25.01.2011 [19:15], sfinga, ze série Blackovi IV. - Trable s pumou, komentováno 32×, zobrazeno 6051×

Táta se vzteká – jako obvykle. Ještě že mám Edwarda a Bellu.

Strategie na dobytí pevnosti Caine.

Osud, ten potměšilý stařík.

Můžu si přisednout, dámy?

Caine Cougar.

To jméno mi neustále bzučelo v hlavě. Od chvíle, co se na mě podíval, jsem byla absolutně mimo. Takhle na mě nezapůsobil nikdo. Ani ten sebekrásnější upír, a že jsem jich pár znám. Jeden jediný pohled a moje kolena se třásla. Kdyby se mě někdo zeptal, co se dělo ve zbylých hodinách, nedokázala bych odpovědět. Když byl konec vyučování, musela do mě Peggy šťouchnout, abych se zvedla. Jako v mrákotách jsem došla k autu a opřela se o kapotu. Jezdili jsme všichni Fordem.

„Mibel, haló, vnímáš vůbec?“ zaslechla jsem tátův hlas a konečně se probrala. Naši seděli v autě, dveře dokořán a já koukala do blba. Beze slova jsem nastoupila do auta a celou cestu byla zticha. Doma jsem se uklidila do pokoje. Neměla jsem chuť se bavit. Sedla jsem si na terasu a myslela na něj. Nechápala jsem to, nechápala jsem se. Neřekl mi ani slovo, neznám ho. Neznámo proč, mě to k němu táhlo.

Jaký má hlas?

Proč je takový samotářský?

Skutečně jen kvůli tomu neštěstí, co zažil?

A co já s tím?

„Isabelko, nechtěla by ses jít navečeřet? Ness už tě třikrát volala.“ Edward si sedl vedle mě.

Zakroutila jsem hlavou: „Nemám hlad.“

Usmál se na půl pusy a potichu zavolal: „Bello, prosím tě, můžeš sem na chvíli jít?“

Během mžiku seděla Bella vedle nás. Edward kývl na mě a potutelně se zeptal.

„Co ti to připomíná? První pohled přes stoly v jídelně, nepřítomný pohled, oboustranné okouzlení.“

„Já a ty, před lety ve Forks.“ chápavě se usmála Bella. „I když dodnes nevím, čím jsem tě tenkrát okouzlila, když tedy nepočítám vůni své krve.“

„Belli,“ řekl káravě Edward.

„Počkej, jak jsi to myslel s tím oboustranným okouzlením?“ zarazila jsem se.

„Holčičko, ten kluk tě má plnou hlavu. Jeho myšlenky to na mě úplně křičely, stejně jako ty tvoje.“

Začervenala jsem se. Neuvědomila jsem si, že v jídelně u vedlejšího stolu seděli naši. Věděla jsem, že mi Edward vleze do hlavy a vytáhne z ní i to, co si sama neuvědomuju, ale nedošlo mi, že bude číst myšlenky i… jeho.

„Ale vždyť jsem s ním vůbec nemluvila, jen se na mě podíval. A navíc, jsem docela obyčejná, nic na mě není,“ odporovala jsem, ale u srdce jsem cítila zvláštní šimrání.

„Někdy stačí jeden pohled. Nebo třeba ticho a vůně. Já jsem toho důkazem,“ vysvětlovala Bella a zadívala se zamilovaně na Edwarda.

„Neslyšel jsem tě. Bylas jediná, u koho jsem nevěděl, co se mu honí hlavou. Už jen do toho ticha jsem se musel zamilovat. A také do tvých čokoládových očí. Jen ta vůně mi to trochu zkomplikovala.“

„Trochu? Edwarde, kdybych tak voněla Jazzovi, nebo třeba Emmettovi, myslíš, že bych ještě žila?“

Skočila jsem do jejich vzpomínek. „Edwarde, povídej.“

Zatvářila se nechápavě, ale Bella do něj šťouchla. „Nedej se prosit, usnadni jí to trochu.“

„Je z tebe na větvi. Líbíš se mu. Ne, to není to správné slovo, zbláznil se do tebe a neví, jak tě oslovit. Něco se mu stalo, něco zlého a on se bojí. Proto je sám. Chvílemi, jako by na tu zlou věc myslel, ale v ten okamžik ho neslyším. Jako by dokázal nepatřičné myšlenky zablokovat. Pravděpodobně to dělá nevědomky, naprosto instinktivně.

Bella vyjekla: „Štít?“

„Částečný, lásko. Vypadá to, že naše rodina tyhle typy přitahuje.“

„Štít, neštít, jedno vím. Líbí se mi, moc. A jestli se mě bojí, já jeho ne. Co by taky mohl udělat poloupírce, že jo?“ řekla jsem odhodlaně.

„Do toho. Cullenovy i Blackovy holky si šly vždycky za svým. A ty jsi mix obou,“ povzbudila mě Bella. „Ale teď hybaj na večeři, nebo na to nebudeš mít dost síly.“

„Neříkejte o tom, prosím před klukama, víte, jací jsou,“ poprosila jsem a když se mi od obou dostalo souhlasného kývnutí, vystřelila jsem dolů do jídelny. Už zdálky jsem cítila, že mamka udělala moje zamilované jídlo. Pstruha na másle. Teprve teď jsem si uvědomila, jaký mám hrozný hlad.

Naši už se všichni cpali. Nabral jsem si na talíř voňavé masíčko, přidala velkou pečenou bramboru a nakládanou zeleninu a popadla příbor.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem a pustila se do jídla. Mmm, to byla dobrota.

„Tak co jste řešili, s Edwardem a Bellou?“ zeptal se mě táta.

„Jenom malé upíří záležitosti,“ mlžila jsem a kývla hlavou směrem ke klukům. Oba měli hlavy narvané v talíři, tak že si toho nevšimli. Táta pochopil a mrknul na mě.

Po večeři jsme sklidili ze stolu a rozešli se. Jacob kupodivu nevyzvídal. Šla jsem zpátky k sobě, ale nic mě nedokázalo zabavit. Bloumala jsem kolem dokola, ale nakonec jsem to vzdala, obula si tenisky a šla se uklidnit do lesa. Už se stmívalo, když jsem se po osvěžujucím běhu vracela zpět. Kousek od domu jsem uslyšela hlasy a vévodil jim jeden, tátův.

… hergot, sám jsi mě hlídal jako ostříž, málem jsme se kvůli Ness porvali a teď mi tvrdíš, že je to v pořádku?“

„Táto, nešil. Edward má pravdu. Je dospělá. Dokonce i podle data narození. Když mi bylo tolik, co jí, začala jsem chodit se Sethem, tak o co ti jde?“ Slyšela jsem Eli.

„Ten kluk se mi nelíbí. Je na něm něco divnýho. Cejtím to v kostech. A vůbec, čí je to dcera?“ vztekal se táta.

„Naše, miláčku,“ konejšila ho máma.

„Jacobe, ty jsi ale blbec,“ přidala se do hovoru Bella.

„Cože jsem?“

„Blbec. To máte, vy chlapi, v genech, že se tak bojíte o dcery? Teď se rozčiluješ, že se paktujeme s Mibel za tvými zády a Eli jsi před lety neposlouchal tak dlouho, až ti utekla z domu. Ale Tristan a jeho holky? Jeho průšvihům ses jen smál. A Billy a Charlie? Každý má nejméně pět holek na každém prstu. To ti kupodivu nevadí, ale kvůli Michaele se může zbláznit. Prober se. Tak se jí líbí kluk ze školy, no a? Mě se taky kdysi jeden líbil a stalo se něco? Pravda, tenkrát ses taky vztekal.“

Nechtěla jsem, aby se kvůli mně hádali a šla blíž. První zachytil můj pach táta a potichu zavrčel: „Pozor Mibel.“

„Nenamáhej se, Jacobe. Já vás slyšela. Nevím, proč se hádáte. Vždyť já s ním neprohodila ani slovo.“

Jacob mě objal. „Mibelko, někdy má pocit, že ani nejsi naše dcera. Líp si rozumíš s… ním,“ vystrčil bradu směrem k Edwardovi. „Nediv se, že vyskakuju.“

„Táto, nebuď labuť. To víš, že jsem vaše. Tvoje a mámina. Jenže Edward a Bella mi líp rozumí, víš. Koukej ségra, ta si ví se vším rady. Je jako ty. Pravá Alfa. My dvě jsme jako noc a den a přece bych ji nevyměnila za nic na světě. A to samý platí o vás.“ Líbla jsem ho na tvář a pak dala pusu i mámě.

Eli se na mě usmála. „Labuť není, že jo, Bello. Je to starej, mrzutej vypelichanej vlk.“

„Kdo že je tady starej? Kdo vypelichanej?“ hulákal Jacob. „No počkej, ještěrko.“

„Bojim, bojim,“ smála se Eli a pro jistotu brala nohy na ramena.  Jacob se rozeběhl za ní. Už už jí doháněl, ale Eli se v běhu proměnila ve vlka. O zlomek vteřiny později ji následoval Jacob. Cáry jejich oblečení lítaly na všechny strany.

„Jdem domů. Musíme jim přinést oblečení, nebo půjdou přes halu s holým zadkem.“ rozesmála se Nessie.

„Copak Eli, ta by mi ani tak moc nevadila, ale nahého Jacoba vidět nemusím,“ řekl suše Edward.

„Nó, já nevím, drahý…“ pronesla šibalsky Bella. Edward zavrčel. Zlobila ho, to je jasné. Pak už jsme zahlédly jen dvě šmouhy, jak míří k domu.

„Co táta blázní, Nessie?“ zeptala jsem se, když jsme s mámou osaměly.

„Po večeři se šel zeptat Edwarda, co jste řešili. Edward mu to řekl a Jacob se začal zlobit. Údajně kvůli tomu, že tě podporuje ve vztahu s klukem.“

„Ale…“

„Já vím, žádný vztah zatím nemáš. To mu taky Edward říkal. Potom mu z myšlenek zjistil, že ve skutečnosti jde o to, že Jacob na něj žárlí. Má pocit, že nám tě Edward s Bellou kradou.“

„Ty máš taky ten pocit, mami?“

„Ne, broučku, neboj. Jsi jen hodně podobná Edwardovi, svýmu dědovi, proto si tak rozumíte. Kdežto Eli je Jacobova. Hezky jste si to holky rozdělily.“

Máma mě vzala za ruku a odváděla domů.

Druhý den ráno jsme vstala o hodinu dřív s úmyslem, že musím Caineovi vyrazit dech. Nejdřív jsem zapadla do koupelny a potom vyházela půlku šatny, než jsem našla něco, v čem jsem se sama sobě líbila. To jsem ještě netušila, že osud, ten potměšilý stařík, se mi to rozhodl usnadnit. Čekala jsem, že se s Cainem uvidím až na obědě, ale místo toho jsem na něj narazila hned třetí vyučovací hodinu. Přišla jsem na hodinu deskriptivy, kterou nemám ani s našima, ani s Peggy. Normálně jsem sama v poslední lavici. Dneska na mým místě seděl…Caine. Došla jsem k němu.

„Promiň, ale tady sedím já,“ vysoukala jsem ze sebe.

Vzhlédl ke mně a já se zase topila v jeho pohledu.

„To jsem nevěděl,“ řekl tichým hlasem.

„Nemohls, nebyls tu,“ sebrala jsem odvahu. „Nevadí ti, že si sednu vedle tebe?“

„Jestli to nevadí tobě,“ odpověděl mi a posunul se.

Měl nádherný hlas, hluboký, mužný. Rozechvíval struny v mém srdci.

„Ty jsi Mibel Cullenová, viď?“ zeptal se znenadání.

„A ty Caine Cougar.“

Ušklíbl se: „Šeptanda na škole pracuje.“

„Na to jsem zvyklá, díky našim nezvyklým příbuzenským vztahům. Ale tobě to asi vadí.“ řekla jsem soucitně.

„Po tom…“ ztěžka polkl. „…neštěstí, se mě pořád někdo na to vyptával. Zvykl jsem si být sám.“

„Já se tě na nic vyptávat nebudu, jestli se teda nerozhodneš mi to říct jednou sám. Nesnáším drby, v minulé škole jsem si jich užila dost a dost. Jsem ráda, že jsem se tady dala dohromady s Peggy. Znáš ji, ne?“

Kývl.

Přišel profesor a my se věnovali učení. Teda on, já jsme ho nenápadně pozorovala. Čím dál víc se mi líbil. Deskriptiva, ta suchá, nezáživná věda, mi utekla ani nevím jak. Po zazvonění se zeptal.

„Co máš teď na rozvrhu?“

„Angličtinu a hudebku.“

„Hm, tak to se neuvidíme. No nic, měj se, Mibel.“ Zvedl se a vypadl ze třídy.

Páni, zdálo se mi to, nebo to řekl zklamaným hlasem?

Znova jsme se viděli až na obědě. Už jsem stačila říct Peggy, že se mnou Caine mluvil. Měla oči navrch hlavy. Nebála jsem se jí to říct. Už jsem ji poznala dostatečně na to, abych poznala, že nepatří do hejna místních slepic, které vykdákají všechno, co se k nim donese.

„Mibel, já ti to nechtěla říkat, ale včera při obědě, vy dva… ty pohledy, no prostě jste byli jasní. Chceš, abych si v jídelně sedla jinam?“

„Opovaž se, jsi moje kamarádka, jasný?“

Usmála se a já v tu chvíli před sebou viděla tetu Alici. Byla jí šíleně podobná. Ne vizáží, ale chováním, milou povahou.

Při obědě jsem si na tác naložila kopec bašty. Díky svý vlko – upíří podstatě jsem nemusela řešit to, co sním a kolik toho je. Pipiny na předchozí škole mě stíhaly závistivými pohledy. Znala jsem je. Na veřejnosti se poďoubaly v zeleninovým salátu a doma pak vyžraly ledničku, buchty jedny. Pohyb znaly jen v podobě svíjení na diskotéce, nebo vůbec z rychlíku. Já oproti tomu prolítala hodiny po lese. Peggy se sice necpala tak nehorázně, ale jedla naprosto normálně. Věděla jsem o ní, že dvakrát týdně si chodí zacvičit. Ona říkala, že Zumba není žádné cvičení, ale že to je radost. I v tomhle jsme si káply do noty.

Seděla jsem tak, abych viděla na vchod do jídelny.  Naši si sedli o pár stolů dál. Táta svými zády kryl výhled na jejich jídlo a likvidoval obsah talířů. Když se objevil Caine, ztuhla jsem. Ten rošťák mě sprostě omamoval. S plným tácem se vydal ke svému stolu, ale najednou uhnul a zastavil se u nás.

„Můžu si přisednout, dámy?“

„Páni, vlk samotář se rozhodl poctít nás svou přítomností?“ vyprskla smíchy Peggy. A ještě jeden smích jsem slyšela, šel od našich. Nessie se dusila soustem a šklebící se Jacob ji opatrně bouchal do zad.

„Jasně. Sedej, nebo si to ještě rozmyslíme,“ poklepala jsem na sedák židle.

„Kdes nechal svou špatnou náladu, Cougare?“ provokovala Peggy.

„Dal jsem ji do čistírny, Starková,“ odsekl s úsměvem Caine.

„Jé, holky, vy normálně jíte,“ divil se.

„A jak se jí nenormálně, prosimtě?“ ptala se Peggy.

„Travičkáá, zelenááá…“ zanotoval.

„Pche, to jako máme poobědvat marihuanu, nebo co?“ odfrkla jsem, ale moc dobře věděla, jak to myslí.

„Chtěl jsme říct, že jsem rád, že jsem potkal dvě holky, který se necpou salátem.“

A zase mě dostal. Myslel přesně na to, na co před chvílí já.

„Salátem? Copak jsem králík?“ Peggy nakrčila nos a mě v tý chvíli fakt toho králíka připomněla.

Chechtali jsme se celý oběd. Ze zamračeného tajemného Cainea se vyklubal zábavný společník. Litovala jsem toho, že s ním po obědě nemám ani jednu hodinu. On to ale vyřešil. Odchytil si mě u skříňky po poslední hodině.

„Mibel, co máš dneska v plánu?“ zeptal se mě.

„Nic, pojedu s našima domů,“ odpověděla jsem nejistě.

„Hele… nechtěla bys… no, nechceš si někde sednout? Se mnou?“ zeptal se a já tu nejistotu tentokrát slyšela naprosto zřetelně.

„Ráda,“ vyhrkla jsem okamžitě.

Hele, já sice nevím, kde bydlíš, ale to neva. Řekni sourozencům, že s nima nepojedeš a já se potom nechám od tebe navigovat.“

Ty vole, táta. To bude ksichtů. Děj se vůle páně, nějak to dopadne.

Vyšli jsme před školu. Naši stáli u auta. Edward, Bella a Nessie se usmívali, Jacob se mračil. V tu chvíli mě něco napadlo.

Páni, vždyť on ke mně oficiálně nemá žádná práva. Vystupuje jako kluk mé nevlastní sestry. Hustý, bude muset držet zobák.

Edward se začal chechtat a maskoval to záchvatem kašle.

Dědo, jestli to tátovi řekneš, tak…tak…

Zadíval se na mě a neznatelně zavrtěl hlavou, jako že mě neshodí. To už jsme došli k nim.

„To je můj spolužák Caine, pozval mě ven a pak mě sám odveze. Caine, představuju ti naši poněkud netypickou rodinu. Moje sestra Bella, nevlastní brácha Edward, nevlastní sestra Nessie a její kluk Jacob.“

„Ahoj,“ řekl všem Caine, ale pak se otočil na Edwarda. „Neboj, přivezu tvou sestru v pořádku.“

Táta potichu zavrčel. A máma mu položila dlaň an hruď. Klidnila ho.

„Jasně, Caine. Ale dovez ji do devíti. Zítra jdem do školy,“ odpověděl Edward a usmál se na mě: „Užij si to, Isabelko.“

Vedl mě ke svému autu. Galantně otevřel dveře u spolujezdce.

„Prosím, madam.“

„Díky, pane.“

„Tak kam jedeme?“ zeptala jsem se, sotva jsme se rozjeli.

„Nech se překvapit, Isabelko,“ oslovil mě stejně jako Edward.

Zavrněla jsem blahem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  Linfe (25.01.2011 20:21)

Teda uteklo to jako voda, parádně jsem se bavila. Otřepal se na pumák docela rychle, že

10)  MisaBells (25.01.2011 20:19)

Juhůůůů on je táááák vtipnej a sladkej a... a... heh Jacob je prudééér a Edward je úplně nejvíc nejlepší! a Caine.... omR Ivuško, to bylo super a už se moc těším na další kapitolu

8)  Michangela (25.01.2011 20:14)

7)  eMuska (25.01.2011 20:13)

Ach jéminé! Tak to je skvelé! Som z toho nadšená! Caine je úplne úžasný, Edward tiež, Mibelka detto. Jake je hnusný, ale toho nemám rada, takže v poho... Ale je to totálne rozprávkové!

4)  Ivanka (25.01.2011 19:52)

Já ho miluju! Já ho miluju! Tak nejenže má úžasnej ksift, ale je taky úžasnej společník. U Mibeliny myšlenky na Jacoa jsem se fakt bavila. A ještě mám jednu teorii (já vím, jenže tvoje psaní k tomu prostě vybízí a já se tím aspoň utěšuji čekáním na další díl). Co kdyby Caine nebyl štít, ale měl podobnou ochranu jako Jacob a ostatní v La Push před Alicinými vizemi? No, asi se spíš nechám překvapit od tebe! Krásná oddechová povídka, čekám kdy to začne!

3)  Fanny (25.01.2011 19:51)

Jo, tohle byla skvělá kapitola, ale tohle mě málem zabilo: Páni, vždyť on ke mně oficiálně nemá žádná práva. Vystupuje jako kluk mé nevlastní sestry. Hustý, bude muset držet zobák.

Jinak super

1)  Hanetka (25.01.2011 19:33)

Jejda, jejda, to se nám to hezky vyvíjí! A Caine vypadá na sympaťáka! Jen proč se ti tátové vždycky tak vztekají?

«   1 2