Sekce

Galerie

/gallery/light-in-darkness-mini.jpg

Čtvrtá kapitola: Znovu spolu.



Příští kapitola bude poslední. Tuhle berte jako úvod ke konci, do jedné se mi to nevešlo...

A... mé milé čtenářky, prozradíte mi, jak to podle vašich dojmů asi skončí? :-)

 

Tragic End 4

 

 

Čtvrtá kapitola: Znovu spolu.


Les, nebe, slunce, světlo, zem.

Bylo možné, že to všechno vypadalo tak klidně, tak nezměněně?

A k tomu všudypřítomné vůně. Vůně lesa, vzdálená vůně lidí, zvěře. Mou myslí pronikaly nové a nové podněty, donekonečna, k zbláznění.

Ale jejich vůně už tu nebyly. Má rodina se vytratila z mého prostoru. Odstrčil jsem ji od sebe, prudce a nelítostně.

Potřeboval jsem být sám, navzdory tomu, že má samota se už víc nedala prohloubit. Byl jsem sám už i těch několik nekonečných dnů a nocí v domě, navzdory jejich společnosti. Mé okolí už dávno nevyplňovalo nic, byl jsem jako kůl vztyčený uprostřed pustiny.

Přesto jsem potřeboval prostor, víc prostoru. I ta nekonečná prázdná poušť mi byla příliš těsná, dokonce i jejich starostlivost mě dusila. Nezasloužil jsem si jejich pochopení, jejich soucit, jejich něhu. Příliš jasně se ukázalo, co jsem zač.

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem uměl, barvy a tvary lesa se kolem mě míhaly v jednom prudkém sledu. Běžel jsem a snad jsem doufal, že tomu uteču. Že by mohla existovat cesta, která by vedla pryč – kamkoliv, ale hlavně pryč.

Běžel jsem tak dlouho, dokud má vůle dokázala hýbat mýma nohama. Tak dlouho, dokud se nahromaděná energie uvnitř mě nepřetvořila v další palčivou prázdnotu. Potom jsem se zastavil, uprostřed ničeho.

Svět se změnil v jeden temný jícen, kolem kterého se blýskaly vyceněné zuby. Země pod mýma nohama se propadla do nenávratna, neměl jsem čeho se zachytit, zůstal jen nerozlišitelný nesmyslný prostor, ve kterém jsem se vznášel.

Byl jsem tak sám, jak jsem si nikdy nedovedl představit.

Měl jsem, co jsem chtěl. Ale nebylo to to, co jsem potřeboval.

Ve skutečnosti jsem potřeboval ji. Na světě bylo jen jedno místo, na kterém mé dávno mrtvé srdce možná ještě mohlo bít.

Ona byla mé slunce, můj den. Ona dávala duši každému atomu, který tvořil tento vesmír. Bez ní… všechno zůstalo a zároveň se všechno ztratilo. Teplo a světlo, které tu dříve bylo, zmizelo současně s teplem její kůže a světlem z jejích očí.

Bella… Bella! Její jméno propichovalo mé tělo tisícem rozžhavených ostrých jehel.

Její přízrak se zdál téměř neskutečný. Vzápětí mou mysl ale neúprosně zaplavily vzpomínky tak živé, tak reálné, tak palčivé. Její úsměvy, odlesk světla v jejích očích. Jejich hloubka. Teplo jejích rtů, zvuk jejího srdce. Červeň jejích tváří a naléhavost jejích dotyků.

A potom: znovu její vůně, hmatatelná, podlézavá, nutící mě zešílet. Vůně, kterou už nikdy neucítím, už nikdy se jí nebudu muset vzpírat. Vůně, která přestala existovat, díky mně. Má zvrácená mysl mě znovu zavedla zpátky. K mým rukám, které ji objímaly, když jsem si ji bral. Znovu jsem si vychutnával její měkkost, její chuť, svou návštěvu pekla, převlečeného za ráj.

Ještě ti to nestačilo, ty bestie? Ještě nemáš dost? Zhnuseně jsem odvrátil hlavu sám od sebe a uvědomil jsem si, že svírám prsty v pěst tak pevně, že jsem zaslechl praskání svých vlastních kostí. Chtěl jsem ještě přidat, ucítit bolest. Tak velkou, jak jsem si zasloužil, ale žádná, kterou jsem si dovedl představit, nemohla být dostatečná.

Její smrt mě stejnou měrou zabíjela, jakou mě na prchavých pár minut dokázala unést.

Bella…

Vždy byla jediným zářivým bodem. Byla jím i teď.

A já ji potřeboval, pořád stejně.

Neměli právo ji přede mnou schovávat. Byla to moje Bella. Já jsem se o ni měl postarat. Neměli nejmenší naději na to, že by nás mohli udržet od sebe. A byl jen jeden způsob, jak ji znovu najít.

Věděl jsem, kde se Emmett schovává. Carlisleův služební byt, jak jinak. Rosiny myšlenky nebyly vždycky úplně diskrétní, když se od něj vrátila. Nečekal jsem na nic a vyrazil. Mé vyprahlé skučící nitro se naplnilo očekáváním.

„Edwarde…“ řekl překvapeně, když mě uviděl a sundal telefon od ucha. Potom ho zase zvedl a krátce řekl, než zavěsil: „Už je tady.“

„Emmette,“ řekl jsem jen a věděl jsem, že dál nemusím říkat nic. Věděl, proč jsem přišel. A věděl stejně dobře jako já, že dostanu, co chci. Hleděli jsme jeden na druhého.

A skutečně. V dalších několika minutách jsem měl jasno. Nedokázal na to nemyslet.

Holé návrší a na něm jediný dřevěný kříž nad hromádkou z hlíny, pokrytou plochými kameny. A nad hrobem jediný vzrostlý strom, tyčící se ze země pokryté travou. To místo jsem znal, i když její hrob ho změnil k nepoznání.

„Kříž?“ uchechtl jsem se, když jsem to pochopil. Věděl jsem, že to všechno vyrobil on, nikdo jiný mu nepomáhal, nikdo jiný neměl tu možnost, pokud mě chtěli držet stranou.

„A jaká bude oficiální verze její smrti?“ zeptal jsem se jízlivě.

„Edwarde…“ začal, ale já ho přerušil dřív, než mohl vymyslet nějakou nesmyslnou odpověď.

„Měl jsem to udělat já. Měli jste mě nechat!“ syknul jsem.

„Edwarde…“ řekl znova a chytil mě za loket, když jsem se otočil ve dveřích.

„Kam jdeš, co chceš udělat?“

Vytrhl jsem se mu. „Záleží na tom, co udělám? To nejhorší jsem už udělal. Nebudu mít příležitost udělat něco ještě horšího, neboj se.“ Zhnuseně jsem se ušklíbnul.

Díval se na mě ohromeně a zároveň příkře. Chtěl znát odpověď. Nevydržel jsem ten pohled a podíval jsem se stranou:

„Chci ji jen vidět. Vrátit se k ní, být u ní…“ odpovídal jsem a věděl jsem, jak absurdně ta slova zní. Co jsem vlastně čekal…? Že najdu něco uprostřed ničeho? Ušklíbl jsem se pocitem marnosti.

„Jdu s tebou,“ zkonstatoval.

„Nepotřebuju dohled…“ zavrčel jsem znechuceně.

Potřebuješ. Nahlas neřekl nic.

Vyrazil jsem pryč tak rychle, jak to šlo, bez ohledu na svět lidí kolem nás. Emmett mě následoval, neměl jsem chuť ani sílu mu to vymlouvat. Další z věcí, na kterých vlastně nezáleželo.

Mé rychlosti téměř nestačil, ale stále ještě se mě držel, dokud jsme nedoběhli na místo.

Kříž nad hliněnou mohylou, ze které ještě stoupala vůně čerstvé hlíny, mě praštil do očí jako přímo mířená rána pěstí. Definitivní potvrzení drsné reality – té reality, která se nedala snést.

Slyšel jsem, jak se jeho kroky zastavily někde v dálce za mnou, když jsem přišel k úpatí hrobu a klesnul na kolena. Mé prsty spočinuly na ploše jednoho z kamenů, aby ho obkroužily a nakonec sjely k jeho hraně, kde se zaryly do tmavé hlíny.

Bello… Isabello…

Na okamžik ve mně všechno utichlo. Tohle bylo místo, které bude už navěky poctěno její neměnnou přítomností. Jako bych málem znovu slyšet bít její srdce. Tohle místo ji objímalo a ona objímala je.

A potom se do ticha znovu ozval ohlušující řev. Tohle bylo místo, kam jsem ji dovedl! Poslední místo na zemi, kam jsem jí dovolil vstoupit, když jsem bezohledně ukončil její život!

Bello… odpusť… pokoušel jsem se prosit a přál jsem si, aby mě mohla slyšet - ještě jednou, alespoň na chvíli.

Odpusť mi mou krutost, mé selhání… Odpusť, že jsem tě chtěl tak moc… tak sobecky.

Dotknul jsem se čelem jednoho z kamenů, když jsem položil své ruce na její hrob a sklonil k němu hlavu. Mé ruce se snažily objímat to, co už tu dávno nebylo. Mé prsty, mé dlaně, všechno ve mně ji hledalo, pátralo po ní. Na malou chvíli jsem si dovolil nesmyslně toužit po nesplnitelném. Po tom ji znovu ucítit ve své náruči, tak jako tolikrát předtím…

Před tím.

Suché světlé kameny jejího hrobu začaly tmavnout prvními kapkami deště. Jak příznačné. Svezl jsem se ke straně, vedle nasypané hlíny.

Ležel jsem vedle ní a cítil jsem její přítomnost, ačkoliv tu vlastně nebyla o nic víc, než kdekoliv jinde, kam bych za ní mohlo jít. Díval jsem se do nebe, naproti kapkám padajícím z mraků. Snad jsem si i chvíli přál, aby některá z nich dopadla do mých očí a napodobila slzy.

Kapky padající dolů naproti mým očím jakoby mě vyzvedávaly nahoru. Jako bych se jim zvedal vstříc, vstříc nebi, které se mi zdánlivě otevíralo.

Taková ohavnost! Troufal bych si dokonce zaclonit, zašpinit nebe? Nikam nepatřím méně.

Zavřel jsem oči.

Nepokoušel jsem se už ani rozluštit tu změt protichůdných, burácejících a přitom zoufale němých pocitů, které mnou zmítaly. Všechno ve mně už bylo mrtvé, dávno mrtvé, trčel jsem se v nepříčetném deliriu nesmlouvavé a kruté nutnosti žít. Dokázal jsem snést jen omezenou míru násilí a krutosti. A ta míra byla už dávno vyčerpána.

Nebyl jsem nic. Přál jsem si nebýt, vpít se do země, na které jsem ležel. Zůstat tu, spojit se s půdou, se kterou se spojila i ona, moje láska, moje všechno. Přál jsem si skončit.

Kolik času ještě dokážu snést, vězněn ve své vlastní existenci? Jak dlouho se ještě udržím na nohou… Ne pro sebe – pro ně.

Neměl jsem být milován, chráněn. Nezasloužil jsem si slitování, péči, něhu.

Ale jejich láska tu přesto byla. Přesto, že jsem ji odmítal. Oni mě milovali, svým zvráceným a nepochopitelným způsobem.

Milovali mě. A já miloval je, dokud jsem ještě dokázal milovat. Jejich láska ke mně pronikala i přes tvrdou zuhelnatělou slupku, která mě nyní dělila od světa.

Chtěl jsem zmizet - oni chtěli, abych zůstal. To, co by pro mě bylo milosrdným vysvobozením, pro ně by byla hořká bolest, smutek zarývající se pod kůži. Bylo to pokřivené, zvrácené, absurdní, ale z nějakého důvodu právě moje existence byla něčím, o co stáli. O co bojovali. A má neochota způsobit další bolest, další utrpení byla tím posledním, co mě drželo při životě.

Kapky deště mi stékaly po tváři, mé oblečení bylo mokré, ale naprosto na tom nezáleželo. Nemohla mi být zima, nic mě nemohlo ohrozit, mé tělo bylo odporně dokonalé a nezničitelné.

Proč mě už dávno nenechali být?! Proč se tak moc snažili… Nepochyboval jsem, že i v této chvíli jsem byl pod drobnohledem jejich lásky. Lásky, která mě zachraňovala i dusila.

Nedokázal jsem jim ji splácet… I kdybych jim věnoval všechno, co jsem měl, poslední zbytky své vůle, nebylo by to dost. Neměl jsem sílu vzepřít se sám sobě, neměl jsem sílu proplazit se dalšími dny. Neměl jsem sílu ocenit jejich snahu, nezůstalo ve mně nic dobrého.

Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem je jen v jednom kuse zraňoval, vyčerpával. Kolikrát jsem je ještě měl zklamat, aby pochopili, že je pro ně lepší mě nemilovat?

Nezasloužili si snášet mou přítomnost. Jejich svět byl krásný, měl smysl. Můj život byl u konce, proměnil se v bezednou černou tmu, která hodlala strávit všechno, co se dostalo do jejího dosahu – možná i je.

Ale oni se přesto rozhodli pro mě.

A já se pokoušel napnout své poslední síly, poslední zbytky dobra, které ve mně bylo, k tomu, abych je nezklamal. Jen díky nim jsem se ještě nevzdal. Jen díky nim jsem… Představa jejich bolesti, další šílené bolesti, která by povstala z mých rukou, byla děsivá, mrazivá. Nenapáchal jsem už dost zla, nestvořil dost utrpení…

Přáli si, abych zůstal. Zůstal v nicotě, uprostřed oživlého pekla. Abych se dál neúnavně prodíral časem, který mě trhal na kusy. A já to chtěl dokázat, kvůli nim, alespoň dokud ve mně zůstanou poslední zbytky vůle.

Oni si přáli, abych žil, já si naproti tomu přál, abych už nemusel myslet, vnímat, cítit. Aby se mé vědomí konečně rozpadlo, aby se má síla ztratila, rozplynula. Ale neměl jsem nejmenší naději, že by se tak mohlo stát. Mé tělo, mé vědomí mělo odolat všemu. Neměl jsem jedinou šanci na únik.

Věděl jsem, že chci příliš. Milosrdné zapomnění, slitování, konec.

Vstal jsem a postavil se čelem k jejímu hrobu. Zadíval jsem se na kříž a nechal ten mráz, ať mě znovu spálí. Nemohlo to už bolet více. Mé pohrdání sám sebou, mé šílenství nepřetržitě překračovalo jakékoliv únosné meze. Znovu a znovu do mě bodalo a rozdíralo mě.

Zůstala po ní jen černá díra vyříznutá v mém těle, rána plná soli.

Bello… Jakákoliv má pošetilá a nehorázně troufalá přání a prosby nemohly změnit skutečnost. Kdyby to jen bylo možné, prosil bych a žadonil, udělal bych cokoliv. Takhle ta slova zůstanou navždy nevyřčena:

Vrať se.

 

Miluj mě.

 

Odpusť.

Otočil jsem se k lesu, na jehož kraji se opíral o strom Emmett. Zadíval jsem se na něj, vstal a přišel ke mně. Z vlasů mu kapala voda, otřel si obličej.

„Pojď domů,“ řekl prostě.

„Jdi sám,“ řekl jsem hlasem, který zněl vyčerpaně, smířeně. „Já…“ Co jsem mu měl vysvětlovat? Jak? „… přijdu, až bude čas.“

Zadíval se na mě zkoumavě a pak mi uvěřil.

Nikdo z nás tě nespustí z očí. Nenecháme tě dělat hlouposti. Nejsi sám. Jeho vnitřní hlas zněl varovně a rozhodně.

Stiskl jsem oční víčka a přikývnul jsem. Věděl jsem, co to znamená. Potom se ztratil v lese a v cestě, kterou odešel, zůstaly jen rozkývané větve.

Zůstal jsem sám, ve volném prostoru, a přitom zajatý za těmi nejtěžšími mřížemi. Obklopen tou nejvřelejší láskou, jejíž mráz mě ale zároveň nesnesitelně spaloval.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

julie

9)  julie (03.01.2012 20:41)

tak strašně se potřeboval rozloučit...tak strašně se potřeboval ujistit!
A ty úvodní obrázky!

Cathlin

8)  Cathlin (03.01.2012 20:12)

Bíbí, doufám, že ses z toho už vzpamatovala, nerada bych ti způsobovala nějaké zlé stavy! Nebude to tak hrozné, ne? Napadá mě, že beztak největší účinek ta povídka má, když se čte celá naráz, od začátku do konce - dvě kapitoly jsou ještě dobré! :p :p :p :)
A moc moc děkuji za vyjádření tvého cítění konce! Je úžasné, když mě necháte vidět, jak to vidíte vy...

Bosi: Probůh, ty taky?! No teda... Jste obě ďábelské ženské. ty i AMO... Kam já se na vás hrabu!
;) I tobě díky za náhled do tvé hlavinky... Vidím, že vnímáš leccos! A úplně chápu, co jsi chtěla říct, a proč.

Moni: Uf... emoční vichřice... Tak hezky řečeno! Jak to tak čtu, mám dojem, že tady už pomalu nezůstalo oko suché... Děkuji!!!! Ty slzy sem patří. :p :p :p

monikola

7)  monikola (03.01.2012 19:27)

toto je neskutočná emočná výchrica..cítim sa vyždímaná ako citrón na hranicu svojej znesiteľnosti. viacej by som nezniesla...úplne trpím s ním a s taktiež prežívam bolesť jeho rodiny...oboje sú neznesiteľné a v tvojom podaní tak hmatateľné veta: Snad jsem si i chvíli přál, aby některá z nich dopadla do mých očí a napodobila slzy... začala som plakať za neho :'-(

Bosorka

6)  Bosorka (03.01.2012 19:17)

Víš, že jsem čekala, že si jí vyhrabe? ALe jako fakt Aby se s ní mohl naposledy rozloučit.

A můj názor, jak to ukončíš - myslím, že ho necháš "přežít" - a co mě k tomu vede? Ty jeho (tvoje) myšlenky ohledně rodiny a jejich bolesti.
A má top? "Zůstal jsem sám, ve volném prostoru, a přitom zajatý za těmi nejtěžšími mřížemi. Obklopen tou nejvřelejší láskou, jejíž mráz mě ale zároveň nesnesitelně spaloval."

bb119

5)  bb119 (03.01.2012 16:44)



Cathlinko, dát si dva dílky TE za sebou, se rovná psychické sebevraždě, bulím tu jak želva a vůbec netuším, jak se zbavím všeho toho smutku a bolesti, co v sobě teď mám :'-( :'-( :'-( :'-(
nedokážu si představit, že by Edward dokázal dál žít, i když láska jeho rodiny je tak velká, stejně ho podle mě neudrží na tomhle světě, jeho bolest je příliš veliká, možná je předem požádá o odpuštění, nevím... ale rozhodně i po smrti bude chtít být u Belly, takže se připravuju, že na návrší budou hroby dva :(

Cathlin

4)  Cathlin (03.01.2012 16:36)

Elis, vážně vím, co chceš říct, ale člověče, tomu nebudeš věřit - po tom všem, co jsem už Tragic Endu věnovala, na mě ta temnota a ošklivost začala nějak padat. Jakoby se ta bezvýchodná deprese, kterou jsem stvořila v Edwardově světě, přenášela i na mě. Ještě, že mám vás, holky, a vaše komentáře!

Dori: Pak mi povíš. ;)

AMO: Ta tichá role jeho rodině je alespoň pro mě okouzlující. To, co on jim ve své zaslepenosti vyčítá... tak to je od nich prostě krásné. Stojí za ním a neváhají použit ani ostrých slov (jak bylo naznačeno ve trojce...), aby ho z toho vytrhli, ale stejně nic nepomáhá.
A stejně tak hezké je myslím to, jak jemu na rodině záleží. Kdyby jen o trochu víc myslel na sebe, nejspíš by se na to všechno už dávno vykašlal a našel pro sebe vysvobození. Drží se kvůli nim. Kvůli nim ta muka snáší, nic jiného v tom není, nic jiného už nemá... Ach jo! Radši se nebudu moc rozepisovat, je to tak... černočerné.
Emmett? Viď, že jo... :) :) :)
Tvé nápady mě ohromují. Vyhrabat Bellu z hrobu... UF!!! To už by bylo čiré pomatení smyslů... A jeho rodina, která by ho dokázala roztrhat a spálit! No, tyyy jo...
Za slzy děkuji!
A příště už si dám s takovým zoufalým depresivním psaním pokoj, trošku to zase odlehčíme, jo? ;)

AMO

3)  AMO (03.01.2012 15:54)

Koťátko moje, tohle je přesně o čem jsem psala už minule. Ta tichá role jeho rodiny. On, jako osobnost, ví, co způsobil, ale současně cítí tu jejich lásku. Dalo by se to nazvat, že ztratil víru v sebe. Jsem ztracená v jeho sebetrýznění. Už se neomlouvá, už si připravuje trest. A ta jeho představivost - vidí ji a cítí ji.
Když našel ten hrob... Z hrůzou jsem čekala, že ji snad vyhrabe... ale jen se k ní položil a promlouval. To je snad ještě horší, vím o čem mluvím. Dosud nemůžu jít sama na hřbitov za tátou a je to už 14let.
Musím uznat, že Emmet mě potěšil, jen vklidu oznámil a hotovo...
A čeho se bojím? Že požádá rodinu o ukončení jeho existence. Tím by ho vlastně propustili a současně se s ním rozloučí. Pro něho by to bylo vysvobození a pro ně vlastně také.
Káťo, byl to záhul na dušičku a slzičky kapaly, ale až u komentu. Víš, všechno si to představuji a trpím s ním... s nimi...

dorianna

2)  dorianna (03.01.2012 13:01)

asi vím jak to skončí, i když se mi to nebude líbit :'-(

1)  eElis (03.01.2012 12:30)

Znovu jsem si vychutnával její měkkost, její chuť, svou návštěvu pekla, převlečeného za ráj...Zůstal jsem sám, ve volném prostoru, a přitom zajatý za těmi nejtěžšími mřížemi. Obklopen tou nejvřelejší láskou, jejíž mráz mě ale zároveň nesnesitelně spaloval... Cath... tak tyhle věty mě naprosto dostaly!!!
Ano, já věděla, že ta třetí část byla tím klidem před bouří... bouří, která se nezadržitelně blíží, aby mi mohla ukázat její opravdovou sílu a já se těším na tu poslední část, kde určitě udeří celou svou sílou!!!
Cath a ty moc dobře víš, že já jsem prostě jiná a moooc ráda tě překvapuju.
Tahle část byla opět stejně DOKONALE DECHBEROUCÍ, protože tady jsem si opět mohla dotknout té jeho bolesti... beznaději a utrpení... já vím, že to není pěkný, ale já tohohle Edwarda... zlomeného Edwarda zbožňuju!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek