Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sir%20edward.jpg

Může za to jedna fotka. Ta v perexu, samozřejmě.

A možná to vedro.

A taky piky, která nedovolí, abych si do smrti už jen četla :)

 

 

15+

 

Pondělí


Soustředěně pročítal její doporučení. Přesto na ni tu a tam zkoumavě pohlédl přes okraj tuhých listů papíru. Přitáhla si vlněný šál blíže k tělu.

Konečně odložil listiny na ohromný psací stůl před sebou a pohodlně se opřel v křesle z tmavého dřeva a kůže.

„Takže, slečno Swanová,“ nahlédl znovu do dopisu, jako by už stačil zapomenout její jméno. „Moje matka tvrdí, že jedině vy mne můžete zachránit.“ Počkal si na její překvapený a trochu vyděšený výraz. „Celá moje rodina tráví zimní sezónu v New Yorku. Moje mladší sestra je letos debutantka, takže to prožívají o to více. Já mám ale smlouvu se svým nakladatelem a zbývá mi posledních několik dnů, abych dokončil rukopis své knihy. Jsem totiž spisovatel, víte?“ Vyslovil to pomalu, jako by snad do Forks ještě nedorazilo povědomí o lidech, kteří píší knihy. Zamračila se. Jen nepatrně, protože přetvářka a schopnost snášet větší i menší příkoří jsou nejdůležitější částí průpravy dobré služebné.

„Slyšela jsem, že se vám velmi daří, pane,“ špitla a rychle sklopila oči.

„Dá se říci, že ano,“ kývl, očividně spokojený sám se sebou. Stále hleděla do podlahy, takže si tentokrát dovolila řádný úšklebek.

„Ale abych se vrátil k naší věci, slečno Swanová. Při práci potřebuji naprostý klid. Není zde mamá, která ode mě obvykle drží armádu služebnictva v bezpečné vzdálenosti, takže jsem se rozhodl pro samotu. Bohužel se ale neobejdu bez základní výpomoci. O krby a sporák dole v kuchyni se postará jeden místní prosťáček, Newton se jmenuje, ale potřebuji někoho pro běžnou posluhu a také pro přípravu tří jednoduchých jídel denně. Ne, ne, já vím, že už jste pracovala i jako starší služebná a že práce kuchařky je hluboko pod vaší úrovní, ale s mamá jsme se dohodli, že vám na oplátku napíšeme doporučení, jež by vás mohlo posunout na místo komorné. Co vy na to?“

Oči se jí rozšířily úžasem. Má dělat horší práci, a přitom to bude znamenat šanci na postup? O tomhle nikdy neslyšela. Vždy se ale považovala za osobu věcnou a střízlivou v úsudku, takže své nadšení rychle ovládla.

„Co přesně bych měla dělat, pane Cullene?“

Kývl a otevřel jednu ze zásuvek. „Pomohla mi s tím naše hlavní služebná, tak snad na nic nezapomněla,“ vysvětlil a pak začal číst. „Tři jídla denně, jak už jsem říkal. Snídám obvykle v osm, upřednostňuji kávu. V poledne studený oběd a v šest teplá večeře. Čtyři běžné chody jsou naprosto vyhovující. Mezitím jen odpolední čaj. Běžný úklid v jižním, obydleném křídle domu. Moji ložnici uklidíte, zatímco budu snídat. Používám ji často jako jednu z pracoven, je odtamtud úžasný výhled. Asi jste pochopila, že jsem přicestoval bez komorníka. Ne, nebojte se, toho opravdu nahrazovat nebudete, ale každý večer v osm dohlédnete na Newtona, aby mi v pořádku připravil lázeň. Vy mi jen ráno připravíte denní oblek. S oblékáním si budu muset poradit sám, ale snad to zvládnu. Jen to pak nesmím přiznat svému komorníkovi Jacobovi, cítil by se nedoceněný. Ale vraťme se k vaší práci. Jak vidíte, není to zatím tak strašné, takže jsem se rozhodl, že vás požádám i o něco speciálního.“

Odmlčel se a zadíval se na ni, dokud jeho pohled neopětovala. Sledoval, jak jí růžoví tváře a chvíli mu trvalo, než se znovu soustředil na svůj proslov. „Moje sestra Alice mi obvykle dělá prvního čtenáře. Každý večer jí přečtu, co jsem za den napsal, chápete? Ona si dělá poznámky a pak spolu chvíli debatujeme. Chápu, že je to šokující, ale naše rodina je v tomto směru velmi nekonvenční. Obě mé sestry několik let studovaly a jejich znalosti jsou více než slušné. Z vašich doporučení jsem vyrozuměl, že ani vy jste nezůstala úplně bez vzdělání. Možná vás přeceňuji, ale jsem tu již třetí den jen s Newtonem a obávám se, že pokud s touto částí nebudete souhlasit, začnu svou knihu předčítat jemu.“ Poprvé se usmál. Nechápala přesně, čemu vlastně, ale opatrně mu úsměv oplatila. Růžová z lící se jí rozlila na krk a pak níž, k okraji šatů, nyní odhalenému. Protože šálu již nebylo třeba. Najednou už necítila chlad.

 

 

Úterý


Pracovala rychle a bezchybně. Jižní křídlo sestávalo z jídelny, pracovny, dvou menších salonků, menší, ale dobře vybavené knihovny, pánovy ložnice a několika ložnic pro hosty. V těch byla práce zanedbatelná. Jen když Newton nadělal trochu víc popela, obešla pokoje s lopatkou a smetáčkem a zkontrolovala, zda se na těžkém leštěném nábytku neusadilo několik zrnek prachu.

Její jídlo pánovi chutnalo. Ke snídani si vystačil s vejci, šunkou, topinkami a kávou. Oběd – několik okurkových a lososových sendvičů - si nechal přinést do pracovny. K večeři připravila několik plátků italské šunky s nasolenými zelenými fazolkami jako předkrm, krémovou polévku, skopové s pečenými bramborami jako hlavní chod a jako dezert upekla koláč. Použila tři různé náplně a zdobení a doufala, že ho oklame a bude mít na tři dny se zákuskem vystaráno.

Večeři podávala v jídelně. Převlékla se do upjatých černých šatů a vzala si čistou zástěrku a čepec. Uhladila si vlasy a několikrát se štípla do tváří, aby se zbavila své věčné bledosti. Vytáhla sváteční stříbrné svícny, které rodina určitě běžně nepoužívala, ale bylo jí ho trochu líto, že musí jíst sám. Byl to její způsob, jak mu jídlo zpříjemnit. Zůstala stát u servírovacího pultu po jeho pravé ruce. U druhého chodu na ni kývl. Otočila se pro mísu s bramborami, aby si mohl přidat, ale on jen nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Tohle je divné,“ zamračil se a soustředěně ji pozoroval.

„Omlouvám se, pane, ale bylo to vaše rozhodnutí. Žádný komorník, žádní sluhové. Takže musíte u večeře strpět služebnou.“

Znovu zavrtěl hlavou, ale už k tomu nic neřekl. Dojedl a připomněl jí, že koupel musí být připravena přesně v osm.

Po deváté, když už padala únavou a chystala se navzdory jeho žádosti z předešlého dne do postele, zazvonil vedle sporáku v kuchyni zvonek z knihovny. Na připravený tác rychle poskládala konvici s čajem, cukr, mléko a jeden šálek. Divné, podávat v takovou hodinu čaj, ale o nic víc, než v takovou hodinu nespat.

Došla nahoru, opatrně zaťukala špičkou boty a obratně si otevřela loktem. Porcelán se ani nepohnul.

„Jsem rád, že jsem nevěřil těm škodolibým poznámkám své sestry Rosalie o vaší údajné nešikovnosti,“ zabručel od malého stolku, aniž zvedl hlavu z knih, do nichž byl očividně zabraný. Přistoupila k dalšímu stolku a odložila na něj svůj náklad. Nalila mu a dochutila tak, jak to měl rád. Stačilo jí vidět ho při čaji ten den odpoledne. Také věděla, že si přesné množství mléka a cukru, kterými doplnil svůj šálek, bude pamatovat do smrti.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji. V tu chvíli už měla jeho plnou pozornost. Najednou nepotřebovala štípance do tváří. Kousek od ní praskal v krbu oheň a ještě blíž k ní zapraskalo cosi mezi ní a tím mužem, který měl více než obvyklou míru panského sebevědomí.

Neobratně couvla k jednomu z křesílek. Přidržela si sukni a posadila se. Když na něj krátce pohlédla, přistihla ho, jak hypnotizuje její kotníky. Rychle se posunula a stáhla šaty tak, aby zakryly vše, co mělo zakryté zůstat. Trhl sebou a roztržitě začal přehrabovat hromádku s papíry před sebou.

„Ehm… můžeme začít? Máte svůj sešit na poznámky?“ Zbrkle vyskočila. Po večeři, předtím, než šla dohlédnout na Newtona, si na jednu z polic v knihovně připravila svůj starý školní sešit, do nějž si obvykle zapisovala recepty na koláče, a pečlivě ořezanou tužku. Její záměr byl zřejmý, ale jako by ji zmínkou o nešikovnosti proklel – sukně zůstala příliš nízko a její nohy špatně odhadly možnosti nezvyklého stejnokroje – její obvyklé služební šaty byly z mnohem obyčejnější látky.

Zachytil ji těsně předtím, než si rozbila nos o hranu jeho stolku s knihami. Když jí pomáhal na nohy, pevně svírala jeho překvapivě svalnatá předloktí.

„Omlouvám se, pane, já…“ koktala zadýchaně.

„Jste v pořádku?“ Nemohla uvěřit, že v jeho hlase slyší kromě odměřené zdvořilosti i skutečnou starost. Když už konečně stála a chtěla ho pustit, uvědomila si, že jeho velké dlaně a dlouhé štíhlé prsty i nadále objímají její korzetem pevně stažený pas. A i přes korzetové výztuže vnímala, že jí přejel palci dvakrát dolů a nahoru, až k tomu místu, kde korzet začínal zvedat její ňadra. Znovu se jí zadrhl dech.

„Omluvíte mne, pane? Byl to můj první den zde, cítím se unavená, a na zítřejší oběd jsem naložila pečeni z divočáka, přinesl ji ten chlapec z rezervace, co od něj obvykle nakupuje vaše hospodyně…“

Na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl a dost neochotně ji pustil.

„Jistěže, to je v pořádku. Dobrou noc, slečno Swanová.“ Slečno už znovu mělo ten správný přízvuk. Přízvuk určený pro služebnou.

 

 

Středa


Celý den si hledala práci a jistěže se vždy něco našlo. Koberce vždy snesou další vyklepání, lustry potřebují oprášit i jindy než mezi sezónami a vana v pánově koupelně se ani zdaleka neleskla tak, jak by měla. Drhla ji se zarputilou usilovností. Zmáčela si zástěru a propotila čepec. Nevěděla, co ji zmohlo víc. Fyzická práce, nebo snaha nevnímat vůni pánova mýdla a kolínské, která zde byla tak koncentrovaná? Rozhodla se, že se po večeři, jen co dá do pořádku kuchyni, také vykoupe. Samozřejmě ne v pánově vaně. Měla vlastní, mnohem prostší koupelnu vedle svého kamrlíku v přízemí.

Celý den se jí – kromě chvil, kdy mu nesla jídlo – dařilo vyhýbat se mu. Poznal to? Netušila, ale u večeře, když opět zaujala svou pozici připravená posloužit mu, se zamračil už u polévky. Hovězí vývar s celestinskými nudlemi a jemnou zeleninou podušenou zvlášť na másle v tom byl ale nevinně.

„Nenávidím, když sedím u stolu sám,“ vysvětlil alespoň částečně svou rozmrzelost. „Je to potíž, jinak mi samota vcelku vyhovuje, ale tohle,“ označil máchnutím dlouhý a opuštěný jídelní stůl před sebou, „tohle mi brání doopravdy si vychutnat skvělé jídlo.“

Rozhodla se soustředit na onen náznak pochvaly. Díky němu dokázala ještě chvíli nemyslet na význam toho ostatního, co řekl. On ji ale nenechal vydechnout.

„Prosím, slečno Swanová, povečeřte se mnou. Máme spolu strávit týden v tomto úžasném a ponurém domě, nikdo nás neuvidí a ani neodsoudí. Jen několik večeří, slečno…“ S tím, jak zakolísal jeho hlas, zakolísala i její kolena. Znovu ta prokletá horkost. Radovala se, že její šaty jsou upnuté až vysoko ke krku, takže hlavní vlna její horké hanby zůstává skryta jeho zvědavým očím.

Jako by věděl, na co právě myslí.

„A prosím – odložte k večeři zástěru a čepec. A pokud máte nějaké příhodnější šaty, šaty, ve kterých byste se cítila lépe…“ Tentokrát rozpaky ovládly jeho. Vzpomněl si na decentní, ale přesto nádherný výstřih civilních šatů, v nichž se přišla první den představit. Dokonale bílá a dokonale jemná pleť… Na okamžik si představil, jak krásná by ta hruď byla, kdyby se zvedala v rychlých vzrušených nádeších…

„Pokud je to vaše přání, pane,“ vystřihla ukázkové pukrle a naučeným pohybem si sáhla za záda. Odložila zástěru a po ní i čepec, na spánky jí spadlo několik uvolněných pramenů. Kdyby se před ním svlékla do naha, nevzrušilo by ho to více.

Když pak seděli naproti sobě – trval na tom, že musí zaujmout čestné místo naproti němu – a jemu každé další sousto vázlo v krku, napadlo ji, jestli to byl dobrý nápad. Ona si tu situaci po počátečních rozpacích dokázala vychutnat. Po celodenní dřině malá odměna… A taky se jí líbilo cinkání stříbrných příborů a jiskry, které od křišťálu sklenic odráželo světlo svíček. Na bělostném ubrusu tvořily fantastické obrazce.

„Pocházíte z Forks, slečno Swanová?“ pokusil se o konverzaci.

„Ano, pane,“ přikývla. Po minutě ji napadlo, že její odpověď by mu měla pomoci s další otázkou. „Moje matka zemřela, když jsem byla malá. Otec se dal na pití a prohýřil rodinné jmění. Ještě předtím jsem strávila několik let v klášterní škole na východním pobřeží. Pak jsem se ale musela… přizpůsobit novým okolnostem,“ pokrčila rameny.

„Ach, takže pocházíte z dobré rodiny?“

„Je to tak důležité?“ Ani teď nedala najevo své pocity, ale on už byl vnímavější, rozeznal ten osten křivdy v jejím skoro dětském hlase.

„Jistěže ne, Isabelo, omlouvám se.“ Když poprvé vyslovil její jméno, zachvěla se. Tentokrát uvízlo sousto v hrdle jí. Natáhla se pro sklenici s vínem. Nebyla zvyklá pít, ale teď to potřebovala.

„Ale jistěže je to důležité, pane. Až vám zítra ráno budu stlát postel a vařit snídani, všechno zase bude na svém místě.“ Vstal, aby jí dolil. Najednou stál příliš blízko. Ten pocit, že tu sedí v šatech služky a její pán, ten, který jí platí za to, že po něm pere špinavé prádlo a myje nádobí, vstal, aby se postaral o její sklenici, ji naplnil bláznivým pocitem dočasného vítězství. Odvážně k němu zvedla oči. A on se neovládl, natáhl se k ní a promnul mezi prsty jeden z těch neposlušných pramínků na jejím spánku. Spodní hrana jeho dlaně mezitím náhodou zavadila o ostrý okraj jejího vysokého límečku. Zavřela oči. Přála si servat ze svého těla všechna ta hloupá brnění, přála si, aby je on serval.

Pak ale oči otevřela, natáhla se pro sklenici a i tentokrát ji vyprázdnila najednou.

„Půjdeme do knihovny?“ zašeptala. Zatvářil se překvapeně. Stále se jí dotýkal. „Vaše kniha, pane. Součást mojí smlouvy,“ připomněla mu.

Přikývl. Když vstávala, podržel jí židli. U dveří jí nabídl rámě.

Usnula, když dočítal třetí stránku. Její poznámky byly nečitelné.

 

 

Noc ze středy na čtvrtek


„Slečno Swanová? Isabelo?“ Někdo opatrně třásl jejím ramenem.

„Hm?“ Byla tak unavená. A její hlava se nějakým záhadným způsobem odpojila od těla a na vlastní pěst se připojila k hvězdám vysoko na obloze. Vlastně to bylo příjemné. A poněkud nebezpečné.

„Mohu vám pomoci do postele?“ Kdo má tyhle otázky? Jupiter? Nebo Saturn? Opatrně otevřela jedno oko. Skláněl se nad ní. Napůl ležela v jednom z křesel v knihovně. Ucítila jeho mýdlo a jeho kolínskou. Vzpomněla si, jak drhla tu pro jednoho příliš velkou vanu.

„Vydrhla jsem ti vanu,“ zamumlala.

Druhý den si nepamatovala, jak se dostala do postele. A už vůbec ne, jestli doopravdy řekl tu větu.

„Nádherně voníš.“

 

 

Čtvrtek


Ticho mezi nimi bylo rozpačité. A taky napjaté a plné očekávání. A plné podivného dusna, které ji rozpalovalo a nutilo povolit si o půl palce korzet.

Když mu donesla oběd – sendviče s čerstvě stlučeným máslem a domácím sýrem – jakoby mimoděk se dotkl jejího zápěstí. Vyběhla z domu a několik dlouhých minut vdechovala mrazivý vzduch. Ve skutečnosti měla neodolatelnou chuť strhat ze sebe všechno to těžké oblečení a lehnout si do vysoké vrstvy sněhu v okrasné zahradě před tímto občasným domovem rodiny Cullenů.

Anebo se vrátit nahoru do jeho ložnice – dnes pracoval v ložnici, jistě, ten výhled – a strhat oblečení z něho.

Večeřeli téměř mlčky. Vzala si své nejodvážnější šaty a rozpustila si vlasy. Věděla, že vypadá jako prodejná holka, ale konec týdne se neúprosně blížil. Její duše, její srdce a v neposlední řadě její tělo se svíraly a volaly ho a toužily.

Znovu pila, ale tentokrát pomalu a opatrně. Snažila se nepropásnout ten okamžik, kdy jí víno ještě dodává odvahu, ale nebere soudnost.

Znovu ji doprovodil do knihovny. Dvě hodiny jí četl, další hodinu s ním rozebírala, co se jí v přečteném líbilo a co ne.

Pak se omluvila, vstala a zeptala se, zda ještě něco nepotřebuje. Jen zavrtěl hlavou.

Když pomalu – nepřirozeně pomalu – scházela do přízemí, bedlivě naslouchala, zda za sebou neuslyší nedočkavé kroky. Doprovodilo ji jen ticho.

Počkal, dokud nezašla do chodby k pokojům sloužících a potichu seběhl do kuchyně. V prostorné spíži opatrně odsunul jednu z prastarých almar. Aby se dostal do správné výšky, musel si kleknout. Odsunul těžké kovové víčko. Chvíli mu trvalo, než ji zahlédl. Stála uprostřed pokoje, ruce sevřené v pěst, oči zavřené. Když dala ruce za záda, aby začala se svlékáním, mimoděk zatajil dech. Příliš se nestyděl. Tato skrýš byla součástí výsad pánů tohoto domu.

Když nechala šaty, aby sklouzly na podlahu, a vystoupila z nich, na stud už nezbyl vůbec žádný prostor. Teď už jen bojoval s tím, aby prostě neprorazil křehkou dřevěnou stěnu, která je dělila.

Pořád měla zavřené oči. Vyprostila se z korzetu a zdálo se, že si trochu oddechla. Zbývalo několik na první pohled složitých kusů prádla. Když konečně spatřil její ňadra, tiše zasténal. A když se jich o něco později dotkla – dotkla a dotýkala – skučel a svíjel se na podlaze v komoře jako raněné a opuštěné zvíře.

Pak se položila na postel a pokračovala se svlékáním i s dotýkáním. V jejím horečnatém šepotu rozeznal jen dvě slova: „Ano, pane…“

Uvolnění dosáhli téměř současně.

 

 

Pátek


Zůstal v posteli. Zaklepala někdy po deváté.

„Jste v pořádku, pane? Chladne vám snídaně…“ Znovu ty hloupé černé šaty. Spousta knoflíčků až téměř k bradě. Kontrast mezi jejich černí a její porcelánovou bělostí. Stejný jako kontrast v jejím klíně. Trojúhelník černých vlhkých chloupků a její bílá stehna…

Ani se úplně neposadil. Prostě se natáhl, popadl ji za ruku a strhl ji k sobě. Zalapala po dechu.

„Ale pane...“

Zvedl se nad ni a konečně to udělal. Prudce jí pokrčil a zároveň roztáhl nohy. Vyhrnout všechny ty sukně a spodničky trvalo o půl vteřiny déle, než byl ochoten snášet. Nespokojeně zavrčel. Ona zasténala. Nebyl sám, kdo trpěl…

Konečně to uviděl. Punčochy a to nesmyslné prádlo. Začal tahat a trhat. Byl hrubý, ale její steny mu napovídaly, že zatím nepřekročil hranici. Když měl svůj cíl nadosah, natáhl jí nohy a vydal se tam, kde měl začít.

Její ústa. Jazyk, horký a nečekaně zkušený. Krev, tepající lákavě blízko pod pokožkou na krku. Několik trhnutí a osvobodil její ňadra. Bylo to tisíckrát lepší, než když si to jen představoval. Nahoru a dolů, nádech a výdech, rychle, rychle jako by to mělo být poprvé a naposledy.

Zaváhal. „Jste panna, slečno Swanová?“

Olízla si rty a bylo to nestoudné a zároveň tak cudné. „Po týdnu s vámi v tomto domě, pane Cullene, jsem v myšlenkách prožila takové věci, že bych se za pannu nemohla považovat, ani kdyby se mě do smrti žádný muž nedotkl.“ Její odpověď nebyla jednoznačná, ale už neměl dost trpělivosti, aby oddaloval to, co si tak dlouho odpíral.

Ještě na chvíli se sklonil mezi její stehna, aby špičkou jazyka přinesl oběť božstvu připravené milenky a pak si ji vzal a udělal to sobě i jí.

A znovu.

A znovu.

A znovu.

 

 

Sobota


A znovu.

A znovu.

A znovu.

 

 

Neděle


A znovu.

A znovu.

A znovu.

 

 

Pondělí


Vyčerpaně si povzdechla.

„Hm?“ Na delší otázku se nezmohl.

„Až ti zase Emmett poradí nějakou sexuální hru pro zpestření, hraješ submisivní roli ty,“ zavrněla. Ani se nepokoušela předstírat naštvanost.

„Nestěžuj si, nebo řeknu Charliemu, že jsi z něj udělala alkoholika.“

„A já Alici, že ty z ní debutantku.“

Sledoval, jak jí znovu stoupá a klesá hruď, i když tentokrát za to mohl potlačovaný smích.

Přesto se mu to tolik líbilo.

„Miluju vás, slečno Swanová,“ zašeptal.

„A já vás, pane Cullene,“ odvětila a přitáhla si ho blíž.

Za to šmírování koneckonců zasloužil pořádný trest.

 

 

Graceland

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

28)  Seb (01.07.2013 12:22)

Úžasné, hravé, prostě perfektní, fakt mě ta povídka dostala.

Grace

27)  Grace (28.06.2013 09:52)

Bye? Bye! Děkuji, drahá

Bye

26)  Bye (21.06.2013 20:24)

Teda, dostala jsi mě!
Zapadlo mi to do sebe v hlavě tak hlasitě, až to zarachotilo.
Ovšem, i bez toho nápaditýho konce... to má grády!

Grace

25)  Grace (20.06.2013 22:11)

Díky moc. A Edward... jistěže TO TAM pořád je...B)

julie

24)  julie (20.06.2013 20:10)

Grace, panebože, ty se nezapřeš ani na vteřinku Ještě lapám po dechu, ale je to taková nádhera!!!

Jalle

23)  Jalle (20.06.2013 16:28)

koniec som vôbec nečakala

emam

22)  emam (19.06.2013 22:37)

Ten konec mě fakt překvapil a to mile. Vida, že horko může i prozpívat

Janebka

21)  Janebka (19.06.2013 22:28)

Grace, naprosto přesně vyvážená slovíčko, poskládaná do dechberoucích vět! Nádech, výdech, .... ano, to je přesně ta dávka, kterou jsem notně potřebovala k návratu. Uf
Aááách Edwarde, stále to tam je!!! Jsi neskutečná!!!
Děkuji!!!

Grace

20)  Grace (19.06.2013 21:30)

Dík, opravdu mám radost, že jsem se vám trefila do nálady ;)

Anna43474

19)  Anna43474 (19.06.2013 18:48)


Vodůůůůů!

Kamci

18)  Kamci (19.06.2013 17:58)

nádhera
a ten konec mě dostal
jen mi nejde do hlavy všechno to snědené jídlo:D
ovšem, v tomhle vedru (a nejen v něm) je takovýhle bonbonek skvělý relax

NeliQ

17)  NeliQ (19.06.2013 16:40)

perfektné

16)  BabčaS (19.06.2013 15:02)

Marvi

15)  Marvi (19.06.2013 13:37)

Co všechno z toho vedra může vzejít :D :D :D ale parádní počtení

Nebraska

14)  Nebraska (19.06.2013 13:28)

Sníh! Co já bych teď dala za sníh!
I ty jedna! ;)

13)  hela (19.06.2013 13:17)

no páni, je po obědě, vedro jako kráva a já čtu tohle teď je mi ještě víc horko

Hanetka

12)  Hanetka (19.06.2013 12:17)

Čert mi napískal to číst v poledne, když je 36° ve stínu. A sprcha v nedohlednu! Tak teda, Grace, pan Edward, co se tak úplně ovládnout nedokáže, ten se mi zaručeně strašně líbí. Jaképak odříkání! Hezky zostra na to! Jen by mě zajímalo pak to doporučení... Jestli tu hru dotáhli do konce. Mohlo by být peprné!

Grace

11)  Grace (19.06.2013 10:50)

Děkuji za milé reakce. A znovu. A znovu. A... co to plácám...

10)   (19.06.2013 09:48)

fotka je nádherná a tvé řádky ještě lepší
nic nic a pak nás chcš zničit , zadupat , nebo si hrát stejně jako oni ... povedlo se ti všechno naráz
díky Grace a díky za vedro, které tě nutí psát

Ivana

9)  Ivana (19.06.2013 09:35)

Toto bolo úplne, ale úplne geniálne. Taký koniec som nečakala, ale lepšie zakončenie príbehu si snáď ani neviem predstaviť. Ťažko vybrať, čo bolo najlepšie. Či práve ten koniec a odhalenie, že šlo len o milostné hrátky alebo – A znovu, a znovu. Krása. Myslela som, že ma od smiechu vyvalí zo stoličky. Do toho ešte tak krásny štýl písania. Ďakujem.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek