní se neodvážili pohnout. Dokonce i Jasper cítil, že nemá právo Charlieho ovlivnit. Jeho řev a zlost na ně dopadaly neředěnou silou.

Stál jsem prakticky u domu. Někteří z mé rodiny už o mě věděli, Charlie ovšem stále neměl tušení, že tu jsem, neviděl mě.

Sejmul z nich vražedný pohled, otočil se a vyrazil ze dveří. Ale jen co se otočil, jeho zrak padnul na mě. Zůstal ohromeně zírat.

Moje slova předběhla a odrazila bezprostřední dávku jeho hněvu: „Má rodina za to nemůže. Věřili mi víc, než měli. Stejně jako já sám. A snad jedině Vás bolí její nepřítomnost víc než mě. Opusťte, Charlie.“

Zadíval se na mě, beze slov.

Ty lehkomyslnej odpornej dobytku… Odplivl si přede mnou do trávy.

Přešel mě a už se na mě nepodíval, na nikoho z nás; nasedl do svého auta a odjel. Jeho pohrdání a odsouzení nemohlo být větší. Za jeho koly vzlétla sprška odletujících kamínků.


Requiem for a dream



Zůstal jsem zírat na cestu. Cítil jsem na sobě jejich pohledy, ale nedokázal jsem se k nim otočit. Jejich myšlenky se prořezávaly mou hlavou, aby mě týraly až k hranici snesitelnosti.

Charlie těmi několika slovy dokázal otřást jejich světem, stejně jako tím mým. Zranil je všechny, do jednoho, přesně tak, jak chtěl. Konečně jsem to nebyl jen já, komu se zdálo, že v tom, co říkal, byl víc než kus pravdy.

A přesto přese všechno to tam znovu bylo. Jejich umanutá, zaslepená podpora, péče, láska. Jejich slitování, odpuštění, milost. Mohl tento svět a naše existence v něm být ještě více pokřivený? Ještě nemožnější?

Oni tu hru na dobro možná dokázali hrát, já ne. Oni dokázali neselhat. Charlie měl pravdu, byl jsem jen odporné monstrum. Ale neměl pravdu v tom, co byli oni. Oni byli čistí, neměli za mě trpět. Oni ne. Ta vina byla jenom moje.

Přejel jsem očima jejich výrazy, jejich tváře plné naděje, soucitu a hrdinství.

Nemohl jsem k nim víc nepatřit. Byli jsme čisté protipóly.

„Edwarde…“ Esmé udělala krok ke mně a zvuk jejího krásného hlasu mě donutil zavřít oči bolestí.

Neměl jsem co tu ještě pohledávat.

Vrazil jsem do garáže, kde stálo mé auto, jako vždy připravené v pohotovosti pro případ nouze. Stačilo nasednout, otočit klíčkem a sešlápnout plyn. Zpátečka zapískala a přední kola smykem vykroužila v kamení na cestě hluboký oblouk, když jsem hned nato strhl volant ke straně a zároveň dupnul na brzdu. Hned potom kola zakvílela, síla motoru mě vmáčkla do sedačky a auto vystřelilo pryč.

„Ne…“ křičely Alice a Esmé, když se rozběhly v mých stopách, zatímco ostatní zůstali stát na schodech.

Dýchejte, sakra, už jednou čistý vzduch… Poznáte, že tak se dýchá o dost líp!

To, co jsem dělal, nebyla krutost, ale vysvobození. Pro nás pro všechny. Sešlápl jsem pedál ještě níž a s pískotem kol vylétl z cesty na silnici.

V hlavě mi bouřilo. Má zatracená mysl mi znovu servírovala ten jed, ten hnus, po lžičkách. Vytrvale a soustředěně. Zajíkal jsem se, dusil vlastním pachem.

V hlavě mi znovu zněla Charlieho slova a palčivá pravda v nich. Ještě nikdy jsem to neslyšel, nevnímal tak jasně.

Miloval jsi ji tolik, žes ji musel mít…

Kdybys ji miloval, držel by ses od ní…

Neměl jsi na to právo, když jsi věděl, co jsi zač…

Dokázal jsi ji zabít, spolykat…

Byly to tvoje zuby, tvůj jed, tvoje selhání.

Tvůj nenasytný chřtán.

Ty lehkomyslnej, odpornej dobytku.

Ta slova pálila jako plameny hranice. Ty věty odsuzovaly, definitivně a jednoznačně. A namísto Charlieho v nich právě teď promlouvalo mé svědomí.

Nesnažil jsem se ho držet, řídit. Nechal jsem ho, ať mluví, ať mě soudí, ať mnou pohrdá. Mělo na to plný nárok.

Hořel jsem a kolem mě hořelo i všechno ostatní. Byl jsem ničivá síla, která se chystala stáhnout všechno dobré s sebou do tmy, do zatracení.

Až on to dokázal říct bez obalu, na plno. Až v jeho slovech byla celá pravda a její plameny pálily jako by byly skutečné. A přitom nebyly. Tyhle plameny pálily, aniž by spalovaly. A já chtěl hořet. Chtěl jsem sám na sobě cítit skutečnou sílu zla, které jsem způsobil.

Skutečné plameny!

Venkovní světla se rozpíjela na sklech mého auta jako záblesky ohně. Tak lákavé, tak spásné!

Zkroutil jsem prsty na volantu, až volant ztratil svůj tvar. Už dávno jsem se nesnažil ovládat výraz svého obličeje, všechno se ve mně scvrkávalo, stahovalo, svíjelo. Ta bolest byla zuřivá, syrová, a vybuchovala v nesnesitelných dávkách.

Plameny. Smrt.

Sešlápl jsem plynový pedál až k podlaze a uslyšel vlastní temné vrčení, přecházející v děsivý šílený řev. Potom jsem křečovitě sevřel prsty kolem torza volantu a trhnul jím na stranu. Auto vylétlo ze silnice v té dráze, kterou jsem chtěl - mířil jsem přesně. Zhouplo se ve vzduchu a narazilo do stožáru vysokého napětí. Tvrdá ocel sloupu při nárazu ve zlomku vteřiny vynulovala rychlost, kterou jsem měl. Ozvalo se tříštění skla a skřípání ohýbaného kovu. Svět se v jediný moment zastavil.

Ale ten náraz nic neznamenal. Ani lesklé úlomky skla, které mě zasypalo, ani kusy potrhaného plechu a plastu, které se opíraly o mé odolné tělo, zapříčené v troskách. Tohle mi nestačilo. Potřeboval jsem víc. Auto syčelo, jak z něj stoupala pára. Cítil jsem pach benzínu a každá vteřina byla delší než celá věčnost.

Každá vteřina jako by byla posledním bouchnutím mého dávno mrtvého srdce.

Přál jsem si to, prosil o to. Uvědomil jsem si, že čekám na rozhřešení.

Zavřel jsem oči těsně předtím, než se to stalo.

Ohlušující a oslepující exploze, která rozervala mé tělo na kusy.

A plameny, skutečné plameny, které strávily nejen mé tělo, ale i mé vědomí.

Jejich hukot byl jako hudba.

Jejich žár byl jako pohlazení.

 

Tragic End 5

----------------------------------------------------------------------------------------

 

Povídky od Cathlin

---

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

Evelyn

23)  Evelyn (06.01.2012 11:27)

Charlie... pro mě asi úplně nejsilnější scéna z celé povídky. On jediný potvrdil Edwardovi jeho výčitky a sebeobviňování. Všichni Cullenovi se Edwarda snažili podržet a poskytnout mu podporu, Charlie ho během chvilky srazil. A vlastně mu to nikdo nemůže vyčítat. Čím ale úplně dostal mě, a myslím, že i Edwarda, je to, že odešel. Nesnažil se o pomstu, nepokusil se Edwardovi ublížit fyzicky. Jen mu řekl své a bez ohlédnutí odešel.
Auto... to mě nenapadlo. Dokonalý způsob, perfektně napsaný
S čisným svědomím můžu říct, že nic podobného TE jsem nečetla a pravděpodobně ani číst nebudu. Málokdo se do takových hlubin a temnoty pustí a za to máš můj neskonalý obdiv

AMO

22)  AMO (06.01.2012 09:58)

Kateřino, tys to dokázala! Pět částí a pětkrát naprosto uřvaná, tě chválím až do nebes.
Charlie... napadlo mne dost scénářů, ale on? Vůbec! Jenže to bylo to... skvělé, ta poslední kapka.
Četla jsem to dvakrát, přiznávám, že až podruhé jsem si dovolila hudbu. A ta mě dorazila.
Edward byl na začátku tak rozpolcený, čekala jsem, že mu nějak pomůžeš. Oni opravdu byli rodina. A potom jim Charlie vzal všechno... ty věty tam patřily a bodaly a sekaly. Poslední myšlenková větička, plná zloby a utrpení... Ani náznak porozumění, žádná možnost usnadnit bolest.
Co následovalo... sebevražda upíra v přímém přenosu!
Panebože... ježiš... bylo to nádherný

bb119

21)  bb119 (06.01.2012 09:02)

věděla jsem, že když si ke čtení pustím hudbu, tak mě to úplně smete... jenže já prostě nedokázala odolat a šla do toho, minule ses ptala, jak myslíme, že to dopadne, no nebyla jsem optimista a tušila Edwardův konec, ale taky jsem v skrytu duše doufala, že přeci jen nebude úplně nejhůř a začátek kapitolky jistou naději naznačoval a tak jsem doufala dál, jenže pak se na scéně objevil Charlie, to už jsem tušila, že je hodně zle, no a pak jsem zahlídla tu skladbu Requiem for a dream, tím všechny naděje zmizely, já tuhle hudbu miluju, je v ní tak ohromná síla, takže jsem se už předem dost děsila dalších písmenek, a že jsem se tedy měla čeho děsit, takovýhle konec! no páni! strhující, dechberoucí jsi neskutečná, jsi úžasná, klaním se, byla to úplná smršť, zase jsi mě úplně převálcovala pro mě nezapomenutelný čtenářský zážitek

julie

20)  julie (05.01.2012 23:59)

Ach bože, sledovat jak se postupně odepisuje z „neživota“ do úplné a konečné nicoty … Ta chvilka,ve které se ještě dalo doufat, že se konec dá odvrátit… a pak pád. I rodinu, s jejich snahou o zoufalou záchranu aspoň stínu jejich syna, už viděl jenom jakoby z jiného světa … ví o ní, ví, že by za něj každý z nich dýchal … a je mu to jedno. Poslední záchvěvy pocitu sounáležitosti s těmi, kdo mu byli tolik let nejbližší. Setrvačnost….a pak Charlie a … konec. Vysvobození?
Teda Cathlin, ty nám dáváš zabrat!!!!!

Rosalie7

19)  Rosalie7 (05.01.2012 22:50)

Páni, to bylo... já ted fakt nedokážu nějak reagovat, snažím se, aby moje srdce nevyskočilo z hrudi. Tohle bude těžký rozdýchat.
Ale stálo to za to. Překrásný. Ničivě překrásný

Bosorka

18)  Bosorka (05.01.2012 19:51)

Já si tu hudbu pustila až teď....a mám srdce v krku!

17)  Sabienna (05.01.2012 19:41)

Síla, síla, síla!! S hudebním podkladem mě to doopravdy dostalo. Brečím jak malé děcko ...Já ani nevím, jestli na tohle stačí slova...Jsem z toho naprosto mimo sebe. Mistrovský závěr, bylo tak dramatické, že se mi z toho rychleji rozbušilo srdce. To, jak to na něj díky Charliemu všechno dopadlo, až ho to dohnalo k sebevraždě...Sakra, fakt to se mnou celkově dost zacloumalo. Nedokážu ze sebe dostat něco smysluplného, takže vzdám hold Tvému neskutečnému umu, který je vyloženě návykový a s uctivým dovolením se definitivně řadím do gardy Tvých věrných fanoušků ... a ještě jednou SÍLA!

Cathlin

16)  Cathlin (05.01.2012 19:16)

Fanny! :) :) :) Netušíš, jak moc hezký komentář jsi napsala! Jak moc je z toho cítit, že tě to sebralo! A na mé tváři tím pádem sídlí velmi široký úsměv!!!! Uáááá!!!
Tvé oblíbené momenty se blíží těm mým...
A hudba? No jo... vážně jsem to myslela vážně s tím varováním! A tím líp, že to někde padlo na úrodnou půdu...
Moc mě těší, že sis to prožila naplno... se vším všudy!

Šmudlo: tekly slzy... nejsi jediná, zdaleka ne! Díky! ;)

Bye! Víš, jak se mi děsně líbí ten tvůj cool avatar? Vážně dobrá volba! :D
Ale k věci: Tušila jsi správně. Pomsta nebyla a asi tušíš, že jsem mu ji nedopřála schválně, protože by to byla berla, o kterou by se mohl opřít... a to nebyl záměr.
A ano, úplně chápu, že ta scéna s Charliem mohla být nejsilnější. Charlie šel opačného extrému, než na který jsme zvyklé...
Mooooc ráda jsem tě tu s tvým vypjatým programem viděla! Vážně moc.

Bye

15)  Bye (05.01.2012 19:05)

Uf, Cath, nedokázala jsem si to dávkovat po kapitolách, tak jsem si počkala na plnou nálož. A že byla!
Od začátku jsem tušila, k čemu to spěje, a poté, co vyšlo najevo, že o pomstu tady nepůjde, nabylo mé tušení jistoty.
Edwardovo zoufalství, zhnusení a tu celkovou nicotu, do které se propadnul, jsi vylíčila úchvatně. Zvlášť silně na mě zapůsobilo jeho odhodlání se už nikdy nenapít jakékoliv krve.
Perfektně jsi vystihla, jak ho láska jeho rodiny dusila a jak se díky ní cítil ještě víc odporný sám sobě.
Čekala jsem, co pro nej bude tou poslední kapkou, když to nebylo truchlení na jejím hrobě. A přiznávám, že Charlie mě nenapadl. Ten jeho výstup byl pro mě asi vůbec nejsilnější scéna celé povídky. Ani se Edwardovi nedivím, že ho právě něco takového dokázalo vyprovokovat k činu, který by v té prázdnotě a letargii, ve kterých se nacházel do té doby, asi spáchat nedokázal.
Byl to opravdu dekadentní zážitek. A jako takový jsem si ho i vychutnala!

14)  šmudla (05.01.2012 19:00)

nádhera... od druhé kapitoly mi tekly slzy proudem. Obdivuji tvůj styl psaní, jak dokážeš do všeho dát tolik citu, že ani silnější povahy to neustojí :'-(

Fanny

13)  Fanny (05.01.2012 18:02)

Plazím se před Tebou po zemi:
„A Bella byla moje dcera! Moje opravdová dcera!“ vybouchnul Charlie v odpověď. „Víte vůbec, co to znamená?

ostatní se neodvážili pohnout. Dokonce i Jasper cítil, že nemá právo Charlieho ovlivnit. Jeho řev a zlost na ně dopadaly neředěnou silou.

Ty lehkomyslnej odpornej dobytku… Odplivl si přede mnou do trávy.

„Ne…“ křičely Alice a Esmé, když se rozběhly v mých stopách, zatímco ostatní zůstali stát na schodech.
Dýchejte, sakra, už jednou čistý vzduch… Poznáte, že tak se dýchá o dost líp!

Byly to tvoje zuby, tvůj jed, tvoje selhání.

Ale ten náraz nic neznamenal.

Jejich hukot byl jako hudba.
Jejich žár byl jako pohlazení.

Padám na kolena za tyhle věty a za tu hudbu a omlouvám se zanevěřícnost nad slovy, že hudba "jen pro odvážné" Pustila jsem si ji pochopila.

Dokonalé. Dokonalé. Dokonalé! A na nic jiného nenacházím slova...*fworks*

Cathlin

12)  Cathlin (05.01.2012 17:22)

Kati... sněhobílý...
Jsem ráda, že ti ta sebevražda připadá věrohodná. A vůbec celé že ti to tak tedy připadá. Ano, jemu nesmělo zůstat vůbec nic, protože on byl tak dobrý, že by se kvůli své rodině trápil dokud by to jen trochu svedl...

A pro ujasnění všem, kdyby to náhodou někomu přišlo na mysl: nejsem depresivní typ! A nemám sebevražedné sklony... ;) Jsem docela pozitivní osoba (doufám...) B)

11)  Katka (05.01.2012 16:50)

Ano, Cathlin, jsem to já, já a můj sněhobílý pes B) Fakt se mi to líbilo. Tedy ne tak, že bych se vyžívala ve špatných koncích, že bych chtěla, aby to takhle dopadalo, ale líbilo se mi, jak jsi to napsala, co všechno jsi do toho dala, jaká slova jsi zvolila, jak hluboce jsi nechala všechny trápit, včetně Charlieho. Je to taková verze pro dospělé, s těmi všemi rodinnými a rodičovskými emocemi, které asi mladší čtenářky tak nepochopí. A líbí se mi, jak jsi to ukončila. Jen jeho oheň a konec. Už žádné pohledy na nešťastnou rodinu, prostě konec a hotovo. Tak, jak by to opravdu bylo z pohledu odhodlaného sebevraha, který se tak nenávidí a připadá si všem na obtíž a nehodný jakékoliv náklonnosti a už vůbec ne lásky, skutečného pochopení nebo odpuštění a jediné východisko vidí v plamenech. Totální odstřižení od všech, žádná cesta zpátky ani kupředu.
On nemůže žít ve světě, kde ona není, o to víc ne, když byl sám tím, kdo ji zabil. Je to dokonalé, fakt.

Twilly

10)  Twilly (05.01.2012 16:18)

Kačenko, to je dobrý, já myslela na to "ďakujem" a Sandra evidentně slovíčko "nepopiratelný - slovensky nepopierateľný"

Cathlin

9)  Cathlin (05.01.2012 16:16)

Katko, jsi to ty? Ta Katka se psem na nábřeží (pokud je to na avatárku dobře vidět...)???
Každopádně tě ráda vidím. :) A ještě raději čtu, co mi píšeš. Já si to tedy ještě horší a realističtější představit dovedu, ale to už by se nedalo číst. Jsem moc ráda, že se ti to zalíbilo tak jak to je.

Sandro: Ano, Charlie tady myslím ukázal odvrácenou stranu celé Ságy a měl na to plný nárok.
"Born to Die" jsem si poslechla... No, panečku, to je tak lezavá sychravá píseň... To ti muselo být po těle!
Děkuji, že jsi vydržela číst... a... nerozumím PS! ??? Co jsi tím chtěla říct?

8)  Sandra (05.01.2012 16:01)

Ja...Bože! To ale bolo! Totálne som sa vcítila do Charlieho a všetko čo hovoril bola pravda. Musím povedať, že to ako im to chrstol do tvárí, sa mi páčilo.
Ale dosť ma to zobralo, lebo som popri tom počúvala pieseň "Born To Die"! Poviedka je ale rozhodne moja srdcovka
PS: Nie, správne je to nepopierateľný ;)

7)  Katka (05.01.2012 13:30)

Všechno se ve mně převrátilo, stáhlo nevolností, hnusem. Má odpornost v jeho slovech vyplula napovrch ve vší své opravdovosti...
Taky se to ve mně stáhlo.

Cathlin, tohle tedy byla špička. Fakt se hluboce klaním, protože jsi dokázala tak dopodrobna vylíčit utrpení, sebenenávist, zoufalství, nezvratnost děje, stesk... všechny ty emoce, které tady měly být, tu byly v ohromné míře, nedovedu si představit, že by to bylo ještě horší a smutnější, než jsi napsala. S hudbou mě to zasáhlo, až jsem se divila, jak je to možné... Je to možné. Je to mimořádně skvěle vylíčené, povedlo se Ti to.

Twilly

6)  Twilly (05.01.2012 12:57)

Zlato, moje mysl funguje na heslo, který neznám ani já , takže tím, že se neshodneme, si nemusíš hlavinku vůbec trápit... ale... ano, takhle je to slovensky zcela správně :D

Cathlin

5)  Cathlin (05.01.2012 12:49)

Jááááj... Holky, to se vám to fakt tak líbí? Tak to já potom skáču nadšením... Ďakujem! (Hm - vliv Twilly je nepopiratelný (a doufám, že je to tak slovensky správně...))

Bosi!!! Tys mi nevěřila? Myslela sis, že to neudělám? Že ho "ušetřím"? (I když v tomhle případě se mi opravdu smrt pro něj zdá milosrdnější). Musím ale otevřeně přiznat, že Edward měl tendenci několikrát se od toho dna odlepit - pochopit si, odpustit... Musela jsem ho minimálně dvakrát stlačit zpátky... Člověk by něco takového nečekal... Ale jiný konec beztak být nemohl...

Dori: :) :) :)

Moni: Chápu, že jsi spokojená. On je taky spokojený... nebo ne? Přežívání by nejspíš ještě dlouho bylo horší než smrt a moc by ho to změnilo.
Jéééje, to přirovnání ke koktejlu s paraplíčkem je úžasné! Děkuji!!! A moc ráda tě u toho baru uvidím, jen tedy, pokud budeš opravdu mít chuť, budeš muset vybírat ze starších věcí, protože teď nové nebudou.
Moc ráda tě uvidím a samozřejmě jsi zvána! ;)

Twills: Ehe... Víš, jak ráda pozoruji, jaké máš oblíbené scény... Hm, hm... Zajímavý výběr! A skoro vůbec se neshoduje s těmi mými. ;)

Twilly

4)  Twilly (05.01.2012 12:38)

Kačenko, dovolím si tvrdit, že tohle byl jeden z nejlepších konců, jaké jsem tady četla . Zůstávám věrná svému zvyku a vypíchnu ti tady věty, které mě nějak zaujaly, nebo prostě udělaly dojem:

- Pach zvěře byl svůdný i odporný zároveň. Odmítal jsem ho vnímat. Odmítal jsem být tím, kým jsem byl, ačkoliv jsem věděl zatraceně dobře, že nemám na výběr. Ta lepkavá smyčka se kolem mě utahovala, ale já tu představu odmítal. - začínám od začátku, ale tohle byl moment, který mi nastínil, jak se Eďouš cítil.

- Občas stála u okna, když nikdo jiný o tom neměl ponětí, a hledala mě mezi stromy. A občas se usmála mým směrem, když mě našla, a její úsměv mě na chvíli nechal zapomenout. - ta prťatá holka je ve tvém podání neuvěřitelně krásná osůbka s úžasnou duší...

- „To vy jste ji zabili. Nenasytným chřtánem svého syna.“ - bezbřehá bolest

- „Ne…“ křičely Alice a Esmé, když se rozběhly v mých stopách, zatímco ostatní zůstali stát na schodech.
Dýchejte, sakra, už jednou čistý vzduch… Poznáte, že tak se dýchá o dost líp! - dokonalá scéna

Dokázalas to, Kačenko

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still