Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/tv%C3%A9%20jm%C3%A9no.jpg

Krásné narozeniny, Bello...

 

 

 

 

 

Vzdal se kvůli ní všech svých rituálů. Vracel se teď do města každý večer. Trpělivě čekal, dokud se nepostarala o matku a o Beara. Občas vyslechl její telefonát s otcem. Většinu z toho, co říkala, nechápal. Ale ani za nic by se nepřipravil o možnost slyšet její hlas. Dívat se na ni bylo nádherné. Cítit její vůni a teplo sálající z jejího těla – koncentrovaná dokonalost. Ale její hlas… Zuřil, že zná tolik zbytečných slov, a přitom nedokáže popsat, co s ním dělá zvuk Bellina hlasu.

Bear se ukázal jako zkušený vyděrač. Už dávno se nenechal uplatit kouskem šunky z domácích zásob. Na kus čerstvé zvěřiny se tvářil jako na špatný vtip. A tak došlo na drobné krádeže. Nejdřív jen pamlsky pro Beara a oblečení pro něj. Pak si všiml, že Bellina lednička je často téměř prázdná. Nevěděl, jak je možné, že to ví, ale něco mu říkalo, že to není ideální stav. Že to pro ni a pro Renée není dobré. Našel si několik domů v okolí, kde ledničky vždycky doslova praskala ve švech. Když během noci obešel tři nebo čtyři, majitelé nic nepoznali. A ta Bellina vypadala mnohem uspokojivěji…

Setkání s Renée se snažil vyhnout. Jenomže pak se Bella zdržela v práci a její matka zopakovala tu věc s nedovolenou vycházkou. Beze slova ji dostrkal zpátky domů. Bear mu v tom dost pomohl. Přesto se Renée na prahu zastavila a zašátrala jeho směrem.

„Ty se mnou nemluvíš, kluku?“ zeptala se smutně. Zatajil dech. Poznala ho? Jak? Byl si jistý, že lidé nemají tak dobrý čich jako Bear nebo dokonce jako on. Neodpověděl jí, jen potichu ustupoval k brance. Ještě chvíli čekala a pak s povzdechem zmizela v domě.

Od té doby mu to nedalo. Vracel se k Bellinu domu čím dál dřív. Změnil se v ducha, který zachraňuje, co se dá. Renéiny bosé nohy, které už už šláply do střepů ze sklenice, již rozbila ráno a zapomněla na ni. Oběd, který strčila do mikrovlnky v misce s pevně utaženým kovovým víčkem. Účet za elektřinu, když si hrála s vypínači a nechala hned od rána svítit všechna světla v domě. Všechny Belliny pečlivě opatrované květiny, když se rozhodla důkladně vyvětrat a zapomněla, že je venku mínus dvacet…

Snažil se být naprosto zticha, přesto nepochyboval, že o něm Renée ví. Dvakrát nebo třikrát strnul, když se někde v jeho blízkosti ozvalo její nejisté „Kluku? Jsi to ty?“, ale nevypadala vyděšeně, a tak prostě počkal, až se něčím zabaví a zapomene na něj.

Usínala několikrát během dne. A on se nudil. Někdy se vrátil do lesa na lov, častěji zašel k Bellině knihovně. S tou ale rychle ztrácel trpělivost. Neudělal žádný pokrok v pochopení toho, proč někdo sepisuje ty podivné věty. Stalo se to všechno? Má to nějaký další, jemu skrytý smysl?

A pak našel nový způsob, jak se zabavit. Potěšilo ho, když ke kbelíku, mopu a dalším věcem na úklid dokázal přiřadit jejich účel. Věděl, že riskuje, ale nemohl si pomoci. Brzy si všiml, že se Bella do své ložnice dostává mnohem dřív, než v době, kdy se v její domácnosti nijak nezapojoval. Na jejím stolku teď pravidelně vídal rozečtenou knihu. A hlavně – chodila dřív spát. A on tak mohl být dřív u ní…

Dala mu dva měsíce. Pak našel v kuchyni na stole složený kus papíru. Znal už Bellin dům do detailu. Žádné papíry se na stole nikdy nepovalovaly. Opatrně ho rozevřel.

Proč to děláš? Stálo tam úhledným, a jak se mu zdálo, trochu rozčileným písmem.

Děsíš mě! Pokračovala na druhém řádku.

Dnes mám narozeniny. Obloučky u „m“ a „n“ ztratily něco z původní ostrosti.

Připravím slavnostní večeři i pro tebe. Přijď v sedm.

Napadlo ho, že tomu vzkazu něco chybí. Možná její podpis? Vybavil se mu ještě jeden výraz. Oslovení. Neoslovila ho. Nevěděla jak. Ani on nevěděl. Neznal své jméno.

 

Prohlížela se v zrcadle a připadala si… hloupě. Spíš jako naprostý cvok. Nakrucuje se tu kvůli bláznovi, který se jí z naprosto nepochopitelného důvodu vetřel do domu. Do života.

Ten lístek byl jen výstřel naslepo. Pořád se zuby nehty držela verze, že za část těch záhad může Renée, která si prostě nepamatuje, že něco uklidila, a o zbytek že se nějak postaral Charlie. Problém byl v tom, že se ho nemohla zeptat. Hele tati, najal jsi někoho, aby přes den dohlídnul na Renée a trochu mi pomohl s úklidem? Protože kdyby za tím nebyl on, tahle otázka by pravděpodobně způsobila hotové pozdvižení. Narušila by tu křehkou rovnováhu, kterou se jí v troskách její rodiny podařilo ustavit. Táta by znovu začal řešit, jestli je schopná to všechno sama zvládnout. Rozkrájel by se, aby mohl mámě zaplatit pečovatelku. Tušila ale, že by ho to nejspíš stálo život. Ne hned, ale kolik toho člověk vydrží? Tomu chlapci přispíval pravidelně většinu z toho, co vydělal. Nemusel. Jenže cítil zodpovědnost. Bella se mimoděk přikrčila pod tíhou, o níž se s otcem dělila. Taky nemusela. Jenže byla jeho dcera. Cítila zodpovědnost.

Přešla k toaletnímu stolku a prohrabala odřenou krabičku s bezcennými drobnostmi. Našla zavírací špendlík. Šaty jí byly volné v pase. Od doby, co je měla na sobě naposledy, zhubla. Shrnula přebytečnou látku a sepnula ji do špendlíku tak, aby ho dokázala schovat pod páskem. Vrátila se před zrcadlo. Nakonec odhodlaně zatáhla za tmavě modrou sametku, kterou si svázala vlasy, a dala jim svobodu. To by šlo, určitě. Schová příliš bledá a příliš kostnatá ramena.

Zvonek cinknul minutu po sedmé.

Po špičkách proběhla obývákem. Máma seděla na gauči, hladila Beara a soustředěně poslouchala další z nesmyslných dialogů v jednom z těch nesmyslných seriálů o upírech.

U dveří ještě chvíli zaváhala. Napadlo ji, že právě teď nerozhoduje jen o tom, jak prožije dnešní večer. Pokud otevře a pustí ho dál, změní se úplně všechno.

Po ničem netoužila víc než po změně.

 

 

Neubránila se úsměvu. Vypadal pořád stejně. Rozcuchané neupravené vlasy, oči zatoulaného psa připraveného utéct při sebemenším náznaku nebezpečí. A k tomu všemu… smoking. Opravdový smoking s bílou košilí a širokým lesklým pásem. A obrovská kytka růží.

Stáli tam a zírali na sebe.

„Nevím, jak se jmenuju,“ řekl tiše. Nepřekvapilo ji to, což bylo přinejmenším zvláštní.

„Ale jak ti budu říkat?“ Znovu se usmála.

„Už přišel kluk?“ Mámin hlas zněl samozřejmě. Jako by kluk prostě patřil do tohoto domu. Jako by na jeho přítomnosti nebylo nic nečekaného.

„Nemůžu ti říkat kluku,“ zavrtěla hlavou. Znovu ho přejela pohledem od hlavy až k patě. „Edward,“ řekla v náhlém vnuknutí. Vypadal jako z jiných časů. Jako z jiného světa. To jméno se k němu dokonale hodilo.

„Edward,“ zopakoval po ní. Jako by to jméno ochutnával. Zvykal si na ně. „Edward je fajn,“ usmál se nakonec a přikývnul.

„Pojď dál, Edwarde,“ řekla obřadně a ustoupila, aby mohl vejít.

 

 

Byl dost rychlý, aby svým jídlem dokázal krmit Beara u svých nohou. Bella si ničeho nevšimla. Zářila. U stolu vládla překvapivě uvolněná atmosféra. Renée soustředěně jedla a příliš se nevměšovala do jejich zvláštní konverzace.

„Jsi ze Seattlu, Edwarde?“

„Teď už nejspíš… ano.“

„Studuješ?“

„To bych měl?“

„Já nevím. Máš na to věk. Chtěl bys?“

„Ty studuješ?“

„Teď ne, možná jednou…“

„Bella bude doktorka, kluku.“

„Mami!“

„Hm?“

„Pracuju jako sestra v nemocnici. Líbí se mi to. Pár let to tak určitě zůstane.“

„Když se to líbí tobě, mohlo by se to líbit i mně.“

„Ty nikde nepracuješ?“

„Starám se o Renée. A chtěl bych se starat o tebe.“

„To je pravda, Bello. Stará se o mě. Myslí si, že o něm nevím, ale slyším ho, jak tu pobíhá. Domluvili se na mě. S Bearem.“

„Musíme si o tom promluvit, Edwarde,“ přešla do šepotu. Odložil vidličku.

„Promluvit o čem?“

„Nemůžeš… nesmíš sem jen tak chodit. Neznám tě. Nic o tobě nevím. Není to správné, není to… bezpečné.“ Upřeně se mu dívala do očí. Všiml si, že i ona odložila příbor. Ruce nechala na stole. Byly bílé a křehké - přesně jako ona. Pomalu se k nim natáhl. Pomalu, protože ho napadlo, že by ji mohl vyděsit. Když se jí konečně dotkl, nevypadala vyděšeně.

„Nikdy bych ti neublížil. Ani Renée. Ani Bearovi.“

Její ruce ožily. Vklouzly mu do dlaní.

„Já vím, přesto…“

„Neodejdu. Nedokážu to,“ pokrčil rameny. Bear do něj pod stolem nespokojeně šťouchnul. Čekal na další sousto. Co nejšetrněji mu šťouchnutí oplatil. Teď tu bylo něco důležitějšího.

„Nechci, abys odešel,“ zavrtěla prudce hlavou. Fascinovaně sledoval, jak se jí tím pohybem rozvlnily vlasy. Znal je jen nehybné, rozhozené na polštáři kolem jejího obličeje. „Jen… musíme se nějak domluvit. Stanovit pravidla.“

„Můžu si sáhnout na tvoje vlasy?“

Překvapeně zamrkala.

„Edwarde, vnímáš mě?“

„Vnímám jen tebe, Bello.“

Zachytila jeho pohled. Držela ho, dokud to šlo. Pak poraženě vzdychla a zvedla jeho dlaň k pramenu vlasů na svém rameni.

Naklonil se přes stůl a dotkl se ho. Hrál si s ním. Pak si všiml změny v jejím obličeji. Zavřela oči. Její rty se nepatrně pootevřely. Posunul svou ruku výš, ale nepřestával sledovat Bellin výraz. Když se dotkl kůže na jejím krku, hlasitě vydechla.

Renée s cinknutím odložila vidličku. Strnul. Bella sebou trhla. Prudce otevřela oči a zamrkala, jako by se probrala z hlubokého spánku.

„Pojď, Beare.“ Renée se neohrabaně zvedla od stolu. „Dokoukáme ten film.“ Cítil, jako ho Bearův ocas švihl do nohy. Zůstali sami.

O vteřinu později ji měl konečně u sebe.

„Krásné narozeniny,“ stihl jí zašeptat do úst, když se na chvíli odtáhla, aby popadla dech. Myslel na to, že i tentokrát mu pomohlo spolehnout se na své instinkty. Přesto – nemohlo to být rozdílnější. Protože instinkty, které znal, mu našeptávaly, ať si prostě vezme tu horkou bouřící krev, která se mu tu tak snadno nabízí. Neposlouchal je. Ty nové, neznámé instinkty mu totiž říkaly, že je v pořádku vzít si jen její ústa. Její jazyk. Laskat její rty a její krk. A možná zkusit požádat o víc. Ani na okamžik mu ale nedovolily zapomenout, že na prvním místě je Bella a její bezpečí. Její život.

Opatrně posunul ruce z jejích zad k jejímu pasu. Přitiskl si ji blíž k sobě. Zasténala a jeho nové, lepší instinkty mu prozradily, že to je správná reakce. Znovu se odvážil dál. Sevřel ji v dlaních a palci pohladil spodní okraj její podprsenky. Strnula. A instinkty zase nezklamaly. Okamžitě se vrátil zpět k pasu. Tohle zatím stačí. Zatím nepotřebuje víc. Objal ji pevněji. Sykla a on poznal, že bolestí. Zaváhal. Nebyl si vědom, že by se dopustil další neopatrnosti.

„Podělanej špendlík,“ vydechla. Nechápal, o čem mluví. O vteřinu později to ucítil. Krev. Její krev. Čerstvá, horká a tak dostupná…

Zmizel bez rozloučení.

 

 

Táta zavolal ráno. Chvíli předtím, než odešla do práce.

„Všechno nejlepší, holčičko. Promiň, že volám až teď. Ale máme další tělo bez krve.“

„Vždyť není úplněk,“ odpověděla bez obvyklého zájmu.

„Není. Ale to není důležité. Důležité je, že tentokrát máme stopu. Konečně udělal chybu, Bells.“

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

GinaB

4)  GinaB (08.07.2012 23:01)

To bylo tak krásné! Oslava narozenin, podplacený Bear, Edward už je Edward, jak se stará o Renéé. Jenom na konci mi zatrnulo. Udělal chybu... Snad to dobře dopadne.

Gabbe

3)  Gabbe (08.07.2012 22:56)

Ach ty narozeniny, ach ten pitomej špendlík.
Věta o chybě na konci mě totálně dodělala. Ježišmarjá, co já budu teď dělat?
Doufám, že tam tatínek nenapochoduje s tím, že Bellin Edward je vrah. A tím jí ho sebere.
Mám teď úplně strach. Strašně Belle přeju, aby s ním byla šťastná. Je mi jí strašně líto - stará se o maminku a ještě je na všechno úplně sama.
Budu vyhlížet další a strašně se na to klepu už teď, protože mám pocit, že se všechno tak nějak... pokazí.
Ambří, moc děkuju za pěknej večerní zážitek.

leelee

2)  leelee (08.07.2012 22:52)

tohle až se provalí, tak to bude zajímavý

jinak jako vždycky dokonalý podání
Q

Nosska

1)  Nosska (08.07.2012 22:46)

Dnešní dílek byl nádhernej. Hrozně lehce se to četlo. Jen by mě zajímalo, jakou chybu provedl...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek