Sekce

Galerie

/gallery/light-in-darkness-mini.jpg

Třetí kapitola: Uprostřed ničeho

 

 

Tragic End 3

 

 

Třetí kapitola: Uprostřed ničeho.

 

„Už se nevrátí, Alice. Nikdy. Postaral jsem se o to,“ slyšel jsem zespoda pevný Jasperův hlas. „Víš to sama dobře.“

Alicin přidušený vzlyk. Měkký, téměř neslyšitelný zvuk Jasperových dlaní přejíždějících po jejích vlasech.

„Zůstala tam… Nespálil jsi ji,“ hlesla Alice a její hlas byl plný syrové nenávisti.

Jejich myšlenky byly lehce čitelné. Už jsem to nějakou dobu věděl. Viděl jsem kousky Sherina těla povalující se na rezavém jehličí. Měl to být její konec, ale bohužel pro nás, ten opravdový konec jsem zatím neviděl v myšlenkách nikoho z nich. Dokonce ani v Aliciných. Tou dobou byla nejspíš příliš vyčerpaná, než aby dokázala vidět to, co by viděla kdykoliv jindy.

Viděl jsem ji, zuboženou a ztýranou dlouhým vězněním. Viděl jsem ji, když byla konečně zase volná a viděl jsem Jaspera, jak jí přináší kořist, aby se mohla napít. Stejně jako já, Alice byla polomrtvá nesnesitelnou žízní. Jak dlouho ji věznila? Stejně dlouho jako mě? Můj mozek nepřestával pracovat, jako by se snažil popřít fakt, že na čemkoli už dávno přestalo záležet. Stále vytvářel nové a nové otázky, zbytečné a prázdné.

A nepřestával jsem jim vidět do hlavy, ačkoliv jsem si to nepřál. Neúprosně se ke mně donášelo všechno, o čem jsem už nepotřeboval nic vědět.

Viděl jsem Alici, jak hltavě pije, když ji osvobodili z vězení. Našli ji dříve než mě. Viděl jsem, jak mé rodině říká, kde mohou najít mně. Jak jim říká, co se se mnou celou tu dobu dělo. Co jsem udělal. Viděl jsem ji, jak trpí tím, že nikoho z nás nemohla varovat. Sheri byla chytřejší, zavřela ji mnohem dřív, než stihla promluvit a varovat kohokoliv z nás.

A viděl jsem Jaspera, jak se neúprosně žene v Sheriných stopách, aby se jí pomstil. Aby jí donutil zaplatit za to, co udělala Alici, mně, celé rodině. Viděl jsem jejich střet. Viděl jsem Sheri jihnout pod jeho pohledem, viděl jsem její smutek, zoufalství, kterým ji rozložil na kousky. Beznaděj, kterou jí donutil pocítit. Neměla šanci se mu postavit, připravil ji o sílu, o vůli žít, bojovat. Vrátil jí všechno, co jsme jí byli dlužni. Donutil ji kleknout na zem a hořce litovat, než ji roztrhal na kusy.

Ale neviděl jsem nic víc, tam jeho myšlenky končily.

„Nezůstala tam,“ konstatoval Jasper a Aliciny vzlyky se ztišily. „Emmett se o ni postaral.“

Nyní dokonce i jeho hlas ztratil svou obvyklou vyrovnanost. „Nedokázal bych nechat na živu někoho, kdo ti tak ublížil. Nevíš, jaké to bylo, takovou dobu nevědět, kde jsi. Málem jsme tě vůbec nenašli. Ta ohavná zrůda si nezasloužila jiný konec. Pokusila se zničit Edwarda a pokusila se zničit tebe.“

Dlouhé ticho.

„Kde je Emmett?“ další Alicina otázka.

„Z jistých důvodů…“ Jasperův hlas se na chvilku odmlčel, „… teď nemůže nějakou dobu domů. Ale nevím, kde přesně je.“

Ušklíbl jsem se. Jasperovy myšlenky prozrazovaly příliš. Jediný Emmett věděl, co se stalo se Sheri a… s Belliným tělem. Nehodlali riskovat, že se to dozvím. Že to uvidím: její konec, její hrob. Její pohřeb. Byl jsem pro ně jako doutnající rozbuška, kterou je třeba držet stranou od prachu.

Přesto jsem věděl dost.

Věděl jsem, že Bella už není a nikdy nebude.

Věděl jsem, že to samé se stalo se Sheri. Nepochyboval jsem o tom, že Jasper dotáhl svůj záměr do konce.

Věděl jsem, že Alice trpěla podobným způsobem jako já.

Věděl jsem, že celá má rodina se s tím vším jen těžko vyrovnává.

Věděl jsem, že se mě má rodina děsí, bojí se o mě, hlídá mě. Nepohrdali mnou, ale dokázali si představit celou řadu věcí, které bych mohl udělat. A nechtěli mi to dovolit.

Věděl jsem, že mě má rodina miluje.

A přitom jsem věděl, že každá minuta, která uběhla, byla nesnesitelná. Ta vina nikdy nebude lehčí. Vždycky to tak už zůstane. Byl jsem netvor, který pro vlastní potěšení zabil všechnu svou lásku.

Nedovedl jsem si představit další dny, hodiny, roky, desetiletí. Jakýkoliv další čas byl daleko za hranicí mé představivosti.

Nedovedl jsem si představit, že se ještě někdy dokážu nakrmit. Že budu znova pít krev, polykat ji a že se přitom nebudu dávit nevolností. V životě jsem už nechtěl cítit krev na svém jazyku, ve svém hrdle. Nedokázal jsem vymyslet nic, co by ve mně vzbuzovalo větší odpor.

Mé tělo bylo ohavné. To tělo bez jediné námitky strávilo její krev. A rudá v mých očích jakoby se tím ještě chlubila. Všechno z mého těla mě zrazovalo. Nenáviděl jsem ho - své tělo i své vědomí, které se mu nedokázalo postavit. Nenáviděl jsem sám sebe tak silně, že jsem jen těžko mohl vystát další hodiny ve své vlastní přítomnosti.

Toužil jsem se ztratit, uhořet, přeměnit se v dým, bezvědomý bezpředmětný dým. Toužil jsem rozpustit své bolavé vědomí kdesi v prostoru mimo tento svět a zbavit se té trýzně, která ho vyplňovala.

Toužil jsem se rozplynout ve vzduchoprázdnu nebytí, toužil jsem… provést sám sobě to, co jsem provedl jí - s tím rozdílem, že pro mě nebyl připraven ráj jako pro ni.

Vždycky jsem věděl, že když tu nebude ona, nebude pro mě mít tento svět smysl. Věděl jsem, že budou toužit po smrti. Ona byla noc i den, světlo i stín, ona byl síla, díky které se můj svět otáčel. Toužil jsem jít za ní a splatit jí svůj dluh. Obrátit svou existenci v pouhé nic, spojit nebo odloučit nás ve věčnosti, kterou nelze definovat.

Toužil jsem po smrti a před očima jsem si představoval její hrob, ať už to místo vypadalo jakkoli. Pahorek zasypaný květy. Nebo jen hladké kameny s nápisem. Anebo jednoduchý kříž v trávě. Nevěděl jsem o něm nic, přesto mě jeho představa uchvacovala a strhávala, až moc často. Toužil jsem se vrátit k ní. Na vlastní kůži se přesvědčit o zemi, která na ní ležela.

Toužil jsem trpět, trpět ještě víc, aby mi mohla odpustit. Toužil jsem rozedřít své tělo na prach. Toužil jsem hořet a nikdy neshořet, zmítat se v žáru plamenů tak dlouho, jak ona by si přála, aby mě mohla přestat nenávidět.

A teprve potom jsem si přál naposledy ji políbit, dát jí konečné sbohem, než se oba ztratíme.

A čím déle jsem zůstával v domě, tím nesnesitelněji mě pálilo v hlavě. Jako by mě začaly obklopovat těžké mříže, jako by kolem mne houstla pavučina, která mi znemožňovala vidět.

V hlavě mě pálilo jako by mé myšlenky byly žhavé uhlí, okolní vzduch mě dusil jako by byl plný kouře. Odtikávající vteřiny se do mě zabodávaly jako ostré jehly. Můj svět byla mazlavá čerň.

Ale byli tu oni, má rodina. Každý jeden z nich. A právě kvůli nim jsem se vždy znovu a znovu přinutil udělat přemet. Obrátit se zády k tomu, co mě lákalo. Jen díky nim jsem si sliboval, že tentokrát dokážu nepodlehnout dalšímu pokušení. Nacházel jsem v sobě další a další sílu k tomu, abych nenapáchal více zla, než jsem už napáchal.

Ze všech sil jsem se držel, pro lásku své rodiny. Pro světlo, kterým prosvěcovali mou temnotu, aniž by tušili, že jí jen stěží cokoliv pronikne. Byli všude kolem mě. Nesnášel jsem i miloval jejich doteky, pohledy jejich očí, jejich soucit i pochopení.

A dny ubíhaly.

Potácel jsem se od nepříčetného vzteku k propastné beznaději. Další a další pocity vyplouvaly na povrch a zase mizely, aniž by po sobě zanechaly trvalejší stopu. Má rodina se mě snažila chránit, držela mě nad vodou. Snažila se mi pomoci mi dýchat. Všichni byli kolem mě, obklopovali mě a já tomu všemu rozuměl. Cítil jsem doteky, kterými mě tišili. Cítil jsem rány pěstmi mířené do mého obličeje, kterými se mě snažili probudit a vyburcovat k životu. Cítil jsem jejich stisk, kterým se mě snažili udržet v prostoru, který pro mě byl bezpečný. Viděl jsem Alici, která úzkostlivě hlídala mou budoucnost, Esmé, která mě nespouštěla z očí. Jaspera, který nepolevoval v úsilí ulehčit mému utrpení, i když stále bezvýsledně – to, co se odehrávalo před našima očima bylo příliš drtivé, příliš syrové, než aby na to mohl stačit.

Viděl jsem jejich oči, jejich tváře, jejich úsměvy. Slyšel jsem jejich slova, kterými mě chtěli vytáhnout ze dna, znovu a znovu. Cítil jsem jejich lásku, něhu a péči.

Tím to bylo nesnesitelnější.

Čím dál více jsem si uvědomoval, že jim nedokážu dát to, po čem toužili. Že jim nedokážu splatit. Neměl jsem v sobě dost citu, dost lásky na to, abych se jim mohl vyrovnat. A přitom právě oni doopravdy byli tím jediným, co mě ještě drželo.

Dali mi toho hodně. Každý rok, každý den mé dlouhé zbytečné existence tu pro mě byli, od samého začátku. Věděl jsem, že kdybych je opustil, odvděčil bych se jim nejhůře, jak bych mohl. Myšlenka na jejich bolest, jejich smutek, ať už byl jakkoli nesmyslný, na jejich zlost a zoufalství – a především myšlenka na jejich lásku - bylo to jediné, co ve mně zůstalo živé. Nebo přinejmenším alespoň trochu živé. Moje rodina, která si ničím neprovinila. Která by nespravedlivě nesla důsledky činu, který spáchal někdo jiný.

„Synu,“ promluvil ke mně Carlisle, když se sedl ke mně u stolu v kuchyni. „Nic není jen černé nebo jen bílé. Vždycky jsi měl sklony vidět věci jednostranně.“

Ušklíbl jsem se a podíval se mu do očí. Potom jsem odvrátil zrak, nedokázal jsem se do nich dívat. Byly tak dobré, vlídné.

„Jak jinak bych to mohl vidět,“ odpověděl jsem slovy tak zřejmými, že je nebylo snad ani třeba vyslovovat.

„Na tvém místě by neobstál nikdo z nás,“ odpověděl. „Nikdo z nás není svatý, ani ty ne. Lidé na tomto světě každý den páchají mnohem horší hříchy, podléhají mnohem menším pokušením a neberou ohledy na následky.“

„Následky?!“ vybouchnul jsem. „Nesnaž se mě utěšovat a ukaž mi horší následky než takovéhle!“

„Chceš, abych ti je ukázal? Co třeba války, vraždy pro moc, ideologie zabíjející po tisících anebo takzvaná svatá tažení? A to všechno bez špetky snahy pokušení moci a slávy vzdorovat. Trváš na tom, že zrovna tvé provinění je to nejhorší? Oni si mohli vybrat, tys nemohl.“

Projela mnou vlna zhnusení. „Neomlouvej mě! Mohl jsem si vybrat stejně jako oni.“ Má ústa byla stažená do hořkého úšklebku. Jen já jsem do posledního detailu věděl, co jsem udělal, ale nedokázal jsem o tom mluvit. Mé myšlenky se táhly jako šmír, byl jsem jen oblak černého prachu, který tak tak držel pohromadě.

„Nemohl ses donekonečna bránit své podstatě, synu. Vím, že tvá vůle je pevná, neobyčejně pevná. Nevíš, kolikrát jsem přemýšlel, jak dlouho by to vydržel každý z nás. A dost možná mezi námi není jediný, kdo by dokázal vzdorovat tak dlouho jako ty.“

„Přestaň, proboha, přestaň!!!“ Nedalo se to snést. Mé ruce vylétly k mé hlavě a prsty se zabořily do mých vlasů. „Nehodlám to poslouchat! Tu vinu nezlehčíš, přestaň se snažit, jsi směšný!“

„Nechtěl jsi to udělat, Edwarde. Raději jsi vyhladověl až za únosnou mez, než abys to udělal.“

Jeho slova pálila, řezala. Nevěděl, co mluví. Nedokázal jsem už déle mlčet.

„Já si to užil, Carlisle! Miloval jsem každou chvíli, kdy jsem polykal její krev! Mé tělo se zmítalo v agónii extáze, jakou jsem nikdy dřív nepoznal! Dotýkal jsem se nebe, když ona umírala! Nemyslel jsem na nic než na své zvrhlé přízemní uspokojení. Kdybych byl znovu tam dole a měl to udělat znovu, udělal bych to, rozumíš!“

Carlisle na mě zůstal beze slova zírat.

„Konečně to vidíš?!“ ušklíbl jsem se mu do tváře. „To je ten netvor, kterého považuješ za svého syna.“

Nehodlal jsem čekat na jeho odpověď. Nechtěl jsem vidět opovržení v jeho tváři. Chtěl jsem pryč a měl jsem to udělat už dávno. Nezasloužil jsem si, aby mě hýčkali, strachovali se o mě. Aby střežili mou odpornou existenci. Zamířil jsem ke dveřím. Nikdo mě nemůže hlídat proti mé vůli. Nikdo za mě nemůže žít, nikdo jiný nemůže nést mou vinu. Nikdo jiný se za mě nevyrovná se ztrátou, se kterou není možné se vyrovnat. Nikdo z nich nebude žít věčnost, která se žít nedá.

„Edwarde!“ Carlisle následoval mé stopy. Pochopil, kam mířím. „Nikdo jiný ti nemůže odpustit, jen ty sám.“

Jeho prsty mě chytily za loket a donutily mě otočit se k němu. V jeho tváři se zračilo pochopení a odpuštění tak obrovské, že se mi z něj udělalo špatně. Opravdu by mi dokázal odpustit cokoliv? Byl jsem tu jediný, kdo měl svědomí?

„To máš pravdu,“ zasykl jsem. „Proto to za mě nedělej. Ty, nikdo z vás.“

Rozrazil jsem dveře a vyrazil ven. Nemohl jsem tu už déle zůstávat.

Ohlídáme tě, třeba proti tvé vůli, zaslechl jsem za sebou ještě ostrou Carlisleovu myšlenku. Ať si zněla třeba jako výhružka, bylo mi to jedno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Cathlin

23)  Cathlin (28.01.2013 20:43)

DM: Odpovídám pozdě, ale přece. Takový dlouhý komentář, muselo ti to dát hrozně moc práce!
Jo, tma a světlo, už jsme o tom mluvily. Já tak jenom nepíšu, já tak prostě myslím, takže mi až po čase došlo, že to možná jako metaforu používám dost často. Ale já mám prostě celý svět tak nějak rozdělený na tmu a světlo. Skoro jako by ty dvě strany byly nějakou mou základní esencí.
A Carlisle? Rozhodně má pravdu. Ono je dost těžké někdy rozhodnout, kde pravda je. A dost často je jí kus tam a kus támhle. Nebo zároveň jsou pravdou i dvě protichůdné věci. No, vlastně bych řekla, že to dost často.

22)  DarkMoon (28.11.2012 15:30)

Uvědomila jsem si, že je celá kapitola vlastně jenom o pocitech. A přitom to je tak záživné, že si člověk neuvědomí, kolik už přečetl slov a že už je vlastně na jejím konci... uff...
Chápu Edwardovu nenávist vůči sobě samému... Chápu v tom ohledu, že si to sama neumím představit, ale víš, jak to myslím. A stejně tak chápu, že se ho rodina snaží podržet. I to, že to odmítá, s tím, že si to nezaslouží.

"Můj mozek nepřestával pracovat, jako by se snažil popřít fakt, že na čemkoli už dávno přestalo záležet. Stále vytvářel nové a nové otázky, zbytečné a prázdné..."

"Pokusila se zničit Edwarda a pokusila se zničit tebe..." Mám takový pocit, že už Edwarda se jí to i povedlo...

"Mé tělo bylo ohavné. To tělo bez jediné námitky strávilo její krev. A rudá v mých očích jakoby se tím ještě chlubila. Všechno z mého těla mě zrazovalo. Nenáviděl jsem ho - své tělo i své vědomí, které se mu nedokázalo postavit. Nenáviděl jsem sám sebe tak silně, že jsem jen těžko mohl vystát další hodiny ve své vlastní přítomnosti." Nemám slov...

"Ona byla noc i den, světlo i stín, ona byl síla, díky které se můj svět otáčel." Jaký je větší stupeň od "nemám slov?" :D Cath, světlo, tma a co to znamená... Mám pocit, že to v TE ani nevidím poprvé ;) A nemáš ponětí, jak moc podobná srovnání a hraní si s nimi miluju (Mám na téhle podstatě i založený celý příběh, zatím už roky v přípravě :D ) Takže opět moje struna, opět tleskám

"Toužil jsem trpět, trpět ještě víc, aby mi mohla odpustit. Toužil jsem rozedřít své tělo na prach. Toužil jsem hořet a nikdy neshořet, zmítat se v žáru plamenů tak dlouho, jak ona by si přála, aby mě mohla přestat nenávidět." ........

"Pro světlo, kterým prosvěcovali mou temnotu, aniž by tušili, že jí jen stěží cokoliv pronikne." HA! :D TO je přesně to, o čem mluvím...

"Nesnášel jsem i miloval jejich doteky, pohledy jejich očí, jejich soucit i pochopení." Waw...

"Trváš na tom, že zrovna tvé provinění je to nejhorší? Oni si mohli vybrat, tys nemohl.“ Carlisle, co se mu snaží pomoct. A možná i má v něčem pravdu, jenže to tu tíhu prostě snížit nedokáže...

Marvi

21)  Marvi (26.08.2012 20:40)

Tak jo já se ve své úsudku vždycky seknu, no což můj problém. Takže i Alice byla uvězněná, teď jen zjistit proč to vlastně ta Sheri udělala, milovala Edwarda, ale byl to jej její nápad, nebo jí k tomu někdo navedl???
Pokud budou v dalších dílech odpovědi určitě mě překvapí.

Cathlin

20)  Cathlin (02.04.2012 09:26)

Any, proboha, ty jsi naprostý blázen... :) :) :)
Takový šíleně dlouhý komentář, já už málem zapomněla, jak to umíš! Hlavou o zeď je to poslední, co by sis zasloužila. ;)
Děkuji za další megapochvalu a i za kousky vět, které se ti líbily. A jsem moc ráda, že si chceš další dvě kapitoly dát naráz, bude to rozhodně lepší a já budu tedy doufat, že tak do půl roku se tu zase sejdeme.
A ano, tady i Carlisleovi došla slova. Ono je to taky těžké - Edward má v tom šíleném mínění o sobě pravdu. On je monstrum... a těžko se s takovou zrůdností smiřovat...

Any12

19)  Any12 (01.04.2012 23:55)

Kačenko, přišla jsem to zkusit znovu... A vážně doufám, že se mi to povede...
Tak v první řadě omluva, že se zase neozývám. To už je vážně na to omlátit mi hlavu o zeď... (Zasloužila bych si to.)
Ale protože toto sem nepatří, zkusím teď něco smysluplnějšího...
Opět se klaním, až hluboko někam pod zem, tvému úžasnému stylu psaní. Tím, že jsem teď delší dobu žádný tvůj skvost nečetla, jsem úplně zapomněla, jak jde všechno popsat... Naprosto mě to fascinuje. To, jak si hraješ se slovy a tvoříš fráze. To, jak postupně předkládáš odstavec po odstavci, a každý má jiný smysl, význam, hloubku! Nejvíc mě udivuje, (jak už jsem ti myslím psala i v mailu), že dokážeš rozepsat pocity na celou kapitolu, několik stránek, tak, aby mě to nenudilo - ba naopak mě to naprosto strhává s sebou - a přitom by to normální amatér, (viz já ) napsal sotva na pár řádků a pak už by od toho musel pryč, protože by nevěděl, jak dál. Ale ty ne, ty si s tím pohraješ, ukážeš nám to ze všech zákoutí a já se tomu jenom nestačím divit. Strašně tě za to obdivuju, protože tohle já prostě nikdy nedokážu, byť bych se snažila sebevíc!
Heh, vlastně ti furt píšu to samé, todlecto už jsem ti psala několikrát, takže už tě to snad musí i unavovat, ale já ti dlouho nic nekomentovala, takže mi to teď nepřijde až tak blbé, že se furt jenom opakuju...
A ke kapitole jako takové? Jsem ráda, že tu mrchu Jazz vydusil, i když to ani za mák nepomůže Edwardovi s bolestí. Už i dřív jsem si všimla, že ti tu holky nechávají věty, které je nejvíce zaujaly. No u mě by to bylo vážně těžké, protože těch větiček bylo... No nevím proč, ale mně se líbilo toto: Toužil jsem trpět, trpět ještě víc, aby mi mohla odpustit. Toužil jsem rozedřít své tělo na prach. Toužil jsem hořet a nikdy neshořet, zmítat se v žáru plamenů tak dlouho, jak ona by si přála, aby mě mohla přestat nenávidět. ... Snad proto, že jsi to spojila právě s tím "Toužil jsem..." Kdo ví... :D No a pak samozřejmě ten konec. Ten konec, jeho přiznání... K tomu nemám moc slov, když jsem to četla, naprosto mě to odzbrojilo. Jak poprvé, tak i podruhé... Jak hrůzné to pro něj asi musí být? To si nedokážu představit. A nedivím se, že ti právě tento okamžik byl tím zásadním momentem, spouštěčem. Má to neuvěřitelnou hloubku...
Dokonce i Carlisleovi došly slova, a to už je co říct... :D
Dívala jsem se, že byla pro ostatní tato kapitola, řekněme - pokud to tak vůbec jde, "klidná". Když jsem to četla podruhé, taky jsem to tak nějak vnímala. Ale když sjem to četla po té předchozí kapitola, v kuse, byla to pro mě emoční bomba. Dostávalo mě úplně všechno. Proto chápu, že tuto povídku vidíš jako jednorázovku. Má to tak neuvěřitelnou sílu...
A právě proto si chci ty poslední dvě kapitoly přečíst spolu...
Při tom jeho odchodu mě napadá, jestli se mu náhodou nepodaří narazit na její hrob. A jestli to neskončí právě tam... Ale to jsou jen moje nápady, kdo ví, jak to všechno bude...

bb119

18)  bb119 (03.01.2012 16:22)

no tedy, Cathlinko, ty mi ale dáváš, to je taková síla při čtení jsem měla pocit, že se propadám do temnoty, a po přečtení jsem dost dlouho jen seděla a zírala před sebe a snažila se zahnat všechny chmury a melancholii, která mě přepadla :( :(
chtěla jsem ti tu vypsat věty, které mě nejvíc zasáhly, ale pak jsem zjistila, že bych přepsala většinu textu, jsi prostě skvělá a dostáváš mě do kolen každým slovem

Bosorka

17)  Bosorka (02.01.2012 22:14)

Ani nevíš, jak jsi mě potěšila! A důvod? To je na debatu někde jinde ;)

Cathlin

16)  Cathlin (02.01.2012 17:32)

Elis! :D :D :D To snad ne. Jsi nejspíš jediná, kdo to dokáže nazvat "klidem"... Málem jsem spadla z postele!
Máš málo temnoty a beznaděje? Mno... Tedy... Čím ty mne ještě překvapíš???

15)  eElis (02.01.2012 15:38)

Cath,... ano tohle bylo křišťálově průzračné a klidné, až mi z toho běhá mráz po těle, protože tohzle mi přijde tak, že nám dáváš čas se nadechnout, abychom mohli ztrávit tu závěrečnou část... tedy doufám, že ještě nějaká závěrečná část bude kde bych si mohla opět užít trošku té tvé nádherné temnoty a beznaděje já vím... jsem hroznááá!
Carlisle a má v mnohém pravdu... a já jsem zdvědavá, jestli Edward najde někdy tu moc, aby si sám odpustil, anebo se bude po zbytek své existence týrát těmi myšlenkami na její smrt...
A to, že Edward neviděl Bellin pohřeb, tak to je kruté... i když chápu, že by to pro něj muselo být těžký, ale..
A tak jako obě předešlé dvě částí i tato byla dechberoucně dokonalá!!!



Cathlin

14)  Cathlin (02.01.2012 11:04)

Twilly: reportáž bolesti... hmm... zajímavé pojmenování.
Chápu, že jeho vůle neublížit rodině je pro tebe zajímavější, než jeho sebeobviňovací sklony. Někdy je ale vážně tak těžké si odpustit! Zvláště pro lidi, kteří hledají vinu především v sobě, potom až kdekoliv jinde (a k tomu se ale většinou nedostanou, protože téměř vždycky se najde nějaký ten prostor pro vlastní vinu, pokud ho člověk chce najít... )
A tvé nejhezčí momenty! Jééé. Díky! :) :) :)

Moni: Krásně řečeno. Edwardova lidskost, kterou on ale nevidí. Tak tak...
Co s ním mám v plánu? Ještě není všemu konec, i když to tak vypadá...

monikola

13)  monikola (02.01.2012 09:48)

tá tvoja psychologická hra je naozaj dokonalá...to, že sa pokúsil "žiť" ráve pre nich, pre svoju rodinu, aby netrpela ešte viac, než sa už stalo, to je tak krásna ukážka Edwrdovej ľudskosti, hoci to si ten chudák vôbec neuvedomuje, teda tú ľudskosť v sebe...je viac než pochopiteľné, že keď sa pozrie do zrkadla nevidí nič len netvora... :'-( :'-( :'-(

ach, čo s ním máš v pláne, Cathlin, čo???

Twilly

12)  Twilly (02.01.2012 08:21)

Kačenko, takže, jsem tady... a užívám si tvou "reportáž bolesti". Hladím si jí své smysly. Ano, hladím. Protože i bolest je nutno vědět napsat. Tak aby byla co nejmíň patetická a postrádala klišé. A ty? Ty to umíš, broučku. Tohle je tak trošku zajímavější (v mých očích - pouze!) než sebeobviňování. Hněv ti jde skvěle!!! A opět tedy dám své postřehy, jestli dovolíš:

- Mé tělo bylo ohavné. To tělo bez jediné námitky strávilo její krev. A rudá v mých očích jakoby se tím ještě chlubila. - dokonalý popis sama sebe

- „Já si to užil, Carlisle! Miloval jsem každou chvíli, kdy jsem polykal její krev! Mé tělo se zmítalo v agónii extáze, jakou jsem nikdy dřív nepoznal! Dotýkal jsem se nebe, když ona umírala! Nemyslel jsem na nic než na své zvrhlé přízemní uspokojení. Kdybych byl znovu tam dole a měl to udělat znovu, udělal bych to, rozumíš!“ - hodně silný okamžik. Hněv vycházející z bolesti.

Rozhodně by toho bylo víc, ale to bych skopírovala téměř všechno, Kačenko

Twilly

11)  Twilly (02.01.2012 00:05)

Kačenko, nestíhám , ale dám si to zítra ráno ke kávě, slibuju

Cathlin

10)  Cathlin (01.01.2012 22:20)

Bosi!!! Ano, to přiznání... Ty mě nepřestáváš udivovat! Zjevně na tom milujeme obě ty stejné věci! Ty víš, proč jsi to chtěla, viď?
A nejspíš víš i proč chceš MOTU... Hmm! Vyřádila bych se! I když zase jinak, a víc s mírou... A nedáš si pokoj a nedáš!!! Proč to vlastně tolik chceš? Je to čistá zvědavost nebo nějaký konkrétní popud...
Oficiálně: nevylučuju to, ženská jedna PROKLATÁ!!! Až přepíšu Jed a napíšu ten další román...

AMO: No ano, to přiznání... Proto to tak řeže, tak bolí, tak pálí. V Edwardově postoji je tolik pravdy a zároveň je tak pravdě vzdálený... Je to Edward, vždycky takhle přemýšlel - vždycky viděl jen to, co nezvládl, ne to, co dokázal. Ale stejně ho miluju... A tebe taky!

Julinko! Kde bych bez tebe byla... A tvůj výběr vět!!! Jsme ze stejného těsta (kdybys to náhodou ještě nevěděla... ;) )

julie

9)  julie (01.01.2012 21:55)

Mé tělo bylo ohavné. To tělo bez jediné námitky strávilo její krev.
„Neomlouvej mě! Mohl jsem si vybrat stejně jako oni.“
„Já si to užil, Carlisle! Miloval jsem každou chvíli, kdy jsem polykal její krev!"
„Nikdo jiný ti nemůže odpustit, jen ty sám.“
Cathlinko,tyhle věty,to je něco tak silného!
A jak vykresluješ mimořádnou sílu a soudržnost jejich rodiny...to je taková nádhera!!!!! Díky!!!!!

Cathlin

8)  Cathlin (01.01.2012 21:23)

Fanny: Otázka viny, no a to je právě to. Dovedl by si někdo z nás představit, že by si Edw dokázal nevyčítat, že si Bellu k sobě připoutal, přestože byla člověk? A že by si odpustil, jak moc mu její krev v jeho "opileckém rauší" chutnala?

Sandro, a co ti způsobuji??? ;)
Ehm, tímto se omlouvám všem čtenářkám, které se po přečtení kapitolek musí chvilku vyhrabávat z pocitů podobajícím se depresi! Vím, že to není zrovna oddychové čtení...
Děkuji za pochvalu!

Sabienno! Ráda tě vidím u každé kapitolky! To je tak milé!!! :) :) :) Od vás všech!
Ehm - ano, jeho rodina pro něj jistou úlevu snad znamená, doufejme. Ale že z této povídky vyjdeš nepoznamenaná, to ti opravdu nezaručím... A to přesto, že to nejhorší z nejhoršího, co mě napadalo, ty absolutně nejstrašlivější scénáře, jsem z toho vynechala.
Děkuju ti a doufám, že tě přesto ještě znovu alespoň malinko udivím.... ;)

AMO

7)  AMO (01.01.2012 20:17)

Sedím a tiše čtu.
Čtu hrůzy, kterými prošla Alice, které přežila.
Cítím sílu lásky Jaspera k ní, když jí donesl kořist a téměř pomáhal pít. Čtu o Emmetovi, o ukrytém hrobu. Čtu o pomstě, kterou Jasper vykonal. Jenže stejně nic nepomáhá, stahuje mne to hlouběji spolu s ním... A pak! Šok! Přiznání! Odporné a současně plné pravdy. Jen drobnost... my všichni víme, co zvládl a dokázal. Zbývá jen pohled na sama sebe ve vlastních očích. Proto ten vztek, proto odmítnutí pomoci. Proto ten útěk... jen předzvěst SMRTI!!!
Kačenko, těch slziček bude ještě hodně. Já ti stejně odpouštím, protože to je nádherné

P.S. Připojuji se k Bosince... napiš nám něco - MOTU?

Bosorka

6)  Bosorka (01.01.2012 19:34)

Ta jejich snaha udržet ho při životě....:'-(
Jeho touha po smrti a následně přiznání, jak si to užil!
DOKONALÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!
(MOTU, MOTU, MOTU )

5)  Sabienna (01.01.2012 19:31)

Je hrůzné číst ty řádky, ve kterých se Edward užírá a ničí, znovu a znovu...I když naštěstí pociťuju jistou úlevu, když mu jeho rodina prokazuje tu neskonalou péči, starost a lásku, což mi nakonec nezpůsobuje takový splín, jaký bych z téhle kapitoly zajisté měla...Jestli mě tenhle příběh až bude na svém konci nějak psychicky nepoznamená, tak už potom nic :D :D Sice se příběh line v tom depresivním kontextu a silně pochybuju, že se to změní :D, přesto mě nepřestaneš v každé kapitolce něčím udivovat! :) Klaním se... :D

4)  Sandra (01.01.2012 16:11)

Bože, dievča čo ty mi spôsobuješ! Tiež vôbec netuším, ako reagovať! Je to totálna smršť pocitov! Si vážne úchvatná a čítanie sa doslova dotýka môjho srdca! Vážne Ti vzdávam hold a prahnem po ďalšej časti.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek