Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The%20sin%20of%20love.jpg

Neočekávejte žádné drama, spíš jen oddychovou a vtipnou povídku

Renesmee si žije normální život s rodiči, chodí na střední ve Forks, občas sbalí nějakého toho kluka, však to znáte. No, jednou natrefí na milého, příjemného kluka, zamilují se do sebe... Jenže, pak zjistí, že spolu nemůžou být. Proč? A jak se vyrovnají s překážkami jejich lásky?

Příjemné čtení,

*A.99*


P.S.: Renesmee se do Jacoba nikdy neotiskla!

tsol


Seděla jsem na lavici s mobilem v ruce, užívajíc si poslední chvíli klidu, než zazvoní, když mě z mých tichých myšlenek vytrhl něčí hlas.

„Ahoj, krásko, můžu si přisednout?“

Povzdechla jsem si a nadechla se k ne zrovna milé odpovědi.

„Ericu, vážně, ještě jsi to nevzdal? Kolikrát ti mám říkat, že mi můžeš říct x-krát krásko a nezabere to? Na ples ani rande s tebou nepůjdu. Ale dík za kompliment. A teď odpal,“ zabručela jsem nezúčastněně. Dál jsem pozorovala dění na Facebooku, že mi ani nedošlo, že ten dotyčný nevypadl.

„Ericu, neřekla jsem snad, že…“ zvedla jsem hlavu od mobilu, abych ho patřičně zpacifikovala pryč od mé lavice, když jsem si všimla, že vlastně ten dotyčný není Eric. Ani nikdo, koho znám.

Hups. Měla jsem chuť propadnout se do země, ale na to bude čas později. Teď by to chtělo trochu myslet, abych se neztrapnila znovu. Už jenom kvůli tomu, že ten kluk přede mnou byl vážně kus.

„Jé, ahoj,“ zčervenala jsem, „ty budeš asi ten nováček, co? Za to přivítání se omlouvám. Pořád mě otravuje někdo z tamtěch blbečků,“ pousmála jsem se a patřičně ukázala. On se otočil a chápavě pokýval hlavou.

„Jo, to budu asi já. Jonathan Collins jméno mé. A nevadí. Trochu mě to sice zaskočilo, ale stane se,“ představil se a zadíval se mi do očí. Marně vysvětlovat, jak moc se mi v té chvíli rozbušilo srdce. Úplně mě omámil jeho sametový hlas, jeho tmavé studánky a jeho vůně… Růže, nějaká levná, ale příjemná voňavka, a k tomu „kapka poloupíra“.

Postavila jsem se a podala mu ruku. „Renesmee Cullenová. Prostřední jméno vědět nemusíš,“ vyplázla jsem na něj drze jazyk. Krátký pohled z očí do očí, něco jako neverbální konverzace nás oba utvrdil, že oba víme, co ten druhý je a že to je nám oběma jedno.

„A já myslel, že už ho vím…“ prohlásil zklamaně.

„Prosím?“ vykulila jsem na něj, možná trochu víc oči.

„No, ono to není „kráska“? Renesmee Kráska Cullenová?“ V tmavě hnědých očích se mu zablýskly pobavené ohníčky.

„Vtipálku,“ odfrkla jsem si. Ale musím přiznat, že mi to vážně lichotilo. Tohle je první kluk od doby, no, vlastně úplně první, co mi lichotí jen tak. Bez úmyslu dostat mě na ples. Nebo do postele.

Najednou jsem si všimla, že už tak trochu nejsme sami, ale že se uráčil dorazit profesor. Vážně si nemohl vybrat lepší chvíli.

„Musel přijít zrovna teď?“ sykla jsem tak potichu, že to nikdo neměl slyšet.

„Copak nemáš ráda ájinu?“ zeptal se mě Jonathan. A já myslela, že jsem to řekla potichu i pro druhé poloupíří uši. No nic, to nevadí.

„To ne. Já jen že jsem se zrovna tak hezky zakecala s jedním zajímavým klukem… Však víš,“ prohodila jsem ležérně, no, uvnitř mě se pralo všechno najednou. Došlo mi, že to muselo znít divně, navíc jsem už tak měla nervy ze samotného Jonathana. On se ale naštěstí chytil.

„A znám toho dotyčného?“

„Myslím, že jo.“

Po hodině jsem se na Jonathana otočila, abych se s ním rozloučila. Už jsme totiž stačili zjistit, že k naší smůle je tohle naše jediná dnešní společná hodina.

„Tak teda ahoj. Zítra,“ mávla jsem na něj a pomalu odcházela pryč. Když říkám, že pomalu, tak to myslím vážně. Krok co krok jsem se modlila, aby na mě ještě zavolal, někam mě pozval, prostě cokoli. A ne, doopravdy jsem nebyla schopná udělat ten první krok.

Nervózně jsem svírala popruh kabelky a čím dál více ubírala na svoji rychlosti. U dveří už jsem se skoro plazila jako šnek, dokonce jsem měla sto chutí začít předstírat, že něco hledám v kabelce, abych se mohla zastavit.

Pomalu jsem začínala ztrácet tu beztak marnou naději, když se za mnou konečně ozvaly cizí kroky a podle srdce dotyčného jsem věděla, že je to on.

„Hej! Ness!“ ozvalo se za mnou. Ačkoli mé skryté já by už dávno poskakovalo radostí na místě, ve skutečnosti jsem se pomalu otočila. Což mě stálo všechny moje nadlidské síly.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se opatrně a čekala. Sice jsem byla ráda, že mě aspoň ještě oslovil, ale co když se mě nezeptá na to, co chci? Musela jsem v té chvíli souhlasit s tím, že láska z lidí vážně dělá debily. Normálně se mi nepotí při řeči s klukem dlaně, nejsem nervózní a už vůbec se nebojím udělat první krok.

„Tak jsem si říkal… ty a já… že bychom… já bych tě…“ vykoktal ze sebe a mně to nedalo a povytáhla jsem trochu laškovně obočí. Pak z něj ale najednou vyletělo:

„Nechtěla bys se mnou jít na rande?“

V mých představách bych už skákala štěstím do stropu a ječela radostí, jako bych v sobě měla hektolitr kávy, samozřejmě s kofeinem. Naštěstí je tohle realita a mně se podařilo ovládnout svoje jaksi pubertální sklony k bláznivosti, takže jsem jen pomalu s úsměvem odvětila:

„Jasně. Ráda.“

***

Ani jsem nevěděla jak, ale brzo na to se z pojmu „cizí kluk“ stalo „můj kluk“. Nikdy jsem nebyla z těch, která by prohlásila:

„Takže teď spolu chodíme?“ Nebo něco takového. Po mé mamce jsem nezdědila zrovna výřečnost.

Ovšem jestli já jsem to chození tolik neprožívala, tak škola ano. Řekněme, že kráska školy a nováček se dali dohromady a ví o tom celé Forks. Tedy skoro celé… Naši ještě nic netuší, díkybohu. Ještě by mi můj drahý tatínek dával přednášku o včeličkách a kytičkách a švihlo by mě. Jen ať to pěkně zůstane v tajnosti.

Ale zpět k tématu. Dřív než jsem si stačila uvědomit, že mám vlastně kluka, ve škole už jsme byli pár snů. Dokonce jsem už stačila zaslechnout od některých učitelů (ano, učitelů), že jsme nejroztomilejší pár od dob… no, od dob mých rodičů. Zřejmě mám i tohle v genech.

Ovšem neozývaly se jen kladné reakce. Občas když jsem šla po chodbách naší školy a držela se s Jonathanem za ruku, tak jsem na sobě cítila nenávistné pohledy, ať už od holek směřované na mě, anebo od kluků směřované na Jonathana.

Ale mně to bylo jedno. Upřímně řečeno, ještě nikdy jsem nebyla zamilovaná, ne tolik jako teď. Nikdy jsem to ještě nebrala takhle vážně, takže proč by mi to mělo něco kazit?

Usmála jsem se pro sebe nad svými úvahami a stiskla Jonathanovi ruku. On můj úsměv nemohl tak úplně vidět, protože zaprvé řídil a zadruhé jsem ho měla skrytý za oponou ze svých do medu zbarvených vlasů. Ale myslím, že mu stačil můj tichý povzdech.

„Děje se něco?“ Mezi obočím se mu vytvořila jemná vráska. Sice jsme spolu byli jen necelý měsíc, ale už jsem měla pocit, že ho znám dokonale. Momentálně to znamenalo, že je zmatený. A i když to neměl rád, tak i přesto mi připadal hrozně roztomilý, když se takhle tvářil.

„Nic. Kromě toho, že tě miluju,“ odvětila jsem a čekala. Koneckonců risk je zisk. Většinou. Totiž to bylo poprvé, co jsem mu něco takového řekla. Cítila jsem, jak se jeho tělo napnulo, a viděla, že na moment přivřel oči. Pak se uvolnil a já vydechla úlevou.

„Tos myslela vážně, že jo?“ ujišťoval se a já, ačkoli bych se u každého jiného kluka čertila, že mi nevěří, přikývla. On prostě chvíli nic neříkal, pak sjel ke kraji a zastavil. Povytáhla jsem obočí a čekala na jeho vysvětlení, které ale nepřicházelo.

Atmosféra pomalu houstla. Tohle jsem si nepředstavovala, že se stane, když někomu vyznám lásku. Ale popravdě, ještě jsem tohle nikdy nezažila. Nikdy jsem nevedla takovýhle rozhovor.

No, říká se, že všechno je jednou poprvé, nebo ne?

„Ness… Renesmee.“ Chytil mě za ruce a třel je palcem, jako by mě chtěl uklidnit. Pak jsem pochopila, že to je on, kdo se chce uklidnit. Ačkoli jsem se zdráhala, tak jsem mu nechala volnou ruku, na nic jsem se neptala a ani nic neříkala.

„Musíš pochopit, že jsem vyrůstal bez otce. Jen s matkou, která na mě nikdy moc neměla čas. Snažila se nás uživit, a tak večer prostě přišla, uklidila a šla spát. Nikdy mi nečetla. Nikdy mě pořádně neobjala. Nikdy mi neřekla to, co teď ty. Ty jsi vlastně úplně první, kdo mě měl… má rád. Vím, že spolu jsme jen měsíc, ale mně to připadá jako věčnost,“ odmlčel se. Chtěla jsem říct, že to mám stejně, že s ním souhlasím, ale nějak jsem cítila, že chce mluvit. „Vážně, když jsem tě uviděl, myslel jsem si ,ta by stála za hřích‘,“ řekl a pousmál se, „ale jakmile jsem tě poznal… něco se ve mně zlomilo. Ness, asi je na to moc brzy, ale ty jsi můj život. Ale nevím, tedy nevěděl jsem, jak to máš ty. Protože já tě taky miluju, Renesmee. A ať už se stane cokoli… Ať už bych ti udělal cokoli a ty bys odešla –“

Už jsem dál nedokázala poslouchat jeho řeči o tom, že za vše může a to, jak se tady omlouval a zpovídal. Nedokázala, a proto jsem se k němu nahnula a prostě ho políbila; jemně a lehce na jeho roztřesené rty.

„Já nikdy neodejdu, rozumíš?“ zašeptala jsem mu do ucha a znovu ho políbila.

Když dostal možnost se vzpamatovat, objal mě rukama kolem krku a zasypával mě dalšími polibky. Já se mu prohrabávala v jeho rozcuchaných vlasech, zatímco on mě hladil po zádech, až jsem cítila mrazení po celém těle.

Nebylo tu nic než my dva, všechno okolí zmizelo. Po chvíli jsem jemně pootevřela ústa a dovolila mu tak, aby naše rty spojil v jedny.

Snad proto, že se mi svěřil, kvůli jeho důvěře vůči mně jsem věděla, že tohle je poprvé, co mě líbal takto. Bez ostychu. S čirou láskou. Mohla bych si snad i dovolit říct, že to byl ten nejlepší polibek z těch všech.

Pak se ode mě jemně oddálil na vzdálenost pár milimetrů a jemně se otřel rty o ty moje. Zadíval se mi do očí a já v těch jeho mohla spatřit touhu, důvěru, ale především jeho city ke mně; to, že mě miluje.

***

Druhý den odpoledne po škole jsem si, dle slov své nejlepší kamarádky They, konečně udělala čas na své přátele. Asi jen díky tomu, že byl pátek a že Jonathan dneska neměl čas, jsem se takhle rozhodla. Neříkám, že mi moji přátelé nechybí, ale přeci jen, můj kluk je holt můj kluk.

„Země volá Ness!“ vykřikla Thea a zamávala mi před obličejem její drobnou ručkou. Obrátila jsem oči v sloup a povzdechla si. Ležela jsem na zádech a pozorovala nebe nad sebou.

„Hoří snad?“ zamumlala jsem.

„Ne, ale když už tu jsi s námi fyzicky, tak tu buď i psychicky. Muckat se budeš jindy.“

„A kdo řekl, že myslím zrovna na něj, no?“ bránila jsem se.

„Ness. Jako vážně nevěříš, že bych na tobě nepoznala, když na něj myslíš? Usmíváš se jako andílek a tečou ti sliny,“ zavrčela Thea a pleskla Erica po hlavě kvůli něčemu, co jsem neslyšela. Proti své vůli jsem si sáhla na tvář a oddechla si. Věděla jsem, že Thea přehání.

Znovu jsem se zadívala na mraky nade mnou. Už od dětství jsem pokaždé při dívání na mraky zmizela ve vlastním světě plném různých příšerek a jiných výtvorů, co má mysl vyplodila při pohledu na nebe. A možná proto jsem mírně nadskočila, když na mě Thea promluvila.

„Hm, takže, Ness, co chceš dneska večer dělat?“ Povšimla jsem si, že se ten náš kroužek tady v parku už pomalu rozpouští. Koneckonců, je sedm večer a už jsme tu tak hodinu a půl. Možná dvě, kdo ví.

„Naši chtějí, bůhvíproč, abych byla doma, takže pyžamová párty se nekoná. Ale můžu na chvilku zajet k tobě domů. Odtamtud to navíc není ani daleko k…“

„…Jonathanovi. Já vím. Ale neříkej mi, že to vážně chceš podniknout jenom kvůli tomu?“ Nakrčila podezřívavě obočí, ale já poznala, že nemá daleko do smíchu.

„Samozřejmě že ne. Vždyť jsi moje kámoška, Theo,“ usmála jsem se a spojila se s ní malíčky, jako jsme to dělávaly v dětství. Chvilku jsem ještě zůstala ležet a užívala si pro změnu kamarádské chvilky.

Pak jsme se pomalu začaly pakovat. Teda minimálně Thea, která vstala jako první. No, já si dávala na čas. Pak mě něco napadlo.

„Theo?“ usmála jsem se jako andílek a natáhla k ní ruku, aby mě vytáhla na nohy. Pomohla mi, ale pak zabručela:

„Tak teď se mi zdá, že spíš než tvoje kámoška jsem tvůj otrok,“ vyplázla na mě jazyk.

Když jsem u They před domem sedala do auta, pípnul mi v kabelce mobil. Vytáhla jsem ho, abych se podívala na došlou zprávu.

Ness, můžeš ještě dneska prosím přijít k nám do knihkupectví?

Díky, J.

Zvědavě jsem nakrčila obočí, no, mobil jsem uklidila zpátky a po nastartování se rozjela tím směrem. Jak už jsem řekla předtím, Jonathan nebydlí daleko od They, takže jsem tam byla doopravdy za moment.

Netušila jsem, co takhle pozdě Jonathan potřebuje, ale bylo mi to jedno. Kdo ví, třeba už má jeho mamka zavřeno a chce mě prostě ještě vidět. Doufala jsem, že to bude tato možnost i přesto, že zpráva zněla dost naléhavě.

Z auta jsem skoro vyběhla nedočkavostí, takže i přes své nadlidské reflexy jsem si postavy přímo přede mnou všimla moc pozdě. Než jsem to stihla nějak zvrátit, starší paní, která šla naproti mně, zakolísala stejně tak jako já a vypadla jí taška plná nákupu z ruky. Část toho se dokonce vysypala na zem.

Geny po své mamce, zdá se, nikdy nezměním.

„Moc se vám omlouvám, já vás tak trochu neviděla,“ zčervenala jsem a okamžitě se sehnula pro tašku, abych aspoň napravila, co jsem způsobila. Kupodivu paní ani nenadávala „na tu dnešní mládež“ a jen se držela hole a pozorovala, zatímco čekala, až to posbírám. Koneckonců moc toho nebylo, takže hotovo jsem měla vážně rychle.

„Děkuju, děvenko, za pomoc,“ odvětila, když jsem jí podala tašku, a mně na malý moment připomněla takové ty kouzelné babičky z pohádek. Pak to pominulo a paní se znovu vydala pryč. Já také, ale jiným směrem než ona a tentokrát opatrněji.

O chvíli později jsem už otevírala dveře a čekala, jestli na mě Jonathan hned vybafne, nebo jestli se ho budu muset dohledávat. Vzhledem k tomu, že jsem vcházela do šera, mi chvilku trvalo, než jsem se rozkoukala.

Nikde jsem ho neviděla. Chtěla jsem popojít až k pokladně, kdo ví, možná stojí tam, ale něco mě donutilo stát.

Otočila jsem se a podívala se na schůdky, které vedly do druhého patra. Stála na nich žena, zhruba ve věku mé mamky, v dlouhých rudých šatech a pohrdlivě si mě měřila. Co mě ale nejvíc šokovalo, bylo to, co vzápětí řekla.

Odejdi. Ublížila jsi mému synovi –“ začala, ale jiný, mně známý hlas ji přerušil.

„Mami, co to děláš? Snad si můžu dovolit promluvit si se svojí přítelkyní, nemyslíš?“ řekl Jonathan, který se vynořil ze šera směrem od pokladny. Pochopila jsem, že ta žena na schodech je logicky jeho matka. I když si nebyli podobní, oslovil ji tak. Ale bůhví proč mě ta žena děsila.

Popošla jsem k Jonathanovi a chtěla ho políbit na přivítanou nebo ho aspoň obejmout, ale on ode mě ustoupil.

„Jak dlouho už to víš?“ obořil se na mě. Jeho předchozí milý a obranný tón byl pryč. Nakrčila jsem obočí.

„Prosím?“

„Renesmee. Nelži mi. Má matka mi všechno řekla. Nemáme mezi sebou nejlepší vztahy, ale aspoň mi řekla pravdu. Pokud mi to neřekneš, můžeš odejít. Vážně jsi mi ublížila.“

„Ublížila?“ hlas mi povyskočil výš. „Ale Jonathane, já…“ zadrhla jsem se. Byla jsem doslova vyděšená a do očí se mi tlačily slzy. Tohle nebyl můj kluk. Nadechla jsem se a znovu promluvila. „Jonathane, prosím, věř mi – já doopravdy nevím, o čem tu mluvíš,“ šeptala jsem, protože jinak by se mi po tvářích rozkutálely slzy. „Proč mi nevěříš?“

„Ty to vážně nevíš? Dobrá, věřím ti. Tak či tak, musíš odejít,“ odmlčel se. „Nemůžeme spolu být. Promiň, Ness,“ řekl a díval se na mě jeho tmavě hnědýma očima, dokud nehnul pohledem. Cítila jsem, že se rozpadám na kusy, ale bolest, jakou cítím já, jsem vnímala i v jeho hlase a očích. V tom případě jsem nechápala jednu věc:

„Proč?“

Neuvědomovala jsem si, že jsem ta dvě poslední slova řekla nahlas, dokud mi Jonathanova matka, která stála najednou za mnou, neodpověděla.

„Protože je to tvůj bratr.“


Hehe. Dalo mi to zabrat, vmáčknout to do jedné části.:) Ale věřte mi, do víc to nešlo, vzhledem k tomu, že to musela být soutěžní povídka (na vedlejším webu) na tři části. :D Bude to ještě hodně zamotaný... Ale víc nepovím. :D

Tak doufám, že jsem si někoho získala, a že trpělivě počkáte na další část. :)

*A.99*

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

2)  emam (20.07.2014 20:55)

Eh, incest? No to snad

1)  BabčaS. (15.06.2014 22:45)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse