Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Láska a bolest a zmatek a ještě něco...

 

Po prvotním šoku jsem vyběhla k sobě do pokoje. Klekla jsem si k posteli, zvedla cíp deky a vytáhla tlustou Laureninu složku. Neměla jsem na vybranou. Když jsem ji s provinilým pohledem beze slova podávala tátovi, právě si oblékal bundu s naleštěnou hvězdou s malým nápisem Forks. Zamračil se. Nechápal.

Pak si jen vzdychl: „Bello, za tohle by mě mohli vyhodit.“

„Já vím, tati, ale kamarádím s Angelou. A Cullenovi…“ Roztřásla jsem se. „Měla jsem být na Jessičině místě, on pozval mě. Ale já odmítla. Neumím tančit, kruci. Kdybych s ním šla… Ubránila bych se. Nic by se nestalo…“ Nepamatovala jsem si, kdy mě Charlie naposledy objímal. Teď mě ale studená hvězda tlačila do tváře a jeho silné ruce kolem mě vytvořily bezpečnou hráz. Aspoň na chvíli.

„Musím jít,“ vzdychl. „Už budou na stanici. Mark s Jeffem pro ně jeli. A zase nechtěli právníka. Jako tenkrát.“ Slyšela jsem v jeho hlase odevzdanost. Beznaděj.

„Tentokrát jim to neprojde, tati,“ chytila jsem ho za loket. „Nesmí jim to projít!“ Otočil se ke mně. „Nejpozději večer si to převezme FBI. A za pár měsíců to odloží. Nedělej si iluze, Bells. Na některý lidi jsme tak nějak krátký.“ Pokrčil rameny a vyšel ze dveří. U auta se znovu otočil: „Ale možná s tím vážně nic nemaj. Někdy je to všechno úplně jinak, než se zdá.“

Táta se vrátil pozdě večer - unavený, hladový a naštvaný. Což mi vadilo míň, než ta děsivá smířenost. Beze slova zhltal lasagne a zamyšleně se zadíval na ledničku. Rychle jsem vyskočila a podala mu láhev piva. A druhou sobě. Zdvihl překvapeně obočí, ale beze slova otočil víčkem a mlčel, i když jsem přesně napodobila jeho pohyb. Nakonec ke mně natáhl ruku i s lahví: „Na boží mlýny, Bello, doufejme, že melou všem.“

Dopřála jsem mu jediný lok. Pak jsem zaúpěla. „Tak už mluv tati!“ Pokrčil rameny.

„Varoval jsem tě. Žádné zázraky. Oba odcházeli z plesu mezi posledníma. Edward seděl celou dobu na jediný židli. Netancoval, dokonce si snad ani neodskočil. Nevěřila bys, kolik na to má svědkyň. Ten druhej se začal po desátý motat kolem Carol Newtonový, Jessica mu udělala scénu a odešla. Odjela svým autem, dokonce ji pár lidí vidělo kousek od jejich domu. Teda aspoň její auto. Ale domů už nedorazila. Ti dva jsou z toho venku. A ještě mnohem snáz než minule.“ Znovu si přihnul a já s ním. Tentokrát jsem ho nevyrušila.

Zaskočily mě vlastní pocity. Původní zlost vystřídala… úleva? Ale jak můžu cítit úlevu, Jessica zmizela a ona rozhodně nebyla utíkací typ. Naprostý mazánek v celém širokém příbuzenstvu, všechny školní rebelky nazývala trapnými pozérkami. Jess je mrtvá, bezpochyby. A já přesto cítím úlevu. Proč? Odpověď se nabízela až příliš snadno.

Protože se uboze můžu těšit na to, že zítra uvidím Jaspera.

A… Edwarda?


xxx


V pondělí vládla ve škole dusná atmosféra. Učitelé byli zaražení, stejně jako většina studentů. Některé Jessičiny kamarádky dávaly hrdě na odiv ubrečené oči. Angela mě minula bez pozdravu. Bez pohledu.

Každou školu občas zasáhne nějaký skandál. Ale tohle bylo jiné. Nekonala se obvyklá šuškanda, všichni jako by pochopili, že je čas chovat se dospěle. Nebo to aspoň předstírat.

Nicméně při obědě se to změnilo. Vzduch skoro vřel napětím. Pár svalovců ze školního týmu postávalo v rohu a třeli si ruce zaťaté v pěsti. Vyhlíželi je. Na chvíli jsem zadoufala, že zůstali doma. Jenže jsem viděla jejich auto. Ráno a i teď, když jsem z tělocvičny přebíhala do jídelny.

Prudký vítr v pravidelných intervalech vrhal na velká okna na východní straně budovy přívaly dešťové vody. Ten zvuk byl nakonec jediný, který narušoval ticho, když vešli.

Chovali se normálně. Normálně podle jejich měřítek. Nikoho nezdravili, nemluvili spolu, dívali se na všechny a na nikoho. Dělali, jako by si nevšimli atmosféry v místnosti. A pak se Jasper pozorněji rozhlédl a k mému zděšení neomylně vyhledal moje oči. Stála jsem ve frontě u salátů, i ta teď zmrzla a zírala na ně. Zvedl nepatrně pravé obočí, pousmál se a kývnul k prázdnému stolu pro dva na opačném konci jídelny, než s Edwardem sedávali. Podlomily se mi nohy. Vnímala jsem, že se všichni lidi ve frontě otočili ke mně.

Zamračila jsem se na něj, ale to už si mě nevšímal. Postavil se do řady u teplého bufetu. Svalovci v rohu se pohnuli. Všimla jsem si, že si Edward lehce odkašlal a upřeně sleduje záda svého bratra. Jasper se ohlédl přes rameno a usmál se. Tentokrát široce. Přátelsky.

A ze mě najednou spadl všechen děs i napětí. Ta hřejivá vlna mě skoro objala. Tahle úleva byla úplně jiná než ta z včerejšího večera. A tak, jako jsem na sobě před chvílí zaregistrovala vražedné pohledy, vnímala jsem teď, že ta uklidňující síla zalila celou jídelnu. Najednou se všichni tvářili, jako by se probrali z noční můry. Povídali si. Usmívali se.

Obešla jsem lidi před sebou a se skoro prázdným tácem jsem jako telátko na porážku zamířila ke stolu, který mi před chvílí ukázal. Posadila jsem se a s tím trochu otupujícím pocitem, že je všechno v pohodě, jsem na něj čekala. Dal si načas. Na rozdíl ode mě se neošidil a poctivě si nabral u všech pultů.

Položil tác a předtím, než se posadil, se ke mně přes stůl naklonil a zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů. Zalapala jsem po vzduchu.

„Chci na tebe pořádně vidět, když tě mám konečně pro sebe, krásko,“ usmál se. Stejně jako tehdy, když se mě dotknul poprvé. Už jsem se ani netrápila tím, že hořím. Někde vzadu ve zbytku mozku, který se mi právě nezměnil v lepkavou zbytečnou kaši, jsem si uchovala matné povědomí o tom, že na tyhle reakce musí být zvyklý. Ještě chvíli mě s lehce přivřenýma očima pozoroval, a pak se zaměřil na můj oběd. Nespokojeně zavrtěl hlavou a začal mi ze svého na můj tác vybírat to nejlepší, co forkská školní jídelna nabízela.

„Jez!“ pobídl mě překvapivě rázně a já ho poslechla. Automaticky a znovu s tím přiopilým pocitem, že dělám dobrou věc. Spokojeně se opřel, prsty na rukách propletl a složil za hlavu. A pak se pomalu uvolnil, natáhl nohy pod stůl a objal jimi ty moje – zkřížené a schované pod mou židlí. Přestala jsem kousat. Okamžitě to zaregistroval. „Jez, Bello, za chvilku mizíme, tak ať nejedeš hladová.“ Někam jedeme? A proč mi to nepřipadá divné?

Jeho pohled se přesunul kamsi nad mé rameno. S nacpanou pusou jsem se otočila tím směrem. Necelé dva metry za mnou stál Edward a díval se na Jaspera s neuvěřitelnou zuřivostí v očích. Chtěla jsem ho napomenout, ať neblázní, že je všechno v pohodě, ale jeho pohled sklouzl na mě a stará známá nechuť a nenávist mi zavřely pusu.

„Není to dobrý nápad,“ řekl polohlasem. Zmátl mě, díval se mi do očí, ale mluvil k Jasperovi.

„Máš lepší? Co může být lepšího, než před očima celé školy naložit šerifovu dceru do auta, odjet s ní, a pak ji v pořádku vrátit? Nic tak neuklidní veřejné mínění, jako jen nepatrně poškozená cudná studentka.“ Došlo mi, že mluví o mně. Že bych se možná měla zlobit. Ale proč? Všechno je přece nádherné…

„Přeháníš to,“ skoro vyplivnul Edward. „Vypadá jak zfetovaná.“ Jasper se zasmál. Konečně jsem se dokázala odtrhnout od Edwardových černých očí a vrátit se do konejšivé náruče Jasperových zlatých duhovek. Ale počkat – tehdy na parkovišti byly taky černé, ne? No v každém případě má krásné oči. A tak milé…

„Ne, Edwarde. Vypadá šťastná. Řekni, Bello, jsi šťastná?“ naklonil se ke mně a lehce mi přejel palcem přes spodní ret. Přivřela jsem oči. A pak to zabolelo. Ucukla jsem. Centimetr před mým obličejem drtila Edwardova ruka tu Jasperovu.

„Říkám ti, že to přeháníš!“ zasyčel, tentokrát těsně nad mou hlavou. Instinktivně jsem se přikrčila.

„Nejsi trochu moc blízko, bratříčku?“ zavrčel Jasper a zhluboka se nadechl. „Ááách, tady to dnes krásně voní. Copak si dáme dobrého?“ Edward povolil sevření.

„Je mi tě líto,“ řekl pak znovu tím svým bezbarvým hlasem a zmizel.

Když mě o deset minut později Jasper usazoval do jejich auta, zahlédla jsem Edwarda mezi prvními stromy lesa, který začínal pár metrů za školním pozemkem. Znovu ten prázdný výraz. Ale tentokrát se nedíval na nás. Díval se na mě.


xxx


Zdálo se, že Jasper nemá nějaký zvláštní plán. Pomalu jsme jezdili městem a mně se chvílemi zdálo, že zapomněl na mou existenci. Jeho úsměv zmizel. Vypadal zamyšleně a na mě padala tíseň. Okrajově jsem vnímala, že můj stav z jídelny nebyl normální. Dal mi něco do pití? Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli mi otvíral plechovku s colou.

Když jsme zastavili před naším domem, překvapením jsem se zajíkla. Má odvahu riskovat setkání s mým otcem?

„V kolik se vrátí?“ kývnul k příjezdové cestě. Zatvářila jsem se nejistě a teprve při pohledu na digitální hodiny v palubní desce mi došlo, že jsem za školou. „Za dvě hodiny?“ pokrčila jsem rameny a snažila se, aby to znělo klidně.

Natáhl se ke mně a vzal mě za ruku. Ale jako by mu ta ruka stačila. Dál si mě nevšímal, jen se předklonil a přejížděl nosem a rty po mé dlani a po vnitřní straně zápěstí. Po pár minutách jsem měla pocit, že se udusím. Bláznivá euforie, která se během projížďky změnila v sentimentální smutek, se teď přetavila v čisté zoufalství. Zoufalství naplněné láskou.

Jenže ta láska bolela.

„Jaspere…“ zasténala jsem. Podíval se na mě a vypadal, jako by se probíral z transu. Takhle se přeci chová vrah, blesklo mi hlavou. Naklonil se ke mně, ale než jsem stihla ucuknout, najednou ležel na boku, hlavu položenou na mém klíně. Ruce zkřížil na prsou a nohy pokrčil tak, jako by se chtěl smotat do co nejmenšího klubka.

Váhala jsem jen chvilku. Poprvé jsem ho pohladila roztřeseně a nejistě, ale když jsem uviděla náznak bolestného úsměvu na jeho tváři, mé dotyky získaly na jistotě a já se bez zábran dotýkala jeho tváře, něžně ho vískala ve vlasech a konečky prstů obkreslovala jeho obočí, bledá víčka, nos a jemné rty.

Moje zpočátku zdivočelé srdce se zklidnilo a auto se postupně naplnilo zvláštním klidem.

Jenže láska zůstala. A i když bolest s ní spojená už nebyla tolik drásavá, zdálo se, že pokud opravdu miluju Jaspera Cullena, neobejde se to bez ní.

Znovu odjel bez rozloučení. Jen se ke mně naklonil a vtiskl mi rychlý polibek na čelo. Stála jsem na cestě a dívala se za mizejícím autem.

Když jsem se otočila k domu, mihl se mezi stromy za zahradou vysoký stín. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem tomu nevěnovala ani jednu souvislou myšlenku.

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

gucci

9)  gucci (28.12.2010 00:03)

to je teda dobrý...jeden kvůli osudové přitažlivosti trpí a druhý využívá svých schopností a bere si to, co mu ani trošku nepatří....ty víš,jak udržet čtenáře v napětí Edward ochránce konečně na scéně..Jasper m to dvá pořdně sežrat!!!...omámenou Bells bych nejradši pleskla...já vím, že za to nemůže,ale provokuje mě!Přemýšlím, jestli najde Jasper spásu v Alice ...opět Ti musím přiznat, že mě to moc baví...

Bye

8)  Bye (27.12.2010 23:17)

Uf, tak teď mi to šrotuje na plný obrátky. Ale neboj, nebudu spekulovat, ani spoilerovat, hodlám vychutnávat!
Protože co scéna, to SÍLA!!!
Opět miluju Tvýho Charlieho Ten jejich rozhovor mě celkem slisoval. Boží mlýny...
Při tý bratrský konfrontaci v jídelně jsem čekala, jestli Jasper stihne Edwarda oblažit nějakou šťastnou vlnou, než po něm dotyčný skočí.
Ale to v tom autě!!! Chudák Bella, chudák Jasper. Copak se mu stalo, kdo je za tou jeho bolestí? Proč si vybral právě Bellu? Edward je z toho zdá se trochu nesvůj.
Takže říkáš, že Bella už tuší, že ty pocity nejsou tak úplně její, jo? A bude jí to k něčemu?
Končím s otazníkama. Tahle věc mě neuvěřitelně chytla. Jsem celá žádostivá, cos pro nás všechno uvařila. Kolik to bude mít chodů a jestli bude moučník

Hanetka

7)  Hanetka (27.12.2010 22:44)

Tak nevím... zatím mi z toho vychází Jasper jako nefalšovaný zmetek, a to tříhvězdičkový. Rozmazlený spratek, zvyklý, že svou manipulací s emocemi zahraje vždycky všechno do autu. Jenže někde za tím vším je schovaná... bolest? Samota? Znechucení NEživotem? Jen se baví, protože nic lepšího nezná? A možná něco hledá... Ale zdá se, ačkoliv to zatím tak nevypadá, že u Belly to nenajde. A Edward... no jasně, ta jeho nenávist je přesně to, co musel přemáhat u SM, Bella mu voní. A on má vztek na ni, na osud a hlavně na sebe, že je takový slaboch.
Aááááááááááá... Aáááámbro, jsem napnutá, jestli jsem se trefila... nebo máš v rukávu další překvápko!

Lenka326

6)  Lenka326 (27.12.2010 22:40)

Dobrá, tak už jsem to definitivně pochopila: mám se bát. Z Jaspera jde opravdu hrůza, takhle si pohrávat s Bellou a vlastně i s celou školou. Co jsi to s ním udělala??? A co Edward? Strašně mi tu chybí Alice, nejenom, že by nikdy Jazz nebyl tímto Jazzem, ale i Edwardovi by byla oporou. :'-(
Vůbec si nedokážu představit, kam to povede, ale těším se na další pokračování.

eMuska

5)  eMuska (27.12.2010 22:27)

štve ma, strašne ma štve, čo Jasper robí. výnimočne v tejto poviedke ho nemám rada. Ale Edward... snaží sa.. On je nezmenený, je taký, aký má byť, a myslím, že Bellu UŽ miluje. Tak snáď ju pred Jazzom ochráni...

Twilly

4)  Twilly (27.12.2010 22:13)

..tak Ambri, napínavé jak kšandy. Tetelím sa blahom, pri každej tvojej vecičke čo píšeš, túto nevynímajúc.

Scéna v aute, prenatálna poloha a drsný krásny Jasper ako ZRANITELNÝ CHLAP!!!! uaaaaaaaaaaaa tak to je sila

je to jasné, som v tom... pekne v tom lítám, holka

Ewik

3)  Ewik (27.12.2010 22:03)

Mám z Jaspera husí kůži...brrr :/ Je to strašně poutavé, napínavé a tajemné. Děkuji, těším se.

Astrid

2)  Astrid (27.12.2010 21:41)

Hm, Jasper takto ho nepoznám, pre mňa ďalšia antieroticka postava z TW - však Step to inak ani nevedela, keby nepoznala slovo nádherný a ešte by k tomu nepridala Eward, tak by sme neviem o čom čítali.
No, predstavu mám, nejaka tretia osoba tam bude, ale však sa necham prekvapiť. Už ich milujem.
Páči sa mi to

Bosorka

1)  Bosorka (27.12.2010 21:31)

Jsem pěkně zděšená, co všechno se svým darem by vlastně Jazz dokázal....brrrrr

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek