Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Poslední kapitola.

Sem patří veliké díky všem čtenářkám. Díky za to, že jste i tuhle mou povídku, původně zamýšlenou jako oddechovou, vzaly překvapivě vážně...

 


 

Navzdory vzpomínkám mě při návratu k autu znovu objal klid, který mě překvapil po mém příjezdu sem. Klid, nezávislý na původně očekávaném pocitu smíření, uzavření.

Žádné rozhřešení. Pro nikoho.

Když jsem vzala za kliku, periferně jsem mezi stromy zahlédla nehybnou postavu. Povědomě nehybnou. Přesto jsem informaci o totožnosti nečekaného návštěvníka nestihla z mozku vyslat dost rychle a mým tělem projelo bodavé leknutí. Zřejmě zachytil můj rozhozený tep, protože stál okamžitě u mě a s rozpačitým omluvným úsměvem vztáhl ruce, jako by čekal, že se skácím.

„To je dobrý,“ udržela jsem ho nataženou pravačkou v přijatelné vzdálenosti.

„Omlouvám se, ale když jsem tě tam viděl… Nechtěl jsem odejít bez pozdravu a nenapadlo mě, jak se ti ukázat, abych tě nevyděsil. Tohle mi připadalo jako nejlepší varianta. Ještě před pár minutami,“ zašklebil se.

„Vážně už jsem v pohodě, není to tvoje chyba, byla jsem trochu zamyšlená,“ pokračovala jsem tím zdvořilým neosobním tónem, ale kupodivu se mi moc nedařil. Když jsem v uplynulých třech letech přemýšlela o možném setkání s Edwardem Cullenem – občas jsem si to dovolila, zdálo se totiž naprosto nepravděpodobné, že by k němu někdy mohlo dojít, už jenom proto, že nikdo nevěděl, kam zmizel – mělo vždy podobný scénář – nešťastní pozůstalí si společně zavzpomínají na milované zemřelé. S mou touhou po zapomnění tahle představa vůbec neladila, i proto jsem po tom setkání netoužila.

I když mě mrzelo, že mi tehdy nestihl vyprávět svou část příběhu.

I když mě mrzelo, že jsem mu nestihla vysvětlit…

A tady mé úvahy vždycky skončily. Věděla jsem, že bych mu potřebovala něco důležitého říct, ale netušila jsem, co to je. Jako bych ztratila paměť a teď se mi vracely jen útržky.

Edward je pro mě nějak důležitý – jeden z útržků.

Ale jak?

A proč?

Jasper už není, už nepotřebuju ochraňovat před tím krásným zlodějem citů, citů, které mi ale stejně nikdy nepatřily, takže nikoho nemůžu obvinit, zažalovat ani odsoudit…

Tak proč mám, kruci, tak velkou radost, že toho cizího, nebezpečného a strašně laskavého kluka vidím?

„Tak už můžeš,“ přerušila jsem to příliš dlouhé ticho, ten příliš dlouhý pohled do jeho očí.

„Můžu co?“ znejistěl a záblesk naděje v jeho tváři mi připomněl jeden z okamžiků noci.

„No říkal jsi, že mě chceš pozdravit, tak už můžeš,“ usmála jsem se.

„Promiň,“ přejel si pravou rukou přes čelo, a pak ji ke mně nejistě natáhl: „Ahoj, Bello.“

Nepodala jsem mu svou. Místo toho jsem udělala jeden dlouhý krok a pevně ho objala. Připadalo mi to tak přirozené, tak správné, jako bych něco dokončovala. Možná tu útěchu, kterou jsem tehdy jen začala. On mě odvezl domů, ale sám se tam vrátil a… Sevřela jsem ho pevněji.

„Bello,“ zašeptal. Jeho ruce se opatrně, rozpačitě, dotkly mých zad.

„Je mi to tak líto, Edwarde, je mi strašně líto, že to tak dopadlo, že jsem se do toho připletla. Kdybych tehdy zůstala u mámy… Nemusel jsi o ně přijít. Byli tvoje rodina… Už chápu, proč jsem sem ještě jednou musela. Omluvit se… Kdybych za ním tu noc nejela, kdybych…“ Cítila jsem, jak strnul. Ruce spustil podél těla a odtáhl se ode mě. Zvedla jsem k němu uslzené oči.

Díval se někam za mě. „Ty mě… lituješ,“ vyslovil pomalu. Z jeho tónu mě zamrazilo. „Jsem vážně blázen, promiň,“ usmál se hořce.

„Chceš odvézt domů? Jsem tu bez auta, můžu řídit,“ chrlil najednou rychle, jako by si vzpomněl, že někam spěchá. Zaraženě jsem přikývla. Co se stalo? Co jsem zkazila? Kam se ztratil ten pocit sounáležitosti? Ta blízkost?

V autě nemluvil, skoro bolestně mi to připomínalo naši minulou společnou cestu. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, že ho vidím naposledy. Teď jsem si to uvědomovala.

U tátova domu jsme byli příliš rychle. „Nechceš…“ mávla jsem neurčitě ke dveřím. Proč ho tak moc potřebuju zdržet? Proč si nedokážu představit, že teď je to vážně naposledy?

„Jít na kafe?“ zeptal se jízlivě. Ale jeho oči byly jen smutné.

„Edwarde, já…“ Prstem mi zakryl ústa.

„Já vím, je ti to líto. Mně taky, Bello. Tyhle tři roky byly i pro mě dost dlouhé. Kupodivu. Dost času na to, abych stihl sám sebe přesvědčit, že to všechno možná mělo nějaký smysl. Zvrácený, šílený, ale…“ Nedopověděl. Zavrtěl hlavou, znovu se usmál, tentokrát smířeně, a lehce mě pohladil po tváři. „Mám nejmíň tři sta let, abych si to zase rozmluvil.“ Pozpátku udělal dva kroky ode mě. Další vzpomínka. Tehdy na chodbě – chtěl se mnou doopravdy poobědvat. Doopravdy mluvit. Ne jako Jasper… Bože, vždycky je budu srovnávat, vždycky vedle něj budu vyhlížet jeho bratra…

Díval se na mě a já si byla skoro jistá, že vidí, co mi právě proběhlo hlavou. Bude mít ještě někdy v očích něco jiného než smutek?

„Edwarde, počkej… já…“ Natáhla jsem k němu ruku, ale nohy mě neposlechly. Nepohnula jsem se z místa.

Překvapilo mě, že zareagoval. Zůstal stát. Ale jen na chvíli. Jenom než vyslovil poslední otázku.

„Bello, musím se zeptat. Milovala jsi ho? Milovala jsi Jaspera?“ Díval se na mě, tentokrát se postaral, abych neměla šanci z jeho výrazu něco vyčíst.

Já tak dobrá herečka nebyla. Raději jsem zavřela oči. Alice, proč jsi mě na tohle nepřipravila?

„Na něco jsou tři roky málo,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že svůj zbabělý strach schovám za sevřená víčka, ale hlas mě prozradil. „Hrozně se bojím, že když to popřu, když si přiznám, že to nebylo skutečné, tak zjistím, že vlastně nemám žádné opravdové city. Že sama od sebe, bez nějakých cizích triků, nejsem schopná někoho… milovat.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to poslední slovo řekla nahlas.

„Já o tom nepochybuju,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Sbohem, Bello. A už nás pošli k čertu.“ Ten jemný ledový dotek na mém čele trval příliš krátce.

Když jsem konečně otevřela oči, byl pryč.


xxx

Proč se mnou nemluvíš, Alice?

Tomu se říká tichá podpora.

Nejsem si jistá, že potřebuju zrovna tohle.

Já ano.

To ti závidím.

Je ti líp?

Ne. Čekalas, že bude?

Ano i ne.

To je nějaká nová hra?

To je nejstarší lidská hra, Bello. Na některé věci prostě musíš přijít sama. Já ale myslím, že jsi na to dávno přišla. Nesnáším ten tvůj strach.

Díky. Nechceš zase přejít k tiché podpoře?

Jdu na to.

Nesnáším tě.

Já vím.

Ach, Alice…


xxx


Na skutečné prázdniny jsem se cítila stará. Od patnácti jsem pracovala i během školního roku, o prázdninách pak každý den na plný úvazek. Rodinné dovolené se u nás nikdy nepěstovaly. Tentokrát mě táta přemluvil, ať si pár týdnů prostě jen užívám. Netušil, jak mi zavařil.

Zajela jsem až do Seattlu na velký nákup – knížky, nejnutnější oblečení – přeci jen ve Forks i léto vyžadovalo jiný šatník než ten arizonský – knížky a ještě jednou knížky.

Vynosila jsem je k sobě do pokoje, vytvořila z nich několik úhledných hraniček na stole, který mi po těch třech letech připadal neskutečně malý, otevřela odhodlaně první svazek a – tím to skončilo.

Nedokázala jsem vydržet u ničeho, co vyžadovalo byť jen minimální zapojení mých myšlenek, mého soustředění. Změnila jsem se v poloautomatický robot vhodný leda k běžné údržbě domácnosti.

Po týdnu jsem toho měla dost.

Vytahala jsem stará prostěradla, srazila větší kusy nábytku uprostřed místnosti a přikryla je, menší vynosila na chodbu, zajela do Port Angeles pro barvy a pustila se do malování.

Začala jsem svým děsivě nezměněným pokojem, jak jinak.

Když jsem po čtyřech dnech – naprosto zničená a otrávená z vědomí, že ani tohle mi nevyčistilo hlavu, stěhovala do polic poslední knížky, zničehonic jsem odtáhla židli od psacího stolu a chvíli se do ní posadila. Přejela jsem odřené opěrky a v nesmyslném gestu si pak přivoněla k dlaním. Mýdlo a prostředek na utírání prachu.

Nespokojeně jsem vstala a přesunula židli blíž k posteli. Popadla jsem polštáře, vytvořila z nich pořádnou opěrnou hromadu a posadila se.

Prázdná židle stála přímo naproti mně. Skoro na dosah.

I jeho jsem měla celou tu dobu na dosah.

Proč jsem to neviděla?


xxx


Dobrý večer, Bello.

Edwarde! Co tady děláš?

Nevím přesně. Dostal jsem vzkaz od…

Od Alice?

Jo, jak to víš?

To je nadlouho. Tak co teda…

Měl jsem ti něco připomenout.

A co?

Nevím jistě.

Jak nevíš jistě?

Nevím jistě, jestli ti to chci připomenout.

To je nevychovanost, vlezeš mi do snu a pak…

Pst, dobře. Tak jo. Soustřeď se.

Ten obraz, ta vzpomínka, byla hrozně krátká.

Můj první den na Forkské střední. Školní jídelna. Oni dva u stolu. Neustále po nich pokukuju. Edward mě nachytal. A díval se na mě - znechuceně. Rychle jsem se odvrátila. Tady se ale vzpomínka změnila. Tehdy jsem si dávala pozor, abych už se jejich směrem nepodívala. Teď jsem ale neodolala – chtěla jsem vědět, proč tomu krásnému a tajemnému klukovi vadím.

Během vteřiny, než jsem se k němu znovu obrátila, se jeho výraz změnil. Dívala jsem se do očí, ve kterých po znechucení nebyla ani stopa. Viděla jsem v nich zvědavost. Pak nejistotu. A pak…

Jak to, že jsem to tehdy neviděla?


xxx



Táta hodil na stůl balík s poštou. Rozespale a bezmyšlenkovitě jsem začala přehazovat katalogy a upomínky. Táta se nezmění… Policajt a zavřou ho za pozdní platby.

Tu tlustou obálku nešlo přehlédnout. Razítko Darthmoutské univerzity. Zpotily se mi dlaně. Skoro jsem na to zapomněla. Jedna z mých profesorek na univerzitě ve Phoenixu mě kdovíproč považovala za obstojně nadanou a přemluvila mě, ať si zkusím poslat přihlášku na Darthmouth. Samozřejmě spolu se žádostí o stipendium. Poslechla jsem ji, jen aby mi dala pokoj.

Roztřesenými prsty jsem roztrhla tuhý lesklý papír.


xxx


Měla jsem za sebou zápis do seminářů a první, trošku deprimující, informační nalejvárnu na studijním.

Už týden jsem byla ve městě, věděla jsem přesně, které semináře si zapsal on, i kde bydlí. Pokud to nebylo nutné, nevycházela jsem, nechtěla jsem, aby na mě narazil dřív, než se dám dohromady.

Zbývaly dva dny do začátku semestru. Babí léto ponořilo město do nazlátlého tepla a já neodolala. Vyběhla jsem s úmyslem trochu se projít. Netušila jsem jak, ale o hodinu později jsem stála před krásným secesním domem s jemnými tepanými mřížemi na oknech v přízemí. Navzdory mřížím jsem si byla jistá, že bude otevřeno.

Otočila jsem mosaznou klikou a vešla.

Všechno bylo upravené a čisté. Ne však sterilní, nepoužívané. Tady někdo opravdu žil.

Uprostřed haly, která zabírala celé přízemí domu, stálo na nízkém pódiu křídlo. Stejně tmavé, stejně nádherné, jen… Přišla jsem až k němu. Na lesklém dřevě nebylo ani zrnko prachu.

Přímo uprostřed stála černobílá fotka v jednoduchém rámečku. Moje fotka. Zvětšený výřez z maturitní ročenky.

A pak hromádka not. Otevřela jsem hned první sešit. Bellina ukolébavka. Rozbušilo se mi srdce. Zdá se, že teď už to není jen zabíjení času…

Nechal vchodové dveře klapnout, i když by je určitě dokázal zavřít naprosto tiše. Tentokrát mě nechtěl vylekat.

Pomalu došel ke mně.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Edwarde.“

„Už nemáš strach?“

„Ne.“

„Bello, já ale… Nechci být navždy ten druhý.“

„Nebudeš. Nebyl nikdo první. Jen trocha citů, co se zatoulaly. A malá holka, co to nepoznala.“

„Teď už jsi velká?“

„Myslím, že jo. Dívej.“ Stála jsem na pódiu, přesto jsem se musela vytáhnout na špičky, abych dosáhla k jeho rtům.

Jeho ruce jsem ucítila skoro okamžitě.

Ulevilo se mi.

Nejen já, zdá se, že i on uvěřil, že jsem schopná milovat.

 

 


Epilog

 


„Edwarde, ten její dar mě trochu děsí.“

„To se dalo čekat, její rodiče jsou oba, mírně řečeno…“

„Ujetí?“

„Líp bych to neřekl.“

„Je vzhůru, jdu za ní.“

„Utíkej.“

„Dobré ráno, Renesmé. Copak, chceš mi ukázat, co se ti zdálo?“

„Ach bože…“

Ahoj, Bello, no netvař se tak překvapeně, slíbila jsem ti přece, že tě neopustím.

Vždycky vás budu chránit. To víš, není nad přesné informace.

A mimochodem, Bells – Renesmé je nádherná…


 

 

KONEC

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

Gassie

12)  Gassie (03.01.2011 19:09)

Ambro, promiň, ale jsem nějaká vysosaná, tak se omlouvám předem, že ten komentář nebude takový, jaký by si tato krásná povídka a její úžasná autorka zasloužily.
Už podle názvu jsem čekala, že budou spolu, ale pak jim to ve Forks nevyšlo a já začala přehodnocovat. Už jsem od Tebe pár povídek četla, tak se přiznám, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby spolu nakonec nebyli. Ten první přeco mohl být kdokoliv (vím, že bylo náznaků víc, ale holt jsem dnes natvrdlá )
Děkuji. Moc se mi líbil happyend. Nessie. Hovory s Alice. Nad vším se vznášející naděje.

HMR

11)  HMR (03.01.2011 19:03)

Krásný konec

Carlie

10)  Carlie (03.01.2011 18:58)

Ambruško , to byl úchvatný příběh , originální, neskutečně strhující, obohacující, a tak tajemný, že já si musela na rozmotání toho klubka příběhu, s kterým jsi si tak nenuceně, profesionálně, pohrávala, počkat, protože sama bych na to nikdy nepřišla, respekt!
A všechno dobře dopadlo!
Ty Belliny obavy, neschopnost vyznat se ve vlastních citech, když Jazz byl tak zdatný iluzionista , že měla problém rozeznat ty skutečné od těch projikovaných :-), to bylo tak realistické!!!
Ale je to holka šikovná (a Alice umně postrkovala :D) a našla pět rozdílů a o to sladší bylo jejich setkání
Zakončení s Renesmé vyznívá pro Alice a Jazze tak nějak ještě optimističtěji..., že jim v tom jiném rozměru je dobře... a Alice se zabaví organizováním života prozměnu Ness... :D (toho bych se být těmi ujetými rodiči :D bála)
A ještě bych zapomněla, Alice (čti: Ambra :D) je vtipálek... prý tichá podpora :D

Alaska

9)  Alaska (03.01.2011 18:51)

Nutně potřebuju ubrečeného smajlíka, ale takového, co se směje! Tohle a hudba z New moon je vražedná kombinace.
Když jsem došla k prvním třem Xkám určitě bys pukla smíchem nad mým výrazem. Nšaponovaná na židli se strnulým úsměvem, zuby skřípající o sebe, v očích děsivý výraz a ruce zapřené do desky stolu, kde v pravidelném rytmu vyťukávaly neklidnou melodii. Nebýt těch zatím neznámých následujících písmenek vykřikla bych: "Ona nám to udělala ZNOVA!" Ale díky okolnostem, jsem si jen pomyslela, že nás musíš aspoň pošimrat ostřím té dýky, kterou nám jinak běžně zabodneš přímo do břicha. A tak jsem čatla a dál. Mé přesvědčení, že tentokrát nám to neuděláš však polevovalo s každým slovem, ale pak jsem se dočkala. Byla to nádhera. A mimo jiné mi i nadchlo, jak jsi dokázala Alici zachovaj její nejhlavněší rys - to jak dokáže ostatní ovládat. A to ani nemusí být živá.
A ten perex - "vzaly vážně". Ono to od Tebe už ani jinak nejde. ;)

sakraprace

8)  sakraprace (03.01.2011 18:25)

Trochu mě překvapilo, že to neklaplo už ve Forks, ale tak lidsky se v tom oba vymáchali, že to nakonec asi jinak nešlo
Ambro, nádhera, prošla jsem si snad všemi emocemi a nesmírně jsem si to užívala. Děkuji

Nosska

7)  Nosska (03.01.2011 18:06)

Mnohokrát Ti děkuji za večrníček, často jsem tvou povídku četla těsně před spaním

Janeba

6)  Janeba (03.01.2011 17:25)

No konečně! Toto dalo, napsat alespoň jednu kapitolku srozumitelně, pro někoho jako jsem já!! Hurá, tomu konečně rozumím a můžu si konečně oddechnout!
Ambřičko, nádhera, rozhovory s Alice mě dostaly a jsem šťastná, žes znovu nalezla Edwarda, který vlastně nikdy nebyl ztracený! Děkuji!!

Nerissa

5)  Nerissa (03.01.2011 17:08)

Ambří, já vím, nekomentovala jsem, ale jen četla a zbírala odvahu na poslední komentář. Celá ta povídka byla naprosto úžasná a já nevím, co všechno chci vlastně napsat. Mísí se ve mně několik pocitů, ale jeden převládá. Pocit štěstí, že jsou spolu... Všichni, i když Alice a Jasper trochu jinak.

Twilly

4)  Twilly (03.01.2011 17:00)

Hele ty SMRŠTI... MILUJEM!!! keď sa pre lásku tak nádherne trpí No jo, som masochista, priznávam.

Tvoja "velká holka" je úžasná, rovnako ako Ed... sú tak neskutočne skutoční až je to... neskutočné .. no jo no, tak mám kapánek AMEBICKÝ mozeček (ač nejsem, žádná blondýna z Londýna ), ale no uznaj, môže ostať niekto po prečítaní tejto kapči normál? NE NE NE ... ja už mám pečať nezmazatelne vyrytú v srdiečku

Lenka326

3)  Lenka326 (03.01.2011 16:52)

Ambro,
to bylo nádherné . Už jsem myslela, že na tebe skočím, jak jsi to pořád a pořád natahovala, pořád to nevycházelo, ale tím koncem jsi to všechno vynahradila .

Jestli tohle byla oddechová záležitost, tak potom nevím, jak vypadá drama. Bylo to chvílemi až strašidelné, ale nádherně se to četlo a i přes tu hrůzu a smrt to bylo nádherně romantické .

Děkuju, užila jsem si to.

Nebraska

2)  Nebraska (03.01.2011 16:35)

Když to nedopadlo ve Forks, regulerně jsem nahlas brblala. A ten rozhovor s Alicí byl skvělej - tichá podpora, jo
Někdy je prostě potřeba se v tom chvíli plácat... Uklidit, vymalovat a tak, že :-)
Vzpomenout si To bylo krásný.
Přestěhovat se a nakonec prostě přijít...
Děkuju

Lenka

1)  Lenka (03.01.2011 16:17)

Nádherné.

Díky.

«   1 2 3 4 5

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella