Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Jejich příběh. Rozuzlení. Ale bude to rozuzlení i pro Bellu?

 

„Alice, miláčku, polož prosím ten nůž. Bella ti neublíží.“

Prudce jsem se otočila. Stáli tam oba, každý na jedné straně dveří. Jako by se mě chystali obklíčit. Připomnělo mi to výjev z jídelny, tehdy, když mi Angela řekla svou pravdu o zmizení Lauren Malloryové.

Jasper s neskutečnou láskou a něhou hleděl na to drobné nádherné stvoření, které stálo bez hnutí sotva dva metry přede mnou, a které jsem pořád považovala za nebeskou bytost. Navzdory těm divným rekvizitám v jejích jemných, štíhlých a neuvěřitelně bílých rukách.

Edward se díval na mě. A v jeho pohledu byl strach. Překvapilo mě to víc, než když jsem před pár týdny poprvé zjistila, že se umí usmát. Pokud se něčeho bojí Edward Cullen, pak tady důvod ke strachu určitě je. Automaticky jsem se obrátila k té nadpozemsky krásné dívce. Už nestála uvolněně. Nůž držela v napřažené ruce a prohlížela si mě, jako by se rozhodovala, kam má bodnout.

„Alice, prosím!“ Jasper vložil do hlasu ještě víc naléhavosti, ještě víc skutečné lásky. Podlomily se mi nohy. Měla jsem nějak reagovat na tu dívku, která mi navzdory své pozici připadala podivně mimo, místo toho jsem řešila, proč jsem tohle neslyšela nikdy, když mluvil se mnou.

Přesto můj pud sebezáchovy zafungoval. Mechanicky jsem před ní o krok ustoupila. V ten samý okamžik se staly tři věci najednou. Edwardovy paže mě zezadu obemkly kolem pasu a než jsem se nadechla, měla jsem před sebou jeho široká záda. Stihla jsem ale zahlédnout nemožně rychlý výpad té dívky proti mně a Jaspera, který ji uprostřed skoku srazil k zemi. Ne ne, to celé jsem si jen domýšlela – ve skutečnosti jsem zahlédla dvě šmouhy, které se s neuvěřitelným kovovým zvukem srazily.

Přes hradbu Edwardova těla jsem pak už slyšela jen zvuky zápasu a podivné nelidské kňučení.

Edward mě nenechal zjistit, jak jejich souboj dopadne. Otočil se ke mně a prakticky mě vynesl z domu.

Závan studeného vzduchu mě trochu probral.

„Co se to… Jasper… ublíží mu… ona má nůž…“ vykřikovala jsem a snažila se vymanit z Edwardova pevného sevření.

„Bello, bude v pořádku. Oba budou. Ty teď musíš rychle vypadnout,“ šeptal naléhavě a táhl mě k velkému domu. Nesmyslně jsem se bránila. I teď fungoval Jasper jako magnet. Táhlo mě to k němu, připadala jsem si bez vlastní vůle, ochromená, omámená.

Edward to vzdal a nemilosrdně si mě přehodil přes rameno. Chvíli jsem mu bušila do zad, ale po pár úderech mě bolely ruce, jako bych tloukla do skály. Přestala jsem bojovat.

U auta si mě opatrně přesunul do náruče a posadil mě na sedadlo spolujezdce. Naklonil se přese mě, aby mi zapnul pás. Neodtáhl se úplně, zblízka se mi podíval do očí: „Je ti dobře?“ zvedl ruku a starostlivě mi sáhl na čelo. Přesně, jako to dělala maminka, když zkoušívala, jestli nemám horečku. Krátce jsem přikývla.

„Vezmu tě domů a…“ na chvilku sklonil hlavu, než se mi znovu podíval do očí. „Řeknu ti všechno. Máš na to právo.“

Jeli jsme jejich autem a doma jsme byli neuvěřitelně rychle. Zmateně jsem zamrkala. Chce jít k nám? Ale Charlie…

„Otec ještě nespí. Běž do pokoje a otevři okno,“ řekl tiše, ale rázně, a postrčil mě ke dveřím. Přeparkoval mezi stromy, a pak zmizel. Domů jsem došla jako stroj.

„Ahoj Bells, jsi v pořád…“ Mávnutím ruky jsem uťala hned první ze série tátových otázek.

„Vyspím se a budu dobrá,“ odsekla jsem hrubě. Bude dost času se mu omluvit. Měla jsem štěstí, zřejmě jsem přišla v nějakém důležitém momentu zápasu, protože se bez dalšího vyptávání otočil zpátky k televizi.

Nějak jsem se dostala do pokoje a přešla rovnou k oknu. Nechápala jsem, jak se chce dostat dovnitř. Nejbližší strom dosahoval k domu jen několika příliš slabými větvemi. Ale dvě vteřiny potom, co jsem okno pootevřela, byl uvnitř. Zaraženě zůstal stát. Roztřásla jsem se. „Můžeš to prosím zavřít?“ kývla jsem bradou k setmělému otvoru.

Najednou jsem se nedokázala pohnout. Třas se stupňoval. Edward se nerozhodně ohlédl, ale nakonec okno dovřel. Rychle přešel ke mně, stáhl z postele deku, zamotal mě od hlavy až k patě, posadil mě a podepřel polštáři.

„Minutu,“ řekl potichu a s výstražně zdviženým ukazovákem se mi chvíli díval do očí. Jako by mě chtěl přišpendlit k posteli. Zřejmě se rozhodl přestat předstírat, že je obyčejný člověk. Doslova mi zmizel před očima a opravdu sotva za minutu byl zpátky i s hrnkem horkého čaje. Postavil ho na noční stolek, přitáhl si židli od psacího stolu a posadil se tak, aby mi viděl do očí, ale zároveň aby mezi námi zachoval bezpečnou vzdálenost.

„Celou dobu jsem si představoval, jak ti to jednou vysvětlím. Zkoušel jsem různé varianty, vždycky jsem chtěl, abys dostala víc pravdy než nutné lži,“ začal tiše, a opravdu to znělo, jako by měl minimálně tuhle úvodní větu připravenou.

„Jenže jsem brzo pochopil, že hlavní fakt prostě vynechat nemůžu. Že to bez něj nebude dávat smysl, i kdybych to překroutil jakkoliv. Bello,“ řekl naléhavě, „než ti s tím navždy zaneřádím hlavu, musím se tě na něco zeptat.“

V tu chvíli jsem měla konečně pocit, že se probírám ze šoku. Moje srdce nepatrně zrychlilo. Jako by to slyšel. A on to slyšel, došlo mi konečně.

Povzbudivě se usmál. „Nevím, jak to říct… Všimla sis někdy, že občas dokážeš neobvykle přesně odhadnout průběh nějaké události? Že k vám přijede nečekaná návštěva a pro tebe až tak nečekaná není? Že tě test z matiky nikdy úplně nezaskočí?“ Díval se na mě s napětím ve tváři. Dokonce zatajil dech.

Zavrtěla jsem hlavou. Zklamaně vydechl. „Do háje, myslel jsem, že to celou dobu chápu,“ promnul si unaveně oči.

„Někdy se mi o tom zdá,“ řekla jsem tak tiše, že to nebyl ani šepot. Jen hlasitější myšlenka… Ale pro Edwarda to bylo dost nahlas. Užasle se mi zadíval do očí. „Něco se ti zdá a pak se to stane?“ zajíkl se. Přikývla jsem a rychle zavřela oči. Teď zavolá do blázince a nechá mě do něj odvézt.

Jenže místo toho najednou seděl u mě, objímal mě, hladil po vlasech a po tvářích a celou dobu šeptal moje jméno. A ještě něco: „Je mi to tak líto, tak hrozně líto…“ Nic jsem nechápala. Jsem k politování? Fakt je to se mnou tak vážné?

Nevysvětlil mi to, ale po několika minutách se neochotně vrátil na svou židli. Už se mi nedíval do očí. Sklonil hlavu a připadalo mi, že mu ramena padají pod tíhou toho jejich šíleného tajemství.

A pak mi řekl tu věc, které se chtěl vyhnout a které se vyhnout nemohl.

On, Edward Cullen, jeho nevlastní bratr Jasper a Jasperova žena Alice jsou upíři.

Celou dobu jsem věděla, že jsou jiní. I moje sny to věděly. Všechny moje instinkty. Ale znovu jsem narazila na svou ještě čerstvou životní zkušenost. To, že se cítím připravená na něco drtivého, děsivého, ještě neznamená, že to nakonec skutečně zvládnu a přijmu.

Přesto jsem se dokázala jakžtakž ovládnout a v zájmu toho, abych se ještě ten večer dozvěděla to ostatní, jsem tu informaci zatím potlačila. Nepřipustila si, co všechno to znamená. Co všechno to mění v mém dosavadním, už tak rozkolísaném vnímání světa.

Určitě poznal, že moje reakce je klidná a rozumná jen zdánlivě. Už jsem věděla, že slyší moje srdce. Možná cítí i třas, který mě znovu rozvibroval, tentokrát zevnitř. Díval se do země a řekl, že pro pochopení naší situace zatím potřebuju jen základní informace.

Živí se krví zvířat. Ano, to sakra je důležitá informace.

Jsou téměř nesmrtelní. Ne, nechci znát způsob, jak můžou zemřít.

Nestárnou. Jak staří vlastně jsou?

A pak mi vyprávěl ten příběh. Jejich příběh.

Alicini rodiče žili na začátku minulého století v malé osadě na severu země. Pak se rozhodli, že zkusí své štěstí ve městě. Malá Alice churavěla, proto ji nechali v péči babičky. Zvláštní ženy, která celý život prožila v těsném spojení s přírodou a jejími hlasy, jak říkávala.

Ona byla ten nejlepší člověk pro výchovu malé zvláštní dívky. Nejlepší a zároveň nejhorší. Nikdy jí neřekla, že by neměla mluvit o tom, co se stane zítra. Kdo zemře příští měsíc. Kdy uhodí mrazy a kdy se ztratí sousedovo dítě. Naslouchala jí a podporovala její nadání.

Když si o deset let později rodiče pro Alici přijeli, zděsili se. Dívka trávila většinu času v transu, nicméně zvládala všechny povinnosti, byla milá, usměvavá a šťastná.

Možná by se i nechali přesvědčit, kdyby je Alice nepřivítala tou větou. Necháte mě zabít, řekla jim a šla si zabalit své věci.

Ve městě s ní vydrželi týden. Pak ji tiše, bez jejího sebemenšího protestu, odvedli do městského blázince. Objala je a políbila jako poslušná dcera.

Jasper Hale měl za sebou spoustu mrtvých. Upírů i lidí. A měl toho dost. Někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišel na způsob, jak odlehčit svému svědomí a občas i kapse ne vždy bohatých příbuzných. Začal pracovat jako zřízenec v blázincích. Získal si vážnost díky své velké fyzické síle a jednou dvakrát za měsíc se nakrmil pacientem, který se neodvratně blížil ke svému konci a navíc netušil, co se s ním děje. Jasper přesvědčil sám sebe, že by mu ti lidé, pokud by byli při smyslech, poděkovali.

Mělo to jedinou nevýhodu – nestárnul, a tak se musel po pár letech přemisťovat. Období po první světové válce pro něj znamenalo zlaté časy. Ústavy se plnily muži, kteří svá válečná traumata vyřešili prostě – zmizeli ze své hlavy, zaplněné obrazy smrti a krutosti. Navíc přišla na scénu lobotomie.

Jasper viděl, co ten rychlý zákrok udělá s pacienty. Pomáhal je upoutávat a občas se díval. Pak už ne. Jeho chuť vyrvat doktorovi kovový háček a nacpat mu ho nosem do čelního laloku byla tak silná, že ze sálů raději odcházel. Nicméně o svou obživu se nemusel obávat.

A někdy v té době v malém zapadlém blázinci potkal Alici.

Muselo to pro něj být šokující. Poprvé ji uviděl, poprvé se na něj podívala a klidným hlasem mu oznámila Jaspere, konečně jsi tady. Stačilo pár krátkých rozhovorů a pochopil, že potkal zázrak. Ne, víc, potkal svůj osud. S upíry je to zvláštní – nestává se často, aby v sobě probudili lidskou stránku. Když se to ale stane, když se zamilují, je to stejné, jako když dlátem uděláš rýhu do sochy. Už nikdy nezmizí.

Měli pro sebe pár týdnů. Alice mu radostně vysvětlila, že přežije dobře i na zvířecí krvi. Okamžitě ji poslechl a vyrazil na svůj první lov do lesa. V klidu plánovali, kam odejdou. Alice necítila nebezpečí a nebyla v centru zájmu doktorů. Nedostávala ani žádné léky – jejich nedostatek se řešil omezováním přísunu pro neakutní pacienty.

Jenže pak, naprosto nečekaně, nastoupil nový a velmi důkladný lékař. Jasper nepřišel do práce jediný den.

Jeden jediný den. Jel koupit dům. Pro sebe a pro Alici.

Když se vrátil, ležela na její posteli troska, která z ní po lobotomii zůstala. Dívala se na něj prázdnýma očima, nemluvila, ale možná ho poznala. Usmála se. Z koutku úst jí vytekl pramínek slin.

Během příští půlhodiny Jasper zabil celý personál blázince. Rychle a čistě. Toho precizního doktora si nechal nakonec. Průběh operace znal dobře. Tolikrát se díval… Když to dokončil, nechal ho tam ležet. Slintajícího, s pomočenou lékařskou uniformou…

Vzal Alici a odjel s ní do jejich nového domu. A tam ji přeměnil. Tolikrát viděl, jak upíří jed léčí. Jak hojí těžká zranění a vrací sílu tam, kde se zdála navždy pryč. Jenže její zranění bylo definitivní.

Jasper stvořil neuvěřitelně silné a věčně žíznivé monstrum bez rozumu, jen se základními pudy. Nikdy ale nezapomněl na to, co mu řekla. Hlídal ji, nedovolil, aby zabíjela. Léta bez oddechu opatroval a krmil svou vyvolenou.

Láska nezmizela. Jen se k ní přidaly spalující výčitky.

Jeho život se změnil v peklo.

Toulali se takto kanadskými lesy čtyřicet let. Tehdy jsem je náhodou potkal. Měl jsem své rebelantské období, opustil jsem rodinu a zkoušel žít jako nomád.

Skoro mě vyděsili. Měli na sobě zbytky oblečení a okamžitě útočili. Když jsem pochopil, že se živí jako já, chtěl jsem je vzít ke své rodině. Sliboval jsem, že se o ně postaráme. Že mu s Alicí pomůžeme.

Odmítl.

Nedokázal jsem ho tam s ní nechat. Našel jsem malý srub, pak větší a postupně jsme se blížili k civilizaci. Fungovalo to, Alice připomínala hadrovou panenku, která jen občas potřebovala vykoupat a nakrmit.

Přemluvil jsem Jaspera, aby zkusil žít normálně. Vzal jsem ho do školy.

Zdálo se, že jsme našli svůj klid. Že náš život, jejich život, získal rytmus a řád, který obrousí hranu bolesti.

Pak se to stalo. Přistěhovali jsme se do Forks.

Lauren. A hned trefa do černého. To si aspoň Jasper myslel. To ještě netušil, že potká tebe.

Lauren se podobala Alici. Drobná krásná dívka, stejný úsměv, stejný tvar očí, jiskra, po které Jasper k zbláznění tesknil. Zamilovala se do něho. Každý se posmívá středoškolským láskám. Jenže Jasperova neuvěřitelná schopnost – vnímat cizí emoce a vnucovat lidem ty svoje – to je dar, který nic neošálí. Lauren ho opravdu milovala.

Jasper se vracel k Alici a doslova vyzařoval city, které kolem něj celý den ve škole vibrovaly.

A pak jednoho dne Alice promluvila. Nejdřív to bylo nesouvislé, zmatené, pořádně jsme jí nerozuměli, ale jisté bylo, že poznává Jaspera. A že ví o Lauren.

Uvědomili jsme si, že nepatrná část jejího mozku, která kdysi dokázala vidět záblesky z budoucnosti, zůstala nepoškozená. A pocit ohrožení, strach, který je pudový – a její pudy zůstaly zachovány dokonale – ten nepatrný zbytek probral. Ze samého strachu, že ji Lauren připraví o Jazze, se Alice probrala. Zdánlivě. Dočasně.

Když s ní zůstal doma a chtěl si prostě jen užít toho, že se mu dívá do očí, říká jeho jméno a objímá ho, nefungovalo to. Musel každý den do školy, musel mluvit s Lauren, flirtovat s ní, dotýkat se jí, vybičovat její lásku na maximum.

A pak přišel domů a našel roztřesenou Alici, která se mu vrhala kolem krku.

Bylo to, jako by si uprostřed pekla postavili ráj. Nebo jako by si uprostřed pekla postavili další peklo a na ně napsali růžovou barvou Ráj.

Nedokázal jsem odhadnout, jak to skončí.

Neskončilo to. Skončila to Alice.

Lauren zmizela a my všichni věděli, kdo se o to postaral. Ten večer Alice znovu odešla do svého tichého světa. Jasper s ní zůstal několik dní doma, zbytečně jsem ho prosil, že je to nebezpečné, že jsme hlavní podezřelí.

Nakonec jsme zavolali našim známým na Aljašku. Nejsou příbuzní, podle lidských měřítek ne, takže jejich svědectví mělo plnou váhu.

Několik měsíců jsme o tom, co se stalo, nedokázali mluvit. Nezabíjíme lidi, známe soucit, ale přeci jen… Zkus to pochopit. Z našeho pohledu je lidský život tak krátký, tak… ne, po tom, co se stalo pak, po tom, co jsem poznal tebe, už to nedokážu vyslovit. Ještě před rokem jsem si říkal, že je každý lidský život krátký a malicherný. Co na tom, jestli někdo žije dvacet nebo šedesát let?

Až teď vím, jak moc jsi mě změnila…

Když jsme se k tomu konečně dostali, zdálo se, že i Jasper chápe, že cena za Alicino probuzení byla příliš vysoká. Navíc to ke konci přestávalo fungovat. Jakoby si Alicin navždy zničený mozek zvykl na nějakou úroveň podnětu a potřeboval ji vystupňovat. A to by Jasper nikdy nedokázal. Znamenalo by to bližší fyzický kontakt s Lauren. Skutečné polibky a možná i víc.

Mezi ním a Lauren totiž samozřejmě nikdy k ničemu nedošlo. Jasper přece pořád stejně – navždy – miluje Alici.

A dívky před Lauren? Jen fáma, školní mýtus. Je tak snadné něco takového vyslovit a poslat dál. Nikdo nikdy nepátral, kdo jsou ty, s kterými Jazz údajně chodil. Najednou prostě platil za školního sukničkáře.

Věřím, že ti chtěl odolat. Ale bylo to silnější. Jiné než s Lauren. Ty ses nezamilovala. Tys prostě jen vyzařovala něco, nějaký náboj, tajemství, které stačilo k tomu, aby tě Alice z Jaspera ucítila a po roce znovu promluvila.

Její první slovo bylo tvé jméno. Jasper měl jasno. Dostal příliš jednoznačnou instrukci.

Pokoušel jsem se ho přemluvit, chtěl jsem jít za tebou a prosit tě, ať odjedeš, ale na nějakou dobu jsem byl… nepoužitelný. Ta hra osudu měla dokonale rozdané karty. Poprvé během své existence jsem narazil na někoho, kdo mi až příliš… voněl. Komu jsem se musel vyhýbat, pokud jsem nechtěl udělat nějakou hloupost před očima celé školy.

A tak měl Jasper dost času a prostoru, aby tě ovládl. Bylo to jako droga. Alice na tebe reagovala mnohem líp, než na Lauren. Nechápal jsem to, Jasper mi tvrdil, aspoň zpočátku, že z tebe necítí skutečnou lásku. Přišel na způsob, jak tě poplést. Vždycky se v tvé blízkosti soustředil na Alici a tebe zasáhla jeho láska k ní.

Snadno jsi uvěřila, že ho miluješ…

Tehdy mě ale poprvé napadlo, že je v tom ještě něco jiného. Možná máš podobný dar jako Alice. Možná tvé podvědomí zasahuje do stejného nezměřitelného rozměru jako to její. Možná jste prostě naladěné na stejnou vlnovou délku. Jasperovi jsem to neřekl. Netušil jsem, k čemu by ho to přivedlo…

Po pár týdnech se už ale tolik nenamáhal. Zdálo se, že jeho taktika funguje.

Že jsi na tom jako Lauren. Aspoň mi to tvrdil. A já mu věřil…

Ale hned zkraje jsi odmítla pozvání na ples.

Chudák Jessica. Opravdu odjela domů. Jenže zřejmě těsně předtím, než vystoupila, ji napadlo, že si na Jaspera počká doma a svede ho. Věděla, že žijeme sami, a znala jeho pověst. Doufala, že si aspoň pár týdnů užije tu pochybnou slávu Jasperovy holky…

Velký dům byl zamčený. Od té doby už nikdy, to sis asi všimla. Objevila chaloupku.

Když jsme se vrátili, seděla přivázaná na židli a umírala. Na těle měla spoustu ran. Alice stála nad ní s nožem v ruce a jako malé dítě, které právě našlo sklenici medu, si cucala palec. To byla jediná lidská krev, kterou kdy ochutnala.

Jasper mi pak řekl, že takto byli trestáni pacienti v době, kdy se Alice dostala do ústavu. Přivazovali je a řezali. Nejen upíři našli mezi choromyslnými útočiště. I spousta sadistů a maniaků si přišla na své…

Možná jsem Jessicu mohl zachránit. Mohl jsem ji přeměnit. Ale při pohledu na to, co se stalo z Alice, jsem to nedokázal. A její auto? Ne, člověk by tak rychle takovou jámu nevyhloubil. Na našich rukách je krev. Ale taky spousta hlíny…

Asi bych ho nedonutil, aby tě nechal být. Jenže se stalo to, co s Lauren. Přestávalo to fungovat. Proto mě šokovalo, když jsi řekla, že tě políbil. Vyděsilo mě, že Jasper teď udělá opravdu cokoliv, aby mu Alice znovu nezmizela. Ale… Nakonec se asi rozhodl jinak.

Poznal jsem to. Byl jsem s nimi ten večer, kdy se s ní loučil. On… Myslím, že se mu to vymklo. Myslím, že on tě taky miluje. Proto se rozhodl to skončit.

Protože s Alicí bude navěky. Ty bys byla vždy jen ta druhá.


Edward domluvil a já nekonečně dlouho čekala, než ke mně zvedne oči.

Co jsem v nich chtěla najít?

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

henna

25)  henna (31.12.2010 20:26)

Ambři, děkuju.
Tohle je pro mě ten nejkrásnější silvestrovskej zážitek za poslední roky. Děkuju, děkuju, děkuju.

Karolka

24)  Karolka (31.12.2010 20:22)

Teď bych potřebovala asi tak hodinovou procházku o samotě. Ten příběh Alice, která prostě je naší Alicí... Přemýšlím, jestli existuje nějaký příběh nešťastné lásky, který mě zasáhl víc...
Všechno to, co Edward vyprávěl, včetně té "informace", že ji Jazz nejspíš opravdu miluje... To celé vyprávění bylo jako film, ano. Ale zároveň jsem viděla jednu věc. Edwarda, který sedí na židli v Bellině pokoji a vypráví ho. Vypráví téměř všechno. Téměř... O něčem se zatím nezmínil, viď? O citech Edwarda Cullena.
Jsi geniální režisér. Domýšlím minulost, spekuluji o budoucnosti. A jsem toho plná. Mám potřebu ti poděkovat. Takové věci číst... cítím se obdarovaná. Děkuju.

ambra

23)  ambra (31.12.2010 18:26)

Astrid, až tak jsem to ještě nepromýšlela, ale kdybych to psala dneska, tak asi jo - po měsíci jsem si dala trochu vína a jsem svolná ke všemu .

Astrid

22)  Astrid (31.12.2010 18:15)

čiže bude obnažený Ed?? Od pása dolúúúú, aneb kurva holky gutentag...

ambra

21)  ambra (31.12.2010 18:09)

gucci, žádné tlapky, toho lepšího bude víc
Lio, v příští kapitole pochopíš, že jsem se Tě jenom marně snažila poplést:D ;)

Lioness

20)  Lioness (31.12.2010 17:50)

ambro, vidím, že ze mě zase vylozle něco úplně jiného, než jsem chtěla.
Chápu Jaspera, že to udělal. Zachovala bych se stejně. Ale co potom? Co takhle ji zabít a pak spáchat sebevraždu?
Já vím, je tam spousta ale (nedokázal by ji zabít...), ale nebylo by to nejlepší řešení?

gucci

19)  gucci (31.12.2010 17:40)

haf...radši jsem si dala tlapky oči...

ambra

18)  ambra (31.12.2010 17:28)

gina, jsem moc šťastná, že Tě tu mám;) . A ano, tenhle díl explicitně vysvětlil polovinu názvu.
AMO, Tvoje druhá a třetí věta. Neřekla bych to líp
Twilly, jsem moc ráda, že to cítíš. Nečekala jsem, že se u této povídky dostanu do tranzu, měla to být psací oddechovka, ale tahle kapitola mě semlela. Taky cítím...
gucci, štěně moje, nejhorší i nejlepší máme před sebou;)
Nosska, nebude, ale slibuju, že už jí nic tak hrozného nikdy neprovedu. Nenakupující Alice, to je děs
Esterko, já rudnu...
eMuska, premyslené jo, ale kruciš, ten smutek jsem podcenila
Astrid, hrozně díky, to víš, ta upíří láska je silný pud a ty jí zůstaly... Většinou ho nepoznává, ale cítí tu lásku...
Bosorečko, děkuji za tu větičku. O tom celý příběh vlastně má být...
sakruško, žádné bumbání! Za kolikpak to máme?;)
Hanetko, tak v důležitém motivačním zdroji jsi mě prokoukla
Leni 326, když jsi Alici minule zmínila, tak mi zatrnulo, že se budeš zlobit, co na ni chystám...
Yasminko, máš tam klíčové slovo. Víc neřeknu;)
Carliee, děkuju, slova nejsou úplně nutná;)
Janebko, zůstaly jí útržky vzpomínek. Provaz a nůž byly kruté rekvizity z lidské existence. Znamenaly ohrožení. Bella se teď rovnala ohrožení. Ach jo, jsem hrozná . Ta zmínka s oknem měla připomenout, že Edward s tím opravdu není ještě úplně srovnaný. Zvažuju, jak moc to tam využiju;)
Lio, jak Ti mám říct pouhé díky? Tak aspoň maličkost. Tonoucí se stébla chytá. Kdybys měla i sebemenší naději, že někoho milovaného můžeš jistým zákrokem uzdravit, nezkusila bys to? Já jo, jsem sobec... Děkuju za "ta místa". I pro mě důležitá...
Silvi, momentálně jsou dost zmatení skoro všichni z hrdinů. Bude líp...;)

Berunky moje, velikánský díkes a užijte si Silvestra!!!


Silvaren

17)  Silvaren (31.12.2010 16:51)

NO, páni! Napadalo mě všechno možné, dokonce i Alice, ale tohle? Tak smutný, beznadějný a přece krásný příběh. Jsem úplně zmatená ze všech těch citů. Kdo vlastně koho miluje a co cítí Bella? Nemůžu se dočkat zítřka.

Lioness

16)  Lioness (31.12.2010 15:17)

Proč já jsem si to jenom přečetla? Proč já jsem jenom začala číst? Protože i přes tu příšernou bolest a zděšení, které cítím, v tom vidím dokonalost. Dokonalost příběhu (i když dost zvrácenou) a dokonalost Tvého psaní.
Obdivuji, že ses odhodlala k něčemu takovému. Alice je přece jedna z nejoblíbenějších postav...
Lituju ji i Jaspera. Tolik si toho protrpěli, každý svým způsobem, tolik toho každý sám i společně překonali... A potom přijde jeden obyčejný člověk a jejich sny a životy zničí jako domeček z karet, který nejen rozboří, ale i podpálí.
To že ji přeměnil mi přijde odvážné... a sobecké. Ani neuvažoval o tom, co se stane, pokud se to nepovede? Neuvažoval o tom, že v některých případech je smrt lepší? Že by se mohli sejít na jiném, lepším místě?
Jassica a Lauren. Bože. Kéž je jim zem lehká.
Bella dokáže vidět budoucnost (skoro)? Dokáže jí Edward číst myšlenky?
Ach ano, Edward... sladká (nyní sladkohořká) třešnička na dortu. Snad si Bella nenechá ten pamlsek ujít... Snad najde v jeho očích i ve svém srdci lásku. (Ale pšt, ať to nezakřiknu!)
Co v nich chce najít? Myslím, že určitě lež.

To nejlepší z této kapitoly:
zabití "lékaře"
Ráj...?
Jessica... ehm, na židli.
"Na našich rukách je krev. Ale taky spousta hlíny…"
Já vím, jsem morbidní.
Ještěže je ten Silvestr. Půjdu to spláchnout.

Janeba

15)  Janeba (31.12.2010 14:17)

A sakra! Tak to mě nenapadlo! Že to Edward myslí s Bellou dobře a snaží se ji chránit, mně došlo, ale že strčíš naší elfí Alici do ruky nůž a provaz, to mi stále nebere! Nehledě na zmínku o krvi, která Edowi neskutečně voní, jejíž nositelkou bude určitě Bella a zavřené okno ...!! Ambro, horrory a krváky sice nemusím, ale tohle se Ti povedlo! Děkuji!

14)  Carliee (31.12.2010 11:16)

WOW.. no páni :D asi... ani nemám slov

Yasmini

13)  Yasmini (31.12.2010 09:49)

Jsem ráda, že Bells přežila.
Důvod útoku mě dost vyděsil. Mentálně postižený (či lobotomií stižený ) upír je víc než problém. Snaha Jaspera pomoci jí je krásná. Jen si pokládám otázku zda nebylo sobecké ji přeměnit. Byla tu vůbec šance, že se uzdraví? Byla tu alespoň ta naděje a kterou se upnul a teď musí nést následky nebo ji zabít. Vybral si peklo. Přesto má i jinou možnost. Jsou SKORO nesmrtelní. Já osobně bych na to neměla odvahu (pokud se to tak dá nazvat).
A Bells? Co čeká že nalezne v těch očích. Asi to co každá romantická duše.
Poutavé (nemůžu použít krásné vzhledem k mému výlevu nahoře :D:D)

Y.

Lenka326

12)  Lenka326 (31.12.2010 08:57)

Ach bože, nemůžu to rozdýchat! Chudák Alice (jak jsem před několika dílky psala, že mi tady hodně chybí, tak tohle jsem si to teda nepředstavovala), chudák Jasper, chudák Edward, chudák Bella a vlastně i chudery obě holky, co to odnesly.:'-( :'-( :'-( Tolik bolesti a zoufalství v jednom dílku nebylo už hrozně dlouho. A co dál? Ani jeden z kluků není vrah v pravém slova smyslu, ale unese to Bella a oni dva, můžou s tím žít? A co bude s Alice???
Čekám napnutá jak struna na další pokračování, protože mě absolutně nenapadá, jak z tohodle ven. Ale ty víš, že jo?

Hanetka

11)  Hanetka (31.12.2010 08:45)

Tak. Udělat z Alice paní Rochesterovou a z Belly Janu Eyrovou, to je teda síla. Sice jsem tušila už minule, kdo v té chaloupce je, ale pořád jsem se tomu nějak bránila.. Věděla jsem, že to bude bolet, a měla jsem pravdu. Teď jen, co dál? Edwarde, Edwarde! Myslím, že on tě taky miluje? A co ty, ty nic? A Bella... nemohla by mít na Alici nějaký blahodárný vliv? Sice nevím jak, ale ty jsi génius a určitě na něco přijdeš. Prosím!!!

sakraprace

10)  sakraprace (31.12.2010 08:32)

Alice Jse m z toho úplně mimo, vůbec nejsem schopna napsat kloudný komentář. Snad jen , že nevím, koho je mi víc líto

Bosorka

9)  Bosorka (31.12.2010 08:29)

Ambro - to bylo....., no prostě..... jsem mimo. To co jsi udělala z Alice, Jasperova manipulace- vše pro lásku....

Astrid

8)  Astrid (31.12.2010 02:00)

No, to bolo!
Ty si prvá čo urobila z Alice takéto monštrum, ja som okúzlená Tvojou fantáziou. A to, ako to dáva zmysel. Dokonca by som tipovala, že Alice vidí Edwarda vedľa Belly. A to, že ona po tej lobotómii aj tak niečo vidí, že proste ona to vedela s tou Lauren, to bolo genialne podané a proste mrazilo ma, osobo!
Dnes to bola bombastik kapitola. Aplaus!!!
A s tou lobotómiou, ja som asi jednu malú pred časom absolvovala - sa mi zdá. Na zaplakanie:p

eMuska

7)  eMuska (31.12.2010 01:38)

Tak toto je úžasná hororová rozprávka na dobrú noc. Krása. Teraz nezaspím...
..mysela som, že je v tom Alice, ale také niečo by mi nenapadlo... Mala si to dobre premyslené...
A Edward je úžasný!

6)  Contaester (31.12.2010 01:02)

No to bylo něco!
Žádné zastaralé a Steph vymyšlené vysvětlení, zbrusu nový příběh, jiná fakta, jiné vše!
Je to mnohem poutavější než původní a skutečná TW verze. Alice jako jiná bytost dokonale pasuje mému chorému mozku.
Vše je tak promyšlené, každý puclík má své místo.

No, jsem unešená a moc ti ,ambří, děkuji, za skvost, o kterém budu ještě dlouho přemýšlet!

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella