Sekce

Galerie

/gallery/Kopie - breaking dawn poster2.jpg

Druhá část této jednorázovky.

Bohužel nedopadne to tak, jak Edward předpokládal a z Belly se stává vraždící monstrum, které si vyřizuje účty s každým koho potká. Řádí jako smyslů zbavená, skoro jakoby neměla duši. Tu duši, pro kterou ji Edward tolik miloval a nechtěl jí ji vzít. Za jejím řáděním zůstává jedna mrtvola za druhou. Bude mít toto řádění následky? Uvědomí si je Bella? Neskočí jako hromada popela?

Povídka věnována: Nothingisimpossible (Noth), anamor8, Lucyl, Lioness, Jarusinka

Ten Black Roses - 2. část

„Napiješ? Čeho se napiješ Bello?“ Jeho hlas se třásl jako osika. Na čelu vyrážel studený pot. Cítila jsem ten strach, ten šílený strach, který se šířil kolem mne. Donutilo mne se to zasmát od mého mrtvého srdce. Rázem jsem přestala a tvář mi ztvrdla.

„Tvojí krve tati. Krev Blacků nebyla moc dobrá. Měla zvířecí příchuť, ale to já nechci. Chci lidskou krev. Jedině ta mi uhasí to nesnesitelné pálení v krku.“ Mluvila jsem naprosto klidně, bez náznaku emoce, což otce děsilo ještě víc. Čočky v očích se úplně rozpustily a otec se zajíkl.

„Co jsi udělala Billymu a Jacobovi?“ Určitě to věděl, ale chtěl se pouze ujistit, že se nemýlí. Nechtěla jsem ho nechávat v nevědomosti.

„Oba je zabila. Jacoba vysála do sucha a Billymu jsem vyrvala srdce z hrudi. Dozajista chápeš, že zvířecí krev neukojí moji žízeň. Proto jsem tady. Nechci se stále opakovat a tohle žvanění mě vážně nebaví.“ Natáhla jsem k němu ruku, ale odskočil ode mne jako kdybych měla nějakou prašivinu. Tím mě opravdu rozzlobil, přiskočila jsem k němu a vší silou do něj strčila. Tlumeně jsem zavrčela, když letěl z předsíně do kuchyně, kde hlavou narazil na linku. Začala mu z rány téct krev. Kupodivu neomdlel, měl pořádně silný kořínek, stejně jako já v tom baletním studiu. Taková sentimentálnost.

Bleskově jsem byla u něj, chytila jsem ho pod krkem a zvedla do vzduchu. Díval se na mě tak podivně. Vyděšeně, bezradně, nechápavě. Nepatrně jsem naklonila hlavu a usmála se. V otcových očích jsem spatřila zděšení. Odstrčila jsem ho od sebe a on plnou vahou dopadl na stůl, který se pod jeho vahou rozlomil.

„Bello?“ Hmátl po zbrani, co byla před chvíli zavěšená v opasku na židli. „Nechci ti ublížit. Jsi moje dcera!“ Namířil na mě zbraní.

„Nejsem tvoje dcera. Ta Bella, kterou jsi znával, zemřela v baletním studiu ve Phoenixu! Já jsem Isabella! A jak nejsem pro tebe dcera tak ty nejsi pro mě otec. Jsi jenom moje potrava a tu zbraň odlož nebo si ještě ublížíš. A pro mě by tím zbylo méně. Stejně mi neublíží.“ Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi jediným rychlým pohybem, ale otcovy reflexy byly docela rychlé.

Charlie vystřelil.

Kulka se neškodně odrazila od mé mramorové kůže a zarazila se ve stěně vedle nás. Zbožňovala jsem své nové tělo, které bylo skoro nezničitelné.

„Jak?“ Ten pohled v očích, byl naprosto k nezaplacení. Vytrhla jsem otci z rukou zbraň a přitom mu zlomila několik prstů. Bolestí zařval.

Z toho množství krve kolem mě tak škrábalo v krku. Nemohla jsem již déle čekat. Přitáhla jsem si ho k sobě a odhalila krk, do kterého se lačně zakousla. Cítit jak vaše zuby protrhnou tu tenoučkou kůži a narazí na žílu plnou životodárné tekutiny, je naprosto neuvěřitelný.

Čekala jsem, že se bude otec bránit, ale nebránil, protože věděl, že to nemá cenu, že mi již nemůže uniknout. Přesně tohle mi dodávalo ještě větší chuť. Stále jsem sála jeho krev a užívala si toho pocitu jak mi klouže po hrdle a hasí to pálení.

Toto jsem potřebovala. Tohle bylo to, co jsem skutečně chtěla. Toto byla moje potrava, ne žádná zvířata. Proč bychom měli obcházet přirozený zdroj potravy, když na světě je víc jak miliarda lidí? A stále se rodí noví?

„Bello, přestaň. Zabíjíš ho. To přeci nechceš.“ Vůně Charlieho krve mi naprosto znejistila smysly a proto jsem necítila upíří pach, který se tu objevil hodně rychle.

Lehce jsem zdvihla hlavu. Dívala jsem se do tváří šesti upírů, v jejichž tvářích se zrcadlila bolest. Moment, šest odporných vegegariánů.

„Stejně je mrtvý, Carlisle.“ Samolibě jsem se na něho usmála a nechala klesnout otcovo tělo na podlahu.

„Bello, vždyť to byl tvůj otec!“ špitla rozzlobeně Alice, která stála po boku Jaspera, který měl najednou šílený výraz.

„To máš pravdu Alice, že byl.“

„Bello, proč?“ Hlásek toho zakrslého elfa mě nudil a drásal uši. Když jsem se na ni podívala lépe, vypadal daleko zdrceněji než ostatní. „Co ti udělali? Co ti udělal můj bratr? Tvoje láska?“ Zatnula jsem zuby, opět se zmínila o té hromádce popela.

„Hluboce lituji,“ Alici zazářily oči, ale vzápětí zase pohasly, „že jsem se zamilovala do toho odporného a slabošského vegetariána, co neměl sílu mne proměnit.“

„Bello?!“ Téměř zaječela ta malá protivná elfka. Začalo mě to zmáhat. Bylo to pořád jenom Bello sem, Bello tam. Já jsem však byla Isabella, ne Bella!

„Dejte mi pokoj!“ vztekle jsem zařvala na celé to ubohé osazenstvo, které stálo jenom takový kousek ode mne a od mrtvoly mého otce. Esmé začala vzlykat bez slz. Carlisle ji sevřel a Rosalie vypadala, že každou chvíli vybuchne vzteky nebo po mě skočí. A Alice… Alice té zbýval jenom kousek a zhroutí se.

Jediný kdo to z nich nevydržel byla moje oblíbená a bezcitná Rosalie. Skočila po mně, tak rychle, že jsem nestačila zareagovat a přitlačila mě ke zdi. Ta zuřivost v jejích černých očích mě tak těšila!

„Tak poslouchej ty chudinko!“ řvala mi do obličeje. Ještě jsem ji neviděla takhle vzteklou. Byla jsem velice zvědavá, co ze sebe v tom horečnatém vzteku vysouká. „Zabila jsi mého bratra, mého milovaného brášku! Ale abych věděla a mám dojem, že to někde v hlouby své zvrácené duše víš, že tě neskutečně miloval! A co jsi udělala ty? Zabila jsi ho při první příležitosti, která se ti naskytla a ne jen to! Ty jsi mu před tím musela ještě zlomit srdce! Udělat z něj trosku! Podívej se na sebe, jak se to ksakru chováš?! Právě proto tě nechtěl přeměnit! Bál se o tvoji duši, která pro něj znamenala tolik! Dokonce víc, než jeho život! Ty ani nemáš tušení jak trpěl celé ty tři dny! Co si musel vytrpět! Jaké pochybnosti ho sžíraly zevnitř! Co zkusil, když stále přemýšlel, jestli udělal dobře! Modlil se, on se modlil, aby tvoje duše, pro něho tak neskutečně cenná, dokonce víc než jeho život, zůstala stejná! Jenže se zmýlil. Hluboce se zmýlil! Viděl tě příliš dokonale. Viděl tě jak on chtěl, ne tak jaká jsi ve skutečnosti! A ve skutečnosti jsi pěkná mrcha, která se skrývala těsně pod povrchem, kam můj bratr nemohl nahlédnout. Tam kam nedokázal dohlédnout. Jsi větší mrcha než já!“ Posměsně jsem se na ni usmála, ale její slova mě zasáhla hluboko. Hodně hluboko. Hlouběji než jsem si myslela, než jsem si připouštěla. Začínala rozežírat můj mozek, moje přesvědčení, které na mě křičelo, že je to jen snůška žvástů, které vyšly z úst jediného upíra, který mě, z dosud nezjištěných okolností, nenáviděl.

Bylo šíleně těžké si to připustit, ale ta slova neuvěřitelně zabolela. Byla jako ostrá dýka, která mi byla vražena do mrtvého srdce, která do něho propalovala díru, jež neuvěřitelně bolela a šířila se do celého těla. S přeměnou jsem to srovnávat nemohla, ale stačilo to, abych si začala uvědomovat svoje činy, za posledních pár hodiny. Ty stvůrné činy, které jsem udělala a nemohla je změnit, protože bylo pozdě.

„Edward!“ zavyla jsem neskutečnou bolestí, co mě stále zachvacovala. „Já jsem ho zabila!“ Bolestí jsem sevřela víčka a neslyšela sjela po zdi na podlahu, protože mě Rosalie již nedržela. Nechápala jsem, co mě mohlo tak ovládnout, abych to udělala?! Vždyť jsem ho milovala a miluji! Bože ne! To se nemohlo stát. Hlavou mi začaly běhat další obrazy. Tváře Jacoba, Billyho a… táta!

„Tati!“ Ze svého místa jsem to měla jenom maličký kousek. Doplazila jsem se k jeho tělu. Přitiskla jsem si ho do náručí. Zachvátil mne vzlykot. „Tati, tati, promiň! Já… já… to jsem nebyla já! Prosím, odpusť mi to.“ Jemně jsem ho k sobě tiskla. Vzlykot nepřestával a já nedokázala popsat ten šílený pocit, který mě obklopoval ze všech stran. Svíral mé mrtvé tělo a nechtělo jej pustit. „Co jsem to jenom udělala?“ Rozkolébala jsem se a tiše vzlykala.

„Bello, mi ti pomůžeme.“ Carlisle se ke mne sklonil a položil chlácholivě dlaň na rameno.

„Ne, vy mi nemůžete pomoci, jedině kdyby jste mě roztrhali na kusy. Za to, co jsem provedla, si nezasloužím žít. Já si zasloužím pouze smrt!“

„Bello, to bychom neudělali,“ zašeptala Alice, která stála v pozadí a držela vzlykající Esmé.

„Měli byste, protože si nic jiného nezasloužím. Zabila jsem Edwarda. Bratra, syna a svoji lásku. Jsem zrůda! Ta největší zrůda, která zabila nejen jeho, ale i nejlepšího kamaráda, jeho otce a i svého otce. Tohle on nechtěl, nechtěl, aby se to ze mě stalo. Pochopila jsem, proč se té přeměně tolik bránil!“ Hlas mi bolestně přeskakoval.

„Bello, my to chápeme. Víme jak se cítíš,“ povzbuzoval mne Carlisle, ale takový účinek to bohužel nemělo, působilo to přesně opačně.

„To já nechápu vás, jak po tom všem, mi vůbec dokážete nabídnout pomoc! Kde k tomu berete sílu? Nemohla bych s tím žít. Nemohla bych žít s tou vinou, s tou šílenou vinou, která mě zžírá. Nemohu bez Edwarda žít! Nemůžu dál s tím žít. Nechci být zrůda, tolik jsem to chtěla, ale nedomýšlela následky a řádně jsem za to zaplatila.“ Opatrně jsem otce položila zpátky na podlahu a pomalu vstala. Všech šest párů očí na mne hledělo. Byli připravení na můj výpad, nebo na cokoliv jiného.

„Společně to zvládneme, Bello.“ Alice pustila Esmé a vykročila svým typickým tanečním krokem ke mně. Moc dobře věděla, co chci udělat. Nehodlala mi to dovolit.

„Ne Alice, nezvládneme. Já nechci. Nechci nic zvládat.“ Prudce jsem se rozběhla proti nim. Takhle jsem žít nemohla. Musela jsem dostat spravedlivý trest.

Byla jsem rychlejší než oni, nemohli mne dohnat. Stačila jsem sebrat ze země tátovu peněženku. To jediné jsem potřebovala pro uskutečnění mého plánu. Vyběhla jsem z domu tak neuvěřitelně rychle, že jsem okolí kolem sebe vnímal pouze jako rozmazanou šmouhu, která se mi slívala v jedinou barvu.

Musela jsem být pryč. Pryč od toho všeho, a hlavně od toho zla, které jsem napáchala. Musela jsem dojednat spravedlnost. Spravedlnost pro toho nejodpornějšího vraha, který chodil svýma mrtvýma nohama po této zemi. Pro sebe. Prostě jsem s takovou vinou nedokázala žít.

Můj směr byl Seattle. Potřebovala jsem se dostat na nejbližší letiště. Těsně před tím deštivým městem, jsem si nasadila druhé čočky, které mi zůstaly v krabičce, která letěla do křoví, protože jsem ji k ničemu nepotřebovala. Hned po vchodu do letištní haly, mne opět přemohla žízeň, ale zdárně jsem ji ignorovala. Přišla jsem k pultu, kde jsem si na tátovu kreditu koupila nejbližší letenku do Itálie.

Štěstí mi přálo, let odlétal ani ne za 15 minut. Mohla jsem v klidu projít odbavováním. Po cestě do města jsem zahodila svrchní oblečení, které bylo od krve, takže jsem měla na sobě pouze tričko, takže moje bledost vynikla, ale nikdo to neřešil.

V letadle bylo tolik lidí, a moje žízeň byla tak ukrutná, že jsem se bála, že těch dlouhých deset hodin do Itálie nepřežiju. Jenže jsem se utápěla ve výčitkách, které mě stavovaly, více než oheň při přeměně.

Tiše jsem celou cestu vzlykala, protože jako upír jsem nedokázala brečet. Moje slzné kanálky vyschly v tu nejnevhodnější dobu. Neměla jsem ani jedinou slzu, ani kapičku, kterou bych projevila jsou neskutečnou bolest.

Žena, co seděla vedle mě, se snažila mluvit, ale hned jsem ji utnula, že psychologa opravdu nepotřebuji. Chtěla jsem jí říct, že bych ji mohla klidně zabít, ale neodkázala jsem to. A ani bych nechtěla. Nechtěla jsem být dál ta odporná zrůda, která zabíjí všechno, co potká, při svém putování za ničím, protože cestu upíra neznamenala nic v porovnání s lidským životem.

Upíří život byla pouze honba za krví, za tou tekutinou, která moc dlouho nevydržela. Život upíra nevedl k ničemu dobrému. Jenom ke smrti a zabíjení. O ničem jiném to bylo. Zato život člověka mohl mít smysl a dozajista i měl. Člověk mohl směřovat k vyššímu dobru. Mohl vykonávat dobro, jež by pomohlo mnoha lidem.

Jenže život upíra byl naprosto opačný. Rozšiřoval pouze bolest a strach, ba i hrůzu, která se táhla s ním, kamkoliv šel, kamkoli vkročil. O tom byl život upíra. Nechtěla jsem jej. Chtěla jsem se ho, co nejdříve zbavit. Být už v pekle, kde si zasloužím být, a kde stejně skončím, protože moje činy byly neodpustitelné. Třeba budu mít štěstí a potkám tam Edwarda a budu ho moci požádat o odpuštění.

Tímto jsem se zabývala celou dobu, takže když jsme dosedly na letiště ve Florencii, byla jsem překvapená, ale zároveň smutná, protože byla noc. Nemohla jsem ukázat celému světu kdo jsem. Díky tátově kreditce jsem si mohla půjčit v místní půjčovně auto a posunky se poptat na cestu do Volterry. Tolik jsem si přála tam už být.

Mladík, který mi půjčoval auto, se na mne celou dobu usmíval a doslova mi visel na rtech. Vzápětí mi došlo, že to je kvůli tomu, jak jsem jako upír krásná, ale moc pyšná jsem na to nebyla. Rázně jsem ho odbyla a konečně vyjížděla z půjčovny.

Za jízdy jsem si musela z očí vytáhnout  rozpuštěné čočky, protože mi zhoršovaly výhled na silnici. Nechtěla jsem se vybourat. Nezabila bych se a jenom bych ublížila ostatním, což jsem samozřejmě způsobit nechtěla. Tolik jsem si přála, abych už zmizela z tohoto světě, aby moje duše dostala to, co si zaslouží, tedy pokud jsem nějakou duši měla.

Pevně jsem svírala volant a dívala se na cestu před sebe. Projížděla jsem italskou krajinou. Kdybych tu byla za jiných okolností, tak bych si to dozajista užila, ale teď to nešlo. Musela jsem na všechno myslet. A s každým ujetým kilometrem jsem pociťovala větší a větší nenávist sama k sobě.

Každý kilometr mě přibližoval ke kýženému cíli. Ke smrti. Hlavně k Volturiovými K upírské královské rodině, která mě potrestá. Z celé své neživé existence jsem v to doufala.

Během dne jsem měla pevně zatažená okýnka, abych díky paprskům slunce nezářila. Naštěstí tohle auto mělo zatmavená skla. Bod pro mě.

Po dlouhém dnu a půl jsem dorazila na úbočí vysokého kopce, kde vedle silnice stál obrovský kamenný blok na němž byl vytesán název města, do kterého jsem mířila.

Volterra.

Nebyla jsem si vědoma, co je za den. Kolikátého je, a hlavně jaký den v týdnu, ale to mi bylo jedno. Musela jsem… bytostně jsem toužila po spravedlnosti. Po ukončení mého utrpení, které mě tolik stravovalo.

Vzhlédla jsem na oblohu skrze přední sklo a uviděla, že slunce je přímo nad mou hlavou. Mohlo být poledne. Čas přímo pro mne. Šlápla jsem na plyn a dál se proplétala úzkými starodávnými uličkami toho města, které bylo sídlem upírů už velmi dlouhou dobu. Mám dojem, že mi Edward jednou říkal, že až 1000 let. Jenže při vzpomínce na moji lásku, mne neuvěřitelně bodlo u srdce. Normálně by mi začalo tlouci, ale nic jsem neslyšela. Pouze tiché předení motoru.

Jela jsem městem a zastavila se u jedné hospůdky, kde seděli mladí lidé. Bohužel byla ve stínu, takže jsem mohla stáhnou okýnko, abych se přeptala na cestu. Oči jsem měla záměrně skryté v přítmí auta. Jedna dívka, která rozuměla anglicky mi pověděla, že náměstí naleznu, když pojedu ještě až na konec ulice a zahnu doleva a dál musím už pěšky, protože tam je autům vjezd zakázán.

Ještě se mne přeptala jestli jedu navštívit příbuzné či někoho jiného. V klidu jsem jí odpověděla, že něco na ten způsob. Poděkovala jsem a vyjela přesně tak, jak mi poradila.

Zaparkovala jsem auto na malém parkovišti pod stromy a vydala se směrem na náměstí. Slunce během jízdy městem se trochu sklonilo k západu, takže uličky, kterými jsem procházela se topily ve stínu a lidé, kteří mě potkávali, se za mnou otáčeli a něco si šeptali. Nerozuměla jsem, ale podle výrazu chlapců jsem poznala, že mě spíše obdivují než pomlouvají. To mohlo snad přijít ze stran děvčat, jež si mě závistivě měřili.

Došla jsem až na náměstí a spatřila obrovskou starou budovu s věží a hodinami. Sídlo upírské královské rodiny. Moje vysvobození.

„Někam se chystáš, novorozená?“ Zcela z lidského popudu jsem polkla a otočila se na dva upíry, kteří stáli přímo za mnou. Na sobě měli kouřově šedé pláště s kápěmi, pod nimiž měli ukryté své bledě alabastrové tváře s výraznýma karmínovýma očima.

„Chci…“

„Ty nic nechceš, ty si myslíš, že to chceš. Je mi líto, ale musíš jít s námi. Trojice s tebou chce mluvit. Vyslechne si tvou žádost a až poté uzná, zda-li ti splní to, po čem tolik toužíš.“ Ten upír, který mne poučoval, byl menší než ten vedle něho. Jeho ostré rysy dokonale kontrastovaly se šedou barvou pláště, pod nimiž měl ukryté krátké blonďaté vlasy. Mohutný tmavovlasý upír přikývnul a oba mě obestoupili a vedli pryč od náměstí. Pryč od slunce.

Zatáhli mě do kanálu a já netušila, co mě čeká.

Cesta kanálem nebyla dlouhá, protože jsme šli upírskou rychlostí, a během chvíle otevřely dveře do sluncem prozářené místnosti s obrovskou kupolí. Paprsky na mé kůži roztančily tisíce zářivých odlesků. Vypadala jsem, jako když kolem sebe házím světelná prasátka.

Snažila jsem se těm dvěma vykroutil, ale najednou moji strážci ztuhli na místě. Nemohli se ani pohnout. Nechápala jsem to.

„Takže jste ji našli včas. To bude Aro potěšen. Vlastně celá Trojice. Moc rád tě poznávám Isabello.“

„Jak…?“ dostala jsem ze sebe, když jsem hleděla na toho sotva dvanáctiletého kluka, který sen a mě zpříma díval.

„Jsme upírská královská rodina. Víme o všem. Nic nám neunikne. Nyní pojď, už na tebe čekají a není slušné je nechávat čekat.“ Nechtěla jsem jít, ale ti dvě upíři mě táhli s sebou. Možná bych si s nimi poradila, ale bojovat jsem neuměla a oni byli dozajista hodně vycvičení.

Hlasitě jsem polkla, když jsem prošla kolem sekretářky, která byla člověk! To bylo šílené.

Kráčeli jsme chodbami, které byly osvětlené loučemi jako v dobách hlubokého středověku, a kdybych mohla pociťovat strach na svém těle, tak by mi hrůzou vstávaly chloupky ne jen na zátylku.

Ten kluk před námi otevřel dveře do ještě většího sálu než ten, do kterého jsem přišla jako první. Oněměla jsem úžasem. Tak úžasně zachovalou památku jsem neviděla už hodně dlouho. Z celé místnosti vedlo mnoho východů, které byly popsané v italštině, takže jsem nevěděla, co to znamená.

Upíři mne postrčili dopředu a můj pohled spočinul na vyvýšeném místě v zadu sálu, kam dopadaly sluneční paprsky a ozařovaly tři dokonale sedící sochy. Ta, co seděla uprostřed, tedy ten upír. Měl dlouhé černé vlasy, kterém měl úhledně sčesané na hruď. Nepatrně se usmál a zazářily mu karmínové oči. Mléčně karmínové, když jsem se podívala podrobněji.

„Vítej, Isabello, rád tě vidím. Je mi ctí, že jsi nás poctila svou návštěvou. Družka mého oblíbence je tu vítána. Ale nevidím tu Edwarda, kde je?“ Zatvářil se překvapeně a očima pátral po dalším upírovi. Jenže to mohl hledat marně. „Nu? Kdepak je tvůj vegetariánský druh?“ Popošel od svého trůnu a mířil ke mne.

„Smím vědět s kým mám tu čest, pane?“ Zprvu jsem zvolila lehce konverzační tón, ale hlas se mi velmi třásl, když zmínil Edwarda.

„Já jsem Aro a toto jsou mí bratři,“ ukázal na upíra po jeho pravici, „Marcus,“ jehož pohled neříkal nic i jeho kamenná tvář mne velmi děsila, „a Caius,“ představil mi svého druhého bratra, jehož vhled byl o něco mladší než sám Aro a jehož blonďaté vlasy byly snad ještě světlejší, bílé skoro jako sníh.

„Moc mě těší. Nebylo mi ctí dříve slyšet vaše jména. Pouze, že zde ve Volteře sídlí královská upíří rodina.“ Aro došel až ke mne. Stál jen necelou paži od mého místa. Pečlivě očima pátral po mé postavě. Po chvíli začal kroužit kolem, aby si mne prohlédnul až do posledního detailu.

„Jsi velmi dobře vychovaná Isabello, ale stejně v tobě můj bratr cítí bolest a lásku zároveň. Čím je to způsobeno?“ Nyní se mi díval přímo do očí. Čekal jakýkoliv náznak strachu. Možná i uhnutí pohledu, ale nepatrně jsem vystrčila bradu, abych mu dala najevo, že se ho nebojím.

„Přišla jsem do Volterry z jediného důvodu.“

„Jakého?“ V jeho hlase narůstalo vzrušení. Dolní ret se mu chvěl.

„Proč za vámi chodí novorození upíři? Či jiní upíři?“ Automaticky jsem se nadechla. Přetrvávaly ve mne stále lidské potřeby.

„Mají dva důvody.“

„A jaké to jsou?“ Možná jsem byla neslušná, že pokládám zrovna otázky já, ale neměla jsem potřebu mu říct na rovinu, proč tu jsem. Touha po smrti mne neupustila, neprobudil se pud sebezáchovy, prostě jsem započala hru, hru o svůj vlastní nesmrtelný život. Chtěla jsem upírům ukázat, že se jen tak nevzdám.

„Za prvé: aby se přidali k mému velkému klanu, či ještě lépe do mé gardy, která skýtá velké množství talentů.“ Bod pro mne, prozradil mi něco, čeho bych mohla využít. Jenže jsem netušila jak.

„A za druhé, pane?“ Aro se pousmál, ale v očích se mu zrcadlila stopa po nedůvěře.

„Za druhé: chtějí zemřít.“

„Ano, pane,“ zamrkala jsem na souhlas.

„To snad ne, Isabello? Tak úchvatná upírka sem přiletěla zemřít? Až z daleké Ameriky. Z toho mi puká srdce. To nemůžeš svému druhovi udělat.“ Všimla jsem si, že se Marcus na svém trůnu naklonil dopředu.

„To jediné pro něj mohu udělat, pane.“ Nyní i Caius začal bedlivě poslouchat náš skromný rozhovor.

„Mohu tě o něco poprosit, sličná Isabello? Květe Volterry?“ Klidně si olíznul ret a v očích mu zajiskřilo.

„Mluvte, ráda si vyslechnu vaši prosbu, dřív než vyslovím tu svoji.“ Vůbec jsem se nepoznávala. Nikdy jsem takto nemluvila.

„Smím si s tebou potřást rukou?“ Trochu mě jeho prosba udivila. Neviděla jsem na tom nic špatného. Natáhla jsem k němu svoji bledou ruku. Bez dalšího čekání ji přijal. Nestudil, jak za dob mého lidství. Zdálo se, že má stejnou teplotu. Bedlivě jsem pozorovala jeho reakce, které se mi zdály neuvěřitelné.

Jemně mi druhou rukou přejížděl po hřebu ruky. Slyšela jsem ho jak začal dýchat. Dýchal prudce a rychle. Bleskově zvednul ke mne svou kamennou tvář, která byl plná úžasu. Koutky mu cukaly a oči přímo zářily.

„Pověz Isabello, proč si tě tvůj druh vybral? Nu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Netušíš? Ani ti neřekl nic, co by se ti zdálo divné?“ Pomyslela jsem, jak mi Edward kdysi řekl, že mi nedokáže přečíst myšlenky. Bylo to snad ono? Opět jsem zavrtěla hlavou, nepřipadalo mi to důležité.

„Nic mě nenapadá, pane.“ Aro se zamračil, pustil mou rukou a poodešel o dva kroky vzad.

„Teď tvoje prosba, sličná Isabello, Květe Volterry.“ Nelíbilo se mi to oslovení, ale když se to jemu zamlouvalo, proč ne. Dlouho jsem neměla potřebu to poslouchat.

„Dobře, pane. Žádám Vás o smrt. Přiletěla jsem, abych zde mohla zemřít. Zabila jsem svého druha Edwarda. Zabila jsem svého nejlepšího přítele a jeho otce a nakonec vysála vlastního otce. Již nemám pro co žít. Moje nesmrtelnost přišla příliš brzy. Nebyla jsem na ni připravená a nedokážu žít s tou vinou, která mne spaluje zevnitř více než oheň při přeměně.“ Poprvé za celý náš rozhovor jsem sklopila oči k podlaze.

„Oh,“ dostal ze sebe povzdych Aro. „Tak velkorysý krok jsi ochotná postoupit, abys odčinila svoje činy. Ochotná zemřít, aby nemusela čelit bolesti a vině. Jenže život, i pro nás upíry, je proto, abychom žili s vinou a bolestí. To ti ještě nikdo neřekl?“ Tentokrát se zamračil. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se mu přímo do očí.

„Vyslyšíte moji prosbu?“ Něco vykřiknul italsky. Ti dva, co mě dovedli. Opět stáli po mém boku. S jistou bázní jsem zavřela oči a čekala.

„Odveďte ji do mého pokoje. Dejte jí příhodný šat, aby mohla vystupovat jako moje svěřenkyně. Poté svolejte radu.“ Oba se chopili mých ramen. Začala jsem se vzpírat.

„Ale pane!“ volala jsem marně. Jako by mě neslyšel. Nereagoval a otočil se ke svým bratrům a okamžitě začali něco probírat. Já se nechala táhnout pryč. Do komnat samotného Ara, kde mi vyměnili šaty a dali ten rudý plášť.

Čekala jsem dlouhou dobu. Připadalo mi to jako věčnost a když přišel samotný Aro, najednou mi došlo, že moje dny nebudou zpečetěny.

***

Nechci popisovat, co se dělo potom. Nejsem na to pyšná. Událo se tolik věcí, kterých budu až do konce svých dnů litovat. Jediné, co jsem si zachovala, byla moje hrdost a žízeň, jež jsem věnovala Edwardovi a oddala se jeho dietě. Aro mě za to patřičně odsuzoval a ne jen on. Všichni z Volterry, ale nenechala jsem si to vzít. Byla to pocta, jež jsem své mrtvé lásce věnovala.

Každý rok v tentýž den odjíždím z Volterry, abych dala najevo svou bolest a vinu, která vyšla z mé přehnané touhy navždy zůstat s Edwardem. Touhy, která byla oplacena smrtí čtyř lidí, kteří byli mému srdce blíže než kdokoliv jiný.

A právě nastal ten den, tedy bude zítra, ale musím letět dříve, abych stihla dorazit na místo včas. Odletět z Itálie, abych mohla uctít památku těch, kteří zemřeli mou rukou.

Vystoupila jsem na letišti v Seattlu a do Forks jela vypůjčeným autem. Mohla jsem běžet, ale potřebovala jsem se cítit jako člověk. Na zadním sedadle ležely čtyři kytice zabalené v černém sametu, aby květiny nebyly vidět. O ničem jsem nepřemýšlela. Prostě seděla na místě řidiče, dívala se před sebe a řídila. Často mi Demetri, se kterým jsem se spřátelila říkal, že jsem duchem jinde, že jsem jako tělo bez duše. Možná měl pravdu. Připadala jsem si tak, ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že budu žít ve Volteře jako Marcusova děvka. Jak jsem řekla, zachovala jsem si hrdost, kterou mi nemůže vzít ani Aro, natož Marcus, který se s tím srovnala a nechal mě být.

A teď jsem tady. Jako každý rok. Netuším kolik vody uteklo, kolik roků už je za mnou, kolik roků žiju už v bolesti a vině, ale jako každý rok jsem tu, abych si trochu ulevila svědomí.

Zajela jsem na Forkský hřbitov, kde všichni čtyři byli pohřbení. Z auta jsem vystoupila a ze zadního sedadla vzala čtyři kytice, zabalené v černém sametu a převázané černou mašlí. Zvedla jsem hlavu a vydala se mezi četné náhrobky, abych našla hroby, kvůli kterým jsem sem přijela.

Šla jsme zcela po paměti a došla k prvnímu, který byl spojen ještě s jedním.


Billy Black

Náš drahý otec, bratr a náčelník.

Zemřel za své tajemství.

 

Jacob Black

Náš drahý bratr, syn a přítel.

Pro lásku obětoval vše.


Začala jsem tiše vzlykat a padla před hroby na kolena. Před očima se mi míjely obrazy z toho osudného dnu.

„Moc se vám omlouvám,“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Rozbalila jsem dvě kytice. Oboje z růží. Z rudých růží. Každá po deseti růžích a položila jen na náhrobky. Dlouho jsem tam seděla a tiše vzlykala. Tolik jsem si přála, abych po té dlouhé době mohla zase plakat, cítit jak mi po tvářích stékají slzy, ale musela jsem dál, ještě mě čekaly dva hroby.

Hřbitov se tonul v příšeří díky mrakům, které zastíraly slunce, tak jak jsem si to pamatovala. A když začaly dopadat na moji bledou tvář kapky, odtušila jsem, že nebe pláče za mě, když nemohu já. Proto jsem dál tančila mezi hroby, abych našla třetí, před kterým jsem zůstala o něco delší dobu. Rozbalila jsem třetí kytici, deseti bílých růží a položila je na popsaný náhrobek.


Charlie Swan

Milující otec, manžel, vynikající policista.

Ať tě Bůh provází na cestě poslední.


„Ach tatínku!“ Posadila jsem se na okraj náhrobku a lehce se dotkla fotky, která byla vsazená do mramorového kamene. Usmíval se na ní. Nic mu nechybělo. „Nevíš, jak moc mě to mrzí a kdybych mohla, obětovala bych svoji nesmrtelnost, abys mohl zase žít.“ Oddala jsem se zase vzlykům a schoulila se o otcova hrobu, abych s ním mohla zase být. Zase vytáhnout z paměti vzpomínky na něj. Avšak lidské, které byly zastřené, ale alespoň jsem měla ty. „Měla jsem tě poslechnout,“ zašeptala jsem a pomalu se zvedla. Zbýval mi poslední hrob. Ten nejbolestnější. Byla přede mnou poslední kytice a poslední rozloučení, než se zase vrátím do Volterry.

Dlouho jsem chodila mezi hroby. Nedovolovala jsem nohám, aby mě donesly k tomu poslednímu. Mohla jsem zavřít oči a nechat se vézt, ale tento rok to bylo ještě bolestivější, tížilo mě to, jak celá hromada kamenů na mém mrtvém srdci, které kdysi tlouklo pro toho, koho jsem zabila vlastní rukou. Až teprve po dvou hodinách jsem se odhodlala dojít k jeho hrobu, který stál až hodně daleko od ostatních. Krčil se v rohu a na mramorový náhrobek na něj v provazcích dlouhých větví spadalo listí od smuteční vrby, za tu dobu už hodně povyrostla.

Předstoupila jsem před hrob, kytici položila na zem a pomalu začala z hrobu smetat listí, abych jej vyčistila. Za ten rok zase zašel. Mramorový náhrobek byl nazelenalý od toho mokrého počasí. Jediné co na náhrobku chybělo, byla fotografie. Bylo tu jen jméno a pár řádků, ze kterých by se mi jinak srdce rozbrečelo.


Edward Anthony Masen Cullen

Milovaný syn, bratr, přítel a světlo našeho života.

„A tvá duše nalezla pokoje, po boku Boha.“


Ten poslední řádek jsem tam nechala udělat já, protože jsem věřila, že on, tak dokonalý člověk odešel tam, kde si zasloužil být. Zhluboka jsem se nadechla a rozvázala červenou mašli a z černého sametu jsem vydala kytici deseti černých růží, které jsem položila na mramorový náhrobek, stejný moje tělo. Studený, chladný, mrtvý, nic neříkající kus kamene.

Opět jsem začala vzlykat. Mnohem více než před tím. Zatínala jsem ruce v pěst a snažila se vymazat ty hnusné vzpomínky, kdy jsem svoji lásku trhala na kusy, smála se při tom a házela jeho tělo do ohně, u kterého jsem seděla tak dlouho, dokud neshořel. Trhalo mi to srdce vedví, nejraději bych si jej vyrvala z hrudi, kdyby už nebylo mrtvé, ale stále jsem cítila, že pro něj bije, že pro Edwarda stále tluče.

„Tak už je to deset let, že?“ Zvedla jsem hlavu a podívala se na příchozího, který tančil mezi hroby, stejně jako já před nějakým časem. Tiše jsem jen přikývla. „Deset let, deset kytic po deseti růžích, po deseti černých růžích, stejně černých jako tvoje duše, která byla zatracena v nicotě před těmi osudnými deseti lety.“ Ta slova byla ostrá jako břitva, kterou jsem si již několikrát pokusila podřezat žíly, ale k ničemu mi to nebylo, protože žádná ostrá čepel, která by ukončila můj život, neexistovala.

„Moje duše byla zatracena v ten osudný den, v tom máš pravdu, Alice,“ připustila jsem a vstala od jeho hrobu a stanula tváří tvář mé bývalé kamarádce.

„A přesto se opovažuješ sem každý rok chodit a dávat na hroby svých obětí květiny?!“ Její hlas byl ostrý a prolnutý bolestí.

„Ano, zaslouží si to.“

„Zasloužili by si žít, ani kdybys sem nosila růže deset tisíc let, tak bys tento čin neodčinila. Ani deset tisíc let bolesti a viny to nevyrovná a ani smrt. Zasloužíš si, aby se tvoje duše navždy smažila v pekelném ohni.“ Tak ledový hlas a zároveň klidný, jsem od ní nikdy neslyšela. Každý rok sem chodila jako já a každý rok mi to vyčítala, ale takto ještě nikdy nemluvila.

„Moje duše se v tomto ohni smaží od toho dne a bude se něm smažit až toto tělo někdo roztrhá a spálí.“

„To je spravedlivý trest,“ připustila Alice. Přistoupila ke mne, objala a zašeptala do ucha slova, jež jsem si přála slyšet každý den: „Nechť tvá duše nalezne pokoje, po boku toho, jež zemřel tvou rukou. Odpouštím ti, sestro…“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

MaiQa

6)  MaiQa (14.04.2011 17:06)

Připoměla jsi mi to, proč jsem tuhle povídku četla tak ráda na eu. Ta atmosféra. Bella jako vraždící monstrum bez citů. Bella která zabije všechny své blízké a pak toho lituje. A tvé popisy. Prostě jsi stvořila něco opravdu úžasného.

5)  dada (19.08.2010 20:26)

:) :( krásný a smutný...

BellaMcCullen

4)  BellaMcCullen (17.08.2010 21:58)

krásně smutný!! ale alici jsem vůbec.... nepoznala!:'-( :'-( už asi balíček kapesníků vyhozený mám, a už asi rybník slz vyplakaný mám...:D

milica

3)  milica (17.08.2010 21:39)

Já brečím, tohle není nic pro mně chudák Edík. Ale povídka hezká. Jen příště nějakou s lepším koncem abych tak neplakala :'-( :'-( :'-(

2)  LostriS (17.08.2010 19:51)

asi budu brečet... :'-(

1)   (17.08.2010 16:39)

Páni.
Myslím že tohle slovo stačí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Riley & Newborns