Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Co po ní vlastně chce?

 

Měla jsem za sebou obvyklý den.

Jasper mě hned ráno vyhlížel na parkovišti, dostala jsem toho dne první pusu na tvář a pak mě doprovodil na mou první hodinu.

Přede dveřmi učebny druhá pusa, tentokrát na čelo.

Každou přestávku na mě bez výjimky čekal – dokonce i když moje hodina skončila o pár vteřin dřív.

Neustále se mě vyptával na každý hloupý detail – co jsme probírali, kolik máme úkolů, jestli mě učitel vyvolal, jestli potřebuju s něčím pomoct. Někdy mi připadalo, že mi nechce dát prostor na vlastní otázky. A že skoro nevnímá, co mu odpovídám. Ano, díval se mi do očí, přikyvoval, pokládal logické doplňující dotazy, ale cítila jsem, že je pořád podivně vzdálený. Schovaný ve svém zvláštním světě. Nikdy jsem ho ale nenachytala – dokonale si pamatoval každý stupidní detail každého našeho zbytečného rozhovoru.

Skoro se mi stýskalo po té první, děsivě bolavé chvíli v autě – tehdy jsem měla pocit, že se mi otevřel, že mě skutečně vnímá, že je sám sebou.

Obědy mi připadaly jako vítané oživení. Sedávali jsme ve třech. Jasper mi přenechal své původní místo a sám si přisunul další židli. Neplánovaně jsem tak musela skoro hodinu uhýbat Edwardovým očím. Příliš čitelným. Příliš tajemným.

Jasper se mě neustále dotýkal, hladil mě po noze, odhrnoval mi vlasy, ubrouskem otíral neexistující drobečky z mých rtů.

Mluvila jsem buď já s Jasperem nebo Jasper s Edwardem. Až po pár dnech mi došlo, že se mnou mluví Edward jen v okamžicích, kdy Jazz odběhne pro pití, salát nebo slánku.

Důvod jsem chápala. On se neptal na banality.

„Vypadáš smutně,“ konstatoval svým obvyklým klidným polohlasem.

„Špatně jsem spala,“ pokusila jsem se neposlat ho rovnou do háje a zároveň jsem pečlivě třídila hrášek na svém talíři. Větší, střední a nejmenší kuličky.

„Kvůli němu?“ Tentokrát se mu nezaujatý výraz moc nepovedl.

„Chodím s nejhezčím, nejchytřejším a nejhodnějším klukem ze školy. Ne, on mi spaní nekazí.“ Musela jsem se držet, abych nezvýšila hlas. Ani já při rozhovoru s Edwardem nezůstávala dlouho klidná.

Mechanicky přesouval dva dílky pizzy do různých tvarových kombinací. Šunka rychle osychala, ale on to nevnímal. Stejně všechno nakonec jen rozdrobí a vyhodí. Jako vždycky.

„Na matiku jsem lepší,“ řekl a natáhl se pro ubrousek.

„Cože?“ ztratila jsem nit.

„Není nejchytřejší – já umím líp počítat. A kalkulovat. Rychleji dojdu ke správnému výsledku,“ odsekával slova a znovu se na mě díval s tou zvláštní drzostí, která teď nejčastěji nahrazovala původní nenávist.

Ne, z nás přátelé nikdy nebudou.

Jasper se vrátil, rozložil přede mě tři misky s různými druhy zeleniny, a než se posadil, sklonil se nade mnou a políbil mě.

Do vlasů.

Na tělocviku jsem si zase jednou nedala pozor. Tentokrát to schytala žebra. Katin loket za to nemohl. Já se přimotala někam, kde jsem neměla co dělat.

Převlékání mi trvalo nekonečně dlouho. Pokaždé, když jsem zvedla ruce, neovládla jsem zasténání. Vzdala jsem to a mikinu i bundu jsem hodila přes ruku. Jasper samozřejmě čekal a samozřejmě nevypadal ani trochu naštvaně. Měli jsme namířeno k nám. Táta měl odpolední, z níž se vracíval až po desáté. Tyhle dny jsme trávili u nás. U mě.

„Není ti zima?“ Nečekal na odpověď, vzal mi věci z ruky a přehodil mi přes ramena bundu. Zachytila jsem záblesk starostlivé něhy v jeho očích. Najednou jsem se zastyděla. Co to se mnou je? Edwardovi vypočítávám Jasperovy přednosti, ale sama bych potřebovala, aby mi je někdo připomenul.

„Díky,“ vzdychla jsem provinile, zachytila ukazovákem jeho bradu a rychle se vytáhla na špičky. Nestihla jsem to. Zase. Nechápala jsem, jak dokáže tak bleskově uhnout, aniž by to jako uhnutí vypadalo. Prostě jen tak stál. Přesto jsem ho nikdy nestihla políbit na ústa.

I teď jsem sotva dosáhla na jeho tvář. Neuniklo mi ale, že přivřel oči. Bože, musím se ho zeptat narovinu, tohle je vážně… divné. A jako obvykle se mi potom, co jsem se naštvaně odtáhla, na chvilku zadíval do očí, zvedl koutek úst, zašeptal Bello, nezlob a já znovu skoro plavala v pocitu, že jsem nejšťastnější holka na světě.

Než jsme přijeli domů, naražené místo přišlo definitivně k sobě. Při vystupování z auta mě přistihl s bolestí zkřivenou tváří, a pak už s ním nebyla řeč. Vynesl mě do pokoje, položil mě na postel a odběhl připravit ledový obklad.

Navzdory bolesti jsem se rychle svlékla a dobelhala do koupelny. Už pár nocí jsem vymýšlela způsob, jak se ho zeptat na tu jeho divnou odtažitost. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat větu z Edwardova výslechu – Věděl, že ji brzo a bez větší námahy dostane do postele. Se mnou se vyhýbal i pitomé puse. Pralo se to ve mně, nevěděla jsem, jestli vztah se mnou bere Jasper vážněji a mám být ráda, většinou ale převážily moje nejistoty a mindráky a stále znovu jsem docházela k závěru, že pro něj nejsem dost přitažlivá.

Proč se mnou ale proboha tráví tolik času?

Teď mi náhoda přihrála šanci. Bude se mě muset dotýkat, přece mi ten pitomý obklad nevrazí do ruky a neřekne Na, posluž si. Bleskově jsem se osprchovala, natáhla si nejlepší a zároveň nejmenší pyžamo ze svých ubohých zásob a opatrně se položila zpátky na postel přesně ve chvíli, kdy otvíral dveře.

Na podnosu měl ledový obklad, horký čaj a vlažné tousty. Nevypadal překvapeně, když mě viděl převlečenou a s vlhkými vlasy. Jasně, sprcha jde trochu slyšet i ve spodní koupelně, takže pokud si odskočil… Ne, to je hloupost. Jasper si nikdy neodskakuje. Stejně jako nikdy nejí a nepije. Nepotí se. Nelíbá se.

Vyhnula jsem se jeho očím a před tím náhlým mrazivým pocitem jsem se zkusila schovat pod deku. Slyšela jsem, jak položil tác na noční stolek. Pak se pod jeho vahou zhoupla postel.

„Bello? Bello, zlobíš se? Co jsem provedl?“ Děsné bylo, že zněl opravdu smutně. Ne uraženě, ne lítostivě, jen smutně. Odevzdaně jsem vykoukla zpod přikrývky. „Ty nic. Já dneska nějak blázním. Dáš mi ten obklad? Vážně to hnusně bolí,“ vrátila jsem se k našemu obvyklému způsobu komunikace. Vstřícná přátelskost.

Když jsem si ale poslušně a už bez myšlenek na jakékoliv svádění vyhrnula tričko, zůstal na mě zírat jako omráčený. Automaticky jsem zadržela dech. Že by přeci jen nějaké lidské reakce? Pomalu vrátil sáček na podnos a jemně konečky prstů obkreslil okraj fialové modřiny. „Tu holku zabiju,“ zašeptal. Zmrzl uprostřed pohybu a rychle se mi podíval do očí. Zděšení v těch jeho se srazilo s mou vlastní hrůzou. Místo hlasitého výbuchu ale následovalo něco jiného.

Najednou ležel na mně a zdálo se, že mi chce vynahradit všechny ty podivně cudné a chladné týdny. Líbal mě vášnivě, krásně a… zoufale. Zapomněla jsem na bolest, zvedla jsem ruce a zapletla mu prsty do vlasů. Křečovitě jsem ho držela u sebe. Kdovíproč se mi za zavřenými víčky promítal každý detail snu, který mě strašíval v prvních dnech po našem seznámení.

Dávalo to smysl. Cítila jsem, že se se mnou loučí.

Ten večer jsme nepromluvili ani slovo. Byla jsem mu vděčná. Nesnášela jsem to nucené zaplňování ticha. V pokoji, do kterého se bez zábran postupně vkrádal večer, jsme konečně zahodili Jasperovy zábrany. Ne, nenechal to zajít příliš daleko. Přesto jsem neměla pocit, že se ode mě odtahuje. Několik hodin čisté něhy, jeho hebkých úst a neúnavných dlaní – víc jsem od Jaspera Cullena čekat nemohla.


xxx


Dalších čtrnáct dnů se všechno vrátilo k normálu. Nikdy jsme o tom večeru nemluvili. Ochotně jsem mu nastavovala tváře a čelo, odpovídala na jeho zbytečné otázky a soustředila se na jedinou věc. Nezhroutit se, až to přijde.

Ten den jsme po delší době zůstali s Edwardem na minutu sami u oběda.

„Myslíš někdy na to, co jsem ti tehdy řekl?“ zeptal se tiše. Bodlo mě u srdce. Zřejmě nejsem jediná, kdo pochopil, že pro Jaspera vážně nejsem ta pravá.

„Myslíš to, jak jsi mi taktně řekl, že nepatřím do vaší ligy?“ vzdychla jsem spíš unaveně než naštvaně.

„Bello, jsi hrozně tvrdohlavá,“ zakroutil hlavou a pousmál se. „Ne, myslím okamžik, kdy jsem ti poradil, ať si necháš ještě pár týdnů odstup.“ Napjatě čekal, jestli zase nespustím hysterickou scénku.

Uvědomila jsem si, že z hrášku tentokrát nemám obvyklé uspořádané skupinky. Vidličkou jsem z ještě neroztříděných kuliček vyrobila nechutnou našedlou hmotu. Tak nějak teď možná vypadá můj mozek. A přála jsem si, aby na tom byl ještě hůř. Abych nemusela myslet, cítit, cítit bolest. Nadechla jsem se a upřeně se zadívala do očí, které si dnes navlíknul do černé verze.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, „ty vůbec netušíš, jak to funguje. Normální člověk si prostě neumí city dávkovat. Plánovat, kolik si jich dopřeje tenhle týden, a kolik deka přidá ten příští. Připadáš mi… jsi jako z jiné planety. Oba, vlastně jste oba totální magoři. A já ten největší, že jsem neposlechla Angelu a nedržela se od vás dál.“ Nestihl odpovědět. Jasper se vracel s ubrousky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obvyklou starostlivostí. Usmála jsem se na něj a beze slova kývla. Tentokrát dělal, že moje slzy nevidí.

Táta měl ten den zase odpolední, takže jsme na to měli dost času. Vlastně až moc času. Zvládl to za pár minut.

Tohle nebylo poprvé, kdy se nakonec odehrál některý z mých snů. Ale bylo to poprvé, kdy jsem tuhle svou šílenou specialitu nenáviděla.

Seděli jsme naproti sobě na posteli a on najednou – pořád s tím lehce zdviženým koutkem rtů – jen tak prohodil:

„Bello, už spolu nemůžeme být. Myslel jsem, že s tebou to překonám, ale nejde to.“ Tu bolest už jsem znala – rychle jsem odtáhla ruce od těla a zaryla nehty do polštářů. Jizvy na stehnech byly pořád příliš čerstvé.

„To nemůžeš, Jazzi,“ opakovala jsem jako loutka naučenou roli. Jen pokrčil rameny. Díval se mi do očí, jako by pozoroval výsledek nějakého svého zvráceného pokusu. „To nemůžeš,“ šeptala jsem pořád dokola. A pak už to nebyl šepot. Ječela jsem tak, až mě bolely uši.

Snažil se mě uklidnit, ale nedíval se ke dveřím. Byli jsme sami. Nedokázala jsem ten křik zastavit. A pak se najednou postavil, naposledy se na mě podíval a beze slova odešel. Žádné rdoušení, žádná ruka na ústech a na nose. Žádná úlevná tma.

Zůstala jen nesnesitelná bolest na hrudi. Pálilo to. Trhalo mě to na kusy.


xxx


Člověk si občas myslí, že je na některé situace připravený. Ale to, že něco očekáváte, neznamená, že opravdu víte, jaké to bude. Jak vám bude.

Vydržela jsem to čtyři dny. Čtyři dny, kdy mě míjel bez pohledu, bez pozdravu. Čtyři dny, během nichž jsem na něm nezpozorovala jediný náznak smutku, lítosti, výčitek.

Čtyři dny, během nichž jsem se zuřivě bránila Edwardovým pokusům o komunikaci.

Čtvrtý den večer jsem zjistila jejich adresu a bez jasného plánu, vlastně bez jediné jasné a souvislé myšlenky jsem vyrazila k jejich domu uprostřed lesů. Do toho domu, do kterého mě Jasper nikdy nevzal.

Po hodinovém bloudění jsem to našla. Zdálky vypadala stavba impozantně a uprostřed starých stromů skoro nepatřičně, ale bližší pohled už tak úchvatný nebyl. Dům i nejbližší okolí vypadaly téměř opuštěně, zanedbaně.

Vystoupila jsem z auta a nechala otevřené dveře. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli. Ke vchodu jsem běžela. Snad jsem doufala, že se tam dostanu dřív, než mě opustí odvaha.

Rovnou jsem vzala za kliku a – bylo otevřeno. Vpadla jsem do prostorné haly. Prudce jsem oddechovala, ale i když v místnosti svítilo několik lamp, věděla jsem, že nejsou doma. Ta opuštěnost, která na mě dolehla, mě nenechávala na pochybách.

S očima znovu utopenýma v slzách jsem bezcílně obcházela místnost, jako bych do sebe chtěla nasát zásobu jeho vůně, jeho energie, kterou musely být naplněné všechny věci kolem, protože se jich přeci denně dotýká…

Zarazila jsem se u klavíru. Nádherné tmavé křídlo, ale nikde žádná fotka, noty, nic. Jen vrstva prachu. Nástroje se nikdo měsíce nedotkl. A zase se mi nesmyslně vynořila Edwardova věta.

Teď už nezabíjí čas? Nebo ho zabíjí jinak?

Vyšla jsem ven a rozhlédla se kolem. Volné prostranství mezi stromy na okraji lesa začala požírat tma. Udělala jsem první krok ze schodů, a pak jsem to uviděla.

Nalevo ode mě stál mezi stromy maličký domek. Chaloupka jako z pohádky. A za osvětleným oknem se právě pohnul stín. Už jsem neměla co ztratit. Pokud tam někdo je, musel slyšet můj náklaďák. Prostě se jen zeptám, kdy asi Jasper dorazí domů.

Když jsem došla k nízkým a velmi starým dveřím, byly otevřené dokořán. Nejistě jsem na ně zaťukala a nahlédla dovnitř. V hlavní místnosti, která mi teď oproti hale ve velkém domě připadala jako z domečku pro panenky, stála u krbu zády ke mně skloněná postava.

Vešla jsem dovnitř a opatrně pozdravila: „Dobrý večer.“

Pomalu se ke mně otočila. V tu chvíli jsem uvěřila, že existují andělé.

„Dobrý večer, Bello, máš trochu zpoždění,“ usmál se anděl a dvěma skoro baletními kroky přišel doprostřed místnosti.

Až pod hlavním světlem jsem si všimla, že má v jedné ruce stočený provaz a v druhé nůž.

Dveře za mnou tiše zaklaply.

 


 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

ScRiBbLe

17)  ScRiBbLe (30.12.2010 20:51)

Normálně jsi mě zlákala na další dílko z Tvé mistrovské dílny!

Komentář Ti bohužel musím nechat až tady, jelikož mě to tak pohltilo, že jsem klikala na další jako šílená. Nemohla jsem se dočkat, až si přečtu následující kapitolu a co odhalí.

Ještě teď jsem celá zadýchaná a nemůžu se na nic soustředit. Páni, Bella a Jasper. Odtažitý Jasper, který jí dal jen pusu na čelo, na tvář a jen jednou doopravdy políbil. Co to?

A Edward s nenávistným pohledem, který se najednou jen tak zničeho nic změnil? Kladu stejnou řečnickou otázku - co to?

Zmatená Bella, která nevěděla, zda mu věřit a nebo se ho bát a podezírat z dvou vraž. Omámená Bella... Uááááááááááá

Hele, a co má, proboha, znamenat ten konec?
To mě chceš zabít, nebo co? Chceš, aby se mi zavařil mozek a srdce prasklo napětím?

eJště teď mě z toho mrazí!

ambro, zase jsi dokázala, jak výtečná Paní spisovatelka jsi a s jakou dokonalostí dokážeš psát!
Nezbývá mi nic než se před Tebou hluboce klanit a tleskat !

P.S.: Víš, co jdu dělat teď? Vrhnu se na Mite !

Silvaren

16)  Silvaren (30.12.2010 17:34)

O co jako Jasperovi šlo? To se do ní zkoušel zamilovat nebo trénoval odolnost vůči lidské krvi? A o co jde Edovi a jak to, že Bellu nehlídá?
A co to jako je, ta předposlední věta? Alice? Jsem vážně zmatená, ale zároveň se nemůžu dočkat další kapitoly víc než když dřív.
Je to skvělé, úžasné a jsem z toho celá vedle!

gucci

15)  gucci (30.12.2010 12:03)

Kde je ED??On si Bells copak nehlídá....náš princ jí nenechá ublížit....je to zvláštní vidět Bellu, jak je vůči Edovi jako imuní ....ty jo...detektivka hadra...vidíš jak si všechny lámeme hlavu... ..Jaspere už si najdi svou zakletou Alice...další..pls..je to božííí

henna

14)  henna (30.12.2010 11:04)

Fajn, vraždy se staly - myslím, věřím v to. Už jo.
Všechny vraždy se staly na samotě u lesa v pohádkové chaloupce s neznámým pachatelem. Upírem? Asi.

Jupí, konečně jsem se v řešení posunula dál - ale stále nemám jasno. Nemůžu se dočkat rozuzlení.

Hanetka

13)  Hanetka (30.12.2010 09:02)

Tak na matiku jsem lepší? Hohó, nejen na matiku! A Jasper - o co mu sakra jde? Napřed ji zblbne, aby si myslela, že je do něj zamilovaná, a pak ji pošle k šípku? Nějak ti mě zcestně napadlo, jestli to neudělal na Edwardovo přání - aby se nezamilovala do něj, aby ji udržel od sebe dál, známe ty jeho pitomé nápady o tom, že s někým jiným by jí bylo líp. Ale nechápu, proč by ji strkal jinému upírovi, takže v tom to nebude. No a ten konec? Kdo to je? A CO vlastně chtěl Jasper překonávat? Možná to, co schovává v tom domku?
No, napínáš mě hezky. Ale díky za to!

Bosorka

12)  Bosorka (30.12.2010 08:32)

Uáááááá no co to proboha zase je?!!!!! Že by šílená Alice? Jsem z toho vykulená jako plůdek na jaře....

eMuska

11)  eMuska (30.12.2010 07:13)

som divná, som strašne divná - túto kapitolku som prečítala s úsmevom na perách a víťazoslávnym výdychom nakoniec. Idem sa zahrabať...
Ale ku kapitolke ako samotnej - Edward je úžasný. Jasper je ako furt, tu h nemám rada. Prekvapilo ma, ako Bella vyvádzala a naštvalo, že za nimi vôbec šla... Každopádne je to ale perfektne vymyslené. Teším na pokráčko, dúfam, že ju Edward zachráni...

sakraprace

10)  sakraprace (30.12.2010 06:48)

Tak jo, celou kapitolku se připravuju na rzchod a slzy a jak Jazz tak Edward mi šli pěkně na nervy, ale ten konec, tak to jsem nečekala Teď se budu do dalšího dílu nervovat.

Nosska

9)  Nosska (29.12.2010 23:30)

No, fujtajbl, co je zas tohle?

Nosska

8)  Nosska (29.12.2010 23:29)

No, fujtajbl, co je zas tohle?

Lenka326

7)  Lenka326 (29.12.2010 23:22)

Panebože! Jasper mě vytáčí do nepříčetnosti , Edward s tím jeho strachem vůči Belle taky a pořád čekám, že se objeví náznak čehosi. Nevím přesně čeho, ale něco přijít musí. Ale to, co nakonec přišlo, mi vyrazilo dech. Kdo to je? Co to je? Kde jsou Cullenovic kluci?
Prosím, rychle další pokračování, nebo se z toho zcvoknu!

Carlie

6)  Carlie (29.12.2010 23:16)

Cože to? Máš mě naprosto na lopatě, Ambři! Kdo to je? Co to je?
A Edward! :'-( Omg, mně ho bylo tak líto, jak s Bellou mluvil jen, když tam Jasper nebyl! Bylo mi líto i Jaspera, jak se uvolnil až u Belly doma... ale od Edwarda to prostě je jiné, takové upřímnější... to se mu nesnažím naddržovat... , jen mi to tak z Tvé povídky připadá... A neodvažuji se v trousených indíciích hledat odpovědi, nechám se pěkně tahat dál za nohu a šokovat a šokovat a šokovat! Báječný, Ambři

Marketa

5)  Marketa (29.12.2010 23:12)

Twilly

4)  Twilly (29.12.2010 22:59)

Fascinujúce... Ambra ... normálne cítim Jasperovu bolesť, cítim aj Edwardovu bolesť, neviem, ktorý z nich je viac rozbolavený. Si úžasná. Prepáč, že moje vyjadrovacie schpnosti dosahujú IQ húpacieho koníka, ale sedím tu na prdeli a predýchavam tento tvoj malý skvost. Asi si pôjdem niečo hrknúť, nech sa preberiem ... každopádne... len čo sa postavím tej mojej prdelky, máš u mňa standing ovation

3)  AMO (29.12.2010 22:57)

Ó můj bože, co se děje? VRAH! On to opravdu dělá někdo jiný.
Já snad zešílím... zastav ho, Belle nesmí ublížit. Kdo ji zachrání? Panenko skákavá, do čeho se to zamotala. Přitom to vypadalo tak krásně. Celá kapitola byla taková klidná, i když podle názvu jsem tušila...
Ty kouzelnice, pořád nás držíš v napětí, v hrůze očekávání, s bušícím srdcem a hlavně v nevědomosti, ale teď si to užíváš . Já se snad nedočkám

Astrid

2)  Astrid (29.12.2010 22:54)

Ja by som toho Jespera trafila po hlave, by mi utrel drobeček z pusy, debil!

Jedným dychom som to prečítala, už nech viem čo je ďalej!

Uno perfecto

Yasmini

1)  Yasmini (29.12.2010 22:35)

Ambro to se nedělá, takhle uprostřed o utonout. Tak hezky zpátky k počítači a napísej další dílek.
Je to úžasné. Jen mě mrazí v zádech.

Y.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still