Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Co po ní vlastně chce?

 

Měla jsem za sebou obvyklý den.

Jasper mě hned ráno vyhlížel na parkovišti, dostala jsem toho dne první pusu na tvář a pak mě doprovodil na mou první hodinu.

Přede dveřmi učebny druhá pusa, tentokrát na čelo.

Každou přestávku na mě bez výjimky čekal – dokonce i když moje hodina skončila o pár vteřin dřív.

Neustále se mě vyptával na každý hloupý detail – co jsme probírali, kolik máme úkolů, jestli mě učitel vyvolal, jestli potřebuju s něčím pomoct. Někdy mi připadalo, že mi nechce dát prostor na vlastní otázky. A že skoro nevnímá, co mu odpovídám. Ano, díval se mi do očí, přikyvoval, pokládal logické doplňující dotazy, ale cítila jsem, že je pořád podivně vzdálený. Schovaný ve svém zvláštním světě. Nikdy jsem ho ale nenachytala – dokonale si pamatoval každý stupidní detail každého našeho zbytečného rozhovoru.

Skoro se mi stýskalo po té první, děsivě bolavé chvíli v autě – tehdy jsem měla pocit, že se mi otevřel, že mě skutečně vnímá, že je sám sebou.

Obědy mi připadaly jako vítané oživení. Sedávali jsme ve třech. Jasper mi přenechal své původní místo a sám si přisunul další židli. Neplánovaně jsem tak musela skoro hodinu uhýbat Edwardovým očím. Příliš čitelným. Příliš tajemným.

Jasper se mě neustále dotýkal, hladil mě po noze, odhrnoval mi vlasy, ubrouskem otíral neexistující drobečky z mých rtů.

Mluvila jsem buď já s Jasperem nebo Jasper s Edwardem. Až po pár dnech mi došlo, že se mnou mluví Edward jen v okamžicích, kdy Jazz odběhne pro pití, salát nebo slánku.

Důvod jsem chápala. On se neptal na banality.

„Vypadáš smutně,“ konstatoval svým obvyklým klidným polohlasem.

„Špatně jsem spala,“ pokusila jsem se neposlat ho rovnou do háje a zároveň jsem pečlivě třídila hrášek na svém talíři. Větší, střední a nejmenší kuličky.

„Kvůli němu?“ Tentokrát se mu nezaujatý výraz moc nepovedl.

„Chodím s nejhezčím, nejchytřejším a nejhodnějším klukem ze školy. Ne, on mi spaní nekazí.“ Musela jsem se držet, abych nezvýšila hlas. Ani já při rozhovoru s Edwardem nezůstávala dlouho klidná.

Mechanicky přesouval dva dílky pizzy do různých tvarových kombinací. Šunka rychle osychala, ale on to nevnímal. Stejně všechno nakonec jen rozdrobí a vyhodí. Jako vždycky.

„Na matiku jsem lepší,“ řekl a natáhl se pro ubrousek.

„Cože?“ ztratila jsem nit.

„Není nejchytřejší – já umím líp počítat. A kalkulovat. Rychleji dojdu ke správnému výsledku,“ odsekával slova a znovu se na mě díval s tou zvláštní drzostí, která teď nejčastěji nahrazovala původní nenávist.

Ne, z nás přátelé nikdy nebudou.

Jasper se vrátil, rozložil přede mě tři misky s různými druhy zeleniny, a než se posadil, sklonil se nade mnou a políbil mě.

Do vlasů.

Na tělocviku jsem si zase jednou nedala pozor. Tentokrát to schytala žebra. Katin loket za to nemohl. Já se přimotala někam, kde jsem neměla co dělat.

Převlékání mi trvalo nekonečně dlouho. Pokaždé, když jsem zvedla ruce, neovládla jsem zasténání. Vzdala jsem to a mikinu i bundu jsem hodila přes ruku. Jasper samozřejmě čekal a samozřejmě nevypadal ani trochu naštvaně. Měli jsme namířeno k nám. Táta měl odpolední, z níž se vracíval až po desáté. Tyhle dny jsme trávili u nás. U mě.

„Není ti zima?“ Nečekal na odpověď, vzal mi věci z ruky a přehodil mi přes ramena bundu. Zachytila jsem záblesk starostlivé něhy v jeho očích. Najednou jsem se zastyděla. Co to se mnou je? Edwardovi vypočítávám Jasperovy přednosti, ale sama bych potřebovala, aby mi je někdo připomenul.

„Díky,“ vzdychla jsem provinile, zachytila ukazovákem jeho bradu a rychle se vytáhla na špičky. Nestihla jsem to. Zase. Nechápala jsem, jak dokáže tak bleskově uhnout, aniž by to jako uhnutí vypadalo. Prostě jen tak stál. Přesto jsem ho nikdy nestihla políbit na ústa.

I teď jsem sotva dosáhla na jeho tvář. Neuniklo mi ale, že přivřel oči. Bože, musím se ho zeptat narovinu, tohle je vážně… divné. A jako obvykle se mi potom, co jsem se naštvaně odtáhla, na chvilku zadíval do očí, zvedl koutek úst, zašeptal Bello, nezlob a já znovu skoro plavala v pocitu, že jsem nejšťastnější holka na světě.

Než jsme přijeli domů, naražené místo přišlo definitivně k sobě. Při vystupování z auta mě přistihl s bolestí zkřivenou tváří, a pak už s ním nebyla řeč. Vynesl mě do pokoje, položil mě na postel a odběhl připravit ledový obklad.

Navzdory bolesti jsem se rychle svlékla a dobelhala do koupelny. Už pár nocí jsem vymýšlela způsob, jak se ho zeptat na tu jeho divnou odtažitost. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat větu z Edwardova výslechu – Věděl, že ji brzo a bez větší námahy dostane do postele. Se mnou se vyhýbal i pitomé puse. Pralo se to ve mně, nevěděla jsem, jestli vztah se mnou bere Jasper vážněji a mám být ráda, většinou ale převážily moje nejistoty a mindráky a stále znovu jsem docházela k závěru, že pro něj nejsem dost přitažlivá.

Proč se mnou ale proboha tráví tolik času?

Teď mi náhoda přihrála šanci. Bude se mě muset dotýkat, přece mi ten pitomý obklad nevrazí do ruky a neřekne Na, posluž si. Bleskově jsem se osprchovala, natáhla si nejlepší a zároveň nejmenší pyžamo ze svých ubohých zásob a opatrně se položila zpátky na postel přesně ve chvíli, kdy otvíral dveře.

Na podnosu měl ledový obklad, horký čaj a vlažné tousty. Nevypadal překvapeně, když mě viděl převlečenou a s vlhkými vlasy. Jasně, sprcha jde trochu slyšet i ve spodní koupelně, takže pokud si odskočil… Ne, to je hloupost. Jasper si nikdy neodskakuje. Stejně jako nikdy nejí a nepije. Nepotí se. Nelíbá se.

Vyhnula jsem se jeho očím a před tím náhlým mrazivým pocitem jsem se zkusila schovat pod deku. Slyšela jsem, jak položil tác na noční stolek. Pak se pod jeho vahou zhoupla postel.

„Bello? Bello, zlobíš se? Co jsem provedl?“ Děsné bylo, že zněl opravdu smutně. Ne uraženě, ne lítostivě, jen smutně. Odevzdaně jsem vykoukla zpod přikrývky. „Ty nic. Já dneska nějak blázním. Dáš mi ten obklad? Vážně to hnusně bolí,“ vrátila jsem se k našemu obvyklému způsobu komunikace. Vstřícná přátelskost.

Když jsem si ale poslušně a už bez myšlenek na jakékoliv svádění vyhrnula tričko, zůstal na mě zírat jako omráčený. Automaticky jsem zadržela dech. Že by přeci jen nějaké lidské reakce? Pomalu vrátil sáček na podnos a jemně konečky prstů obkreslil okraj fialové modřiny. „Tu holku zabiju,“ zašeptal. Zmrzl uprostřed pohybu a rychle se mi podíval do očí. Zděšení v těch jeho se srazilo s mou vlastní hrůzou. Místo hlasitého výbuchu ale následovalo něco jiného.

Najednou ležel na mně a zdálo se, že mi chce vynahradit všechny ty podivně cudné a chladné týdny. Líbal mě vášnivě, krásně a… zoufale. Zapomněla jsem na bolest, zvedla jsem ruce a zapletla mu prsty do vlasů. Křečovitě jsem ho držela u sebe. Kdovíproč se mi za zavřenými víčky promítal každý detail snu, který mě strašíval v prvních dnech po našem seznámení.

Dávalo to smysl. Cítila jsem, že se se mnou loučí.

Ten večer jsme nepromluvili ani slovo. Byla jsem mu vděčná. Nesnášela jsem to nucené zaplňování ticha. V pokoji, do kterého se bez zábran postupně vkrádal večer, jsme konečně zahodili Jasperovy zábrany. Ne, nenechal to zajít příliš daleko. Přesto jsem neměla pocit, že se ode mě odtahuje. Několik hodin čisté něhy, jeho hebkých úst a neúnavných dlaní – víc jsem od Jaspera Cullena čekat nemohla.


xxx


Dalších čtrnáct dnů se všechno vrátilo k normálu. Nikdy jsme o tom večeru nemluvili. Ochotně jsem mu nastavovala tváře a čelo, odpovídala na jeho zbytečné otázky a soustředila se na jedinou věc. Nezhroutit se, až to přijde.

Ten den jsme po delší době zůstali s Edwardem na minutu sami u oběda.

„Myslíš někdy na to, co jsem ti tehdy řekl?“ zeptal se tiše. Bodlo mě u srdce. Zřejmě nejsem jediná, kdo pochopil, že pro Jaspera vážně nejsem ta pravá.

„Myslíš to, jak jsi mi taktně řekl, že nepatřím do vaší ligy?“ vzdychla jsem spíš unaveně než naštvaně.

„Bello, jsi hrozně tvrdohlavá,“ zakroutil hlavou a pousmál se. „Ne, myslím okamžik, kdy jsem ti poradil, ať si necháš ještě pár týdnů odstup.“ Napjatě čekal, jestli zase nespustím hysterickou scénku.

Uvědomila jsem si, že z hrášku tentokrát nemám obvyklé uspořádané skupinky. Vidličkou jsem z ještě neroztříděných kuliček vyrobila nechutnou našedlou hmotu. Tak nějak teď možná vypadá můj mozek. A přála jsem si, aby na tom byl ještě hůř. Abych nemusela myslet, cítit, cítit bolest. Nadechla jsem se a upřeně se zadívala do očí, které si dnes navlíknul do černé verze.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, „ty vůbec netušíš, jak to funguje. Normální člověk si prostě neumí city dávkovat. Plánovat, kolik si jich dopřeje tenhle týden, a kolik deka přidá ten příští. Připadáš mi… jsi jako z jiné planety. Oba, vlastně jste oba totální magoři. A já ten největší, že jsem neposlechla Angelu a nedržela se od vás dál.“ Nestihl odpovědět. Jasper se vracel s ubrousky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obvyklou starostlivostí. Usmála jsem se na něj a beze slova kývla. Tentokrát dělal, že moje slzy nevidí.

Táta měl ten den zase odpolední, takže jsme na to měli dost času. Vlastně až moc času. Zvládl to za pár minut.

Tohle nebylo poprvé, kdy se nakonec odehrál některý z mých snů. Ale bylo to poprvé, kdy jsem tuhle svou šílenou specialitu nenáviděla.

Seděli jsme naproti sobě na posteli a on najednou – pořád s tím lehce zdviženým koutkem rtů – jen tak prohodil:

„Bello, už spolu nemůžeme být. Myslel jsem, že s tebou to překonám, ale nejde to.“ Tu bolest už jsem znala – rychle jsem odtáhla ruce od těla a zaryla nehty do polštářů. Jizvy na stehnech byly pořád příliš čerstvé.

„To nemůžeš, Jazzi,“ opakovala jsem jako loutka naučenou roli. Jen pokrčil rameny. Díval se mi do očí, jako by pozoroval výsledek nějakého svého zvráceného pokusu. „To nemůžeš,“ šeptala jsem pořád dokola. A pak už to nebyl šepot. Ječela jsem tak, až mě bolely uši.

Snažil se mě uklidnit, ale nedíval se ke dveřím. Byli jsme sami. Nedokázala jsem ten křik zastavit. A pak se najednou postavil, naposledy se na mě podíval a beze slova odešel. Žádné rdoušení, žádná ruka na ústech a na nose. Žádná úlevná tma.

Zůstala jen nesnesitelná bolest na hrudi. Pálilo to. Trhalo mě to na kusy.


xxx


Člověk si občas myslí, že je na některé situace připravený. Ale to, že něco očekáváte, neznamená, že opravdu víte, jaké to bude. Jak vám bude.

Vydržela jsem to čtyři dny. Čtyři dny, kdy mě míjel bez pohledu, bez pozdravu. Čtyři dny, během nichž jsem na něm nezpozorovala jediný náznak smutku, lítosti, výčitek.

Čtyři dny, během nichž jsem se zuřivě bránila Edwardovým pokusům o komunikaci.

Čtvrtý den večer jsem zjistila jejich adresu a bez jasného plánu, vlastně bez jediné jasné a souvislé myšlenky jsem vyrazila k jejich domu uprostřed lesů. Do toho domu, do kterého mě Jasper nikdy nevzal.

Po hodinovém bloudění jsem to našla. Zdálky vypadala stavba impozantně a uprostřed starých stromů skoro nepatřičně, ale bližší pohled už tak úchvatný nebyl. Dům i nejbližší okolí vypadaly téměř opuštěně, zanedbaně.

Vystoupila jsem z auta a nechala otevřené dveře. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli. Ke vchodu jsem běžela. Snad jsem doufala, že se tam dostanu dřív, než mě opustí odvaha.

Rovnou jsem vzala za kliku a – bylo otevřeno. Vpadla jsem do prostorné haly. Prudce jsem oddechovala, ale i když v místnosti svítilo několik lamp, věděla jsem, že nejsou doma. Ta opuštěnost, která na mě dolehla, mě nenechávala na pochybách.

S očima znovu utopenýma v slzách jsem bezcílně obcházela místnost, jako bych do sebe chtěla nasát zásobu jeho vůně, jeho energie, kterou musely být naplněné všechny věci kolem, protože se jich přeci denně dotýká…

Zarazila jsem se u klavíru. Nádherné tmavé křídlo, ale nikde žádná fotka, noty, nic. Jen vrstva prachu. Nástroje se nikdo měsíce nedotkl. A zase se mi nesmyslně vynořila Edwardova věta.

Teď už nezabíjí čas? Nebo ho zabíjí jinak?

Vyšla jsem ven a rozhlédla se kolem. Volné prostranství mezi stromy na okraji lesa začala požírat tma. Udělala jsem první krok ze schodů, a pak jsem to uviděla.

Nalevo ode mě stál mezi stromy maličký domek. Chaloupka jako z pohádky. A za osvětleným oknem se právě pohnul stín. Už jsem neměla co ztratit. Pokud tam někdo je, musel slyšet můj náklaďák. Prostě se jen zeptám, kdy asi Jasper dorazí domů.

Když jsem došla k nízkým a velmi starým dveřím, byly otevřené dokořán. Nejistě jsem na ně zaťukala a nahlédla dovnitř. V hlavní místnosti, která mi teď oproti hale ve velkém domě připadala jako z domečku pro panenky, stála u krbu zády ke mně skloněná postava.

Vešla jsem dovnitř a opatrně pozdravila: „Dobrý večer.“

Pomalu se ke mně otočila. V tu chvíli jsem uvěřila, že existují andělé.

„Dobrý večer, Bello, máš trochu zpoždění,“ usmál se anděl a dvěma skoro baletními kroky přišel doprostřed místnosti.

Až pod hlavním světlem jsem si všimla, že má v jedné ruce stočený provaz a v druhé nůž.

Dveře za mnou tiše zaklaply.

 


 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

36)  kajka (10.04.2016 20:21)

Tak jsem napnutá jak kšandy a taky vyděšená. Ambři, to není detektivka, ale přímo horor. Pozměnila jsi jim velice zvláštně charaktery, jsou to oni a přece nejsou. Taková temnější, vážnější a vyostřenější verze každého z nich. Je to hrozně moc zajímavý a poutavý. Tahle povídka je obzvláště hutná a hodně pochmurná. Zas úplně jiná Ambra.
Opravdu se děsím anděla, protože přibaleťuje vždycky Alice. Ale na co má nůž? Anděl smrti?

35)  hanka (12.02.2012 20:16)

všechno je špatně,to nebyl Edward - to byl skutečný nepřítel,který nedopřeje nikomu z nich lásku
co je to šíleného žárlivého anděla,proč ???
kdo koho vlastně chrání , víří ve mně zmatek
dobře,jdu dál - snad tam bude zachranné lano

Pilly

34)  Pilly (06.01.2012 17:50)

Kto je ten anjel???

Anna43474

33)  Anna43474 (10.09.2011 17:30)

Ten pocit, že je NĚCO špatně, pomalu, ale jistě nabývá na rozměrech - jakých, to zatím netuším. Ale určitě... sakra Tak co se to teda vlastně děje???
A kur... co??? Anděl??? Nůž??? Provaz??? COŽE?!
TKSATVO

magorka

32)  magorka (23.02.2011 11:41)

mám v hlavě naprostý emoční myšmaš. Na jedné straně Jasper jako vzor dokonalého přítele. Na druhé straně ....Edward;). Pak Bellin pekelný rozchod, který se otestovala o pár týdnů dřív ve snové verzi. A nakonec....temný anděl

31)  Lejla (10.01.2011 11:21)

Opustil ji a ona se zhroutila a i přesto jí to nedalo, aby nevyrazila k jejich domu. Ta scéna je jak z hororu, přeběhl mi mráz po zádech a můj dech vyběhl k vyšší frekvenci

nikolka

30)  nikolka (07.01.2011 19:23)

trhá mi srdce, on ju opustil??? mal na to nejaký dôvod??
a ten muž s povrazom a nožom???
Čo to všetko má znamenať???

29)   (06.01.2011 22:35)


WHAT???

Musím pokračovať rýchlosťou svetla

Ewik

28)  Ewik (05.01.2011 00:21)

Ááááááá...co to?! Mám z Jaspera husí kůži, vůbec se mi jeho chování nelíbí.:/ A co ten konec...
Jdu na další nebo prasknu, jak jsem napnutá.
Je to dokonalost.

Evelyn

27)  Evelyn (04.01.2011 14:30)

Jasper si nikdy neodskakuje. Stejně jako nikdy nejí a nepije. Nepotí se. Nelíbá se.
Tam ale jakýkoliv vtip končil (i když chaloupka jako z pohádky a v ní nad krbem se naklánějící postava s nažem a provazem... vystřižené z kontextu to vtipné je)
Ambro, přiznám se s jednou teorií, o níž předem vím, že je špatná, ale neubráním se jí. Hned, jak objevila, že domy jsou vlastně dva, vytanula mi na mysli Alice. Napadlo mě, že Jazz žije se svojí ženou, která z nějakého důvodu nemůže mezi lidi (ano, tady ta fantasie trochu pokulhává) v jednom době a Edward, který je stále sám, v tom druhém s klavírem. Ale mezer je tam dost (třeba ta hlavní, že Jasper by musel být svině první třídy, aby měl stálý vztah s Alicí a zároveň tak zvláštně randil s holkama ze školy).
Každopádně je to úchvatné

Nebraska

26)  Nebraska (03.01.2011 12:13)

Cože?
Tyhle konce jsou děsně zrádný - čtenář si nedokáže vzpomenout, co přesně se stalo na začátku kapitoly a je mu to vcelku jedno!
Ne, dobře, Jasper mě dostal. Tajemný emo Jasper je pro mě novinka A Edward pořád sbírá kladné body, on je tak trochu jako skála
Bella reaguje jako puberťačka, v jednu chvíli moc řeší a následně vůbec nepřemýšlí a já mám chuť s ní zatřepat, aby se probrala
Takže je to paráda!

Alaska

25)  Alaska (02.01.2011 19:50)

Nečekat na mě další kapitola, tak tě teď chodím strašit po nocích.
No ale pokusím se chvíli zdržet. Někdo už konečně přepnul do normálního režimu, takže nemám ten zbrklý pocit, že mi něco unikne. Že by to bylo tím, že Belle se konečně stává sama sebou??? Nevím,protože její rozhodnut za ním jen mě vyděsilo. A ten konec,já prostě nemůžu,musím dál. Promiň.

Gassie

24)  Gassie (02.01.2011 11:19)

Tohle je kniha!!! Dobře. Není, ale měla by být. Je to napínavé, svižné, čtivé.
Pořád absolutně nechápu, co se tam děje, ale líbí se mi to. Jsem ráda ztracená mezi písmenky, protože Ty mě pomalu vedeš k rozuzlení příběhu.
Kdo je ta postava?

ambra

23)  ambra (31.12.2010 20:16)

Karolko?

Karolka

22)  Karolka (31.12.2010 20:03)

Tak jsem si během čtení sumírovala komentář (složený převážně z výkřiků, které jsem aktuálně předvedla) a po posledních dvou větách jsem jako opařená.
K něčemu se ti přiznám, myslela jsem si pyšně, že vím, jak píšeš. Ano, i v téhle povídce nacházím místa, která jsou TAK tvoje, že bych je poznala, i kdyby nahoře nebyl tvůj nick. Ale celkově - ty bláho! A stydím se podruhé. Dnes mi to nepřipadalo, jako že je ta "detektivní zápletka" druhou složkou příběhu. Dnes mi to konečně docvaklo a já zjistila, že žádná druhá složka není. Je to kompaktní, hutný a neskutečně dobrý příběh.
A další zbloudilá myšlenka. Mám podobný pocit fascinace jako při čtení Ságy, i když tohle je spíš jako její zrcadlový obraz. Dává to smysl?
Nedávno jsem začala koukat na Upíří deníky a všimla si, jak jiný je příběh o upírovi, který je "skutečným" upírem. Zabijákem lidí. A tohle mi přesně sedlo. Edward v TW pořád opakuje dokola, jak je nebezpečný (možná proto, aby přesvědčil sám sebe), ale já mu to nikdy tak úplně nevěřila. Tvoji upíři mi způsobují husí kůži. Přesně, dokonale, geniálně 1:1.
Vždycky se budu bránit tomu, abych nějak srovnávala tvoje povídky (nedokážu to ani u svých). Každá je úplně jiná. Jsi autorka, která rozhodně nevykrádá samu sebe a i když má svůj osobitý styl, pokaždé je to trochu jiné. A tenhle příběh bych mohla natažený na pěti stech stránkách. Fakt.

P.S. Co chce kua dělat s tím nožem a provazem!!!!!

ambra

21)  ambra (31.12.2010 15:35)

Zlata moje, já zas nestíhám děkovačky , ale hltám NĚKOLIKRÁT KAŽDÉ VAŠE SLOVÍČKO!!!

Lioness

20)  Lioness (31.12.2010 14:11)

ÁÁÁ!

Krucifix, teď už ta lekačka přišla. Včera to bylo strašné - nápis "další kapitola" totiž nebyl odkazem. A tohle byl přesně ten moment, kdy jsem ho životně potřebovala. Potřebovala jsem vědět, co bude dál! Ale fajn... za chvíli se k tomu dostanu a zatím budu jen doufat, že se Belle nic nestane. Že ji třeba Edward (!!!) zachrání...
Ano, znovu si neodpustím už tu maličko ohranou větu: V téhle povídce ho žeru! Ta poznámka o matematice...
A Jasper... překonat to... Alice? Co když ji nikdy neměl a to zoufale prázdné místo se takhle zoufale snaží naplnit? A nebo, což je horší, co když od něj odešla (třeba z nějakého nesobeckého důvodu, kdy ho chtěla po nějakém vidění takhle ochránit)? A co když zemřela?! Nedávalo by to smysl?
Jenže pak jsem se dostala na konec.
...máš trochu zpoždění...skoro baletními kroky...
Nesedí to na ni? Sedí! Chce Belle ublížit, protože s ní Jasper něco měl? Mizí ty dívky právě kvůli ní? Má i ona trochu pozměněný charakter? Jak moc?

ÁÁÁ!

Bye

19)  Bye (30.12.2010 22:23)

Jako já vím, že tahle kapitola byla hlavně o Jasperovi a Belle. Ale kruciš, ambro!!! Těch pár zmínek o Edwardovi mě úplně paralyzovalo
Uhýbání před jeho pohledem, odpovídání na smysluplné otázky, jeho "rady". Ne, z nich přátelé nikdy nebudou...
Jasper je pro mě stále velkou meznámou. Ty nečekaný změny chování, a opravdu divnej rozchod... Ale nepochybuju o tom, že mi jeho motivaci odkryješ.
Alice? Provaz a nůž?
Doufám, že píšeš!

Janeba

18)  Janeba (30.12.2010 22:04)

Myslela jsem si, že když si přečtu další kapitolku, tak budu alespoň trochu v obraze! Tak jak to, že nejsem?! Mé teorie naprosto selhávájí a docházím k závěru ...... že vrahem je ..... zahradník! Ambřičko - promiň! Děkuji!!

ScRiBbLe

17)  ScRiBbLe (30.12.2010 20:51)

Normálně jsi mě zlákala na další dílko z Tvé mistrovské dílny!

Komentář Ti bohužel musím nechat až tady, jelikož mě to tak pohltilo, že jsem klikala na další jako šílená. Nemohla jsem se dočkat, až si přečtu následující kapitolu a co odhalí.

Ještě teď jsem celá zadýchaná a nemůžu se na nic soustředit. Páni, Bella a Jasper. Odtažitý Jasper, který jí dal jen pusu na čelo, na tvář a jen jednou doopravdy políbil. Co to?

A Edward s nenávistným pohledem, který se najednou jen tak zničeho nic změnil? Kladu stejnou řečnickou otázku - co to?

Zmatená Bella, která nevěděla, zda mu věřit a nebo se ho bát a podezírat z dvou vraž. Omámená Bella... Uááááááááááá

Hele, a co má, proboha, znamenat ten konec?
To mě chceš zabít, nebo co? Chceš, aby se mi zavařil mozek a srdce prasklo napětím?

eJště teď mě z toho mrazí!

ambro, zase jsi dokázala, jak výtečná Paní spisovatelka jsi a s jakou dokonalostí dokážeš psát!
Nezbývá mi nic než se před Tebou hluboce klanit a tleskat !

P.S.: Víš, co jdu dělat teď? Vrhnu se na Mite !

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek