Sekce

Galerie

/gallery/Kopie - breaking dawn poster2.jpg

Poslední okamžiky Bellina smrtelného života neproběhly během porodu, ale v baletním studiu ve Phoenixu, kam se dobrovolně vydala, aby zachránila svoji milovanou matku Renné. Jenže James ji podvedl a nalákal ji tam na starou video nahrávku. Což Bella netušila. Vběhla mu do pasti. Past, která končila zlomenou nohou a upírovým kousnutím na zápěstí. Kousnutí, které Edwarda nevysál a vyslyšel Belliny prosby, aby s ním mohla být po celou věčnost.

Povídka věnována: Nothingisimpossible (Noth), anamor8, Lucyl, Lioness, Jarusinka

Ten Black Roses - 1. část

James se ke mně nahnul s pokřiveným úsměvem a vzal mou ruku do své, neskutečně ledové, lehce jsem se zatřásla. Pak se to stalo, zakousnul se mi do zápěstí a začal sát, ale okamžitě ho od mě odtrhnul Edward, který se vedle nás objevil zcela nenadále. Víc jsem už neviděla, protože mnou začala prostupovat neskutečná bolest doprovázená takový žárem, že jsem přímo řvala bolestí. Pálení byl strašné jako by mě někdo ponořil do vroucího oleje, možná horší. Zprvu jsem si myslela, že to bylo pouze na kůži, ale to byla chyba. Spíš mi někdo vstříknul ten vařící olej do žil. Ta bolest mi naprosto zatemňovala mysl. Uslyšela jsem něčí rozhovor a jak mi někdo zaškrcuje krvácející nohu. Cítila jsem na těle ledové dotyky, ale bohužel nezmírnili to hrozné pálení.

„Edwarde,“ ozval se něčí hlas kousek od mé hlavy. Nebyla jsem schopná ho rozeznat, ale věděla jsem, že je to upír. Jeho doteky na mém krku byly studené.

„Carlisle, co mám dělat?“ Tenhle hlas bych poznala vždycky. Hlas mého anděla. Mojí lásky. Mého Edwarda. Snažila jsem ze sebe dostat nějaká slova, ale nešlo to. Tolik jsem si přála mu říct, aby to skončilo, abych byla mrtvá, ta bolest byla příšerná.

„To je na tobě Edwarde. Jestli chceš, aby proměna proběhla nebo můžeš ten jed vysát.“ Jed? počkat ta bolest, co spaluje moje tělo, je to co ze mě může udělat upírku? Stejného tvora jako je moje láska? Opravdu?

„Edwarde?“ vysoukala jsem ze sebe konečně jeho úžasné jméno. Avšak moje tělo začaly zachvacovat příšerné křeče.

„Bello?!“

„Edwarde, musíš něco udělat. Rozhodni se. Za chvíli bude pozdě vysávat jed.“ Poznala jsem ten hlas. Patřil Carlisleovi.

„Nedokážu přestat Carlisle. Nedokážu tu.“ Já to, ale nechci! Křičel můj vnitřní hlas, ale nahlas jsem to říct nedokázala.

„Můžu to udělat za tebe synu!“

„Já nevím. Bello slyšíš mě?“ chytil mě za ruku. Stále jsem se zmítala v bolestech. Křeče už zachvátily celé moje tělo.

„Edwarde… nedělej to… chci… chci být jako ty!“ pevněji mi stisknul ruku. Z posledních sil jsem otevřela oči a pohlédla do těch jeho zlato-hnědých.

„Bello jsi si jistá?“

„A… ano!“ vykřikla jsem bolestivě. Zatínala jsem zuby, abych znovu nevykřikla bolestí.

„Odvezu tě k nám. Ty tři dny budou hodně bolestivé.“ Chtěla jsem říct, já vím, ale vzal mě do náručí a odnášel pryč. Jeho ledové tělo trošičku mírnilo tu neskutečnou horkost, ale nebyla to úplná úleva. Cítila jsem jak mi jed putuje žilami.

Nesl mě v náručí a já chtěla vnímat okolí, jenže to nešlo. Cítila jsem tu bolest a před očima se mi míhal celý můj dosavadní život. Všechny obrazy mi probíhaly jak ve zrychleném filmu, který posunete před, aby jste se dostali na ty nejlepší scény, což bylo v mém životě setkání s Edwardem.

Ani nevím kdy jsme dorazili do vily. Připadalo mi to všechno jako věčnost. Horkost se pořád stupňovala. Neslyšela jsem nic, jen moje splašeně tlukoucí srdce. Čím víc tlouklo, tím rychleji proudil jed v mých žilách. Slyšela jsem stále buch, buch a nic jiného. Vím, že se mnou někdo stále byl, držel mě za ruku a chladil na čele, ale slova ani zvuky jsem neslyšela. Bylo to neskutečně frustrující.

Připadalo mi to jako sto let, když jed dorazil k mému srdci. Za chvíli bude konec. Ujišťovala jsem samu sebe. Všechno skončí a já budu stejná jako Edward. Budeme už navěky spolu. Dva nesmrtelní, co se milují víc než život.

Jed pronikl do mého srdce. Ta bolest byla šílená a nesnesitelná. Začala jsem křičet. Zároveň jsem si oddychla, že něco slyším, i když to byl pouze můj křik. Obě ruce mi tiskly jiné a ty mi najednou připadaly horké. Srdce tlouklo stále rychleji…

Buch, buch, buch, buch, buch… buch, buch, buch… buch, buch… buch…… buch……… a nic.

Najednou se rozhostilo takové ticho, že bych dokázala uslyšet cinknutí špendlíku o zem. Neslyšela jsem najednou nic, žádný pohyb ani žádný dech. Jako by se zastavil čas.

„Bello, lásko?“ Ten hlas byl jako balzám na moje uši, ale zároveň ve mně vzedmul obrovský příval vzteku. Takový jsem snad ve svém životě nepocítila. Najednou mi ten hlas připadal příšerně protivný. A jak řekl lásko, brr. To bylo odporné.

Vytrhla jsem své ruce z těch, co mě držely. Divila jsem se, že už nejsou studené, ale stejně teplé. To bude zřejmě tím, že jsem upír. Hlavně pomalu otevřít oči, říkala jsem si. To co jsem pak viděla bylo neskutečné. Vše bylo tak dokonale ostré a jasné. Dokonce jasnější.

„Bellinko?“ Už to bylo otravné. Začínala jsem mít averzi na jeho hlas a to promluvil zatím jenom dvakrát.

„Co je?“ Otočila jsem k němu hlavu a provrtávala ho pohledem. I pohled na něj se mi protivil.

„To, co teď cítíš, to pálení v krku. To je žízeň.“ Přiblížil se a pohladil mě po vlasech. I jeho dotek byl odporný.

„Nedotýkej se mě!“ vyštěkla jsem na něj. Překvapeně na mě hleděl. V očích měl stovky otázek, na které neznal odpověď. Jak legrační. Co čekal? Že mu hned skočím do náruče jak nějaká naivka a budu mu děkovat, že se konečně rozhoupal k činu? Hloupost, on se na všechno díval. Kousnul mě James, nebýt jeho, teď bych určitě ležela v nemocnici, pořád jako obyčejný člověk, co stále prosím o to, aby mohl být navěky se svojí láskou. Jenže ta láska, ten člověk, tedy upír, kterého milujete je jen ufňukaný kus kamene, co nedokáže udělat správnou věc.

„Bello, to bude dobré. Zajdeme se spolu na lov.“ Cože? S ním, že bych měla jít na lov? Tak to ani ve snu. Ještě by mi řekl, že tomu nebohému zvířátku nemůže ublížit. Odporné.

„S tebou nikam nejdu!“ Hned jsem ho zase od sebe odstrčila. Jeho přítomnost se mi nepředstavitelně hnusila. Jak jsem se jenom mohla zamilovat do někoho jako je on? Do maminčina mazánka, co se pořád drží její sukně.

„Bello, je ti dobře?“ podívala jsem se na Alici, která tu taky byla.

„Co ty tady děláš?“ vyjela jsem na ni. Ten pohled za to stál. Nevěděla co má říct. Ach bože to bylo úžasné.

„Bello, co je ti?“ Už mi vážně lezl krkem. Edward? Jak se mi mohlo líbit tak uhozené jméno? Jako člověk jsem musela být hodně slepá a hluchá, když mi padl do oka zrovna on.

„Mě nic není. Nikdy mi nebylo líp.“ Seskočila jsem z jakéhosi lehátka. Aha, Carlisleova pracovna. Pořád stejná. Ubohá jako Carlisle. „A teď bych si dala něco dobrého k snědku. Nějak mi kručí v břiše.“ Zasmála jsem se vlastnímu vtipu. Vážně, to pálení v krku začalo být otravné. Opět se slova ujal ten uplakánek, jeho hlas zněl divně. Tak trochu vyděšeně: „Můžeme na lov do lesa, lásko.“ On s tím snad nedá pokoj. Rozhodila jsem si vlasy a sjela ho pohledem.

„S tebou nikam nejdu. Nepotřebuju žádnýho pacifistu. To raději půjdu s Jazzem nebo Emmettem. S těmi je alespoň nějaká sranda. Ne jako s tebou. Ty, vegetariáne.“ Poslední slovo jsem vyplivla s odporem. Edward byl zřejmě v koncích, lapal po dechu jako ryba na suchu. Připadalo mi to opravdu legrační a taky jsem se od srdce zasmála.

„Bello, já tě nepoznávám,“ vysoukala ze sebe Alice. „Co se s tebou stalo?“

„Se mnou? Spíš s vámi. Já se cítím jako nikdy. Tolik síly a odhodlání jsem ještě neměla. A laskavě mi přestaňte říkat Bello, je to dětinský, jsem Isabella.“ Došla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Vypadala jsem úžasně. Moje pleť byla jen o něco světlejší než před proměnou. Na sobě nové čisté oblečení, jak to na mě mohli dostat? Prozkoumávala jsem své nové, ostře řezané rysy a ty oči. Ty se mi líbily ze všeho nejvíc. Měly takovou úžasnou barvu, takovou černavou nebo možná karmínovou. Připomněly mi mou žízeň. Žízeň po krvi, ale ne po zvířecí.

Pečlivě jsem si uhladila vlasy a přehodila je na jinou stranu. Vypadalo to o tolik lépe. Byla jsem tak více sexy.

„Jdu na lov.“ Oznámila jsem těm dvěma sochám, co na mě stále hleděli, neschopni slova. O Bože to byl pohled za všechny prachy. Jenže, abych šla na lov i mezi lidi a neměla problém s prozrazením, k tomu jsem potřebovala čočky. Očima jsem pátrala po místnosti, přeci tu Carlisle musel něco mít připravené, když už mě nechali se milostivě přeměnit.

„Samotnou tě nepustím.“ Zaměřila jsem se na něj. Edward ke mně přistoupil, ale já použila svoji novou upíří rychlost k přemístění k oknu. Ten pohled do lesa byl úchvatný. „Bello, půjdu s tebou.“ Všimla jsem si, že hned na stolku vedle okna leží krabička, tedy spíše dva vypouklé plastové kroužky, spojené dohromady. Takhle přece vypadaly zásobníky na čočky. Bleskovým pohybem jsem si je strčila do kapsy kalhot.

„Tak na to zapomeň ubožáku. A jsem Isabella!“ odsekla jsem mu a otevřela okno, ze kterého vyskočila ven a ladně dopadla na zem. Protáhla jsem se jako kočka, co se zrovna probudila.

„Bello!“otráveně jsem protočila oči a podívala se k domu. V okně nestál jen Edward s Alicí, ale dokonce už Jazz, Emm a Rose a také Esmé, kteří zřejmě zaslechli náš rozhovor.

„Bello, vrať se, prosím,“ zavolala Esme s utrápeným výrazem. Kašlala jsem na ni. Měla jsem žízeň a tu jsem musela hned uhasit.

Rozběhla jsem se do lesa upíří rychlostí. Cítila jsem se tak neskutečně volná. Volná jako pták, ale ten nádherný pocit mi kazily kroky ozývající se za mnou. Utíkal za mnou ten ubožák, bylo to otravné, protože jsem ho poznala podle pachu, tu jeho kolínskou jsem díky tomu už nenáviděla. Zvedal se mi z toho žaludek, teda pokud to bylo teď u mě možné. Možná to byl pocit přetrvávající z doby, kdy jsem byla ještě člověk.

Začínala jsem toho změkčilého upíra doslova nenávidět. Nejraději bych se ho zbavila. Znělo to sice drasticky, ale co by jste dělali vy, kdyby Vám někdo takhle lezl na nervy a vy měli možnost se s ním vypořádat?

Zaběhla jsem hlouběji do lesa, k nějaké chatě. Jedním kopnutím jsem rozrazila dveře a vešla ladně dovnitř. Hned mi do oka padly sirky, co ležely na stole. Jako připravené přímo pro mě. A už se mi v hlavě rodil ďábelský plán jak se toho upíra zbavit.

Kousek od chaty jsem si založila malý ohníček a čekala až přiběhne za mnou ten upír. Jako nějaký pejsek. A než jsem stačila pomyslet na něco dalšího, konečně mě doběhnul, těšilo mě, že jako upír jsem rychlejší než on.

Dívala jsem se naprosto klidně a hlavně jako dřív, ještě jako ze života, ale bylo to docela těžký, protože mi to prostě nešlo. Nepřipadala jsem si stejná.

„Bello?“ Nikdy jsem netušila, že budu mít alergii na něčí hlas. A zase mi řekl Bello!

„Edwarde?“ Odvětila jsem, co nejmileji. Přišel ke mně o něco blíž. Tvářil se trochu starostlivě, ale nedávala jsem na sobě nic znát a v nestřeženém okamžiku provedla proti němu rychlý výpad. Nečekal ho, ani se nebránil. Jako novorozený upír jsem měla daleko více síly než on, pevně jsem ho uchopila za ruku a trhla, ozvalo se silné zakřupání a jeho ruka byla pryč, vězela v ohni.

„Bello…“ zašeptal tiše. Bylo to tak dojemné, že jsem musela pokračovat. To samé s druhou rukou. Pevně jsem ji uchopil do ocelového upířího sevření a podívala se mu do očí a prudce trhla. Stáhl obličej do bolestivé grimasy, potěšilo mne to, vidět jeho utrpení a ladně hodila jeho ruku do ohně a obkročmo si na něj sedla. Ve tváři měl odevzdaný výraz. Něco mu došlo, ale bylo mi naprosto jedno co. Blíž jsem se k němu naklonila a začala šeptat do ucha…

„Neboj se, Edwarde,“ hnusilo se mi, že jsem to jméno musela vyslovit, „hned se se svou Bellinkou setkáš v nebi…“ bolestně přivřel oči. „Vlastně ne, ty do nebe nepatříš, patříš do pekla. Všichni upíři patří do pekla, protože nemají duši… Už se s ní neuvidíš…“ kdybych mohla brečet, brečela bych, ale smíchy.

„Já věděl moc dobře, proč tě nemám přeměnit. Podívej, co se s tebou stalo…“ jeho hlas zněl jako ševelení větru v korunách stromů, nikdo jiný než já to nemohl slyšet.

„Ne, tak to není. Jsem to pořád já, jen se vydralo na povrch to, co jsem celé ty roky potlačovala. Tohle je mé pravé já, jenom trošku okořeněné… Hm… Bezcitností? Jo to bude to pravé slovo. Ale neboj se, nezemřeš, bez polibku toho koho jsi miloval.“ S odporem jsem se nad něj nahnula a políbila ho na čelo. Bleskově poté jsem mu utrhala nohy a vhodila je do ohně, který se už značně rozhořel.

Jako poslední jsem si nechala hlavu. Stále ještě žil, pokud se tomu tak u upírů dalo říct. Tiše jsem mu zašeptala do ucha: „Jsem Isabella, ne Bella!“ téměř slastně jsem hlavu urvala od hrudi a vhodila za zbytkem jeho těla do ohně.

„Ne!“ uslyšela jsem za sebou. To dozajista přibíhala rodinka toho upíra. Musela jsem se pousmát a rozběhla se za starým známým do La Push. Naprosto dokonalý nápad, protože jsem svého kamaráda Jacoba nějakou dobu neviděla. Neměla jsem možnost se s ním setkat, když jsem byla s tím změkčilým upírem. Určitě mě rád uvidí a možná mi dá to, po čem tolik toužím.

Rozběhla jsem se, co nejrychleji to šlo, abych setřásla svoje pronásledovatele. Jako novorozené mi to šlo celkem rychle.

Do La Push mi to netrvalo ani pět minut. Zastavila jsem se v lese před domy, abych nasála podivnou vůni, která byla cítit v širém okolí. Nedokázala jsem ji přesně k ničemu přirovnat. Jako člověk, jsem ji dozajista necítila. Byla taková zvláštní, nasládlá, ale přesto jsem nemohla přesně určit jestli to tak je.

Než jsem vyšla normální chůzí z lesa, vytáhla jsem z kapsy krabičku s kontaktními čočkami. Nemohla jsem se svýma krásnýma očima budit pozornost, pokud to tedy nebylo nezbytně nutné. Nasadila jsem si je bleskově, prostě podvědomý pohyb, před tím jsem to nikdy nedělala, ale přesto mi to vyšlo. Ihned jsem ucítila jak jed začíná čočky rozpouštět. Musela jsem být rychlá, netušila jsem, jak ty čočky vydrží dlouho, ale naštěstí v krabičce byly dvoje. Naštěstí pro mě, ne pro moje jídlo.

Zase jsem vypadala jako ta šedá myška, o které nikdo skoro neví, pokud nechce, přesně jako za života, ale taková já už nebyla a hrát to bylo docela složité.

Jacobův dřevěný domek mi byl odevzdán. Měla jsem ho jako na dlani. Zaposlouchala jsem se do dvou tlukoucích srdcí uvnitř domu. Jedno tlouklo o něco pomaleji než to druhé. Zřejmě Billy, ale to druhé srdce, které patřilo asi Jacobovi tlouklo podivně zvláštně. Nevěděla jsem jestli se to dá přirovnat k lidskému srdci, opravdu zvláštní, ale zároveň mě tím k sobě volalo.

Čím blíže jsem byla k domu, tím více jsem mohla rozeznávat okolní vůně. Zaměřila jsem se na Jacobovu. Byla prostě zvláštní, to byl spouštěč, který mě už nemohl udržet na místě. Mostrum ve mne se hlásilo ke slovu, a hlavně žízeň. Neuvěřitelná spalující žízeň v mém hrdle. Toužila jsem po krvi. Toužila jsem zabíjet.

Krokem ladným jako baletní tanečnice jsem došla až ke dveřím a zlehka zaklepala.

„Už jdu!“ Billy. Protočila jsem otráveně oči, tebe jsem zrovna nechtěla. To nevadí.

„Já tam jdu tati.“ Tak tenhle hlas byl daleko lepší než toho ubohého, změkčilého upíra, který je teď už mrtvý. Chvála Bohu.

Nasadila jsem sladký úsměv, když Jacob otevřel dveře. Zůstal ve dveřích stát jako zkoprnělý. Dolní čelist mu trochu poklesla, začala jsem mít obavu, že mu začnou téct sliny. Vtipné. Nasála jsem opět jeho neobvyklou vůni a musela jsem se hodně držet, abych se mlsně neolízla.

„Bello? Co tady děláš? Nečekal jsem tě.“ Nervózně přešlapoval na místě a doslova na mě visel očima.

„Přišla jsem za svým kamarádem, ale pokud nemáš čas, můžu jít domů.“ Smutně jsem se na něj pousmála a jakoby jsem vykročila pryč. Jedna, dvě, tři…

„Ne, ne, ne. Nechoď. Jen jsi mě zaskočila, že jsi za mnou přišla, že tě tvůj přítel pustil.“ Při slově přítel jsem si všimla značné nenávisti v jeho hlase.

„Edward?“ Zase jsem musela vyslovit to jeho úchylný jméno. Budiž mu peklo lehké. „Jo, tak s tím si nedělej starosti. Rozešli jsme se, řekněme, že byl příliš žhavý a to se mu stalo osudným. Stejně to byl blbec.“

„Blbec? Aha.“ Trochu nakrabatil čelo. Silně přemýšlel. Zřejmě mu v hlavě šrotovalo, jak by toho mohl využít, ale já to měla už domyšlené, takže se namáhal zbytečně. „Hm a kde jsi byla poslední tři dny?“

„Poslední tři dny?“ Trochu mě tou otázkou zaskočil. Rychle jsem nevěděla jak mu odpovědět, vlastně jsem ani nevěděla, co bylo poslední tři dny.

„No, Charlie říkal, že jste se s Edwardem nepohodli a ty jsi odešla, a pak už tě neviděl, začínal mít strach. Volal i k nám, jestli tu náhodou nejsi, ale včera mi volal znovu, že prý jsi u Cullenů.“ Beztak to ti upíři takhle zařídili, aby to nebylo podezřelé, kde jsem tak dlouho. Aha, přeměna, že mi to nedošlo dříve.

„Jo tohle,“ zavířila jsem, abych nabyla dojmu, že o tom vím. „Edward si chtěl promluvit.“ Zase to jeho jméno, ten mě bude pronásledovat snad i po smrti.

„A?“

„Co?“ Vykulila jsem oči a naklonila hlavu blíž k němu.

„Jak to dopadlo?“ Povolila jsem své udivení a nechápavost.

„A nechceš se jít někam raději projít? Nebo si třeba někam sednout?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, co po něm chci. Několikrát zamrkal, začal se potit, ale odpověděl.

„Jo, jasně, můžeme se jít projít.“ Otočil se do domu. „Tati jdu s Bellou ven.“ Trochu jsem zalitovala, že jsem se prvně nevrhla na Billyho, alespoň bych byla už konečně po jídle a ne se tady plahočila s Jacobem, ale tak je mladší, může mít lepší krev, než jeho starý otec, který poslouží jinak.

„Dobře, bavte se děti. A Bello?“ Strčila jsem hlavu do domu. „Jsem rád, že jsi zpátky, snad se budeš více držet u nás, než u Cullenů.“ To si piště.

„Nashledanou Billy.“ Zavolala jsem na něj. Ještě se setkáme. Dozajista se sem vrátím. Chudák starej, potřebuje zbavit toho svého utrpení. Nechtěla bych být přivázaná na kolečkovém křesle, v nebi mu bude daleko lépe než tady na zemi.

Jacob raději na otcův proslov nereagoval. Sáhl pro bundu na věšáku. Přehodil si ji a následně z pod ní vytáhl svoje dlouhé vlasy. „Tak kam půjdeme?“

„Mě je to jedno. Hlavně někam kde budeme sami Jakeu. Chtěla bych ti něco říct.“ Zamrkala jsem a zřejmě při tom vypadala jako porcelánová panenka s bledou tvářičkou, jen ne s nachovými tvářičkami. Potěšilo mě, když jsem zaslechla, že jeho zvláštní srdce se rozbušilo ještě rychleji. Od doby probuzení jako upír jsem konečně zamrkala, měla bych to dělat častěji, aby to nevypadalo podezřele, ale bylo velmi nepříjemné jak se mi ty čočky v očích rozpouštěly. Musela jsem zrychlit.

„Tak dobře,“ polknul, „znám v lese nějaké cesty, po kterých nikdo nechodí.“ Hlas se mu znatelně klepal, myslel dozajista na to, že mu chci od srdce říct, že ho miluju, že jsem se měla raději rozhodnout pro něj nebo nějakou podobnou přecukrovanou blbost. Bylo mi jasné už za mého bídného lidského života, že si na mě myslí od chvíle, kdy jsem se přistěhovala za Charliem. Ne-li od doby, kdy jsme podle nějak jako malí dělali bábovičky z bláta. Momentík, Charlie… Můj táta, také bych se za ním měla si zastavit, aby neměl větší strach.

Šli jsme s Jacobem bok po boku, a já stále přemýšlela, čím je jeho vůně a tlukot srdce tak jiné než u jiných lidí. Čím více jsem se snažila přemýšlet a vzpomínat, tím více mi to nešlo, všechny moje vzpomínky se začali zamlžovat, viděla jsem je jako přes mlhu. Ten přecitlivělý upír říkal, že po přeměně ztratil spoustu vzpomínek.

„Víš, Jacobe,“ začala jsem pomalu, ale nejraději bych se na něho vrhla, ale ať přijde blíž on sám. „Něčeho jsem si všimla, ale pořádně jsem si to před tím neuvědomovala, protože mě měl v moci ten blbec Cullen. Vím, že po mně koukáš, možná ti nejsem tak lhostejná, tak jako ty mně. Je mi líto, že jsem si to uvědomila až teprve teď.“ Bylo mi jasné, že po tomto delším proslovu, ho budu mít tam kde chci. Do poslední chvíle nebude tušit, co se děje. Už teď mi zobal z ruky, proto jsem se ještě zatvářila jako někdo kdo se stydí, kdybych se mohla červenat, tak bych se začervenala.

„Bello, já… já nevím jak ti to mám říct. Opravdu, ale opravdu tě mám moc rád.“ Oba jsme se zastavili, někde nikdo nebyl. Jacob na mě hleděl s tím svým pitomým úsměvem, který mívá člověk, co sleduje telenovely nebo přesládlou romantickou komedii. To však bylo jedno, potěšilo mne, že to Jacoba ještě více navnadilo.

Bez varování mě objal a chtěl políbit, vůbec mu nevadilo, že jsem jako led, vlastně to přes oblečení ani nepoznal. To se mu stalo osudným. Nepostřehnul můj rychlý pohyb, kterým jsem mu umně odhalila krk, naneštěstí se nepídil po tom, proč jsem to udělala. Chyba!

Pevněji jsem ho objala a surově se zakousnula do odhaleného krku. Byl to opojný pocit, když moje zuby prorazily jeho neobvykle horkou kůži a proťaly krční žílu, ze které začala okamžitě téct horká lepkavá tekutina, která mi plnila hrdlo. Tekla po celém hrdle a hasila moji neuvěřitelnou žízeň, která mnou zmítala a probouzela ve mne další zuřivost.

Celý tenhle stravovací rituál se mi velice zamlouval, ale k živému jídlu patří i touha po životě, což znamená obrana a Jacob se bránil jako lev. Měl víc síly, než jsem předpokládala, ale proti mé ta jeho prostě nestačila. Zahryzla jsem se do jeho krku ještě surověji. Vykřikl bolestí. Mlátil kolem sebe rukama, které jsem chytla jednou rukou a zkroutila za zády. Ozvalo se nepříjemné zapraštění, juj. Že by to byly jeho kosti?

Zřejmě byly, protože mu tělem projela vlna třesu a celé se napjalo. Procházela jím dozajista neuvěřitelná bolest. To mi bylo jedno. Hltala jsem jeho krev, jako bych už nic jiného ve svém nesmrtelném životě neměla udělat a přitom se znovu zahryzávala do jeho krku, aby té krve teklo ještě víc.

Srazila jsem ho na zem, abych mohla pokračovat ve svém krmení. Poslouchala jsem při tom okolní zvuky, ale les byl ztichlý, jako o pohřbu. Jacobovo srdce bylo jako rušivý element v tomto rajském tichu, zvláště když tlouklo tak rychle, ale jak jsem sála a sála, zpomalovalo se. Tlouklo pomaleji a pomaleji. Vysávala jsem z jeho žil život a moc se mi to líbilo. Byl to naprosto opojný pocit. Cítit jak umírá a zároveň, jak pálení v mém krku se zmírňuje.

Zamrzelo mne, když mi jeho krev začala téct po bradě. Byla jsem moc nenasytná, ale okuste krev po přeměně, už nic jiného nebudete chtít. Byla škoda, že krátce po tom, jeho srdce nadobro dotlouklo. Zastavilo se a všechno utichlo. Zdálo se, že i les truchlí za něj. Rozhlédla jsem se po okolí, nikde nikdo. Poté jsem shlédla na Jacoba, na kterém jsem obkročmo seděla s koleny vraženými do jeho mrtvých boků.

Jazykem jsem si olízla rty, abych z nich smyla krev, která na nich ulpěla. Hřbetem ruky otřela bradu a tu také olízla, nic nesmělo přijít na zmar, hlavně když jsem ještě cítila pálení.

Ladně jsem vstala a hleděla na jeho bezvládné tělo bez života. Zkrocené ve smrtelné křeči s překvapeným výrazem ve tváři, který tam zůstane dokud jeho tělo nespálí nebo se nerozloží v rakvi, v níž ho pohřbí. Ani jsem se nestala s tím po sobě uklidit, tady ještě dlouho nikdo nepůjde.

Jenže… Stále jsem pořád neměla dost. Pálení v krku se zmírnilo, ale Jacobova krev prostě nestačila k tomu, aby se uhasilo úplně. Potřebovala jsem nutně další krev. Další opojnou tekutinu, která mi bude stékat po hrdle. Mlsně jsem se olízla.

Ani jsem se neohlédla a běžela k Jacobově domku, kde musel Billy stále být, ale už dlouho nebude. Jakmile jsem doběhla k domu a vykopla dveře, Billy seděl na svém vozíku před nimi. Hleděl na mě naprosto klidně. Ruce složené v klíně, ale neúprosný výraz. Čekal až začnu mluvit, byl naprosto srozuměný s tím, co bude následovat.

„Billy…“ sladce jsem se na něj usmála.

„Isabello…“ oplatil mi. Nakrčil čelo, přes které se mu táhle dlouhá vráska.

„Nebudu se ptát kde je Jacob, protože se mi to naprosto jasné. Myslíš, že jsem tě nepoznal?“ Nepatrně jsem se pousmála.

„Ale ne dost brzy, jinak by jste mu zabránil v tom, aby se mnou šel. Zaplatil za Vaši chybu, tak jako za ni zaplatíte vy.“ Dveřmi se prodral nezbedný vítr, který mi zčechral vlasy, ale neubral na jejich dokonalosti.

„Ale jak vidím, přišla jsi znovu. Nestačil ti, že?“ Přimhouřila jsem oči. Teď plesnivý dědek měl pravdu. „Kdyby v tobě zbylo něco z té Belly, ta by si určitě vzpomněla proč to tak je, ale upírům moc lidských vzpomínek nezůstává, že?“ Vztekle jsem na něj zasyčela a zaťala ruce v pěst.

„Co mi je do toho?“ opáčila jsem mu vztekle a přistoupila k němu blíže, aby viděla jak zuřím.

„Pamatuješ na to, jak ti Jacob vyprávěl Quiletské legendy?“ Na mysl se mi dostala vzpomínka na to odpoledne na pláži, kdy Jacob vyprávěl strašidelné historky. Vztekle jsem zavrčela a bleskově Billym stiskla hrdlo. „Odporní čoklové!“

„Chytrá holka.“ Vysoukal ze sebe přidušeně.

„Hloupý dědku.“ Vztekle jsem mu vrazila druhou ruku do hrudi. Z jeho úst se vydral bolestivý vzdech, oči byly vykulené, to mě potěšilo a bleskově vyrvala jeho srdce, které ještě tlouklo. Horká krev mi stékala po ruce. Při pohledu na krev a při její vůni se ozývalo zase pálení, ale tahle krev nebyla dobrá. Po téhle by ani nezmizelo. Lidská krev smíšená se zvířecí, jak odporné a nechutné. Jak takové monstrum mohlo chodit po světě. Potřebovala jsem najít okamžitě člověka. Prvého člověka, čistokrevného, bez žádné zvířecí příměsi.

Táta!

Skvělý nápad. Můj otec. Charlie. Určitě má o mě velkou starost. Tři dny jsem se neozvala, vlastně jenom ti odporní vegetariáni. Hlavně bude prožívat neskutečnou úlevu, že mě vidí a okamžitě mě bude chtít obejmout. Toho dozajista využiji. Ten určitě ukojí moji neskutečnou žízeň. Tím jsem si byla naprosto jistá.

Naposledy jsem se dívala na Billyho zhroucené tělo v kolečkovém křesle, jeho bolestivý výraz ve tváři, mě až dojímal. Zahodila jsem jeho srdce, které stále bezvládně viselo v mé ruce. Znechucením jsem si odplivla zbytek krve, které mi v ústech zůstala po Jacobovi.

Otočila jsem se na obrtlíku, abych konečně vyběhla z domu těch hnusným na půl zvířat, nebo na půl lidí. To bylo jedno. Hlavně jsem chtěla být už pryč a řádně se nakrmit.

Pří běhu jsem se cítila tak volná a uvolněná. Neměla jsem žádná pouta, které by mě svazovala s čím koliv. Prostě já, moje nohy a země, po níž jsem běžela. Nechala jsem svoje myšlenky plynout. Myslely na jídlo. Pořád jsem cítila pálení, ale konečně jsem našla cíl, který mi mohl dát to, po čem jsem toužila.

Jediné co jsem hlídala, byla přítomnost Cullenových. Špiclovala jsem uši, abych odhalila, jestli mě někdo nesleduje. Naštěstí nesledovali. Dozajista oplakávali toho maminčina mazánka, toho změkčilého upíra. Stála jsem si vyčítala, že někoho takového jsem mohla milovat, jak jsem ho mohla prosit, aby mne proměnil. Měla jsem tušit hned od začátku, že to tak nedopadne, že na to nebude dost odhodlaný a silný.

Jednu výhodu ta jeho smrt měla. Měla jsem ohromnou příležitost ke krmení. Mohla jsem v klidu doběhnout tam, kam jsem chtěla a napít se, aniž bych měla pořád za prdelí tu smečku vegetariánských upírů.

Byla jsem tak zahloubaná do přemýšlení, že jsem se natotata objevila ve městě. V mém rodném městečku jménem Forks. Největší zapadákov v celých státech. Výhodou však bylo, že tu nesvítilo slunce tak často jako v mém předešlém bydlišti, ve Phoenixu. Bylo pod mrakem a to se mi hodilo k tomu, abych se mohla pohybovat po městě nepozorovaně a bez starostí, že mě někdo odhalí. Nějak mi to, ale bylo jedno. Pokud by někdo zakřičel, zatáhla bych jej do nějaké uličky a nakrmila se něčeho pořádného, naneštěstí byl klid.

Čím blíže jsem byla rodnému domu, jaká sentimentalita, tím jsem šla pomaleji. Napohled byl Charlieho dům zchátralý a neudržovaný. Co bych se také mohla divit. Žil mnoho let sám a hlavně žil jen pro práci, takže práce na domě byla na vedlejší koleji, ale to mu teď bylo k ničemu. Už nikdy nic neopraví. Neposeká trávník. Nebude štípat dřívá na zimu.

A dost! Musím nechat těchto sentimentalit. Prostě je to jídlo a nic jiného. Nebudu přemýšlet nad tím, co by dělal kdyby tohle nebo tamto. Jídlo, čisté jídlo bez příměsi zvířecího pachu nebo něčeho podobného. Díky té vzpomínce na tu hroznou pachuť v ústech po Jacobovi, jsem se otřásla odporem.

Policejní auto stálo na příjezdové cestě k domu. Skvělé, tatínek byl doma. Naposledy jsem se rozhlédla po okolí a zcela klidně kráčela k domovním dveřím. Bylo odemčeno, jako obvykle. Táta se nenaučil, že by měl zamykat. Jeho smůla, ale stejně by mě pustil dovnitř. Jsem jeho dcera ne?

Při vchodu do domu, mne ovanula odporná vůně vyčpělého piva a smradlavých ponožek a také… krve. Lahodné krve, která kolovala v otcových žilách, poháněna jeho bijícím srdcem. Tlouklo rychleji, protože se táta díval na fotbal. Pokaždé to tak prožíval, že všechno okolo mu bylo jedno.

Zůstala jsem stát v před síni pod schody. Nahlédla jsem do kuchyně. Ticho, klid. Nepatrně jsem se usmála. Byl naprosto čistý vzduch.

„Tati?“ Můj hlas se v domě rozezněl jako zvonkohra. Otcovo srdce na něj reagovalo ještě zrychlenějším bytím. Zaposlouchala jsem se a poznala, že i dech byl o něco rychlejší. Pro jistotu jsem zamrkala. Bylo nepříjemné vidět rozmazaně před čočky a o co víc, když se mi ty čočky rozpouštěly.

Táta vyskočil z gauče a vyběhl do předsíně, kde se zastavil a díval se na mě s otevřenou pusou. Až po delší odmlce se rozmluvil.

„Bello?“ Nemohl snad uvěřit tomu, že jsem to skutečně já? „Bello!“ Takže uvěřil. „Měl jsem o tebe takový strach, kde jsi byla?“ Skoro mě až dojímalo, jak byl starostlivý. Jeho starost mu rozechvěla hlas a zrychlila srdce. Bolestivě jsem polknula. Pálení se zhoršilo.

Rozmýšlela jsem se, jestli mu zalžu nebo rovnou skočím na věc. Bylo to těžké, ale rodičům se přeci nemůže lhát a to jsem opravdu nechtěla.

„Víš tati, prodělávala jsem proměnu,“ konstatovala jsem bez náznaku citu ve hlase. Složila ruce na prsa a čekala jeho reakci.

„O čem to mluvíš, Bello? Jakou proměnu?“ Tvářil se naprosto nechápavě. Netušil, co se děje, to mě více potěšilo, trápila jsem ho, ale také sebe, chtěla jsem to mít za sebou a řádně se nakrmit.

„No, jsem teď upír, tak jako byl Edward.“ Zase to jméno. Ušklíbla jsem se nad tím.

„Byl?“ vyděšeně se zeptal. Proč ho na tom upoutalo pouze to slovíčko „byl“! Neměl spíš reagovat na slovo „upír“? Viděla jsem v tom sebe. Takto jsem reagovala já. Nebo snad jinak? Už jsem si nemohla nějak vzpomenou. Bylo to zamlžené, ale to je vcelku fuk.

„Ano byl. Popravdě mi lezl krkem. Tak jsem ho roztrhala a spálila.“ Udivilo ho, s jak klidným hlasem a chováním jsem mu to oznámila. Začal okamžitě covat.

„Bello, je ti… Je ti dobře?“ Jeho oči se střídaly mezi mnou, dveřmi za mnou a telefonem na stolku.

„Nikdy mi nebylo lépe, Charlie, promiň tati.“ Zdůraznila jsem tati a naklonila hlavu napravo a o krok se přiblížila k němu. „A propo, víš, že celá Cullenova rodina jsou upíři? Tedy až na Edwarda, budiž mu peklo lehké.“ Už zase, musím se toho jména jednou provždy zbavit. „Nebo jsi to nevěděl?“ Líbezně jsem se usmála. Přímo jsem se v tom vyžívala. Tátův pohled byl k nezaplacení. Daleko lepší než Jacobův. Byl plný děsu, překvapení, nerozhodnosti, nevěřícnosti, strachu, nechápavosti. Ještě jsem v ničích očích neviděla tolik se střídajících emocí. Kdybych nemusela mít ty čočky, viděla bych to daleko lépe, ale ty naštěstí budou za chvíli v tahu. Rozpustí se. Díky mému jedu.

„Pamatuješ na toho svého kamaráda? Toho jak ho údajně zabilo zvíře? Tak omyl, nezabilo ho zvíře, nýbrž upír který mne také kousnul a jeho jed v mých žilách ze mě udělal to, co jsem teď.“ Přisunula jsem se o jeden krok blíže, otec synchronizovaně udělal jeden vzad.

„Bello, možná bychom měli zajít do nemocnice. Nevypadáš moc dobře, jsi tak bledá.“ Tolik mě ta jeho starost dojímala. Byl při tom tak roztomilý. Ne však, když začal rychleji couvat ke dveřím. To mi nemohlo uniknout. Rychlostí blesku jsem mu zastoupila cestu, než stačil mrknout okem.

„Ale no tak, tati. Kam bychom jezdili? Bude mi dobře až se najím.“ Odhalila jsem své zuby, ve kterých se už začal hromadit jed. Cítila jsem, jak se mi tvoří v ústech a jak touží, abych se již zakousla do otcova krku.

„Tak se najez Bello.“ Začal zkusmo táta. Oči mu těkaly ke dveřím do kuchyně. Byl k sežrání.

„Toho se nenasytím tati.“ Roztáhla jsem ústa do ironického úsměvu. V tátových očích jsem viděla naprostou paniku.

„Přeci něco musí být.“ Ale okamžitě zalitoval toho, že to řekl.

„Máš pravdu tatínku, něco takového je. Prostě se napiju a bude mi skvěle.“ Mlsně jsem se olízla a zadívala se na otcovu tepající tepnu na krku. Naprosto jasně jsem viděla, jak mu pod kůží v žilách koluje krev. Ta opojná tekutina, která mi zajistí to, co chci.

2. část

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Nika

4)  Nika (17.06.2011 21:12)

Podla mňa by nebola Bella schopná sa tak veľmi zmeniť

3)   (16.08.2010 19:56)

Úplně jsem zapoměl:a taky to bylo drastické. Tohle by Bella neudělala

2)  LostriS (16.08.2010 17:53)

tak tohle je... nekonformní a ohromující.. popravdě nevím, jestli se mi to líbí, nebo ne, ale je to dobře napsaný

1)   (16.08.2010 16:58)

Páni. to bylo ale dlouhé. A taky hodně zajimavé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek